články e-mailem
About us

To není upír snů, – to není přízrak běd, toto je Německo, Evropa a svět… Jiří Wolker

Štítek: válka

  • Jaderné „pravé poledne“ v Evropě

    Jaderné „pravé poledne“ v Evropě

    V pondělí 17. října 2022 zahájila Severoatlantická aliance operaci STEADFAST NOON, své každoroční cvičení schopnosti vést jaderný konflikt. Vzhledem k tomu, že jaderný deštník NATO se vztahuje výlučně na Evropu, je nesporným faktem, že STEADFAST NOON není nic jiného než cvičení NATO na vedení jaderné války proti Rusku.

    Jaderná válka proti Rusku.

    Čtenář by si to měl na chvíli nechat uležet v hlavě.

    Není se čeho bát, uklidnila zbytek světa tehdejší mluvčí NATO Oana Lungscu, účelem STEADFAST NOON je zajistit, aby schopnost NATO vést jadernou válku „zůstala bezpečná a účinná“. Jedná se o „rutinní“ cvičení, které nesouvisí s žádnými aktuálními událostmi ve světě. Navíc nebudou použity žádné „skutečné“ jaderné zbraně, pouze „atrapy“.

    Není se čeho bát.

    Na jeviště jaderného divadla vstupuje tehdejší generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. V tiskovém prohlášení z 11. října Stoltenberg sdělil, že „vítězství Ruska ve válce proti Ukrajině bude porážkou NATO“, a poté dodal: „To nelze dopustit.“

    Stoltenberg proto prohlásil, že jaderné cvičení STEADFAST NOON bude pokračovat podle plánu. Tato cvičení jsou podle Stoltenberga důležitým odstrašujícím mechanismem tváří v tvář „skrytým jaderným hrozbám“ ze strany Ruska, nemají však žádnou souvislost s aktuálním děním ve světě.

    Na scénu vstupuje Volodymyr Zelenskyj. V projevu před Lowy Institute, nezávislým think tankem pro mezinárodní politiku v Austrálii, vyzval ukrajinský prezident mezinárodní společenství, aby podniklo „preventivní údery, preventivní opatření“ proti Rusku, aby odradilo Rusko od potenciálního použití jaderných zbraní proti Ukrajině.

    Zatímco mnoho pozorovatelů vykládalo Zelenského slova jako žádost, aby NATO provedlo preventivní jaderný úder proti Rusku, Zelenského poradci se rychle pokusili situaci uklidnit a uvedli, že prezident pouze žádal o další sankce.

    Na scénu vstupuje Joe Biden. Prezident Spojených států na benefiční akci 6. října prohlásil: „Poprvé od kubánské raketové krize čelíme přímé hrozbě použití jaderných zbraní, pokud se situace bude vyvíjet stejným směrem.“

    Biden pokračoval: „Máme tam člověka, kterého znám docela dobře. Nemluví o potenciálním použití taktických jaderných zbraní nebo biologických či chemických zbraní z legrace, protože jeho armáda je, dalo by se říci, značně nevýkonná.“

    Biden uzavřel: „Nemyslím si, že existuje něco jako schopnost snadno použít taktickou jadernou zbraň a neskončit v Armagedonu.“

    Ačkoli Bílý dům jasně uvedl, že Bidenovy komentáře jsou jeho osobním názorem a nejsou založeny na žádných nových zpravodajských informacích o ruském jaderném postoji, skutečnost, že úřadující prezident USA hovořil o možnosti jaderného „Armagedonu“, by měla nahánět hrůzu každému rozumně uvažujícímu člověku na světě.

    V první řadě se z Kremlu neozvala ani jediná zmínka o použití taktických jaderných zbraní.

    Vůbec.

    Ruský prezident Vladimir Putin naznačil, že Rusko použije „všechny prostředky, které má k dispozici“, aby se ochránilo. Naposledy to řekl 21. září 2022, kdy v televizním projevu oznámil částečnou mobilizaci a obvinil Západ z „jaderného vydírání“, přičemž citoval „prohlášení některých vysokých představitelů hlavních států NATO o možnosti použití jaderných zbraní hromadného ničení proti Rusku“.

    Putin zde narážel na prohlášení Liz Trussové před jejím zvolením britskou premiérkou, kdy na otázku, zda je připravena převzít odpovědnost za rozhodnutí o použití jaderného arzenálu Spojeného království, odpověděla: „Myslím, že je to důležitá povinnost premiéra a jsem připravena to učinit.“

    „Chci vám připomenout,“ řekl Putin, „že naše země také disponuje různými prostředky ničení, které jsou v některých ohledech modernější než prostředky zemí NATO. A pokud bude ohrožena územní celistvost naší země, rozhodně použijeme všechny prostředky, které máme k dispozici, abychom ochránili Rusko a náš lid.“

    Putinova prohlášení byla v souladu s výroky ruského ministra obrany Sergeje Šojgua, který ve svém projevu na 10. moskevské konferenci o mezinárodní bezpečnosti dne 16. srpna řekl, že Rusko nepoužije jaderné zbraně na Ukrajině. Podle Šojgua jsou ruské jaderné zbraně použitelné za „výjimečných okolností“, jak je popsáno v zveřejněné ruské doktríně, z nichž žádná se nevztahuje na situaci na Ukrajině. Jakékoli řeči o použití jaderných zbraní Ruskem na Ukrajině jsou podle Šojgua „absurdní“.

    Zjevně ne pro Bidena, který navzdory svému tvrzení, že Putina „docela dobře zná“, vše špatně pochopil, když hovořil o možnosti jaderného konfliktu.

    Riziko nespočívá v tom, že by Rusko kvůli Ukrajině zahájilo preventivní jadernou válku.

    Riziko spočívá v tom, že by to udělala Amerika.

    Biden nastoupil do úřadu v únoru 2021 se slibem, že zakotví do americké jaderné doktríny „politiku jediného účelu“, podle níž „jediným účelem našeho jaderného arzenálu má být odstrašení – a v případě nutnosti odvetný úder – proti jadernému útoku“.

    A v říjnu 2022 se Spojené státy ocitly v situaci, kdy se sám prezident obává možného jaderného „Armagedonu“.

    Pokud kdy byl čas, aby Biden splnil svůj slib, je to právě v tomto okamžiku.

    Ale on mlčí.

    Nebezpečí plynoucí z Bidenova mlčení spočívá v tom, že Putin a další ruští představitelé, kteří se obávají o národní bezpečnost Ruska, se musejí spoléhat na stávající zveřejněnou jadernou doktrínu USA, která i nadále zakotvuje politiku jaderného preventivního úderu vyhlášenou za vlády prezidenta George W. Bushe. Podle této doktríny jsou jaderné zbraně pouze dalším nástrojem v arzenálu armády, který lze použít v případě potřeby, a to i v situacích, kdy je cílem zničení cílů na bojišti pouze za účelem získání operační výhody.

    Lze argumentovat, že tento druh nejaderného preventivního úderu má svou vlastní odstrašující hodnotu, jakýsi „šílený“ efekt, který nutí protivníka k nejistotě v tom, zda by prezident mohl jednat tak iracionálně.

    „Říkám tomu teorie šíleného muže,“ řekl údajně bývalý americký prezident Richard Nixon svému asistentovi Bobu Haldemanovi během války ve Vietnamu. „Chci, aby Severní Vietnamci věřili, že jsem dospěl do bodu, kdy jsem schopen udělat cokoli, abych válku zastavil. Prostě jim pošleme vzkaz, že ‚pro Boha, vždyť víte, že Nixon je posedlý komunismem. Když se rozzlobí, nedokážeme ho zastavit – a on má ruku na jaderném tlačítku‘ – a Ho Či Min sám bude za dva dny v Paříži prosit o mír.“

    Prezident Donald Trump vdechl ve svém prvním volebním období nový život Nixonově „teorii šíleného muže“ a Severní Koreji vzkázal, že pokud bude pokračovat v ohrožování Spojených států, „setká se s ohněm, zuřivostí a upřímně řečeno silou, jakou tento svět dosud nezažil“. Následovala tři osobní setkání se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem, která však selhala v úsilí o denuklearizaci Korejského poloostrova.

    Právě během prvního funkčního období Donalda Trumpa vybavilo americké námořnictvo balistické střely Trident odpalované z ponorek jadernými hlavicemi W-76-2 s nízkým výbušným výkonem, čímž prezidentovi poskytlo širší možnosti v případě použití jaderných zbraní.

    „Tato doplňková schopnost,“ prohlásil tehdejší náměstek ministra obrany pro politiku John Rood, „posiluje odstrašující účinek a poskytuje Spojeným státům rychlou a odolnější strategickou zbraň s nízkým výkonem; podporuje náš závazek k rozšířené odstrašující síle a potenciálním protivníkům dokazuje, že omezené použití jaderných zbraní nepřináší žádnou výhodu, protože Spojené státy jsou schopny věrohodně a rozhodným způsobem odpovědět na jakoukoli hrozbu.“

    Jeden z testovaných scénářů ohrožení zahrnoval teoretické použití nízkokapacitní hlavice W-76-2 v oblasti Pobaltí, kde byly jako ilustrační příklady použity cíle ze skutečné válečné situace. Stručně řečeno, USA nacvičovaly preventivní použití W-76-2, aby donutily Rusko ustoupit (deeskalovat), aby neriskovalo jadernou eskalaci vedoucí k všeobecné jaderné válce – tedy Armageddonu.

    Což nás přivádí ke cvičení STEADFAST NOON, v jehož rámci přelétávaly americké bombardéry B-52 s jadernou výzbrojí ze svých základen v USA do Evropy, aby zde nacvičovaly odpalování jaderných zbraní na ruské cíle. Desítky dalších letadel, které vzlétaly z letecké základny Volkel v Nizozemsku (kde je umístěn arzenál amerických jaderných bomb B-61), nacvičovaly použití jaderných zbraní NATO proti… Rusku.

    Rusko reagovalo na jaderné cvičení NATO pokračováním ve svém vlastním každoročním jaderném cvičení GROM (Hrom). Tato cvičení zahrnují rozsáhlé manévry ruských strategických jaderných sil včetně odpálení raket. Představitel amerického ministerstva obrany ovšem uvedl: „Ruská jaderná rétorika a rozhodnutí pokračovat v těchto cvičeních uprostřed války s Ukrajinou jsou nezodpovědné. Vyhrožování jadernými zbraněmi s cílem vyvíjet tlak na Spojené státy a jejich spojence je nezodpovědné.“

    22. října 1962 pronesl prezident John. Kennedy dramatický osmnáctiminutový televizní projev k americkému lidu, během kterého odhalil „nezpochybnitelné důkazy“ o raketové hrozbě. Kennedy dále oznámil, že Spojené státy zabrání lodím přepravujícím zbraně v dosažení Kuby, a požadoval, aby Sověti stáhli své rakety.

    Současně americký velvyslanec v Sovětském svazu Foy Kohler doručil sovětskému premiérovi Nikitovi Chruščovovi dopis od Kennedyho, v němž stálo „tou věcí, která mě nejvíce znepokojovala, je možnost, že vaše vláda nesprávně pochopí vůli a odhodlání Spojených států v jakékoli dané situaci, protože jsem nepředpokládal, že vy nebo jakýkoli jiný rozumný člověk byste v této jaderné éře chtěli úmyslně uvrhnout svět do války, kterou by zjevně nemohla vyhrát žádná země a která by měla katastrofální důsledky pro celý svět, včetně útočníka.“

    Joe Biden by udělal dobře, kdyby se nad tímto dopisem a vším, co se poté odehrálo, zamyslel a pochopil, že pokud nahradí slovo „Spojené státy“ slovem „Rusko“, získá přesný obraz o současném pohledu Ruska na NATO a jaderné zbraně.

    Nyní není čas na teatrální rétoriku. Nyní je čas na zralost, rozvahu a zdrženlivost. Moudrý vůdce by uznal možnost pociťované nejistoty ze strany Ruska, když NATO, pouhý týden poté, co bylo ukrajinským prezidentem povzbuzeno k preventivnímu jadernému úderu na Rusko, provádí rozsáhlé cvičení, při kterém NATO nacvičuje svržení jaderných bomb na Rusko. Rozumný vůdce by tato cvičení odložil a vyzval Rusko, aby podniklo podobné kroky v souvislosti se svými jadernými cvičeními.

    Místo toho se Amerika dočkala neplánované, spontánní zmínky o jaderném Armagedonu od někoho, kdo využívá hrůzu jaderného zničení jako mantru pro získávání finančních prostředků.

    Stačí jediný omyl, jediné nedorozumění, aby se STEADFAST NOON („Stálé, trvající poledne”) změnilo v „High Noon“ („Pravé poledne”) a „Grom“ (Hrom) v „Molnya“ (Blesk).

    Tento scénář jsme již viděli. V listopadu 1983 provedlo NATO cvičení velitelských štábů s krycím názvem ABLE ARCHER ’83, jehož cílem bylo vyzkoušet „postupy pro použití jaderných zbraní“. Sověti byli tímto cvičením, které podle nich mohlo sloužit k zakrytí preventivního jaderného úderu NATO proti Sovětskému svazu, natolik znepokojeni, že naložili jaderné hlavice na bombardéry, čímž přivedli NATO a Sovětský svaz na pokraj jaderné války.

    Později, po obdržení zpravodajských informací o sovětských obavách z preventivního jaderného úderu USA, prezident Ronald Reagan poznamenal:

    Měli jsme mnoho nouzových plánů pro odpověď na jaderný útok. Ale všechno by se odehrálo tak rychle, že jsem si kladl otázku, kolik plánování nebo rozumu by bylo možné v takové krizi uplatnit… šest minut na rozhodnutí, jak reagovat na signál na radarovém displeji a zda rozpoutat Armageddon! Jak by v takové chvíli mohl někdo uplatnit rozum?

    Vedlo to ke změně postoje v této věci prezidenta, který byl do té doby známý tím, že označoval Sovětský svaz za „impérium zla“ a vtipkoval o odpálení jaderných raket na sovětské cíle.

    Něco málo přes čtyři roky po operaci ABLE ARCHER ’83 se Reagan sešel se sovětským generálním tajemníkem Michailem Gorbačovem a podepsal Smlouvu o likvidaci raket středního doletu, historickou dohodu, která poprvé v historii kontroly zbraní odstranila celou kategorii jaderných zbraní ze zbrojních arzenálů Spojených států i Sovětského svazu.

    Lze jen doufat, že současná krize povede v ne tak vzdálené budoucnosti k podobnému průlomu v oblasti kontroly zbrojení.

    Text je ukázkou z připravované knihy Scotta Rittera Cesta (v orig. „highway”, tedy spíše „dálnice”) do pekla.

  • Důvody ukrajinské porážky

    Důvody ukrajinské porážky

    V červnu 2022 mexický prezident Andrés Manuel López Obrador shrnul podstatu  politiky NATO a EU vůči Ukrajině:

    My dodáme zbraně, vy mrtvoly! Jak nemorální!

    Z pohledu Západu je totiž průběh konfliktu odvislý od narativu, tedy příběhu, který vyprávějí západní politikové a sdělovací prostředky. Od počátku ruské operace na Ukrajině vytvářelo západní líčení událostí falešný pocit nadřazenosti, který vedl Ukrajinu k podcenění reálné ruské hrozby, a tedy ve výsledku k porážce.

    Hlavním důvodem ukrajinského neúspěchu je to, že Zelenskyj hrál roli vrchního velitele a sám vedl operace. Hrál roli velitele-bojovníka ve vojenské uniformě, kterou mu přisoudily naše sdělovací prostředky. Vystavoval se tedy na odiv, místo aby se spoléhal na své vojáky. Zjevně však nemá schopnosti vést vojenské operace, což vytváří napětí s ozbrojenými silami. Od konce roku 2022 ztratili vojáci důvěru ve své velení. Zelenského naléhání na držení Bachmutu proti radám jeho štábu bylo katastrofální.1 Je úsměvné, že stejně jako The Kyiv Independent jsem na tento problém upozorňoval již ve svých předchozích pracích, ale naše sdělovací prostředky to označily za „konspiraci“!
    Jinými slovy, bylo naprosto jasné, že s ukrajinským vedením jsou problémy a že to může vést k neúspěchu. Počátkem prosince 2023 se ukrajinská Strana zmínila o Zelenského odpovědnosti za neúspěch operace na překročení Dněpru u vesnice Krynky a citovala Financial Times, že Zelenskyj viděl realitu růžovými brýlemi.2
    Z vojenského hlediska utrpěla Ukrajina změnou doktríny, která vytvořila propast mezi jednotlivými generacemi vojenských velitelů. Přechod od doktríny inspirované Sovětským svazem k doktríně inspirované NATO vytvořil zranitelnost. Například princip převahy, který je určujícím faktorem v koncepcích NATO, Ukrajina nikdy plně neuplatnila.
    Jak uvedla Ukrajinska pravda v prosinci 2023:3

    Podle vysokého ukrajinského vojenského představitele válečné hry „nefungují“. Válka, kterou vedou ukrajinští vojáci, se nepodobá žádné jiné válce, které čelily síly NATO. Jedná se o velký konvenční konflikt bez vzdušné převahy, které se americké ozbrojené síly těšily v každém nedávném konfliktu, do něhož se zapojily. Zákopy jako z první světové války blokují všudypřítomné drony a další futuristické nástroje.

    Problém je v tom, že všichni naši televizní „odborníci“ nejsou schopni uvažovat jinak. Ve Francii se z novinářů stali vojenští experti a z vojáků političtí komentátoři. Ani jeden z nich neuplatňuje při své práci přísně zásady své profese – po celou dobu ukrajinské krize se obě strany ukázaly jako amatéři, jejichž nekompetentnost se pro Ukrajinu stala osudnou.
    Slyšení těchto „odborníků“ před zástupci parlamentu ve Francii dokládají koncepční slabiny, které ovlivňují armády NATO, a tedy i ukrajinské armády:

    • Sklon nebrat do úvahy protivníka při taktickém plánování. Možná vás to překvapí, ale pramení to ze skutečnosti, že naše armády třicet let bojovaly s drtivou převahou, takže reakce protivníka neměly význam.
    • Neschopnost uvažovat o operačním úspěchu jako o výsledku operačních synergií. Naši generálové nadále považují operační/strategický úspěch za součet taktických úspěchů.
    • Neschopnost vypracovat skutečné strategie, která vyplývá z přdešlých dvou slabých stránek.

    Hlavním činitelem ukrajinského neúspěchu byla převažující úloha politiky a komunikace při vojenském rozhodování. Jak jsme viděli, Ukrajina se domnívala, že se zapojuje do krátkodobého konfliktu s masivním zapojením NATO. Diskurz a role politiky byly proto v Kyjevě rozhodující. Problémem je, že tato rétorika byla nadutě zahleděná sama do sebe. Naši novináři ji přenášeli, aniž by si kladli otázku, zda je realistická, či nikoli. Je zřejmé, že poskytovat materiální podporu vítěznému hráči je něco zcela jiného než pomáhat poraženému. Počátkem roku 2023 se Francie rozhodla zdvojnásobit svou podporu Ukrajiny a dodávat 2 000 střel ráže 155 mm měsíčně. V listopadu 2023 požádal generál Zalužnyj Lloyda Austina, ministra obrany USA, o 17 milionů granátů a 350–400 miliard dolarů pomoci!4 To dokládá, jak jsou naši vojáci a politici mimo realitu na místě, a potvrzuje to mé postřehy ohledně podprůměrné kvalitě slyšení „odborníků“ francouzskými poslanci.
    Západ však ve skutečnosti nesplnil ukrajinská očekávání.
    Na začátku prosince 2023 si deník The Washington Post všiml toho, co jsem již řekl ve svých předchozích pracích, totiž že Západ značně podcenil ruské schopnosti. Téhož dne BBC přinesla slova ukrajinských vojáků, kteří se podíleli na pokusu o průlom u vesnice Krynky na Dněpru. Prozradili, že neplánovali žádné velké logistické zdroje, protože se domnívali, že Rusové utečou, jakmile se přiblíží.5
    Podceněním protivníka a ovlivňováním naší politiky v tomto směru se naše sdělovací prostředky nepochybně staly strůjci ukrajinské porážky. Již v únoru 2022 jsme mohli vidět, že západní a ukrajinské cíle kolísají mezi přáním a realitou. Ať už si však o zásluhách SVO myslíme cokoli, bylo jasné, že Ukrajina nemá zájem na prodlužování bojů. Problém byl identifikován již v únoru 2022 (a zmíněn v mých předchozích knihách), ale Západ posedlý vlastním příběhem a nenávistí k Rusku záměrně nechal Ukrajinu se utopit.
    Je samozřejmě snazší vést válku cizí krví, v bezpečí novin v Paříži, Bruselu nebo Ženevě!
    Rusové dobře pochopili, že válka se nevede výhradně na bitevním poli, ale také na poli diplomatickém. Proto se o diplomatické řešení pokusili v září 2014, únoru 2015, prosinci 2021 a v únoru, březnu a srpnu 2022. Pokaždé to byly naše sdělovací prostředky a naši politici, kteří se postavili proti. Josep Borrell, šéf zahraniční politiky EU, sám řekl, že „tato válka musí být vyhrána na bitevním poli…“6
    A tak se taky pravděpodobně stane.
    Dne 25. září 2023 předseda ruského parlamentu (Dumy) Vjačeslav Volodin prohlásil, že konflikt skončí buď „podřízením se kyjevského režimu podmínkám Ruské federace, nebo koncem existence Ukrajiny jako státu“.7
    Na konci listopadu 2023 bylo možné pozice shrnout takto:

    • Zelenskyj a jeho okolí pravděpodobně věděli, že jejich politické (a pravděpodobně i fyzické) přežití je spojeno s pokračováním boje, a proto neusilovali o nic menšího než o bezpodmínečnou kapitulaci ruských sil.
    • Američané usilovali o „zmrazení“ konfliktu a naléhali na Zelenského, aby zahájil dialog s Rusy, ale také odmítli přistoupit na kompromis.
    • Rusové si uvědomili, že zmrazení konfliktu je jen způsob, jak vyvolat pauzu, která umožní Ukrajině znovu se vyzbrojit, aniž by se vyřešily problémy, které ke střetu vedly.

    Ukrajinci začali chápat, že se ocitli ve slepé uličce a že si nepřipravili cestu ven. To, že neurčili, co by mohlo představovat „vítězství“, nabízí určité možnosti, ale zdá se, že nikdo v Kyjevě nemá politickou odvahu se jich chopit. Bombou byla prohlášení Davyda Arachamiji pro ukrajinské médium 1+1, z nichž vyplývá, že v březnu 2022 existovalo řešení8 a Zelenskyj ho smetl ze stolu, aby se o rok a půl později ocitl v ještě horší situaci. Zajímavé je, že o tomto rozhovoru v Evropě žádné naše sdělovací prostředky neinformovaly. Převzala jej však ruská opoziční Meduza, která k němu přidala svědectví bývalého Zelenského poradce Oleksije Arestovyče, který potvrzuje, že válka mohla skončit už na začátku dubna 2022 a tím „ušetřit životy několika set tisíc Ukrajinců“.9 Všimněte si těch „stovek tisíc“ životů, které Západ zmarnil.
    Prostě říkají to, o čem jsem psal ve své knize Operace Z a co jeden profesor na Svobodné univerzitě v Bruselu, takzvaný „odborník“ na Ukrajinu, během debaty v červnu 2023 označil za lež.
    V tuto dobu začali na frontě ukrajinští velitelé odmítat Zelenského rozkazy k postupu.10 Zdálo se, že kritika, kterou si Zelenskyj vyměňoval se svým vrchním velitelem generálem Zalužným, se mění v boj o moc. Zavraždění jednoho z pobočníků generála Zalužného,11 následované pokusem o vraždu manželky šéfa vojenské rozvědky (GUR),12 se zdálo být projevem tohoto boje.
    Na jedné straně Zelenskyj nadále vylučuje jinou strategii proti Rusku než boj, aniž by skutečně definoval požadovaný cíl. Ostře kritizoval generála Zalužného za katastrofální situaci na místě,13 přestože vedení války ukrajinskou stranou bylo spíše politické než vojenské. Ukrajinská armáda měla nedostatek personálu a na frontu musely být posílány ženy, přičemž se množily zvěsti o chystané všeobecné mobilizaci. V poli vojáci ztratili důvěru v politické vedení země.
    Na druhou stranu sám generál Zalužnyj přiznával, že vést opotřebovací válku proti Rusku byla chyba14 a že „protahovaný konflikt prospívá spíše nepříteli než Ukrajině“.15 Kritizuje svého prezidenta, přičemž má podle všeho důvěru armády a Američanů.
    Nastává patová situace: Zelenskyj je u moci, nemůže ale propustit svého generála z důvodu jeho velké oblíbenosti mezi vojáky. Na rozdíl od Evropanů si v této době také Američané uvědomili, že se s Ukrajinou dostali do slepé uličky. V listopadu 2023, rok poté, co se o Zelenském psalo jako o „muži roku“, ho časopis Time označil za „mesiášského“ a „blouznivého“,16 tedy stejnými výrazy, jaké se používají pro Vladimira Putina.17
    Pokud jde o situaci na místě, skutečnost, že se frontová linie příliš nehýbe, neznamená, že jsme v patové situaci, jak tvrdí naši „odborníci“. Znamená to pouze, že Rusko postupuje opatrně, protože na rozdíl od Ukrajiny má materiální, lidské a ekonomické zdroje, aby mohlo v bojích pokračovat. Jak píše The Economist: „Válka není ve slepé uličce. Rusko má jednoznačně výhodu, protože může volně manévrovat po celé frontové linii a útočit, kde se mu zachce.“18
    Problém je v tom, že Volodymyr Zelenskyj nemá realistickou představu o žádoucím konečném stavu. Lze snadno pochopit jeho přání, aby se Rusové stáhli, a aby tak došlo k obnovení ukrajinské svrchovanosti nad celým jejím územím. Za současného stavu věcí je však těžké si představit, jak toho lze dosáhnout. Představa úplného vítězství nad Ruskem, kterou stále vyvolávají naše sdělovací prostředky, jeho okolí i on sám, se zdá být vzdálená a nereálná. Pokles jeho popularity od konce roku 2023 je úměrný dosavadním úspěchům, které si připsal. Tarpeova skála se nachází v blízkosti Kapitolu. Zelenskyj se nyní musí kousat do prstů, že od svého nástupu k moci nevyužil všech příležitostí ke zlepšení situace. Nyní je v nejhorší možné situaci, s vítězným protivníkem, který už s ním nemá zájem jednat, protože Rusové pochopili, že není pánem svých rozhodnutí.
    Západ a Ukrajinci, kteří byli příliš pozdě konfrontováni s vyhlídkou, že nezvítězí, se nepokusili definovat jasnou, konkrétní a realistickou představu o tom, co by mohlo představovat vítězství. Bývalý ministr zahraničních věcí Dmytro Kuleba položil otázku: „Pokud Západ nemůže vyhrát tuto válku, kdo ji může vyhrát?“ Tím přiznal, že Ukrajina bojuje za Západ.19
    Zdá se, že Ukrajinci nepochopili (nebo si to nechtějí připustit), že Západ se jim nesnažil pomoci, ale chtěl oslabit Rusko. Proto měl Kongres pochybnosti o užitečnosti dalších investic do tohoto konfliktu. V prosinci 2023 se Zelenskyj vydal do Spojených států přesvědčit Kongres, aby uvolnil 61 miliard dolarů, které slíbil Joe Biden. Ale místo aby odpověděl na obavy poslanců ohledně způsobu využití těchto peněz nebo strategie, kterou hodlá použít k dosažení vítězství, je obvinil, že svou nerozhodností podporují Vladimira Putina.20 Označovat své spojence za zrádce je stěží tou nejlepší možnou diplomatickou strategií…
    Při tom všem je Zelenského hořkost pochopitelná, protože byl donucen vzdát se míru výměnou za pomoc, která měla trvat „tak dlouho, jak bude třeba“ („as long as it takes“), ale v prosinci 2023 se z toho stalo „tak dlouho, jak budeme moci“ („as long as we can“).21
    Na Ukrajině nastal vhodný okamžik pro zpochybnění všeho. Po euforii ze slibovaného vítězství začala na ukrajinskou společnost tvrdě dopadat realita. Začalo přibývat politických vražd, podle NBC News byl například ukrajinskými službami zavražděn bývalý socialistický poslanec Ilja Kiva (který tvrdil, že masakry v Buči byly zinscenovány SBU a britskou MI6).22
    Dne 14. prosince 2023 se Vladimir Putin zúčastnil čtyřhodinového setkání s otázkami a odpověďmi v Moskvě. Oleksij Arestovyč, bývalý poradce Zelenského, to komentoval na Twitteru takto:

    Putin má tiskovou konferenci na žlutomodrém pozadí. Kdyby Zelenskij mluvil na bílo-modro-červeném pozadí, už by byl dávno na odpis. Putin nás nazývá bratry a jednotným národem a my je nazýváme prasaty a orky.

    Západ nadále hovoří o možném vítězství, ale je ještě důvěryhodný?
    Tato krize ukázala, že Evropa nejenže ztratila vedoucí postavení v celosvětové politice a průmyslu, ale že je v mnoha otázkách hluboce rozdělena. Jediné, co Evropu spojuje, je rusofobie.
    Po skončení studené války se náš zbrojní průmysl přetvořil ve směru kooperativnějšího přístupu k mezinárodní bezpečnosti, v němž diplomacie znovu získala své právoplatné místo. Tím, že jsme vyměnili mezinárodní řád založený na právu za řád založený na pravidlech, jsme vytvořili konfrontačnější prostředí, pro které se tento průmysl již nehodí.
    Průměrnost našich novinářů a politiků je známá už dlouho. Nyní jsme objevili průměrnost naší armády. Zdá se, že nedostatek odvahy, nedostatek představivosti, neschopnost pochopit protivníka či nedostatek empatie se staly charakteristickými znaky moderních důstojníků… Až do té míry, že Ukrajincům poskytli výcvik, který nebyl vhodný pro válku, v níž bojovali. Ke všem těmto vlastnostem se přidala obrovská hloupost. Připomeňme si zde, že ve své strategii pro americkou vládu z dubna 2019, jejímž cílem bylo oslabit Rusko s využitím Ukrajiny, korporace RAND varovala:

    Mohlo by to mít značné náklady pro Ukrajinu a pro prestiž a důvěryhodnost Spojených států. Mohlo by to mít za následek neúměrné lidské a územní ztráty pro Ukrajinu, jakož i příliv uprchlíků. Mohlo by to dokonce vést Ukrajinu k nevýhodnému míru.23

    Věděli jsme to – a dospěli jsme až sem.
    Hrstka fanatických západních politiků a novinářů záměrně obětovala Ukrajinu…

    Ukázka z připravované knihy Jacqese Bauda: Umění války. Jak západní politici a novináři svým podceněním Ruska připravili Ukrajinu o životy, území a budoucnost.

    1. Kate Tsurkan, „Zelensky, Zaluzhnyi have conflicting views on Bakhmut“, The Kyiv Independent, 6 mars 2023 (https://kyivindependent.com/bild-zaluzhnyi-and-zelensky-have-conflicting-views-on-bakhmut/) ↩︎
    2. https://strana.today/news/452665-itohi-656-dnja-vojny-v-ukraine.html
       ↩︎
    3. Alona Mazurenko, „US and the West insisted on Ukraine’s targeted counteroffensive to cut off Russia from Crimea“, Ukrainska Pravda, 4 décembre 2023 (https://www.pravda.com.ua/eng/news/2023/12/4/7431593/) ↩︎
    4. Alona Mazurenko, „Commander-in-Chief Zaluzhnyi asked Pentagon chief for 17 million rounds of ammunition“, Ukrainska Pravda, 4 décembre 2023 (https://www.pravda.com.ua/eng/news/2023/12/4/7431543/) ↩︎
    5. „Ukraine war: Soldier tells BBC of front-line ‘hell’“, BBC News, 4 décembre 2023 (https://www.bbc.com/news/world-europe-67565508) ↩︎
    6. https://www.courrierinternational.com/article/vu-de-russie-l-ue-veut-balayer-la-diplomatie-au-profit-de-la-guerre-estime-moscou
       ↩︎
    7. http://duma.gov.ru/en/news/57887/
       ↩︎
    8. „Interview with David Arakhamia, head of the Ukrainian delegation at the peace talks“, 1+1, 25 novembre 2023 (https://youtu.be/0G_j-7gLnWU) ↩︎
    9. „‘We had to buy time’ A Ukrainian negotiator said Moscow offered peace in exchange for Kyiv ending its NATO bid. Russia’s propagandists were thrilled“, Meduza, 28 novembre 2023 (https://meduza.io/en/feature/2023/11/28/we-had-to-buy-time) ↩︎
    10. Matthew Dooley, „Ukraine’s top commanders refuse orders to advance against Putin in major blow to Zelensky“, Express, 2 novembre 2023 (https://www.express.co.uk/news/world/1830656/ukraine-refuse-zelensky-vladimir-putin-russia) ↩︎
    11. Veronika Melkozerova, „Aide to Ukraine’s top general killed by explosive in birthday present“, Politico, 6 novembre 2023 (https://www.politico.eu/article/aide-to-ukrainian-armed-forces-commander-killed-by-explosive-in-birthday-present/) ↩︎
    12. Luke Harding, „Ukraine spy chief’s wife recovering after being poisoned“, The Guardian, 28 novembre 2023 (https://www.theguardian.com/world/2023/nov/28/ukraine-spy-chiefs-wife-recovering-after-being-poisoned) ↩︎
    13. Dinara Khalilova, „Zelensky’s administration official criticizes Commander-in-Chief Zaluzhnyi’s comments in press“, The Kyiv Independent, 4 novembre 2023 (https://kyivindependent.com/presidential-office-on-zaluzhnyis-article-military-should-refrain-from-disclosing-front-line-situation/) ↩︎
    14. „It was mistake to hope for exhaustion of Russian Federation, situation reached dead end – Zaluzhnyi“, Censor.NET, 2 novembre 2023 (https://censor.net/en/news/3453121/it_was_mis- take_to_hope_for_exhaustion_of_russian_federation_situation_reached_dead_end_zaluzhnyi) ↩︎
    15. „‘It was my mistake’: Ukrainian Commander-in-Chief on counteroffensive and ‘gunpowder’ for victory“, RBC-Ukraine, 2 novembre 2023 (https://newsukraine.rbc.ua/news/it-was-my-mistake-commander-in-chief-on-counteroffensive-1698929719.html) ↩︎
    16. Simon Shuster, „´Nobody Believes in Our Victory Like I Do.´ Inside Volodymyr Zelensky’s Struggle to Keep Ukraine in the Fight“, TIME Magazine, 30 octobre 2023 (https://time.com/6329188/ukraine-volodymyr-zelensky-interview/) ↩︎
    17. Taras Kuzio, „Putin weaponizes history with new textbook justifying Ukraine invasion“, The Atlantic Council, 22 août 2023 (https://www.atlanticcouncil.org/blogs/ukrainealert/putin-weaponizes-history-with-new-textbook-justifying-ukraine-invasion/) ↩︎
    18. „Ukraine’s commander-in-chief on the breakthrough he needs to beat Russia“, The Economist, 1er novembre 2023 (https://www.economist.com/europe/2023/11/01/ukraines-commander-in-chief-on-the-breakthrough-he-needs-to-beat-russia) ↩︎
    19. Iryna Balachuk, „If the West cannot win this war, then what war can it win? – Ukraine’s Foreign Minister“, Ukrainska Pravda, 6 novembre 2023, (https://www.pravda.com.ua/eng/news/2023/11/6/7427407/) ↩︎
    20. Paul McLeary, „Zelenskyy says Putin is ‘inspired’ by Capitol Hill deadlock on Ukraine“, Politico, 11 décembre 2023 (https://www.politico.com/news/2023/12/11/zelenskyy-says-putin-is-inspired-by-capitol-hill-deadlock-on-ukraine-00131145) ↩︎
    21. https://www.whitehouse.gov/briefing-room/speeches-remarks/2023/12/13/remarks-by-president-biden-and-president-zelenskyy-of-ukraine-in-joint-press-conference-2/
       ↩︎
    22. https://www.nbcnews.com/news/world/ukraine-assassinated-ilya-kiva-moscow-traitors-russia-rcna128479
       ↩︎
    23. James Dobbins, Raphael S. Cohen, Nathan Chandler, Bryan Frederick, Edward Geist, Paul DeLuca, Forrest E. Morgan, Howard J. Shatz, Brent Williams, « Extending Russia269: Competing from Advantageous Ground », RAND Corporation, 2019 (p. 100) ↩︎
  • Deset překvapení války

    Deset překvapení války

    Největším paradoxem je, že musíme připustit, že válka, zkušenost s násilím a utrpením a království hlouposti a omylu je také určitým testem vztahu ke skutečnosti. Válka nás přenáší na druhou stranu zrcadla, do světa, kde ideologie, statistické podvody, selhání sdělovacích prostředků a státní lži, nemluvě o bludech zastánců teorií různých spiknutí, rychle ztrácejí na síle. Vyjde najevo jednoduchá pravda: Hybnou silou dějin, které teď prožíváme, je krize Západu. Někteří lidé to vědí. Až válka skončí, nikdo to nebude moci popřít.

    Dne 24. února 2022 se Vladimir Putin objevil na televizních obrazovkách po celém světě. Oznámil vstup ruských vojsk na Ukrajinu. Jeho projev se v zásadě netýkal Ukrajiny ani práva na sebeurčení obyvatel Donbasu. Byla to výzva určená Severoatlantické alianci. Putin vysvětlil, proč nechce, aby bylo Rusko zaskočeno, jako tomu bylo v roce 1941, kdy příliš dlouho čekalo na nevyhnutelný útok: „Další rozšíření infrastruktury Severoatlantické aliance, která začala s vojenským rozvojem na území Ukrajiny, je pro nás nepřijatelné.“ Byla překročena „červená čára“. Nepřichází v úvahu, aby na Ukrajině vzniklo „Antirusko“. Jedná se, jak zdůraznil, o akt sebeobrany.

    Tento projev potvrzující historickou a právní platnost Putinova rozhodnutí s krutým realismem odhalil technický poměr sil, který hrál v jeho prospěch. Nastal-li čas, aby Rusko jednalo, bylo to proto, že mu vlastnictví hypersonických raket dávalo strategickou převahu. Putinův projev, který byl velmi dobře vystavěný a velmi rozvážný, byť vykazoval určité emoce, byl naprosto jasný, a i když nikdo nebyl nucen s ním souhlasit, byl by si zasloužil diskuzi. Namísto toho se okamžitě prosadil obraz nepochopitelného Putina a Rusů, kteří jsou buď nepochopitelní, nebo podmanění, nebo hloupí. Následná nepřítomnost diskuze – ve Francii a Spojeném království naprostá, v Německu a Spojených státech částečná – zostudila západní demokracii.

    Jako většina válek, zejména světových, ani tato neprobíhala podle plánu a připravila nám řadu překvapení. Uvádím deset hlavních:

    1. Vypuknutí války v Evropě – skutečné války mezi dvěma státy, neslýchané události ve světadílu, který se domníval, že dosáhl věčného míru.
    2. Protivníci, kteří se střetávají v této válce: Spojené státy a Rusko. Amerika označovala více než deset let za svého hlavního nepřítele Čínu. Ve Washingtonu šlo nepřátelství vůči Číně napříč politickými stranami a bylo bezpochyby jedinou věcí, na níž se republikáni a demokraté v posledních letech dokázali shodnout. Nyní se účastníme – prostřednictvím Ukrajiny – války mezi Spojenými státy a Ruskem.
    3. Vojenský odpor Ukrajiny. Všichni očekávali, že odpor bude rychle rozdrcen. Mnozí na Západě si vytvořili dětinský a přehnaný obraz ďábelského Putina a odmítali vidět, že Rusko vyslalo na Ukrajinu pouze 100 000 až 120 000 vojáků, přičemž Ukrajina má rozlohu 603 700 km2. Pro srovnání, k invazi do Československa, země o rozloze 127 900 km2, Sovětský svaz a jeho satelitní státy v rámci Varšavské smlouvy použily v roce 1968 celkem 500 000 vojáků.
      Nejvíce však byli překvapeni sami Rusové. V jejich představách, stejně jako v představách většiny informovaných obyvatel Západu, a popravdě i ve skutečnosti byla Ukrajina tím, čemu se odborně říká failed state, tedy zhroucený stát. Od získání nezávislosti v roce 1991 ztratila Ukrajina kvůli emigraci a klesající porodnosti snad 11 milionů obyvatel. Ovládli ji oligarchové, korupce dosáhla šílených rozměrů a zdálo se, že země i její obyvatelé jsou na prodej. V předvečer války se Ukrajina stala zaslíbenou zemí levného náhradního mateřství.
      Samozřejmě byla Ukrajina ze strany NATO vybavena protitankovými střelami Javelin a od začátku války měla k dispozici americké pozorovací a naváděcí systémy, ale zuřivý odpor země v rozkladu je historicky jedinečný. Nikdo nemohl předpokládat, že Ukrajina najde ve válce důvod k životu a k ospravedlnění vlastní existence.
    4. Ekonomická odolnost Ruska. Tvrdilo se nám, že sankce, zejména vyloučení ruských bank z mezibankovního platebního systému SWIFT, srazí zemi na kolena. Kdyby si však naši zvídaví politici a novináři našli čas a přečetli si knihu Davida Teurtrieho Rusko: návrat moci (Russie: le retour de la puissance), která vyšla několik měsíců před válkou, byli bychom této směšné víry ve svou všemocnost ve finanční oblasti ušetřeni. Teurtrie ukazuje, že Rusové se přizpůsobili sankcím z roku 2014 a připravili se na osamostatnění v oblasti informačních technologií a bankovnictví. V této knize popisuje moderní Rusko, na hony vzdálené rigidní neostalinistické autokracii, kterou den co den líčí náš tisk, Rusko schopné velké technické, ekonomické a sociální pružnosti, zkrátka protivníka, kterého je třeba brát vážně.
    5. Podlomení jakékoli evropské vůle. Od začátku byla Evropa francouzsko-německým svazkem, který nicméně od krize v letech 2007–2008 získal podobu patriarchálního manželství, v němž Německo vystupovalo jako dominantní manžel, který už neposlouchá, co mu jeho manželka říká. Ale i pod německou hegemonií si Evropa zachovávala určitou míru autonomie. Přes počáteční neochotu na druhé straně Rýna v podobě váhání kancléře Scholze však Evropská unie velmi rychle opustila jakoukoli snahu hájit vlastní zájmy, odřízla se od svého ruského energetického a obchodního partnera a začala se stále přísněji sankcionovat. Německo bez mrknutí oka přijalo sabotáž plynovodů Nord Stream, jež mu částečně zajišťovaly dodávky energie. To byl teroristický čin namířený proti Německu, ale i proti Rusku, který spáchal americký „ochránce“ Německa, jenž se pro tuto příležitost spojil s Norskem, tedy zemí, která nepatří do Evropské unie. Německu se dokonce podařilo zcela ignorovat výsledky vynikajícího šetření této neuvěřitelné události ze strany Seymoura Hershe, jenž obviňuje stát, který se představuje jako nepostradatelný ručitel mezinárodního řádu. Byli jsme však také svědky toho, jak se z mezinárodní scény vypařila Francie Emmanuela Macrona, zatímco Polsko se stalo hlavním agentem Washingtonu v Evropské unii a následovalo v této roli Spojené království, které se kvůli brexitu ocitlo mimo Unii. Na kontinentu tak byla osa Paříž–Berlín nahrazena osou Londýn–Varšava–Kyjev řízenou z Washingtonu. Tento ústup Evropy jako autonomního geopolitického hráče je vpravdě matoucí, uvědomíme-li si, že sotva před dvaceti lety vedl odpor Německa a Francie vůči válce v Iráku ke společným tiskovým konferencím kancléře Schrödera, prezidenta Chiraca a prezidenta Putina.
    6. Nástup Velké Británie jako agresivního psa štěkajícího na Rusko a horlivce snažícího se mluvit za celé NATO. Britské ministerstvo obrany se v západním tisku začalo projevovat jako jeden z nejohnivějších komentátorů konfliktu, a to do té míry, že američtí neokonzervativci vedle něj vypadali jen jako celkem vlažní militaristé. Velká Británie chtěla být první, kdo na Ukrajinu pošle rakety dlouhého doletu a těžké tanky.
      Stejně bizarním způsobem se toto válečné štvaní dotklo i Skandinávie, která byla dlouho mírumilovně naladěná a spíše než boji byla nakloněná neutralitě.
    7. Severní Evropa vyjadřující se podobně horečnatě jako Britové. Norsko a Dánsko jsou velmi důležitými vojenskými prostředníky Spojených států, přičemž Finsko a Švédsko projevují vstupem do NATO zájem o válku, který, jak uvidíme, předcházel ruské invazi na Ukrajinu.
    8. Znepokojení Spojených států, jež postupně narůstalo a oficiálně se objevilo v červnu 2023 v četných zprávách a článcích a jehož původním zdrojem byl Pentagon, z toho, že americký vojenský průmysl je nedostatečný a že světová supervelmoc není schopna zajistit dodávky nábojů nebo čehokoli jiného svému ukrajinskému chráněnci. To je zcela mimořádný jev, uvědomíme-li si, že v předvečer války činil společný hrubý domácí produkt (HDP) Ruska a Běloruska 3,3 % HDP Západu (Spojených států, Kanady, Evropy, Japonska a Koreje). Tato hodnota představuje dvojí problém: Jednak pro ukrajinskou armádu, která válku prohrává kvůli nedostatku materiálních zdrojů, a jednak pro královskou západní vědu – politickou ekonomii – jejíž, troufáme si říct, falešná povaha se tak ukazuje světu. Koncept hrubého domácího produktu je zastaralý a my se nyní musíme zamyslet nad vztahem neoliberální politické ekonomie ke skutečnosti.
    9. Ideologická osamělost Západu a jeho nevědomost ohledně vlastní izolace. Lidé na Západě si zvykli diktovat hodnoty, k nimž se musí svět hlásit, a tak poněkud hloupě očekávali, že celá planeta bude sdílet jejich rozhořčení nad Ruskem. Zjistili, že to tak není. Jakmile pominul prvotní šok z války, byla všude vidět stále méně skrývaná podpora Ruska. To, že Čína, kterou Američané měli na seznamu jako svého dalšího protivníka, nebude podporovat NATO, bylo možné očekávat. Je však třeba poznamenat, že komentátoři na obou stranách Atlantiku, zaslepení svým ideologickým narcismem, dokázali více než rok vážně uvažovat o tom, že by Čína nemusela podporovat Rusko. Ještě větším zklamáním bylo odmítnutí Indie postavit se na stranu Západu, bezpochyby proto, že Indie je největší demokracií na světě, a to je pro „liberální demokracie“ poněkud trapné. Veřejnost byla uklidňována tím, že je to z důvodu, že indická vojenská technika pochází z velké části z Ruska. V případě Íránu, který rychle dodal Rusku bezpilotní letouny, komentátoři nedocenili význam tohoto sblížení. Amatérští geopolitici ve sdělovacích prostředcích i jinde, zvyklí házet obě země do jednoho pytle jako zlé síly, zapomněli, jak daleko má jejich spojenectví k samozřejmosti. Historicky měl Írán dva nepřátele: Británii, kterou po pádu britského impéria nahradily Spojené státy, a… Rusko. Tento obrat by měl být varovným signálem rozsahu probíhajících geopolitických otřesů. Turecko, které je členem NATO, podle všeho navazuje stále těsnější vztahy s Putinovým Ruskem, u nichž se dnes v oblasti Černého moře mísí opravdové porozumění se soupeřením. Západ to vykládal pouze tak, že kolegové diktátoři zjevně sdílejí společné aspirace. Ale od doby, kdy byl Erdogan v květnu 2023 demokraticky znovuzvolen, je stále
      obtížnější tuto linii udržet. Ve skutečnosti se zdá, že po roce a půl války celý muslimský svět považuje Rusko spíše za partnera než za protivníka. Je stále jasnější, že Saúdská Arábie a Rusko se v otázce řízení těžby a cen ropy navzájem považují spíše za ekonomické partnery než za ideologické protivníky. Obecněji řečeno, hospodářská dynamika války den ode dne zvyšuje nepřátelství vůči Západu v rozvojovém světě, protože ten trpí sankcemi.
    10. Porážka Západu. Takové prohlášení může být překvapující, když válka ještě neskončila. Tato porážka je však jistá, protože Západ se spíše ničí sám, než že by byl napaden Ruskem.
      Rozšiřme si obzory a na chvíli se oprostěme od emocí, které válečné násilí oprávněně vyvolává. Nacházíme se v období dovršené globalizace, a to jak ve významu dosažení maxima globalizace, tak i ve smyslu jejího dokončení. Pokusme se o geopolitický pohled: Ve skutečnosti Rusko není hlavním problémem. Sice má hodně velkou rozlohu, ale počet jeho obyvatel se zmenšuje a nebylo by tak schopno převzít kontrolu nad planetou – a ani po tom netouží. Je to normální mocnost mezi jinými, jejíž vývoj není nikterak záhadný. Žádná ruská krize nemůže narušit globální rovnováhu. To, co ohrožuje rovnováhu planety, je terminální krize Západu, přesněji řečeno krize Spojených států. Její nejzazší vlny narazily na hráz ruského odporu, na klasický konzervativní národní stát.

     Ukázka je z autorova úvodu ke knize Porážka Západu.

  • Válka je svatokrádež – přestaňme ji přiživovat

    Válka je svatokrádež – přestaňme ji přiživovat

    Tímto článkem si připomínáme nedávno zesnulého papeže Františka – připomínáme si ho nejenom jako  bojovníka za mír, proti zbytečným výdajům na zbrojení a zejména jako zásadního odpůrce jaderných zbraní, ale také kvůli tomu, že jako jeden z mála světových vůdců trval na tom, že válka na Ukrajině je válkou vyprovokovanou. Text je z knihy „Proti válce – odvaha budovat mír“, která vyšla v našem nakladatelství v roce 2023.

    Před rokem jsem se na své apoštolské cestě do ztrýzněného Iráku mohl osobně přesvědčit o katastrofě, kterou způsobila válka, bratrovražedné násilí a terorismus. Viděl jsem rozvalené domy a rozdrásaná srdce, ale rovněž zárodky obrodné naděje. Nikdy by mě tenkrát nenapadlo, že se o rok později stanu svědkem toho, jak válečný konflikt propuká v Evropě.

    Od samého počátku svého působení ve funkci římského biskupa jsem hovořil o třetí světové válce a upozorňoval jsem, že ji už zažíváme, byť zatím pouze po kouscích. Tyto kousky se časem čím dál víc rozrůstaly a vzájemně propojovaly…

    V současnosti probíhá ve světě spousta válek, které působí obrovskou bolest a vybírají si nevinné oběti, a to zejména mezi dětmi. Kvůli těmto válkám se dávají na útěk milióny lidí, kteří jsou nuceni opustit svou zemi, domov a zničená města, aby si zachránili život.

    Jedná se o nespočet pozapomenutých válek, které se čas od času znovu vynoří před naším těkajícím zrakem. Tyto války nám připadaly „vzdálené.“ Dokud válka nyní – skoro nečekaně – nepropukla v naší blízkosti. Ukrajina byla napadena a obsazena. A těmi, na něž tento válečný konflikt těžce doléhá, je bohužel nespočet nevinných civilistů, mnoho žen, dětí i starých lidí; ti všichni jsou nuceni žít v krytech vyhloubených pod zemí, aby se ochránili před bombardováním. Celé rodiny se rozdělily, protože manželé, otcové a dědové zůstali, aby se zapojili do boje, zatímco jejich manželky, matky a babičky se vydaly na dlouhé cesty za nadějí do zahraničí, aby hledaly útočiště v jiných zemích, které je přijímají s velkou srdečností.

    Při pohledu na srdceryvné obrazy, které denně vídáme, a při poslechu nářku dětí a žen nelze než volat: „Přestaňte!“ Válka není řešení – válka je šílenství, válka je monstrum, válka je rakovina, která živí sebe sama pohlcováním všeho kolem! Ba co více, válka je svatokrádež, jež hubí to nejcennější na naší zemi – totiž lidský život, nevinnost maličkých, krásu stvoření. Ano, válka je svatokrádež!

    Nemohu nevzpomenout, jak se v roce 1962 svatý Jan XXIII. obrátil na tehdejší mocnosti s úpěnlivou prosbou o zamezení další eskalaci konfliktu, který mohl svět uvrhnout do propasti jaderné války. Zapomenout nemohu ani na důraznost, s níž svatý Pavel VI. v roce 1965 na Valném shromáždění Organizace spojených národů řekl: „Už nikdy více válku! Už nikdy více válku!,“ nebo na četné výzvy k míru formulované svatým Janem Pavlem II., který v roce 1991 označil válku za „dobrodružství bez návratu.“

    Nyní jsme svědky dalšího barbarství v řadě – a nám bohužel selhává paměť. Kdybychom totiž měli lepší paměť, vzpomněli bychom si na to, co nám vyprávěli naši prarodiče a rodiče, a potřebu míru bychom pociťovali stejnou měrou, jakou si naše plíce žádají kyslík. Válka vše rozvrací, je to čiré šílenství; jediným cílem války je zkáza a právě zkázou se válka sama rozvíjí a rozrůstá. Kdybychom měli lepší paměť, neutráceli bychom desítky, ba stovky miliard dolarů na vyzbrojování, na nákup čím dál sofistikovanějších zbraní, na rozšiřování trhu a posilování obchodu se zbraněmi, které nakonec zabíjejí děti, ženy i starce. Vždyť se podle výpočtů jednoho významného výzkumného centra ve Stockholmu jedná o 1981 miliard dolarů ročně. Přitom právě ve druhém roce pandemie, kdy se naopak veškeré naše úsilí mělo soustředit na celosvětové zdraví a záchranu životů před virem, došlo k dramatickému nárůstu o 2,6 procentních bodů.

    Kdybychom měli lepší paměť, věděli bychom, že válku je třeba zastavit v našich srdcích dříve, než se přenese na frontu. Ze srdcí je nutno vykořenit nenávist dříve, než bude pozdě.

    A k tomu nám poslouží dialog, vyjednávání, naslouchání, diplomatické schopnosti, kreativita i prozíravá politika, jež dokáže vybudovat nový systém soužití, který by se již nezakládal na zbraních a jejich síle, na zastrašování. Každá válka představuje nejenom selhání politiky, ale také ostudnou kapitulaci před silami zla.

    V listopadu 2019 jsem v Hirošimě – městě, které se stalo symbolem druhé světové války a jehož obyvatelé byli spolu s obyvateli Nagasaki zmasakrováni dvěma jadernými bombami – znovu zdůraznil, že využití jaderné energie pro válečné účely je dnes více než kdy jindy zločinem, a to nejen zločinem proti člověku a jeho důstojnosti, nýbrž také proti všem možnostem budoucnosti v našem společném domově. Užití jaderné energie pro válečné účely je amorální a stejně tak je amorální držení jaderných zbraní.

    Kdo by si dokázal představit, že se o necelé tři roky později bude nad Evropou vznášet přízrak jaderné války? Krok za krokem tak směřujeme ke katastrofě. Kousek po kousku hrozí, že se svět stane dějištěm jedné jediné Třetí světové války. Směřujeme k ní, jako kdyby byla nevyhnutelná.

    Místo toho musíme důrazně opakovat: nikoli, není nevyhnutelná! Nikoli, válka není nevyhnutelná! Jestliže se necháme pohltit monstrem, které představuje válka, jestliže dovolíme, aby toto monstrum vztyčilo hlavu a určovalo naše skutky, pak prohrají všichni – zničíme Boží tvory, dopustíme se svatokrádeže a našim dětem a vnukům připravíme budoucnost prosycenou smrtí.

    Na rozhodnutí vést válku se podílejí chamtivost, nesnášenlivost, touha po moci a násilí, a tyto motivy bývají často ospravedlňovány válečnou ideologií, která opomíjí nezměrnou hodnotu lidského života, každého lidského života, i úctu a péči, jež mu náleží.

    Při pohledu na výjevy smrti, které k nám přicházejí z Ukrajiny, je těžké doufat. Přesto tu jsou zárodky naděje. Existují miliony lidí, kteří po válce netouží a neospravedlňují ji, nýbrž požadují mír. Existují miliony mladých lidí, kteří nás žádají, abychom udělali vše možné i nemožné pro ukončení války, všech válek. Právě s myslí upřenou na ně, mladé lidi a děti, musíme společně zopakovat: již nikdy více válku. A společně se zavázat k budování světa, který bude mírumilovnější, protože bude spravedlivější. Vítězem se v něm stane mír, nikoliv válečné šílenství; spravedlnost, nikoliv válečné příkoří; vzájemné odpuštění, nikoliv nenávist, která rozděluje a nutí nás spatřovat nepřítele v tom druhém, kdo je jiný než my. Rád bych zde citoval jednoho italského pastýře duší, ctihodného dona Tonina Bella, biskupa apulijské diecéze v Molfetta-Ruvo-Giovinazzo-Terlizzi, neúnavného hlasatele míru, který s oblibou opakoval, že konflikty a všechny války „povstávají z toho, že se rozplývají rysy tváří“. Jakmile tomu druhému vyretušujeme tvář, můžeme dát zaznít hřmotu zbraní. Jakmile však máme toho druhého – jeho tvář i jeho bolest – na očích, nedovolí nám to použít násilí k potupení jeho důstojnosti.

    V encyklice Fratelli tutti jsem navrhl, aby se peníze, jež jsou vynakládány na zbrojení a další vojenské výdaje, použily na založení světového fondu. Jeho úkolem by bylo konečně vymýtit hlad a podpořit rozvoj nejchudších zemí, aby jejich obyvatelé nemuseli vyhledávat násilná či klamavá řešení a kvůli důstojnějšímu životu nebyli nuceni opouštět své země.

    Znovu předkládám tento návrh dnes, a to především dnes. Protože válku je nutno ukončit, všechny války je nutno ukončit – a války skončí pouze tehdy, pokud je my přestaneme „přiživovat“.

    Z Vatikánu, 29. března 2022

  • Realistické varování

    Realistické varování

    Doslov ke knize Glenna Diesena: Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád

    Válce na Ukrajině se dalo snadno zabránit, kdyby se dodržovaly vestfálské zásady. Západ však odmítl nevměšování a princip mocenské rovnováhy tím, že v roce 2014 podpořil státní převrat s cílem rozšířit NATO. Ústavní převrat podpořila menšina Ukrajinců a jen malá menšina si přála rozšíření NATO. Jak se ukazuje na základě četných důkazů, Západ věděl, že přeměna Ukrajiny z mostu mezi Ruskem a Západem na baštu proti Rusku pravděpodobně vyvolá občanskou válku a ruský vpád…

    Norský profesor Glenn Diesen předkládá svojí knihou Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád fakticky podložený pohled na válku na Ukrajině, který je v příkrém rozporu se vším, co dnes o této válce tvrdí většina západních politiků, úředníků, vojáků, aktivistů a jim poplatných médií. Válka nevypukla nevyprovokovanou ruskou agresí vycházející z Putinovy touhy obnovit Sovětský svaz a vládu nad střední Evropou. Diesen přesvědčivě dokládá, že válku vyprovokovala agresivní politika USA. Washington se dlouhodobě snaží oslabit jakoukoliv mocnost, kterou považuje za hrozbu své globální nadvládě.
    Ačkoliv si Američané byli dobře vědomi toho, že Rusko považuje americkou expanzi ve východní Evropě za ohrožení, odmítali se s Ruskem o těchto otázkách bavit a posouvali svoji zónu vlivu až na ruské hranice. Přitom sami jsou připraveni prosazovat válkou své bezpečností zájmy tisíce kilometrů od vlastních hranic. Když Rusové opakovaně varovali, že nepřipustí, aby Američané převzali kontrolu nad Ukrajinou, Američané a jejich spojenci reagovali obviňováním Ruska z imperialistických choutek a mluvili o nutnosti respektovat touhy ukrajinského lidu. To, jak jim samým leží tyto touhy na srdci, předvedli v únoru 2014. Pomáhali svrhnout demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče, který se odvážil dát přednost Moskvě před Bruselem a Washingtonem, aby následně nastolili postmajdanskou vládu západních loutek. Ty už vyjadřovaly přesně ty touhy, jež se Američanům hodily.
    Rusové tehdy reagují: zabírají Krym, kde mají vojenské základny zajišťující ruskou přítomnost v Černém moři, a podporují ruskojazyčné povstalce na východě země. Tito přívrženci svrženého prezidenta Janukovyče povstali proto, že jedním z prvních kroků kyjevské vlády byl zákaz ruštiny a diskriminace ruskojazyčných občanů. Kyjev se pokouší východ odříznout od zdrojů a zahajuje „protiteroristickou“ operaci, která si v průběhu let vyžádá 14 tisíc obětí; Rusko posílá zbraně, munici a poradce, ale přímo se vojensky neangažuje. Především Putin odmítá podpořit snahu povstalců o odtržení od Ukrajiny a upřednostňuje její federalizaci.

    Na místě potom nejsou otázky, proč Rusko k invazi přistoupilo, nýbrž proč to udělalo tak pozdě a proč bylo zpočátku ve svém postupu tak umírněné. Z Diesenova výkladu vyplývá, že Putin věřil v možnost dohody a že termín „zvláštní vojenská operace“ neměl pouze maskovat vojenské obsazení Ukrajiny, nýbrž vystihoval podstatu věci. Tou bylo vynutit si ukrajinskou neutralitu, stvrdit příslušnost Krymu k Rusku a ochránit postavení ruskojazyčných Ukrajinců. Proto ruská vojenská operace nezahrnovala ochromující útoky na civilní infrastrukturu a minimalizovala ztráty ukrajinských civilistů. Stačí ji srovnat s americkým útokem na Bagdád před dvaceti lety či s izraelskými masakry v Gaze.
    Diesen připomíná, že ještě po zahájení operace se chtěli dohodnout i samotní Ukrajinci. Prezident Zelenský byl připraven jednat o neutralitě a několik jednání se odehrálo za tureckého a izraelského zprostředkování. Zprostředkovatelé potvrzují, že dohoda mezi Rusy a Ukrajinci byla na spadnutí. Proč k ní nedošlo? Odmítli ji Američané a Briti. Válku si přáli, neboť očekávali, že zavlečením Ruska do dlouhé války ho politicky oslabí, ekonomicky vyčerpají a mezinárodně izolují. O samotnou Ukrajinu jim šlo až na posledním místě, pokud vůbec. Dnes je zřejmé, že žádný z těchto cílů se uskutečnit nepodařilo. Putinův režim je silnější než dříve, ruské ekonomice se daří a izolovat Rusko se podařilo pouze ve vztahu k Evropě, což poškodilo více Evropu než Rusko, zatímco pro globální jih zůstává Rusko respektovaným a vyhledávaným partnerem. Globální jih nestojí o porážku Ruska, která by v jeho perspektivě pouze posílila aroganci a agresivitu Západu. A Ukrajina? Je zničená a účet bude platit Evropa.

    *

    Jedná se o všeobecně známá fakta, nicméně oficiální propaganda je natolik potlačuje, že jejich samotné shrnutí představuje čin záslužný a doufejme, že stále ještě nikoliv trestný. Diesenova kniha však nabízí více. Mimo jiné nám umožňuje lépe pochopit charakter kyjevského režimu včetně zdánlivého paradoxu: Zelenský, který se stal prezidentem se slibem míru a dohody s Ruskem, dovedl zemi do války a je oslavován americkými jestřáby nadšenými, že válka za americké zájmy se vede za ukrajinské životy.

    Diesen vysvětluje, jak moc jsou nejvyšší politici jako Zelenský závislí na extrémistických či dokonce neo-nacistických skupinách a milicích. Tyto živly jistě nepředstavují většinu ukrajinské veřejnosti, a pokud náhodou kandidují, dosahují jednotek procent. To však není měřítkem jejich vlivu. Právě tito násilníci uskutečnili majdanský převrat, mimo jiné střelbou do prozápadních demonstrantů, aby z jejich smrti vzápětí obvinili Janukovyče. Diesen uvádí, že v roce 2020 tvořily polovojenské milice asi 40 % všech ukrajinských ozbrojených sil, že byly prošpikovány extrémisty a vyzbrojovány a cvičeny západními mocnostmi. Když se Zelenský pokoušel získat nad nimi kontrolu, neuspěl a byl nucen se jim přizpůsobit, neboť v jejich ozbrojených rukách se nachází reálná moc. K paradoxům ukrajinských poměrů patří i to, že neonacistický prapor Azov i Zelenský měli téhož sponzora – židovského oligarchu Igora Kolomojského.

    Podstatnější je však západní podpora ukrajinským extrémistům a neonacistům. Diesen připomíná, že státy NATO mají poměrně hlubokou tradici podpory extrémistických a teroristických skupin. Dnes to vidíme především na podpoře islamistickým teroristům v boji proti režimům, které Američanům překážejí, jako například v Afghánistánu, Rusku, Sýrii, Íránu či v Kaddáfího Libyi. Nicméně po celou studenou válku fungoval v rámci NATO přísně utajovaný projekt Gladio, který organizoval v řadě západoevropských států pravicově extrémistické skupiny jakožto záložní partyzánské armády pro případ sovětské okupace. Některé z nich se čas od času vymkly kontrole a podnikaly teroristické útoky proti nic netušícím Západoevropanům.

    Že nacisté či neonacisté mohou být užitečnými a motivovanými spojenci proti Rusku, se v NATO ví už od jeho vzniku. Nicméně nikde v Evropě se těmto skupinám nikdy nedostávalo takového veřejného uznání jako na dnešní Ukrajině. Z hlediska Západu představují užitečnou pátou kolonu, kterou mohou západní zpravodajské služby mobilizovat jak proti Rusku, tak i proti ukrajinským politikům, kteří by se chtěli s Ruskem dohodnout, jako svého času Zelenský. Na druhou stranu ani sám Západ je nedokáže zcela kontrolovat a podobně jako v případě islámských fundamentalistů zde vytváří monstra, která se v určitý okamžik mohou proti němu obrátit.
    *

    Diesen tyto události včleňuje do širšího historického kontextu, jímž je přechod od americké liberální hegemonie k multipolárnímu uspořádání světa. Úvodní kapitoly proto věnuje pojmu mezinárodní řád a ukazuje, jak se napříč staletími proměňoval. Vychází přitom ze školy politického realismu, která za hlavní znak mezinárodního řádu považuje rozložení moci. Moc může být rozptýlena mezi řadu hráčů, jako ve starověkém Řecku mezi Athénami, Spartou, Korintem, Thébami a dalšími, nebo naopak soustředěna v rukách jednoho z nich, jako tomu bylo v Římském impériu. Každý model má své výhody a nevýhody a v průběhu staletí se střídají. Dnes zažíváme přechod od centralizovaného systému americké hegemonie k systému, v němž bude více mocenských center, vedle USA také například Čína, Indie, Rusko či Brazílie, a kterému se říká multipolarita.

    Válka na Ukrajině se dnes odehrává na pozadí amerického odporu vůči ztrátě výsadního postavení hegemona a snahy oslabit hlavní hráče nastupující multipolarity. Tento odpor není v historii ničím výjimečným, máme jen málo příkladů, kdy se velmoc dobrovolně vzdává výsadního postavení, jako to učinil Gorbačovův Sovětský svaz, když na přelomu osmdesátých a devadesátých let uvěřil v možnost velmocenské dohody s USA. Diesen připomíná, že Velká Británie a po ní USA se ve vztahu k Evropě a Asii důsledně držely mocenské logiky, která jim velela podkopávat potenciálního konkurenta tím, že podporovaly jeho nepřítele. V posledních dvou stoletích se to projevovalo rozehráváním Ruska proti Německu a později Číny proti Rusku. Devadesátá léta byla výjimečná tím, že USA dosáhly takové převahy, že všechny tyto státy se staly satelity životně závislými na vztazích s USA. Většina realistů by vysvětlila, že takový stav může být pouze dočasný, neboť hegemonie nutně vede k arogantní přezíravosti vůči bezpečnostním zájmům ostatních, což plodí odpor vůči hegemonovi.

    Diesen na historických příkladech toto mocenské jednání dokládá. Ukazuje, jak Velká Británie po celé devatenácté století bojovala proti mocenské expanzi ruské říše, ale i jak ještě ve dvacátých minulého století nevylučovala válku s nastupujícím hegemonem USA či jak již na jaře 1945 uvažovala o nasazení zajatých nacistů ve válce proti SSSR. Po roce 1945 však tuto roli přebírají USA, když zahajují politiku zadržování komunismu. K méně známým kapitolám, které autor připomíná, patří také americké veto mírové smlouvy mezi SSSR a Japonskem v padesátých letech. Poté, co v devadesátých letech Gorbačov a Jelcin uvěří slibům Spojených států o plnoprávném partnerství, se arogantně prohlásí za vítěze studené války a dělají vše proto, aby Rusko geopoliticky oslabily, vyloučily z Evropy a upevnily své postavení světového hegemona.
    Tímto způsobem USA nepřistupují pouze ke svým rivalům, jednají tak i se svými vazaly. Poznali to Němci, když přišli o plynovod Nordstream, pocítil to i Tchaj-wan. Diesen uvádí, že ministr obrany tohoto amerického chráněnce varoval před americkým útokem na svůj strategický průmysl, neboť ve Washingtonu uvažují o zničení největšího tchajwanského výrobce čipů TSMC, aby jeho továrny na výrobu polovodičů nepřebrala Čína.

    Vzhledem k šíři historického záběru se do Diesenova výkladu občas vkrádají až přílišná zjednodušení a nepřesnosti. Středověká Svatá říše římská neměla co do mocenského uspořádání téměř nic společného se starověkým Římským impériem. Nejenže byla moc rozdělena mezi císařem a papežem, ale větší část Evropy tvořila samostatná království, která císaře neuznávala. Samostatný problém představuje mocenská rovnováha, formálně je zakotvena až mírem utrechtským, nikoliv vestfálským a Thomas Hobbes nepatří k jejím teoretikům. Autor rovněž pomíjí, že mocenská rovnováha může dobře fungovat i v podmínkách bipolarity, neboť mocenské vyvažování se nemusí opírat pouze o flexibilní alianční politiku, nýbrž i o mobilizaci vnitřních zdrojů, což podle neorealistů svědčí stabilitě. Nicméně to jsou jen drobnosti, které nezneplatňují Diesenovy argumenty.

    Závažnější námitka může být vznesena k optimismu, s nímž Diesen vyhlíží multipolární svět a který shrnuje názvem jedné z kapitol: Od unipolárních konfliktů k multipolárnímu míru. Čtenář může na tomto základě dojít k závěru, že multipolarita a mocenská rovnováha představují uspokojivé řešení otázky po optimálním rozložení moci v mezinárodním systému. Tento závěr se navíc nabízí ve světle výstřelků amerického imperialismu, které autor přesvědčivě dokládá. O nesnesitelnosti upadající americké hegemonie není sporu.

    To však neznamená, že multipolarita zaručuje mír. V dějinách často ústila do vyhlazovacích válek, které účastníky přiměly hledat alternativu. Řecká města byla ve vzájemných konfliktech naprosto nemilosrdná. O řecké zkušenosti lze jistě s Diesenem říci: „Blahodárná spolupráce a soupeření mezi různými řeckými městskými státy byly zdrojem rozmanitosti myšlenek a vitality, které pozvedly řeckou civilizaci.“ Pokud však k tomu nedodáme nic o ničení, vyhlazování a zotročování, která toto soupeření doprovázela, uniká nám podstatná skutečnost. Rovněž je třeba podtrhnout, že novověká evropská mocenská rovnováha končí jatkami dvou světových válek. Období multipolárního míru jistě může nastat, ale není to automatické a půjde jako vždy o mír dočasný. To, že se dnes Čína, Rusko, Indie a další chovají ve stínu americké hegemonie poměrně zodpovědně, jak uvádí Diesen, neznamená, že totéž od nich můžeme očekávat i do budoucna.
    Neměli bychom skrývat tragický charakter otázky po ideálním mocenském uspořádání – žádné není. To nám však nebrání promýšlet mechanismy, které budou tuto tragičnost zmírňovat a zamezovat destruktivním dopadům nakládání s mocí na lidstvo. Tento úkol před námi stojí jak za hegemonie, tak i v multipolaritě.

    *

    Složitost nastavení stabilního a spravedlivého řádu souvisí také s tím, že mezinárodní řád není definován pouze rozložením moci. Charakterizují ho také ekonomické vztahy a normy, které jeho hlavní účastníci sdílejí. Americkou hegemonii doprovází ekonomika globalizovaného kapitalismu a normy progresivistického liberalismu. Těchto otázek se Diesen dotýká spíše letmo.
    Podstatu normativního problému však vystihuje přesně. Kritizuje univerzalismus, s nímž Američané prohlašují své vlastní liberálně progresivistické normy za všeobecně závazné. Jak autor poznamenává, Američané nahrazují diplomacii socializací. Zatímco diplomacie předpokládá rovnoprávnou dohodu, socializace znamená přijetí amerických norem bez možnosti o nich diskutovat, či je dokonce měnit.

    Americký univerzalismus je od počátku zatížen obrovským pokrytectvím a v poslední době navíc degeneruje. Pokrytectví spočívá v tom, že vznešenými ideály zastírá mocenskou povahu amerického jednání, což také objasňuje neustálou potřebu propagandy, která je proto v americké demokracii silnější než v autoritářských režimech. Ke slušným propagandistickým výkonům patří výrok Trumpova ministra zahraničí Pompea o plynovodu Nordstream: „Uděláme vše, co bude v našich silách, abychom zajistili, že tento plynovod nebude ohrožovat Evropu.“ Vskutku dojemná péče o evropskou bezpečnost ze strany Washingtonu! Když pak Američané či jejich spojenci tento plynovod zničí, ze sabotáže bezostyšně obviní Moskvu.
    Degeneraci vládnoucího univerzalismu pozorujeme na tom, že namísto slibovaného věčného míru se dostáváme do věčných válek ve jménu míru, demokracie a lidských práv. Jak autor píše: „Demokracie a lidská práva paradoxně přestaly být hodnotami, které by sloužily ke kritice a omezování moci; místo toho se využívaly za účelem použití moci.“ Úpadek západního univerzalismu pak skvěle vystihuje citát maďarského premiéra Orbána: „Dnešní západní hodnoty znamenají tři věci: migraci, LGBTQ a válku.“

    Diesen upozorňuje na konzervativní politické proudy na Západě, pro něž se tato ideologie stává nepřijatelnou a kterým se proto současné Rusko jeví jako ideologický spojenec. Nicméně tento fakt by si zasloužil hlubšího rozboru. Asi by bylo na místě odlišit respekt k Putinovým mocenským výkonům, jimiž pozvedl Rusko z oligarchizace a liberálního marasmu, a tomu, jak dnes dokáže čelit americké rozpínavosti, od obdivu Putina coby nositele konzervativních hodnot. Tento obdiv většinou pochází z nedorozumění, neboť Putinův režim postrádá jasné ideologické směřování a praktické nakládání s mocí je natolik ruské, že jeho západní obdivovatelé by své iluze rychle ztratili, pokud by s ním byli přímo konfrontováni. Zůstává pak otázka normativního zakotvení nastupující multipolarity. Jistě se nemůže jednat o silný univerzalismus jako ten, který dnes protlačují USA, ale určitá univerzální shoda je nezbytná. Řecká multipolarita fungovala v rámci jednoho jazyka a kultury, novověká evropská multipolarita vycházela z křesťanství. Oč se bude opírat nový řád, zatím nevíme.
    Také není jasné, jak budou v multipolaritě uspořádány ekonomické vztahy. Diesen vysvětluje, jak se myšlenka globálního volného obchodu stala nástrojem nejprve britské a později americké hegemonie. Na této koncepci stojí i dnešní globalizovaný kapitalismus, který zajišťuje výjimečné zisky západním korporacím, ale který také umožnil Číně jako hlavnímu americkému rivalovi raketový vzestup.

    Globalizovaný kapitalismus je svojí podstatou přísně hierarchický. Tuto hierarchii vystihuje autorem citovaný závěr anglického politického ekonoma Davida Ricarda, který před dvěma sty lety volný obchod obhajoval s tím, že „víno se bude vyrábět ve Francii a Portugalsku, obilí se bude pěstovat v Americe a Polsku a železářské a jiné zboží se bude vyrábět v Anglii“. Tento princip neříká jen to, že se každá země specializuje na to, co jí jde relativně nejlépe, nýbrž také vytváří hierarchii, v níž nejvýnosnější aktivity jsou soustředěny v nejvyspělejších zemích, zatímco méně vyspělé paběrkují. Na podobné hierarchii stojí současné neokoloniální vykořisťování části globálního jihu, z něhož profitují korporace americké, evropské ale i čínské a další.
    Nelze autorovi vyčítat, že se nezabývá budoucností globalizovaného kapitalismu, což přesahuje válku na Ukrajině. Ale k úvaze o příštím mezinárodním řádu tato otázka nutně patří. Současný globalizovaný kapitalismus se svými hierarchiemi je plodem americké hegemonie a vůbec není zřejmé, že by byl slučitelný s multipolaritou. Spíše si lze představit změnu hegemona při zachování systému, například Čínu střídající USA podobně jako svého času Američané vystřídali Brity, než udržení jednotného ekonomického systému v soutěži několika mocenských center. Současně má však dnes řada ekonomických aktivit na rozdíl od minulosti zcela přirozeně globální záběr. Řešení tohoto rozporu bude rozhodujícím způsobem utvářet nastupující mezinárodní řád.

    *

    Diesenova kniha je výjimečná jak svým shrnutím války na Ukrajině, tak i jejím zasazením do širší souvislosti změny světového řádu. Autor racionálně vyhodnocuje fakta, která jsou dnes propagandisty zamlčována a cenzory stíhána. Diesen nutně rozzlobí i české hlídače veřejné debaty. Čtenáři však dává možnost zahlédnout pravou tvář mezinárodní politiky i konfliktu v našem sousedství, který tak neblaze dopadá na naše životy. Jeho text je také výzvou Evropanům, aby si uvědomili, že pokud budou jejich vlády pokračovat v nastoupené zahraniční politice, řítí se do katastrofy.

    prof. Petr Drulák