Štítek: Ukrajina

Rozhovor prof. Glenna Diesena s plk. v. v. Douglasem MacGregorem.

GD: Většina lidí si uvědomuje, že se blížíme k závěrečné fázi této války, ve které dochází k čím dál častějším významným průlomům v ukrajinských obranných liniích. Jak tato válka podle vás skončí nejen pro Ukrajinu, ale i pro NATO, vzhledem k tomu, že se od roku 2022 hodně změnilo – zpočátku se tvrdilo, že NATO má novou misi a je silnější než kdykoli předtím, ale hodně se přitom vycházelo z předpokladu, že NATO skutečně porazí Rusko. Takže teď, když víme, že NATO směřuje k porážce, jak podle vás bude vypadat transatlantická komunita na konci této války?

DM: Právě jste nastolil jednu velmi důležitou otázku. A řekl jste „transatlantická“ – uvědomme si, že Severoatlantická aliance byla složena ze států, které sousedily s Atlantickým oceánem. Nikdy neměla být kontinentální strukturou. V 90. letech jsme ji transformovali do této rostoucí a rozšiřující se kontinentální struktury. Cílem bylo postoupit až k Uralu a dále. Jinými slovy, začlenit všechny do konstrukce EU-NATO. To jasně a nesporně selhalo. To je zřejmé. Nedávno jsem mluvil s několika Poláky, položil jsem jim právě tuto otázku, kterou mi teď kladete. Myslím si, že Poláci, stejně jako z různých důvodů mnoho Evropanů, stále hledají někoho, kdo jim pomůže zajistit jejich existenci. Jinými slovy, kdo jim bude tatínkem, což je to slovo, které Rutte použil k označení Trumpa jako jakéhosi kmotra NATO, což Trump samozřejmě miluje, je to hudba pro jeho uši. Ale pravdou je, že žádný kmotr nebude. De Gaulle to předvídal už v 60. letech, Bismarck v 70. letech 19. století opakoval, že všechna důležitá rozhodnutí musejí být národní rozhodnutí. Musejí vycházet z národních zájmů. Kritizoval společenství evropských států a evropský koncert jako nesmysl. Jinými slovy, Poláci musí rozhodnout, co je v jejich zájmu, a to jsem jim také řekl. A taky jsem jim řekl, že pokud si myslíte, že můžete podepsat dohodu s Washingtonem, která zaručí bezpečnost místa, kde žijete, velmi se mýlíte. To už rovnou můžete vrátit se do roku 1939 a činit stejná hloupá rozhodnutí, jaká jste dělali tehdy. Vždycky jste museli učinit rozhodnutí. Potřebovali jste si vybrat jednu nebo druhou cestu. Bude to Německo, nebo Sovětský svaz? Nevybrali jste ani jedno a co se stalo? Byli jste rozdrceni Sovětským svazem i Německem. A mimochodem, Pilsudski, jejich tehdejší vůdce – zemřel ještě předtím -, na smrtelné posteli varoval, že je třeba si vybrat. Poláci nyní nemohou postavit Fort Trump, uspokojit Trumpovo ego a očekávat, že to bude jejich vstupenka k trvalé bezpečnosti a spáse. To nebude fungovat. My nežijeme v Evropě. Evropané žijí v Evropě. Upřímně řečeno, žádný z Evropanů zřejmě nechce být v úzkém partnerství s žádným ze svých sousedů. Ale pravdou je, že k tomu musí dojít. A když se podíváte na současnou Ukrajinu, máte pravdu, situace na Ukrajině se zastavuje. Blíží se konec. Kdo rozhodne o tom, co se stane se zbytkem Ukrajiny? Poláci, Litevci, Slováci, Maďaři, Rumuni, Moldavané, všichni řeknou: „No, budeme tu tiše čekat, až k našim hranicím dorazí osm set nebo devět set tisíc ruských vojáků“, nebo se posadí s prezidentem Putinem a jeho týmem a řeknou: „Jsme připraveni jednat o tom, jak bude vypadat poválečná Ukrajina“? A jsou to oni, kdo musí vést tyto rozhovory, ne Francie, ne Británie a ne Německo. Nyní byste mohli namítnout, že Němci mají z historických důvodů za posledních tisíc let hluboké kořeny ve střední a východní Evropě, o tom není pochyb. Myslím, že by měli mít velký zájem se zapojit. Ale zbytek západních Evropanů rozhodně ne. Co s tím mají společného? A co s tím máme společného my? Takovou konferenci můžeme podpořit a myslím, že to by měl prezident Trump zvážit. A podpoříme řešení, na kterém se společně dohodnete s Moskvou. Myslím, že by to opravdu bylo možné. Ale v tuto chvíli to nikdo neříká, nikdo o tom nepřemýšlí, protože Poláci vzhlížejí k EU, vzhlížejí k NATO. Stejně jako všichni ostatní. A všichni říkají: „No, my to nemůžeme udělat, protože jsme závislí na dotacích z EU, na dalších penězích z bruselského penězostroje. Pokud to uděláme, ztratíme k němu přístup.“ No, a co když vám přístup k takovému penězostroji zajistí postavení terče pro zničení v budoucích válkách, které nechcete vést, a to proto, že jste součástí organizace zvané NATO a EU? Nakonec se lidé k tomuto řešení dopracují, ale v tuto chvíli tomu tak není.

GD: Ano, myslím si, že to všechno, hledání tohoto tatínka nebo trvalé bezpečnosti, jak jste řekl, že to byl sen unipolárního řádu, protože tradičně musejí státy akceptovat bezpečnostní soutěž, kdy jeden stát posiluje bezpečnost, což může oslabit bezpečnost jiného, ale po studené válce se začalo uvažovat tak, že nemusíme brát v úvahu bezpečnost ostatních, abychom zmírnili bezpečnostní soutěž, protože v rámci NATO a pod záštitou USA budeme prostě tak silní, že nezáleží na tom, že jsme si Rusy odcizili, ti si prostě budou muset najít své místo v rámci dominance politického Západu…

DM: Víte, je tu ještě jeden zajímavý aspekt. Pokud se vrátíme do roku 1914 a před něj, bezpečnostní systém se v období 10ti až 15ti let před vypuknutím první světové války vyvinul do podoby souboru automatických spouštěčů, které poslaly lidi do války, i když na jejím začátku v ní možná neměli žádnou roli a válka se jich nemusela nijak týkat. Otázka, kterou Evropanům neustále kladu, zní: Proč chcete být součástí aliancí, které vás nakonec mohou vtáhnout do války, kterou ve skutečnosti nechcete vést, jen proto, že tato aliance teoreticky zaručuje vaši bezpečnost? Jediným skutečným ručitelem bezpečnosti pro jakoukoli zemi je její vlastní lid. Víte, Finové jsou tu skvělým příkladem, protože Finové byli po léta schopni mobilizovat během 48 až 72 hodin 800 000 až 850 000 mužů, dobře vycvičených, dobře vybavených a připravených bojovat. A to pro ně to dobře fungovalo jako odstrašující prostředek. Myslím si, že Rusové po druhé světové válce neměli za žádných okolností zájem vrátit se do Finska. Finové byli v postavení, kdy si mohli zaručit svou vlastní bezpečnost. A najednou, na konci tohoto dlouhého období sovětsko-západního konfliktu, kdy už žádný neexistuje, se rozhodnou připojit k alianci NATO, která se zavázala k trvalému nepřátelství vůči Rusku. To je šílené. Nedává to smysl. Švédové jsou na tom velmi podobně. Ale zejména Finové si tehdy vybudovali velmi silnou vlastní garanci. Můj argument je, že by to bylo možné udělat v celé Evropě. Ale představa, že chcete vsadit všechno na to, že v případě krize nebo konfliktu dorazí americké síly z USA, je šílená. Technologie se změnily. Eisenhower v roce 1956 prohlásil, že už nikdy neuvidíme další Normandii. Kdyby se někdo o něco takového pokusil, byl by zničen. A co sovětské ponorky? A co jejich rakety? No, v té době byly tyto věci primitivní ve srovnání s tím, co máme dnes. Takže představa, že bychom mohli beztrestně překročit oceány a vyslat do boje stovky tisíc, ne-li milion nebo dva miliony vojáků, ať už do Asie nebo do Evropy, je šílená. To se nestane. Proč byste se tedy chtěli vázat na takovou prázdnou záruku? A myslím, že prezident Trump to tak v soukromí cítí. Vím, že je pevně přesvědčen, že Evropané by si měli sami zajistit první obranu proti jakémukoli útoku. A myslím, že to je důvodem jeho požadavku na vyšší výdaje na obranu. Bohužel výdaje na obranu nutně neznamenají odpovídající vojenské schopnosti. Mluvím o skutečných vojenských schopnostech, které si Evropané budují pro své vlastní účely, aby si zajistili svou vlastní bezpečnost. To je to, co je třeba. A nic nebrání tomu, aby mezi sebou byli tím, co bych nazval partnery s omezenou odpovědností. To znamená, že Poláci spolupracují s Němci nebo se Slováky nebo s Čechy nebo s Litevci za nějakým konkrétním účelem. Ale nemusíte nutně podepisovat smlouvu o trvalém spojenectví, které automaticky vyvolá válku, do které se budete muset zapojit, i když nechcete bojovat. Je pro mě tedy velmi podivné, že s ohledem na zkušenosti z první a druhé světové války tomu Poláci a lidé ve východní Evropě obecně nerozumějí a nehledají jiné řešení než to, jehož jsou nyní součástí.

GD: No, nejsem si jistý, zda mají tak dobrou historickou paměť. Viděl jsem finského prezidenta Stubba, jak mluví s Trumpem, a jeho historická lekce byla, že Rusko nelze uklidnit, že je třeba mu čelit, ale celá finská historie byla o tom, že se Finsko stalo neutrálním a mělo úspěšnou roli jako neutrální stát, dokud ji neopustilo. Vypadalo to tedy, že řešením by mělo být, aby Ukrajina byla více jako Finsko, ale místo toho se Finsko stává tím, čím je Ukrajina. Vy však tvrdíte, že vzhledem k tomu, že NATO umírá, je nyní nutné nové uvažování o evropské bezpečnosti a bezpečnostní architektuře. Ale pokud víme, že v současné době v Evropě není taková politická vyspělost, protože si všichni navzájem říkají, že Putin je Hitler, co můžeme očekávat, když se nyní začínají rozpadat frontové linie? Můj dojem ovšem je, že Rusové dělají věci postupně, záměrně, aby nevyvolali přílišnou paniku ve Washingtonu a v evropských hlavních městech, protože v panice mohou státy dělat hloupé věci, ale zároveň si myslím, že ruská trpělivost také začíná poněkud slábnout, protože nyní mluvíme velmi otevřeně a sdílíme informace o tom, když tu jsou informace o tom, že západní rakety by měly být odpalovány na ruská města. Jaká jsou tu tedy podle vás největší rizika, když teď vstupujeme do závěrečné fáze války?

DM: No, ruský zájem je v tomto okamžiku jasně formulován: Chceme řešení konfliktu, které nebude vyžadovat obnovení konfliktu za dva, pět nebo deset let. Jinými slovy, nechceme ho znovu vybojovávat. Nyní jsou v příznivé pozici, kdy kontrolují mnoho klíčových věcí, nejen území, ale mají i jasnou převahu. A nakonec si pamatujte, že skutečnou otázkou od začátku bylo, kdo je ochoten bojovat. Víte, Rusové byli vždy ochotni bojovat, protože na východní Ukrajině a nakonec dnes v Kyjevě kvůli povaze tamního režimu byly jejich národní bezpečnostní zájmy ohroženy. Co jsme byli ochotni udělat my? Američané určitě nebyli ochotni bojovat. Pokud vím, pouze Poláci byli ochotni vyslat větší počet vojáků, aby stáli bok po boku s Ukrajinci a bojovali s nimi. To nefungovalo příliš dobře a myslím, že prezident Nawrocki moudře řekl, že už nikdy více. Tuto pošetilost nebudeme opakovat. Klíčové je, že nejsme ochotni bojovat na Ukrajině. Rusko ano. Rusko bylo vždy ochotno tam bojovat, protože je to v jeho zásadním strategickém zájmu. Pokud tedy nejsme ochotni bojovat, měli bychom se raději posadit a jednat, a to bych řekl Evropanům. A ještě bych dodal něco: Evropané opravdu nejsou schopni bojovat. Nemají k dispozici síly. Obracejí se tedy na nás, ale pravdou je, že naše pozemní síly jsou opravdu velmi malé a naše vzdušné a námořní síly, i když jsou značné a v dobrém stavu, nejsou určeny pro kontinentální válčení. V příštích letech budeme ve Spojených státech svědky návratu Spojených států k tomu, čím skutečně byly před první světovou válkou. Námořní a leteckou velmocí, nikoli pozemní velmocí. Jsme pozemní mocností pouze na západní polokouli, kde žijeme. Stejně jako Rusko je především pozemní mocností. Je to pozemní mocnost na eurasijském kontinentu. Není to nutně námořní mocnost. Má námořnictvo, ale je poměrně skromné. Má letectvo, ale to je podobně skromné ve srovnání s tím, co jsme stavu nasadit my. Ale my jsme jiná země. Takže se vrátíme k tomu, čím jsme historicky byli. Nebudeme nadále globální pozemní mocností. Stačí se podívat na velikost a rozsah sil, které máme po celém světě, a na to, co se stalo za posledních 80 let. Tyto síly se dramaticky zmenšily. S každým uplynulým desetiletím jsme měli a máme méně sil v zahraničí. Brzy nebudeme mít žádné na východní polokouli, určitě ne kromě sil pro zvláštní operace. Takže se snažím říct, že lidé se musí dívat na sebe z geografického, historického a kulturního hlediska. Všichni říkají, že Amerika je na ústupu, že upadá. Ne, vracíme se k tomu, co je přirozené. Naše postavení je na západní polokouli. To neznamená, že nechceme obchodovat. Neznamená to, že nejsme ochotni do určité míry pomáhat, ale nemůžeme udržet tu pozici na eurasijské pevnině, jakou jsme měli před 80, 50 nebo 30 lety. To už není možné a ani to pro nás nemá smysl. Dosavadní snahy směřovaly k démonizaci Ruska, Číny a nakonec i Íránu, a to proto, aby se ospravedlnily masivní výdaje na obranu ve Spojených státech a nasazení sil v zahraničí. Ale to slábne. Američané to už nepodporují a mají doma jiné, důležitější priority.

GD: Ohledně toho, že západní země nechtějí bojovat a umírat za Ukrajinu, je zajímavé, že bývalý Zelenského poradce Alexej Arestovič vyjádřil přesně stejný názor. Ironicky řekl, že jediné dvě země, které by za Ukrajinu bojovaly a umíraly, jsou Rusko a Bělorusko, a to jsou právě ty, proti kterým teď bojujeme. To mě přivedlo k mé poslední otázce, a to jak vidíte vztah mezi Ruskem a Západem po této válce, protože mám určité náznaky, že na ukrajinské straně roste nelibost, protože se domnívali, že budou pod ochranným deštníkem Západu, a proto bojovali, místo aby přijali mírovou dohodu v Istanbulu. Myslím tím, že jim bylo slíbeno: Bojujte a my vám dáme vše, co potřebujete k vítězství. Místo toho se cítí být využíváni jako nástroj. Slyšíte nyní mnoho předních prozápadních ukrajinských politických osobností, jak jsou docela rozhořčené, že Evropané je v podstatě považují za kanónenfutr, něco, co se hodí proti Rusům. Tímto způsobem se mimochodem vyjádřili přední evropští představitelé. Myslíte si, že se Ukrajina po této válce rozejde se Západem? Protože 69 % Ukrajinců nyní říká, že chtějí okamžité ukončení bojů prostřednictvím jednání, zatímco Evropané s Ruskem ani nechtějí mluvit, takže to nevypadá, že by všechny řeči o podpoře Ukrajiny opravdu odpovídaly realitě. Spíš to tedy vypadá na podporu Zelenského.

DM: Víte, Rusové historicky označují Ukrajinu za nevěrnou manželku Ruska. Ale možná to není dobrá analogie. Vy to znáte, existuje něco, čemu se říká západní Ukrajina, rusínská oblast, Volyně jakou součást Haliče a tak dále. Těžištěm těchto oblastí byl  víceméně Lvov, který se dříve pod Rakouskem nazýval Lemberg. Lidé, kteří tam žijí, se považují za západní, a já s nimi souhlasím, myslím, že mají pravdu. Mimochodem, myslím, že s tím souhlasí i prezident Putin, o tom nepochybuji. Prezident Putin vícekrát řekl, že tito lidé by byli pravděpodobně mnohem šťastnější v nějaké konfederaci s Poláky nebo dalšími svými sousedy. To je podle mě nesporné. Pak jsou tu obyvatelé žijící uprostřed, tak nějak na půli cesty mezi západem a východem Ukrajiny, a je tu ještě další část, která je něco mezi Ukrajinou a Ruskem. A čím dál na východ, tím je to víc a víc rusifikované. To je oříšek a vždycky byl problém s předstíráním, že celá tahle konstrukce zvaná Ukrajina je moderní integrovaná politická struktura, moderní národní stát. Tím nikdy nebyla. Takže přesně nevím, co se stane, až to skončí, ale myslím si, že Rusové budou k nám na Západě přistupovat alespoň v příštích dvou desetiletích s velkou nedůvěrou. Budou s námi udržovat to, co bych nazval studeným mírem. A to bez ohledu na to, co uděláme, protože si myslím, že v určitém okamžiku se věci změní a lidé se obrátí k Rusům a budou chtít lepší vztahy. O tom není pochyb. Takoví tu už jsou. A v soukromí jsou lidé spojení s prezidentem Trumpem, kteří by to rádi udělali hned, ale Trump se jeví jako neschopný vést to sám. Takže pokud jde o Moskvu, bude to studený mír. Rusové zápasí se svou identitou, která říká, jsme stejně asijští jako evropští. To byl argument, který přednesl Dostojevskij v 70. letech 19. století. Řekl, nejsme opravdu Evropané, jsme téměř Asiaté a Evropané nám působili velké potíže. Stále se zaplétáme do jejich válek. Měli bychom se od těchto Evropanů distancovat. To se ale nikdy nestane. A to proto, že Rusové přísně vzato jsou Evropané. Nejsou součástí asijského komplexu jako takového. Existuje stará historka, kterou vyprávěl britský velvyslanec v Rusku během napoleonských válek. Byl velmi znechucený. Z Londýna se ho neustále dotazovali, co car chce? Co chce car Alexandr První? Jaký je jeho postoj? Jaké jsou jeho pocity? A on pořád opakoval: „No, když je v Petrohradě, je velmi prozápadní, ale když s ním mluvíte v Moskvě, není. Je to schizofrenie. Co je Rusko? Je to Asie? Je to Evropa? A zdá se, že u Alexandra Prvního, který byl upřímně řečeno více než cokoli jiného Němcem, to odviselo od toho, zda se zrovna v daný okamžik nacházel v Moskvě, či v Petrohradě. Ale myslím, že jsme otrávili vodu, my Američané jsme Rusům velmi dlouho otravovali vodu. To je smutné. Pokud dojde k výměně, která podle mě nastane v vládnoucích elitách, v politických elitách, vládnoucích třídách v západní Evropě, pak si myslím, že se tam vztahy s Ruskem mohou zlepšit rychleji, ale u nás ne, a to na dlouhou dobu.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)

Rozhovor prof. Glenna Diesena s plk. v. v. Douglasem MacGregorem.

GD: Když Trump nastoupil do úřadu, chtěl, jak všichni víme, ukončit válku na Ukrajině do 24 hodin, ale pak tuto dobu prodloužil. Myslím si, že Trump opravdu chce, aby válka skončila, ale zdá se, že v posledních dnech nebo týdnech se to celé mění. Nyní vidíme, že Trump vyvíjí tlak na Indii a další země, aby přestaly obchodovat s Ruskem. V tweetu naznačil, že Ukrajina musí přejít do ofenzívy, pokud chce vyhrát, a nyní se také objevují zprávy, že USA možná pošlou Ukrajině tisíce raket dlouhého doletu ERAM. C si o tomto vývoji událostí myslíte?

DM: Myslím, že je to typický Trump. Trump je někdo, kdo střílí ze samopalu všemi možnými směry a to, co opravdu chce nebo si myslí, se mění ze dne na den. Je velmi impulzivní. Neexistuje tu žádný soudržný strategický rámec. A naprosto nerozumí Rusku, Ukrajině ani východní Evropě. To vše je mu velmi cizí. Takže si nemyslím, že můžeme dospět k nějakým jednoznačným závěrům o tom, co si opravdu myslí. Důležité samozřejmě je, co chce udělat. Za prvé si myslím, že po vrcholném setkání na Aljašce dospěl k závěru, že pro to, aby ve spolupráci s prezidentem Putinem a potenciálně Zelenským a Evropany přinesl mír do východní Evropy, nemůže udělat nic. Mám tedy za to, že nyní chápe, že Evropané mají jinou agendu než on, Zelenský má jinou agendu a postoj prezidenta Putina se nemění. To pro prezidenta Trumpa není problém. Uvědomuje si, že se tento postoj nemění, ale nyní je znechucený. Přeje si, aby mohl v budoucnu na nějakém mírovém vrcholném setkání zinscenovat nádhernou fotku, podobnou té z Aljašky, to se ale nestane. Pamatujte, že prezidentu Trumpovi jde o vizuální dojem. Je to čistokrevný showman. Pro něj se prostě jedná o nejnovější díl reality show s názvem Trumpův Bílý dům, ale on nebude mít takovou fotku, jakou chtěl, kde by mohl stát uprostřed a prohlásit se za mírotvůrce. Takže si myslím, že od toho tak nějak ustoupil. Na druhou stranu je stále pod obrovským tlakem neokonzervativců ve Washingtonu, a to jsou ti samí lidé, kteří chtějí věčnou válku na Středním východě. Chtějí rozdělit Írán, chtějí rozdělit Rusko. Strategie vůči Rusku selhala na celé čáře. Takže teď Trumpovi říkají, že to musí nějak udržet v chodu. Takže jim dejme ty řízené střely. Kdy dorazí a v jakém množství a budou mít nějaký význam? Těžko říct. Ale on zveřejnil tweet s prohlášením, že předchozí administrativa neudělala dost pro to, aby Ukrajině poskytla schopnost skutečně přejít do ofenzívy. To je samozřejmě nesmysl. Můžete samozřejmě provádět bodové údery řízenými střelami všude možně, nemá to ale absolutně žádný význam, pokud prohráváte v boji zblízka. Víte, máme něco, čemu říkáme boj do hloubky a boj zblízka. Boj do hloubky zahrnuje tyto zbraně s dlouhým dosahem a ty jsou velmi důležité. Ale pokud si myslíte, že vyhrajete válku bez boje zblízka, ztratili jste rozum. Nakonec se pozemní síly musí střetnout. No, střetly se, a Ukrajina prohrála boj zblízka. A on ten rozdíl zřejmě nechápe, ale to by nás nemělo překvapovat. Není to někdo, kdo má zkušenosti s vojenskými záležitostmi, mezinárodními vztahy, diplomacií, ničím z toho. Je to někdo, kdo nastoupil do úřadu jako podnikatel a vidí svět touto optikou. Proto neustále slyšíme o dohodách, dohodách ve smyslu obchodní smlouvy. Ale dohody se neuzavírají z náhlého popudu a nevyjednávají se mezi dvěma, třemi nebo čtyřmi lidmi. V mezinárodní diplomacii trvají tyto věci někdy měsíce a roky. A pak dojde k závěrečnému setkání, něco se podepíše a dohodne, všichni s tím mohou žít a vy přejdete k dalšímu bodu. On s tím nemá žádné zkušenosti a takhle neuvažuje. V mnoha ohledech si myslím, že prezident Trump ztělesňuje jednu z podstatných vlastností amerického charakteru, totiž to, že Američané nemají trpělivost. Američané nechápou, že svět není obrovská mikrovlnná trouba. Myslí si, že stačí něco strčit do mikrovlnky, počkat 30 vteřin a vyndat něco, co se dá sníst. Tak ale svět nefunguje. Může do jisté míry fungovat v americké politice, ale nefunguje to v mezinárodních vztazích. Nefunguje to ve vojenských záležitostech. Myslím si tedy, že se od situace trochu distancoval, protože z toho nemůže vytěžit žádný osobní prospěch. Nemůže být hrdinou tohoto příběhu. Na druhou stranu se ale opět podřizuje, aby uspokojil či uklidnil lidi ve Washingtonu, kteří trvají na tom, že je třeba pokračovat v podpoře Ukrajiny. Že je třeba pokračovat v dodávkách všeho možného do Izraele. Že je třeba zničit Írán. Že musíme přepsat či překreslit mapu a tak dále. Takže naslouchá oběma skupinám. Proto dochází k těmto téměř schizofrenickým výsledkům.

GD: Zdá se, že Rusko nyní ztrácí důvěru v celý diplomatický proces, pokud ji vůbec někdy mělo, a taky se zdá, že se situace vyostřuje. Včera v noci došlo podle mě k druhému největšímu útoku na Ukrajinu pomocí dronů a různých druhů raket a také vidíme určitý tlak směrem na Cherson, které leží na druhé straně Dněpru – zatím ne nutně s vojáky, ale vidíme snahu alespoň dostat území pod kontrolu pomocí dronů, přičemž se předpokládá, že vojáci budou v určitém okamžiku následovat. Nejsem si jistý, co to znamená, zda Rusové mají ambice postupovat směrem k Oděse, ale chtěl jsem se vás zeptat, co podle vás v současné době probíhá na bojišti, protože se zdá, že situace ukrajinské armády se zhoršuje.

DM: Myslím, že to platí už mnoho měsíců. Jen se to dostalo do bodu, kdy je to hroznější než kdykoli předtím. Víte, ruské ztráty byly v řádu desítek, 30, 40, 50 lidí denně. Nyní jsou ruské ztráty v řádu jednotek, tedy deset nebo méně za den. Ukrajinci jsou na druhé straně na bojišti prakticky bezbranní. Nemají žádnou leteckou a raketovou obranu. Nemají výhodu satelitních snímků, které se okamžitě přenášejí do klíčových uzlů. Víte, spousta klíčových uzlů v Časiv Jaru, Černihivu a na dalších místech byla zcela a úplně zničena. Při těchto útocích bylo zabito velké množství důstojníků a poddůstojníků NATO. Nic o tom neslyšíme, ale stalo se to. Rusové mají pod kontrolou celé bojiště. O tom není pochyb. A to je nevratné. Není to něco, co by se dalo napravit vysláním řízených střel nebo jakéhokoli jiného zbraňového systému. A pak je tu úbytek lidských sil. Pokud tomu dobře rozumím, nyní povolili 13ti či 14ti tisícům mužů ve věku od 18 do 25 let překročit hranici z Ukrajiny do sousedního Polska nebo Slovenska a jinam. To je vcelku překvapivé. Proč to děláte, když počítáte s tím, že budete klást nějaký vážný odpor? Vypadá to téměř, jako by ukrajinská vláda byla nyní schizofrenní. Na jedné straně chce udržovat fikci, že je stále odolná a schopná, ale na druhé straně začíná kapitulovat před požadavky vlastního obyvatelstva, aby to ukončila. Nevím, co převáží. Je to velmi podivná situace. Klíčové však je, že válka skončí. Kdy skončí? Zmínil jste Cherson a také Oděsu. V západní části Ukrajiny jsou ruské zvláštní jednotky. Už překročily řeku. Poskytují data, zaměřovací data pro ruské systémy. Oděsa byla podrobena silnému útoku. Veškerá její vojenská kapacita je pryč. Veškeré zásoby paliva a munice byly zničeny. Byl bych velmi překvapen, kdyby Rusové nepřekročili řeku v plné síle a nepokračovali na jih, aby obsadili Oděsu. A opět, Oděsa nikdy nebyla ukrajinská. Oděsa je ruské město. Byla založena Rusy. Je to rusky mluvící město. Není náhoda, že Ukrajinci hned zkraje odstranili památník Kateřiny Veliké, protože to byla ona, kdo vytvořil to, čemu říkáme Nové Rusko, Novorossija. Takže si myslím, že k tomu dojde. Co je v tuto chvíli neznámé, je to, co Rusové udělají s Kyjevem. Co udělají s touto přetrvávající fasádou vlády? Přitom prezident Putin, pravděpodobně ne přímo, ale určitě ministr zahraničí Lavrov, kategoricky prohlásil, že Zelenskyj již není legitimním prezidentem. Není přísně vzato zvolen. Nereprezentuje žádný demokratický proces, a proto se s ním nebudou setkávat. To se zdá být nepochopitelné pro prezidenta Trumpa, který se nyní obrátil zpět k Zelenskému, jako by mu chtěl pomoci. Je to muž, který ho urazil, ponížil a neprojevil mu v Oválné pracovně absolutně žádnou úctu. Je to tedy velmi podivná situace. Ale víte, takový je prezident Trump. Na druhou stranu, pokud se podíváte na vývoj v západní Evropě, J. D. Vance tam kritizuje potlačování svobody slova v zemích jako Velká Británie, Francie a Německo, kde je situace velmi vážná. Prezident Trump vyjádřil podporu Alternativě pro Německo, která je legitimním politickým hnutím, vyhrála nedávné volby a nyní jí hrozí potlačení a vymazání z politické scény, alespoň dočasně. Velmi podivná situace. Snažit se pochopit, kam směřujeme, je tedy otázka, na kterou není snadné odpovědět, pokud jde o prezidenta Trumpa.

GD: Zmínil jste, že Trump nerozumí Rusku, ale často mám dojem, že ani ostatní političtí vůdci ve Spojených státech a v Evropě Rusku nerozumí. Co podle vás země NATO na Rusku nechápou a proč nedokážou pochopit, co Rusko chce?

DM: No, vy jste Evropan, jste tomu blíž než já. Já jen spekuluji. Nemám na podporu svých tvrzení žádná tvrdá a nezvratná fakta. Ale myslím si, že existují evropští vůdci, kteří chápou pravdu, ale zvolili si lež. Zvolili si fikci, příběh, který říká, že Rusko je zlé, nebezpečné a představuje hrozbu, a na tom založili svou budoucnost. A vědí, že v okamžiku, kdy přiznají, že to, co o Rusku říkali, je lež, že to, co Rusku připisovali, je lež, a že národní bezpečnostní zájmy Ruska na východní Ukrajině jsou legitimní a od samého počátku vždy byly, a že důvodem tohoto konfliktu jsou práva ruských občanů mluvit, číst a psát ve svém vlastním jazyce a mít svou vlastní kulturu a školy, v okamžiku, kdy něco takového přiznají, je s nimi konec. Mají smůlu. A myslím si, že globalistické vlády, ať už jde o Starmera, Macrona nebo Merze, jsou v velkých potížích. O tom není pochyb. Dalším aspektem je samozřejmě problém dluhu. Všichni jsme uvězněni ve spirále dluhů. V určitém okamžiku se propadneme do bahna. Finanční systém se zhroutí a až k tomu dojde, budeme muset resetovat měnu a nastane určité období chaosu. Nakonec ale vzniknou nové vlády, protože v současné době máte ve všech evropských státech lidi, jako je Alternativa pro Německo. Ale ještě tam nejsme. Nacházíme se v jakési šedé zóně mezi tím, co jsem právě popsal, a minulostí, kdy Rusko bylo zlé, Rusko bylo špatné, všichni jsme museli stát pevně a přijímat tyto finančně nemožné závazky ke zbrojení. Víte, že Německo si nemůže dovolit platit. Když jsem byl naposledy v Německu, všichni mi otevřeně říkali, že zdravotnický systém, systém zdravotního pojištění, se hroutí. To trvá už roky. Hroutí se všude, ale zejména v Německu a Rakousku. Pokud je tomu tak, jak to budete řešit, když se pokusíte vybudovat vojenskou strukturu, a konzervativním odhadem trvá deset let, než se vybuduje životaschopná nová vojenská struktura. A to je opravdu to, co musí všichni udělat. Musí začít od začátku. Proto je celá ta záležitost s evropskými mírovými silami nebo něčím podobným na západní Ukrajině nesmysl. Jsou to jen plané řeči. Co tam chcete poslat? Nový polský prezident Nawrocki moudře řekl, že na Ukrajině nebudou žádné polské jednotky, tečka. No, už tam byly. Poláci měli několik tisíc mrtvých a zraněných a nechtějí se tam vracet, protože si uvědomují, jak je to celé pošetilé. To je dobrá zpráva. A je zřejmé, že musí jít ještě dál. Ale myslím si, že Orbánův model bude ve střední a východní Evropě stále populárnější, a to znamená konec EU a NATO. Všechny tyto věci se blíží. Jsou na obzoru. Stejně jako když se podíváte na naši situaci tady doma, zlato je nyní rezervní měnou, ne dolar. Nassim Taleb to všem říká posledních šest až dvanáct měsíců a má pravdu. Naše pozice je velmi křehká. Všechny tyto věci se nějak spojí a současně se zhroutí, což zabrání dalším nesmyslům, jako je válka na Ukrajině nebo válka s Ruskem. Všechno to skončí.

GD: No, já jsem blíže Evropě, ale vždy zdůrazňuji, že to je strana, které rozumím nejméně. Myslím tím, že rozumím ruské pozici. Oni vidí v pronikání NATO na Ukrajinu existenční hrozbu. Takže dělají, co musí. To chápu. Ukrajinci vidí ruskou invazi jako existenční hrozbu. Chápu, proč bojují. Pokud se Spojené státy chtějí přesunout do Asie a pak tuto katastrofální válku přenést na Evropany a oni jsou ochotni to přijmout, tak dobře, chápu i americký postoj. Ale nechápu Evropany. Slyšel jsem některé teorie, že jsou v zajetí svých vlastních narativů, že možná chtějí konfliktu využít k centralizaci moci v EU, že by chtěli zabránit Američanům v odchodu, že tu prostě je ta stará dobrá nenávist k Rusku, velmi přesvědčivá je i teorie o tom, že se nechtějí vzdát silné proxy armády, protože vybudovali tuto armádu na Ukrajině se stovkami tisíc ukrajinských vojáků, kteří by mohli fungovat jako velmi silná brzda nebo protiváha Rusů, a pokud přijmou neutrální variantu pro Ukrajinu, v budoucnu možná budou muset bojovat sami. Nejsem si jistý.

DM: No, záleží na tom, jak chápete neutralitu, a proto se neustále zmiňuje rakouská státní smlouva. Já ji zmiňuji určitě od roku 2014. Vlastně jsem nepochopil, proč se na Ukrajině nekonalo referendum, protože bylo zcela zřejmé, že Ukrajina je hluboce rozdělena podle etnických, jazykových a kulturních hranic. Ale všichni jsme uvěřili fantazii, že všichni musí žít společně v multietnickém, multikulturním, mnohojazyčném nebo jakémkoli jiném konstruktu. Začalo to za Clintonovy administrativy v 90. letech a od té doby s tím bojujeme. Proto nelze to, co se stalo na Ukrajině, vnímat odděleně a odlišně od toho, co jsme udělali v Bosně a Hercegovině nebo v Kosovu. Všechno směřuje ke stejnému cíli, jímž je přeměna Evropy na multikulturní chaos s otevřenými hranicemi, bez národní identity a bez národní kultury. Je to jakási nová forma bolševismu. Zajímavé je, že místo, kde bolševismus vznikl, se stalo baštou národní identity a národní kultury a Rusko se zastává Evropy způsobem, který nikdo nepředpokládal. Rusové všem říkají: „Jsme Rusové, nebudeme se měnit v něco jiného. Proč nejste Evropané?“ Víte, nakonec to Evropané pochopí. Myslím, že obyvatelstvo Německa to začíná chápat, ale i někteří lidé v Polsku začínají překonávat svou omezenou nenávist k Rusku a všemu ruskému a uvědomují si, že EU není místem, kde můžete být Polákem, Maďarem nebo Němcem. EU je vysoce centralizovaná chobotnice, která vám diktuje vše, čím budete v rámci toho, co se nazývá evropskými hodnotami, což je na první pohled absurdní, a používá se to jako nástroj k donucení všech k poslušnosti. Otevřete své hranice, přijměte více Afričanů, přijměte více lidí ze Středního východu a jihozápadní Asie, nechte je proudit dovnitř a pak budeme všichni šťastní. Víte, dokonce i v Německu, kde to Němci snášejí nepřetržitě od roku 2015, 10 let, si konečně začínají uvědomovat, že je to katastrofa. Je to nemožné. Ale víte, když se ptáte, jestli rozumějí Rusku, nemyslím si, že úplně rozumějí tomu, co jsem právě popsal, ale začínají to tušit.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)

Rozhovor Glenna Diesena s poslancem Evropského parlamentu a bývalým vysokým úředníkem OSN hrabětem Michaelem von der Schulenbergem.

GD: Dnes budeme hovořit o významu míru, porozumění a důvěryhodnosti pro dosažení mírových ujednání, což je téma, které velmi dobře znáte. Jako náměstek generálního tajemníka OSN jste strávil 35 let v mírových a rozvojových misích OSN, ale také jste žil v různých oblastech, dokonce jste pracoval i v místech konfliktu. Myslím si, že je to důležité, důvěra, porozumění a důvěryhodnost jsou velmi důležité. Chtěl bych začít trochu obecně a pak se podívat více na aktuální události, jako je Aljaška, jak se to tam vyvíjí. Takže myslíte si, že nedostatek důvěry a porozumění je jednou z výzev naší doby?

MS: Podle mě je to skutečná výzva naší doby. Myslím, že mezi lidmi není důvěra. Mezi občany Evropské unie není důvěra. Není důvěra v to, co dělají politici. Myslím tím, že není důvěra v politické elity. Neexistuje důvěra mezi Ruskem a ostatními. Když vyjednáváte ve válce, nesmíte zapomenout, že jednáte se dvěma stranami, které se mimo zasedací místnost navzájem zabíjejí, a to je ta nejnižší úroveň důvěry, jaká může být. Zabíjíte, protože nedůvěřujete druhému, protože si myslíte, že vám ublíží, a proto musíte tuto osobu nebo tyto osoby zabít, a proto je důvěra velmi důležitá věc. Takže když jsme vždycky tak netrpěliví ohledně jednání v Istanbulu a podobných věcí, nedokážu to pochopit. Největší válka, které jsem se účastnil, byla válka mezi Íránem a Irákem, a tehdejšímu generálnímu tajemníkovi Pérezovi de Cuéllar – to byl tehdy ještě skutečný generální tajemník OSN, bohužel už ho nemáme – trvalo tři roky, než se dohodli na příměří. Je to proto, že neexistuje důvěra. Nejde jen o to, co se vyjedná, ale také o to, zda to druhá strana dodrží. To je to důležité. Víte, když se podíváte na začátek Trumpových rozhovorů s Rusy, myslím, že zpočátku si vedl velmi dobře, nabídl jim uznání Krymu, uznání, že Ukrajina nebude v NATO a všechno ostatní. K tomu nedošlo, protože Putin nemohl věřit, že Trump to splní. Tak to je. Jinak bychom podle mě už dávno měli mír. Nemohl věřit, a důvod, proč nemohl věřit Trumpovi, byl hlavně v Evropanech, kteří zároveň říkali, že počkáme tři a půl roku, až Trump odejde, a pak uděláme všechno to s NATO a se vším ostatním. Myslím si tedy, že jde o důvěru, a když poslouchám všechny ty akademiky, tak mi to dochází, protože když sedíte u jednacího stolu a mluvíte s lidmi, vnímáte věci jinak. Důvěra je náš největší problém. A myslím, že proto bylo setkání na Aljašce tak důležité. Bylo to typické budování důvěry, to se dělá, když chcete mezi lidmi vytvořit důvěru. A nakonec jeden člověk musí věřit druhému, jeden prezident musí věřit druhému prezidentovi a tak dále. A proto si myslím, že toto setkání bylo mimořádně úspěšné.

GD: Důvěra je takovým mazivem, které usnadňuje spolupráci. Vím, že Reagan říkal „důvěřuj, ale prověřuj“, ale pokud nemáte důvěru, je velmi těžké dosáhnout jakékoli dohody, když předpokládáte, že protistrana ji nedodrží, jak říkáte. Proto pro Rusy, i kdybychom dosáhli dohody, že nebudeme dále posouvat NATO nebo že ukončíme tento konflikt, pokud tomu nebudou věřit, pak jediným trvalým řešením, které mají, je dobýt území, aby alespoň nespadlo do rukou NATO…

MS: Ano, pak je jediným řešením válka. To je to, co se děje. Válka. Pokud nemáte důvěru, zbývá vám jen vojenské řešení. Pokud chcete vyjednávat, potřebujete důvěru. A to je podle mě na Aljašce tak důležité.

GD: A protože ta nedůvěra je oboustranná, mám pocit, že Evropané už Rusům také nevěří. Takže i když je válka prohraná nebo prohráváme, stále je snaha pokračovat, i když nemůžeme vyhrát. A zde bych se chtěl posunout ke druhému pojmu – porozumění, protože pro mě je to jedna z věcí, které se nejvíc divím, tedy nedostatku porozumění našim protivníkům, protože už neslyším žádné diskuse o našich protivnících. Co naše protivníky zajímá? Jaké jsou jejich bezpečnostní zájmy? Mám pocit, že už o tom vůbec nediskutujeme. Během studené války se diskutovalo o tom, čeho se obávají Sověti, jak dosahují svých cílů. Ale dnes neslyším nikoho mluvit o tom, čeho se obává Čína, čeho se obává Rusko, čeho se obává Írán. Vytváříme si téměř karikaturní představy svých protivníků, jejichž motivace vychází z vnitřní agresivity, imperiálních ambicí nebo něčeho, co s námi nemá nic společného. To mi připadá nebezpečné. Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy. Proč nechápeme své protivníky? Vím, že v Německu máte výraz „Putinversteher“, někdo, kdo rozumí Putinovi…

MS: A já jsem jeden z nich, víte! Nejsem si jistý, jestli Rusům rozumím, ale snažím se. Jde o to, že dneska chybí diplomacie. To nebylo ani za studené války. Dokonce bych řekl, že dnes jsme pravděpodobně v nebezpečnější situaci než za studené války, a to i kvůli vývoji zbraní a zbraňových systémů, protože už nemáme diplomacii. A víte, když vyjednáváte, musíte se řídit třemi velmi jednoduchými pravidly. První je, že musíte projevit respekt druhé straně. Podívejme se, jak se chováme k Putinovi. Žádný respekt. Druhá věc je, že musíte začít poslouchat druhou stranu. A třetí věc je, že se musíte snažit druhou stranu pochopit. To platí mimochodem i pro armádu. Stejné je to v našich rodinách. Pokud mám konflikt se svou ženou, neměl bych ztratit respekt, měl bych poslouchat, co chce, a snažit se to pochopit. Pochopení neznamená, že s druhou stranou nutně souhlasíte. Ale v okamžiku, kdy dáte najevo, že druhou stranu chápete, už z konfliktu odstraníte velkou část agresivity. To je diplomatická věc a jsou to vlastně velmi jednoduchá pravidla, která je velmi těžké dodržovat, když jste ve válce. Ale my se tím už neřídíme, a to situaci mimořádně ztěžuje. Myslím, že dnes jsme v nebezpečnější situaci než během studené války. Chtěl jsem to zdůraznit, protože si myslím, že zde je jeden z úspěchů tohoto setkání…

GD: Ano, často zdůrazňuji, že se jedná o také o jakýsi test propagandy, který ukáže, jak jsme schopni porozumět protivníkům, tedy zda jsme schopni formulovat postoj druhé strany, zda ho dokážeme slovně vyjádřit, protože pokud to lidé nedokážou, buď neznají postoj druhé strany, například Ruska, nebo ho znají, ale cítí se příliš nepříjemně, aby ho vyslovili. Pak máte velmi závažný problém. Často říkám, že kdybych radil Íránu, považoval bych získání jaderných zbraní za nejlepší řešení. Pro mě by to byl hrozný nápad, ale chápu, proč potřebují odstrašující prostředek. Chápu, proč Rusko prosazuje svou politiku. To neznamená, že s ní souhlasím, ale neschopnost uznat postoj protivníka je zarážející. Prostě nechápu, jak jsme se do této situace dostali…

MS: Vždy jsme říkali, že sebestřednost každé strany je palivem pro válku. Sebestřednost znamená, že jste přesvědčeni výlučně o své pravdě. Podívejte se na návrh EU, těch pět bodů, které předložili, aby ovlivnili jednání. Co je v tom návrhu? Neoprávněná, nezákonná, podle mezinárodního práva nezákonná, útočná válka Ruska za účelem získání území. Pokud vidíte svět takto, pokud to vidíte takhle poslední tři čtyři roky, nebo alespoň tři roky, není o čem jednat. Není o čem vyjednávat. Je to sebestřednost. Pořád opakujeme to, co říkáme, a to nám brání najít řešení, a proto Evropa v současné době nemůže s Ruskem vyjednávat o míru.

GD: Ano, sebestřednost, to je dobrý postřeh. A to je také důvod, proč jsme se ocitli v této situaci, kdy Evropané požadují, aby se mohli účastnit jednání, což se zdá rozumné, vzhledem k tomu, že se jedná o evropskou válku, ale na druhou stranu nechtějí s Rusy mluvit… ale požadavky EU jsou obrovské, požadují reparace ve výši 500 miliard až bilion dolarů, Rusko musí postoupit všechna území, musí přijmout vstup Ukrajiny do NATO. Je to dosti podivné, vzhledem k tomu, že Rusové vyhrávají a EU stále požaduje jejich kapitulaci. Je to také sebestřednost, nebo jak to vidíte?

MS: Ano, sebestřednost zaslepuje. To, co se děje v Evropě, je neuvěřitelné, opravdu neuvěřitelné. Ale myslím, že setkání na Aljašce ukáže limity Evropy. Evropa je po tomto setkání ve velmi obtížném postavení. Rád bych k němu ještě něco řekl: například v New York Times byl velký článek, že nedošlo k žádné dohodě. Já si ale myslím, že toto setkání bylo obrovským úspěchem a měli bychom být všichni šťastní. Myslím, že setkání na Aljašce může být historickým zlomem, nevím, jestli skutečně historickým, to potřebuje víc času, ale je to zlom. Schůzka se konala přesně v okamžiku, kdy je Ukrajina na pokraji vojenského zhroucení a musí se rozhodnout, zda bude vyjednávat na základě ruských podmínek, protože Rusové jsou vítězové, nebo zda bude pokračovat, až dojde k vojenskému zhroucení a možná i následnému politickému zhroucení v zemi. A já bych Ukrajincům poradil, aby vyjednávali, aby nevěřili Evropanům, se kterými také jednají, a měli by se ve svých krocích řídit Rusy a Američany. Nemáte jinou možnost, pokud chcete zachránit Ukrajinu jako nezávislý fungující stát, musíte to udělat velmi rychle. Ale nejsem si jistý, zda jsou k tomu připraveni. Když se podíváte na to, co Evropa udělala v posledních týdnech, požadavky koalice ochotných vyslat vojáky, takzvané mírové síly, na Ukrajinu, Merzovo naléhání na nákup stíhaček Typhoon a vyslání střel Taurus k útoku na Moskvu, a víte, že jde ještě o krok dál a říká, že to nepovede k jaderné válce, s tím, že zejména v Německu jsme oznámili, že se musíme připravit na válku s Ruskem v roce 2029… Jak to asi zní v Rusku? Zajímavé je, že se jedná o rok 2029, protože to je rok, kdy Trump už nebude prezidentem. Je téměř neuvěřitelné, co děláme. Mluvíme o válce, mluvíme o plánech napadnout Kaliningrad, protože se jedná o enklávu, kterou by bylo snadné vojensky dobýt. Je to neuvěřitelné, vždyť se jedná o ruské území. A taky říkáme, že budeme zastavovat stínovou flotilu Ruska v mezinárodních vodách. To jsou všechno válečné akty zemí NATO a věřit, že Rusko na ně nezareaguje silou, včetně jaderné síly, je prostě šílené. Obrovským přínosem setkání na Aljašce je, že se to už nestane. Evropa teď stojí sama. Je to velmi jasné. Spojené státy nebudou podporovat tento typ dobrodružství, aby zvrátily válku a zabránily Ukrajině prohrát válku. To se už nestane. Měli bychom se radovat, a když jsem poslouchal tiskovou konferenci, tak jsem si říkal, že nejsem Trumpův příznivec, jak si asi dokážete představit, to opravdu ne, vždycky jsme o Trumpovi říkali, že je šílený, nepředvídatelný a tak dále, ale podívejte se na naše vlastní vůdce – Merze, Macrona, Starmera, von der Leyenovou, Rutta. Když se podívám na toto setkání, Trump je vysoko převyšuje. Jsme to my, kdo je opravdu šílený. My jsme ti šílení. My chceme vyprovokovat jadernou válku s Ruskem v Evropě. My budeme první, kdo zemře, a nebudou žádná jednání s Ruskem, žádný diplomatický způsob, jak to vyřešit jinak. Neustále se vyhrožuje silou a vymýšlejí všechny možné způsoby, jak Rusku ublížit, aby se zabránilo porážce na Ukrajině. A myslím si, že je to naprosté šílenství, naprosté šílenství. A teď se Trump jeví jako ten rozumnější a myslím, že bychom mu měli být vděční, i když je pro mě těžké to říkat. Když jsem viděl ty obrázky Putina přilétajícího na Aljašku, napadlo mě, že toto setkání nyní uznává Rusko jako velmoc a pokud vycházíte z toho, že tato válka začala snahou zatlačit Rusko, aby se stalo nanejvýš regionální mocností, odstranit ho z geopolitické mapy a odříznout ho od Černého moře tím, že se do NATO přivedou země jako Gruzie, Ukrajina a Moldavsko a tak dále, tak všechno to mělo přesně opačný účinek a to, co se teď děje na Aljašce, je v podstatě uznání výsledků této války. Rusko ji vyhrálo. Rusko bude nyní silnou zemí. Evropská unie, která si myslela, že může využít válku k sjednocení a k tomu, aby se Evropa stala velmocí na stejné úrovni jako Čína a Spojené státy, protože to je skutečně plán von der Leyenové a těchto lidí, selhala. Nebyl bych ani překvapen, kdyby se Evropská unie během příštích dvou let rozpadla. Přinejmenším se někde rozlomí. Nezmizí, ale kvůli naší politice ve válce s Ruskem se nějak rozlomí. A dalším poraženým je samozřejmě Ukrajina. Trump tedy ve skutečnosti přijal vítěze této války.

GD: To se obvykle dělá.

MS: Ano, a víte, jak si byli jistí, protože ani jedna ze stran s sebou neměla vojenské špičky. Když se podíváte na týmy, které se tam setkaly, nevidíte žádnou řadu generálů s medailemi a podobně. Ne. Je to skoro, jako by válka skončila a už se nemusí mluvit o vojenských věcech. Teď se mluví o jiných věcech, o vztazích s Ruskem, o tom, že Rusko pozvalo amerického prezidenta do Moskvy – což bylo nemyslitelné, ale on neřekl ne. A tak si myslím, že vztahy s Ruskem budou velmi důležité, hospodářské vztahy, mluví se o Arktidě, vesmíru a naštěstí také o kontrole zbraní a podobných věcech. Na stole jsou tedy velmi důležité věci, které již přesahují válku na Ukrajině. V jistém smyslu tedy řekli, že válka na Ukrajině je jedna věc, a druhou věcí je, že Trump již netrval na okamžitém bezpodmínečném příměří, alespoň jsme o tom již nic neslyšeli. To znamená, že uznává, že je třeba nejprve diskutovat o základních příčinách, a v podstatě umožňuje Rusku pokračovat ve válce… Myslím tím, že za to nebyla žádná kritika. Takže i zde jde o uznání, že věci, realita, jsou nyní jiné. Jsou nyní jiné a víte, oni nemají, pravděpodobně nemají, já nevím, neřekli k tomu nic, nemají žádné parametry, jak válku ukončit, ale určitě to není bezpodmínečné příměří, okamžité bezpodmínečné příměří. Myslím si, že uznávají, že Rusko má nárok na to, aby Ukrajina zůstala neutrální zemí. A že má nárok na ochranu ruského obyvatelstva. Má nárok na přístup k Černému moři. To je uznání a třetí věc, která podle mě vyplývá z výsledku, je, že víme, že Spojené státy se nyní stáhnou z války na Ukrajině, alespoň vojensky. Myslím tím, že to již mnohokrát oznámili a je tu rozhovor s Vancem, který byl, myslím, před týdnem na Fox News, že Spojené státy nebudou nadále podporovat válečné úsilí Ukrajiny. To znamená, že Evropané nyní stojí sami. A protože si Evropané tuto válku nemohou dovolit, nemají schopnost ji eskalovat, všechny jejich plány, které jsem zmínil dříve, jsou v podstatě nyní nefunkční. A jsem za to velmi rád, protože ty plány jsou prostě šílené. Evropa se tedy musí nějak přeorientovat. Ukrajina se bude muset přeorientovat. Nyní vědí, že je Evropané nezachrání, protože Evropa je zachránit nemůže. Jejich jedinou možností, tedy pokud budou jednat racionálně, je rychle jednat s Trumpem a poté s Putinem. Musí uzavřít dohodu. A myslím, že by to neměl být žádný velký problém. Území, která Rusko nárokuje, byla připojena k Ukrajině teprve v roce 1922. Krymský poloostrov teprve v roce 1954. Ukrajina by bez těchto území mohla velmi dobře přežít. Možná by to dokonce vedlo k větší soudržnosti země, protože by se více zdůraznilo, že Ukrajina je Ukrajina, a ne jen Rusko s několika místními ukrajinskými dialekty. A Kyjev vždy zůstane velkým evropským hlavním městem. Oděsa vždy zůstane velkým přístavem, Lvov bude směřovat k Evropské unii a Charkov k Rusku. Je to stále velmi velká země. Ale pokud budou pokračovat ve válce, ztratí všechny mladé lidi, kteří uprchnou pryč. Dojde k k vylidnění země, zničení veškerého průmyslu, elektřiny, všeho, co tam je. Chci tím říci, že pokud budou pokračovat ve válce, jako země nepřežijí, a víte, existuje dokonce riziko, že přijdou o Oděsu, protože pro Rusko je samozřejmě racionální, pokud se nedohodnou, zabrat Oděsu, protože pak by Ukrajinu opravdu zbavili hlavy. A tomu by měli zabránit, a my bychom jim měli všichni pomoci to ukončit. Evropa to nedělá, protože říká: „Musíte pokračovat ve válce, protože jinak by to byl nespravedlivý mír.“ Ale ve skutečnosti to, co děláme, je zničení Ukrajiny.

GD: Ano, v Evropě se neustále vykresluje jako nemorální přijmout takovou ztrátu ve prospěch Ruska, ale jak jste řekl, situace se pro Ukrajince každým dnem zhoršuje. To znamená více zabitých a uprchlých Ukrajinců, méně území a více zničené infrastruktury, kterou nemohou znovu vybudovat, a země se může zhroutit. Pro mnoho lidí to bylo docela předvídatelné, například pro Henryho Kissingera, který již v roce 2014 poukázal na to, že pokud uznáme, že Rusko je velmoc, a on řekl, že si to myslí, pak bychom měli hledat oblasti, kde můžeme uvést naše zájmy do souladu. Protože to neučiníme, skončíme, alespoň podle mého názoru, v situaci, kdy vítěz bere vše, tedy je to všechno, nebo nic. A jako někdo, kdo vyučoval bezpečnostní strategii a vojenskou strategii na univerzitě jsem poukázal na to, že to je nejhorší pozice, ve které se můžete ocitnout, protože pak jsou země ochotné riskovat všechno, a to je to, co teď vidíte. Zmínil jste Kaliningrad, jako že je snadné ho napadnout, protože je obklopen zeměmi NATO, je tak trochu odkrytý. Ale co pak? V Kaliningradu žije milion Rusů. Budou násilně vyhnáni? Bude milion Rusů žít pod okupací NATO? Jak by Rusko mohlo kapitulovat a říct: „No dobře, asi jsme prohráli.“ Co by se stalo den poté, jaké by to mělo důsledky?

MS: V Kaliningradu jsou umístěny jaderné hlavice. Co si myslíte, že se s nimi stane? Demontují je a předají německým vojákům? Samozřejmě, že ne. Co tedy chceme dělat? A další věc je, že Evropa už nemá žádné spojence. Vždycky jsme říkali, že chceme Rusko izolovat, ale nestalo se to. Rusko bylo pozváno do Indie. Putin pravděpodobně pojede s Modim na oslavy konce druhé světové války v Tichomoří, víte, co myslím – nejsou izolovaní a jejich ekonomika se vyvíjí překvapivě dobře. Ale naše ne. Evropa se chová proti svým vlastním zájmům. Proč se Němci nepřidali, když Trump začal jednat s Rusy? Bylo by na čase uznat, že jsme vedli špatnou politiku, že se musíme s Ruskem domluvit. Musíme se domluvit s Čínou. Podívejte se, jak arogantně se von der Leyenová chovala v Pekingu. Co je to vlastně Evropská unie? Brzy bude Evropská unie tvořit jen čtyři a půl procenta světového obyvatelstva. A podle Price Waterhouse klesne její HDP na devět procent světového HDP. Kdo jsme? Jsme stále bohatí, bla bla bla, ale jsme velmi daleko od toho, abychom byli supervelmocí… Štěstí je, že se mi Evropská unie jako supervelmoc nelíbí. Měli bychom být mírovou silou. K tomu jsme byli stvořeni, takže si myslím, že Aljaška je zlomovým bodem. Aljaška je velkým zlomovým bodem a zabránila tomu, aby se tato válka zvrhla v jadernou válku. Přijala realitu války. Pokud chcete mír, musíte nejprve přijmout realitu. Nemůžete nic změnit, pokud nepřijmete realitu. A válka vytvořila realitu, kterou jsme nečekali. Očekávali jsme, že Rusko válku prohraje. Nyní válku vyhrálo, a to s převahou. Nejsem zastáncem toho, aby někdo války vyhrával. Jsem proti všem válkám. Vždy bychom měli vyjednávat, ale musíme uznat fakta. A víte, v současné době nevidím žádného evropského politika, který by byl ochoten to udělat. Jedná se ale o naše přežití, naše fyzické přežití, protože nám hrozí nepřátelství ze strany jaderné velmoci. Ale také o naše ekonomické přežití. Jako obchodní národy, jako Evropská unie, se rozpadáme. Přerušili jsme vztahy s Ruskem, Střední Asií a Čínou, tedy s největšími zeměmi. Jak můžeme něco takového udělat? Zároveň čelíme hrozbám ze strany Trumpa. Na jižní hranici zuří války. Jsme úplně obklopeni nepřátelskými akcemi a ještě to zhoršujeme. Co si myslíte, že se stane, když opravdu zvýšíme vojenské rozpočty na pět procent? Už teď NATO tvoří 55 % všech vojenských výdajů. 70 % všech vývozů zbraní směřuje do zástupných států, které podporujeme. Jsme vojenské monstrum. A chceme to zvýšit na 5 %? Pokud se to někdy stane, což si nemyslím, znamenalo by to, že s pouhými 5 % světového obyvatelstva budeme ovládat 75 % všech vojenských výdajů na světě. Je to bezpečnost? Není to bezpečnost. Ani mezi Ukrajinou a Ruskem není bezpečnost věcí vojenských aliancí nebo vojenských záruk. Ne, je to věcí politiky. Bezpečnost vychází z porozumění sousedům a přátelských vztahů s nimi, z uzavírání dohod, při nichž se druhá strana necítí ohrožena. Tak to je. A další věc je, že například Mexiko by se také nemohlo připojit k nepřátelskému vojenskému spojenectví proti Spojeným státům a přivést čínskou flotilu do Mexického zálivu. To by nebylo možné. Naštěstí, protože taková je realita ve světě.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)

Rusko považuje vpád NATO na Ukrajinu za existenční hrozbu a NATO otevřeně vyhlásilo záměr učinit Ukrajinu po válce členským státem. Bez politického urovnání, které by obnovilo neutralitu Ukrajiny, Rusko proto pravděpodobně připojí strategická území, u kterých je pro ně nepřijatelné, aby byla pod kontrolou NATO, a poté promění to, co z Ukrajiny zbude, v nefunkční zbytkový stát. Vzhledem k tomu, že válka je prohrána, racionální politikou pro Evropany by proto bylo nabídnout dohodu založenou na ukončení východní expanze NATO, aby se zachránily ukrajinské životy, území a samotný národ. Žádný evropský vůdce však nebyl schopen takové řešení ani veřejně navrhnout. Proč?

Předložte průměrnému evropskému politikovi, novináři nebo akademikovi následující myšlenkový pokus: Kdybyste byli poradcem Kremlu, jaká by byla vaše rada Rusku, pokud by nedošlo k žádným jednáním o urovnání války na Ukrajině? Většina by se cítila morálně povinna dát absurdní odpovědi, jako například poradit Kremlu, aby kapituloval a stáhl se, i když je Rusko na pokraji vítězství. Jakýkoli impuls držet se rozumu a řešit bezpečnostní obavy Ruska by pravděpodobně odradila hrozba, že budou zostuzeni za „ospravedlňování“ ruské invaze.

Čím lze vysvětlit úpadek strategického myšlení, pragmatismu a racionality v evropské politice?

Evropská realita jako sociální konstrukt

Politická třída, která se v Evropě objevila po skončení studené války, se stala příliš ideologickou a oddanou narativům, které mají za cíl sociální konstrukci nové reality. Evropané přijali postmodernismus, což s sebou nese zpochybňování existence objektivní reality, protože naše chápání reality je utvářeno jazykem, kulturou a jedinečnými historickými perspektivami. Postmodernisté se proto často snaží změnit narativy a jazyk jako zdroj politické moci. Pokud je realita sociální konstrukcí, pak mohou být velké narativy důležitější než fakta. Ideologické narativy je totiž nutné bránit před nepohodlnými fakty.

Evropský projekt měl dobrý úmysl vytvořit společnou liberálně demokratickou evropskou identitu, která by překonala rozdělující národní rivalitu a mocenskou politiku minulosti. Význam objektivní reality se zpochybňuje a narativy ohledně reality jsou považovány za odraz mocenských struktur, které lze rozložit a znovu uspořádat.

Převaha konstruktivismu a zaměření na „řečové akty“ v EU vedla k přesvědčení, že i použití realistické analýzy a diskuse o soupeřících národních zájmech znamenají legitimizování reálné politiky, a tím i sociální konstrukci nebezpečnější reality. Řečové akty odkazují na použití jazyka jako zdroje moci prostřednictvím konstrukce politických realit a ovlivňování výsledků. Má se za to, že omezením zaměření na bezpečnostní soutěž v mezinárodním systému lze zmírnit mocenskou politiku.

Je možné takto vytvořit novou realitu? Překonáváme bezpečnostní soutěž tím, že se jí nezabýváme, nebo zanedbáváme odpovědné řízení bezpečnostní soutěže? Můžeme překonat národní soupeření tím, že se zaměříme na společné hodnoty, nebo vede zanedbávání národních zájmů k úpadku?

Sociální konstrukce nové Evropy

Koncept „rétorické pasti“ vysvětluje, jak EU dosáhla konsensu ohledně nabídky členství státům střední a východní Evropy, i když to nebylo v zájmu všech členských států EU. Postup byl takový, že členské státy nejprve přijaly ideologický předpoklad, že legitimita projektu EU je založena na integraci liberálně demokratických států. „Rétorická past“ spočívala v tom, že na základě odvolání se na hodnoty a normy jako základ EU znemožnil pocit morální povinnosti členským státům EU vetovat proces rozšíření. Použití příslušného jazyka a morální zarámování tak mělo ovlivnit evropské státy, aby nejednaly ve svém vlastním zájmu, a byly tak donuceny k souhlasu.

Schimmelfennig, který zavedl pojem „rétorická past“, tvrdí, že „politika je boj o legitimitu a tento boj se vede pomocí rétorických argumentů“.¹ „Rétorická past“ zjednodušuje složitou otázku na volbu mezi podporou procesu rozšiřování a zradou liberálně demokratických ideálů. Morální zarámování znemožnilo důležitou diskusi o možných nevýhodách přijetí nových členů a o tom, jak tyto výzvy nejlépe řešit. Odpor mohl být potlačen, protože zarámování této otázky jako morálního imperativu znamenalo, že ti, kdo toto zarámování zpochybňovali, mohli být obviněni z podkopávání posvátných hodnot, na nichž stojí legitimita celého evropského projektu.

Pojem „euro-speak“ zahrnuje používání emotivní rétoriky k legitimizování eurocentrického chápání Evropy, které delegitimizuje alternativní koncepce Evropy. Centralizace rozhodování a přenos moci z volených parlamentů do Bruselu se obvykle označuje jako „evropská integrace“, „více Evropy“ nebo „stále užší Unie“. Sousední nečlenské státy, které se řídí vnější správou EU, činí „evropskou volbu“, potvrzují svou „evropskou perspektivu“ a přijímají „sdílené hodnoty“. Nesouhlas lze delegitimizovat jako „populismus“, „nacionalismus“, „eurofobii“ a „antievropanství“, což podkopává „společný hlas“, „solidaritu“ a „evropský sen“.

Jazyk se změnil také v tom, jak Západ prosazuje svou moc ve světě. Mučení je „vylepšená výslechová technika“, diplomacie dělových člunů je „svoboda plavby“, dominance je „vyjednávání z pozice síly“, podvracení je „podpora demokracie“, puč je „demokratická revoluce“, invaze je „humanitární intervence“, odtržení je „sebeurčení“, propaganda je „veřejná diplomacie“, cenzura je „moderování obsahu“ a nejnovějším příkladem je konkurenční výhoda Číny, která je označována jako „nadbytečná kapacita“. Koncept newspeaku George Orwella znamenal omezení jazyka do té míry, že je nemožné vyjádřit nesouhlas.

NATO a EU: nové rozdělení Evropy nebo „evropská integrace“?

Západní lídři si zpočátku uvědomovali, že opuštění inkluzivní panevropské bezpečnostní architektury prostřednictvím rozšíření NATO a EU bude pravděpodobně znamenat začátek nové studené války. Předvídatelným důsledkem budování nové Evropy bez Ruska může být nové rozdělení kontinentu a následné spory o to, kde by měly být vytyčeny nové hranice.

Prezident Bill Clinton v lednu 1994 varoval, že rozšíření NATO riskuje „vytyčení nové hranice mezi Východem a Západem, která by mohla vést k naplnění předpovědi budoucího konfliktu“.² Clintonův ministr obrany William Perry dokonce na protest proti rozšíření NATO zvažoval rezignaci. Perry poznamenal, že většina lidí ve vládě věděla, že tato zrada vyvolá konflikty s Ruskem, ale domnívali se, že to nevadí, protože Rusko je slabé.³ George Kennan, Jack Matlock a řada amerických politiků to také označili za zradu Ruska a varovali před novým rozdělením Evropy. Tyto obavy sdílelo i mnoho evropských vůdců.

Co se stalo s diskuzí a varováními ohledně možnosti vyvolání další studené války? Narativ o EU a NATO jako „síle dobra“, která prosazuje liberálně demokratické hodnoty, musel být bráněn proti „zastaralému“ narativu mocenské politiky. Ruská kritika oživení bezpečnostní architektury blokové politiky typu „nulového součtu“ byla prezentována jako důkaz „mentality nulového součtu“ na straně Ruska. Neschopnost Ruska uznat, že NATO a EU jsou aktéry s pozitivním součtem, kteří přesahují mocenskou politiku, údajně odhalila neschopnost Ruska překonat nebezpečný způsob uvažování reálpolitiky, který byl způsoben trvalým autoritářstvím Ruska a jeho velmocenskými ambicemi. EU pouze budovala „kruh přátel“, zatímco Rusko údajně požadovalo „sféry vlivu“.

Rusko bylo postaveno před dilema, zda přijmout roli učedníka, který se snaží připojit k civilizovanému světu tím, že přijme dominantní úlohu NATO jako síly dobra, nebo zda se postavit proti expanzionismu NATO a operacím mimo území členských států NATO, ale pak být považováno za nebezpečnou sílu, kterou je třeba omezit. V obou případech by Rusko nemělo v Evropě žádné slovo. Liberálně demokratická hesla ospravedlňovala, proč by největší stát v Evropě měl být nakonec jediným státem bez zastoupení.

Rozšíření NATO a EU jako výlučných bloků také staví hluboce rozdělené společnosti na Ukrajině, v Moldavsku a Gruzii před dilema „buď my, nebo oni“. Namísto uznání předvídatelné destabilizace rozdělených společností v rozdělené Evropě je však tato situace představována jako „evropská integrace“ s pozitivním součtem, a to navzdory implicitnímu odpojení od Ruska. Společnosti, které upřednostňují užší vztahy s Ruskem před NATO a EU, jsou delegitimizovány za odmítání demokracie a jejich vůdci jsou označováni za autoritářské „putinovce“, kteří upírají svému lidu jeho evropský sen.

Toto morální zarámování světové politiky přimělo evropské vůdce, aby podpořili převrat, který vtáhl Ukrajinu do sféry vlivu NATO. Bylo všeobecně známo, že pouze malá menšina Ukrajinců si přeje členství v NATO a že to pravděpodobně vyvolá válku, ale liberálně demokratická rétorika přesto přesvědčila evropské vůdce, aby ignorovali realitu a podporovali katastrofální politiku. Zdravý rozum vyšel s hanbou.

Západní političtí představitelé, novináři a akademici, kteří se snaží zmírnit bezpečnostní soutěž tím, že se zabývají legitimními bezpečnostními obavami Ruska, jsou obviňováni z toho, že dělají Putinovi poskoka, opakují argumenty Kremlu, „legitimizují“ ruskou politiku a podkopávají liberální demokracii. V rámci binárního morálního rámce dobra oproti zlu jsou intelektuální pluralismus a nesouhlas odsuzovány jako nemorální.

Evropa je kromě války sužována také hospodářským úpadkem. Evropané nakupují ruskou energii přes Indii jako prostředníka, protože jsou morálně povinni dodržovat neúspěšné sankce. Vykazování ctností přispívá k tomu, že evropský průmysl ztrácí konkurenceschopnost. Deindustrializace Evropy je také způsobena zničením plynovodů Nord Stream, ale událost, která likviduje desítky let průmyslového rozvoje, je zapomenuta, protože jedinými dvěma podezřelými jsou USA a Ukrajina. Kromě toho USA nabízejí dotace následně nekonkurenceschopným evropským průmyslovým odvětvím, pokud se přestěhují přes Atlantik. Vzhledem k nepřítomnosti přijatelných narativů Evropané prostě mlčí a nebrání své národní zájmy. Narativ liberálních demokracií sjednocených hodnotami, nikoli rozdělených konkurenčními zájmy, musí být bráněn před nepohodlnými fakty.

Diplomacie, neutralita a ctnost války

Diplomacie není v souladu s konstruktivistickým úsilím o sociální konstrukci nové reality. Výchozím bodem mezinárodní bezpečnosti je bezpečnostní soutěž, v níž snahy o zvýšení bezpečnosti jednoho státu mohou snížit bezpečnost jiného. Diplomacie zahrnuje posilování vzájemného porozumění a hledání kompromisu s cílem tuto soutěž, toto soupeření zmírnit.

Sociální konstruktivisté často považují diplomacii za problematickou, protože „legitimizuje“ bezpečnostní soutěž, která uznává, že NATO může podkopat legitimní bezpečnostní zájmy Ruska. Navíc riskuje legitimizování protivníka a vytvoření morální rovnocennosti mezi západními státy a Ruskem. Evropské elity se domnívají, že vzájemným porozuměním legitimizují zastaralé a nebezpečné koncepty mocenské politiky. Absurdní přesvědčení, že vyjednávání je „ustupování“, „appeasement“ se v Evropě stalo normou.

Diplomacie byla proto přetvořena na vztah mezi subjektem a objektem, mezi učitelem a žákem. V tomto vztahu NATO a EU považují za svůj úkol „socializaci“ jiných států. Jako civilizační učitel používá osvícený Západ diplomacii jako pedagogický nástroj, v jehož rámci jsou státy „trestány“ nebo „odměňovány“ podle jejich ochoty přijmout jednostranné ústupky. Ačkoli byla diplomacie v dobách krizí historicky nezbytná, evropské elity se domnívají, že místo toho musí „špatné chování“ potrestat pozastavením diplomacie, jakmile vypukne krize. Setkání s protivníky během krizí s sebou nese riziko jejich legitimizace.

Neutralita byla donedávna považována za morální postoj, který zmírňuje bezpečnostní soutěž a umožňuje státu sloužit jako prostředník, namísto aby se zaplétal do konfliktů a přispíval k jejich eskalaci. V boji mezi dobrem a zlem je neutralita považována za nemorální. Pás neutrálních států, který existoval mezi NATO a zeměmi Varšavské smlouvy, byl rozpuštěn, a dokonce i válka se stává ctnostnou obranou morálních principů.

Jak obnovit racionalitu a napravit chyby po skončení studené války? 

Neschopnost dosáhnout vzájemně přijatelného urovnání po skončení studené války, které by odstranilo rozdělení Evropy a posílilo nedělitelnou bezpečnost, vedlo k předvídatelné katastrofě. Oprava kurzu však nevyžaduje nic menšího než přehodnocení politiky posledních 30 let a samotného pojetí Evropy v době, kdy na obou stranách bují nepřátelství.  Evropský projekt byl koncipován jako ztělesnění Fukuyamovy teze o „konci dějin“ a jedna celá politická třída založila svou legitimitu na podpoře myšlenky, že rozvoj Evropy bez Ruska je receptem na mír a stabilitu.

Má Evropa racionalitu, politickou představivost a odvahu kriticky zhodnotit své vlastní chyby a svůj podíl na současné krizi, nebo bude veškerá kritika i nadále odsuzována jako ohrožení liberální demokracie?

 Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)

1. Schimmelfennig, Frank: The EU, NATO and the integration of Europe: Rules and rhetoric, Cambridge, Cambridge University Press 2003, s. 208. ↩︎
2. B. Clinton: ‘Remarks to Multinational Audience of Future Leaders of Europe’, US Diplomatic Mission to Germany, 9 January 1994. ↩︎
3. J. Borger: „Russian hostility ‚partly caused by west‘, claims former US defence head“, The Guardian, 9. března 2016. ↩︎