Glenn Diesen: Vítám vás všechny u dalšího rozhovoru. Dnes máme mimořádně zajímavého hosta. Je jím John Kiriakou, bývalý důstojník CIA zabývající se bojem proti terorismu, který se po útocích z 11. září zapojil do pátrání po vysoce postavených představitelích al-Káidy. Byl také prvním důstojníkem CIA, který veřejně potvrdil, že CIA používá waterboarding, tedy simulované topení. A následně se stal prvním důstojníkem CIA, který si v souvislosti s programem mučení odpykal trest odnětí svobody – nikoli za účast na mučení, ale za jeho odhalení. Velice vám tedy děkuji, že jste přijal pozvání. Je pro mě opravdu velkou ctí přivítat vás v tomto podcastu.
John Kiriakou: Potěšení je zcela na mé straně. Mrzí mě jen to, že nám trvalo tak dlouho, než jsme se konečně sešli.
Glenn Diesen: Začněme obdobím po útocích z 11. září a tím, jak změnily Spojené státy. Podílel jste se na některých prvních operacích, například na dopadení Abú Zubajdy. To byla jedna z nejvýznamnějších operací CIA po 11. září. Nyní jsme ale 25 let od těchto útoků na Spojené státy. Jak podle vás tato válka proti terorismu ovlivnila Spojené státy a také samotnou CIA, v níž jste působil?
John Kiriakou: Myslím, že reakce americké vlády na útoky z 11. září, a zejména reakce CIA, Spojené státy výrazně oslabila. Významně oslabila právní stát a vážně poškodila schopnost americké vlády nadále zastávat vedoucí postavení v mezinárodním prosazování lidských práv. Stydím se to říct, ale dopustili jsme se válečných zločinů. Dopustili jsme se zločinů proti lidskosti. Zavedli jsme program mučení, program tajných převozů vězňů, systém tajných věznic, a když to všechno nakonec vyšlo najevo, řekli jsme světu: „A co si myslíte, že s tím můžete dělat?“
Rozpoutali jsme válku v Afghánistánu, která trvala dvě desetiletí. Rozpoutali jsme téměř dvacetiletou válku proti Iráku, kterou jsme si sami zvolili. A to ani nemluvím o Libyi, Somálsku, Sýrii a mnoha dalších místech. Celkově si myslím, že válku proti terorismu – a já ten výraz, válka proti terorismu, nesnáším – nebylo možné vést hůře, než jak byla vedena.
Glenn Diesen: A co samotná agentura? Jak se změnilo fungování CIA? Když mluvíme o CIA, obvykle si představujeme špionáž, získávání zpravodajských informací a podobné věci. Když se ale zapojila do války proti teroristům – nebo ať už tomu chceme říkat jakkoli –, muselo to samozřejmě změnit některé její úkoly.
John Kiriakou: Ano, Glenne. CIA se 11. září změnila natrvalo. Když jsem pracoval jako výkonný asistent náměstka ředitele CIA pro operace, měl můj nadřízený jedno heslo, které neustále opakoval. Říkal: „Úkolem CIA je získávat špiony, kteří kradou tajné informace, a tyto informace analyzovat, aby politici mohli přijímat rozhodnutí na základě co nejlepších informací.“ V ideálním světě by právě tohle měla CIA dělat. Jenže po 11. září se to změnilo a CIA se stala polovojenskou organizací. Vytvořila vražedná komanda, týmy pro únosy lidí a, jak už jsem řekl, vybudovala celé souostroví tajných věznic a mučíren. Změnila se úplně.
Dokonce i za Obamovy vlády John Brennan, který se později stal ředitelem CIA a předtím působil jako zástupce poradce pro národní bezpečnost, pořádal každé úterý ráno v sedm hodin v Bílém domě schůzku, které se říkalo „úterní ranní porada nad seznamem lidí určených k zabití“. Scházel se tam s právním poradcem Bílého domu, právníky CIA a ministerstva spravedlnosti a také s pracovníky CIA odpovědnými za operace. Každé úterý ráno sestavili seznam lidí, kteří měli být v daném týdnu zabiti. Jednotlivé týmy se pak rozjely do celého světa, provedly atentáty a následující úterý se všichni znovu sešli, aby sestavili další seznam lidí k zabití. To je mimosoudní postup. Je to v rozporu s ústavou. Je to porušení mezinárodního práva. A přístup byl pořád stejný: „A co si myslíte, že s tím můžete udělat?“
Glenn Diesen: Byl za něco z toho vůbec někdo pohnán k odpovědnosti?
John Kiriakou: Jsem jediným člověkem, který byl jakkoli spojen s reakcí CIA na 11. září a který byl za to trestně stíhán nebo skončil ve vězení. A já jsem byl stíhán a uvězněn nikoli za účast na mučení, ale za to, že jsem na něj upozornil veřejnost.
Glenn Diesen: Jak jste získávali nové informátory? Jak to vlastně fungovalo? Upřímně řečeno, znám to jen z filmů, a právě proto se ptám.
John Kiriakou: Samozřejmě. Musím říct, že právě tahle práce mě opravdu velmi bavila. Existuje určitý učebnicový postup. Říká se mu asset acquisition cycle, tedy cyklus získávání zpravodajského zdroje. Má čtyři fáze: vyhlédnutí, vyhodnocení, rozvíjení vztahu a získání ke spolupráci.
Řekněme, že si vás vyhlédnu na nějakém diplomatickém koktejlovém večírku. Přijdu k vám a řeknu: „Dobrý den, jmenuji se John Kiriakou. Pracuji na americkém velvyslanectví. Jak se jmenujete vy?“ A vy odpovíte: „Jmenuji se Glenn Diesen. Jsem akademik.“ Nebo jste úředníkem ministerstva zahraničí či ministerstva obrany, zkrátka čímkoli. V tu chvíli vás vyhodnocuji. Zjišťuji, zda máte přístup k informacím, které by mě mohly zajímat.
Potom začnu rozvíjet náš vztah. Řeknu vám: „Glenne, tenhle rozhovor byl opravdu příjemný. Bylo by mi ctí pozvat vás na kávu.“ Tak se sejdeme na kávě a dobře se bavíme. Potom spolu zajdeme na oběd. Pak na večeři. Moje žena se seznámí s vaší ženou a spřátelí se. Pak spolu jedeme na dovolenou. A než se nadějete, jsem váš nejlepší přítel. Takže vás můžu obejmout kolem ramen a říct: „Glenne, vždyť víš, jak tě mám rád. Jsi pro mě jako bratr. Mohl bych tě poprosit o laskavost? Ty plány nového ruského tanku, které máš na stole – mohl bys mi udělat kopii? Byl bych ti opravdu vděčný.“ V devíti případech z deseti to uděláte, protože jsem váš nejlepší přítel.
Mezitím jsem ale také odhalil nějakou vaši slabinu. Může to být něco zjevného. Máte problém s alkoholem, s hazardními hrami, jste na mizině nebo něco podobného. Ale může to být i něco tak prostého, jako že opravdu milujete své děti a chcete, aby studovaly na nejlepší univerzitě na světě. Já vám to zaplatím. Nebo opravdu milujete svou ženu a ona, nedej bože, onemocněla rakovinou prsu. Pošlu ji na Mayo Clinic, všechno zaplatím a ona dostane tu nejlepší lékařskou péči na světě. A jakmile mezi námi vznikne takový vztah vzájemných protislužeb, mám vás v hrsti. Takhle se to dělá.
Vždycky jsem považoval za mnohem lepší postupovat jemně, nenásilně. Vytvořit přátelství. Když někomu přiložíte pistoli k hlavě a řeknete mu, že pro vás bude pracovat, tak pro vás pracovat nebude. Takhle to prostě nefunguje.
Glenn Diesen: Ano, to jsem také slyšel. Když před někoho jen položíte peníze, bude mít pocit, že něco zrazuje. Bude si připadat zkorumpovaný. To není dobrý přístup.
Další věcí, kterou je CIA samozřejmě proslulá, jsou státní převraty, tedy svrhávání vlád. Jak to vlastně funguje? Promiňte, nehledám žádný návod k použití, ale jak CIA obvykle organizuje takové operace zaměřené na změnu režimu?
John Kiriakou: Může to začít něčím tak jednoduchým a základním, jako je získávání novinářů v dané zemi, aby šířili propagandu. Protivládní propagandu, proamerickou propagandu – podle toho, čeho chcete dosáhnout.
Asi nejjednodušším příkladem je vůbec první program tajných operací, který CIA uskutečnila. Šlo o zmanipulování italských voleb v roce 1949. Všechno to bylo v průběhu let odtajněno. Bylo jasné, že komunisté volby v roce 1949 vyhrají. CIA se proto rozhodla komunisty zdiskreditovat a volby jim ukrást, tedy v podstatě provést preventivní převrat ve prospěch Křesťanskodemokratické strany, což byla konzervativní a proamerická strana. Udělali to velmi jednoduše, prostřednictvím 150 000 dolarů v hotovosti. Prostě obešli a koupili každého novináře, kterého našli a který byl ochoten peníze přijmout. Média zaplavily prokonzervativní a proamerické články a křesťanští demokraté nakonec komunisty těsně porazili. To byl vůbec první program tajných operací CIA.
Pokud mluvíme o něčem více vojenského charakteru, CIA samozřejmě velmi úzce spolupracuje s Pentagonem. A nejen s Pentagonem jako takovým, ale také s jeho konkrétními složkami, například s NSA nebo DARPA. Můžete se například nabourat do vládního počítačového systému nějaké cizí země, zavést tam viry nebo do něj umístit zprávy typu: „Všichni zemřete. Tohle je vaše poslední šance přidat se na stranu těch správných. Přidejte se k nám hned, jinak zničíme vás, vaši rodinu i vaši vládu. Zachraňte se.“ I to jsme dělali. A pak se začnou objevovat přeběhlíci.
Takovou operaci zkombinujete s tím, čemu se říká cold pitch, tedy s přímou nabídkou ke spolupráci bez předchozího navázání vztahu. Zaklepu vám na dveře a řeknu: „CIA. Tohle je vaše poslední příležitost spolupracovat s námi. Buď řeknete ano, nebo zemřete.“ A totéž uděláte s velvyslanci dané země po celém světě, a to přesně ve stejný den. To samozřejmě nikdy nefunguje tak, jak byste si přáli, ale přinejmenším tím způsobíte rozvrat. Vyvoláte chaos. A když se vám podaří takto oslabit vládu, narušit její počítačové systémy, ovlivnit její média a zaplavit ji propagandou, lidé vyjdou do ulic v něčem, co vypadá jako přirozené domácí povstání. A než se nadějete, dojde k převratu a vláda je svržena.
Glenn Diesen: Jak tedy hodnotíte to, co se stalo v Kyjevě v roce 2014, kdy byl odstraněn Janukovyč? O několik let později – vlastně v roce 2024, tedy deset let poté – vyšel v New York Times známý článek. Psalo se v něm, že den po Janukovyčově odstranění nový šéf zpravodajské služby, k jehož dosazení pomohl Západ, kontaktoval CIA a MI6, aby vytvořily třístranné partnerství pro vedení této tajné války proti Rusku a zřídily tajné základny podél hranice. Jak tedy můžeme zjistit něco o zapojení CIA do odstranění Janukovyče v roce 2014?
John Kiriakou: Samozřejmě už jsem z CIA poměrně dlouho pryč. Odešel jsem v roce 2004. Ale stejně jako vy zastávám nepopulární názor, že odstranění Janukovyče bylo operací CIA. Bylo to něco, co zorganizovala Obamova vláda a co se připravovalo velmi dlouho.
Vzpomeňte si, že Rusové opakovaně žádali Spojené státy – prezidenta Clintona, prezidenta George W. Bushe i prezidenta Obamu –, aby mohli vstoupit do NATO. Rusko chtělo být členem NATO. A všichni tři prezidenti odpověděli, že to není dobrý nápad. Rusové výměnou požadovali záruky, že se NATO nebude rozšiřovat až k ruským hranicím.
NATO se ovšem neustále rozšiřovalo, ať už šlo o Lotyšsko, Litvu, Estonsko nebo mnohem později Finsko. Hranici, za kterou už nechtěli ustoupit, Rusové vytyčili na Ukrajině. My jsme Rusům výslovně slíbili, že se Ukrajina nestane členem NATO. A najednou bylo oficiální politikou Spojených států, že by Ukrajina členem NATO být měla.
Vždycky jsem proto věřil, že odstranění Janukovyče bylo prvním krokem v jakémsi pomalém převratu, jehož cílem bylo dostat Ukrajinu do náruče Západu. Přitom se vycházelo z předpokladu, který se ukázal jako chybný, totiž že Rusové jsou bezmocní a nemohou udělat nic, čím by tomu zabránili. No, a oni dokázali, že zase tak bezmocní nejsou.
Glenn Diesen: A jak probíhalo samotné odstranění? Jaký postup známe z minulosti, jaký je obvyklý vzorec? Jde prostě o placení demonstrantů? O využívání skutečné nespokojenosti lidí a její manipulaci? O kupování novinářů a využívání nevládních organizací, nebo…?
John Kiriakou: O všechno, co jste právě vyjmenoval. O každou z těch věcí. Jde o tajné rozhlasové vysílání, o měkkou sílu, o USAID, o Hlas Ameriky, o vysílání jazzové hudby a diskusních pořadů v jazycích, kterými se v dané oblasti mluví. O všechno dohromady. O úplně všechno.
A zároveň CIA v zákulisí aktivně vyhledává lidi, které by mohla získat ke spolupráci. Nejde přitom jen o nejvyšší představitele. Samozřejmě, každý by rád získal premiéra nebo prezidenta, ale ve většině případů se to nepodaří. Takže získáváte poslance, velvyslance působící v zahraničí, zpravodajské důstojníky vyslané do zahraničí. A pak je navedete, aby se vrátili do své země, získali mocenské pozice, a vy je tak můžete řídit zevnitř vlády.
Glenn Diesen: Jak jste už řekl, zkušenost z celosvětové války proti terorismu ukázala, že CIA se nezabývala pouze získáváním lidí ke spolupráci, ale následně se také sama zapojovala do válečných operací. A znovu, máme o tom spoustu zpráv, ale stále není příliš jasné, co přesně se odehrává v zákulisí.
Jak to tedy vidíte? Do jaké míry CIA přešla od pouhé pomoci se svržením ukrajinské vlády k přímému zapojení do války proti Rusku? Někdo přece musí organizovat veškerou logistiku, dodávky zbraní, jejich používání, výběr cílů. Je toho opravdu hodně.
Zaujalo mě, když nový ředitel CIA odjel do Moskvy, protože ředitelé CIA obvykle nejsou těmi, kdo vedou jednání. Ale pokud právě oni řídí válku, pak by samozřejmě dávalo dokonalý smysl, aby ředitel CIA odjel do Moskvy.
John Kiriakou: Ano, přesně tak. Moje informace jsou samozřejmě zastaralé a já jsem se specializoval na Blízký východ. Nemám tedy žádné interní informace. Mohu komentovat pouze to, co jsem četl v médiích.
Myslím si ale, že bychom měli brát velmi vážně zprávy médií, podle kterých CIA přivezla do Spojených států desítky ukrajinských pilotů, aby s nimi pracoval Pentagon a naučil je nejen létat s letouny F-16 – nebo snad se starými F-14, pokud si dobře vzpomínám –, ale také je patřičně vycvičil v úhybných manévrech a v tom, co mají dělat, když jsou sestřeleni.
Oba jsme také slyšeli zprávy, podle nichž ukrajinskou zpravodajskou službu v podstatě řídí CIA. Myslím, že to bude pravda, protože v minulosti se to už stávalo. Vzpomeňme si například na dobu, kdy CIA řídila jihovietnamskou zpravodajskou službu, když ještě nějaká existovala.
Uvedu vám ještě jeden příklad. Jednou jsem byl v zahraničí a společně s jedním vysoce postaveným důstojníkem, kterého nám zapůjčila jiná země, jsme prováděli kontrolní trasu zaměřenou na odhalení případného sledování. Během této cesty mu zazvonil mobilní telefon. Volala mu prezidentka země, v níž sloužil. Řekl: „Ano, paní prezidentko, jak vám mohu pomoci?“ Ona mu něco řekla a on odpověděl: „Ano, moje volba by byla…“ A vyslovil nějaké jméno. Potom řekl: „Rádo se stalo, paní prezidentko. Bylo mi velkým potěšením s vámi opět hovořit.“ A zavěsil.
Zeptal jsem se: „Co to, proboha, bylo?“ A on odpověděl: „Právě jsem vybral nového ředitele zpravodajské služby té země.“ Zeptal jsem se: „My děláme takové věci?“ A on řekl: „Minulý týden jsem vybral ministra obrany.“ Takže ano, takhle to chodí.
Glenn Diesen: Ano, to je opravdu pozoruhodné. Rozsah zapojení zpravodajských služeb a růst jejich vlivu jsou fascinující. Vzpomínám si také, že jsem ve Washington Post četl článek, v němž se téměř chlubili tím, že po odstranění Janukovyče kompletně přebudovali ukrajinské bezpečnostní služby. Předtím totiž byly spojeny s Rusy, a tak z nich museli udělat protiruské organizace.
John Kiriakou: Všechny propustit a přivést vlastní lidi. Mějte ovšem na paměti jednu věc, o které jste už, jak vím, v minulosti mluvil. A neříká to John Kiriakou, říká to Organizace spojených národů: Ukrajina je nejzkorumpovanější zemí na světě, nebo přinejmenším v západním světě. Takže se s takovým druhem korupce budete muset potýkat i nadále.
A pak jsme šokováni, když americké zbraně, v některých případech dokonce těžké zbraně, skončí v rukou mexických drogových kartelů. A divíme se, jak se to, proboha, mohlo stát. Takže ten plán ve skutečnosti zdaleka nefunguje tak hladce, jak by vám americká vláda chtěla namluvit.
Glenn Diesen: Rád bych se teď trochu vrátil k Blízkému východu, na který jste samozřejmě odborníkem. V lednu letošního roku, tedy roku 2026, jsem viděl, jak Pompeo na Twitteru napsal něco v tom smyslu: „Šťastný nový rok všem Íráncům, kteří se účastní protestů, a také všem agentům Mossadu, kteří kráčejí po jejich boku.“
Objevilo se i několik dalších vyjádření, myslím zejména od Scotta Bessenta, v nichž v podstatě připouštěli, že se na tom podílely také americké zpravodajské služby. Současně ale tvrdí, že šlo výhradně o spontánní protesty. Jak to vidíte vy? Jak se CIA zapojila do událostí v Íránu v prosinci 2025? Protože právě tyto události byly do určité míry použity jako důvod k útoku.
John Kiriakou: K tomu by se toho dalo říct opravdu hodně. Historicky měla CIA přímo v Íránu prakticky nulovou přítomnost. Írán je pro Spojené státy tím, čemu se říká denied area, tedy území, na němž je působení amerických zpravodajských služeb mimořádně obtížné.
Ale po celém Íránu působí stovky, možná tisíce agentů získaných Mossadem. A právě proto byli Izraelci tak úspěšní při likvidaci vojenského velení, civilního politického vedení a prakticky všech íránských jaderných vědců, kteří v zemi působili.
Izraelci toho dosáhli několika různými způsoby. Za prvé, Írán má vážný problém s obrovským počtem afghánských uprchlíků, kteří v zemi žijí. Politikou íránské vlády je neposkytovat uprchlíkům vůbec nic. Žádné přístřeší, žádné jídlo, žádnou vodu, žádnou lékařskou péči. Nic. Žijete na ulici jako žebrák.
A když potom přijde Mossad a řekne: „Poslyš, dám ti padesát dolarů měsíčně, nebo sto dolarů měsíčně,“ a udělá to u deseti tisíc, dvaceti tisíc lidí, přičemž jim řekne: „Chci jen, abys stál tady na rohu ulice a pokaždé, když kolem projede auto ministra, generála nebo vědce, mi o tom poslal zprávu. Pokaždé mi prostě pošli esemesku.“ A mezitím se také nabouráte do systému teheránských dopravních kamer, takže můžete v přímém přenosu sledovat, kdy kolem projíždí auto ministra, vědce nebo generála. Takhle se provádí zaměřování cílů.
Íránci v reakci na to zakázali všem generálům a ministrům nosit mobilní telefony. Výborně. Jenže Izraelci je zabíjeli dál, protože Íránce nenapadlo zakázat nošení mobilních telefonů také všem jejich osobním strážcům. A tak Izraelci začali zaměřovat telefony osobních strážců. Právě díky tomu to dokázali.
A teď k Miku Pompeovi. Když ze sebe udělá hlupáka – což se mu stává poměrně často –, protože říká takové nesmysly, jako byly jeho výroky o Íránu… Mimochodem, Mike Pompeo o Íránu neví vůbec nic. Vůbec nic. Více informací o Íránu získává ve svém kostele – a ty informace jsou samozřejmě chybné – než kolik jich kdy získal v CIA nebo ve výboru Sněmovny reprezentantů pro zpravodajské služby. Když pronáší takové výroky, pouze opakuje izraelskou propagandu.
Izraelci chtějí, aby si lidé mysleli, že íránská vláda je jako domeček z karet. Dokonce se jim podařilo přesvědčit prezidenta Trumpa, že jakmile bude odstraněno vedení země, celý ten domeček z karet se sám zhroutí. To se ale nestalo. Místo toho americko-izraelská agrese přinutila všechny ty různé, navzájem odlišné frakce, aby se semkly.
Jedním z poučení, které si Spojené státy zřejmě nedokážou osvojit – a já jsem to viděl bezprostředně po americké invazi do Iráku v roce 2003 –, je, že nás nikdy nevnímají jako osvoboditele. Vždycky nás vnímají jako útočníky a okupanty.
Podívejte se na to takhle: Aby Íránci tuto válku vyhráli, stačí jim doslova jediné – přežít. To je všechno. Aby válku vyhrály Spojené státy a Izrael, musíme odstranit íránskou vládu. Musíme dosadit proamerickou a proizraelskou vládu, která by byla v podstatě okupační správou. A to se nikdy, opravdu nikdy nestane. A pak bychom ještě museli tuto vládu chránit před jejím vlastním obyvatelstvem. To není možné, zvlášť v zemi s 92 miliony obyvatel, která je rozlohou srovnatelná s celou západní Evropou a kterou ze tří stran obklopují těžko prostupné hory a ze čtvrté voda. To prostě nejde.
Glenn Diesen: Přemýšlím o tom, co se v těchto postupech v průběhu času změnilo a co naopak zůstává stejné. Byl jste šéfem protiteroristických operací v Pákistánu a CIA má za sebou dlouhou historii operací proti zahraničním vládám. Jak se to podle vás v průběhu času vyvíjelo? Nebo zůstávají tyto metody do značné míry stejné? Myslím tím to, co CIA prokazatelně dělala v padesátých a šedesátých letech, a to, co dělala v době, kdy jste tam působil vy.
John Kiriakou: V polovině sedmdesátých let se CIA podařilo přesvědčit prakticky všechny země světa, že špatné časy už skončily. Že je tu nová CIA, která se nebude podílet na přípravách státních převratů a svrhávání vlád ani na porušování lidských práv.
Tento přístup vydržel od roku 1975 přibližně do roku 1982, kdy se Spojené státy zapojily do takzvaných osvobozeneckých válek ve Střední Americe a následně rozpoutaly aféru Írán-Contras. Od té doby to jde jenom z kopce. A potom samozřejmě útoky z 11. září zcela změnily prostředí, v němž CIA působí.
Najednou je všechno potenciálním cílem. Každý člověk je potenciálním cílem. CIA bude dělat, co sama chce, a případné zpětné důsledky bude řešit teprve tehdy, pokud nastanou. Prostě nemají pocit, že by se museli někomu zodpovídat. Rozhodně ne zahraničním vládám, ale ani americkým politickým představitelům, a dokonce ani kongresovým výborům, které nad nimi mají vykonávat dohled. Jednoduše dělají, co chtějí. Jeden můj nadřízený mi kdysi řekl, že je vždycky snazší prosit o odpuštění než žádat o svolení.
Glenn Diesen: Už jste mluvil o tom, jak se CIA snažila přesvědčit veřejnost, že toho vlastně moc nedělá nebo že se nyní chová řádně. Jak vnímáte úlohu zpravodajských služeb při manipulaci s veřejným míněním a občanskou společností?
Existuje například známá organizace National Endowment for Democracy, Národní nadace pro demokracii, založená v roce 1983 za Reagana, myslím ve spolupráci s tehdejším ředitelem CIA, pokud se nepletu. Celá logika spočívala v tom, že se mají skrývat všem na očích. Tedy že nemusíme dělat věci tajně. Prostě je budeme dělat otevřeně a nazveme to demokracií. Co se tedy přesně stalo? Co o tom víte?
John Kiriakou: Nejde jen o National Endowment for Democracy. Byla to také USAID. Byla to mezinárodní křídla jak Demokratického, tak Republikánského národního výboru. Bylo to odborové hnutí, mezinárodní odborové hnutí. CIA má prsty všude, v celé občanské společnosti.
A nejen tam. Jsou to také think-tanky. Velké think-tanky, které přijímají peníze od CIA, od zbrojních dodavatelů, od některých nejkonzervativnějších kruhů zahraničněpolitického establishmentu.
Nedávno jsem na internetu našel nějaké dokumenty týkající se USAID, tedy Agentury Spojených států pro mezinárodní rozvoj. Na jedné straně USAID odváděla úžasnou a důležitou práci. Kopala studny v Africe, zřizovala zdravotnické kliniky na některých nejchudších místech světa, učila děti číst, stavěla malé jednotřídní školy. To všechno byly skvělé věci. Jenže druhá polovina rozpočtu byla vytvořena proto, aby se v ní daly ukrývat tajné operace CIA.
Mezi dokumenty, které jsem našel na internetu, byl dopis senátora Teda Kennedyho z roku 1971. Napsal tehdy USAID dopis, v němž uvedl: „Jeden z mých voličů mi napsal, že rozpočet USAID je ve skutečnosti jen místem, kde se skrývá rozpočet CIA na tajné operace. Je to pravda? Je USAID ve skutečnosti organizací CIA pro tajné operace?“ A oni Tedu Kennedymu odpověděli: „Ano. A co s tím hodláte udělat?“ A on s tím nemohl udělat nic.
Ten dokument byl konečně odtajněn teprve někdy během posledních pěti nebo deseti let. A co s tím dnes může kdo udělat? Donald Trump se zaměřil na tu část měkké síly, která spočívala v kopání studní a budování škol a klinik, a řekl: „Já už tohle dělat nechci. Jsou to peníze amerických daňových poplatníků. Cizinci mě nezajímají.“ Takže rozpočet USAID úplně vynuloval, čímž zároveň připravil CIA o místo, kde mohla skrývat svůj rozpočet na tajné operace. CIA ale ty peníze prostě přesunula jinam, jak už jsem řekl – do think-tanků, do National Endowment for Democracy a dalších podobných organizací.
Glenn Diesen: Ano, to období bylo zajímavé, protože skutečně leccos odhalilo. Když Trump zastavil financování USAID, najednou se v médiích objevovaly zprávy o tom, že ukrajinští novináři přišli o financování. Údajně asi 85 procent z nich dostávalo peníze od USAID. A to samozřejmě vyvolává otázku, nakolik mohli být neutrální nebo objektivní.
John Kiriakou: Přesně tak.
Glenn Diesen: Vy a já jsme spolu vystoupili na jedné panelové diskusi v Oslu a jedna věc mi přišla zajímavá. Původně se měla tato diskuse konat v kostele, ale nakonec byla zrušena. A zřejmě to bylo kvůli mně, protože někteří novináři…
John Kiriakou: Víte, je legrační, že to říkáte, protože já jsem předpokládal, že to bylo kvůli mně. Potom mi ale pořadatel řekl: „Ne, ne, kvůli vám to nebylo. Bylo to kvůli Glennovi.“ A já jsem odpověděl: „Glenn musí být opravdu nebezpečný, když kvůli němu ruší takové akce.“
Glenn Diesen: No, já ve skutečnosti nijak zvlášť nebezpečný nejsem. Ale v médiích proti mně probíhá opravdu odporná očerňovací kampaň. Prakticky nikde nemohu vystoupit, protože každá akce je okamžitě zrušena.
A organizace, která v tom hrála hlavní roli, se jmenuje Norský helsinský výbor. Jednou z organizací, které ho financují, je National Endowment for Democracy. A tak by mě zajímalo, zda je to běžná praxe. Neříkám, že šlo o nějakou operaci, ale zda je běžné využívat organizace na ochranu lidských práv k prosazování určité politické agendy.
Protože právě tyto – a tady musím použít uvozovky – „lidskoprávní organizace“, když Julian Assange odhalil spáchané zločiny, začaly kritizovat jeho. Což je zvláštní.
John Kiriakou: Dali od něj ruce pryč. Přesně tak. Utekli, jak nejrychleji mohli.
Když mě zatkli, jeden z mých právníků byl členem správní rady American Civil Liberties Union, tedy Amerického svazu pro občanské svobody, ACLU. ACLU pro mě měla být přirozeným spojencem. Oni však nebyli ochotni se s námi ani sejít. Můj právník nakonec ze správní rady odstoupil, protože odmítali vystoupit proti mučení nebo se veřejně postavit na mou obranu. To za prvé.
A druhým případem byla Amnesty International. Obrátili jsme se na Amnesty International, nejvýznamnější lidskoprávní organizaci na světě, a já jsem jim řekl: „Prosím vás, naléhavě vás žádám, alespoň o nějaké prohlášení na mou podporu.“ Odpověděli: „Rozhodně ne.“ Dali ode mě ruce pryč.
A teprve když jsem byl propuštěn z vězení, přišli a řekli: „Víte co? Když jsme si to znovu promysleli, John Kiriakou skutečně vykonal důležitou službu ve jménu lidských práv.“ A já si říkal: „No, tak vám pěkně děkuji, teď, když už jsem venku z vězení.“
Ale samozřejmě. Tyto organizace, které na první pohled vypadají jako demokratické, jako organizace podporující lidská práva, občanská práva a občanské svobody, jsou buď propojeny s těmi, kdo mají moc, se zpravodajskými službami a národními či mezinárodními bezpečnostními a policejními orgány, nebo se jich bojí, a proto se neodvažují zaujmout stanovisko. Takže ano, není vůbec neobvyklé, že zdánlivě dobré organizace, organizace na ochranu lidských práv, nechtějí mít s někým, jako jste vy nebo já, vůbec nic společného.
Glenn Diesen: Rád bych se ještě trochu vrátil k vašim osobním zkušenostem. Věnoval jste velkou část svého života, svého času a také riskoval vlastní bezpečnost ve službě své zemi.
Kdy jste začal mít pocit, že věci zašly příliš daleko? Bylo to kvůli samotnému programu mučení, nebo se to stalo v nějakém jiném okamžiku? Protože když jste se rozhodl stát whistleblowerem, tedy člověkem, který odhaluje nezákonné jednání vlastní organizace, musel jste přece vědět, že to může mít velmi vážné důsledky. A skutečně je to mělo.
John Kiriakou: Pro mě rozhodně. Mohu vám říct naprosto přesně, kdy se to stalo. Bylo to 6. května 2002. To byl den, kdy jsem změnil názor. Šestého května 2002.
Právě jsem se vrátil z Pákistánu. Byl jsem skutečně přesvědčen, že musíme postavit Usámu bin Ládina, Ajmána az-Zaváhirího a všechny lidi kolem nich před spravedlnost. Jedenácté září bylo nejzávažnějším zločinem, jaký kdy byl proti Spojeným státům spáchán. Během jediného rána jsme přišli o tři tisíce lidí a viníci museli být postaveni před spravedlnost. Mým úkolem v Pákistánu proto bylo tyto lidi najít, zajmout a předat spravedlnosti.
Ještě předtím, než jsme dopadli Abú Zubajdu, jsme však zajali tolik bojovníků al-Káidy, že jsme doslova zaplnili celou věznici v pákistánském Rávalpindí. Pákistánci za mnou přišli a řekli: „Musíte s těmi vězni něco udělat. Věznice je plná a my se jich musíme zbavit.“ Zavolal jsem do ústředí CIA a řekl: „Pákistánci chtějí, abychom ty vězně odvezli. Co s nimi mám udělat?“ A oni odpověděli: „Naložte je do transportního letadla C-12 a pošlete je na Guantánamo.“
Zeptal jsem se: „Na Guantánamo? Na Kubu? Proč bychom je měli posílat na Kubu?“ A oni odpověděli: „Přišli jsme s takovým nápadem. Pošleme je na Kubu a necháme je tam dva nebo tři týdny, dokud nerozhodneme, před kterým federálním okresním soudem je budeme soudit.“ Protože 11. září bylo předmětem probíhajícího trestního vyšetřování a zločiny byly spáchány v jižním soudním okrsku státu New York, v západním soudním okrsku Pensylvánie a ve východním soudním okrsku Virginie. Rozumíte? Světové obchodní centrum, pole v Pensylvánii, kam se zřítilo letadlo, a Pentagon.
Řekl jsem: „To je skvělý nápad.“ Tak jsem je všechny poslal na Guantánamo. Nakonec jsme tam měli 770 lidí. Jenže potom někdo v kanceláři viceprezidenta Cheneyho řekl: „Víte co? Guantánamo je pro tyhle lidi územím nikoho. Nemají tam žádná ústavní práva. Můžeme je tam držet doslova navždy a nikdo s tím nebude moci nic udělat.“
Já jsem o tom vůbec nevěděl, dokud jsem se 6. května nevrátil do ústředí CIA. Stál jsem tehdy ve frontě na sendvič v jídelně CIA, když ke mně přišel jeden vysoce postavený důstojník a zeptal se mě, jestli bych nechtěl získat – to byla jeho vlastní slova – certifikaci k používání „rozšířených výslechových technik“.
Ten výraz jsem nikdy předtím neslyšel. Tak jsem se zeptal: „Co to znamená?“ Odpověděl: „Začneme s těmi chlapy zacházet tvrději.“ Zeptal jsem se: „Co tím myslíte?“ A on mi popsal deset technik, které mi připadaly jako program mučení.
Nakonec jsem mu řekl: „Tohle je program mučení. Jsem přesvědčen, že je nezákonný. Myslím si, že je nemorální a neetický, kromě toho, že je nezákonný, a nechci s tím mít vůbec nic společného.“
A právě tehdy jsem pochopil, že když vedení CIA říkalo médiím, že „odložíme rukavičky“, ve skutečnosti tím myslelo: „Začneme páchat zločiny proti lidskosti a nikdo nám v tom nemůže zabránit.“ To byl den, kdy jsem se rozhodl, že v této otázce stojím na druhé straně.
Glenn Diesen: Ano, vzpomínám si na to. Podle mezinárodního práva můžete být za války buď nepřátelským vojákem, nebo civilistou. Pokud jste civilista, měl byste být souzen civilními soudy. Pokud jste voják, nepřísluší vám civilní soud, ale jste válečným zajatcem a po skončení války byste měl být propuštěn.
Přišlo mi zajímavé, že Bush přišel s třetí kategorií, totiž s „nezákonnými nepřátelskými bojovníky“. Protože tím jste se najednou ocitl, jak jste řekl, na území nikoho, kde nemáte žádná práva. Nemáte přístup k civilnímu soudu a současně nemáte postavení válečného zajatce. A Kuba k tomu samozřejmě byla ideálním místem.
Ale když se podíváme na širší operace, které Spojené státy na Blízkém východě prováděly nebo stále provádějí, předpokládám, že jejich klíčovým partnerem v oblasti zpravodajských služeb je Izrael. Z toho, co jsem slyšel, patří izraelské zpravodajské služby k těm nejlepším na světě. Jsou prý bezkonkurenční. Jak ale vlastně tento vztah funguje? Nejsou si obě strany až příliš blízké? Nepředstavuje Izrael pro Spojené státy také špionážní hrozbu?
John Kiriakou: Představuje. Izrael skutečně představuje pro Spojené státy špionážní hrozbu. Před třemi týdny rozeslal ředitel DIA, tedy Obranné zpravodajské služby, všem zaměstnancům této organizace e-mail, v němž je upozornil, že Izraelci zintenzivnili své špionážní aktivity na území Spojených států. Zaměřují se na všechny pracovníky DIA. Vyzval proto zaměstnance, aby si dávali pozor na pokusy Izraelců navázat s nimi kontakt.
Izraelci se aktivně věnují špionáži proti Američanům. Snaží se pronikat do CIA, ministerstva obrany, ministerstva zahraničí i NSA. Je to aktivně nepřátelská zahraniční zpravodajská služba.
A přitom se na Kapitolu připravuje ustanovení zákona o schvalování prostředků na národní obranu, o němž se bude hlasovat v následujících týdnech a které umožní začlenění Mossadu jak do CIA, tak do Pentagonu, kde budou jeho pracovníci sedět bok po boku s Američany. To je naprosto skandální.
Glenn Diesen: To je poněkud šílené. Ale v poslední době sílí kritika izraelského vlivu na americkou politiku na Blízkém východě, zejména kvůli tomu, co se stalo v Íránu. Izrael je často obviňován, že Spojené státy do této války zatáhl.
Objevují se proto požadavky na oddělení americké a izraelské politiky. Nikdy předtím jsem neviděl, aby se taková kritika objevovala na veřejnosti tak otevřeně. A zdá se, že už má určitý vliv na politiku.
Ale předpokládám, že v oblasti, která je velmi důležitá zejména pro lidi, jako jste vy, tedy ve zpravodajských službách, je situace trochu jiná. Dochází tam k nějakému oddělování? Nebo jsou americké a izraelské zpravodajské služby stále stejně úzce propojené jako dříve? Protože pokud se objevují všechny ty zprávy a varování, že Izraelci se snaží pronikat do amerických institucí a provádět špionáž, nemá to vůbec žádný vliv na vzájemné vztahy? Nebo to prostě není pravda?
John Kiriakou: My jsme v CIA Izraelce nikdy neměli rádi. Drželi jsme si je nejen od těla, ale dokonce jsme jim ani nedovolovali vstupovat do budovy CIA. Kdykoli jsme se měli s Izraelci sejít, uskutečnilo se to v nějakém externím zařízení. Protože pokaždé, když přišli do naší budovy, pokoušeli se ji odposlouchávat. Pokaždé.
Musíte si ale uvědomit jednu věc. CIA není organizací, která vytváří politiku. Je to organizace, která politiku podporuje. A pokud je oficiální politikou podporovat Izrael všemi dostupnými prostředky, pak to prostě musíte dělat. Pokud prezident a Kongres řeknou, že máme Izraelcům dát všechno, pak jim musíte dát všechno. O takové věci nemůžete rozhodovat sami.
Glenn Diesen: Když už mluvíme o rozhodování ve Spojených státech, často slyšíme o takzvaném hlubokém státu. A musím říct, že jsem do určité míry chápal Trumpa – dnes už tedy tolik ne –, když během svého prvního funkčního období varoval, že proti němu hluboký stát vystupuje. Protože to skutečně vypadalo, že proti němu zpravodajské služby zasahují.
Viděli jsme to také v roce 2020, při aféře s Bidenovým notebookem, kdy všichni ti bývalí zpravodajští důstojníci vystoupili na veřejnosti a média v podstatě dosáhla cenzury celé záležitosti. Tvrdili, že skandál s Bidenovým notebookem je ruskou dezinformační kampaní, což vůbec nedávalo smysl.
John Kiriakou: Že „nese všechny znaky ruské dezinformační kampaně“. Víte, v den, kdy byl ten dopis zveřejněn… Promiňte, že vám skáču do řeči.
Glenn Diesen: Ne, ne, prosím.
John Kiriakou: V den, kdy ten dopis vyšel, jsem poskytl několik rozhovorů. V jednom z nich jsem řekl: „Znám doslova každého z těch 51 signatářů. Ale je tu něco, čeho si v tom dopise nikdo nevšiml.“ A tím byla právě formulace: „Nese všechny znaky ruské dezinformační operace.“
Oni neřekli, že to je ruská dezinformační operace. Chtěli, aby si lidé mysleli, že to říkají. A právě proto šlo podle mě o politický dokument. Byl to útok proti Donaldu Trumpovi. A bylo to poselství na podporu Joea Bidena. Byl to pokus CIA ovlivnit výsledek voleb. Všechno to bylo vymyšlené.
Je to přesně ten rozbředlý analytický jazyk, který je v CIA tak běžný. Nikdy například neřeknou: „Glenn Diesen má na sobě modré sako.“ Řeknou: „Glenn Diesen má téměř jistě na sobě modré sako.“ Téměř jistě. Pro případ, že jsem se zbláznil a vaše sako je ve skutečnosti oranžové nebo že je nějak zvláštně nastavené osvětlení, takže si jen myslím, že je modré.
A přesně tak napsali i tohle falešné memorandum. Věděli, že to není pravda. Věděli to. Ale také věděli, že dokážou většinu Američanů oklamat, aby si mysleli, že to pravda je. Podle mého názoru šlo o nezákonnou zpravodajskou operaci vedenou proti americkým občanům.
Glenn Diesen: Jak vlastně chápete hluboký stát? Jak byste tento pojem vymezil? Protože přinejmenším v Evropě se to často jednoduše odmítá jako nějaká konspirační teorie. Ale pokud bychom hluboký stát definovali jako trvalý byrokratický aparát, který v průběhu času získává určitou míru samostatné rozhodovací pravomoci, jak byste ho potom charakterizoval? A do jaké míry ovlivňuje americkou zahraniční politiku?
John Kiriakou: Mnohokrát jsem řekl, že hluboký stát skutečně existuje. Nemusíte mu říkat hluboký stát. Můžete mu říkat vládní byrokracie. Můžete mu prostě říkat stát.
Pravdou ale je, že v organizacích, jako jsou CIA, ministerstvo obrany, NSA, FBI a další, existují vysoce postavení zaměstnanci, kteří patří k takzvané Senior Intelligence Service, tedy k nejvyššímu kariérnímu vedení zpravodajských služeb. A tito lidé zůstávají ve svých funkcích 25, 30 nebo 35 let. Nikam neodcházejí. A velmi dobře vědí, že prezidenti přicházejí a odcházejí každé čtyři roky.
Takže když jim prezident nařídí něco udělat nebo naopak nedělat a jim se to nelíbí, jednoduše ho ignorují. Řeknou: „Ano, pane. Ano, pane prezidente.“ A pak se vrátí do svých kanceláří a řeknou si: „Cha, cha, já nic takového dělat nebudu.“ Protože vědí, že než prezident zjistí, že jeho rozkazy nebyly splněny, jeho funkční období skončí a on už prezidentem nebude.
A ještě jedna věc. CIA je mimořádně dobrá v získávání – a teď to dávám do uvozovek – nových prezidentů. Obzvlášť rádi mají nové prezidenty, kteří nemají žádné zkušenosti se zpravodajskými službami. Jako příklad použiji Baracka Obamu.
Barack Obama byl dva roky senátorem. To bylo všechno. To byla veškerá jeho zkušenost s působením ve státní správě. Dva roky. Nebyl členem výboru pro zpravodajské služby, takže o zpravodajské práci nevěděl vůbec nic.
Nově zvolený prezident má ovšem právo na první tajnou zpravodajskou instruktáž CIA hned den po volbách. Obvykle ji provádí náměstek ředitele CIA pro zpravodajskou analýzu. A když tento náměstek řekne nově zvolenému prezidentovi: „Pane zvolený prezidente, jen počkejte, až uvidíte, jaké neuvěřitelné věci děláme po celém světě.“
A předloží mu prezidentův denní zpravodajský přehled, který je utajován na úrovních vyšších než přísně tajné. A pak mu předloží zprávu s modrým nebo černým okrajem, která je utajována o šest stupňů výše než přísně tajné informace. Tím ho přijmou mezi sebe, udělají z něj jednoho z nich.
Řeknou mu: „Jen počkejte, až si přečtete tyhle neuvěřitelné zprávy. Budete ohromen.“ A v tu chvíli vědí, že ho mají. Získali ho. A od této chvíle bude jejich největším zastáncem a nejhorlivějším propagátorem. A oni se pak nemusejí další čtyři roky o nic starat. Přesně takhle zacházeli s Obamou.
Glenn Diesen: Obávám se, že Obama byl vůči tomuto přístupu obzvlášť zranitelný nebo vnímavý. Zdá se však, že v roce 2016 zavládla v americké zpravodajské komunitě panika, když se najednou odnikud objevil Donald Trump s některými velmi novými myšlenkami, které, předpokládám, zpravodajská komunita předem neschválila.
Jak hodnotíte období aféry Russiagate a roli Johna Brennana? Protože pro mě je opravdu šokující, jak obrovský vliv měla všechna ta obvinění na americkou společnost i na vztahy s Ruskou federací. A přitom tolik z toho byly lži. Bylo prokázáno, že to byly lži, ale oficiální výklad událostí to vůbec nenarušilo. Jako by na skutečnosti vůbec nezáleželo.
Chtěl bych proto slyšet, co si myslíte o těch letech Russiagate. Protože i dnes, když sleduji, jak Trump řídí zahraniční politiku prostřednictvím Witkoffa a dalších lidí, připadá mi to velmi amatérské. Ale na určité úrovni dokážu pochopit, že zpravodajské komunitě nedůvěřuje. Tím samozřejmě nechci říct, že schvaluji způsob, jakým nyní řídí vládu. Ale ano, vraťme se k Russiagate.
John Kiriakou: Víte, pro mě i pro další bývalé důstojníky CIA měla aféra Russiagate od samého počátku všechny znaky podvodu. Nejprve bych ale chtěl upozornit, že podle mého názoru došlo k zásadnímu nepochopení některých informací pocházejících od Christophera Steela.
Já jsem Christophera Steela znal. Spolupracoval jsem s ním na společné operaci proti jedné teroristické skupině. A Christopher Steele byl jedním z nejuznávanějších důstojníků MI6, s jakými jsem se kdy setkal.
Christopher Steele dostal za úkol oslovit své kontakty v Rusku a zjistit, co vědí o Baracku Obamovi, Donaldu Trumpovi a tak dále. A přesně to udělal. Jenže úkolem operativního důstojníka není zjišťovat, zda je nějaká informace pravdivá. Úkolem operativního důstojníka je informaci získat a předat ji analytikům. A analytici mají zjistit, zda je pravdivá.
Chris Steele tedy shromáždil informace, podle kterých měl Donald Trump v Rusku sex s prostitutkami, zaplatil prostitutkám, aby pomočily postel, v níž spal Barack Obama, přijímal peníze od Rusů a Rusové mu pomohli vyhrát volby. To všechno samozřejmě zní naprosto nesmyslně a nakonec se také ukázalo, že to nesmysly byly. Ale Chris Steele o tom informoval způsobem: „Tohle tvrdí moje ruské kontakty.“
Jenže místo toho, aby tyto informace dostal analytický tým, který by prověřil jejich pravdivost, putovaly přímo do volebního štábu Clintonové. A ten je okamžitě využil.
Takže my, kdo jsme měli zkušenosti z CIA, jsme si ty materiály přečetli. Vzpomínám si, jak jsem o nich mluvil se svými bývalými kolegy a ptal se jich: „Taky vám to připadá tak šílené jako mně, že ano?“ A všichni se mnou souhlasili. Bylo to šílené.
Jenže se z toho stala politická zbraň a demokraté se rozhodli ji využít. Ale my, kdo jsme měli zkušenosti se zpravodajskou prací, jsme z těch věcí nikdy nevěřili ani slovo. Bylo to prostě absurdní.
Glenn Diesen: Další věc, která se podle mě stala po letech Russiagate, byla, že všichni ti bývalí vysoce postavení představitelé zpravodajských služeb najednou začali získávat pracovní místa v médiích.
John Kiriakou: Ale jistě! Podívejte se na Johna Brennana. John Brennan byl ještě včera na stanici MS NOW jako jejich placený zpravodajský komentátor. John Brennan, proti němuž je právě teď vedeno trestní řízení v souvislosti s tím, že se v podstatě pokusil svrhnout americkou vládu. A přitom vystupuje na MS NOW jako hlavní odborný komentátor pro otázky zpravodajských služeb.
Glenn Diesen: To je právě ono skrývání všem na očích. Nemusíte dělat nic tajného, když tam můžete sedět a vydávat se za něco jiného.
Měl bych ale ještě poslední otázku. Velká část toho všeho je samozřejmě tajná. CIA nepracuje otevřeně. Celý smysl její činnosti spočívá v tom, že nemá být vidět. Jaké věci se tedy obvykle nedostávají do zpráv? Jaké operace CIA zůstávají mimo pozornost médií?
Protože mezi jednotlivými organizacemi musí existovat také nějaká vnitřní rivalita, jak jsme to viděli v Sýrii. Nejsem si jistý, jak vážné to tam bylo. Co podle vás ve veřejném obrazu těchto událostí chybí?
John Kiriakou: Chybí v něm skoro všechno. Například nemáme nejmenší tušení, co CIA dělá proti Číňanům. Co dělá FBI, aby nás před Číňany chránila. Ve skutečnosti ani netušíme, jaký je skutečný příběh Sýrie.
Já předpokládám, že prezident Džúlání je bývalým spolupracovníkem CIA, ale četl jsem také, že byl ve skutečnosti bývalým spolupracovníkem tureckých zpravodajských služeb. Takže to není možné s jistotou říct.
Ale víte, ať už v médiích vidíte cokoli o operacích CIA, vynásobte to stem, pěti sty nebo tisícem dalších věcí, které se odehrávají po celém světě a o nichž nevíte vůbec nic.
Glenn Diesen: V CIA přece musí být také spousta dobrých lidí, kteří chtějí sloužit své zemi. A přitom mají obavy, že se CIA stala příliš militarizovanou, že se zapojuje do válek, bojových operací a atentátů. Že se v podstatě odchýlila od svého původního poslání a vydala se špatnou cestou. Podobně jako jste to vnímal vy, když jste se rozhodl upozornit na její nezákonné jednání.
Vidíte uvnitř CIA nějaké snahy o reformu? O návrat k jejím původním úkolům? Nebo dokonce o její rozpuštění? Kam tato organizace vlastně směřuje?
John Kiriakou: Ne. Její rozpočet je každým rokem větší a větší. Každý rok přijímají stále více zaměstnanců. Do amerického technologického průmyslu jsou zapojeni více než kdykoli v historii.
Od Kongresu získali zvláštní výjimku, která jim umožňuje dokonce investovat do začínajících technologických společností. CIA byla například vůbec prvním investorem do společnosti Palantir a vlastní v ní akcie. Takže ne. Je mi líto, že to musím říct, ale nemám žádné dobré zprávy. Je to čím dál horší.
Glenn Diesen: To by ale mělo Američany znepokojovat. Mít zpravodajskou komunitu, která se nikomu nezodpovídá a přitom má tak obrovskou moc.
John Kiriakou: Ano. Rozhodně ano. Je to velmi znepokojivé.
Glenn Diesen: Johne, moc vám děkuji, že jste si na nás udělal čas. V poslední době vás vidím vystupovat snad všude. Vím, že jste velmi zaneprázdněný, a proto si toho opravdu vážím. Mockrát děkuji.
John Kiriakou: Bylo opravdu skvělé vás vidět. Potěšení bylo na mé straně.
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář