Alastair Crooke píše, že jednání USA, Íránu a Izraele nemohou přinést skutečnou dohodu, protože jejich strategické cíle jsou neslučitelné. Írán chce prolomit desetiletí sankcí, obklíčení a hrozeb války, zatímco Izrael podle autora usiluje o regionální dominanci a „trvalou bezpečnost“: nejen odstranění aktuálních hrozeb, ale i budoucích, a to skrze podřízení, vyhnání či zničení populace vnímané jako riziko. USA potřebují cestu z konfliktu, ale Trump nemůže Íránu věrohodně slíbit neútočení ani zrušení sankcí. Možné jsou jen krátkodobé neformální dohody, nikoli trvalé řešení.
.
Svést k jednacímu stolu dvě strany – natož tři –, které mají naprosto odlišné pojetí své historie a ještě méně společného v představách o budoucím směřování svých zemí, je velmi obtížné a od samého počátku bylo nepravděpodobné, že by mohlo vést k dosažení dohody. Při takovýchto nedostatečně připravených setkáních je častěji výsledkem jen nevraživá rekapitulace celkového nesouladu.
To byl případ „rozhovorů“ mezi USA a Íránem, které se konaly minulý měsíc v Islámábádu – přičemž Izrael vystupoval jako zástupce „kolektivních sil“ snažících se „vynutit konec“ (regionální hegemonii Velkého Izraele) – tím, že požadoval pro Izrael fakticky masivní (a neomezenou) regionální územní kontrolu.
Aby takové rozhovory měly smysl, musely by konkretizovat základní úroveň dohody mezi stranami – pokud se taková dá najít. Jinak z nich vzejdou nanejvýš neformální ujednání, která nikdy nebudou formalizována, ale v daném okamžiku mohou vyhovovat zájmům zúčastněných stran. Taková ujednání trvají, dokud trvají. To je vše.
Esmail Baqaei, mluvčí íránského ministerstva zahraničí, poznamenal, že za těchto 47 let se vůči USA nahromadila hluboká nedůvěra a podezření: „Neměli byste očekávat, že v krátké době po mimořádně krvavé válce, v níž Írán bojoval proti dvěma režimům vyzbrojeným jadernými zbraněmi, dvěma mimořádně bezohledným režimům, jejichž brutalitu jsme za poslední dva a půl roku viděli ve zločinech v Gaze a Libanonu, byste s námi rychle dosáhli dohody“.
Aurelien stručně popisuje tuto patovou situaci: „USA (přítomné) a Izrael (přítomný prostřednictvím zástupců) chtějí poškodit a pokud možno zničit Írán jako fungující stát. Pro USA je to pomsta za téměř padesát let ponížení, počínaje obsazením americké ambasády v Teheránu a katastrofálním neúspěchem následné záchranné mise – stejně jako za íránské pokusy zmařit politiku USA v Levantě. Pro Izrael je cílem zničit jedinou zemi, která stojí mezi ním a jeho nadvládou nad regionem. (USA tento cíl zastupují zprostředkovaně). Íránci tomu samozřejmě chtějí zabránit, ale také chtějí konec sankcí a izolace“.
Esmail Baqaei dodává: „Naší hlavní starostí je, abychom co nejdříve dosáhli bodu, kdy budeme moci s jistotou říci, že hrozba války proti Íránu již neexistuje“.
Nový nejvyšší vůdce Mojtaba Chameneí rozvádí íránské cíle tím, že výslovně uvádí: „V Hormuzském průlivu začala nová éra a americká hegemonie skončila“.
Stručně řečeno, Írán je odhodlán dosáhnout „průlomu“ z „klece“ 74 let trvajícího vojenského obklíčení ze strany USA – sankcí, obléhání a politické izolace – a tím, jak poznamenal nejvyšší vůdce, radikálně změnit geopolitickou podobu celého regionu.
Izraelský vojenský sociolog Yagil Levy však v článku v deníku Haaretz tvrdí, že chování Izraele se po útocích ze 7. října výrazně změnilo a v jejich důsledku je definováno „přijetím ‚tvrdé‘ verze trvalé bezpečnosti … Ta byla ve skutečnosti vnímána jako již dosažená prostřednictvím vojenské převahy a mezinárodní tolerance“. „Relativní trvalá bezpečnost, ‚měkká‘ verze, byla postavena do kontrastu s pozůstatkem bezpečnostního konceptu, který umožnil útok Hamásu ze 7. října – i když byl tento útok způsoben izraelským opomenutím a nepředstavoval novou reálnou hrozbu“.
„Trvalá bezpečnost“ – pojem původně vytvořený historikem profesorem Dirkem Mosesem – byla v Izraeli po 7. říjnu vnímána nejen jako prostředek k eliminaci bezprostředních hrozeb, ale i těch budoucích: „Snaha o trvalé řešení neumožňuje kompromis, ať už politický nebo odstrašující, ale spíše zahrnuje vyhlazení, vyhnání nebo kontrolu populace vnímané jako hrozba pro bezpečnost státu“.
(Profesor Dirk Moses zdůraznil, že termín „trvalá bezpečnost“ ve skutečnosti pochází od Otty Ohlendorfa, „nacistického válečného zločince, který předtím, než byl Američany pověšen v Norimberku, řekl, že židovské děti by vyrostly a staly se partyzánskými nepřáteli a že my musíme pochopit, že Němci nechtěli jen běžnou bezpečnost, ale trvalou bezpečnost: budovali tisíciletou říši“) .
Meron Rapoport a Ameer Fakhoury popsali, jak nejnovější válka proti Íránu „pozvedla koncept ‚trvalé bezpečnosti‘“na ještě vyšší úroveň. Už nestačilo tvrdě zasáhnout vůdce, jaderná zařízení a vojenské cíle, jak to udělal Izrael v červnu 2025. Tentokrát je cílem změna režimu – ne pouze neutralizace vnímané hrozby, ale přetvoření samotného politického prostředí“.
Víme, že židovský historik a učenec Gershom Scholem předpověděl, že náboženský sionismus funguje jako „militantní“, „apokalyptické“ a „radikální“ mesiášské hnutí, které se snaží „vynutit konec“ (tj. vykoupení) tím, že požaduje, aby se stát zapojil například do masivní územní kontroly. Stručně řečeno, Scholem, široce považovaný za předního odborníka na mesiánský judaismus, v podstatě předpovídal obrat Izraele k trvalé bezpečnosti, nejen jako bezpečnostní opatření, ale jako nástroj militantního sionistického mesiánství.
V současné době jsou „hlubší zájmy“ Íránu, Ameriky a Izraele podle jakýchkoli měřítek od sebe vzdáleny tak, jak si jen lze představit. Izrael i Írán usilují o zásadní proměnu politické situace na Blízkém východě. V rámci jednání jsou proto možné pouze krátkodobá, omezená opatření, která by mohla dočasně vyhovovat USA a Íránu, ale téměř jistě nebudou přijatelná pro Izrael (ani pro jeho lobbisty a megadárce v USA).
USA zoufale potřebují únikovou cestu – a jednání by se zdála být k tomu normálním mechanismem. Ale jednání v tradičním smyslu by fakticky vedla k vnímané kapitulaci USA a pokud by se protáhla, ke katastrofální hospodářské pohromě vyplývající z důsledků íránské kontroly Hormuzu.
Trump se dnes zdá být rozpolcený mezi perspektivou „těžké“ vojenské eskalace (prosazované frakcí „Israel-First“) v naději na zajištění íránské kapitulace a prodlouženou blokádou Hormuzu (byť propustnou), kterou prosazuje ministr Bessent a která hovoří o myšlence další „věčné války“. Ani jedna z těchto možností není bez dalekosáhlých důsledků.
Írán na druhé straně odolal spojenému vojenskému tlaku Spojených států a Izraele. Zatímco Izrael nedokázal dosáhnout žádného ze svých původních (z 28. února 2026) válečných cílů, a proto se snaží tlačit na Trumpa, aby pokračoval ve válce — v „naději“, že íránský stát nějakým způsobem padne.
Zásadním problémem pro Trumpa při ukončení války s Íránem (kromě jeho ega, které mu brání vypadat jako „poražený“) je to, že pro něj – vzhledem k tomu, že je v zajetí Izraele a velkých pro-sionistických dárců – není možné učinit věrohodné závazky, kromě plného smluvního statusu, ohledně neútočení na Írán nebo uvolnění sankcí. A status smlouvy není v současné době politicky realizovatelný, vzhledem k rozmanitosti a povaze frakcí, které ovládají Kongres.
Jak by tedy mohl být Írán ujištěn o ukončení konfliktu a o konci hrozeb budoucích válek? Írán by mohl být ujištěn pouze tehdy, pokud by se našel nějaký způsob, jak svázat ruce Americe a Izraeli, pokud jde o další kola války proti Íránu – ačkoli jak by mohly být svázány ruce Izraeli? Pravděpodobně pouze přerušením finanční, vojenské a zpravodajské podpory pro Tel Aviv. A to by znamenalo jednak „revoluci“ v globálních strukturálních vztazích mezi USA a Izraelem, a jednak jiného prezidenta.
Mohla by alternativou být nějaká čínsko-ruská záruka přímého zásahu v případě další vojenské eskalace? Taková perspektiva by znamenala nový globální koncert mocností – událost, která se v této chvíli jeví jako předčasná, vzhledem k tomu, že USA jsou zapojeny do různých typů nepřátelských akcí jak s Čínou, tak s Ruskem, kde dochází spíše k eskalaci, než k umenšení.
.
Zdroj: conflictsforum.substack.com
Napsat komentář