Analýza Alastaira Crooka z jeho substacku Conflicts Forum. Autor dokládá, že zahájení americko-izraelského útoku proti Íránu stálo na záměrně zkresleném obrazu bezprostřední jaderné hrozby — jinými slovy, že Netanyahu o této hrozbě prostě lhal, aby prosadil útok, podobně jako v případě iráckých zbraní hromadného ničení.
.
Prezident Trump vzal vojenské povzbuzování ministra války Hegsetha („vojenská síla USA je úžasná“) za bernou minci, aby teprve se zpožděním zjistil, že Spojeným státům ve válce, jejíž výsledek závisí na protivzdušné obraně, docházejí protiraketové střely. „Matematika doplňování zásob je stejně neúprosná. Doplnění zásob potrvá čtyři roky (nikoli čtyři měsíce), protože mezi součástkami jsou i materiály ze vzácných zemin, které kontroluje Čína.“ Hegseth, jak se zdá, je nyní v nemilosti, zatímco hvězda ministra financí Bessenta stoupá.
Podle zpráv Bessent Trumpa neustále ujišťuje, že nedostatek ropy vyvolaný uzavřením Hormuzského průlivu „je dočasný a zvládnutelný“ (není), a zároveň tvrdí, že inflace poháněná cenami energií rovněž poleví, jakmile se globální napětí uklidní. Vsadil na to vlastní reputaci. A Trump, zdá se, věří v manipulování s ropnými a tržními futures.
Čísla, která však kolují ve Washingtonu ohledně plavidel proklouzávajících ománským koridorem, jsou smyšlená. Brett Erickson z Obsidian Risk Advisors píše: „Po rozhovorech s několika kolegy – profesionály, kterým naprosto důvěřuji, neexistuje vůbec žádný důkaz, že by ománskou trasou procházelo 8 milionů barelů denně, a vůbec žádný důkaz, že by Hormuzským průlivem denně odcházelo 9 milionů barelů. Žádný. Ne ‚možná‘, ne ‚potenciálně‘. Žádný důkaz. A ještě závažnější je, že existují důkazy přímo o opaku.“ Na otázku: „Je jejich plán prostě držet se při zemi, dokud se všechno nezhroutí? A co potom?“ Erickson odpovídá: „Pokud tomu správně rozumím, oni skutečně věří, že některé z těch informací jsou správné. Jsou hloupí, ne nutně nepoctiví… což je horší.“
Trumpův obrat k ekonomickému tlaku jako ke klíči k íránské kapitulaci není věrohodnou strategií. I kdyby se přísnější blokádě podařilo ještě více zhoršit utrpení íránského lidu, je nepravděpodobné, že by jejich strádání vedlo k nějakému příznivému konečnému výsledku — například ke změně režimu ve stylu Dulcy Rodriguesové. Írán vede existenční válku s USA a Izraelem, a pokud by někdy bylo íránské vedení dotlačeno k volbě mezi kapitulací a eskalací konfliktu, téměř jistě by zvolilo eskalaci. Ve skutečnosti se zdá, že rozhodnutí vojensky eskalovat — vyvinout tlak na Trumpa — již bylo přijato, jak dokládají nedávná prohlášení Mosena Rezaeiho, nově jmenovaného tajemníka Nejvyšší rady národní bezpečnosti: Írán bude pokračovat v proaktivních vojenských akcích, i kdyby se Trump rozhodl vojenské akce vzdát.
Írán však za obnovené americké blokády nevykazuje žádné známky hospodářského kolapsu. Na začátku konfliktu měl podle odhadů na tankerech na moři rozmístěno 120–140 milionů barelů ropy a během omezené doby platnosti memoranda o porozumění vyvezl dalších 80 milionů barelů. Riál během platnosti memoranda ve skutečnosti posílil, takže otázka zní: Co se stane, jestliže Írán nejen odmítne kapitulovat, ale naopak svůj postoj vůči Trumpovi ještě přitvrdí — jak se podle všeho právě děje?
Danny Citrinowicz, přední izraelský vojenský analytik, upozorňuje, že udržování současné patové situace není pro USA ani zdaleka bez nákladů. Hormuz zůstává výrazně omezen; Rudé moře je pro saúdský export zablokováno; a americké síly jsou nuceny udržovat nákladnou vojenskou přítomnost a blokádu. Navíc jsou pod tlakem americké zásoby munice a Teherán má stále mnoho způsobů, jak obtěžovat americké síly a ohrožovat regionální lodní dopravu. Hospodářské důsledky narušených toků energie přitom rozhodně nedopadají pouze na Írán. Jak tento týden poznamenal Wall Street Journal: „Producenti energií v Perském zálivu docházejí k závěru, že íránská kontrola nad Hormuzským průlivem se stane trvalou, což bude na neurčito narušovat jejich vývoz ropy a plynu i globální dodávky energií… ve skutečnosti nemají žádnou dobrou možnost, jak čelit asertivnějšímu Íránu.“ A ropa není jedinou složkou, jejíž dodávky konflikt narušuje. Narušena je rovněž celá řada životně důležitých součástí dodavatelských řetězců.
Pokud se nakonec ukáže, že USA vstoupily do války, aniž by si řádně prověřily stav svého arzenálu (protože mylně předpokládaly, že válka skončí během jediného víkendu, jak Trumpovi při briefingu v Situační místnosti 11. července 2026 naléhavě tvrdil šéf Mossadu David Barnea), a pokud se ukáže, že ministr financí si skutečný stav energetické situace vymýšlel, budou nakonec někteří lidé muset odpovídat na velmi závažné otázky.
Izraelský strategický komentátor Shemuel Meir vyjadřuje velmi závažné pochybnosti, na něž je třeba odpovědět:
- Byla válka s Íránem skutečně „preventivní“ válkou zahájenou pod falešnou záminkou bezprostřední hrozby?
- Lhal Netanyahu o bezprostřednosti íránské jaderné hrozby?
- Jinými slovy: napodobil Netanyahu podvod s „Irákem a jeho zbraněmi hromadného ničení“, aby natlačil Trumpa do války?
Přední izraelský komentátor Ben Caspit v článku pro Ma’ariv z počátku letošního července Netanyahuovi vyčetl: „Vážně, Bibi? Měli Íránci atomové bomby? To myslíš vážně? Vždyť jsi premiér. Každé prohlášení, každá věta nebo slovo, které vyslovíš, se dostane do titulků. Když něco takového řekneš, má to důsledky. Uvědomuješ si to? Nuže, nerad tě zklamu… ale Írán atomové bomby neměl. Vůbec ne. Ani náhodou… Nelze říkat, že Írán atomové bomby vlastnil. Protože to není pravda… Protože je to naprostá fikce.“
(Conflicts Forum ostatně již začátkem července upozornilo, že spolu s Caspitem celá řada bývalých vysokých izraelských bezpečnostních a zpravodajských představitelů a komentátorů tvrdila, že Netanyahu lhal o íránské jaderné hrozbě v období před válkou s Íránem — a že o íránské jaderné hrozbě lže i nadále.)
Shemuel Meir upozorňuje, že podle izraelské doktríny má preemptivní válka odstranit existenční hrozbu v bezprostředním časovém horizontu, přičemž o bezprostřednosti této hrozby nesmějí existovat žádné pochybnosti. Meir však uvádí: „My [izraelská veřejnost] v podstatě nevíme, co se stalo ani jak bylo přijato rozhodnutí zahájit 13. června 2025 preventivní válku („Operace Rising Lion“) a následně její druhé kolo 28. února 2026 („Lion’s Roar“). Způsob, jakým bylo rozhodnutí tuto válku zahájit přijato, zůstává — jak to vyjadřuje Aluf Benn — Netanyahuovou ‚černou skříňkou‘ rozhodování. A pokračuje: „Pokusme se tedy prozkoumat fakta, nakolik je to možné. Zjistit, jak pevné bylo ospravedlnění války, která změnila tvář Blízkého východu a… přestože šlo o válku konvenční, byla první jadernou preventivní válkou v dějinách. A válkou vedenou se souhlasem prezidenta USA. … Nabízí se otázka: jak je možné, že jsme neviděli kritické přezkoumání a podrobné investigativní zpravodajství o rozhodovacím procesu, který stál za preventivní válkou z června 2025? Je to obzvlášť nápadné ve světle dvou investigativních zpráv, které byly — poněkud překvapivě — zveřejněny v Izraeli během uplynulých dvou týdnů…“ A dále píše: „Obě tato další vyšetřování se opírají o silné zpravodajské zdroje a dobrý přístup k nejvyšším úrovním generálního štábu IDF. V obou zprávách jsme se dozvěděli něco, co jsme nikde jinde neslyšeli: fakta a podrobnosti týkající se výhrad náčelníka generálního štábu k druhé [28. února] preventivní válce, jejímž cílem mělo být vyřešení jaderného problému — svržením režimu.“
Meir dodává: „Podle investigativních zpráv vedoucí vojenské rozvědky AMAN (orgánu, který v izraelském systému provádí národní zpravodajské hodnocení) a vedoucí výzkumné divize rozvědky ve zpravodajských zprávách doručených premiérovi a členům kabinetu vyhodnotili a napsali, že pravděpodobnost úspěchu ve druhé válce s Íránem je nízká. Pro každého, kdo zná historii izraelského zpravodajství, šlo o odvážné hodnocení.“ A dále: „Při zahájení obou kol téže preventivní války Netanyahu prohlásil, že důvodem války jsou ‚nové zpravodajské informace‘ varující před bezprostřední existenční jadernou hrozbou zničení Izraele. Podle něj Izrael nemohl nečinně přihlížet; existovala bezprostřední nutnost jít do války. Aby názorně ukázal bezprostřednost hrozby, zaplavil Netanyahu veřejnou debatu — jak před první válkou, tak během roku mezi oběma ‚válkami‘ — existenčními metaforami, například ‚meč na našem hrdle‘, a přirovnával íránská jaderná zařízení k vyhlazovacím táborům holokaustu evropského židovstva… V noci 13. června 2025 Netanyahu v souvislosti s bezprostřední existenční hrozbou, kterou představovala íránská jaderná zbraň, prohlásil, že ‚jsme ve dvanácté hodině‘. Írán dosáhl bodu, odkud není návratu. V posledních měsících Írán prudce postupoval vpřed v ‚jasných krocích, které nikdy předtím směrem k „weaponizaci? – vytvoření jaderné zbraně — nikoli pouze k hromadění štěpného materiálu — nepodnikl‘.“
Existovala tedy 13. června 2025 skutečně existenční hrozba, ptá se Shemuel Meir? „Údajně zpravodajsky podložené argumenty o ‚nových zpravodajských informacích‘, které Netanyahu a vedení generálního štábu IDF předkládali v souvislosti se zrychlením íránského programu jaderných zbraní v bezprostředním časovém horizontu (klíčovým výrazem v jejich argumentaci byla „weaponizace“), byly v rozporu s vysoce spolehlivými a aktuálními zpravodajskými hodnoceními. Patřily mezi ně i zprávy amerických zpravodajských služeb, které tvrzení o bezprostřední jaderné hrozbě vyvracely a které byly izraelským zpravodajským službám zřejmě známy… Podle investigativní zprávy Ronena Bergmana (Yedioth Ahronoth, 26. června 2026), založené na výpovědích vysoce postavených izraelských zpravodajských zdrojů, neměla izraelská rozvědka k dispozici spolehlivé informace naznačující, že byl zbrojní program skutečně aktivován. Existovaly pouze ‚znepokojivé informace o úvahách a rozhovorech‘, nikoli však žádný nezvratný důkaz, že by byly aktivovány laboratoře pro vývoj zbraní.“
Nabízí se otázka: „Souhlasili všichni vysocí představitelé generálního štábu IDF a vojenské rozvědky s premiérovým argumentem, že jde o nezbytný preventivní úder k odvrácení bezprostřední jaderné hrozby, a plně jej podporovali? Byla to válka k odstranění bezprostřední existenční hrozby, nebo válka využívající ‚příležitosti‘?“ (Jiné zprávy uvádějí, že nikdo z přítomných vysokých představitelů nenastolil možnost, že se Írán nezhroutí ani že by z konfliktu mohl vyjít silnější.) Meir se ptá, zda vysocí důstojníci IDF, kteří se na rozhodování podíleli, postupovali podle řádných procedur, „nebo zda je Netanyahuova euforická nálada strhla natolik, že nedokázali rozpoznat metafyzické poslání, které na sebe vzal ve své roli ‚Ochránce Izraele‘ — zaútočit na Írán a zničit každou možnost diplomatické jaderné dohody?“ (Meir v dřívějším článku „Requiem za jadernou dohodu“ rozebíral, že jedna třetina Netanyahuovy autobiografie My Story je věnována témuž metafyzickému poslání — totiž tomu, že válka proti íránským jaderným zařízením je Netanyahuovým celoživotním snem.)
Pro Izraelce jde zjevně o existenční otázku, vzhledem k tomu, že válka ve svých deklarovaných cílech tak naprosto selhala. Stejně zásadní je však tato otázka i pro Američany. Při briefingu v Situační místnosti Bílého domu 11. února 2026 Netanyahu prezidentu Trumpovi velmi důrazně prodával myšlenku, že Írán dozrál ke změně režimu, a vyjádřil přesvědčení, že společná americko-izraelská mise by mohla Islámskou republiku konečně ukončit. Věděli američtí představitelé, kteří byli přítomni a vyjadřovali pochybnosti o izraelských tvrzeních, že vedoucí izraelské vojenské rozvědky AMAN (orgánu zodpovědného za národní zpravodajské hodnocení) a vedoucí izraelské výzkumné divize rozvědky ve zpravodajských zprávách předložených Netanyahuovi a členům kabinetu vyhodnotili a napsali, že existuje nízká pravděpodobnost úspěchu, že se Íránská republika zhroutí zevnitř? Šéf Mossadu naproti tomu trval na tom, že válka s Íránem bude rychlá a snadná. Hodnocení AMAN však plně odpovídalo důvěryhodným únikům od představitelů a analytiků amerických zpravodajských služeb, které byly zveřejněny během dvanáctidenní války v červnu 2025. New York Times, Wall Street Journal i CBS tehdy uvedly, že tyto americké zpravodajské zdroje nevěděly o žádných nových informacích, které by naznačovaly, že Írán urychleně směřuje k získání bomby; že nedošlo k žádné změně zpravodajského hodnocení; že Írán nebyl na cestě k získání jaderné zbraně; a že nebyl vydán žádný rozkaz přistoupit k „weaponizaci“.
Přesto se Trump vrhl do války — do války, která trvá dodnes? Proč?
.
Zdroj: conflictsforum.substack.com
Napsat komentář