Štítek: svět

„Svět musí být mnohopolární“ 2/2

Nejdůležitější světovou politickou událostí začátku září bylo bezesporu vrcholné setkání Šanghajské organizace pro spolupráci v Tianjinu (31. srpna – 1. září) a navazující oslavy Dne vítězství nad Japonskem – konce války v Tichomoří (3. září) v Pekingu, a to zejména kvůli jasně projevovanému rozhodnutí Indie a dalších zemí tzv. globálního Jihu výrazně rozvíjet spolupráci v rámci této a spřízněných organizací. Reakce z Evropy viz virální video z projevu distingovaného finského prezidenta Alexandra Stubba: „Moje poselství nejen pro mé evropské kolegy, ale zejména pro Spojené státy, zní: Pokud nebudeme prosazovat kooperativnější a důstojnější zahraniční politiku, zejména vůči globálnímu Jihu, jako je Indie a podobně, prohrajeme tuto hru. Myslím si tedy, že nedělní a pondělní setkání v Číně je pro nás všechny na globálním Západě dobrou připomínkou toho, co je v sázce – snažíme se zachovat zbytky starého řádu.“ K této události přinášíme přepis záznamu z tiskové konference ruského prezidenta Vladimíra Putina z úterý 2. září večer pekingského času. Analytici si v něm většinou všímají toho, jak V. Putin diplomaticky reagoval na legrační příspěvek D. Trumpa na Twitteru, v němž obvinil Putina a Kim Čong-una ze spiknutí proti USA. Zcela jinak reagoval pak na výroky německého kancléře Merze, který označil prezidenta Putina za největšího současného válečného zločince (což je taky legrační, vzhledem k tomu, jak se Merz staví ke skutečnému válečnému zločinci Benjaminu Netanjahuovi). V odpovědi na otázku, kdy skončí zvláštní vojenská operace, pak zaznělo, že Rusko sice doufá, že se podaří dosáhnout dohody o ukončení války, ale je také připraveno ji ukončit vojenskou silou. Kromě toho také vysvětluje, proč je případné možné jednání přímo s V. Zelenským slepou uličkou, a to vzhledem k platným ustanovením ukrajinské ústavy.

I. Ždanov: Dobrý večer!

Igor Ždanov, RT.

Vladimíre Vladimíroviči, když jste se vrátil na Aljašku, hned po přistání, doslova na červeném koberci, jste okamžitě zahájil rozhovor s prezidentem USA Donaldem Trumpem. Poté, po focení, jste s ním nastoupil do auta a pokračoval v rozhovoru. Mohl byste nám prosím říct, o čem jste tam mluvili, v jakém jazyce jste komunikovali? Nějaké podrobnosti o vašem rozhovoru.

Moc děkuji.

V. Putin: Mluvili jsme samozřejmě anglicky, ale takovou lámanou angličtinou, tím, co mi zbylo z mého slovníku. Ale na samém začátku – jak jsem o tom mluvil na tiskové konferenci – jsem mu řekl: „I’m very glad to see you, dear neighbor“ – jsem velmi rád, že vás vidím, drahý sousede, zdravého a živého. A když jsme jeli limuzínou, což trvalo asi 30 vteřin, vyměnili jsme si pár obecných frází a to bylo vše.

Replika: A s premiérem Módím jste v autě mluvil celou hodinu.

V. Putin: Ano, není to žádné tajemství. Vyprávěl jsem mu o tom, o čem jsme jednali na Aljašce.

N. Ivanov: Kulturní otázka.

V. Putin: Tady jsou všichni kulturní, nekulturní tu nejsou.

N. Ivanov: Naše vztahy s Čínou se rozvíjejí nejen v oblasti ekonomiky a energetiky, ale i v oblasti kultury. Jednou z významných událostí tohoto roku je uvedení společného filmu „Červený hedváb“. Mluvil jste o tom se Si Ťin-pchingem během jeho květnové návštěvy Moskvy a zmínil jste to v rozhovoru pro agenturu Sin-chua. Řekněte, budou ještě podobné projekty?

A možná jste také měl možnost vidět film „Červený hedváb“? Podělte se tedy o své dojmy.

Děkuji.

V. Putin: Vlastně to byl nápad samotného předsedy Si Ťin-pchinga. Byli jsme spolu na jedné akci a já jsem si všiml, že pro naše výrobce je velmi obtížné proniknout na čínský trh. On se tak mazaně usmál a řekl: pojďme produkovat společné filmy, a pak bude trh otevřený.

Opravdu je to tak. A jednou z prvních vlaštovek je film „Červený hedváb“. Tento film jsem neviděl, ale vím, že se zde zítra nebo pozítří bude promítat. Podle všeho je film populární a lidé se na něj rádi dívají. A samozřejmě máme i další projekty. Pokud vás to zajímá, můžete se zeptat ministryně kultury Ljubimové: ta vám přesněji sdělí všechny plány, které v tomto smyslu existují.

Pokud vím, již nyní se pracuje na dalších společných filmech. Je to opravdu velmi dobrý způsob, jak pracovat na obrovském, velmi silném a přitažlivém čínském trhu.

Prosím.

A. Savinych: Vladimire Vladimiroviči, pokud dovolíte, pokračujme v tématu filmu. Nyní byl na Západě uveden film, ve kterém jste jednou z postav. Film se jmenuje „Kremelský kouzelník“. Viděl jste tento film? Ukázali vám nějaké záběry? Vaši roli mimochodem ztvárnil britský herec Jude Law. Možná se znáte?

V. Putin: Ne, nejenže jsem tento film neviděl, ale dokonce o něm slyším poprvé. Nemohu k tomu nic říct, protože o tom nic nevím.

A. Savinych: Pokud dovolíte, pokračuji ještě s jedním tématem. Právě jste se dotkl tématu zdraví: dnes náhodou unikly do éteru záběry, na kterých jste s předsedou Si diskutovali o věku, nesmrtelnosti a transplantaci orgánů.

V. Putin: Ani jsem si toho nevšiml. A co?

A. Savinych: Opravdu si myslíte, že lidé budou moci žít 150 let a déle?

V. Putin: Ach, to byl, myslím, předseda, kdo o tom mluvil, když jsme šli na přehlídku. Ano, toto téma kdysi aktivně rozvíjel pan Berlusconi.

Moderní prostředky – jak ozdravné, tak lékařské, a dokonce i všechny druhy chirurgických zákroků souvisejících s výměnou orgánů – dávají lidstvu naději, že aktivní život bude pokračovat jinak než dnes – i když průměrný věk se v různých zemích liší, nicméně délka života se podstatně prodlouží.

Víte, nepamatuji si, ke kterému roku se tyto údaje OSN vztahují – podle mého názoru k roku 2050, musím se podívat, mohu se mýlit, ale řeknu obecně, o čem je řeč – k tomuto roku, myslím, že 2050, bude na planetě více lidí starších 65 let než pětiletých a šestiletých dětí. To bude mít sociální, politické i ekonomické důsledky. O tom musíme samozřejmě také přemýšlet, když mluvíme o délce života.

R. Sobol: Vladimíre Vladimíroviči, mohu se zeptat na program?

Děkuji.

Vraťme se prosím k tématu Vaší návštěvy, k programu Vaší návštěvy – toto vrcholné setkání ŠOS bylo pravděpodobně nejrozsáhlejší v celé historii organizace: Jaká je role této organizace v dnešním rozbouřeném světě? A může se ŠOS stát jakýmsi politickým svazkem, který bude účinněji čelit hrozbám přicházejícím ze Západu?

Děkuji.

V. Putin: ŠOS není určena k tomu, aby čelila komukoli. Takový úkol si neklade. A rád bych upozornil na to, že během diskusí, během bilaterálních setkání se za tyto čtyři dny nikdy, ani jednou, neobjevilo nic, co by se dalo nazvat konfrontací.

Všechno je u nás zaměřeno na práci, především samozřejmě na spolupráci mezi námi s pozitivním základem – s pozitivním. Nemyslíme na to, jak někoho obklíčit, někoho přehrát nebo na základě soupeření dosáhnout lepších výsledků, ne. Prostě přemýšlíme o tom, jak co nejlépe zorganizovat svou vlastní práci a díky společnému úsilí dosáhnout pozitivních výsledků.

Na to je ŠOS zaměřena.

I. Balda: Mohu položit související otázku – na stejné téma?

V. Putin: Určitě.

I. Balda: Vladimíre Vladimíroviči, řekněte prosím, Evropa nyní připravuje devatenáctý balíček sankcí a vyhrožuje vlastně už ne nám, ale našim partnerům. Jaký je náš postoj k tomu? Mluvil jste s velkým počtem členů ŠOS a partnerů, kterých se to může vážně dotknout, zejména s Indií a Čínou. Co si o tom myslí? Jak na to můžeme reagovat? A kdo tím podle vás nejvíce utrpí?

V. Putin: Víte, jakkoli je to podivné, prakticky jsme tato témata neprojednávali. Proč? Protože nás to, upřímně řečeno, příliš nezajímá. Události na Ukrajině jsou pouze záminkou pro řešení ekonomických otázek týkajících se řady zemí, jejichž ekonomické vazby někomu nevyhovují.

Například ano, existuje nerovnováha v obchodu mezi Spojenými státy a Indií, Spojenými státy a Čínou. Ale v ekonomických vztazích mezi Brazílií a Spojenými státy žádná nerovnováha neexistuje.

Konečný termín byl stanoven na 8. srpna, ale proti Brazílii byly zavedeny dodatečné cla 6. srpna. Co s tím má společného Ukrajina? Ale na Ukrajinu se odkazovalo. Co s tím má Ukrajina společného? Nic. Tam jsou problémy, právě tam, vnitropolitické problémy, mimo jiné související s vztahy mezi současnými úřady a bývalým prezidentem Bolsonarem. Co s tím má společného Ukrajina? Nic. To je první věc.

Ano, existují určité problémy a nerovnováhy v obchodě. Ale podle našeho názoru je třeba je řešit v rámci vyjednávacího procesu. Právě jsme absolvovali velmi dlouhé a podrobné konzultace s některými našimi partnery, o kterých teď nebudu mluvit. S některými z nich máme také takovou nerovnováhu, která není v náš prospěch.

Ale o co nám jde? Chceme se s partnery dohodnout na tom, co by nám mohli dodávat, co bychom jim mohli dodávat my, a v rámci této společné práce najít řešení těchto problémů. A mimochodem – daří se nám to. S jedním z našich partnerů jsou dodávky na náš trh třikrát vyšší než dodávky na trh našeho partnera – třikrát vyšší. No a co? S trpělivostí hledáme řešení.

Za druhé. Máte tu země jako Indie s téměř jednou a půl miliardou lidí, Čínu s jednou miliardou třemi sty miliony lidí, se silnými ekonomikami, ale také se svými vnitřními politickými zákony. Chápete, když někdo zvenčí řekne: Teď vás potrestáme… Jak by měli reagovat představitelé takových zemí – silných, velkých, které prošly velmi obtížnými obdobími svých dějin spojených s kolonialismem, spojenými s pokusy o útoky na jejich svrchovanost během dlouhého historického období?

Pokud někdo z nich ustoupí – je konec, politická kariéra skončila, stejně jako skončila koloniální éra. Dnes je nemožné s takovými partnery mluvit v takovém tónu. Myslím si, že nakonec se vše vrátí na své místo a vrátí se do kolejí normálního ekonomického dialogu.

D. Peskov: Poslední otázka.

V. Putin: Dejme slovo děvčatům, o jednáních. O jakých jednáních? Měli jsme jich mnoho.

O. Matveeva: Mluvil jste o tom, že jste připraveni zvýšit úroveň vyjednávacího týmu v kontaktech s Ukrajinou. Mohl byste prosím říci, kdo by to mohl být? Například Sergej Lavrov, váš asistent Ušakov nebo ministr obrany Belousov?

A v této souvislosti: jste spokojen s výsledky jednání předchozí skupiny, zejména s prací Medinského?

Děkuji.

V. Putin: S prací Medinského jsem spokojen. Pokud bude nutné něco udělat ve smyslu zvýšení úrovně jednání na politickou úroveň, jsme na to připraveni. Nechtěl bych teď konkretizovat a jmenovat konkrétní jména, ale jsme připraveni povýšit to na skutečně vysokou politickou úroveň. Důležitý je výsledek.

A to, co nyní dělá naše vyjednávací skupina pod vedením mého asistenta Vladimira Rostislavoviče Medinského, je podle mě dobrým příkladem zdrženlivosti a profesionálního přístupu.

G. Ivanov: Můžeme se bavit ještě o jiném poradci?

V. Putin: Možná byste se ho mohl zeptat přímo?

G. Ivanov: Chtěl bych s vámi mluvit o práci Steva Witkoffa.

Jde o to, že v současné době se na Západě proti němu zvedla vlna velmi tvrdé kritiky ze strany sdělovacích prostředků i politiků. Obviňují ho, že vás při jednáních špatně chápe, že nesprávně předává prezidentovi USA Donaldu Trumpovi obsah jednání s vámi a že – cituji – příliš sympatizuje s Ruskem. Jak byste ohodnotil jeho práci?

Děkuji.

V. Putin: Hodnotit práci asistenta prezidenta Spojených států není moje úloha, není to moje věc. To by měl hodnotit ten, kdo je jeho zaměstnavatelem, tedy prezident Trump.

Jsem naprosto přesvědčen, že pan Witkoff v kontaktech se mnou a s dalšími členy ruského vedení prezentuje právě postoj amerického prezidenta, a ne nějaký jiný. Naše jednání v Anchoridži ukázala – to bylo z kontextu našich jednání jasné –, že prezidentu Trumpovi zcela věrohodně předává postoj ruské strany.

A to, že nám postoj amerického vedení předává přesně a objektivně, mi bylo naprosto jasné během diskuse v Anchoridži. Protože to, o čem jsme s panem Witkoffem diskutovali, jsme si v plném rozsahu potvrdili v přítomnosti prezidenta Trumpa a on neměl námitky, že je to jeho postoj.

Je pravda, že tu je mnoho velmi složitých otázek. Ale podle mě jde o to, že s kritikou Witkoffa vystupují ti, kterým se tento postoj nelíbí, a nelíbí se jim ani postoj samotného Trumpa – o to jde.

Přístupy k urovnání mohou být různé. Jsou ti, kteří říkají: Je třeba bojovat do posledního Ukrajince – jak se to nyní snaží prezentovat někteří v Evropě, a jsou ti, například zástupci současné americké administrativy, samotný prezident, kteří se snaží najít řešení, a to mírovými prostředky. A tak první strana, „strana války“, pořád útočí na druhou stranu – „stranu míru“, a všechno ostatní jsou domněnky a nějaké pomluvy, pokusy podpořit svůj postoj, to je vše.

Prosím.

E. Muhametšina: Trump dnes ještě před přehlídkou komentoval tuto přehlídku a řekl: Doufám, že Si si vzpomene na americké vojáky, kteří pomáhali Číně během druhé světové války. A napsal – není jasné, zda sarkasticky nebo ne – větu: „Předejte mé nejvřelejší pozdravy Vladimíru Putinovi a Kim Čong-unovi, zatímco spřádáte spiknutí proti USA.“

Jak to můžete komentovat?

V. Putin: Prezident Spojených států není prost humoru – to je jasné, všichni to dobře vědí. Mám s ním dobré vztahy. Oslovujeme se křestními jmény.

Mohu vám říci, a doufám, že to uslyší i on: Jakkoli se to může zdát podivné, ale za celé tyto čtyři dny v průběhu nejrůznějších jednání – v neformálním i formálním prostředí – nikdo nikdy nevyslovil žádné negativní soudy ohledně současné americké administrativy. To je první věc.

Za druhé. Bez výjimky všichni moji partneři v rozhovorech, chci zdůraznit, že opravdu všichni, podpořili naše setkání v Anchoridži, všichni. A všichni vyjádřili naději, že postoj prezidenta Trumpa a postoj Ruska a dalších účastníků jednání povede k ukončení ozbrojeného konfliktu. To říkám bez jakékoli ironie, bez jakýchkoli vtípků.

Protože to říkám veřejně, uvidí to a uslyší to celý svět, což je nejlepší záruka toho, že mluvím pravdu. Proč? Protože to uslyší i lidé, se kterými jsem během čtyř dnů mluvil, a oni určitě řeknou: Ano, je to pravda. Nikdy bych to neudělal, kdyby tomu tak nebylo, protože pak bych nevypadal dobře před svými přáteli, spojenci a strategickými partnery. Přesně tak, jak jsem řekl, to všechno bylo.

A ještě jednou se chci vrátit k tomu, o čem jsem mluvil s vaším kolegou po mé pravici. Činnost ŠOS a činnost našich partnerů, včetně strategických partnerů, není zaměřena na boj s kýmkoli, ale na hledání nejlepších způsobů rozvoje nás samotných, našich zemí, našich národů, našich ekonomik.

Prosím.

O. Samsonova: RIA Novosti, Olga Samsonova.

Vladimíre Vladimíroviči, v poslední době zaznívaly z Baku různé výroky určené Rusku. Chtěli bychom se vás zeptat, jak vy sám hodnotíte současný stav vztahů mezi našimi dvěma zeměmi? Co se mezi námi vlastně stalo a jak lze navázat dialog?

Děkuji.

V. Putin: Řekla jste, že chcete položit jednu otázku, ale položila jste hned čtyři. Mohu odpovědět stručně? Ve vztazích mezi zeměmi vždy vznikají nějaké otázky vycházející z aktuální situace nebo z nějaké politické konjunktury.

Problémy existují. Ale dnes jsme se s prezidentem Alijevem pozdravili – pozdravil jsem se s ním a s jeho manželkou, vyměnili jsme si dvě tři slova . Ale domnívám se, že hluboké vztahy mezi Ázerbájdžánem a Ruskem a vzájemný zájem o jejich rozvoj nakonec vše urovnají.

V. Alfimov: Valentin Alfimov, Komsomolskaja pravda.

Vladimíre Vladimíroviči, dnes hodně mluvíme o míru na Ukrajině, o dohodách mezi zeměmi, o tom, co nabízí Evropa, čeho se bojí na Ukrajině, jaký na to máte názor. Ale zdá se mi, že jsme se nedotkli jedné otázky, možná té nejdůležitější.

V. Putin: Každý z vás má nějakou nejdůležitější otázku…

V. Alfiimov: Pravidelně dostáváte zprávy z bojiště a víme, že pravidelně komunikujete s veliteli a bojovníky v zákopech. A co říkají o míru? Jsou připraveni přijmout příměří, tyto dohody, nebo trvají na tom, že budou bojovat až do posledního dechu, až do vítězného konce?

V. Putin: Chci zdůraznit, že drtivá většina z nich, drtivá většina z nich, podporuje to, aby Rusko dosáhlo všech svých cílů, které si stanovilo na začátku zvláštní vojenské operace. Vše ostatní má druhořadý význam.

A jak? Samozřejmě nejlépe mírovou cestou, mírovými prostředky. To jsme protistraně navrhovali již několikrát. Uvidíme, jak se tento proces bude dále vyvíjet, mimo jiné i za pomoci současné [Trumpovy] administrativy.

Prosím.

D. Peskov: Vladimíre Vladimirovíči, může to ještě dlouho trvat…

V. Putin: Ne, teď budeme končit.

Prosím.

A. Nefjodovová: Vladimire Vladimiroviči!

Aljona Nefjodovová, noviny Izvestija.

Na vrcholném setkání v Anchoridži jste pozval Donalda Trumpa, aby navštívil Moskvu a setkal se tam s vámi. Řekněte prosím, zda se toto setkání již připravuje, zda už existují nějaké dohody a zda jsou známy alespoň přibližné termíny setkání?

V. Putin: Termíny nejsou známy, setkání se nepřipravuje, ale pozvání je na stole.

Prosím.

L. Alexandrova: Ljudmila Alexandrova, Moskevský komsomolec.

Říkáte, že Rusko a Čína vystupují za spravedlivé světové uspořádání na základě globální většiny. Řekněte prosím, co je podle vás v současném světovém systému nespravedlivé a jaké mechanismy by to mohly vyřešit?

V. Putin: Nespravedlivé je samozřejmě to, že svět je jednopolární.

Jde o to, že budujeme naše vztahy nikoli na základě většiny, tedy na základě počtu, ale na základě myšlenky, na ideových úvahách.

A myšlenka – jak jsem již řekl – spočívá v tom, že svět musí být mnohopolární. To znamená, že všichni účastníci, kteří se vzájemně stýkají v mezinárodním měřítku, si musejí být rovni a nikdo nesmí být rovnější než ostatní, a jednopolární svět musí přestat existovat, a to i v zájmu těch, v každém případě národů těch zemí, jejichž vedení dosud hájí tento dožívající a, dá se říci, již dožilý systém.

Tím skončíme. Děkuji vám mnohokrát.

15. 9. 2025
Poradil bych Ukrajincům, aby vyjednávali, aby nevěřili Evropanům 2/2

Rozhovor Glenna Diesena s poslancem Evropského parlamentu a bývalým vysokým úředníkem OSN hrabětem Michaelem von der Schulenbergem.

GD: Myslím, že problémem je také způsob uvažování, který podle mě panuje v Evropě, protože když například Spojené státy získaly 99letý pronájem v Arménii, a vy víte, že to samozřejmě způsobí další problémy, tak hlavní komentáře, které jsem viděl ve sdělovacích prostředcích a od politiků, jsou: To je skvělé. To znamená menší vliv Ruska a větší vliv Ameriky, což znamená mír. Myslím tím, že celý koncept nedělitelné bezpečnosti, který má posílit vzájemnou bezpečnost, je tak nějak mimo hru. Všechno je to „Amerika je hodná, Rusko je zlé“. Čím větší moc mají USA v regionu, tím lépe, ale samozřejmě, jak jste zmínil, pokud Rusko umístí rakety a vojenské základny v Mexiku, neznamená to větší bezpečnost, protože Američané by reagovali podobně jako Rusové v případě Ukrajiny…

MS: Mimochodem, ani pro Rusy by to neznamenalo větší bezpečnost.

GD: Ne, rozhodně ne.

MS: A pro nás také ne.

GD: Ne, myslím, že jsme to už sehráli na Kubě, takže ne, ale předtím jste řekl, že EU má velké mocenské ambice, že cílem války na Ukrajině bylo v podstatě oslabit nebo porazit Rusy, aby se pak EU stala globální mocností vedle Číny a Ameriky. Ale vy jste členem Evropského parlamentu. Jak se tam podle vás tyto ambice vyjadřují?

MS: Evropa, Evropská unie, zaujala pravděpodobně nejtvrdší postoj k válce na Ukrajině. Válka na Ukrajině jim pomáhá sjednotit státy za sebou. A pokud se podíváte i na poslední memorandum, které sice nevydala Evropská unie, ale zahrnuje všechny evropské země, podepsalo ho dokonce i Slovensko, takže je zřejmé, že existuje velký tlak na udržení jednoty. A pak je tu samozřejmě hnutí za militarizaci Evropské unie. Tato militarizace podle mého názoru není pokryta žádnou stávající smlouvou. Von der Leyenová přebírá pravomoci, které jí žádná z těchto smluv nedává, ale přesto to dělá a státy nic neříkají. Zejména Němci, kteří tam mají největší vliv, protože cítí, že je to způsob, jak se zapojit – a víte, Evropská unie je z velké části řízena Němci –, jak být na stejné úrovni jako Spojené státy a Čína, a to je prý jediná budoucnost, kterou Evropa může mít. Je to militaristická budoucnost. A proto vidíme všechny ty výdaje na vojenské vybavení. To k ničemu dobrému nepovede. Myslím, že to povede k našemu kolapsu, protože náš systém sociálního zabezpečení, který je ve srovnání se Spojenými státy a jinými částmi světa velkým úspěchem Evropy, se zhroutí, takže se vzdáme něčeho, co je pro nás tak důležité. Vzpomeňte si na Rutteho – víte toho, jak mluvil o našem „tatínkovi“ –, který nám sdělil, že pokud se nevzdáme onoho nákladného systému zdravotní a sociální péče, měli bychom se raději naučit rusky. Umíte si představit, že máme vůdce, kteří jsou naprosto šílení? Naprosto šílení. Prostě nevím, co na to říct.

GD: Neměli by jim dovolit řídit ani stánek s limonádou, ale místo toho vedou největší vojenský blok na světě.

MS: Je velmi zajímavé, že Spojené státy, které jsme vždy považovali za ten nejagresivnější stát, za stát s nejméně vyspělou politikou – a Evropané se stále dívají na Spojené státy svrchu -, se změnily a voliči zvolili někoho, kdo řekl, že už žádné války nebudou. Když se podíváte na 20 cílů Trumpova volebního programu, který nazývá „Agenda 47“, je tam jen jeden, který se týká zahraniční politiky, a ten říká, že je třeba zabránit třetí světové válce. Používá velmi jednoduchý jazyk, ale lidé mu rozumějí. Tak to je, a když Trump teď jede na Aljašku, dělá to velmi jasně proti americkým politickým a vojenským elitám. Většina washingtonské elity to nechce. Senátoři to nechtějí a tak dále a tak dále. Může to udělat jen proto, že byl zvolen jako prezident proti establishmentu. Musí se ale držet své linie, protože zde také existuje velké nebezpečí, že se důvěra jaksi rozpadne, ale je to šance, jakou my u nás nemáme. Podívejte se na německé volby. Sarah Wagenknechtová jako mírová strana nedostala ani 5 %. Všechny strany, které nyní zasedají v německém parlamentu, tak či onak podporují války a zbrojení, a dokonce i strana Die Linke říká, že demokracie se brání na hranicích s Ruskem. Je to neuvěřitelné a je to neuvěřitelný vývoj. A je to projev úpadku Evropy. Je to obrovský úpadek. Vidíme to i na intelektuální úrovni, myslím tím kontrolu toho, co se může a nemůže říkat. Je pro mě velmi obtížné něco publikovat nebo se veřejně vyjádřit. Vše je tak pod kontrolou, EU sankcionuje jednotlivce za údajné šíření ruské propagandy. Jde o úpadek právního státu v Evropě, demokracie a svobody slova, který je v tomto kontextu obrovský. Obrovský a děsivý.

GD: Je zajímavé, jak se věci změnily, protože po druhé světové válce se Spojené státy staly hospodářskou velmocí. Sovětský svaz byl přehnaně militarizovanou mocností, což mělo po válce zřejmě své opodstatnění, ale dnes se situace změnila a nejen Američané, ale i Evropané jsou tímto militarismem přetíženi. Když se podíváte na Čínu, stala se podobnou Americe 50. let. V jejich případě jde o ekonomický zázrak. A v Evropě dochází kvůli tomuto militarismu k hospodářskému úpadku, rostou sociální problémy, upadá právní stát, demokracie sama o sobě, svoboda projevu je, jak jste řekl, omezována, už se nelze otevřeně vyjadřovat. Ne o všem, ale v otázkách zahraniční politiky a bezpečnosti existují oficiální vládní pravdy a pak je tu všechno ostatní, co je téměř považováno za vlastizrádné výroky. Je to tedy velmi nebezpečná cesta, a proto je, jak jste řekl, trochu podivné, že země jako Německo nevyužívají této příležitosti a neřeknou, že tato politika byla obrovským neúspěchem, že nemá budoucnost. Trump se přizpůsobuje nové realitě, ale u nás se nic nedělá. Někdy přemýšlím o Machiavellim, který psal před 500 lety, a o jeho větě „Lidé se nedívají na věci tak, jak jsou, ale tak, jak by si přáli, aby byly, a proto jsou ztraceni“. V podstatě odmítají vidět realitu takovou, jaká je, a Německo také, a změna v případě Německa během posledních několika let byla obrovská. Většina Evropanů přece pohlížela na Německo jako na toho, kdo má všechno vyřešené, mělo to být Německo míru a hospodářského zázraku a tak dále. Vím, že některé věci se začaly měnit už předtím, než Rusové napadli Ukrajinu, ale jak vysvětlíte ty obrovské změny – Merze, který mluví o válce s Ruskem?

MS: Nechápu to. Opravdu tomu nerozumím. Víte, někdy jsem zván do určitých debat a nedávno jsem se setkal s jedním z těchto velmi agresivních generálů. Vůbec jsem nechápal to, co říká. Opravdu. Víte, existuje taková strašidelná představa, že celý svět je proti nám, že Čína je proti nám, Rusko je proti nám, Írán je proti nám, a pokud teď něco neuděláme, ztratíme svůj způsob života. Nezapomeňme, že žijeme v době, kdy Západ prohrál dvě zásadní války. Nejenže jsme prohráli válku na Ukrajině, ale také Izrael, náš nejbližší spojenec, prohrál válku s Íránem. Jsem přesvědčen, že Írán má jadernou zbraň. Viděl jsem velmi zajímavý rozhovor na toto téma s odborníkem ze Spojených států. Pro ně je to velmi snadné a budou to muset udělat, protože musí počítat s tím, že Izrael znovu zaútočí. A myslím si, že k tomu už nedojde, protože Izrael ví, že je velmi malá země. Jedna z těchto zbraní stačí, aby byl Izrael v podstatě zničen. Írán je mnohem větší. Je to šílenství. Izrael také nemůže vyhrát válku na Západním břehu, v Gaze, s Hizballáhem. Tvrdí, že ji vyhráli. Zabili několik vůdců, ale Hizballáh bude pořád stejný. Mysleli si, že vyhráli válku v Sýrii, a teď museli bombardovat prezidentský palác někoho, komu sami pomohli dostat se k moci. Izrael je v pasti válek kolem sebe, ze kterých se nemůže dostat, a jeho nejmocnější protivník, alespoň podle jejich názoru, má nyní možná jadernou bombu. Zajímavé je také to, že saúdskoarabský princ dvakrát zavolal Íránu, aby jim vyjádřil solidaritu. Pákistán nabídl Íránu jadernou bombu. Nechápeme, že svět se nachází v situaci, kdy takové věci, které děláme, nemohou pokračovat? Ano, teď jsou tu také tyto a další země. Tvoří 90 % světového obyvatelstva. 90 % – a kdo jsme my? Naše děti vidí ve škole mapu světa, na které je uprostřed Evropa, která vypadá mnohem větší, než ve skutečnosti je, protože je tak nějak uprostřed. Stále máme před sebou tento obraz, když von der Leyenová zvedá prst v parlamentu a říká, že pokud Čína a Indie neudělají to, co chceme, uvalíme na ně druhotné sankce. Ona si neuvědomuje, že to už nefunguje. Sankce už nefungují. Už neovládáme světovou ekonomiku. Alespoň ne tak, jak jsme to dělali dříve. A myslím si, že na tom je něco pozitivního. Víte, ostatní země na nás nereagovaly tím, že by vytvořily NATO nebo vojenskou alianci, která by nás ohrožovala. Chci říci, že BRICS je nyní ekonomicky mnohem větší než G7, a to také v oblasti technologie. Víte, technologie je nyní v Indii a částečně také v Rusku, je v Číně, ale už není v Evropě. Všechny tyto věci ztrácíme, ale místo toho investujeme stále více peněz do války, do NATO a do podobných věcí, místo abychom se snažili najít nový způsob, jak spolu žít, a být konstruktivní součástí celého tohoto procesu.

GD: Moje poslední otázka se týká toho, jak vidíte budoucnost Evropy po Aljašce, protože jste ji nazval zlomovým bodem. Když se podívám na cíl dosáhnout unipolárního momentu nebo kolektivní hegemonie Západu, vždy jsem poukazoval na to, že klíčovou kritikou v 90. letech bylo, že by se jednalo o nevyhnutelně dočasný konstrukt, protože by to bylo velmi nákladné, časem bychom se vyčerpali, zadlužili a naše legitimita by se snížila a zbytek světa by nás začal kolektivně vyvažovat. Nyní vidíte, že se k tomu opravdu došlo. Američané mají nyní dluh 37 bilionů dolarů, což se projevuje v socioekonomických problémech, v politické polarizaci, v nedostatku legitimity sdělovacích prostředků, politiků, tedy ve všech problémech, které nyní vidíme, ale také v tom, že zbytek světa se skutečně zapojuje do tohoto kolektivního vyvažování, protože nechce být držen v šachu, aby se tento hegemonický systém udržel. A čím více se hegemonie snaží prosadit, tím více ji mezinárodní systém začíná vyvažovat, jak to vidíme, jak říkáte, v případě hrozeb druhotnými sankcemi proti Indii, zemi, která opravdu chce vycházet se Západem, ale nyní si uvědomuje, že se bude muset naučit být méně závislá na Západě, protože my nezávislost používáme jako zbraň, takže se zdá, že zbytek světa jakoby ztrácí víru v Evropu. Někdy vypadáme trochu jako blázen v místnosti plné normálních lidí. Američané se chtějí obrátit k Asii, i Rusové se chtějí více soustředit na Asii… jaká je zde budoucnost Evropy, protože je velmi těžké si představit, jak si Evropa najde své místo v tomto novém multipolárním světě. Neustále bojujeme za obnovení unipolárního světa, ale tím jen motivujeme zbytek mezinárodního systému, aby se bránil a do značné míry odpojil. Nevím, jestli máte nějaké optimistické představy o budoucnosti.

MS: Evropská unie musí přijmout, že bude existovat multipolární svět. Jediný závěr, který z toho zatím vyvozuje, je, že v tomto multipolárním světě musí být jednou ze tří supervelmocí. Tak to je. Takže již přijímá, že unipolární svět už nebude existovat. Ale také zaujímáme velmi agresivní postoj. Víte, mám čtyři děti. Teď se mi narodí páté vnouče a myslím, že než skončím v rakvi, budu mít devět vnoučat. Jsem tedy velmi orientován na budoucnost a budoucnost Evropy vidím velmi, velmi temně, protože hospodářský úpadek, který v Evropě pozorujeme, se bude zrychlovat. Bez spolupráce s Asií nemůžeme přežít. Víte, pokud je nyní Asie odříznuta Ruskem, které kontroluje celou linii od Beringova moře po Černé moře, a my si myslíme, že máme skrz Arménii nějakou skulinku, je to naprosto šílené. Potřebujeme Rusko kvůli surovinám, kvůli energii, ale také kvůli obchodu. Musíme mít přístup do Střední Asie, potřebujeme přístup do Indie a potřebujeme pozemní most do Číny. A my děláme všechno pro to, abychom to zablokovali. Nevím. Nevím. Nevím. Víte, právě píšu brožuru o Chartě OSN, protože si myslím, že Charta OSN je velmi důležitá, a jsem také velkým zastáncem Charty OSN, protože jsem byl v mnoha zemích, kde byly války, a víte, pak máte tuhle malou brožuru prakticky pod polštářem, protože pokud ji nemáte, nemáte žádný hodnotový systém, kterého byste se mohli držet. Proč by měla být jednání, proč bychom měli mít mír. My v Evropě jsme Chartu OSN úplně ignorovali. Mluvíme o řádu založeném na pravidlech. Ten neexistuje. Řád založený na pravidlech není uznáván žádnou jinou zemí kromě zemí NATO, a pro ně řád založený na pravidlech znamená, že vy stanovíte pravidla, děláte, co chcete, ale trváte na tom, že ostatní mají dělat něco jiného. To nefunguje. Musíme se vrátit k Chartě OSN, která má velkou podporu. Podívejte se na zakládající dokumenty BRICS, na prvním místě je Charta OSN. Víte, nezasahování do vnitřních záležitostí jiných států, a tím myslím všechny tyto zásady z Charty OSN. Kde to najdeme na Západě? Potřebujeme tyto zásady stále více, a to z velmi jednoduchého důvodu: vývoj vojenských systémů a rychlost, s jakou je dnes možné je dodávat, neumožňuje války jako řešení politických konfliktů. Musíme se tedy vrátit k chartě, která říká, že bychom měli své konflikty řešit jednáním. Ano, a měli bychom zkusit všechno, mezinárodní soudy, cokoli, všechna mírová opatření, abychom tomu předešli, protože konflikty mezi státy budou pokračovat, ale neměli bychom kvůli nim jít do války.

GD: Budu se na brožuru těšit! Ano, a problém, který nyní Evropané mají, je, že se izolujeme od zbytku světa, a to nejen od Ruska a Číny, ale nyní zřejmě i od Indie, nebo alespoň stále více…

MS: Ale také od Afriky. Podívejte se, co se děje v Africe.

GD: Ano, a výsledkem je nadměrná závislost na USA do té míry, že je zcela na místě hovořit o Evropě jako o vazalovi. Ale Američané tu ani nechtějí být! Chtějí odejít do Asie, takže je to strašná situace a já nechápu strategii, která za tím stojí, a proto mám trochu strach, když mluvím s členy Evropského parlamentu. Také tomu nerozumím, takže doufám, že dojde k nějakému strategickému přehodnocení a přizpůsobení se realitě, protože si myslím, že situace se velmi rychle ubírá špatným směrem, ale velmi doufám, že máte pravdu a že Aljaška bude znamenat zlom.

MS: Dovolte mi jen říct, že s Evropským parlamentem je to podle mě velmi obtížné, je to krajně proválečný parlament, a proto jsem s několika přáteli vytvořil pracovní skupinu pro mír, a věřte tomu nebo ne, v Evropském parlamentu neexistuje žádná pracovní skupina pro mír! Mír pro ně zjevně není tématem, a protože jsme nezískali příslušné schválení, musíme to nazvat neformální pracovní skupinou pro mír, ať už to znamená cokoli, což znamená, že na to nedostaneme žádné peníze. Všechno je to velmi, velmi obtížné. Myslím ale, že do začátku příštího roku bychom mohli napříč několika stranami vypracovat manifest, který by měl maximálně dvě, tři stránky a odrážel by to, jakou Evropskou unii chceme. Musí to být samozřejmě Evropská unie, která není militarizovaná, která usiluje o mír a všechno ostatní. A jako člen parlamentu bych to samozřejmě mohl předložit parlamentu jako parlamentní dokument. Je to jediná síla, kterou mám, a my musíme něco změnit. Čas ještě není zralý na to, aby oni začali uvažovat jinak. Ale s Aljaškou jsme se mnohem více přiblížili ke změně smýšlení i v Evropském parlamentu. Zkusíme tedy, jestli na to můžeme mít nějaký vliv.

GD: Moc děkuji za sdílení vašich myšlenek k tomuto důležitému, velmi důležitému vrcholnému setkání. Mnoho lidí ho možná zavrhlo, protože nepřinesl okamžité výsledky, ale myslím, že to bude velmi dlouhý proces a toto byl velmi důležitý začátek.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)

25. 8. 2025
Konec mezinárodního řádu založeného na pravidlech?

Takzvaný „mezinárodní řád založený na pravidlech“ má za cíl podpořit hegemonii ve světě, což znamená vytěsnění mezinárodního práva. Zatímco mezinárodní právo je založeno na rovné svrchovanosti všech států, mezinárodní řád založený na pravidlech prosazuje hegemonii na principu svrchované nerovnosti.

Důvody pro zrušení mezinárodního řádu založeného na pravidlech

Mezinárodní řád založený na pravidlech je běžně představován jako mezinárodní právo plus mezinárodní právo v oblasti lidských práv, což se jeví jako neškodné a pokrokové. To však s sebou nese zavádění protichůdných zásad a pravidel. Důsledkem je systém zbavený jednotných pravidel, v němž „moc vytváří právo“ („might makes right“). Mezinárodní právo v oblasti lidských práv zavádí soubor pravidel, která mají vyzdvihnout práva jednotlivce, avšak bezpečnost zaměřená na člověka je často v rozporu s bezpečností zaměřenou na stát jako základem mezinárodního práva.

USA jako hegemon si pak mohou vybrat mezi bezpečností zaměřenou na člověka a bezpečností zaměřenou na stát, zatímco protivníci se musí přísně řídit bezpečností zaměřenou na stát kvůli údajnému nedostatku liberálně demokratického kreditu. Například bezpečnost zaměřená na stát jako základ mezinárodního práva trvá na územní celistvosti států, zatímco bezpečnost zaměřená na člověka umožňuje secesi podle zásady sebeurčení. USA tak budou trvat na územní celistvosti ve spojeneckých zemích, jako je Ukrajina, Gruzie nebo Španělsko, a zároveň podporovat sebeurčení v nepřátelských státech, jako je Srbsko, Čína, Rusko a Sýrie. USA mohou zasahovat do vnitřních záležitostí protivníků, aby podpořily liberálně demokratické hodnoty, avšak protivníci USA nemají právo zasahovat do vnitřních záležitostí USA. Pro podporu hegemonistického mezinárodního řádu nemůže existovat rovná svrchovanost všech států.

Budování hegemonistického mezinárodního řádu založeného na pravidlech

Proces budování alternativních zdrojů legitimity pro podporu svrchované nerovnosti začal nezákonnou invazí NATO do Jugoslávie v roce 1999 bez mandátu OSN. Porušení mezinárodního práva bylo ospravedlněno liberálními hodnotami. Dokonce i legitimita Rady bezpečnosti OSN byla zpochybněna tvrzením, že by měla být obcházena, protože veto Ruska a Číny proti humanitárnímu intervencionismu bylo údajně způsobeno jejich nedostatkem liberálně demokratických hodnot.

Snahy o budování alternativních zdrojů moci pokračovaly i v roce 2003, aby se získala legitimita pro nelegální invazi do Iráku. Bývalý velvyslanec USA při NATO Ivo Daalder vyzval k vytvoření „Aliance demokracií“ jako klíčového prvku zahraniční politiky USA.¹ Další podobný návrh navrhoval vytvoření „Koncertu demokracií“, v němž by liberální demokracie mohly jednat v duchu OSN, aniž by byly omezovány právem veta autoritářských států.² Během prezidentských voleb v roce 2008 se republikánský kandidát na prezidenta senátor John McCain vyslovil pro vytvoření „Ligy demokracií“. V prosinci 2021 uspořádaly USA první „Summit pro demokracii“, který měl rozdělit svět na liberální demokracie a proti nim autoritářské státy. Bílý dům zarámoval svrchovanou nerovnost do jazyka demokracie: Vměšování Washingtonu do vnitřních záležitostí jiných států bylo „podporou demokracie“, zatímco udržování svrchovanosti Západu znamenalo obranu demokracie.³ Výše uvedené iniciativy se staly „mezinárodním řádem založeným na pravidlech“. V rámci tohoto imperialistického nastavení by existoval jeden soubor pravidel pro „zahradu“ a jiný soubor pro „džungli“.

Mezinárodní řád založený na pravidlech vytvořil dvoustupňový systém legitimních a nelegitimních států. Paradoxem liberálního internacionalismu je, že liberální demokracie často požadují, aby ovládly mezinárodní instituce a bránily tak demokratické hodnoty před kontrolou většiny. Přesto je trvalý a odolný mezinárodní systém schopný vytvářet společná pravidla nezbytný pro mezinárodní správu a řešení sporů mezi státy.

Mezinárodní právo v souladu s Chartou OSN je založeno na vestfálském principu svrchované rovnosti, neboť „všechny státy jsou si rovny“. Naproti tomu mezinárodní řád založený na pravidlech je hegemonický systém založený na svrchované nerovnosti. Takový systém svrchované nerovnosti se řídí zásadou z knihy George Orwella Farma zvířat, která stanoví, že „všechna zvířata [státy] jsou si rovna, ale některá zvířata [státy] jsou si rovnější než ostatní“. V Kosovu Západ prosazoval sebeurčení jako normativní právo na odtržení, které mělo být upřednostněno před územní celistvostí. V Jižní Osetii a na Krymu Západ trval na tom, že nedotknutelnost územní celistvosti, jak je stanovena v Chartě OSN, musí být upřednostněna před sebeurčením.

Jednotná pravidla nahrazena tribunálem veřejného mínění

Namísto řešení konfliktů pomocí diplomacie a jednotných pravidel je zde pobídka k manipulaci, moralizování a propagandě, protože mezinárodní spory jsou v případě soupeřících principů rozhodovány tribunálem veřejného mínění. Podvody a extrémní vyjadřování se tak staly běžnou záležitostí. V roce 1999 zejména USA a Velká Británie prezentovaly falešná obvinění z válečných zločinů, aby učinily intervencionismus legitimním. Britský premiér Tony Blair sdělil světu, že jugoslávské úřady se „chystají na genocidu v hitlerovském stylu, která se rovná vyhlazování Židů za druhé světové války. Bez nadsázky lze říci, že to, co se děje, je rasová genocida“⁴.

Mezinárodní řád založený na pravidlech nedokáže stanovit společná jednotící pravidla, jak řídit mezinárodní vztahy, což je základní funkce světového řádu. Čína i Rusko odsoudily mezinárodní řád založený na pravidlech jako dvojí systém, který má usnadnit uplatňování dvojích standardů. Náměstek čínského ministra zahraničí Xie Feng tvrdil, že mezinárodní řád založený na pravidlech zavádí „zákon džungle“, pokud je všeobecně uznávané mezinárodní právo nahrazeno unilateralismem.⁵ Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov podobně kritizoval mezinárodní řád založený na pravidlech za to, že vytváří paralelní právní rámec za účelem legitimizace unilateralismu:

„Západ přichází s mnoha formáty, jako je francouzsko-německá aliance pro multilateralismus, Mezinárodní partnerství proti beztrestnosti za použití chemických zbraní, Globální partnerství na ochranu svobody médií, Globální partnerství pro umělou inteligenci, Výzva k akci na posílení dodržování mezinárodního humanitárního práva – všechny tyto iniciativy se zabývají tématy, která jsou již na pořadu jednání OSN a jejích specializovaných agentur. Tato partnerství existují mimo všeobecně uznávané struktury, aby se v úzkém kruhu bez oponentů dohodla na tom, co Západ chce. Poté svá rozhodnutí předkládají OSN a představují je způsobem, který se de facto rovná ultimátu. Pokud OSN nesouhlasí, protože vnucovat cokoli zemím, které nesdílejí stejné ‚hodnoty‘, není nikdy snadné, přistoupí k jednostranným krokům“⁶.

Mezinárodní řád založený na pravidlech se neskládá z žádných konkrétních pravidel, není mezinárodně přijímán a nezajišťuje řád. Mezinárodní řád založený na pravidlech je třeba považovat za neúspěšný pokus vycházející z unipolárního světového řádu, který je třeba odstranit, aby bylo obnoveno mezinárodní právo jako požadavek stability a míru.

[1] I. Daalder and J. Lindsay: „An Alliance of Democracies“, The Washington Post, 23 May 2004.

[2] G.J. Ikenberry and A.M. Slaughter: „Forging a World of Liberty Under Law: U.S. National Security in the 21st Century“, Princeton, The Princeton Project on National Security, 2006.

[3] White House, ‘Summit for Democracy Summary of Proceedings’, The White House, 23 December 2021.

[4] N. Clark: ‘Fools no more’, The Guardian, 19 April 2008.

[5] Global Times, ‘US ‘rules-based intl order’ is ‘law of the jungle‘ to contain others: Chinese vice FM tells US envoy’, Global Times, 26 July 2021.

[6] S. Lavrov: „Foreign Minister Sergey Lavrov’s remarks at the 29th Assembly of the Council on Foreign and Defence Policy (CFDP)“, The Ministry of Foreign Affairs of the Russian Federation, 2 October 2021.

10. 7. 2025
Realistické varování

Doslov ke knize Glenna Diesena: Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád

Válce na Ukrajině se dalo snadno zabránit, kdyby se dodržovaly vestfálské zásady. Západ však odmítl nevměšování a princip mocenské rovnováhy tím, že v roce 2014 podpořil státní převrat s cílem rozšířit NATO. Ústavní převrat podpořila menšina Ukrajinců a jen malá menšina si přála rozšíření NATO. Jak se ukazuje na základě četných důkazů, Západ věděl, že přeměna Ukrajiny z mostu mezi Ruskem a Západem na baštu proti Rusku pravděpodobně vyvolá občanskou válku a ruský vpád…

Norský profesor Glenn Diesen předkládá svojí knihou Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád fakticky podložený pohled na válku na Ukrajině, který je v příkrém rozporu se vším, co dnes o této válce tvrdí většina západních politiků, úředníků, vojáků, aktivistů a jim poplatných médií. Válka nevypukla nevyprovokovanou ruskou agresí vycházející z Putinovy touhy obnovit Sovětský svaz a vládu nad střední Evropou. Diesen přesvědčivě dokládá, že válku vyprovokovala agresivní politika USA. Washington se dlouhodobě snaží oslabit jakoukoliv mocnost, kterou považuje za hrozbu své globální nadvládě.
Ačkoliv si Američané byli dobře vědomi toho, že Rusko považuje americkou expanzi ve východní Evropě za ohrožení, odmítali se s Ruskem o těchto otázkách bavit a posouvali svoji zónu vlivu až na ruské hranice. Přitom sami jsou připraveni prosazovat válkou své bezpečností zájmy tisíce kilometrů od vlastních hranic. Když Rusové opakovaně varovali, že nepřipustí, aby Američané převzali kontrolu nad Ukrajinou, Američané a jejich spojenci reagovali obviňováním Ruska z imperialistických choutek a mluvili o nutnosti respektovat touhy ukrajinského lidu. To, jak jim samým leží tyto touhy na srdci, předvedli v únoru 2014. Pomáhali svrhnout demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče, který se odvážil dát přednost Moskvě před Bruselem a Washingtonem, aby následně nastolili postmajdanskou vládu západních loutek. Ty už vyjadřovaly přesně ty touhy, jež se Američanům hodily.
Rusové tehdy reagují: zabírají Krym, kde mají vojenské základny zajišťující ruskou přítomnost v Černém moři, a podporují ruskojazyčné povstalce na východě země. Tito přívrženci svrženého prezidenta Janukovyče povstali proto, že jedním z prvních kroků kyjevské vlády byl zákaz ruštiny a diskriminace ruskojazyčných občanů. Kyjev se pokouší východ odříznout od zdrojů a zahajuje „protiteroristickou“ operaci, která si v průběhu let vyžádá 14 tisíc obětí; Rusko posílá zbraně, munici a poradce, ale přímo se vojensky neangažuje. Především Putin odmítá podpořit snahu povstalců o odtržení od Ukrajiny a upřednostňuje její federalizaci.

Na místě potom nejsou otázky, proč Rusko k invazi přistoupilo, nýbrž proč to udělalo tak pozdě a proč bylo zpočátku ve svém postupu tak umírněné. Z Diesenova výkladu vyplývá, že Putin věřil v možnost dohody a že termín „zvláštní vojenská operace“ neměl pouze maskovat vojenské obsazení Ukrajiny, nýbrž vystihoval podstatu věci. Tou bylo vynutit si ukrajinskou neutralitu, stvrdit příslušnost Krymu k Rusku a ochránit postavení ruskojazyčných Ukrajinců. Proto ruská vojenská operace nezahrnovala ochromující útoky na civilní infrastrukturu a minimalizovala ztráty ukrajinských civilistů. Stačí ji srovnat s americkým útokem na Bagdád před dvaceti lety či s izraelskými masakry v Gaze.
Diesen připomíná, že ještě po zahájení operace se chtěli dohodnout i samotní Ukrajinci. Prezident Zelenský byl připraven jednat o neutralitě a několik jednání se odehrálo za tureckého a izraelského zprostředkování. Zprostředkovatelé potvrzují, že dohoda mezi Rusy a Ukrajinci byla na spadnutí. Proč k ní nedošlo? Odmítli ji Američané a Briti. Válku si přáli, neboť očekávali, že zavlečením Ruska do dlouhé války ho politicky oslabí, ekonomicky vyčerpají a mezinárodně izolují. O samotnou Ukrajinu jim šlo až na posledním místě, pokud vůbec. Dnes je zřejmé, že žádný z těchto cílů se uskutečnit nepodařilo. Putinův režim je silnější než dříve, ruské ekonomice se daří a izolovat Rusko se podařilo pouze ve vztahu k Evropě, což poškodilo více Evropu než Rusko, zatímco pro globální jih zůstává Rusko respektovaným a vyhledávaným partnerem. Globální jih nestojí o porážku Ruska, která by v jeho perspektivě pouze posílila aroganci a agresivitu Západu. A Ukrajina? Je zničená a účet bude platit Evropa.

*

Jedná se o všeobecně známá fakta, nicméně oficiální propaganda je natolik potlačuje, že jejich samotné shrnutí představuje čin záslužný a doufejme, že stále ještě nikoliv trestný. Diesenova kniha však nabízí více. Mimo jiné nám umožňuje lépe pochopit charakter kyjevského režimu včetně zdánlivého paradoxu: Zelenský, který se stal prezidentem se slibem míru a dohody s Ruskem, dovedl zemi do války a je oslavován americkými jestřáby nadšenými, že válka za americké zájmy se vede za ukrajinské životy.

Diesen vysvětluje, jak moc jsou nejvyšší politici jako Zelenský závislí na extrémistických či dokonce neo-nacistických skupinách a milicích. Tyto živly jistě nepředstavují většinu ukrajinské veřejnosti, a pokud náhodou kandidují, dosahují jednotek procent. To však není měřítkem jejich vlivu. Právě tito násilníci uskutečnili majdanský převrat, mimo jiné střelbou do prozápadních demonstrantů, aby z jejich smrti vzápětí obvinili Janukovyče. Diesen uvádí, že v roce 2020 tvořily polovojenské milice asi 40 % všech ukrajinských ozbrojených sil, že byly prošpikovány extrémisty a vyzbrojovány a cvičeny západními mocnostmi. Když se Zelenský pokoušel získat nad nimi kontrolu, neuspěl a byl nucen se jim přizpůsobit, neboť v jejich ozbrojených rukách se nachází reálná moc. K paradoxům ukrajinských poměrů patří i to, že neonacistický prapor Azov i Zelenský měli téhož sponzora – židovského oligarchu Igora Kolomojského.

Podstatnější je však západní podpora ukrajinským extrémistům a neonacistům. Diesen připomíná, že státy NATO mají poměrně hlubokou tradici podpory extrémistických a teroristických skupin. Dnes to vidíme především na podpoře islamistickým teroristům v boji proti režimům, které Američanům překážejí, jako například v Afghánistánu, Rusku, Sýrii, Íránu či v Kaddáfího Libyi. Nicméně po celou studenou válku fungoval v rámci NATO přísně utajovaný projekt Gladio, který organizoval v řadě západoevropských států pravicově extrémistické skupiny jakožto záložní partyzánské armády pro případ sovětské okupace. Některé z nich se čas od času vymkly kontrole a podnikaly teroristické útoky proti nic netušícím Západoevropanům.

Že nacisté či neonacisté mohou být užitečnými a motivovanými spojenci proti Rusku, se v NATO ví už od jeho vzniku. Nicméně nikde v Evropě se těmto skupinám nikdy nedostávalo takového veřejného uznání jako na dnešní Ukrajině. Z hlediska Západu představují užitečnou pátou kolonu, kterou mohou západní zpravodajské služby mobilizovat jak proti Rusku, tak i proti ukrajinským politikům, kteří by se chtěli s Ruskem dohodnout, jako svého času Zelenský. Na druhou stranu ani sám Západ je nedokáže zcela kontrolovat a podobně jako v případě islámských fundamentalistů zde vytváří monstra, která se v určitý okamžik mohou proti němu obrátit.
*

Diesen tyto události včleňuje do širšího historického kontextu, jímž je přechod od americké liberální hegemonie k multipolárnímu uspořádání světa. Úvodní kapitoly proto věnuje pojmu mezinárodní řád a ukazuje, jak se napříč staletími proměňoval. Vychází přitom ze školy politického realismu, která za hlavní znak mezinárodního řádu považuje rozložení moci. Moc může být rozptýlena mezi řadu hráčů, jako ve starověkém Řecku mezi Athénami, Spartou, Korintem, Thébami a dalšími, nebo naopak soustředěna v rukách jednoho z nich, jako tomu bylo v Římském impériu. Každý model má své výhody a nevýhody a v průběhu staletí se střídají. Dnes zažíváme přechod od centralizovaného systému americké hegemonie k systému, v němž bude více mocenských center, vedle USA také například Čína, Indie, Rusko či Brazílie, a kterému se říká multipolarita.

Válka na Ukrajině se dnes odehrává na pozadí amerického odporu vůči ztrátě výsadního postavení hegemona a snahy oslabit hlavní hráče nastupující multipolarity. Tento odpor není v historii ničím výjimečným, máme jen málo příkladů, kdy se velmoc dobrovolně vzdává výsadního postavení, jako to učinil Gorbačovův Sovětský svaz, když na přelomu osmdesátých a devadesátých let uvěřil v možnost velmocenské dohody s USA. Diesen připomíná, že Velká Británie a po ní USA se ve vztahu k Evropě a Asii důsledně držely mocenské logiky, která jim velela podkopávat potenciálního konkurenta tím, že podporovaly jeho nepřítele. V posledních dvou stoletích se to projevovalo rozehráváním Ruska proti Německu a později Číny proti Rusku. Devadesátá léta byla výjimečná tím, že USA dosáhly takové převahy, že všechny tyto státy se staly satelity životně závislými na vztazích s USA. Většina realistů by vysvětlila, že takový stav může být pouze dočasný, neboť hegemonie nutně vede k arogantní přezíravosti vůči bezpečnostním zájmům ostatních, což plodí odpor vůči hegemonovi.

Diesen na historických příkladech toto mocenské jednání dokládá. Ukazuje, jak Velká Británie po celé devatenácté století bojovala proti mocenské expanzi ruské říše, ale i jak ještě ve dvacátých minulého století nevylučovala válku s nastupujícím hegemonem USA či jak již na jaře 1945 uvažovala o nasazení zajatých nacistů ve válce proti SSSR. Po roce 1945 však tuto roli přebírají USA, když zahajují politiku zadržování komunismu. K méně známým kapitolám, které autor připomíná, patří také americké veto mírové smlouvy mezi SSSR a Japonskem v padesátých letech. Poté, co v devadesátých letech Gorbačov a Jelcin uvěří slibům Spojených států o plnoprávném partnerství, se arogantně prohlásí za vítěze studené války a dělají vše proto, aby Rusko geopoliticky oslabily, vyloučily z Evropy a upevnily své postavení světového hegemona.
Tímto způsobem USA nepřistupují pouze ke svým rivalům, jednají tak i se svými vazaly. Poznali to Němci, když přišli o plynovod Nordstream, pocítil to i Tchaj-wan. Diesen uvádí, že ministr obrany tohoto amerického chráněnce varoval před americkým útokem na svůj strategický průmysl, neboť ve Washingtonu uvažují o zničení největšího tchajwanského výrobce čipů TSMC, aby jeho továrny na výrobu polovodičů nepřebrala Čína.

Vzhledem k šíři historického záběru se do Diesenova výkladu občas vkrádají až přílišná zjednodušení a nepřesnosti. Středověká Svatá říše římská neměla co do mocenského uspořádání téměř nic společného se starověkým Římským impériem. Nejenže byla moc rozdělena mezi císařem a papežem, ale větší část Evropy tvořila samostatná království, která císaře neuznávala. Samostatný problém představuje mocenská rovnováha, formálně je zakotvena až mírem utrechtským, nikoliv vestfálským a Thomas Hobbes nepatří k jejím teoretikům. Autor rovněž pomíjí, že mocenská rovnováha může dobře fungovat i v podmínkách bipolarity, neboť mocenské vyvažování se nemusí opírat pouze o flexibilní alianční politiku, nýbrž i o mobilizaci vnitřních zdrojů, což podle neorealistů svědčí stabilitě. Nicméně to jsou jen drobnosti, které nezneplatňují Diesenovy argumenty.

Závažnější námitka může být vznesena k optimismu, s nímž Diesen vyhlíží multipolární svět a který shrnuje názvem jedné z kapitol: Od unipolárních konfliktů k multipolárnímu míru. Čtenář může na tomto základě dojít k závěru, že multipolarita a mocenská rovnováha představují uspokojivé řešení otázky po optimálním rozložení moci v mezinárodním systému. Tento závěr se navíc nabízí ve světle výstřelků amerického imperialismu, které autor přesvědčivě dokládá. O nesnesitelnosti upadající americké hegemonie není sporu.

To však neznamená, že multipolarita zaručuje mír. V dějinách často ústila do vyhlazovacích válek, které účastníky přiměly hledat alternativu. Řecká města byla ve vzájemných konfliktech naprosto nemilosrdná. O řecké zkušenosti lze jistě s Diesenem říci: „Blahodárná spolupráce a soupeření mezi různými řeckými městskými státy byly zdrojem rozmanitosti myšlenek a vitality, které pozvedly řeckou civilizaci.“ Pokud však k tomu nedodáme nic o ničení, vyhlazování a zotročování, která toto soupeření doprovázela, uniká nám podstatná skutečnost. Rovněž je třeba podtrhnout, že novověká evropská mocenská rovnováha končí jatkami dvou světových válek. Období multipolárního míru jistě může nastat, ale není to automatické a půjde jako vždy o mír dočasný. To, že se dnes Čína, Rusko, Indie a další chovají ve stínu americké hegemonie poměrně zodpovědně, jak uvádí Diesen, neznamená, že totéž od nich můžeme očekávat i do budoucna.
Neměli bychom skrývat tragický charakter otázky po ideálním mocenském uspořádání – žádné není. To nám však nebrání promýšlet mechanismy, které budou tuto tragičnost zmírňovat a zamezovat destruktivním dopadům nakládání s mocí na lidstvo. Tento úkol před námi stojí jak za hegemonie, tak i v multipolaritě.

*

Složitost nastavení stabilního a spravedlivého řádu souvisí také s tím, že mezinárodní řád není definován pouze rozložením moci. Charakterizují ho také ekonomické vztahy a normy, které jeho hlavní účastníci sdílejí. Americkou hegemonii doprovází ekonomika globalizovaného kapitalismu a normy progresivistického liberalismu. Těchto otázek se Diesen dotýká spíše letmo.
Podstatu normativního problému však vystihuje přesně. Kritizuje univerzalismus, s nímž Američané prohlašují své vlastní liberálně progresivistické normy za všeobecně závazné. Jak autor poznamenává, Američané nahrazují diplomacii socializací. Zatímco diplomacie předpokládá rovnoprávnou dohodu, socializace znamená přijetí amerických norem bez možnosti o nich diskutovat, či je dokonce měnit.

Americký univerzalismus je od počátku zatížen obrovským pokrytectvím a v poslední době navíc degeneruje. Pokrytectví spočívá v tom, že vznešenými ideály zastírá mocenskou povahu amerického jednání, což také objasňuje neustálou potřebu propagandy, která je proto v americké demokracii silnější než v autoritářských režimech. Ke slušným propagandistickým výkonům patří výrok Trumpova ministra zahraničí Pompea o plynovodu Nordstream: „Uděláme vše, co bude v našich silách, abychom zajistili, že tento plynovod nebude ohrožovat Evropu.“ Vskutku dojemná péče o evropskou bezpečnost ze strany Washingtonu! Když pak Američané či jejich spojenci tento plynovod zničí, ze sabotáže bezostyšně obviní Moskvu.
Degeneraci vládnoucího univerzalismu pozorujeme na tom, že namísto slibovaného věčného míru se dostáváme do věčných válek ve jménu míru, demokracie a lidských práv. Jak autor píše: „Demokracie a lidská práva paradoxně přestaly být hodnotami, které by sloužily ke kritice a omezování moci; místo toho se využívaly za účelem použití moci.“ Úpadek západního univerzalismu pak skvěle vystihuje citát maďarského premiéra Orbána: „Dnešní západní hodnoty znamenají tři věci: migraci, LGBTQ a válku.“

Diesen upozorňuje na konzervativní politické proudy na Západě, pro něž se tato ideologie stává nepřijatelnou a kterým se proto současné Rusko jeví jako ideologický spojenec. Nicméně tento fakt by si zasloužil hlubšího rozboru. Asi by bylo na místě odlišit respekt k Putinovým mocenským výkonům, jimiž pozvedl Rusko z oligarchizace a liberálního marasmu, a tomu, jak dnes dokáže čelit americké rozpínavosti, od obdivu Putina coby nositele konzervativních hodnot. Tento obdiv většinou pochází z nedorozumění, neboť Putinův režim postrádá jasné ideologické směřování a praktické nakládání s mocí je natolik ruské, že jeho západní obdivovatelé by své iluze rychle ztratili, pokud by s ním byli přímo konfrontováni. Zůstává pak otázka normativního zakotvení nastupující multipolarity. Jistě se nemůže jednat o silný univerzalismus jako ten, který dnes protlačují USA, ale určitá univerzální shoda je nezbytná. Řecká multipolarita fungovala v rámci jednoho jazyka a kultury, novověká evropská multipolarita vycházela z křesťanství. Oč se bude opírat nový řád, zatím nevíme.
Také není jasné, jak budou v multipolaritě uspořádány ekonomické vztahy. Diesen vysvětluje, jak se myšlenka globálního volného obchodu stala nástrojem nejprve britské a později americké hegemonie. Na této koncepci stojí i dnešní globalizovaný kapitalismus, který zajišťuje výjimečné zisky západním korporacím, ale který také umožnil Číně jako hlavnímu americkému rivalovi raketový vzestup.

Globalizovaný kapitalismus je svojí podstatou přísně hierarchický. Tuto hierarchii vystihuje autorem citovaný závěr anglického politického ekonoma Davida Ricarda, který před dvěma sty lety volný obchod obhajoval s tím, že „víno se bude vyrábět ve Francii a Portugalsku, obilí se bude pěstovat v Americe a Polsku a železářské a jiné zboží se bude vyrábět v Anglii“. Tento princip neříká jen to, že se každá země specializuje na to, co jí jde relativně nejlépe, nýbrž také vytváří hierarchii, v níž nejvýnosnější aktivity jsou soustředěny v nejvyspělejších zemích, zatímco méně vyspělé paběrkují. Na podobné hierarchii stojí současné neokoloniální vykořisťování části globálního jihu, z něhož profitují korporace americké, evropské ale i čínské a další.
Nelze autorovi vyčítat, že se nezabývá budoucností globalizovaného kapitalismu, což přesahuje válku na Ukrajině. Ale k úvaze o příštím mezinárodním řádu tato otázka nutně patří. Současný globalizovaný kapitalismus se svými hierarchiemi je plodem americké hegemonie a vůbec není zřejmé, že by byl slučitelný s multipolaritou. Spíše si lze představit změnu hegemona při zachování systému, například Čínu střídající USA podobně jako svého času Američané vystřídali Brity, než udržení jednotného ekonomického systému v soutěži několika mocenských center. Současně má však dnes řada ekonomických aktivit na rozdíl od minulosti zcela přirozeně globální záběr. Řešení tohoto rozporu bude rozhodujícím způsobem utvářet nastupující mezinárodní řád.

*

Diesenova kniha je výjimečná jak svým shrnutím války na Ukrajině, tak i jejím zasazením do širší souvislosti změny světového řádu. Autor racionálně vyhodnocuje fakta, která jsou dnes propagandisty zamlčována a cenzory stíhána. Diesen nutně rozzlobí i české hlídače veřejné debaty. Čtenáři však dává možnost zahlédnout pravou tvář mezinárodní politiky i konfliktu v našem sousedství, který tak neblaze dopadá na naše životy. Jeho text je také výzvou Evropanům, aby si uvědomili, že pokud budou jejich vlády pokračovat v nastoupené zahraniční politice, řítí se do katastrofy.

prof. Petr Drulák

10. 7. 2025
Krátká kapitola o dlouhém příběhu západního nihilismu

Doslov ke knize Emmanuella Todda Porážka Západu

Rozšiřme si obzory a na chvíli se oprostěme od emocí, které válečné násilí oprávněně vyvolává. Nacházíme se v období dovršené globalizace, a to jak ve významu dosažení maxima globalizace, tak i ve smyslu jejího dokončení. Pokusme se o geopolitický pohled: Ve skutečnosti Rusko není hlavním problémem. Sice má hodně velkou rozlohu, ale počet jeho obyvatel se zmenšuje a nebylo by tak schopno převzít kontrolu nad planetou – a ani po tom netouží. Je to normální mocnost mezi jinými, jejíž vývoj není nikterak záhadný. Žádná ruská krize nemůže narušit globální rovnováhu. To, co ohrožuje rovnováhu planety, je terminální krize Západu, přesněji řečeno krize Spojených států. Její nejzazší vlny narazily na hráz ruského odporu, na klasický konzervativní národní stát…

S blížícím se koncem války na Ukrajině se rozpadá pletivo lží, jímž celý konflikt obepletly vlády států politického Západu, jejich média a jejich analytici. S odchodem Bidenovy administrativy, která se o vyprovokování konfliktu zasloužila více než kdokoliv jiný, se od jejího čelného představitele dozvídáme, že navzdory tomu, co tvrdila celá léta oficiální propaganda, Spojené státy ve skutečnosti nepředpokládaly, že by Ukrajina mohla zvítězit, ale že válka sloužila oslabování Ruska.

Spočítali si tito stratégové, co po takovém oslabování Ruska z Ukrajiny zůstane? Buď představitel mluví pravdu, čímž se přiznává ke zločinnému cynismu, nebo lže, aby zakryl iluze, s nimiž byla tato válka rozpoutána. Za propagandou se skrýval buď zločinec, nebo hlupák.

Záslužnou práci při demontáži západní propagandy odvedli realističtí analytici mezinárodních vztahů. V jejich řadách je nezpochybnitelnou autoritou profesor Chicagské univerzity John Mearsheimer, český čtenář má možnost seznámit se s věrohodnou analýzou v knize norského profesora Glenna Diesena Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád. Realisté mimo jiné vysvětlují, že zahájení ruské vojenské operace na Ukrajině v únoru 2022 není nepochopitelným aktem šíleného diktátora. Ačkoliv se jedná o krok právně či morálně problematický, je motivován strategickou racionalitou, neboť odpovídá na americkou expanzi do oblasti ruských životních zájmů.
Realisté nám sice umožňují pochopit ruské jednání, ale nedávají žádnou uspokojivou odpověď ohledně motivů druhé strany. Proč se politický Západ a jeho ukrajinští chráněnci vůbec do něčeho takového pustili? Proč byli ochotni ve válce pokračovat i za cenu zničení země, o níž tvrdili, že ji chrání? Při racionálním
pohledu na mezinárodní politiku není záhadou jednání ruské, nýbrž západní.

Realisté se nemýlí, když ve snaze o vysvětlení odkáží na sebeklam, který si Západ vytvořil o světě a své roli v něm. Nicméně takové vysvětlení postrádá hloubku, neboť nutně vede k otázce, co se to tedy se Západem děje. Jak je možné, že země, které se oprávněně považují za kolébku vědy, racionality a efektivnosti a které ovládly svět a staly se vzorem ostatním, se ve 21. století propadají do zničujícího sebeklamu?

Taková otázka přesahuje analýzu mezinárodní politiky. Vyžaduje hlubší vhled do nitra západních společností. Francouzský demograf a antropolog Emmanuel Todd patří v tomto ohledu k nejpovolanějším. Už padesát let přispívá do francouzské intelektuální debaty provokativními tezemi, které vysvětlují politické dění demografickými charakteristikami.
V polovině sedmdesátých let publikuje svoji první esej, v níž předvídá pád Sovětského svazu. Opírá se mimo jiné o zvrat poválečného klesajícího trendu kojenecké úmrtnosti, k němuž tam dochází počátkem sedmdesátých let. Podle Todda je mírný nárůst kojenecké úmrtnosti znakem toho, že společnost přestává fungovat a začíná se rozkládat. Ačkoliv tento zvrat nebyl nijak dramatický a úmrtnost se od poloviny sedmdesátých let stabilizovala, soubor Toddem zvolených ukazatelů naznačoval, že sovětský systém skutečně čelí těžkým vnitřním problémům. Ale jak si ukážeme níže, dnes autor vidí příčinu pádu SSSR jinde.
V roce 2002 Todd předvídá rozklad amerického impéria během první poloviny 21. století. Přičítá ho narůstajícím společenským, zejména etnickým nerovnostem. I když je nerovnost vlastní vládnoucí americké kultuře protestantismu, americká elita se ji během studené války pokoušela zmenšit, aby Spojené státy obstály v soutěži se Sovětským svazem. Po jeho pádu došla k závěru, že nárůst nerovnosti není problém, s důsledky, které však nedokáže dohlédnout. Za další faktor rozkladu Todd považuje trvalý deficit americké obchodní bilance. Chápe ho jako určitou formu tributu, který zbytek světa dodává Američanům, neboť USA spotřebují více, než vyprodukují. Američané ztrácejí schopnost produkovat a deficit hradí měnou, která se opírá pouze o jejich imperiální postavení.

Todd svým rozborem sovětského i amerického impéria dokáže naštvat strážce ideologických dogmat zprava i zleva. Platí to i pro další teze, které rozvíjí. Národní konzervativci nepřijali Toddovu kritiku demonstrací na podporu satirického časopisu Charlie Hebdo poté, co jeho redakci zmasakrovali islamističtí teroristé. Feministkám vadí, že zpochybňuje to, že by západní společnost byla patriarchální. Zastánci války na Ukrajině se pak nedokážou smířit s tím, že ohledně války dává za pravdu Rusku a současně poukazuje na rozklad Západu.

Právě západní nihilismus je Toddovou odpovědí na otázku, proč muselo dojít k ukrajinské tragédii. Podstatou jeho argumentu však nikdy není samotná kontroverzní teze, nýbrž originální vědecký přístup.

Todd ve svých pracích vychází z rozboru rodinných struktur v dlouhém období. Rozpracovává jejich bohatou typologii, kterou pak přenáší na mapu, aby různými typy rodiny definoval klíčové sociální a politické charakteristiky různých regionů světa. Přitom se opírá o dvě základní kritéria, jimiž jsou vztahy rodičů s rodinami dětí (žijí rodiny dětí s rodiči?) a vztahy mezi sourozenci (jsou si v otázkách dědictví rovni?). Ty dále rozvíjí zohledněním míry
endogamie (jsou podporovány sňatky mezi příbuznými?) a vztahu mezi manžely (usazuje se rodina v místě muže, ženy, nebo to nehraje roli?).

Na tomto základě Todd rozlišuje čtyři základní typy evropských rodin: jádrovou ve dvou podobách (absolutní či rovná), rodovou a pospolitou. Absolutní jádrová rodina sestává pouze z rodičů a nezletilých dětí, přičemž děti nemají rovné postavení (hlavním dědicem bývá prvorozený syn). Rovná jádrová rodina se rovněž skládá jen z rodičů a nezletilých dětí, ale děti mají rovné postavení. V rodové rodině žijí společně rodiče a rodina prvorozeného syna, který je dědicem. V pospolité rodině pak žijí rodiče pospolu s rodinami svých synů.

Tyto čtyři typy rodin pokrývají evropské obyvatelstvo. V Anglii a Spojených státech byla dominantní rodina jádrová absolutní, na severu Francie je významně zastoupena rodina jádrová rovná a na jihu rodová, která je jinak typická pro Německo a střední Evropu. Rusko charakterizuje rodina pospolitá. Všechny typy evropských rodin spojuje to, že jsou exogamní, na rozdíl od endogamních rodin v islámských a afrických zemích, kde jsou běžné sňatky mezi příbuznými i z druhého kolene.

Z rodiny Todd odvozuje další společenské a politické charakteristiky. Jádrovou rodinu spojuje s tíhnutím ke svobodě, rodinu rodovou a pospolitou s respektem k hierarchii a autoritě. Naopak pospolitou a jádrovou rovnou rodinu spojuje ideál společenské rovnosti, zatímco jádrová absolutní a rodová struktura nerovnost buď tolerují, nebo přímo vyžadují. Odkazem na strukturu rodiny pak vysvětluje vznik liberální demokracie v Anglii a Francii (svoboda), komunismu v Rusku (autorita s rovností), nacismu v Německu (autorita s nerovností), univerzálních lidských práv ve Francii (svoboda s rovností) či toleranci k rasovým a ekonomickým nerovnostem ve Spojených státech (svoboda s nerovností).

Rodina Toddovi slouží jako královská proměnná, jež vysvětluje ty nejdůležitější politické a sociální procesy. Její rozklad je i rozkladem západní společnosti.

Nicméně tento rozklad je dlouhodobý, počítá se na staletí. Toddův zájem o vývoj struktur v dlouhém období se potkává a doplňuje s pohledy podobně laděných historiků; k jeho mentorům patří Emmanuel Le Roy Ladurie, představitel třetí generace slavné historiografické školy Les Annales. Ale k vysvětlení konkrétních historických událostí je třeba dalších charakteristik, které se budou lišit podle místa a času a které s vývojem rodiny mohou, ale také nemusejí souviset.

Proto Todd rozebírá západní nihilismus na základě dvou dalších významných proměnných: náboženství a stavu střední třídy. Z náboženství společnost čerpá svoji základní morální orientaci. V okamžiku, kdy se lidé od náboženství odvracejí, začínají tuto orientaci ztrácet. Todd rozlišuje dvě fáze náboženského úpadku: Nejprve se společnost k náboženství hlásí už jen vnějškově, bez vnitřního přesvědčení, pak tuto fázi „zombie“ střídá nihilistická fáze „nula“, v níž jsou odbourány už i vnější znaky náboženské orientace, společnost ztrácí schopnost chápat svět a upadá do násilí.

Todd se věnuje především různým větvím křesťanství – katolictví, pravoslaví a protestantským církvím. Do určité míry chápe toto dělení jako výsledek působení odlišných rodinných struktur v různých částech Evropy, současně však různá vyznání pojímá jako samostatně působící síly formující společnost. Například americký protestantismus charakterizuje vírou v predestinaci, která lidstvo rozděluje na předem vyvolené a předem zavržené, čímž umožňuje ospravedlnit propastné společenské nerovnosti způsobem, který je v katolických a pravoslavných společnostech těžko představitelný.

Nicméně protestantismu připisuje klíčovou historickou úlohu zdroje modernity. A to nikoliv z důvodů teologických, které považuje za rozhodující Max Weber, nýbrž proto, že protestantství vedlo věřící ke gramotnosti za tím účelem, aby si mohli sami číst Bibli. Gramotnost jednak vede k růstu kvalifikovanosti pracovní síly a od určité míry (podle Todda pokud podíl gramotných přesáhne 50 %) vytváří tlak na demokratizaci.

Zatímco náboženství působí srovnatelně s rodinnými strukturami, skrytě a v dlouhém období v řádu staletí, stav střední třídy je bezprostřednější a uchopitelný v řádu desetiletí. Význam střední třídy se neomezuje na zprostředkování spojení mezi elitou a masami. Národní stát podle Todda stojí a padá se střední třídou. Městská střední třída se svojí pestrostí a vzdělaností představuje substrát, z něhož žije jak národ, tak i stát se svými institucemi. Vzestup střední třídy vytváří podmínky pro vzestup státu a národa a její úpadek nutně vede i k jejich úpadku.

Důležité jsou rovněž důsledky rostoucí vzdělanosti střední třídy. Pokud vysokoškolské vzdělání, o něž se střední třída opírá více než ostatní, přesáhne určitou míru (podle Todda mezi 20 a 25 % v dané generaci), společnost začne přehodnocovat své směřování. Střední třída ztrácí svoji výlučnost oproti mase a vzdělaná masa se obrací proti společnosti, z níž vzešla.
Západ takové přehodnocení zažil ve druhé polovině šedesátých let, s vrcholem ve slavném roce 1968, a Sovětský svaz o dvacet let později s Gorbačovem. V tomto světle Todd reviduje svoji předchozí hypotézu o souvislosti mezi kojeneckou úmrtností a rozkladem SSSR. Za příčinu jeho pádu považuje právě obrat vzdělaných vrstev sovětské společnosti.

Mimo to se Todd v předložené analýze nevzdává řady dílčích kvantitativních ukazatelů měřících konkrétní projevy nihilismu, jako jsou například porodnost, kojenecká úmrtnost, počet vražd a sebevražd, volební účast, ekonomická nerovnost a ekonomická výkonnost.

Co nám tato perspektiva říká o konfliktu na Ukrajině a jeho hlavních hráčích? Todd nejprve vysvětluje, proč je Rusko stabilnější a odolnější, než očekávali západní analytici. Předpovídali Putinovu režimu krach, jakmile se dostane pod tlak sankcí a zbrojních dodávek Ukrajině.

Todd připomíná nesporné úspěchy Putinova režimu po úpadku devadesátých let, které se na Západě zamlčují. Patří k nim radikální snížení sebevražd, vražd, úmrtí na alkoholismus a především kojenecké úmrtnosti, která z 1,9 % v roce 2000 klesla na 0,44 % v roce 2020 (což je nižší hodnota než v USA). Upozorňuje i na jeho často opomíjené liberální prvky: tržní ekonomika, svobodné cestování, absence antisemitismu.
Rusko se ekonomicky nezhroutilo, neboť sankce využily ruské firmy k převzetí trhu opuštěného západními firmami. Také se Západu nepodařilo Rusko válkou uzbrojit, naopak nedokázal držet krok s ruskou výrobou zbraní a munice. Západ má sice mnohonásobnou převahu v HDP nad Ruskem, ale svůj průmysl ztrácí. Rusko si ho udržuje i s vysokou kvalitou technického vzdělání. Podíl mladých techniků mezi absolventy vysokých škol je zde asi trojnásobně vyšší než v USA (ale srovnatelný s Německem).

Dokonce ani nevypukla Západem očekávaná vzpoura střední třídy vůči Putinovi. Ta naopak zůstala loajální. Todd vysvětluje, že očekávání vzpoury se zakládalo na mylném předpokladu, že ruská střední třída je stejně individualistická jako ta západní. Tento předpoklad ale pomíjí, že obě vyrůstají z rozdílných typů rodiny. Ruská pospolitá rodina představuje strukturu, v níž má autorita a rovnost větší váhu než liberální individualismus. To omezuje ruský individualismus a činí společnost národně loajální. Rusko si tím oproti postnacionálnímu Západu stále zachovává některé rysy národního státu. Přesto se ani Rusku nihilistický trend nevyhýbá – podobně jako na Západě i v Rusku původní obyvatelstvo vymírá –, pouze je do určité míry bržděn a nabývá specifických podob. Odolností však překvapila i Ukrajina, která měla řadu znaků zhrouceného státu. Jenže oproti Rusku se z úpadku trvajícího od devadesátých let až do roku 2014 nevzpamatovala. Její odolnost ovšem nepochází z demokracie či ze sjednocení ukrajinského národa, jak tvrdí západní komentátoři. Ukrajinský národ skutečně vzniká, ale nikoliv demokratickým sjednocením, nýbrž zmizením ruskojazyčných elit, zásahem Západu a pádem ukrajinské demokracie.

Jako řada jiných i Todd při analýze ukrajinských poměrů vychází z rozdílu mezi západem a východem země. Ve shodě se svým teoretickým rámcem ho pojímá jako rozdíl mezi pospolitou rodinou na východě a jedním z typů jádrové rodiny na západě. Ten se jen částečně překrývá s jazykovým rozdílem mezi ruskojazyčným a ukrajinskojazyčným obyvatelstvem. Todd upozorňuje, že pluk Azov, neblaze proslulý ukrajinským extremismem, zakládají ruskojazyční Ukrajinci z nižších tříd. Současně však naráží na nedostatek dat, která by přesněji určovala ukrajinské rozložení rodinných typů. Proto se v analýze opírá o rozdíl jazykový.
Todd upozorňuje, že z velkých měst na východní Ukrajině od devadesátých let postupně emigruje ruskojazyčná střední třída do Ruska, čímž mizí základna, o niž by se mohl opřít národ a stát; na západě země s pouhými dvěma většími městy tak silná střední třída nikdy nebyla. Po roce 2014 jsou na vedlejší kolej odsouváni oligarchové, většinou ruskojazyční, jejichž spory utvářely nedokonalou ukrajinskou demokracii.

Po roce 2014 a ještě více po roce 2021 na Ukrajině vyrůstá nová mocenská konstelace, která odbourává chatrné základy ukrajinské demokracie. Vychází ze spojenectví banderovské západní části země s „vojensko-policejní organizací financovanou Washingtonem“ v Kyjevě. Tento nový ukrajinský „národ“ se poměrně účinně brání ruskému tlaku. Národ v uvozovkách proto, že postrádá sociální a ekonomickou základnu nutnou k existenci, chybí mu větší města a schopnost vybírat daně (válku financuje Západ).

Navíc se jedná o boj sebevražedný. Todd se táže, proč nebyl nový ukrajinský „národ“ ochoten přenechat Rusku Krym a oblasti na východě, kde Kyjev tak jako tak nemohl počítat s loajálním obyvatelstvem. Proč se raději pustil do války, kterou nemůže vyhrát?

V odpovědi autor opouští sociologický rámec a sahá ke kolektivní psychologii. Do centra ukrajinské motivace klade rusofobii, která svědčí o nevědomé, patologické neschopnosti oprostit se od Ruska a kvůli níž Ukrajinci částečně popírají i své dějiny a kulturu. To, že se rusofobie stává jediným pojivem Ukrajinců v sebezničujícím boji, je dokladem ukrajinského nihilismu.
Na celé analýze je nejvíce znepokojující fakt, že mezi Ukrajinou a politickým Západem je skutečně „hodnotové spojenectví“. Nejedná se však o spojenectví hodnot liberální demokracie, jak tvrdí západní propaganda. Na Západě už liberální demokracie není a na Ukrajině nikdy nebyla. Hodnotové spojenectví Ukrajiny a Západu je založené právě nihilismem.

V západním nihilismu se dnes rozpouštějí velké výdobytky Západu: racionalita, individualismus, liberalismus a demokracie. Todd je přisuzuje jádrové rodině (v Anglii, severní Francii a USA) a protestantství. Zatímco jádrová rodina je základem pro liberální demokracii, protestantství vychovává kvalifikovanou pracovní sílu (v důsledku gramotnosti), která přijímá společenskou nerovnost (v důsledku učení o vyvolených a zatracených), což umožňuje racionální organizaci společnosti.

Z jádrové rodiny a protestantismu vyrůstá politický Západ, který ve své zralé podobě samozřejmě zahrne i katolíky a rodovou rodinu. Jejich rozklad potom vede k západnímu nihilismu. Nepřekvapí, že tento rozklad začíná právě v protestantské části, která byla kolébkou Západu. Na vývoji USA a Velké Británie Todd dokumentuje přechod k zombie fázi protestantství, která ještě převládá ve druhé polovině 20. století a počátkem 21. století ústí do fáze nulové.

Úpadek Todd zachycuje měřitelnými charakteristikami. Porodnost všude klesá pod poměr prosté reprodukce a demografický
růst je živen přílivem neevropské migrace. Upadá průmyslová výroba a zejména americký HDP je postaven na fiktivních číslech. Klesá průměrná výška britské mládeže, což svědčí o problémech s výživou. Bílí Američané, z nichž se rekrutovala protestantská elita, umírají od roku 2000 častěji než v minulosti z důvodu alkoholismu, drogové závislosti či sebevražd. V tomto období v Americe také klesá průměrná délka života a od roku 2020 roste kojenecká úmrtnost. Za konečný znak nulové fáze považuje autor uzákonění manželství homosexuálů napříč Západem po roce 2000, neboť ukončuje křesťanské pojetí rodiny, na níž se podle Todda zakládá společnost.

Jedním z klíčových ukazatelů je rostoucí podíl vysokoškolského vzdělání, které se dnes na Západě rozšířilo na 30 až 40 % obyvatel. To má několik důsledků. Vzniká protimluv „masová elita“, jejíž příslušník pohlíží na lidi s nižším vzděláním s despektem jako na lidi druhé kategorie, jejichž názory není třeba se zabývat. Lidé s nižším vzděláním sice představují společenskou většinu, ale v dnešní Velké Británii a Spojených státech zaujímají postavení, které bylo v dobách rasismu vyhrazeno černochům a dalším neevropským menšinám. Volení představitelé se nepovažují za zástupce voličů, nýbrž za jejich dozorce a vychovatele. Společnost se rozpadá a demokracie přechází do oligarchie.
Rozpadá a hloupne. Výsledky testů žáků základních a středních škol se v posledních desetiletích zhoršují a totéž platí pro kvalitu výuky. Klesá také IQ. Todd zde odkazuje k paradoxu protestantismu, který podporoval vzdělání jako jednu z nejdůležitějších hodnot. Ale rozšířením vzdělání se lidé odvracejí od protestantství a jeho hodnot včetně samotného vzdělání. Nárůst počtu vysokoškolských titulů pouze maskuje pokles vzdělanosti.

Další důsledky se projevují v západní politické elitě, kterou charakterizuje kombinace pocitu nadřazenosti a chatrných znalostí; tato elita se ustavuje přesvědčováním voličů, k nimž automaticky přistupuje s pocitem nadřazenosti. S týmž pocitem pak jedná i v mezinárodní politice s představiteli nezápadních států. Ti jsou však na své funkce obvykle mnohem lépe připravováni. Dochází ke srážkám, na něž polovzdělaní západní představitelé reagují popíráním reality, jedním z projevů západního nihilismu.

Takové popírání reality předvedli evropští představitelé během války na Ukrajině, když navzdory faktům hlásali ukrajinské vítězství a ruské zhroucení. Podobně jako na Ukrajině i v Evropě se sjednotili na vlně rusofobie, která poskytla dočasný obsah jinak prázdnému projektu. Na Ukrajině jde o prázdnotu ukrajinského národa a v Evropě o vnitřní prázdnotu Evropské unie.

V této knize najdeme řadu podnětných postřehů, které dokreslují Toddovy hlavní argumenty. Ačkoliv je například přesvědčen o historicky pozitivní roli protestantismu, neskrývá ani jeho odvrácenou tvář. Učení o vyvolených a zavržených považuje za normativní základ moderního politického rasismu, ať už v nacistickém Německu (mapa hlasů pro nacisty byla mapou protestantismu), či ve Spojených státech, kde se stává dokonce existenční podmínkou americké demokracie (nejprve vůči indiánům, pak proti černochům).

Podnětné je i jeho srovnání ukrajinského hladomoru ve třicátých letech minulého století s irským hladomorem ve čtyřicátých letech století předminulého. Za jejich společného jmenovatele považuje radikální sociální experiment vedený v prvním případě státním kolektivismem a ve druhém případě moralistickým liberalismem. Srovnání uzavírá tím, že liberalismus „zabíjel účinněji než kolektivismus“ – na Ukrajině zemřelo 8,5 % obyvatel, v Irsku 12 %.

To, že se Evropa v otázce Ukrajiny zcela podřídila USA, vysvětluje vedle nihilismu také novou ekonomickou zranitelností evropské
oligarchie. Její někdejší relativní nezávislost na oligarchii americké se opírala o to, že evropská smetánka ukládala svá aktiva do švýcarských bank, kde byla v bezpečí před americkým dohledem i sankcemi. Ale Švýcarsko už nějakou dobu tuto roli nehraje. Pod obrovským mezinárodním tlakem organizovaným Američany přijalo americký dohled i pravidla a přestalo fungovat jako alternativa. Obnažená evropská oligarchie tím ztratila možnost nezávisle jednat.

Evropa směřuje do postavení, v němž vůči USA tradičně bývala Latinská Amerika. Zatímco Latinoameričané se v posledních desetiletích emancipují, vykořisťovaným „zadním dvorkem“ Spojených států se stává západní Evropa. O Severoatlantické alianci Todd říká, že smyslem její existence není Evropu chránit, nýbrž udržovat v americkém zajetí. Pro kritiky americké hegemonie není taková teze nijak nová ani objevná.
Ovšem soudy, které Todd pronáší o střední Evropě, jsou mnohem méně podložené a v některých případech sporné. Středoevropská rusofobie se mu jeví jako nepochopitelná a hledá pro ni krajně podivné sociálně-psychologické vysvětlení, které lze shrnout následovně: Díky Sovětskému svazu a ekonomickému rozvoji, který přinesl, se ve státech střední Evropy vytvořila střední třída, která se od devadesátých let ujímá moci a představuje základnu demokratického politického života. Namísto vděku se dnes stává nositelem protiruských nálad, neboť se nejspíše nedokáže s tímto faktem psychicky vyrovnat. Rusofobii pak vyvolává do podvědomí zatlačený dluh vůči bývalému okupantovi.

Přiznejme, že Toddovo vysvětlení může vystihovat některé společenské skupiny. Řada našich významných rusofobů, jako jsou Petr Pavel, Jaromír Štětina či Šimon Pánek, patřila v osmdesátých letech k prominentním společenským vrstvám, které se hlásily k Sovětskému svazu „na věčné časy“. Jejich pozdější rusofobie může být výsledkem psychologického mechanismu naznačeného Toddem. Rovněž se nemýlí, když tvrdí, že na středoevropské rusofobii je něco neautentického, hochštaplerského.

Jinak se však Toddovo vysvětlení míjí se sociologickou realitou regionu. Todd si správně všímá, že jedinou oblastí s rozvinutou střední třídou před nástupem komunismu byla česká část Československa. Nevyplývá z toho, že česká střední střída měla být méně zakomplexovaná, a tudíž i méně rusofobní, neboť Sovětům za moc nevděčí? Nešla pak česká rusofobie alespoň částečně vysvětlit faktem, že sovětská okupace byla naopak brzdou ekonomického rozvoje?

Naopak maďarská a slovenská střední třída se upevňují až po druhé světové válce. Pokud by působil Toddův psychologický mechanismus, pak by obě společnosti měly být podstatně více rusofobní než česká, ale je tomu naopak. Todd si všímá maďarského postoje k Rusku, který oceňuje, ale při vysvětlení tápe. Zmiňuje tamní významnou protestantskou menšinu, ale ta existuje i v Česku. Pak ještě tvrdí, že se jedná o zemi s mnohem menším antisemitismem než Polsko či Československo. Nejenže je takové tvrzení nepravdivé (jaké závany antisemitismu v komunistickém Československu sedmdesátých let má na mysli?), ale není ani zřejmé, jak by mělo souviset s rusofobií.
A konečně na úrovni krutého židovského vtipu je autorova hypotéza o válce na Ukrajině jako židovské pomstě. Todd poukazuje na klíčovou roli činitelů východoevropského židovského původu mezi těmi, kdo v USA válku podněcovali (Anthony Blinken, Victoria Nulandová, rodina Kaganů). Argumentuje, že vzhledem ke krutým zkušenostem, jimž byli jejich předci na Ukrajině vystaveni, nemohou cítit žádné sympatie k ukrajinskému antisemitskému
nacionalismu. Klade si pak otázku, zda tuto válku vedoucí ke zničení ukrajinského národa nepojali jako historickou satisfakci. Hodně divoká spekulace. Je otázka, zda židovský původ ochrání autora před obviněním z antisemitismu.

Vraťme se však k autorově ústřední tezi o západním nihilismu, který vzniká rozpadem základních společenských struktur, rodiny a náboženství a projevuje se normativní dezorientací, popíráním reality a individuálním i kolektivním úpadkem. Umožňuje nám pochopit zjevně nesmyslné jednání amerických, evropských a ukrajinských představitelů v letech vedoucích k válce i během ní.
Bylo by namístě, aby se autor důkladněji vypořádal i s nihilismem ruským, byť mu pro vysvětlení války nepřičítá větší význam. Je rovněž možné, že v postavě Putina vidí aktéra, který nihilismu vzdoruje.

Pokud však nihilistickou tezi vezmeme vážně, je zřejmé, že jakýkoliv politický vzdor tak mocnému historickému pohybu vyplývajícímu z hlubokých struktur společnosti může být jen dočasný. Koneckonců Todd ve své analýze západní společnosti navazuje na pojmy a teze, které se objevují už v předminulém století. Přiznává svůj dluh vůči zakladateli francouzské sociologie Émilu Durkheimovi, který v devadesátých letech 19. století analyzoval rozklad západní společnosti v důsledku odklonu od náboženství. Přišel s pojmem „anomie“, tedy „ztráta norem“. Jedním z konkrétních projevů anomie, které Durkheima obzvláště zajímaly, jsou sebevraždy. Zkoumal jejich nárůst, navrhl jejich typologii a všimnul si, že postihují spíše protestanty než katolíky.
Durkheim tím navázal na jiného sociologa, pražského profesora Tomáše Garrigua Masaryka. Masaryk totiž patří k originálním myslitelům druhé poloviny 19. století, promýšlejícím evropský nihilismus. Jako sociolog postupoval jinak než filozof Nietzsche či spisovatel Dostojevský, od nichž se nechal inspirovat. Především však jako jednající politik dokázal načas nihilismu vzdorovat, byť mylně hledal východisko v demokracii založené protestantstvím.
Ačkoliv Todd na Masaryka nenavazuje a jejich pojetí nihilismu se překrývá jen částečně, leccos sdílejí. Shodují se v historické roli, kterou připisují protestantství, varují před patologií moderního individualismu a volají po návratu k objektivní realitě. Proto Masaryk razí pojem realismu i jako svůj politický program. Jatka první světové války považuje za důsledek německého militarismu, který vychází ze subjektivismu německé, dodejme protestanské, filozofie. Podobně dnes Todd vysvětluje masové zabíjení na Ukrajině vražedným nihilismem západním a sebevražedným nihilismem ukrajinským.

Znamená to mimo jiné, že Západ se stále nachází v dlouhém přechodném období započatém francouzskou revolucí a revolucí průmyslovou. Jimi podnícený nihilismus se odvíjí v dlouhém období, které se počítá na staletí, a nejspíše ještě nedosáhl svého vrcholu, či spíše dna. Také se zdá, že ačkoliv spíše sílí, jeho růst není lineární a prochází nejrůznějšími zvraty. Todd zmiňuje například poválečné evangelické oživení ve Spojených státech. Je možné, že i více než čtvrtstoletí Putinovy vlády se bude zpětně jevit jako dočasný zvrat mezi sovětským a postsovětským rozkladem a tím po Putinovi následujícím.

Nelze proto ani vyloučit, že i Evropa či některé její části najdou sílu k politickému zvratu. Buď může být dočasný, nebo může být mostem do nové historické éry překonání západního nihilismu i samotného Západu.

prof. Petr Drulák

24. 6. 2025

Štítek: svět

„Svět musí být mnohopolární“ 2/2

Poradil bych Ukrajincům, aby vyjednávali, aby nevěřili Evropanům 2/2

Konec mezinárodního řádu založeného na pravidlech?

Důvody pro zrušení mezinárodního řádu založeného na pravidlech

Budování hegemonistického mezinárodního řádu založeného na pravidlech

Realistické varování

Krátká kapitola o dlouhém příběhu západního nihilismu