Rozhovor prof. Glenna Diesena s plk. v. v. Lawrencem Wilkersonem. Wilkersonův pohled je v rozhovoru mimořádně tvrdý, ale zároveň vnitřně konzistentní: dnešní krize Západu podle něj není náhodou ani součtem několika špatných rozhodnutí. Je výsledkem desetiletí americké hegemonické politiky, která si vytvořila systém závislých spojenců, přebujelých vojenských struktur a politických elit naučených poslouchat Washington – a dnes se tento systém hroutí právě ve chvíli, kdy se světová moc přesouvá na Východ. Nejpozoruhodnější je Wilkersonovo otevřené přiznání toho, jak Spojené státy podle něj „vytvořily“ dnešní Evropu. Nemluví o tom jako vnější kritik, ale jako člověk, který tvrdí, že byl přímo u toho. CIA a další americké struktury podle něj po desetiletí systematicky ovlivňovaly evropskou politiku: „kupovali jsme si šéfredaktory novin, odborové předáky, poslance“, působili na celé politické aparáty států a využívali k tomu také USAID. Dokonce říká, že Washington „si koupil“ dva generální tajemníky NATO – Jense Stoltenberga a Marka Rutteho. Jeho pointa je zásadní: Evropané, kteří dnes fanaticky lpějí na americké geopolitické linii, nejsou nějakým samovolným historickým úkazem. Spojené státy podle Wilkersona tuto Evropu „pečlivě vytvarovaly k obrazu, který chtěly“. A nyní samy sklízí důsledky. Proto také podle něj působí současná evropská politika tak absurdně. Evropa se dál chová jako poslušný nástroj americké hegemonie právě ve chvíli, kdy samotné Spojené státy začínají chápat, že starý hegemonický model už ekonomicky ani vojensky neutáhnou. Trump se snaží impérium překalibrovat: přinutit spojence více platit, stáhnout americké náklady a soustředit síly na soupeření s Čínou. Evropané však místo budování vlastní bezpečnostní a politické svébytnosti pokračují v kurzu, který je hospodářsky i strategicky oslabuje. Wilkerson je přitom přesvědčen, že americká vojenská převaha je z velké části už jen obraz, který Washington musí stále zoufaleji udržovat. Spojené státy vyčerpaly zásoby raket a další výzbroje, jejich zbrojní průmysl je nedokáže dostatečně rychle doplňovat a navíc je závislý na komponentech a surovinách z Číny. Když Pete Hegseth líčí údajně zničenou íránskou průmyslovou a raketovou kapacitu, Wilkerson v tom vidí téměř groteskní projekci: Hegseth podle něj ve skutečnosti přesně popisuje slabiny vlastní americké armády. Právě zde se však situace stává mimořádně nebezpečnou. Slábnoucí hegemonická mocnost se podle Wilkersona může pokusit rozdíl mezi svou skutečnou silou a obrazem všemocnosti překlenout dramatickou eskalací. Proto bere vážně i možnost použití taktických jaderných zbraní. Čistě vojensky je nepovažuje za nějakou mystickou „zbraň konce světa“, ale za silnější výbušný prostředek; skutečným nebezpečím je prolomení jaderného tabu a následná eskalační spirála. Pokud by USA použily jadernou zbraň proti Íránu, cesta k jejímu použití v konfliktu s Ruskem by se podle logiky rozhovoru dramaticky zkrátila. A nad tím vším visí Izrael a Benjamin Netanjahu. Wilkerson je v tomto bodě naprosto kategorický: Trump může chtít z íránské války vycouvat, může si dokonce vyrobit propagandistický příběh o vítězství a odejít, ale Netanjahu ho podle něj nepustí. Izraelský premiér je přesvědčen, že dostal životní příležitost Írán definitivně zlomit, a nebude se jí chtít vzdát. Wilkerson to formuluje brutální metaforou: od Netanjahua nebude pokoj, dokud nebude „v hrobě a nebude mít v srdci stříbrný kůl“. Nejde o návod k násilí, ale o jeho expresivní způsob, jak říci, že Netanjahu se podle něj své snahy dorazit Írán nevzdá až do konce svého politického či fyzického života. Trump je proto podle Wilkersona v Netanjahuově pasti. Z rozhovoru tak vychází velmi temný obraz: Západ si vybudoval systém, který neumí opustit, přestože už pro něj nemá ekonomickou ani vojenskou sílu. Evropa je produktem amerického politického inženýrství a nyní není schopna samostatné korekce kurzu; Spojené státy ztrácejí materiální základnu své hegemonie; Izrael je tlačí k další válce s Íránem; a válka na Ukrajině může při pokračující eskalaci přerůst v přímý střet s Ruskem. Wilkersonova hlavní výzva je proto vlastně jednoduchá: Západ musí přestat bojovat proti změně světového poměru sil a začít se jí přizpůsobovat. Čína nezmizí, Rusko nezmizí, Írán nezmizí. Pokus udržet starou hegemonii silou podle něj nevede k jejímu obnovení, ale k rychlejšímu vyčerpání samotného Západu – a v nejhorším případě k jaderné katastrofě.
.
Glenn Diesen: Vítejte zpět. Dnes je s námi plukovník Lawrence Wilkerson, bývalý šéf kanceláře amerického ministra zahraničí. Děkuji, že jste opět přijal pozvání do našeho pořadu.
Lawrence Wilkerson: Rád jsem zase s vámi, Glenne. I když mi vy Evropané každý den znovu a znovu dokazujete, že jste se zbláznili.
Glenn Diesen: Tak tím vlastně začněme. Já s vámi nesouhlasím jen těžko, ale každý den se objevují nové důkazy, takže se budu muset zeptat konkrétněji.
Lawrence Wilkerson: Zrovna jsem se připravoval – a úplně jsem kvůli tomu změnil svůj přístup – na projev, který mám pronést ve Williamsburgu při 50. výročí promoce ročníku 1976 americké Vojenské akademie. John Mearsheimer byl první, kdo navrhl moje jméno, a oni řekli: Přijeďte a promluvte. Takže jsem dělal spoustu výzkumu o něčem, čím jsem se už dlouho nezabýval. Část toho spočívá v pohledu na to, co NATO znamená, co znamenalo, jak NATO vzniklo a jak velkou roli v tom hrály zpravodajské služby – podle mého názoru zejména, a také nejzhoubněji, bratři Dullesové. Poté, co samozřejmě Truman zpočátku ponechal Allena Dullese stranou, se pak John Foster a Allen dali dohromady.
Chci tím říci, že když se podíváte na naši historii, je NATO velmi zvláštní výtvor. A jedna z nejpodivnějších věcí byla skutečnost, že jsme dokázali odvést miliardy dolarů z prostředků, které byly vyčleněny v reakci na náhlý severokorejský útok na Jižní Koreu v roce 1950. Tím jsme z Koreje učinili vedlejší bojiště s omezeným nasazením sil – jinými slovy, „zapomenutá válka“ se skutečně stala zapomenutou válkou – a ty peníze jsme nasměrovali do NATO. A v Kongresu to bylo velmi těsné hlasování. Přemohli jsme republikánské zatvrzelce, chcete-li – nikoli izolacionisty, ten výraz jsem nikdy neměl rád –, kteří prosazovali rozumnější zahraniční politiku, rozhodně politiku, jež by nebyla svou podstatou a zásadním způsobem založena na angažovanosti v jiné zemi, natož v několika dalších zemích. A to, co děláme nyní – a Trump se stal architektem tohoto procesu, jsem si téměř jistý, že nevědomky, ačkoli několik lidí v jeho administrativě už možná nevědomky nejedná; nemyslím ty velké hráče v zákulisí, ale lidi jako Elbridge Colby, Steve Miller a další –, je začátek uvědomování si této skutečnosti a pokus něco změnit.
A Evropané tomuto procesu pomáhají. Dělají to velice hloupým způsobem, ale přesto je to pochopitelné. A vysvětlení toho, co se vlastně děje, teprve nyní začíná postupně prosakovat ven. Prosakuje to z lidí jako Hegseth, Caine a samotný Donald Trump. A není to ani tak formulováno jako stažení se ze světa, spíše jako: „K čertu s vámi všemi“ – včetně Jižní Koreje, Japonska, všech ostatních tam venku a samozřejmě Evropy. Stáhneme se do vlastní hemisféry a budeme v ní dominantní silou.
Ve skutečnosti jde – byť poněkud zastřeně – o uznání faktu, že Evropané sami sebe dostali do velmi špatné situace. A týká se to téměř bez výjimky všech vlád, i když některé nesou větší vinu než jiné. Napadají mě Německo, Francie a Británie. Znesnadní nám to, co chceme udělat, ale neznemožní nám to. Jinými slovy: skutečně si začínáme uvědomovat nezadržitelný vzestup Číny a ustupujeme zpět do pevnosti, abychom se tomuto vzestupu postavili. Evropané tomu pomáhají a podle mě se tím chovají velmi hloupě. Měli by si uvědomit, co se děje. Není to nic nového: Amerika se vrací domů. A nemyslím tím, že se vrací domů proto, aby tam páchala dobro. Myslím tím, že se vrací domů, aby působila škody ve vlastní hemisféře. Evropa by podle toho měla jednat – tedy konečně si udělat pořádek ve vlastní evropské bezpečnostní identitě a podobně. To se neděje. A je to krajně nepříjemné a iritující, protože Evropa by přece měla být chytřejší.
Glenn Diesen: Já si právě nemyslím, že je. Podle mě je jedním z evropských problémů to, že se Evropa stala příliš ideologickou. Když máte země usilující o hegemonii, často se stává, že začnou vytvářet nový jazyk, kterým ji ospravedlňují. Používají hesla jako svoboda, spravedlnost a podobně. Jenže to jsou v podstatě prázdné nádoby, které si naplní vlastním významem, jenž se pak vymezuje proti ostatním státům. A když říkáte to, co jste právě řekl – pořád tu slýcháme, že se Američané vzdali své „vedoucí role“, že se stávají izolacionisty. Ale co vlastně znamená „vedoucí role“? Jako by to byl pevně daný pojem, který automaticky znamená: pokračovat v NATO, pokračovat v boji proti Rusům, pokračovat… Je to jakoby vytesané do kamene a používají se stále tyto emocionálně zatížené výrazy, aniž by někdo chtěl rozebrat, co vlastně znamenají. Stejně se postupuje u Ukrajiny: musíme mít s Ukrajinou soucit, musíme stát při ní. A v evropském podání se to vždy překládá jako bojkotování diplomacie, boj do posledního Ukrajince a další věci, které nedávají žádný smysl. Ale právě takový jazyk na tomto kontinentu používáme.
Lawrence Wilkerson: Máte pravdu. A při přípravě toho projevu – ještě zdaleka nejsem hotov – mě výzkum, který dělám, opravdu fascinuje. Některé věci jsem znal, ale ne do podrobností. Jiné jsem nevěděl vůbec. Znovu jsem například četl knihu Phillipa Knightleyho o tom, jak zpravodajské služby přebírají vládu nad světem, a nikdy to podle mě nebylo pravdivější než dnes.
Narazil jsem také na jednoho odborníka na Asii, kterého jsem už dlouho nečetl, a ten použil formulaci, která to vystihla dokonale. Řekl: Co se stalo? Ukrajina zaštěkala – a dostali jsme tam válku. Japonsko zaštěkalo – a dostalo cla. V obou případech byly Spojené státy, zejména CIA, tím, kdo psy vycvičil a naučil je štěkat. A to, čím teď Japonsko kvůli tomuto štěkání prochází, jsou cla patnáct procent a více téměř na všechno, co nyní obchodně dělá s Čínou. Pro ně je to zničující. Dopadá to na jen. Poprvé v moderních japonských dějinách to zasahuje i něco, co bylo nesmírně stabilní a pohodlné – jejich spořicí účty. Dopadá to na samotný pocit Japonců, že i když jejich země – přinejmenším jako národ – vymírá, jsou spokojení, jsou velmi spokojení. A dopadá to také na Koreu. Donald Trump to vlastně přiznal svými výroky o Koreji, na které Korejci reagují přibližně: „Bože, už je to tu zase.“ Kam tedy mají jít? Když psi štěkali, co udělali? Zůstali u toho, co znali. Zůstali u aliance. A psi samozřejmě štěkali dávno předtím, než tento člověk napsal svůj článek. Byli k tomu vycvičeni. Byli k tomu vychováni. Teď jim konečně dochází, že to nebyla správná cesta.
Kam ale mohou jít? Japonsko má podle mě pouze jednu možnost, pokud chce přežít. A nejsem si jistý, zda se k tomuto rozhodnutí odhodlá: musí si vybudovat vlastní schopnost jednat s Čínou. A Korea? Korea musí udělat totéž. Zároveň musí jedním okem sledovat Severní Koreu. A pravděpodobně by měla začít uvažovat o nějaké bilaterální bezpečnostní dohodě s Japonskem. Možná by to bylo příliš. Možná by stačilo nechat prosáknout, že o tom uvažují, a Čína by trochu couvla, nevím. V každém případě bude zapotřebí nové uspořádání.
A kdo vůbec mluví o té zemi tam dole, která má téměř 300 milionů lidí, velmi rychle roste a v mnoha směrech nabývá obrovské síly? Má vynikající námořnictvo. Indonésie. Kdo o ní vůbec mluví? Kdo se na ni dívá? „Ale vždyť mají sopky a všelijaké další problémy, nejsou nic významného…“ Já bych řekl, že byste se na ně měli začít pořádně dívat. A to nemluvím o dalších zemích regionu, jako je Austrálie, která si možná dá věci do pořádku někdy v příštím tisíciletí. bVěci se mění tak rychle, že lidé nevědí, jak s nimi držet krok. A my máme tak neschopnou vládu, že s nimi nedržíme krok vůbec. Vyhlašujeme věci typu: vracíme se do své hemisféry a budeme jí vládnout. Kdybych byl Lula, velmi by mě to znepokojovalo. Brazílie je jedinou zemí na naší polokouli, na které skutečně záleží.
A Evropa mezitím dělá přesně to, co dělat nemá. Myslím, že se to změní, jakmile se zbavíme Merze, Starmera – nebo jeho nástupce, který bude zřejmě jen nějakým „Starmerem light“ –, Macrona a dalších. Ale žádná záruka neexistuje. Evropa se může rozpadnout stejně špatně, jako se rozpadneme my v této zemi. Každopádně je zřejmé, že ta neuvěřitelná dynamika přicházející z Východu před sebou tlačí všechno, co bývalo mocí – včetně Evropy a Spojených států. A samozřejmě má dopady i opačným směrem, na Koreu a Japonsko. Ta moc je dnes ohromující. Už má i námořní rozměr – pobřeží podél Ruska, čínsko-ruské konsorcium pro severozápadní průjezd a první skutečně významné proplouvání velkých obchodních lodí Arktidou. Přinese to s sebou také těžbu, průzkum mořského dna a další věci. Prohráváme. Prohráváme tak strašně, že se z toho stává chronický stav.
A pak vystoupí Pete Hegseth a pronese řeč, ve které popisuje, co se prý stalo Íránu. Jejich balistické rakety byly zničeny. Jejich schopnost vyrábět nové balistické rakety, jejich „průmyslová základna“, jak to nazývá, je pryč. Zničili jsme ji. Jejich jaderný program je pryč. Zničili jsme ho. Všechno, co bylo na Íránu významné, jsme zničili. Prošel jsem si ten projev třikrát. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak to říká a v jakém pořadí to říká. Protože on přitom do nejmenších podrobností popisoval svou vlastní zemi. Popisoval to, co se děje jeho vlastní zemi – a potažmo státům GCC a dalším zemím regionu, které se, než tohle skončí, začnou hroutit, se Saúdskou Arábií v čele. A ptám se sám sebe: Proč všichni reagují tak nekoherentně na tento nezadržitelný a jasně rozeznatelný přesun světové moci? Proč se tomu nesnažíme přizpůsobit nějakým rozumným, diplomatickým a pokud možno pro všechny výhodným způsobem? Neděláme to. Všichni bojujeme. Bojujeme zuby nehty. A přitom, Glenne, ani nevíme, proti čemu vlastně bojujeme – kromě toho, že se nám to nelíbí.
Glenn Diesen: To je právě věc, kterou často zdůrazňuji, a myslím, že je to klíčová chyba, kterou teď možná Spojené státy dělají: měly by se novým skutečnostem přizpůsobit, místo aby se jim bránily. Evropané jim chtějí vzdorovat také, ale v podstatě se chtějí vrátit k tomu, jak věci fungovaly dříve. Jenže to je také hra na něco, protože zpátky už se vrátit nelze. A v tomto ohledu považuji Trumpovu administrativu za racionálnější než Evropany.
Lawrence Wilkerson: To si myslím také.
Glenn Diesen: Protože podle mě Spojené státy chápou, že bývalý hegemonický model, který by Evropané chtěli zpátky, je pryč. Říkejme mu třeba imperiální model. Už není ekonomicky udržitelný. A mně připadá, že Trump chce z impéria získat lepší návratnost investic. Proto pořád říká, že spojenci musejí platit. Dokonce je ochoten vysávat jejich průmysl. A vůbec se neostýchá chlubit se tím, jak bere zdroje protivníkům – ať už Venezuele, nebo Íránu. Neříkám, že to podporuji, ale má to svou logiku. Pokud chcete impérium znovu rozjet, musíte snížit náklady a zvýšit příjmy. Takže tu logiku chápu, ale…
Lawrence Wilkerson: Promiňte, ale jak to slučujete například s jeho výroky o Ománu, s jeho výroky o konfliktu v jihozápadní Asii obecně a s dalšími výroky, které vůbec nedávají smysl ve světle toho, co jste právě říkal? Ony nedávají smysl ani obecně. A tady se asi zase musím vrátit k Izraeli a říci, že právě ten je důvodem, proč Trump pronáší takové výroky – výroky, které znějí šíleně. A dokonce dnes v Pentagonu skutečně existují lidé, kteří vážně pracují s možností použití jaderných zbraní proti Íránu.
Glenn Diesen: Myslíte, že ano? Viděl jsem tweet Marjorie Taylor Greeneové, která tvrdila, že má vlastní velmi dobré informace o tom, že lidé uvnitř administrativy nyní skutečně diskutují o použití jaderných zbraní proti Íránu.
Lawrence Wilkerson: Vedl jsem o tom diskusi a nasadil jsem si svou vojenskou čepici. Řekl jsem: Podívejme se na to realisticky. Nagasaki a Hirošima jsou jedinou skutečnou zkušeností, kterou máme s použitím jaderných zbraní proti jiným lidem. Ty zbraně byly samozřejmě strašlivé. A o tom, zda jejich použití bylo ospravedlnitelné, se podle mě dá stále diskutovat oběma směry. Ale Curtis LeMay svým zápalným bombardováním Tokia a okolí způsobil mnohem větší škody než jaderné bomby. Takže v té debatě jsem říkal pouze toto: jako vojenský profesionál musím říci, že taktické jaderné zbraně nejsou vojensky až tak úžasné. Jsou to prostě větší výbuchy, jak tehdy říkala armáda. Vzpomínám si na titulní stránku New York Times: atomové dělo, v pozadí hřib, a titulek něco jako „Atomové dělo střílí a vojáci přihlížejí“. Pokud si správně vzpomínám, byli jen asi dvě a půl míle – možná kilometry – od místa výbuchu. Tak jsme se na tyto zbraně dívali v letech 1950, 1951 a 1952. Eisenhower to trochu změnil, ale uvnitř armády ne zas tolik. Chci tím říct, že diskrétní vojenské použití taktických jaderných zbraní by samo o sobě nebylo až tak ohromující. Je to prostě větší rána. Otevřelo by to Pandořinu skříňku? Vypustili bychom jaderného džina a už bychom ho nedokázali dostat zpět? Ne nutně – pokud by byly použity dostatečně selektivně. Některé z těch zbraní nemají nijak vysokou výbušnou sílu. Výbuch ve vzduchu, na povrchu nebo pod povrchem – to všechno mění situaci. Musejí se vzít v úvahu směr větru, spad a další věci. Jako vojenský profesionál tedy říkám – a v podstatě reprodukuji argument, který dnes podle všeho používá několik lidí v Pentagonu –, že samotné použití těchto zbraní by nebylo zase tak mimořádné. Otázka, kterou si však kladu jako vojenský profesionál i jako bývalý člověk z nejvyšších pater bezpečnostního establishmentu, zní: Zastavilo by se to tam? Dokázali bychom to v tom okamžiku udržet pod kontrolou? A druhá otázka: Jakého účinku bychom vlastně chtěli dosáhnout kromě toho, že bychom druhé straně ukázali, že to myslíme smrtelně vážně? V případě Íránu by mohli odpovědět stejně smrtelně vážně a použít dvě nebo tři vlastní zbraně na velmi strategické cíle v regionu, například na některá zařízení v Saúdské Arábii, která dosud nezasáhli. A pokud by šlo o Rusko, tam už jsou všechny sázky zrušeny, protože Rusové mají ještě větší zásoby než my. Mohla by se rozjet odveta za odvetu a spirála by rychle směřovala vzhůru. Můj argument je prostě takový, že pro lidi, kterým už dnes nevadí zabíjet a kteří to prokázali v obrovské míře, nebude zase takovou skokovou změnou zabít něco dalších lidí ještě účinněji. Změnilo by to dynamiku na Ukrajině nebo v jihozápadní Asii? Jedním způsobem ano: bylo by to první další použití jaderných zbraní proti lidem od roku 1945. Předpokládáme samozřejmě, že pod těmi bombami nějací lidé budou. Ale čistě vojensky by to zase tak velký účinek nemělo. Stačila by dramatičnost takového kroku – která Trumpa nyní zjevně přitahuje – ke změně dynamiky války? Ne. Írán by se jen stal odhodlanějším a, jak jsem řekl, možná by použil vlastní zbraň.
Rusko je úplně jiná věc. Tam už strkáte klacek do medvědího doupěte a žádáte medvěda, aby vylezl a střelil po vás zpátky. Mohlo by to začít Ruskem? Mohlo. Tady si zahráváme s ohněm. O tom není pochyb. Už samotnými úvahami o použití jaderných zbraní hrajeme velmi nebezpečnou hru. A přesto si myslím, že k tomu pravděpodobně dojde.
Glenn Diesen: Dokážu si představit, že by je Rusko mohlo použít. Pokud bude NATO pokračovat v eskalaci – a teď k ní dochází téměř každý den; například Britové poskytují dálkové drony k úderům uvnitř Ruska –, pořád přichází něco nového. Představuji si například, že pokud by Rusové odpověděli proti pobaltským státům, třeba jen zničili nějaké sklady nebo logistická centra, není dnes vůbec nepředstavitelné, že by NATO následně udeřilo na Kaliningrad. V takovém okamžiku je podle mě jaderná možnost pro Rusy rozhodně na stole. Takže tam vidím velmi jasnou cestu k eskalaci. A pokud by navíc jako první použili jadernou zbraň Američané proti Íránu, pak by to podle mě bylo téměř zaručené. Kráčíme tedy po velmi nebezpečné cestě.
Lawrence Wilkerson: O důvod víc udělat přesně to, co jste říkal: stát se mocností, která se snaží přizpůsobovat a hledat kompromisy, namísto mocnosti, která se vůči všem chová jako vyzyvatel – zvlášť když jste z hlediska moci na slabším konci. Jenže historie nás podle mě učí, že právě ten, kdo je na spodním konci mocenské rovnováhy, bývá nejzarputilejší, zatímco ten nahoře bývá vstřícnější, protože vítězí. Proč by si své vítězství kazil?
Glenn Diesen: Pokud Trump skutečně dělá to, že se snaží překalibrovat impérium – tedy zvýšit jeho příjmy a snížit náklady –, pak se ale zdá, že v jeho přístupu ke spojencům jsou určité zásadní chyby. Jak jste zmínil, právě řekl Ománu, že pokud se dohodne s Íránci, pak – Trumpovými slovy, a je to přímý citát – „we’ll bomb the shit out of them“, tedy zhruba „vybombardujeme je do sraček“. Omlouvám se za ten jazyk, ale je to přímý citát. Takže takto zacházejí s Ománci. A tahle zpráva se samozřejmě šíří mezi všechny státy Perského zálivu. Pak máte Jižní Koreu. Trump v podstatě řekl, že omezí vojenská cvičení, aby neprovokoval Severokorejce, protože se s nimi chce dohodnout. A podle mě chce současně trestat Jihokorejce za to, že mu nepomohli s útokem na Írán. K tomu přidejte stahování systémů protivzdušné obrany z Jižní Koreje. A nyní musí odplout USS Abraham Lincoln a vystřídat ho má George Washington, což znamená, že i ten bude odtažen z východní Asie. Je to obrácené „zaměření do Asie“. Kdybych byl v Jižní Koreji, která patřila k nejvěrnějším americkým spojencům, začal bych všechno přehodnocovat. A možná jednoho dne začnou přehodnocovat věci i Evropané. Podle mě jejich kalkulace spočívala v tom, že pokud se Washingtonu prostě podřídí, vzdají se svých národních zájmů, hospodářských zájmů, bezpečnostních zájmů a vlastní důstojnosti, prokážou tím svou loajalitu. A Washington je pak plně podpoří, zejména ve válce proti Rusku. Místo toho ale vidíme Evropany stále slabší. A Američané si při musejí všimnout, že Evropa už není násobitelem americké síly, protože její podřízenost ji oslabuje. Takže v podstatě všechno, co dělají, dělají špatně. A to se přece musí začít rozpadat. Spojené státy nemohou donekonečna ždímat své spojence a zároveň oslabovat protivníky, aniž by se protivníci začali spojovat a aniž by spojenci byli nakonec natolik vysáti, že budou nuceni diverzifikovat své vztahy směrem od Spojených států. Jak to vidíte? Tohle přece určitě není dlouhodobě udržitelné.
Lawrence Wilkerson: Není. A ještě bych upozornil na něco jiného. Včera jsem se díval na materiály Americké meteorologické společnosti a NOAA. NOAA je pravděpodobně jednou z nejefektivnějších a nejpokrokovějších institucí ve Spojených státech – a mezinárodně také –, pokud jde o oceány, zejména o jejich oteplování. A tato zpráva je děsivější než poslední zpráva Organizace spojených národů a stojí za ní skutečně velmi respektovaní vědci. Když jsem četl shrnutí, vybavily se mi simulace, které jsme před mnoha lety prováděli v Center for Naval Analyses. Myslím, že to bylo kolem let 2006–2007. Tehdy jsme říkali, že kolem roku 2065 můžeme mít určité podmínky, a jako obvykle jsme modelovali nejhorší, nejlepší a střední scénář. Nejhorší scénář pro rok 2065 byl opravdu dramatický. A teď čtu v této zprávě, že u některých jevů už tam vlastně jsme. Takže kromě samotné jaderné hrozby, která je dost dramatická a nebezpečná, tu máme ještě další jev, který nás může vymazat, pokud něco nezačneme dělat – a rychle –, protože podle celé řady kritérií překračujeme body, odkud není návratu. Proč tedy kráčíme vstříc vlastnímu zničení? Proč tedy neděláme to, co máme? To je podle mě zásadní otázka současnosti – jak ve vztahu k těmto válkám a riziku jejich přerůstání v jaderný konflikt, tak ve vztahu ke klimatické krizi. Proč není hlavní zásadou přizpůsobení a spolupráce? Protože jedině spoluprací můžeme zvládnout kteroukoli z těchto krizí, natož obě současně. A zvládnout je musíme, nechceme-li být nějakým způsobem vyhlazeni. Proč nespolupracujeme? Přivedou volby v Evropě k moci nové lidi, kteří odstraní ty staré, kteří nevědí, co dělají? Možná je lze označit za přechodnou generaci mezi těmi, kdo sami zažili válku, a těmi, kdo o válce nevěděli vůbec nic – a nyní snad přijde generace, která už něco o válce ví díky Ukrajině a katastrofě, kterou se stala, nebo díky tomu, co se děje v jihozápadní Asii. Probudí nás to?
Glenn Diesen: Myslím, že prožíváme velmi obtížnou dobu. Kdyby byl mezinárodní poměr sil stabilnější, politici by se pravděpodobně více zabývali zhoršováním životního prostředí. Jenže při tomto obrovském přerozdělování světové moci se všichni chovají jako v panice. Logika zní: nejprve musíme porazit Íránce, Rusy a Číňany, a až potom se podíváme na životní prostředí. Což je samozřejmě nesmysl. Ale dnes už v politice skoro nic nedává smysl…
Lawrence Wilkerson: Změňte politiku. Myslím, že je to nevyhnutelné. Zejména v Evropě podle mě přijde série voleb. Už jsem to říkal několikrát. Možná to začne v Německu a během následujících dvanácti až osmnácti měsíců se to rozšíří Evropou. Myslím, že uvidíme nové přístupy k problémům, o kterých tu mluvíme, a nové výsledky politických uspořádání, které – doufám – nebudou jen pokračováním téhož, ale změní celý evropský pohled na svět. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se v takovém případě změnila také samotná podoba Evropské unie. Nemohu to samozřejmě tvrdit s jistotou. Ale už jen zemědělská komunita v klíčových evropských zemích podle mě nedovolí Evropské unii ještě dlouho vykonávat svůj mandát takovým způsobem, jakým ho vykonávala dosud. Politici se tomu budou muset přizpůsobit. Vzpomínám si na jeden starý příběh. Nevím už, o kterého francouzského premiéra či prezidenta šlo. Seděl na poradě se svým kabinetem a najednou bylo zvenku slyšet obrovský hluk. Premiér či prezident vstal a šel k oknu. Někdo se ho zeptal: „Kam jdete?“ A on odpověděl: „Jdu se podívat, co se děje.“ „Ale proč? Máme tady důležitou poradu.“ A on řekl: „Musím zjistit, kam jdou lidé, protože tam musím jít také.“ Možná je ten příběh apokryfní. Ale přesně to bude muset nastat. Vedoucí představitelé se budou muset podívat, kam chce jít většina lidí, a budou muset jít s nimi. To samozřejmě předpokládá – jak by možná řekl John Adams –, že američtí občané, respektive občané zemí, o nichž tu mluvíme, jsou přiměřeně vzdělaní a přiměřeně si uvědomují, co se kolem nich děje. To může být velmi velký předpoklad. A možná je chybný. Protože mám pocit, že v našich demokraciích jsme stále hloupější. Stáváme se skutečně stále hloupějšími a ženeme se za věcmi, které jsou nerozumné.
Glenn Diesen: Myslím, že část té hlouposti – a zejména evropské hlouposti – exponenciálně narostla v důsledku této války proti Rusku. Podle mě by přitom bylo poměrně snadné válku ukončit. Stačilo by, kdyby nám bylo dovoleno zpochybnit základní předpoklad. Podle mého názoru totiž Rusko není imperiální mocností v tom smyslu, že by šlo do války proto, aby obnovilo Sovětský svaz nebo prostě získalo území. Rusové vnímali rozšiřování NATO jako existenční hrozbu a jako racionální aktér na ni reagovali. Pokud si tuto skutečnost připustíte, otevře se vám mnoho cest k ukončení celého konfliktu. Jenže dnes je v Evropě skoro vlastizrada něco takového říct. Pokud takový argument vyslovíte, jste obviněn, že legitimizujete ruské jednání, že ho podporujete, že obviňujete NATO, že „usmiřujete“ Rusko a podobně. Evropané se podle mě ideologicky zakopali v pozicích, které vyžadují podporovat tuto nekonečnou válku. A teď, když prohrávají, jsou už v těchto pozicích přikováni. Co mají najednou udělat? Začít používat slova, která ještě donedávna byla zakázaná? Říct: „Možná Rusové skutečně vnímají rozšiřování NATO jako existenční hrozbu. A pokud připustíme, že existuje bezpečnostní soutěž, možná ji dokážeme zmírnit.“ Pro něco takového tu ale není žádný prostor. Žádná diskuse. Nic.
Lawrence Wilkerson: Já čerpám určitou naději ze skutečnosti, že jsem u toho byl. Vím, co jsme dělali. Vím, co jsme udělali Evropě. Vím, jak důkladně pracovala agentura, CIA, jak pečlivě důkladně pracovala SIS, MI6. Někteří zpočátku nebyli ochotnými partnery. Partnery se však stali, když viděli, kolik peněz do toho proudí. Jak řekl ten odborník na Asii: naučili jsme psy štěkat. Kupovali jsme si šéfredaktory novin. Kupovali jsme si odborové předáky. Kupovali jsme si poslance. Koupili jsme si dva generální tajemníky – Jense Stoltenberga a Marka Rutteho. Kupovali jsme si celé země v tom smyslu, že jsme ovlivňovali jejich politický aparát a všechno kolem něj. Skutečně naplno to začalo kolem roku 2002, kdy do CIA a dalších struktur proudily miliardy dolarů. USAID byla jedním z nástrojů. V tomto smyslu zliberalizovanou demokracii proměnili ve zbraň. Evropu, jak dnes existuje, jsme záměrně vytvořili my. A teď za to podle mě platíme. Bude trvat dalších šest, dvanáct, možná osmnáct měsíců, než se některých těch lidí zbavíme. A Bůh ví, jak dlouho bude trvat odstranit lidi z parlamentů. Evropu jsme velmi pečlivě vytvarovali k obrazu, který jsme chtěli.
Glenn Diesen: Ano.
Lawrence Wilkerson: Ne, tomu přece nemůžete věřit.
Glenn Diesen: Ne, já tomu věřím. Ale znovu si vzpomínám na rok 2003 a na rétoriku kolem amerického útoku na Irák. Tehdy byl v Evropě považován za skandální, mimořádně agresivní a kontraproduktivní. Jestřábi byli tehdy v Evropě opovrhovaní a často zesměšňovaní. Ty dny jsou ale pryč. Dnešní evropští lídři jsou od nich prakticky k nerozeznání…
Lawrence Wilkerson: Ta evropská reakce na George W. Bushe byla pro nás výzvou k boji. A musím říct, že do určité míry to byla výzva k boji také pro Colina Powella, Dicka Cheneyho a další. Oni celý tento proces uvedli do pohybu. V historii CIA – od okamžiku, kdy ji Wild Bill Donovan vytvořil Office of Strategic Services, a poté jsme z toho vytvořili CIA – se snad nikdy nic takového nestalo. Harry Truman proti tomu zpočátku silně protestoval; sám to říkal a historické záznamy potvrzují, že tomu skutečně tak bylo. Ale nakonec byl přemožen, především Donovanem a Hooverem – přitom Hoover Donovana nenáviděl. Je to zvláštní příběh. Každopádně CIA se toho chopila kompletně, protože věděla, že k ní začnou proudit miliardy dolarů. A skutečně začaly.
Pak jsme se pustili do toho, že jsme to, co jste právě popsal, využili jako příklad toho nejhoršího, co se nám může stát: „Oni už nás nemají rádi. Podívejte se na ty protiválečné demonstrace. Podívejte se, co se stalo v Londýně.“ Já jsem stál uprostřed londýnské demonstrace. Bylo mi řečeno, že to byla největší protiválečná demonstrace v dějinách Evropy, přinejmenším určitě jedna z největších v dějinách Británie. Vůbec se nám to nelíbilo. A pustili jsme se do práce, abychom to změnili.
Glenn Diesen: Jak blízko jste tomu všemu ale byl vy osobně?
Lawrence Wilkerson: Byl jsem tomu skutečně úplně nablízku – včetně procesu, který dostal Jense Stoltenberga tam, kam se nakonec dostal.
Glenn Diesen: Co bylo na Stoltenbergovi, bývalém generálním tajemníkovi NATO, takového, že si ho Washington vybral jako někoho, koho je třeba vytáhnout nahoru?
Lawrence Wilkerson: Viděli jsme, co dělal uvnitř své vlastní vlády. Viděli jsme, jak je tvárný a jak snadno přijímá naše poselství. A používali jsme ho jako jakýsi středový sloup, od něhož jsme se mohli rozšiřovat ven a působit na další vlády. On k tomu byl velmi ochotný, protože věděl, co to pro něj v daném okamžiku znamená. Věděl, co jsme mu slíbili, a podle mě usoudil, že to také splníme. Stane se novým generálním tajemníkem NATO a na bruselské straně NATO bude tím, kdo zajistí, aby se všechno uskutečnilo. Co jsem osobně zblízka neviděl, ale o čem mi jiní říkali, že se rovněž dělo, bylo naše pronikání do Evropské unie. Jsem si ale jistý, že probíhalo krok za krokem souběžně s naším pronikáním do vedení NATO. A nebylo to nijak těžké. Musíte znát historii toho, jak NATO začalo být tak přeplněné generály a admirály. Pokaždé, když jsme vybudovali nějaké velitelství – a my jsme na tom nesli velkou vinu, přičemž CIA toho využívala –, postavili jsme doslova nové velitelství a posadili tam tříhvězdičkového nebo čtyřhvězdičkového generála. Evropané pak řekli: „Když ho mají oni, musíme ho mít taky.“ Tak jsme v Evropě vytvořili obrovskou nadstavbu admirálů a generálů – námořnictvo, letectvo, námořní pěchota, i když u té v Evropě méně, snad na jednom či dvou místech. Vybudovali jsme neuvěřitelně přebujelý sbor vysokých důstojníků, který byl tak snadno ovlivnitelný, že jim stačilo něco pošeptat do ucha, už to dělali. Najednou jste měli těžkopádné, shora přebujelé vojenské vedení NATO, které vám plnilo, co jste chtěli. Bez problémů. A pokud jste byli CIA, stačilo jim jen šeptat do ucha něco o Rusku a podle potřeby jste tuto hrozbu zvětšovali. Ten příběh s Ruskem začal také velmi brzy. Ve velkém začal s odchodem Jelcina a nástupem Putina. Tehdy jsme začali ve velké míře používat rusofobii jako nástroj propagandy.
Glenn Diesen: V nizozemských médiích se ale v souvislosti se současným generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem, bývalým nizozemským premiérem, otevřeně psalo o tom, jak se coby premiér snažil omlouvat prakticky všechno, co udělal Izrael. A nejen omlouvat Izrael – byl také mimořádně ostrý vůči Rusům a podporoval bombardování Jemenu. To všechno proto, aby jeho „žádost o zaměstnání“ na post generálního tajemníka NATO vypadalo dobře. Protože všichni věděli, co Američané chtějí a za co budou odměňovat.
Lawrence Wilkerson: Velmi dobře jsme si uvědomovali, jak silně zejména nad Německem, ale i nad dalšími evropskými zeměmi, stále visí holokaust. A za pomoci Mossadu jsme toho maximálně využívali. Lidé se dnes diví, proč má Německo některá pravidla, zákony, nařízení a podobně vztahující se k antisemitismu. My jsme jim pomohli je vytvořit.
Glenn Diesen: To je mimořádné. Ale chtěl jsem se zeptat na to, co se dnes děje v americké armádě. Američané samozřejmě pomáhali budovat Evropany jako své zástupné síly a myslím, že naše vedení – přinejmenším to současné – se už chová dost šíleně. Ve Spojených státech přitom řada institucí začíná selhávat. Jednou z institucí, které byly dosud velmi silné, je ale americká armáda. Před chvílí jste zmínil USS Abraham Lincoln a objevila se řada zpráv o špatných podmínkách na této lodi. Trump je označil za fake news. Co ale Trump s armádou obecně dělá? Zdá se, že se armáda stále více politizuje. Je to přitom instituce, která se těší vysoké legitimitě. Pokud se zcela podřídí Trumpovi, nejspíš tuto legitimitu ztratí. Pokud se mu naopak postaví… tak zase nechcete občanskou válku. Neříkám, že jsme už v této situaci. Ale jaké jsou dnes hlavní problémy americké armády?
Lawrence Wilkerson: Jsou obrovské. A návštěva admirála Bradleyho Coopera – velitele Central Commandu a tedy člověka odpovědného za válku v jihozápadní Asii – na USS Abraham Lincoln byla jednou z nejhorších věcí, jaké jsem kdy v armádě viděl. Ještě horší byly jeho výroky na letové palubě lodi. Máte před sebou situaci, kterou do značné míry způsobila samotná válka – samozřejmě Trumpova válka, válka z vlastní volby. Pokud jde konkrétně o stav Lincolnu a dalších hladinových válečných lodí, zničení Bahrajnu Íránci a vyřazení dalších přístavů v regionu znamenalo, že se zásobovací trasy lodí – zejména letadlových lodí, které kvůli strachu z potopení operují velmi daleko od pobřeží – protáhly na zhruba 2 200 mil až k Diegu Garcíi a zpět. A za takových podmínek nedokážete na letadlové lodi udržovat všechno, co je nutné k tomu, aby posádka fungovala alespoň v rozumných podmínkách. Zvlášť když jsou lidé pořád obklopeni nekonečným oceánem, tisíc mil od íránského pobřeží. Proto bylo od Coopera neodpustitelné přiletět tam a pronášet výroky, které byly v podstatě jen klasickým „cover your ass“ – krytím vlastního zadku. V podstatě tím říkal: Nevím, jak se z téhle katastrofy, do které Trump z velké části dostal americké námořnictvo – a lidé jako Bradley Cooper za ní nesou spoluvinu –, můžeme vyhrabat, aniž by vyšlo najevo, jaká je skutečná pravda o naší armádě a jejích schopnostech. A s tím souvisí jeden mimořádně zvláštní projev Petea Hegsetha, o kterém jsem už hovořil. Doporučuji vám, abyste si ten projev poslechl. Hegseth tam skutečně do nejmenšího detailu popisuje stav vlastní armády: nedostatek raket, nedostatek zbraní, chybějící průmyslová základna schopná je doplňovat a tak dále. A snaží se tím přitom popsat zemi, která ve většině těchto kategorií naopak v takovém stavu vůbec není. Odolnost Íránu je neuvěřitelná. A lidé, kteří jsou nyní dosazováni do jeho vedení, jsou odhodláni tento stav udržet. Viděl jsem seznam těch lidí, četl jsem jejich životopisy. Jsou to mimořádně tvrdí lidé. Tahle parta je neporazí. A pak do toho máte Ansaralláh a Húsíe a to, co dělají oni. A naprostou neschopnost Saúdské Arábie Húsíe porazit. Nasadit do toho saúdské pozemní síly byla tragická chyba. Odhalilo to všechny slabiny Saúdské Arábie, zejména její armády. Proč tedy Hegseth říká to, co říká? Jinými slovy: jsme ve špatném stavu. Ve velmi špatném stavu. A podle toho, co vím, někteří generálové, například SACEUR, si velmi hlasitě stěžují Danu Caineovi, předsedovi Sboru náčelníků štábů, že jsme vyčerpali velkou část zbraní, které by potřeboval ke své hlavní misi – obraně NATO, zejména proti Rusku. Vysáli zásoby klíčových zbraní. Bereme je jiným zemím po celém světě – například Jihokorejcům –, jen abychom nevypadali tak špatně, jak na tom ve skutečnosti jsme. A Izrael nám samozřejmě velmi výrazně pomohl tyto zásoby vyčerpat. Teď jsme v žalostném stavu. A nejen to. Naše průmyslová základna nedokáže reagovat bez ohledu na to, kolik do ní nalijeme peněz. Za prvé nemají potřebné výrobní kapacity a jejich znovuvybudování by bylo nesmírně nákladné. Za druhé řadu zbraní, které potřebujeme, nemůžeme vyrábět, protože obsahují komponenty či suroviny, které nám může dodat pouze jediná země na světě – a ta nám je dodat nechce. Tou zemí je Čína. A za třetí v některých případech už vůbec nemáme schopnost udělat to, co je třeba. Uvedu příklad. Nedávno vyšel velký novinový článek. Většina lidí si ho nevšimla, ale Hegseth ano a snaží se zjistit, co s tím. Šlo o kontrakt za 533 milionů dolarů s tureckou firmou, která dodala robotizované zařízení pro výrobní linku dělostřelecké munice ráže 155 mm – myslím někde na Středozápadě. Je to rozbité. Úplně rozbité. Takže 533 milionů dolarů bylo kompletně vyhozeno. A celý smysl projektu spočíval v automatizaci výrobní linky, abychom tyto granáty, které jsou pro dělostřelectvo naprosto zásadní, mohli vyrábět rychleji. Teď se nevyrábějí vůbec. My celí jsme úplně rozbití. Nebudu za to za všechno vinit Hegsetha, ale budu ho vinit za lži, kterými se to snaží zakrýt.
Glenn Diesen: Opět – já chápu, jak se Spojené státy do této situace dostaly. Pokud chtějí zůstat hegemonickou mocností, je pro ně velmi důležité vytvářet obraz vlastní všemocnosti. Jenže během války s Íránem šly naplno do konfliktu a vyčerpávají své zásoby zbraní. Čím více Írán bombardují, tím slabší jsou samotné Spojené státy. A zbytek světa zároveň sleduje, že Írán nedokážou porazit a jejich vlastní kapacity se vyčerpávají. Celý obraz všemocných Spojených států, který byl tak zásadní součástí hegemonické éry, mizí. A když se k tomu přidají lži, například popírání špatných podmínek na letadlové lodi Lincoln, zdá se mi, že čím horší je skutečné postavení Spojených států, tím více to Trump musí kompenzovat tím, že vše prodává jako vítězství. A proto vidíme výroky typu těch Hegsethových, které jsou v rozporu se skutečností. Jenže takhle to může pokračovat jen určitou dobu, než bude Trump zatlačen do kouta, kde bude muset udělat něco dramatického – například použít jadernou zbraň, jak jste před chvílí naznačil. Vidíte nějakou jinou cestu ke změně kurzu? Může například zasáhnout hluboký stát, plutokracie, někdo jiný než samotná Trumpova administrativa? Protože směr je poměrně jasný. Rétorika o vítězství sílí, ale skutečná americká pozice slábne. V určitém okamžiku se to zlomí. A Trump buď bude muset velmi ponižujícím způsobem ustoupit, nebo udělat něco opravdu radikálního.
Lawrence Wilkerson: Myslím, že už vidíme rozvíjet něco podobného tomu, co jste právě naznačil, i když velmi nekoherentně a nedokonale. Trump se snaží vytvořit situaci založenou převážně na lžích a zastírání, ve které budeme tvrdit, že jsme vyhráli. Přesvědčí dostatečný počet lidí, že tomu tak je. A jak říkával Karl Rove: když vám budu lhát znovu a znovu a znovu, nakonec uvěříte tomu, co říkám. To by mohla být Trumpova cesta ven. Jinými slovy, popíše situaci jako vítězství a v podstatě odejde. Nakonec bude velmi těžké to maskovat, ale jemu možná stačí udržet tu iluzi do voleb v polovině prezidentského období. Přinejmenším předpokládám, že takto uvažuje. A to samozřejmě předpokládám, že ty volby budou v zásadě regulérní. Mohl by to udělat i jinými, silovějšími prostředky a pak by se tím nemusel zabývat – ovšem potom by se zase musel zabývat nebezpečím občanské války. Ale skutečným problémem, neznámou veličinou celé rovnice, je samozřejmě Bibi Netanjahu. Netanjahu se Íránu možná nikdy nevzdá. Musel by skončit v hrobě se stříbrným kůlem v srdci. Takže jak si Trump poradí s tímto člověkem? Jared Kushner se o to snažil a nakonec se v podstatě stal Netanjahuovým podřízeným. Myslím, že Jared do toho snad už vstupoval s představou, že to tak nějak bude, ale přesto z toho nevzešlo to, co podle mě Trump nakonec chtěl: záruka typu „Ať už v těchto volbách řeknu cokoli, z izraelského území znovu válku proti Íránu nezačnu.“ Pokud tohle Bibi Trumpovi slíbil, tak mu bezostyšně lže. Íránu se nevzdá. Ne teď, kdy si myslí, že ho drží pod krkem. Já osobně si vůbec nemyslím, že ho pod krkem drží, ale Netanjahu si to zřejmě myslí. A má pocit, že tohle je poslední okamžik jeho života – politického nebo skutečného –, kdy takovou příležitost bude mít. Takže musí Írán dorazit. Nevím, zda to bude znamenat vyhrotit situaci v Libanonu natolik, aby Írán znovu vstoupil do konfliktu, načež Izrael bude muset odpovědět a Spojené státy také. Ale právě to podle mě Netanjahu chce. A nevím ani to, zda to nakonec bude znamenat použití jedné, dvou nebo tří jaderných zbraní, jak jsme o tom mluvili. Jedné věci se však nelze vyhnout: Trump je chycen v pasti Bibiho Netanjahua. Ať už si tento ústup z války – o které už i on musí vědět, že je katastrofální – zkonstruuje jakkoli, Bibi ho nepustí.
Glenn Diesen: Poslední otázkou se vraťme tam, kde jsme začali – k Evropanům, vůči nimž jste vyjádřil určitou frustraci. Kam podle vás budou od této chvíle směřovat vztahy Spojených států s Evropou? Pořád totiž není úplně jasné, co Spojené státy chtějí. Chtějí dál usilovat o odstranění některých režimů, které samy pomohly dostat k moci? Nebo se budou od Evropy odřezávat? Nebo ji budou nadále pěstovat jako frontový prostor použitelný proti Rusku? Co bude v budoucnu určovat americko-evropské vztahy?
Lawrence Wilkerson: Rád bych chtěl říci, že Donald Trump se po své katastrofální zkušenosti v jihozápadní Asii najednou obrátí k Putinovi a řekne: „Musíme spolu mluvit.“ A že do toho třeba kopajícího a křičícího dotáhne Zelenského. Ani na okamžik si nemyslím, že bychom byli schopni uzavřít nějakou skutečně rozumnou mírovou dohodu, po níž by následovalo rozumné období míru. Mohli bychom ale zastavit toto krveprolití. Mohli bychom zastavit i riziko, že bude krveprolití mnohem větší a přidají se k němu další země. A pokud by to Trump udělal, vyslal by tím podle mě Evropě velmi silný signál. Pokud bude nutné obejít evropské vlády a udělat to přes jejich hlavy, ať to udělá. To by ostatně nejspíš odpovídalo Trumpovým instinktům. Prostě se sejít s Putinem, vyjít ze schůzky a oznámit, že bude dohoda. Pak vzít Zelenského, obrazně mu zkroutit ruku za zády a říct mu, aby stáhl své ukrajinské nacisty ze Sýrie, ze Saúdské Arábie a odkudkoli jinud, kam je poslal. Prostě vůči Zelenskému jednat ostře. Nebo, víte, je dost snadné nechat CIA, aby ho zlikvidovala – udělat cokoli, co je nutné, ale zastavit to, nakolik to půjde. Neříkám, že nebude trvat deset nebo patnáct let, než vznikne něco, co bychom mohli nazvat rozumným mírem – pokud vůbec někdy vznikne. Ale ukončete válku a přestaňte riskovat, že celé to zatracené místo zničíte jediným zábleskem zbraně. Udělá to Trump? Nevím. Ale byl by to dramatický odklon od toho, co udělal v jihozápadní Asii, kam byl podle mého názoru více či méně zatažen Bibim Netanjahuem. Trump do té pasti nikdy neměl vlézt. Ale vlezl. Stane se tedy něco takového? Kdo ví. Vím ale, že Lavrov a Putin znovu hovoří s lidmi, s nimiž předtím nehovořili, a podle toho, co slyším, má i Trump určitou chuť znovu skutečně mluvit s Putinem. Mohl by tedy zachránit celou svou prezidentskou pověst tím, že by nějakým rozumným způsobem ukončil válku na Ukrajině a zabránil jejímu rozšíření, další eskalaci a možná i přerodu v jadernou válku? Ano. Myslím, že mohl. Je ochoten to udělat? Chce to udělat? Podle mě ano. Ale dokáže to? Dokáže se odtrhnout od aparátu, který si kolem sebe vytvořil? A dokáže přitom zamaskovat skutečnost, v jak špatném stavu jsme – fyzicky, vojensky a celkově z hlediska bezpečnosti? To jsou podle mě obrovské otázky. Ustlal sis, tak si do toho lehni. Ale když už v tom ležíš, zkus přitom udělat něco dobrého. Nevím. Možná žádám moc po člověku, jehož schopnosti jsou pro něco takového velmi omezené…
Glenn Diesen: Je trochu děsivé pomyslet na to, že ukončení celého tohohle může skutečně záviset na Trumpovi. V každém případě děkuji, že jste si udělal čas. Je to opravdu dost depresivní téma, ale zároveň je mimořádně důležité mluvit o tom, kam to všechno směřuje. Člověka už zkrátka frustruje, jak dlouho ještě mohou pokračovat v tom, že stále znovu sázejí na stejné strašlivé chyby.
Lawrence Wilkerson: V té frustraci jsem s vámi. Za svých jednaosmdesát let na této planetě jsem podle mě ještě nikdy nebyl tak frustrovaný, jako jsem právě teď.
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář