Panstvo hanácké z knihy Moravské obrázky (1889)Jana Herbena (1857 Brumovice – 1936 Praha).
.
Hanák je veliký aristokrat před Hospodinem a hledí přes rameno na všechny nesedláky. Jest aristokrat ve smyslu nové doby a jest aristokrat dědičný, jako by měl erbovní listiny na to.
Někdy i vyšší moc povznášela celou dědinu nad ostatní sousedstvo. Tak Pavlovští a Mořičtí (viz Fr. Bartoše Lid a národ) na Kojetsku chlubívali se proti svým sousedům Dřínovským: »Co, ve žebráci? Me sme z princovyho panství (Metternichova)!«
Dědiny jako jinde: Dvě řady domů podél silnice, leč čistých, úpravných. Uprostřed dědiny na místě nejvzácnějším pyšní se domy celoláníků a pololáníků. Jsou to domy staré vesnické aristokracie; domy široké, dlouhé, výstavné. Takový grunt je vždycky dražší, než kdyby někdo scelil na příklad dva čtvrtlány v půllán, ale půllán ten by ležel na kraji blízko chaloupek. Neboť jako v dědině domy, tak venku nejvzácnější pole na nejžírnějších polohách patří této šlechtě dědinské. Pole i louky na nejšťavnatějších nížinách připsány jsou k těmto starým »gruntům«, s nimiž bývaly spojeny i znamenité výsady. Mnohdy na domech takových bydlí už docela jiná pokolení, ale domům zůstaly názvy po starých rodinách.
Šlechtu tvoří sedláci, kteří mají nebo mívali mnoho nádeníků a odtud jsou sobě po svých rodičích vědomi své vznešenosti. Jsou jisté rodiny, které i přes dvě stě let sedí na svých dědičných domech a statcích.
A co se rozšířilo čtení a politika na dědinách, sedláci vědomi jsou si své vzácnosti v zemi a v říši. Který že stav je důležitější v zemi: Měšťan či rolník? Vědí, že rolník jest jádrem země. Přesvědčí se o tom z rozprávek jejich v hospodě. Již dávno dočetli se toho, jak stav rolnický ve vážnosti býval u starých. Přemysl z rolnického stavu povolán byl na trůn. A jak by si v srdce nebyli zapsali onen článek školní knihy, jenž začínal slovy Fr. Palackého: »Nedaleko hlavního města Celovce v Celském širém poli stál stolec okrouhlý, z mramoru vytesaný, na kterém knížata Korutanští až do čtrnáctého století usazována byla tímto způsobem: Ku starostovi rodu selského, sedícímu na tomto stolci prostřed hojných zástupů lidu obecného, blížil se nový kníže se svými šlechtici zemskými i s nádherným komonstvem. Přišed na blízko svlekl knížecí roucho své a oblekl se v oděv staroslovanský, selský!…«
V době nové potom císař Josef II. vyznamenal stav rolnický u Slavíkovic (1769) a říkával: »Chudí sedláci, chudá země — chudá země, chudý kníže.« Odtud vzniklo pořekadlo: »Kdyby nebylo oráče, nebylo by boháče.«
Nesmíte si však mysliti, že v době robot, dokud drábova hůl a páně vrchního karabáč byly nejvyššími zákony na světě, pýcha sedláků byla menší.
Nikoliv. Byly doby, kdy hanácké obce nevypadaly tak pevně a čistě, kdy pro nalepený papír nebylo možná oknem do stavení nahlédnouti, kdy střechou a stropem slunečko svítilo na stůl a na mísu, kdy celá ves stála rozsápána a rozházena, jako tam, kde svatý Prokop s čerty oral, ale nevláčel: při tom sedlák byl však chamtivý, pánovitý, po chalupnících a hoferech stejně šlapal i se selkou. K obci citu měl málo, vše ponechával rychtáři na starost, tak že vozy uvázly v blátě po nápravy. Před knězem klekal, před pánem hekal, ale v hospodě běda chudasům:
»V hospodě se opije,
chalupníkom nabije.«
V hromadě a v obci sedlák měl slovo, stával v popředí, a chalupník neopovážil se vedle něho sednout, nerci ceknout.
Sousedy v obci byli jen usedlí sedláci, čtvrtníci a podsedníci (drobní sedláci). Jen oni měli právo účastnit se v hromadách obecních. Byl-li kde mlynář, hospodský, ani ti neměli hlasu, jako ho neměli domkáři a ostatní obyvatelé vesničtí, ať měli jméno jakékoliv. Do hromad nesměli.
Svých sousedských práv sedláci hájili tak houževnatě, že ani mladý sedlák, dokud nebyl obřadně za souseda přijat, nesměl mezi nimi sedět, směl jen stát se smeknutým kloboukem.
Takto líčí se nám (ve Skopalíkových Památkách obce Záhlinic) taková obecní schůze starého rázu: »V hromadě sousedi sedávali s kloboukem na hlavě, pudmistr za stolem pod obrázky, vedle něho fojt a mladší pudmistr a po obou stranách stolu úřadní nebo konšelé. Na lavicích pod okny a u kamen seděli starší sousedé a blíže dveří sousedi mladší. Přistupuje ke stolu před úřad, každý soused musil smeknouti; také i od obce zvolení potazní, kteří vysláni byli ke stolu, aby jménem obce pudmistra a úřad o něco požádali, nebo na něco se otázali — přistupovali ku stolu se smeknutými klobouky a pozdravením.«
Jednalo-li se o přijetí některého nového majitele usedlosti za souseda, vysláni byli k úřadu potazní, kteří přistoupivše před stůl takto žádost nebo přání obce přednesli: »Pochválen buď Ježíš Kristus, pane pudmistře a páni óřadní! My přicházíme k vám poslaní od obce v této záležitosti. Je mezi náma sósed jeden, které není ešče nám rovné a mosé bez klobóka na hlavě seděti; a protože obec se usnesla, aby byl za sóseda přijaté, poslaní sme, abychme poctivý óřad požádali, aby ten sósed dnes přijaté byl.«
Pudmistr na to odpověděl: »Když si to obec přeje, nechť tedy ten sósed předstópí před stůl!«
Když předstoupil, pudmistr se ho otázal, »chce-li být za sóseda přijaté«.
Přisvědčil.
Tázal se dále, slibuje-li taky, že bude vždy hodný, pořádný a úřadu poslušný.
Když i to přislíbil, pudmistr dal mu naučení, jak se má chovat ke spolusousedům a k úřadu obecnímu, jak má starších sousedů sobě vážiti a i doma v domě svém na pořádek dbáti a zvláště starým rodičům výminek v pořádku odváděti atd. Konečně uloženo mu, kolik má dáti sousedům »přijaté«. Uloženo mu schválně více, než obyčej bylo, a nový soused musil ponejprv dokázati, že umí prositi; neboť musil pudmistra a úřad i celou obec prositi, aby mu z toho spustili, což se i stalo. »Přijatá« snížena na obyčejnou povinnost, totiž půl bečky piva, každému desátku máz kořalky, devět pecnů chleba a špížek sýra.
To byla obyčejná přijatá, kterou domácí soused dáti musil; přespolní však, kteří v obci usedlost koupili nebo se přiženili, musili dvojnásobný počet dáti.
Když ke všemu tomu, co »přijaté« se týkalo, nový soused svolil, pudmistr mu podal ruku řka: »Dé ti Pámbíček štěstí!« Nato šel nový soused okolo a podával ruce všem, nejprve úřadu a pak sousedům, dav si klobouk na hlavu, posadil se mezi ostatní.«
V těchto slavnostních schůzích, jak jsme pozorovali, rozmluvy a promluvy nabývaly rázu vznešenějšího, neboť hledělo se mluvit trochu spisovným jazykem.
Vědomí sousedské přednosti vycítí každý mezi Hanáky jako mezi ruskými mužiky juchtu.
Bůh nepřijímá osob. Ale proto přece sedlák i selka sedají v kostele v předních lavicích. Spory tak tuhé svádějí se o lavici, jako mezi polskými šlechtici. Při jistých obřadech církevních obecní výbor přisluhuje. O velkonoci, když se světí nové oleje, svíce, paškál a j., výboři ty věci drží před oltářem. O procesích průvodních z jara výboři obnášejí kříž, »Marečka«; o Božím Těle a ve všech případech, když kněz nese v průvodě velebnou svátost, hlavy obce nosí nad knězem »nebesa« baldachýnová. To jest výhradné právo a nepsaná výsada starousedlých.
Dnes není to ani tak zámožnost, která dělá mezeru mezi sedlákem a »drobným lidem«, jak říkají, nýbrž veškerá ona tradice a podání z minulosti, která svědčí o přednostech jistých rodin. Stačí k tomu pouhý starobylý nápis na kříži před vchodem do kostela: »Tento kříž postaven za panování rychtářa Sočka roku 1756.«
Ani zchudlost nevypudí z bývalého člena selské rodiny hrdost aristokratickou. Honosí se třeba již smutnou vzpomínkou: »Stalo se to ono, dež tatínek seděle na láně« — všechno, co tak čítáváme o pýše a nedůtklivosti zchudlých šlechticů, vidíš v miniatuře na aristokratech hanáckých.
Nejpyšnější prý bývá sedlák po svaté Anně, když si žitečka nažne. Tehdy prý:
»Chodí po homně,
peske oduje,
meslí, že má hodně.«
V životě společenském na vsi pozoruješ, jak sedláci jsou kastou v dědině.
Už děti sedláků hrávají si pro sebe, a matky je plísní, když přibírají »hoferské slotě«. V kostele, při muzikách, na poutích a hodech chasa chalupnická a řemeslnická drží pohromadě.
A zvláště sedláci netrpí mesaliance takové, aby syn chalupnický se přiženil na statek nebo naopak. Ani řemeslník nemívá přístupu do selské rodiny.
Sedláci chodí chalupníkům rádi sice za kmotry, zvou je na svatbu, ale příliš se o ně nestarají. Ba, kdyby vlastní kmotr-chalupník se zmínil o trávnicích, o obecnosti, že by jako rovným dílem se měly rozorat a rozděliti i mezi chalupníky, sedlák »hodí ho do rebníka«. Aspoň tak bývalo. —
Že Hanák nerad sebou škubne, je známo; umí také býti nevtipou. Zvláště když má právo žádati, nepoklonkuje a neklaní se úředníkům. V tom zůstává zase aristokratem.
Vypravuje se o sedláku Hanáku, jenž přišel do kontribučenské záložny pro peníze. Otevřev dveře u kanceláře, dal křesťanské pozdravení: »Pochválen buď…« a usednuv na lavici sedí a čeká. Minula čtvrt a minula druhá. Účetní nebo který jiný úředník čeká, že Hanák řekne, co chce. Konečně ho přešla trpělivost samého, neboť Hanáka trpělivost nepřejde:
»No, kmocháčku, vítám vás, co byste rád?«
Hanák: »Eh, peníze ze záložne.«
Úředník: »Ah tak! A kolik? Mnoho?«
Hanák: »Debech měl dvě sta, dost bech měl.«
Úředník prohlíží knihy: »Nu, tolik můžete dostat, ale musíte k tomu mít kolek.«
Hanák protáhl se na lavici a čeká. Vytáhne fajfku, nacpe a puká.
Když minulo čtvrt hodiny, úředníka zase přešla trpělivost:
»No, kmocháčku, mám já vám jít pro ten kolek?«
Hanák klidně: »A debeste chtěle bét tak dobré…«
Úředník už je všecek modrý vztekem: »To ne, pro kolek si vy musíte sám.«
Hanák za uchem se škrábaje: »No, dež to mosé bét, tož to mosé bét,« a odešel.
Za chvíli se vrátil a mlčky usednuv u dveří zase čeká a čeká. Pokuřuje a fouká si.
Úředník mžiká po očku ke dveřím, ale Hanák jako na hodech. Když ho přešla zase trpělivost, s resignací se obrátil: »Tedy pojďte dál!«
I vyhotovil mu papíry a odčítal peníze. Hanák ani nedutá. Sebere peníze, strčí za ňádra a odchází. »S Pámbíčkem!«
Kancelářský mrzutě a ironicky: »Nu, kmocháčku, děkuju vám za vyřízenou, děkuju vám za práci.«
Hanák již u dveří jako by nic odmítá to poděkování: »Deť nemáte zač! Rádo se stalo. S Pánem Bohem!«
.
Na úvodní fotografii dr. Jan Herben, 1907.
Napsat komentář