Rozhovor prof. Diesena s plk. v. v. Douglasem MacGregorem. Válka na Ukrajině se blíží k rozhodující fázi a Západ si odmítá přiznat realitu. Ukrajina je vojensky i demograficky vyčerpaná, NATO má omezené zásoby i schopnost zasáhnout a Rusko naopak sílí, mobilizuje rezervy a připravuje se na tvrdší postup. MacGregor očekává, že Moskva už přestává věřit diplomacii a může přejít k mnohem rozhodnější ofenzivě, zejména směrem k Oděse. Evropské hrozby považuje za převážně prázdné, protože bez Polska a přímé americké podpory nemá Evropa sílu válku eskalovat. Celkově vnímá Západ jako strategicky přetížený, ekonomicky slábnoucí a stále méně schopný diktovat podmínky Rusku, Íránu i širšímu světu.
.
Glenn Diesen: Vítejte zpět. Dnes je 18. srpna 2026 a máme velkou čest přivítat plukovníka Douglase MacGregora, vyznamenaného bojového veterána a autora, který také působil jako poradce amerického ministra obrany. Takže děkuji, že jste opět přijal pozvání.
Douglas MacGregor: Děkuji.
Glenn Diesen: Zdá se, že se ve válce na Ukrajině dostáváme do stále kritičtějšího období. Myslím, že nejnovější PR operace Ukrajiny, která měla obrátit vývoj války, už zkrátka ztratila dech a začíná se prosazovat realita. Vidíme, že Ukrajinci už vlastně nejsou schopni zachytit žádné ruské rakety, dokonce ani drony. A Ukrajina je nyní kvůli námořní blokádě do značné míry odříznuta od moře. A řada velmi důležitých úseků fronty se začíná hroutit. A znovu: během celé války dochází k postupné eskalaci. Abych byl upřímný, ukrajinská odolnost byla svým způsobem působivá, ale byla vykoupena tím, že do války posílali starší muže, a také vyčerpáváním zásob zbraní NATO. Kam podle vás nyní situace směřuje?
Douglas MacGregor: Pokud byste patřil k tomu, čemu říkám triumvirát Netanjahu–Zelenskyj–Trump, protože právě teď jsou, ať už se jim to líbí, nebo ne, v trojúhelníkovém vztahu, pak si myslím, že na jedné straně na Západě existuje představa, že evropští lídři, globalisté, kteří to celé řídí, chtějí věřit, že mají na Rusko velký dopad. Bylo tu 800 dronů, kterým se podařilo proniknout protivzdušnou obranou a nakonec zasáhnout cíle v Moskvě, Volgogradu a ještě jednom městě a způsobit určité škody. Není to natolik smrtící, že by to Rusko nějak ohrožovalo na samotné existenci, přestože při poslechu některých zpráv byste si to mohli myslet. Těchto 800 dronů však bylo výsledkem britské technologie poskytnuté Ukrajincům. Měly nové motory. Mohly létat dále a rychleji. Přilétaly asi ve výšce dvaceti stop nad korunami stromů. Než je ruské radary zachytily, bylo příliš pozdě. Už je minuly a většina z nich bez velkých problémů dosáhla svých cílů.
Pro prezidenta Putina a jeho vládu je to nyní víc než jen obtěžování. Mnoho Rusů je tím celým procesem skutečně rozzuřených. Samozřejmě jsou rozzlobení už delší dobu a chtějí, aby válka skončila. Ale myslím, že tohle přililo olej do ohně. Také se v myslích různých lidí objevuje otázka: kolik takových nesmyslů ještě Rusové snesou, než konečně udeří na místa, kde se tyto drony vyrábějí, například v Německu, Británii, Francii nebo jinde? Vlastně si ale nemyslím, že by teď něco významného pocházelo z Francie.
To je jeden rozměr. Pak je tu další rozměr, který teď mnoho lidí nesleduje, a tím je vývoj na jihozápadě. Rusové jsou nyní na předměstí Záporoží. Most v Záporoží, ten, na který lidé dlouhou dobu poukazovali jako na velmi významný a konstrukčně velmi pevný, je poškozován. Není zničen, ale je poškozován. Mnoho Rusů si dlouho kladlo otázku, proč nebyly všechny mosty zničeny. Argument zněl: „Možná je budeme chtít využít při cestě zpět.“ Jenže vzhledem k tomu, jak dlouho všechno trvá, to při bližším zkoumání neobstojí. A upřímně řečeno, jestli je něco, co Rusové umějí dobře, je to stavět mosty přes řeky. Takže pokud se ukáže, že tenhle most nebude použitelný, podle mě to příliš nezmění.
Naznačuje to ovšem, že smyčka kolem Oděsy se výrazně utáhla. A Oděsa je samozřejmě životně důležitou tepnou pro Ukrajinu, která už tak je „na přístrojích“. Znamená to, že je zcela závislá na všem, co k ní přichází přes Litvu nebo především přes Polsko. A vztahy prezidenta Zelenského s Varšavou jsou samozřejmě dost příšerné. Poláci toho mají dost. Rádi by vyvezli tolik Ukrajinců, kolik jen mohou. A současně je hluboce urážejí Zelenského výroky a chování. Pro Ukrajince to podle mě není dobré.
Počet obyvatel Ukrajiny je nejméně o 50 procent nižší než na začátku a dál klesá. Bylo mi řečeno, že tam je až deset milionů starobních důchodců. To není dobré znamení. A jak jste předtím upozornil, obléknout je do uniforem a poslat je na východ sedět v zákopech je ztráta času. Ruské síly na zemi postupují velmi soustavně a myslím, že brzy budou na Dněpru. Samozřejmě jsem očekával, že se to stane mnohem dříve, stejně jako většina lidí.
Teď je tu jeden zajímavý vývoj, který stojí za zmínku. Moje zdroje mi říkají, že Gerasimov, tedy generálplukovník Gerasimov, náčelník generálního štábu, ukončí v polovině září své působení ve funkci náčelníka ruského generálního štábu. Mnoho lidí přemýšlí, co to znamená. Koluje jen velmi málo pověstí, které by měly nějaký reálný základ. Musíme ale pochopit, že Gerasimov byl klíčovou postavou v dramatu kolem Prigožina a chtěl, aby byl Prigožin co nejdříve mrtvý. Následně nechal uvěznit nejméně jednoho ruského generálmajora, který se mu fakticky postavil a kritizoval jeho způsob vedení války. Pokud vím, je stále naživu a pořád sedí ve vězení, což je podle mě k hanbě prezidenta Putina, který by toho člověka měl propustit. Mohl bych se podívat a zjistit jeho jméno. Ale Gerasimov, řekněme to takto, není zvlášť populární postavou. Mnoho lidí v Rusku mu dává za vinu pomalý, těžkopádný způsob vedení operace. Musíme ale mít na paměti, že v roce 2021 byl jeho mandát ve funkci náčelníka generálního štábu prodloužen o dalších pět let a pořád tam je. To znamená, že všechno, co dělal, bylo slučitelné s Putinovým pohledem.
Otázka tedy zní: co se stane teď? Nedávno jsme slyšeli všechny ty projevy prezidenta Putina, kdy naléhal: „Chci zrychlení operací, chci více ofenzivních akcí.“ Všichni mu na to tak nějak mohutně zatleskali. Otázkou je, zda to opravdu něco znamená. Jeden zdroj, kterému důvěřuji, řekl: „Mnoho lidí přemýšlí, jestli Surovikin, který se vrátil z Afriky a měl velmi medializované a podle všeho přátelské setkání s Putinem, nyní nevystoupí, víte, ze tmy na světlo a nestane se příštím náčelníkem generálního štábu.“ Jiní říkají: „Ne, je to důstojník letectva. To je velmi nepravděpodobné. Budou chtít zase armádního generála.“ Nevím. Až k té výměně dojde, hodně nám to napoví o tom, kam se věci budou od této chvíle ubírat. Gerasimov byl vždy spojován s jakýmsi sovětským dědictvím, pomalým, promyšleným, metodickým způsobem vedení operací. A to není něco, co podle Putina chce. Není to ani to, co chce průměrný Rus. Chtějí rozhodné jednání. Takže až padne rozhodnutí a uvidíme, kdo nastoupí, řekne nám to hodně o tom, kam situace míří.
Je ale jasné, že Rusové jsou nyní rozmístěni se všemi vojáky, veškerým vybavením a všemi schopnostmi, které potřebují k tomu, aby byli velmi úspěšní.
A nakonec ten strach z toho, že Evropané vstoupí do války. Nemyslím si, že zmizel, ale určitě ztratil naléhavost. Myslím, že se stále více prosazuje vědomí, že Evropané nejsou schopni do boje příliš mnoho nasadit ani tam toho mnoho dostat. Jeden z mých zdrojů mi dokonce říká, že Rusové se víc obávají použití modernizovaných letounů, potenciálně nad Ukrajinou proti ruským silám, než nějaké pozemní síly, která by se mohla objevit.
A myslím, že je docela zřejmé, že když už máme potíže vést jednu kampaň na Blízkém východě proti Íránu a dochází nám munice a kapacity, které bychom chtěli mít, a naše námořnictvo je už přetížené, protože je mnohem menší než v minulosti, pak je velmi nepravděpodobné, že kdyby se na Ukrajině něco stalo, co by způsobilo její definitivní zhroucení a ruské síly by překročily horní tok řeky, že bychom něco udělali. To znamená, že Evropané by zůstali sami. A skutečná otázka zní: udělali by Evropané něco nad rámec toho, o čem mluvili? Nemyslím si. A nemyslím si to proto, že podle mě by to Poláci nepodpořili. Polské obyvatelstvo to nechce. Vláda už má Zelenského plné zuby. A pokud nemáte Polsko pevně na své straně a ochotné poskytnout vám operační základnu, zapomeňte na to.
Mnoho lidí si neuvědomuje, že v prosinci 1981, když bylo v Polsku vyhlášeno stanné právo a do čela byl dosazen Jaruzelski, v Moskvě se během několika týdnů konalo zasedání politbyra za účasti Brežněva a jeho kolegů a Kulikova, který byl velitelem západního válčiště. Říkali mu velitel Varšavské smlouvy, ale to byl vždycky vtip. Varšavská smlouva nebyla žádná skutečná struktura. Byla to fasáda. Byly to sovětské ozbrojené síly a uvnitř sovětských ozbrojených sil jste pak měli nesovětské jednotky. Takže Kulakov velel všemu. A pronesl tehdy velmi přímočarý projev. Řekl: „Jakékoli ofenzivní operace našich sil proti Západu jsou nyní nemožné.“ Všichni se tak nějak narovnali a podívali se: „Proč?“ Je to velmi prosté, řekl. Polsko je v rozvratu. Polsko není spolehlivou základnou podpory. Musíme počítat s velmi vysokou pravděpodobností, že kdybychom zahájili ofenzivu, Poláci by nám překáželi, bránili, narušovali ji. Dokud si tedy nebudeme naprosto jisti, že Polsko bude pevně v našem táboře a pořádek bude zcela obnoven, musíme zapomenout na jakoukoli představu o ofenzivních operacích. V té době to byla velmi citlivá zpravodajská informace, ale byla pravdivá. A opravdu směšné je, že jsme až do hořkého konce, kdy se sovětský stát rozpadl, pořád mluvili o bezprostředně hrozící sovětské ofenzivě. Po roce 1981 přitom nebyla vůbec žádná šance, že k něčemu takovému dojde. Polsko tedy znovu hraje velmi důležitou roli a neměli bychom to ignorovat.
Ať tedy německá vláda, britská vláda, francouzská vláda nebo kdokoliv jiný říká cokoli, je to absurdní. Zapomeňte na to. Odepište to. Nestane se to. Myslím, že na vysokých úrovních ruského vedení si to začínají uvědomovat. Budeme tedy muset sledovat, kdo se objeví jako nový náčelník generálního štábu. Ale řekl bych, že září bude velmi důležitý měsíc. Co ovšem nevíme, je, kolik bude pršet, jak blátivé a mizerné podmínky budou. Na to si musíme počkat. Dokud ale půda zůstane relativně suchá, jako je tomu teď, mohou toho Rusové v září udělat hodně.
Glenn Diesen: Rusové by se ovšem chtěli Evropanům nějak pomstít za jejich rostoucí zapojení, přímé zapojení do této války. A jak jste říkal, zároveň pochybují o tom, že by Evropané chtěli přímou válku s Ruskem. Jak podle vás toto ovlivní ruskou strategii na frontě? Protože Surovikin, kterému říkají generál Armagedon, je zjevně zastáncem mnohem agresivnějšího přístupu. Zdá se ale, že zároveň roste shoda na tom, že dřívější pomalá, vyčerpávající opotřebovávací válka by se měla změnit.
Vidíme teď všechny ty útoky na ukrajinskou infrastrukturu, mosty, přístavy, dost brutální útoky na samotný Kyjev. Vidíme hrozby zabavování evropských lodí v reakci na to, že oni zabavují ruské lodě. Vidíme, že Severokorejci možná vstoupí do této války mnohem výrazněji. A ano, Rusové útočí na cíle, na které dříve kvůli vedlejším škodám neútočili. V podstatě to začíná být, řekl bych, mnohem bezohlednější. Myslíte, že je možné, že v rámci tohoto strategického posunu se Rusové ke konci pokusí zasadit rozhodující úder, protože vidí, že jejich protivník je oslabený?
Douglas MacGregor: Bylo mi řečeno, že na válčišti je nyní nejméně 20 000 severokorejských vojáků a možná jich je víc. Severokorejci mají velký zájem získat bojové zkušenosti. Rusové jsou rádi za dodatečnou živou sílu. Měli bychom ale také chápat, že Rusové už tak mají hodně lidí. Jejich síly dramaticky vzrostly a právě teď cvičí asi 150 000 rezervistů. Myslím, že Rusové cítí krev. Myslím, že vědí, že Ukrajina je smrtelně raněné zvíře, a při svém postupu se ani tak neobávají toho, co by mohli udělat Ukrajinci. Mnohem víc se zjevně obávají Evropanů, jak jste zmínil. Ale myslím, že obava, že by to mohlo vyústit v širší požár, začíná slábnout. Takže Rusové, kteří už mají k smrti dost těchto malých šťouchanců, z nichž se nyní stalo něco víc než jen šťouchance – zásahy nožem –, podle mě budou reagovat.
Podíváte-li se na 38procentní snížení rafinérské kapacity a na skutečnost, že Rusové pozastavili vývoz rafinovaných ropných produktů, tedy benzínu, nafty a dalších destilátů, naznačuje to, že určitý dopad to má. Samozřejmě ne v tom měřítku, jaké tomu v soukromí rády připisují optimistické hlasy ve Washingtonu, Londýně, Paříži a Berlíně. Myslím, že každý ví, že je jen otázkou času, než Ukrajina jako národní stát zemře. Už teď je to zombie. Otázkou tedy je: co udělají dál? Jak daleko jsou ochotni zajít? A myslím, že to zjistíme podle Gerasimovova nástupce. Ten nám hodně napoví. Protože si myslím, že pokud teď chtějí podniknout opravdu vážnou akci, bylo by rozumné ji podniknout. Ale nevíme, co dalšího má prezident Putin v hlavě. Já jako Američan bych řekl: pokud teď Rusové udělají něco velkého, my s tím mnoho nenaděláme. A myslím, že Trump to ví. Zahrnul to do svých širších strategických úvah? To nedokážu říct. Myslím ale, že si velmi dobře uvědomuje, že nejsme v situaci, kdy bychom se mohli pustit do boje s ruskými ozbrojenými silami kvůli místu, jako je Ukrajina. V Perském zálivu a Indickém oceánu jsme teď příliš roztažení a přetížení v příliš mnoha směrech.
Glenn Diesen: I kdyby si Rusové mysleli, že země NATO nezasáhnou ve chvíli, kdy se Ukrajina začne definitivně hroutit, přesto svou strategii nemohou zakládat na naději. Musejí se připravit na možnost války. Viděli jsme změnu jaderné doktríny a podobně, ale vidíte ještě nějaké další známky toho, že se Rusové připravují na možnou válku s NATO? Protože podle toho, co slyším, vyrábějí velké množství Orešniků, ale na frontě je nevidíme. Vyrábějí také velké množství obrněných vozidel a ta také nevidíme. Je to pro pozdější fázi na Ukrajině, nebo myslíte, že je to určeno pro nás?
Douglas MacGregor: Nemyslím si, že je to určeno přímo pro nás. Když říkáte „nás“, předpokládám, že myslíte NATO. Ale bude to připravené proti NATO, pokud se NATO rozhodne zasáhnout. Rusové vždy drželi síly, velké síly, dobře vybavené síly, v záloze. Myslím, že dnes to platí ještě více než v minulosti. Proč byste nasazoval většinu svých schopností, pokud se domníváte, že existuje byť jen nějaká možnost, že zasáhne někdo z NATO? Vždycky proto sledovali Moldavsko, Polsko, polskou hranici, Litvu a tak dále. Můj argument je, že státy NATO si podle mě čím dál víc uvědomují, že toho příliš mnoho udělat nelze. Poláci do toho nevstoupí. Podle mého názoru mají Poláci možná nejlepší armádu v NATO. Je dobře vycvičená, disciplinovaná, mnohem lepší než síly západních států. A myslím, že Poláci by bojovali velmi efektivně. Ale polský prezident řekl: „Ne, za mého působení se to nestane. Žádní další polští vojáci na Ukrajinu nepůjdou.“ Na polských hřbitovech teď mají nejméně osm až deset tisíc mrtvých polských vojáků. Takže myslím, že tím dal velmi jasně najevo, že se to nestane. A opět, pokud nemáte Polsko, zapomeňte na to. Je to, jako byste řekli: „Dobře, provedeme invazi na místě zvaném Normandie, ale Británie není k dispozici.“ Je to doslova tak důležité. Pokud tedy chápeme, že jestli Poláci nejsou na palubě, nic se nestane, zbývá otázka: zkusíte to z pobřeží Baltu? No, vstoupit do Baltu je něco jako vlézt do bazénu na vlastní zahradě. Cokoli tam vložíte, může být snadno odhaleno a potopeno. Takže nevidím, že by se to mohlo stát. Nemyslím, že Rusové vidí, že by se to mohlo stát. A čím více o tom budou přesvědčeni, tím nevyhnutelnější bude mnohem rozhodnější operace. Rusové jsou také na předměstích Charkova, kam v menších počtech vstupovali a zase odcházeli. Charkov je ale jedno z míst, která mohou počkat. Oděsa je mnohem důležitější. Dobrá zpráva pro ně je, že ji z hlediska logistického zásobování vyřadili ze hry. To je dobré. Ale pořád ji chtějí. Je to ruskojazyčné město. A to by pravděpodobně zničilo jakoukoli naději, která na Západě ještě zůstává, že by Ukrajina mohla v budoucnu dosáhnout nějakého úspěchu. Musíte ale posunout dopředu protivzdušnou a protiraketovou obranu. Musíte vybudovat logistickou kapacitu, abyste byli schopni udržet síly na velkou vzdálenost. Je spousta věcí, které je třeba udělat. Myslím, že mnoho z toho už probíhá.
Ale podívejte se například na nás. My jsme vůbec neinvestovali čas do důkladného promyšlení toho, jakým logistickým i operačním překážkám budeme na Blízkém východě a v Perském zálivu čelit. Výsledkem je, že je celá ta věc ostudná. Nevím, jak jinak to říct. Ta válka se pro nás stala obrovskou ostudou. A to je jeden z důvodů, proč Donald Trump pobíhá a pronáší tolik pobuřujících výroků – jako kompenzaci za něco, co je očividně jasným a jednoznačným strategickým neúspěchem či porážkou.
Glenn Diesen: Na Blízkém východě ovšem Trump podle všeho používá jednání jako taktiku k získání času. A předpokládám, že stejný přístup bude použit proti Rusku, tedy ze strany Evropanů. Podle New York Times si začínají všímat, že se věci nevyvíjejí dobře. Znovu, celý ten optimismus NATO se zdál být založen výhradně na těchto útocích proti ruské civilní infrastruktuře, Wildberries, skladům e-shop a podobně. Takhle jsme v podstatě měřili úspěch.
Ale teď, když mnozí uznávají, že se situace vyvíjí špatně, se objevují zprávy, že Evropanům by nevadilo, kdyby USA znovu zahájily jednání s Rusy. To by byl posun oproti minulému roku, protože tehdy byli s jakýmikoli rozhovory dost nespokojeni. Evropané ovšem ve skutečnosti nechtějí konec války. Myslím, že evropští lídři chtějí přestávku, aby se mohli přeskupit, znovu vyzbrojit a připravit Ukrajince na další kolo války. Jak ale vidíte možnost obnovení diplomacie? Protože podobně jako u Íránců platí, že kdykoli se věci začnou vyvíjet velmi špatně, objeví se tendence natáhnout ruku a pokusit se zahájit jednání – buď skutečně, nebo jen kvůli získání času.
Douglas MacGregor: Pokud jste právě teď Rus a jste někde nahoře ve vedení, pracujete pro ministra zahraničí Lavrova, prezidenta Putina nebo současného ministra obrany, pak rada, kterou by podle mě dostali, zní: „Dobře, udělejte to. Nechte je mluvit. Ale nevěnujte tomu žádnou pozornost a veďte tu válku s maximální tvrdostí. Tohle je důkaz slabosti, kterou jsme odhalili. Teď je čas ji využít a tvrdě udeřit.“ To je podle mě to, co mnozí Rusové na velmi vysokých úrovních říkají svým lídrům. A říkají jim: „Můžeme mluvit a mluvit a mluvit tak dlouho, jak budou chtít. Víme, že nejsou upřímní. Nemáme vůbec žádný důvod věřit čemukoli, co vychází z úst lidí, kteří jsou tam momentálně u moci. A mimochodem, my Rusové jsme trpělivě čekali, až tyto vlády padnou. A je zjevné, že vláda v Berlíně je tomu mnohem, mnohem blíž, než kdy byla.“ To je naprosto zřejmé. A mnoho Rusů to velmi pečlivě sleduje. Už jsem vysvětloval, že Polsko nechce mít s válkou proti Rusku kvůli Ukrajině vůbec nic společného. Naprosto nic.
Když se přesuneme na Blízký východ, do Persie či Íránu: kolikrát jim ještě musí někdo lhát, než konečně řeknou: „Dobře, tohle nemá smysl“? Myslím, že už je konec. A když se podíváte na nové vedení, na jednotlivce dosazené do klíčových funkcí uvnitř Íránu – existuje o tom mnoho článků –, tak to nejsou lidé, kteří by byli nějak zvlášť nakloněni vyjednanému urovnání. Jsou to lidé, kteří přišli o členy rodiny už během íránsko-irácké války. A my ve Spojených státech ji vůbec nezmiňujeme. Ani o ní nemluvíme. Pět set až sedm set padesát tisíc obětí, statisíce mrtvých. A většina těch lidí měla příbuzné, kteří v té válce bojovali. Pro ně je to stejně významné, jako byla například druhá světová válka pro nás.
Pamatuji si, když jsme vrátili Okinawu – alespoň otázka suverenity byla vyřešena, Okinawa byla předána Japoncům a Japonci pak souhlasili, že tam můžeme zůstat. Myslím, že i to brzy skončí. To je jiné téma. Myslím, že se celá konstrukce našich zámořských posádek rozpadne. Nepotřebujeme ji. Stojí příliš mnoho a nikdo ji nechce. Ale podstata je, že v tuto chvíli je podle mě íránský postoj: „Jděte do háje, nebudeme se s vámi ani obtěžovat mluvit.“Vnímám, že Jared Kushner tvrdí, že na nižších úrovních nějaká jednání probíhají. Nemám ponětí, co to znamená. A naučil jsem se nevěřit ničemu, co říká on, Netanjahu, Witkoff nebo Trump. Prostě tomu nevěřím.
Pak máte ty emocionální reflexivní reakce na všechno. Jižní Korejci například nepodpořili naši pozici k Ukrajině nebo něco podobného, a Trump najednou zruší společné cvičení, které každoročně s Jihokorejci pořádáme. Myslí si, že je tím trestá. Lidé v Jižní Koreji by chtěli, abychom odešli. Jsme tam už dost dlouho. Tato vláda nás nepotřebuje a nechce nás. Ze Severní Koreje nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, protože Číňané to nedovolí. Nedovolí válku na poloostrově. A Rusové ji také nebudou prosazovat, protože ať se v Asii stane cokoli, vždy se podřídí Si Ťin-pchingovi, jak by také měli. Takže podstata je, že nevidím žádná jednání jakéhokoli druhu, která by ještě pro kohokoli něco změnila. A myslím, že velká část této rétoriky je určena pro spotřebu na Západě. Pro domácí publikum ve Spojených státech. Pořád potkávám lidi, kteří říkají: „Páni, Trump hraje čtyřrozměrné šachy. Ne, on je génius. Vy tomu nerozumíte. Vytváří novou architekturu.“ No, k vzniku nové architektury určitě přispívá, ale rozhodně to není něco, co by nutně bylo v zájmu amerického lidu. A ničí to většinu našich partnerů, našich strategických partnerů v regionu. Je frustrující jednat s takovými lidmi, ale máme jich spoustu. To všechno jsou kecy. Celé se to zhroutí dříve než později. A já prostě nevím, jak se s tím Donald Trump vyrovná. Chytrý způsob by byl uznat něco, co neustále kolem sebe slyším. Jeden přítel se právě vrátil ze severní části státu New York. Byl tam u hranice s Kanadou a pak dole v Utice a Albany. Říkal, že nikoho tam vůbec nezajímá, co se stane v Íránu. Nikoho to nezajímá. Říkají: „Co tam vůbec děláme?“ Všechny zajímá co? Inflace. Růst cen všeho. A vyhlídky jsou dost chmurné. Když se teď podíváte na trhy, myslím, že půjdeme nahoru a nahoru a pak přijde něco podobného tomu, co jsme viděli v roce 1929 – prudký dramatický propad. A nafta teď Evropu zasahuje opravdu tvrdě. Mám přátele na Balkáně, v Maďarsku, Rakousku a Německu a říkají mi, že cena nafty letí vzhůru. Nafta udržuje všechno v pohybu, jak víme. Jak udržujete věci v provozu? Jak zajistíte elektřinu pro všechny vlaky? A tak dále a tak dále. Tady to ještě není tak špatné jako tam, ale blíží se to. A nevidím, jak to zvládneme. Teď máme třicetiletý americký státní dluhopis, který se prodává s výnosem přes pět procent. Něco jako 5,2 nebo 5,3 procenta. Myslím, že desetiletý státní dluhopis, což je to, co všichni sledují jako barometr skutečné katastrofy, je na 4,72 procenta. Jakmile dosáhne pětiprocentního úroku, jsme s tímto státním dluhem vyřízení. Nezvládneme to. A zajímavé je sledovat, jak rostou úrokové sazby a zároveň výnosy. Normálně se to neděje. Je to naopak. Jedno roste, druhé klesá. Není to dobré znamení. Nemyslím si, že pan Bessent bude moci ještě o mnoho déle hrát tu skořápkovou hru, kterou hraje, než se dostaneme do problémů. Do skutečných problémů.
Glenn Diesen: Je ale zajímavé, že Bessent a další pořád mluví o všech těch válkách. Bessent byl poměrně explicitní. Řekl, že všechny tyto války mají víceméně ekonomickou funkci. Tedy že Venezuela bude brzy obchodovat v dolarech a Rusové budou obchodovat v dolarech. Takhle se vlastně definuje vítězství. Takže války, které ekonomickou situaci výrazně zhoršují, jsou současně vnímány jako cesta ven. Když vyhrajeme, dostaneme se k íránské ropě, můžeme Rusy přinutit obchodovat v dolarech, protože ti už téměř přestali prodávat svou energii za dolary. Není příliš dobré, když vidíte, jak velmoci uvažují v naprosto nulovém součtu, kde je všechno, nebo nic.
Douglas MacGregor: Ale není už trochu pozdě zastavovat dedolarizaci? Nevidím, jak by se dala zastavit. Nevidím, jak zachránit petrodolar před zánikem. Co se v regionu stane, pokud Íránci skutečně udělají to, co říkají? Velmi jasně řekli, že pokud se s námi znovu střetnou, zničí veškerou ropnou infrastrukturu a odsolovací zařízení na západní straně Perského zálivu. A je konec. Saúdská Arábie to nevydrží. Nevíme, co udělají Húsíové, ale není žádný důvod předpokládat, že nezasáhnou a nezpůsobí Saúdské Arábii vážné škody. Ropovod, který vede zemí z východu na západ, lze velmi snadno přerušit. Takže já žádné dobré zprávy nevidím. Nevím, proč někdo takový… No, vlastně vím, proč lidé ve Washingtonu takové věci říkají, ale čeká je ošklivé překvapení. Svět už nás má dost. Už s námi nechce hrát. Chce konec našeho vměšování, našeho šikanování, naší finanční dominance. Íránci teď řekli, že chtějí všechny své peníze zpátky. Rusové by také stále chtěli zpátky své peníze. Nemůžete lidi okrást a pak očekávat, že s vámi budou spolupracovat. Ale existuje tu určitá iluze, že jsme nedotknutelní. A my nedotknutelní nejsme.
Glenn Diesen: Írán a Jemen to určitě sdělují velmi jasně. Chtějí, zdá se, víceméně přejít do ofenzivy. Je to vidět v jejich rétorice i v jejich činech. A hodně z toho odráží to, co říkáte, tedy že diplomacie je považována jen za podvod, klamný manévr před dalším překvapivým útokem. Už jsme se k tomu dostali, ale vidíte stejný vývoj i v Rusku? Že i tam se posouvají k názoru, že diplomacie už nemá smysl? Protože v minulosti to vypadalo, že jestřábí hlasy, například ministra zahraničí Lavrova, Putin trochu držel na uzdě. Teď je vodítko puštěné. Je vůči Spojeným státům stále kritičtější. A podle toho, co jsem slyšel, jim bylo řečeno, že se mají kritice Spojených států vyhýbat. To už zjevně neplatí. A když Putin pronáší komentáře typu, že začnou odpovídat stejným způsobem a zabavovat evropské lodě, a jeho cesta na jižní Kurilské ostrovy byla, abych použil vaše dřívější vyjádření, velké „jděte do háje“ směrem k Japonsku za to, že se také zapojilo do války na Ukrajině… Vidíte tedy, že i Rusové v podstatě přecházejí do ofenzivy s tím, že už toho měli dost?
Douglas MacGregor: Myslím, že odpověď je ano. Lavrov je zajímavý člověk. Jednou jsem měl příležitost se s ním setkat. Je to někdo, kdo pravděpodobně ví o Spojených státech a jejich lidech víc než kdokoli jiný v ruské vládě. A už toho má dost. O tom není pochyb. Cítí to tak už dlouhou dobu. Myslím, že lidé docházejí k závěru, že pouze pokud nám začnou vracet údery na různých úrovních, budeme věnovat nějakou pozornost tomu, co říkají nebo dělají. A bohužel si myslím, že je to pravda. Když se teď podíváte na naši vojenskou pozici v Perském zálivu, na problémy, o nichž se objevují zprávy z flotily, například kolem USS Abraham Lincoln – nevím, kolik z toho je pravda a kolik ne –, ale vím, že když prakticky 300 dní trčíte na moři, musí to být peklo na zemi. Slyšel jsem lidi z ostatních složek ozbrojených sil říkat: „Jak si mohou stěžovat?“ Oni tomu nerozumějí. Je velký rozdíl mezi tím, když řeknete: „Dobře, jsem ještě dalších šest měsíců v téhle díře, které říkají Afghánistán nebo Irák.“ To je jeden typ problémů. Ale existují způsoby, jak se s tím vypořádat. Vaše psychika se dokáže přizpůsobit. Jenže když jste venku na moři den za dnem, měsíc za měsícem a jedinou změnou monotónnosti jsou letadla, která čas od času vzlétnou a někam dopraví munici, jinak jste tam prostě uvázaní, tak je to něco jiného. Myslím, že lidé už toho mají dost. Jsou unavení. Nemáme tak velké síly jako dřív. A víme také, že americké námořnictvo se ve většině případů drží několik set mil jižně – tedy 150, 200, 300 mil podle toho, kde přesně je –, aby se vyhnulo dosahu íránských raketových systémů a bezpilotních prostředků. Není proto nijak nerozumné, že lidé na moři z toho začínají být otrávení a znechucení. Jsem si jistý, že si spousta lidí říká: „Co tady vůbec děláme?“ Někdo řekne: „Jsme tu, abychom udržovali blokádu.“ Dobře. A co dál? Jak dlouho to budete dělat? Máme dost lodí? Odpověď je obvykle ne. Na blokádu tak dlouhou a tak rozsáhlou, jakou se snažíme udržovat, potřebujete přinejmenším sto lodí. Myslím, že v jednom z předchozích dílů jsem mluvil o více než dvou stech lodích, které se účastnily blokády Kuby v letech 1962–63. A další lodě jsme měli v severním Atlantiku. Ty tam byly v podstatě proto, aby se vypořádaly se Sověty, pokud by se pokusili blokádu porušit. To dnes nemáme. V mnoha vašich válečných hrách se díváte na letadlovou loď. Když o letadlovou loď přijdete – jinými slovy, pokud je poškozena a vyřazena z provozu –, stává se to katalyzátorem války ve velkém měřítku. Jedna věc je sestřelit několik letadel. Jiná věc je zasáhnout, potopit nebo poškodit menší válečné plavidlo. Ale když začnete útočit na letadlové lodě a způsobíte jim skutečné škody, musíte si položit otázku: chceme tohle riskovat? Stojí to za to riziko? Teď máme F-35, nejdražší letoun v historii, „letadlo, které sežralo Pentagon“, jak mu říkáme ve Washingtonu. Kolik těchhle strojů můžete ztratit? Co za to dostanete zpátky z hlediska návratnosti investice? Se vším, co děláme, je spojena spousta problémů. Jsem si jistý, že si toho admirálové a generálové uvědomují, a jsem si jistý, že tyto otázky padají. A znovu a znovu slyším lidi říkat: „My nebojujeme s císařským japonským námořnictvem.“ Ztratili jsme mnoho lodí, ztratili jsme tisíce námořníků, protože jsme bojovali s námořnictvem. Museli jsme císařské japonské námořnictvo vytlačit. Museli jsme ovládnout průlivy. Tohle teď neděláme. Tak co tedy děláme? Takové otázky se objevují. A odpovědi, které dostávají z Bílého domu a od administrativy, nejsou příliš uspokojivé.
Glenn Diesen: Moje poslední otázka se týká toho, jak to všechno může nakonec skončit. Zejména pokud jde o Rusko: řekněme, že nebude vůbec žádná mírová dohoda. Jak by potom pro Rusko vypadal mír? Co by znamenalo vítězství? Člověk má totiž z dnešní rétoriky dojem, že se válečné cíle rozšiřují. A není to jen oportunismus spojený s tím, že jejich pozice sílí. Pokud neexistuje žádná diplomatická dohoda, která by válku ukončila, pak je územní zisk dobrou náhradou. Ale položme to i obecněji. Totéž u Íránců, o kterých jste mluvil, a teď u letadlových lodí. Pokud Íránci skutečně přejdou do ofenzivy a začnou útočit na letadlové lodě, jak zareagují Spojené státy? Protože tohle není dobrý způsob, jak válku ukončit. Není to tak, že se potopí letadlová loď a USA se seberou a odjedou domů. Jak podle vás Spojené státy zareagují?
Douglas MacGregor: Dobře, vezměme to jedno po druhém. Vraťme se nejprve k ruskému dilematu. Když se vrátíte do dubna 2022, kdy byla mezi ukrajinskými a ruskými představiteli vyjednána dohoda, následně některé Ukrajince, kteří se na tom podíleli, ukrajinská tajná policie zabila. Pak přiletěl Boris Johnson se vzkazem od Bidena: „Ne, ne, ne, ne. Pokračujte. Máte všechno na své straně. Vyhrajete.“ Když se k tomu vrátíme: co byli Rusové ochotni přijmout? Byli ochotni přijmout neutrální Ukrajinu. Dokonce byli ochotni ponechat Doněck a Luhansk a další rusky osídlené oblasti v ukrajinských rukou za předpokladu, že s Rusy bude před zákonem zacházeno rovnoprávně a že s nimi bude zacházeno jako s lidskými bytostmi. To je pryč. Ta příležitost zmizela. Takže co budou Rusové požadovat? Myslím, že chtějí odstranit tento režim a všechny jeho přívržence, všechny jeho podporovatele. Proti ruským občanům a ruským vojákům bylo spácháno příliš mnoho zvěrstev. Věci, z nichž jsme obviňovali Rusy, dělali Ukrajinci. Můžeme sledovat satelitní záběry buldozerů, které vykopaly obrovské jámy, skoro jako malý lom. A potom jsou do té jámy buldozery shrnuty tisíce mrtvých Ukrajinců a všechno se zakryje, protože ukrajinská vláda nechce, aby lidé znali skutečný rozsah ztrát. A právě teď je jediným ukazatelem, na který se můžeme nějak spolehnout, výměna těl, kdy se určitý počet mrtvých ukrajinských vojáků vyměňuje za určitý počet mrtvých Rusů, a je tu obrovský nepoměr ve prospěch Rusů. Takže počty ztrát, o kterých jsme my na Západě neustále lhali, jsou obrovské. Je to za hranicí naší představivosti. V této válce bylo prolito příliš mnoho krve na všech stranách, ale zvlášť z ruského pohledu. My ve Washingtonu jsme Rusy příliš mnohokrát zradili, aniž k tomu existoval nějaký důvod. Na Ukrajině nemáme žádný životně důležitý strategický zájem. Žádný. Nikdy jsme žádný neměli. Samozřejmě přejeme tamním lidem všechno dobré a jsme ochotni s nimi obchodovat. Ale jestli budou neutrální, jestli byli součástí Sovětského svazu nebo cokoli jiného, je pro nás irelevantní. Rozhodně to není místo, které by za jakýchkoli okolností ospravedlňovalo americkou krev a majetek. Tu hranici jsme měli tendenci kreslit na polské hranici a myslím, že tam pořád je. První věc, kterou tedy musíme pochopit, je, že pro Rusy to skončí tím, co budou požadovat oni. Proč si myslíte, že jste veřejně slyšeli prezidenta Putina mluvit například takto: „No víte, existují části, velké části Ukrajiny, které byly historicky součástí Polska. Existují části Ukrajiny, které jsou stále obývány stovkami tisíc Maďarů, kteří by se chtěli znovu připojit k Maďarsku. A existují další oblasti, které by rádi získali naši přátelé v Rumunsku.“ A jeho názor je: „Tak proč jim je nedat?“ A všichni říkají: „Ne, to je nepřijatelné. Takové hry nehrajeme.“ Mám pro všechny novinku: ve východní Evropě tyhle hry hraje každý. Když přijedete do Vilniusu, všichni chtějí mluvit o polsko-litevské unii. Víte, kdysi byl v Minsku veliký sloup. A byly na něm tři nápisy ve třech jazycích. Jeden byl ruský, jeden latinský a třetí litevský. Víte, co tam stálo? „Zde začíná Litva.“ Myslíte, že to Litevci nevědí? Samozřejmě že vědí. Takže Putin má pravdu. Samozřejmě se nevzdá části toho, co je dnes střední Rusko. Nevzdá se územních zisků, které Stalin získal v důsledku vítězství nad Němci ve druhé světové válce. Ale chci říct, že zná realitu Ukrajiny. Za druhé: on nechce vládnout žádným Ukrajincům. Nechce tam být. Žádný Rus se zdravým rozumem tam nechce jít. Mluvil jsem s bývalým sovětským důstojníkem, zpravodajským důstojníkem. Říkal, že když v 70. a 80. letech cestoval po západní Ukrajině, tedy poblíž polské hranice, v oblasti bývalé jižní a jihovýchodní Haliče, nikdy nikam nešel bez pistole, automatické pistole, s nábojem v komoře. Co vám to říká? Rusové tam nechtějí. Rusové se zajímají o to, čemu říkají Novorusko. O tom není pochyb. Chtěli by, aby vzniklo něco, co nebude vůči Rusku nepřátelské a nebude fungovat jako satelit NATO ani jako základna pro projekci násilí proti Rusku. Mohou toho dosáhnout? Od nás to nedostanou. Od Evropanů to nedostanou. To znamená, že si to budou muset vynutit. A budou se muset obrátit na lidi, jejichž země s Ukrajinou sousedí, a zeptat se jich, zda si s nimi sednou a budou vyjednávat. Ale myslím, že celá věc bude vyňata z rukou kohokoli, kdo dnes Ukrajině vládne. Proč by měli věnovat jakoukoli pozornost tomu, co říká Zelenskyj nebo jeho představitelé? Žádnou. A myslím, že s Íránem jste v podstatě ve stejné situaci. Íránci nechtějí všechno obsadit. To je nesmysl. Územní zisky přinášejí spoustu problémů. Musíte území spravovat. Musíte ubytovat, chránit a podporovat tamní obyvatelstvo. Rusové to dělat nechtějí. Íránci to dělat nechtějí. Mají vlastní problémy, vlastní záležitosti. Takže pokud mluvíme například o předání Kuvajtu Iráku, který je íránským spojencem, dobře. Pokud si chtějí později sednout s Turky a rozdělit si některé věci, dobře. Turci a Peršané tento region historicky řídili. Ale chtějí nás pryč. To je jejich priorita číslo jedna. A z velké části toho dosáhli. Důvodem, proč máme tolik problémů s námořnictvem, je mimo jiné to, že jsme byli velmi závislí na velitelství Páté flotily a zařízeních v Bahrajnu. Ta jsou pryč. A zpátky je nedostaneme. Takže situace ve východní Evropě a situace na Blízkém východě jsou si vlastně do určité míry podobné. Otázka zní: co chceme my dělat? A náš plán je v tuto chvíli všechno prodlužovat. Jak dlouho to může pokračovat? Předpokládám, že dokud se finančně nezhroutíme nebo dokud nebudeme vojensky tak důkladně ztrapněni, že prostě nebudeme moci pokračovat. Ptal jste se, co by řekl průměrný Američan. Průměrný Američan by právě teď řekl dvě věci. Zaprvé: „Co tam sakra děláme?“ Tahle otázka se objevuje neustále. Takže lidé, kteří si myslí: „No jo, když přijde Pearl Harbor…“ Musíte si uvědomit, že bychom mohli probírat, kolik úsilí FDR spolu s Henry Stimsonem na ministerstvu války investovali do toho, aby Japonce vyprovokovali k útoku na nás. To je jiné téma. A oni byli hloupí. Udělali to. A udělali to v neděli ráno. A tehdy jsme byli křesťanský národ a většina z nás v neděli ráno chodila do kostela. A zabili, víte, tisíce Američanů. V tu chvíli každý ve Spojených státech řekl: „Tak dost. Tihle Japonci si zaslouží to nejhorší.“ A my jsme jim to nejhorší dali. Na Západě jsme ale měli velký problém, protože nikdo nechtěl bojovat proti Němcům. Až do chvíle, kdy jsme překročili Rýn, Eisenhower se pořád ptal amerických vojáků: „Tak co, už Němce nenávidíte?“ A odpověď byla samozřejmě ve ne. Takže to byly dvě velmi odlišné války vedené z velmi odlišných důvodů. Po válce jsme viděli koncentrační tábory a pak přišly velmi, velmi silné protiněmecké nálady. Ale ani ty nevydržely příliš dlouho. V padesátých letech se do značné míry rozplynuly, protože Němci a my jsme si byli až příliš podobní.
A nakonec se ptáte: co se stane, když bude poškozena letadlová loď? Když je poškozená, dostaňte ji odtamtud. Protože si nemyslím, že můžete letadlovou loď na obrovskou vzdálenost potopit raketou. Nemáte dostatečně velkou bojovou hlavici. Můžete ji vyřadit z provozu, ale nemusíte ji nutně potopit. Museli byste mít obrovské štěstí, abyste letadlovou loď potopili. U jiných plavidel je to jiné.
Ale letadlová loď je velmi, velmi velká. Bavíme se o něčem obrovském. Je skvěle postavená. Je navržena tak, aby vydržela jaderné údery. Takže si nemyslím, že uvidíte letadlovou loď jít ke dnu. Ale pokud nějakou zasáhnete, pokud bude jedna těžce zasažena, jsem si jistý, že Donald Trump bude chtít zase „rozpoutat peklo“ a všechny tyhle řeči. Ale Amerika řekne: „Počkejte. Dostaňme odtamtud naše lidi.“ To si myslím.
Glenn Diesen: Ano, dobře. U té ruské otázky jen přemýšlím, kam to celé směřuje. Protože jsem právě dnes viděl Lavrova říkat, že Moskva má nyní právo interpretovat zapojení Spojeného království do útoků na Rusko tak, že Británie je přímým účastníkem, podle jeho slov „se všemi důsledky, které z toho vyplývají“. Může to být bluf. Ale jakmile taková slova zaznějí, musí po nich následovat nějaké činy. A přinejmenším stojí za povšimnutí, že v minulosti takové formulace nepoužívali. Takže si opravdu nejsem jistý, kam směřujeme, ale přinejmenším míříme někam jinam než dřív.
Douglas MacGregor: Ano, ale právě teď je všechno, co chtějí Evropané dělat, zcela závislé na nás. Je to stejné jako s Izraelem. Pokud stáhneme své síly a zastavíme operace, jak dlouho Izrael bez nás vydrží? Když ho nebudeme neustále zásobovat vším, co potřebuje? Evropa se příliš neliší. A Británie zvlášť. Vždyť prakticky nemá námořnictvo. Vím, že jste o tom mluvil s komodorem Jeremym. Jejich armáda je v nepořádku. Je stínem toho, čím bývala. Americká námořní pěchota je mnohem větší, robustnější a schopnější. Takže mám opravdu velké potíže pochopit, jaké strašné věci by vlastně Britové mohli udělat. Nejsem si dokonce jistý, zda by byli schopni bezpečně odpálit jadernou střelu z ponorky. Možná ano. Ale udělali by to? Nemyslím, že jsou až tak šílení, protože Británie by se přes noc mohla proměnit v doutnající hromadu trosek. Zmizela by. Francouzi… Francouzi vždy velmi jasně říkali, že jejich jaderné odstrašení je jejich vlastní. A já jsem se pořád ptával: „Dobře, kdy by Francouzi použili jadernou zbraň?“ Říkali: „Až bude nepřítel na Rýně.“ Dobře. Takže nevidím, že by Francouzi udělali příliš mnoho. Kdo další tam je? Němci. Německá armáda je v nepořádku. Nedokáže skoro nic. Pokud začnete mluvit o tom, jak se vypořádat s tímto novým typem bojiště, zjistíte, že je zaostalá přinejmenším stejně jako my, možná ještě víc. Takže podle mě existují důvody, proč je Lavrov nyní hlasitější a proč jsou Rusové agresivnější. A Evropany bych jednoduše varoval, že to musejí brát velmi vážně, protože si nemyslím, že to vážně berou. A z velké části z toho viním nás, protože si nemyslím, že by to nejvyšší vojenské vedení bralo vážně. Grynkewich, ten čtyřhvězdičkový generál, může být výjimkou, nevím. Ale prostě nevidím, že by lidé brali tu hrozbu vážně. Měli by.
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář