Jan Herben (1857 Brumovice – 1936 Praha): O bratru Palečkovi z knihy Bratr Jan Paleček, Praha 1902.
.
Za starých časů král Jiří Poděbradský zvolil si šaškem vtipného muže Jana Palečka. Měl dobré srdce a s každým se bratroval, proto lidé říkali mu bratr Paleček. Bratr Paleček vyváděl veselé žerty. Tak jednou měli u krále Jiřího k obědu ryby. U královského stolu seděl král, královna, princové, princezny, nějací vzácní rytíři a jejich dámy. Mladším rytířům, pážatům a mládencům, kteří u krále sloužili, komorníci prostřeli na jiný stůl v královské světnici, blízko dveří. Když bratr Paleček přišel k obědu, posadili ho tam mezi ty mládence u dveří. Bratr Paleček viděl, že kuchtíci nosili na stůl královský mísy s velikými rybami a těm u dveří že předložili mísu s drobnými rybkami, na kterých bylo víc kostí než masa. To se mu nelíbilo. Vzal jednu tu rybičku, přistrčil ji sobě k uchu a ptal se jí: „Rybičko, víš-li co o mém bratru?“ A zase ji položil. Potom vzal druhou a ptal se opět: „Rybičko, víš-li co o mém bratru?“ Položil ji, vzal třetí a opět se ptal: „Rybičko, víš-li co o mém bratru?“
Rytíři, pážata a mládenci, kteří seděli s ním, dali se do smíchu. Král se jich zeptal od svého stolu: „Co se to děje?“
Jeden odpověděl: „Milostivý králi, bratr Paleček rozmlouvá s rybami.“
Král Jiří zavolal na Palečka: „Bratře Palečku, copak to děláš?“
„Bratře králi,“ odpovídal Paleček, „povím ti to. Měl jsem bratra rybáře a ten mi utonul v řece. Proto se těch rybek ptám, nevědí-li o něm něco.“
„A co ti praví rybičky?“ ptal se král.
„Praví mi,“ řekl Paleček, „že ony jsou ještě tuze mladé a maličké, a proto nic nevědí o něm. Než abych se ptal těch starých, velikých ryb, které jsou na tvém stole, ty že snad něco vědí o něm.“
A král se zasmál. Porozuměl tomu, že bratr Paleček si tento žert vymyslil, aby dostal těch velikých ryb. I rozkázal, aby nakladli na talíř největších ryb a donesli bratru Palečkovi. A tak Paleček sám se dostal k velkým rybám a pomohl k nim i těm mladým rytířům, pážatům a mládencům.
A všichni z toho ten den byli veselí.
*
Jednoho času Paleček našel za městem nemocného žebráka. Ležel na smetí a naříkal, neboť měl na sobě plno hnisavých vředů, které ho bolely. Byl nablízku špitál, ale správcové nechtěli ho tam přijmouti, protože se ho štítili pro ty ošklivé vředy a rány. Paleček chtěl ho odnésti sám do špitálu. Ale poznal, že ten nemocný je těžký a že by ho sám neodnesl. Běžel tedy ke kněžím na nejbližší faru a pravil jim: „Ach bratři kněží, zle je, zle! Nalezl jsem pohozené tělo Kristovo za městem na slámě. Protož prosím vás, vypravte se co nejrychleji za mnou, abyste je přinesli na patřičné místo.“
Kněží myslili, že Paleček hostii našel. Proto se oblékli do skvělých církevních rouch, uspořádali průvod a šli, kam je Paleček vedl. Paleček napomínal je, aby raději vůz vzali. Ale oni pravili: „My v rukou svých tělo Páně odneseme.“
„Dobrá,“ pravil Paleček.
Když pak bratr Paleček přivedl je k nemocnému žebrákovi, jenž ležel na smetí a naříkal, ukázal kněžím na něho, řka: „Ejhle, tělo Kristovo! Nuže, prosím vás, přiodějte je a učiňte nad ním milosrdenství tak, jak jiné učíte, že co nejmenšímu učiníš, to samému Bohu že učiníš.“ A kněží chtěj nechtěj odnesli nemocného žebráka do špitálu a postarali se o něho.
Bratr Paleček neměl rád kněží, kanovníků a biskupů, kteří chodili v nádherných šatech a v zlatohlavu přistupovali k oltáři. Kristus Pán byl chud — říkal — a učil své učenníky, že mají všechno rozdati a následovati ho v chudobě. Paleček měl rád kazatele prosté a tiché, kteří nejezdili v kočárech, ale chodili mezi lid obecný a dávali mu dobrý příklad střídmostí a prací. Jednou přišli ke králi Jiřímu bohatí kanovníci pražští. Přišli ve svých hermelínových oděvech, které vypadaly, jako by měkké kožíšky na ruby obrátili. Když právě před králem stáli a jemu své žádosti přednášeli, nahodil se k tomu bratr Paleček. Toho, který ke králi mluvil za všechny, zatahal za cápličky na šatech a zvolal vesele: „Hola, hola, naši páni už kožichy naruby obrátili, ač ještě masopust není!“
Ten, který ke králi mluvil, byl tím uražen a řekl králi: „Prosíme, ať nám dá pokoj ten dobrý muž.“
Tu král zamrzel se také na Palečka a řekl: „Bratře Palečku, proč ty nenecháš s pokojem pánů kněží?“
„Aj? Aj?“ podivil se Paleček. „A co jsou to, bratře králi, skutečně kněží? Prosím tě, nechť se mi nediví; já jsem myslil, že jsou to maškarády, neboť lidé o masopustě kožichy tak převracejí.“
Paleček ani arcibiskupu neodpustil, když se mu něco nelíbilo.
*
Paleček býval přítomen i v královské kanceláři, kdež písaři za krále psávali rozličné listy jiným králům, knížatům a císaři.
V jeden čas král Jiří rozkázal psáti list císaři německému. A když byl napsán, přišel s ním kancléř ke králi a ptal se ho, jaký má dáti císaři titul. Král odpověděl: „Napiš jemu tak, jak obyčej jest: Jeho Milosti císaři, svaté římské země vždy rozmnožovateli a tak dále.“
Bratr Paleček slyše to, pravil: „Bratře králi, nečiň toho.“
„I proč, bratře Palečku? Vždyť jest obyčej tak jemu psáti!“
A Paleček řekl: „Bratře králi, hleď ty pravdy, a ne obyčeje nepravého. Kdybys měl psáti list do nebe, to by byla svatá říše, ale není svatá říše německá, kde císař a knížata se hrdlují a neřesti plodí. A císař je svárlivý a lakotný.“
I řekl král: „Nuže, kterak mám psáti?“
Paleček děl: „Napiš, jak pravda jest: Císaři německému, svárlivému a lakotnému, říše německé kaziteli, budiž tento list dodán.“
*
Když jednou Paleček mimo zahradu královskou se domů vracel, spatřil zástup dětí, kterak tiskly se k vratům a mřížím a pohlížely do královské zahrady. Oči jim hořely žádostí a touhou. Byl krásný den, jarní slunce vesele zářilo. Princové a princezny byli v zahradě a bavili se tam hrami.
Měli také dva koníky poníky, kteří byli tak drobní jako hříbátka. Byli krotcí a mírní a děti královské se jimi obveselovaly. Princové sedali na koníky a tryskem předháněli se po trávníku. A kdo dříve přijel k cíli, výskal a posmíval se druhému. Nebo zapřahali poníky do kočárku a klusem vozili princezny po cestičkách pískem posypaných. Když pak na zatáčkách kočárek se nahýbal, bály se, že se převrátí, a princové se jim smáli. A jiné švandy prováděli.
Ty děti před vraty nikdy takových malých koníků posud neviděly a záviděly dětem královským, že se s nimi nemohou proháněti, podlízati pod ně nebo dáti se od nich přeskakovati. Palečkovi zželelo se dětí i otevřel jim vrata do zahrady a řekl princům a princeznám: „Dovolte i těmto si zahráti!“
Princové nechali koníků a odešli. Některé z dětí byly ošumělé a měly šaty vetché. Proto si s nimi princové ani princezny nechtěli hráti společně. A stěžovali si u krále otce.
Král Jiří řekl potom Palečkovi: „Bratře Palečku, nevoď ty děti městských do zahrady mé, neboť se nehodí, aby královské děti hrály si s ševcovskými a krejčovskými.“
„A proč by se nehodilo, bratře králi?“ ptal se Paleček.
Král řekl: „Protože mé děti jsou rodu královského a jiným způsobům mají se učit.“
Odpověděl bratr Paleček: „Bratře králi, všecky děti jsou rodu královského. Zdali nevíš, že první kníže, Přemysl, od pluhu přišel, a přece založil rod královský? A ty sám, bratře králi, zdali jsi nepřišel z Poděbrad? Tam jsi sobě hrával s dětmi šafářů a služebníků otce svého, a přece nyní korunu nosíš. Nikdo z nás tedy neví, nevrátí-li se synové tvoji na Poděbrady a nebude-li nosit korunu některé z dětí, které jsem do zahrady vpustil.“ Takové řeči mrzívaly krále.
*
I královna měla Palečka ráda, třebas jí také mluvíval pravdu do očí, když toho třeba bylo. Jednoho času trefilo se, že Paleček pomáhal jednomu člověku chudému pošívat stodolu. A znenadání jela tou vesnicí královna Johana. Napřed jel královský vůz a za ním pěšky kráčela královna. Šla na pouť ke svatému Prokopu na Sázavu. Jeden z komorníků královniných uhlídal Palečka na střeše a ukázal ho královně. Královna zavolala na Palečka: „Bratře Palečku, slez dolů a pojď ke mně!“
A když slezl se střechy, ptala se ho: „Milý bratře Palečku, prosím tě, pověz mi, také-li mně Pánbůh za to něco dá, že jdu na pouť za vozem pěšky?“
Odpověděl Paleček: „Sestro královno, jestliže Pánbůh bude tulákům a zahalečům platiti, a ty nezmeškáš, také ti něco může dáti. Ale milá sestro královno, kdybys raději doma seděla, příze napředla a z ní plátna nadělati dala a chudým rozdala: to by tobě Pánbůh jistě líp odplatil zde i věčně.“
Královna se zamyslila nad Palečkovou řečí a potom, uposlechnuvši ho, kázala obrátit do Prahy a nechodila na pouti.
*
A tak žil bratr Paleček u krále Jiřího mnoho roků, až zestáral.
A když zestáral, umřel ten moudrý a šlechetný a spravedlivý šašek, bratr Jan Paleček. Tehdy pak již mnozí lidé dobře rozuměli, že on nebyl šašek a blázen a že je málo tak bohabojných lidí v Čechách. I říkali o něm: Paleček, český filosofus.
Třebas Paleček i mnohé si dobíral a je kárával, přece všichni ho měli rádi a smrti jeho litovali. A nejvíc král Jiří. Ten po svém šašku srdečně tesknil a brzo také umřel.
Napsat komentář