Ohnivý Scott Ritter píše o bělehradském incidentu s německým novinářem Michaelem Martensem z 8. srpna. Podtitul jeho příspěvku zní: Chorobná vize německého novináře nevěstí nic dobrého pro budoucnost nikoho, kdo ji přijme za svou.
.
Německý novinář Michael Martens se nedávno dostal do titulků, když se ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského zeptal, jak může Evropa pomoci Ukrajině zabíjet více ruských vojáků. Varuji pana Martense i kohokoli dalšího v Německu a Evropě, kdo si myslí, že je takové úsilí nějakým způsobem ctnostné a uskutečnitelné — dávejte si pozor na to, co si přejete.
Michael Martens se narodil v roce 1973 ve městě Hamburk, tehdy v Západním Německu. Hamburk patřil k velkým městům nacistického Německa a za toto postavení zaplatil těžkým spojeneckým bombardováním, včetně nechvalně proslulého zápalného náletu na přelomu července a srpna 1943, při němž podle odhadů zahynulo 37 000 lidí. Dnes je Hamburk po Berlíně druhým největším městem Německa. Zkázu způsobenou bombardováním Hamburku připomíná Památník svatého Mikuláše, který slouží jako znepokojivá připomínka ničení způsobeného válkou. Hamburk rovněž zachoval několik protileteckých krytů z té doby, rovněž jako prostředek připomínání hrůz války.
Martens dnes působí jako balkánský zpravodaj německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) a právě v této funkci se minulou neděli zúčastnil tiskové konference uspořádané při návštěvě ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v Srbsku. Martens tam Zelenskému položil následující otázku: „Můžete nám Evropanům říct, co konkrétně můžeme udělat, abychom vám pomohli zabít více Rusů?“ Martens pak svou otázku doplnil poznámkou: „Více ruských vojáků, samozřejmě,“ jako by původní záměr nebyl dostatečně jasný.
Martensova otázka vyvolala oprávněný hněv mezi lidmi se svědomím po celém světě. Dokonce i jeho vlastní redaktoři ve FAZ se snažili od Martensovy otázky distancovat a v prohlášení vydaném poté, co se rozšířily požadavky na jeho propuštění z novin, uvedli: „Otázka byla formulována nejednoznačně, čehož litujeme. Redakčním postojem Frankfurter Allgemeine Zeitung není, že by mělo být zabito co nejvíce ruských vojáků.“ Skutečnou otázkou podle redaktorů FAZ bylo spíše to, „jak by bylo možné ruskou armádu z hlediska lidských zdrojů dostat pod takový tlak, aby bylo Rusko donuceno vstoupit do mírových jednání“.
Sám Martens vyjádřil nad veřejnou reakcí na svou otázku „překvapení“ a poznamenal: „Mimo svět Barbie se války vedou právě takhle.“ V dalším komentáři ke kontroverzi dodal: „Protože právě zabití co největšího počtu ruských vojáků je důležité k ukončení války.“
Martens je muž, který nemá vůbec žádnou zkušenost s válečným uměním ani s braním životů, které válka vyžaduje. Nejblíže k něčemu, co by připomínalo skutečnou vojenskou smrt, se dostal prostřednictvím mýtu o Josefu Schulzovi, německém vojákovi sloužícím u 714. pěší divize, který podle legendy odmítl 20. července 1941 v jugoslávském městě Smederevska Palanka účast na popravě šestnácti partyzánů. Za tento čin morální jasnozřivosti měl být Schulz sám odsouzen k smrti stejnou popravčí četou. Martens pomáhal tento mýtus šířit ve své knize z roku 2011 In Search of Heroes. The Story of the Soldier Who Didn’t Want to Kill (Hledání hrdinů. Příběh vojáka, který nechtěl zabíjet).
Příběh však byl lží; Schulz byl zabit v boji s partyzány den před popravou. Vytváření mýtu o ušlechtilé oběti tváří v tvář zlu, který kolem Schulze vznikl, podporovali ti, kdo se snažili vytvořit a udržovat související mytologii ušlechtilého německého vojáka, který nebyl naprogramován zabíjet, nýbrž byl postaven před strašlivou volbu: buď splnit hrůzné rozkazy, které dostal, nebo čelit jisté smrti.
Rehabilitační povaha takové fikce se zakořenila v německé DNA, už jen proto, že realita kolektivní viny na zločinech nacistického Německa u těch, kteří se války účastnili, byla natolik zjevná, že se Německo nemohlo znovu vybudovat jinak než k obrazu hrdiny, který prostě neexistoval a vzhledem ke skutečnosti, že prakticky celé Německo bylo poskvrněno hříchem nacistických zločinů — zejména Wehrmacht —, ani existovat nemohl.
S takovými démony se musel vyrovnávat i sám Martens. Je totiž potomkem dědečka Hanse-Hermanna Martense, který byl nejen členem nacistické strany, jíž v předválečných letech sloužil jako státní zástupce, ale za války byl také důstojníkem operačního štábu Wehrmachtu, kde působil jako vojenský soudce a údajně odsuzoval německé vojáky k smrti za dezerci. Hans-Hermann se po válce stal v Západním Německu právníkem a politikem — dalším nacistickým válečným zločincem rehabilitovaným národem, který se podrobil dobrovolně navozené amnézii.
Tato amnézie se přenesla i na následující generace, a to do takové míry, že Němci jako Michael Martens „zapomněli“ nejen na úlohu, kterou jejich země sehrála při masovém vraždění ruského lidu, ale také při oživování a udržování zhoubného banderismu — odpudivé západoukrajinské ideologie tak úzce spojené s nacistickými kořeny, které Němci obílili a zapomněli.
Na rozdíl od Martense něco o válce a o konceptu zabíjení Rusů vím. Od roku 1984 do roku 1988 jsem strávil téměř každou bdělou chvíli výcvikem v umění moderního vojenského konfliktu s jediným zaměřením — na sovětskou (tedy ruskou) hrozbu. V rámci přípravy na tuto misi, která mě zcela pohltila, jsem se na vysoké škole ponořil do ruských dějin, kultury, literatury a jazyka. Dále mě v tomto směru formovala propaganda šířená americkým ministerstvem obrany, které začalo vydávat každoroční přehled hrozeb pod názvem Soviet Military Power (Sovětská vojenská moc). Nejenže byla tato publikace považována za povinnou četbu, ale vybraný počet Myrmidonů, jako jsem byl já, byl vyslán na Defense Intelligence College k týdennímu intenzivnímu programu zaměřenému — správně jste uhodli — na sovětskou vojenskou moc. Prostřednictvím přednášek, briefingů, prohlídek a diskusí jsme se seznamovali s doktrínou, strategií, ideologií a skutečnými zbraněmi, které v souhrnu tvořily „sovětskou vojenskou moc“.
Tyto zkušenosti však spadaly do kategorie „proč bojujeme“, nikoli „jak bojujeme“. To druhé přišlo až s mým přidělením k Fleet Marine Force, konkrétně k 5. praporu 11. pluku námořní pěchoty, jednotce samohybného polního dělostřelectva, která sloužila jako prapor přímé palebné podpory 7. obojživelné brigády námořní pěchoty — námořní složky Rapid Deployment Force.
Když jsem k praporu dorazil, narazil jsem na skutečnost, že doktrína námořní pěchoty týkající se dělostřelecké palebné podpory se od války ve Vietnamu nijak podstatně neposunula. Jestli mě mé ponoření do konceptů tvořících „sovětskou vojenskou moc“ něčemu naučilo, pak tomu, že Sověti disponovali obrovskou převahou v dělostřelectvu, což znamenalo, že pokud bychom se s nimi pokusili střetnout tradičním lineárním způsobem, výslednou opotřebovací válku bychom prohráli — a to rozhodujícím způsobem.
Jak může mladší podporučík bez jakékoli bojové zkušenosti a prakticky bez jakékoli zkušenosti s nuancemi války přesvědčit důstojníky (a mužstvo), kteří mají v obojím desítky let zkušeností, že to, co dělají, je nejen špatně, ale že je to zabije, pokud se skutečně postavíme sovětskému nepříteli? Ministerstvo obrany vydalo vynikající třídílnou sérii publikací — FM 100-2 — o sovětské armádě, jejích operacích, taktice, doktríně a výzbroji. Tyto publikace představovaly definitivní zdroj neutajovaných informací o sovětských pozemních silách a sovětském modelu vševojskového boje. Ale přestože byly snadno dostupné všem příslušníkům námořní pěchoty, málokdo je četl a ještě méně lidí podle nich skutečně jednalo.
Americká armáda měla něco, čemu říkala OPFOR — „opposing forces“, tedy „protivníková vojska“, organizovaná, vycvičená a vybavená tak, aby bojovala stejně jako Sověti — která působila v National Training Center (NTC) ve Fort Irwin, severně od místa, kde jsem sloužil v 29 Palms v Kalifornii. Americká armáda přes NTC postupně posílala jednotky o síle brigády, které tam procházely sérií cvičení „síla proti síle“ a střetávaly se se dvěma pluky OPFOR. Cvičení vždy končila soustředěným obrněným útokem OPFOR, který téměř vždy skončil rozhodující porážkou zúčastněných jednotek americké armády. Celá akce byla koncipována jako obrovský budíček pro zúčastněné jednotky — buď se přizpůsobíte, naučíte se čelit sovětskému způsobu vedení války a porazíte jej, nebo zemřete.
Kontaktoval jsem OPFOR ve Fort Irwin a zařídil, aby se velitel mého praporu s OPFOR svezl při jejich závěrečném útoku na pozice americké armády. Výsledek byl přesně takový, jaký jsem doufal — OPFOR projela armádou jako horký nůž máslem. Zabíjet Rusy — byť jen simulované — nebylo vůbec snadné. Velitel mého praporu odcházel s vědomím, že pokud bychom šli do války proti sovětské hrozbě s taktikou a operačním uměním, k jejichž používání jsme tehdy byli vycvičeni, byli bychom podobným způsobem zničeni.
Dostal jsem prakticky volnou ruku k přepracování výcvikového plánu praporu a začlenění realističtějšího výcviku, který kladl důraz na střelbu, pohyb a komunikaci rychleji — mnohem rychleji — než náš sovětský nepřítel. Byli jsme David bojující s Goliášem a museli jsme zůstat dostatečně obratní, abychom se vyhnuli ničivé síle nepřátelského palebného potenciálu, a zároveň dostatečně zruční, abychom vlastní palbu soustředili na správné místo ve správný čas, oslabili nepřítele a vytvořili příležitosti pro manévrové jednotky námořní pěchoty, aby jej palbou a manévrem vyhledaly a zničily.
Abych při cvičeních pomohl, vytvořil jsem na úrovni praporu Tactical Training & Exercise Control Group (TTECG) — v podstatě systém válečných her — v jehož rámci jsem mohl vytvářet scénáře s nepřátelskými silami používajícími doktrinálně správnou sovětskou taktiku a způsob vedení operací. Pomocí tohoto systému TTECG jsem prapor podroboval stále náročnějším scénářům, jejichž cílem bylo zdůraznit význam manévru a rychlosti při boji s Rusy. TTECG byl natolik úspěšný, že jsem byl požádán, abych podporoval výcvik dalších jednotek námořní pěchoty v 29 Palms, včetně pěších a obrněných praporů.
5/11 byl prapor schopný nasazení jaderných zbraní a měl za úkol být připraven vést jadernou dělostřeleckou palbu ze svých samohybných děl ráže 155 a 203 mm. To z nás činilo prvořadý cíl pro jakékoli sovětské síly, proti nimž bychom se mohli postavit. Abychom se lépe připravili na realitu boje s Rusy, vytvořil jsem vlastní jednotku OPFOR, vybudovanou podle vzoru sovětských speciálních sil neboli Specnazu. Když můj prapor vyrazil do terénu, vysadil jsem svou jednotku Specnazu v jeho operačním prostoru pomocí vrtulníků a terénních vozidel a pak jsem jej pronásledoval a zabíjel. Přepadávali jsme baterie za přesunu, útočili na ně v noci, když zaujaly postavení, a po celou dobu operace jsme je obtěžovali. Stručně řečeno, zabíjeli jsme je mnohem častěji než oni nás. Zabíjet Rusy — byť jen simulované — nebyla žádná jednoduchá věc.
Když námořní pěchota pořádala v 29 Palms velké cvičení na úrovni divize, dostal jsem za úkol spolupracovat s praporem americké armády ze 7. lehké pěší divize na přípravě obrany sovětského typu, na kterou měla námořní pěchota následně zaútočit. Za použití sovětské obranné taktiky a doktríny tento prapor zastavil námořní pěchotu na místě ještě dříve, než vůbec dosáhla předních obranných postavení. Při třech různých příležitostech řídící cvičení cvičení zastavili a všechny mrtvé mariňáky „oživili“, aby se scénář mohl spustit znovu. Výsledek byl pokaždé stejný: útok námořní pěchoty byl poražen ještě dříve, než měl vůbec šanci začít. Útok měl představovat první fázi třístupňového scénáře, v němž měla námořní pěchota prorazit obranu a manévrem obklíčit sovětské obránce.
Nakonec velící generál cvičení zastavil, shromáždil svůj štáb i velitele a štáby podřízených jednotek a pokáral je za jejich neschopnost porazit hrozbu sovětského typu. Všichni byli posláni zpátky k rýsovacím prknům, aby svůj přístup k výcviku přehodnotili. Velitelé tankové a pěší jednotky, které při svém výcviku využívaly OPFOR TTECG, se opakovaně snažili přesvědčit štáby pluku a divize, že plány, které navrhovaly, nebudou fungovat. Pokaždé byli přehlasováni a vyjeli vstříc smrti. Ukázalo se, že Rusové — byť jen simulovaní — umějí zabíjet mariňáky docela dobře.
Největší budíček však přišel během jiného divizního cvičení, při němž jsme měli čelit simulované sovětské invazi do Íránu. Nakonec přesilové sovětské síly prorazily zadržovací postavení vytvořená námořní pěchotou a 5/11 dostal za úkol vypálit jaderný dělostřelecký granát, aby sovětský postup zastavil. Udělali jsme to a cvičení náhle skončilo — Sověti na použití jaderné zbraně odpověděli drtivým jaderným odvetným úderem, který všechny zabil. Rusové — byť jen simulovaní — byli v masovém umírání lepší než my…
Měl jsem štěstí, že jsem nikdy nedostal příležitost vyzkoušet své protisovětské vojenské schopnosti ve skutečném světě. Místo toho jsem byl vyslán do Sovětského svazu jako člen týmu pro kontrolu zbrojení, který měl za úkol likvidovat právě ty zbraně, které nás zabily při íránském cvičení — rakety středního doletu SS-20. Nakonec se ukázalo, že naučit se žít s Rusy v míru prospívá životu, svobodě a hledání štěstí mnohem více než výcvik k jejich zabíjení. Měla to být univerzální lekce pro všechny věky, lekce, která by budoucí generace motivovala vyhýbat se nástrahám spojeným s válkou — zejména válkou s Ruskem.
Michael Martens si tuto lekci nevzal k srdci, přestože čtyři roky konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou prokázaly marnost snahy zabíjet Rusy na bitevním poli. Lekce, kterou se předtím naučili Mongolové, Švédové, Francouzi a Němci. Lekce, kterou se námořní pěchota v simulované podobě naučila už v osmdesátých letech.
Podle Martense: „Na otázce, jak může Evropa pomoci Ukrajině zabít více Rusů, není nic ‚skandálního‘. Přesně to potřebujeme.“ Martens se na tento okamžik připravuje už celé měsíce a investoval značné množství času a úsilí do sepsání eseje nazvaného „Killing Russians: What Europe Must Do“ („Zabíjení Rusů: Co musí Evropa udělat“). Martensovou múzou pro tento projekt byl Sir Fitzroy Hew Royle Maclean, 1. baronet, jehož paměti Eastern Approaches, v nichž popisuje dobu strávenou s Titovými partyzány v Jugoslávii, Martense natolik inspirovaly, že název své eseje převzal z rozhovoru Winstona Churchilla s Macleanem, při němž mu Churchill sdělil, že jeho úkolem je „prostě zjistit, kdo zabíjí nejvíce Němců, a navrhnout prostředky, kterými bychom jim mohli pomoci zabít jich ještě více“. Právě zde se Martens ztratil ve své vlastní, jím vyvolané krvežíznivosti. Cílem Macleanovy mise byli němečtí nacisté a nástrojem, který chtěl použít, byli partyzáni z řad civilního obyvatelstva, jež tito nacisté terorizovali. Motivace znamená všechno. Zvlášť když jde o lidi, po nichž je požadováno, aby zabíjeli.
Martensovi by prospělo, kdyby si přečetl klasické dílo Davida Grossmana On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (O zabíjení: Psychologická cena učení se zabíjet ve válce a ve společnosti), které popisuje vrozený odpor většiny vojáků během druhé světové války vůči zabíjení — většina vojáků ze svých zbraní nestřílela a ti, kteří stříleli, tak často činili bez míření. Zabít člověka není nic snadného, což je skutečnost, nad níž by se Martens — který nikdy nesloužil v armádě — měl zamyslet. Dokonce i tehdy, když zdokonalené výcvikové techniky určené k prolomení psychologické bariéry, která většině lidí brání vzít život druhému, uspějí, platí se za tento „úspěch“ obrovská cena — psychologická zkáza člověka, který udělal něco, co by po žádném člověku nikdy nemělo být požadováno: zabít bližního.
Na válce není nic slavného, protože válka je ve své nejzákladnější podobě prostě lidstvo zabíjející samo sebe. Někdy je však daná věc taková, že společnost přijme válku jako jediný prostředek kolektivního přežití. Titovi jugoslávští partyzáni byli zapojeni právě do takového konfliktu. Stejně tak Rusové a další národnosti Sovětského svazu. Jejich společným nepřítelem byli němečtí nacisté a jejich spojenci, kteří byli zabíjeni ve velkých počtech. A dnešní Rusové každoročně slaví své vítězství nad nacistickým Německem nikoli proto, aby oslavovali zabíjení, nýbrž aby uctili mrtvé. Dvacet sedm milionů z nich. Martensovi by prospěl kurz ruských dějin tohoto období. Nebo by se možná mohl obrátit k sovětské kinematografii. Doporučil bych mu čtyři filmy: Balada o vojákovi, Jeřábi táhnou, Osud člověka a Jdi a dívej se.
Zabíjení je snadná část války. Vyrovnat se s důsledky zabíjení je ta těžká. Tuto cenu platí celý národ a její důsledky se přenášejí z generace na generaci. Zabíjení by nikdy nemělo být přijímáno s takovou lehkovážností, jakou předvedl Martens. Nejvíce usvědčující částí Martensova nevědomostí prodchnutého pokusu přetvořit se v jakéhosi novodobého Fitzroye Macleana je však strana, na kterou se Martens rozhodl postavit, zatímco lehkovážně obhajuje smrt jiných : Věc Zelenského Ukrajiny, doslova novodobého ztělesnění německých nacistů, které měl Maclean za úkol zabíjet. Těch samých nacistů, při jejichž porážce obětovali životy předkové ruských vojáků bojujících dnes.
Martens by se měl sám sebe zeptat, zda skutečně má na to zabíjet Rusy. Samozřejmě že to neudělá — zbabělci nikdy nezabíjejí sami, ale stojí stranou, zatímco se této krvavé zábavy jejich jménem účastní jiní. Mariňáci, s nimiž jsem sloužil, zbabělci nebyli — byli připraveni pustit se se sovětskou „hrozbou“ do smrtelného boje, i když věděli, že to téměř jistě znamená vlastní smrt. Martens takovou morální sílu postrádá. A co je v tomto ohledu důležitější, postrádají ji i jeho evropští spoluobčané.
Vezměme si Martensovo vlastní Německo, které v současnosti stojí v čele bubnování do války, pokud jde o Rusko. Přeskočme část o tom, že německé hospodářství nedokáže unést náklady spojené s vybudováním vojenské mašinérie hodné Čtvrté říše. Promluvme si o odhodlání německých mužů, kteří by byli v takové válce povoláni zabíjet Rusy. Je to krátký rozhovor — vůle bojovat jednoduše neexistuje. Po zahájení masivní propagandistické kampaně, jejímž cílem bylo přimět stovky tisíc německých mužů, aby se shromáždili pod praporem Čtvrté říše, vyprodukovalo německé mužství pouhých 530 takových duší. Neexistuje vůle bojovat ve válce, kterou Martens a jemu podobní tak radostně přijímají. A pokud by německá vláda byla natolik pošetilá, že by zavedla povinnou vojenskou službu, zhroutila by se tváří v tvář masovým veřejným protestům. Celá Evropa je nakažena touto neochotou sloužit věci, o níž nikdo nevěří, že stojí za to pro ni zemřít — evropská politická a ekonomická elita možná chce zabíjet Rusy, ale obyvatelé jednotlivých evropských zemí nikoli.
Což znamená, že když samozvaní hrdinové jako Martens mluví o zabíjení Rusů, mluví ve skutečnosti o tom, že zabíjet mají Ukrajinci. Dovolte mi Martensovi v této souvislosti připomenout dvě tvrdé skutečnosti: každý měsíc podepisují desítky tisíc ruských mužů dobrovolně smlouvy s ruským ministerstvem obrany, aby mohli bojovat ve Zvláštní vojenské operaci, což je termín používaný ruskou vládou pro její pokračující konflikt s kolektivním Západem. A každý měsíc gangy ukrajinských „náborářů“ násilím unášejí tisíce ukrajinských mužů, aby sloužili v ukrajinské armádě. Vůbec to nelze srovnat.
Martensova výzva k „zabíjení Rusů“ odhaluje všechno, co je na dnešní Evropě špatně. Tato odpudivá realita se už nějakou dobu odehrává zcela otevřeně. V roce 1993 jí dal hlas George Soros, který postuloval nové americko-evropské „partnerství“, v němž by „kombinace lidské síly z východní Evropy s technickými schopnostmi NATO výrazně posílila vojenský potenciál Partnerství, protože by snížila riziko pytlů s mrtvými pro země NATO, což je hlavní omezení jejich ochoty jednat“. Ať za věci, které prosazujete, umírají jiní — to je mantra Martense a jemu podobných.
A jakou věc vlastně Martens prosazuje? Stačí se ponořit zpět k nacistickým kořenům jeho rodokmenu. Generalplan Ost byl vizí nacistického Německa pro vytvoření poněmčeného Lebensraumu vyřezaného z dobytých území východní Evropy, která zahrnovala rozsáhlé etnické čistky Slovanů, včetně Rusů a Ukrajinců. Němečtí právníci, jako byl Hans-Hermann Martens, nacistický dědeček Michaela Martense, byli odpovědní za koncipování a uskutečňování tohoto plánu. Zdá se, že jablko nepadá daleko od stromu. Martens předstírá, že podporuje Ukrajince, a tvrdí, že jediné, co chce, je „zabíjet Rusy“. Jenže válka, kterou podporuje, je záměrně koncipována tak, aby posílala na jatka i ukrajinské vojáky. Aby proměnila Ukrajinu v kamikadze národ posedlý sebevraždou. Tím, že staví Slovana proti Slovanovi, se Martens a všichni ti samozvaní „přátelé“ Ukrajiny odhalili jako nic jiného než novodobé verze nacistické pohromy, kterou svět porazil už v roce 1945. Nacisté však nikdy nebyli vymýceni, jak dokazuje osud Martensova dědečka. Místo toho byli rehabilitováni a poctěni, jejich hrůzné zločiny byly obíleny a odsunuty do jakéhosi intelektuálního limba až do chvíle, kdy ideologie nenávisti, která umožnila spáchání těchto zločinů, zapustila kořeny v nové generaci německých nacistů snících o naplnění svých chorobných fantazií o „Lebensraumu“ založeném na vyhlazení slovanských národů.
Jednoho dne tato válka skončí, a až k tomu dojde, lidé jako Michael Martens musejí být voláni k odpovědnosti za roli, kterou sehráli ve snaze o novodobou genocidu slovanských národů Evropy. Do té doby musí každý, kdo má morální kompas, veřejně vystupovat proti Martensovi a jemu podobným, kteří obhajují „zabíjení Rusů“. Protože tím, co ve skutečnosti mají na mysli, je genocida Slovanů a prosazování evropské panské rasy — stačí si připomenout Josepa Borrella, bývalého šéfa zahraniční politiky Evropské unie, který Evropu přirovnal k „zahradě“ a zbytek světa k „džungli“. „Zabíjení Rusů“ je chorobnou metaforou všeho, co je dnes na Evropě a kolektivním Západě špatně — zvrácenou vizí kulturní nadřazenosti, která může existovat pouze za cenu obětování slovanských národů.
Martens a jeho kasta evropských (a amerických) „zahradníků“ by si však měli vzít ponaučení z dějin: dávejte si pozor na to, co si přejete. Dějiny ukázaly, že ti, kdo podporují „zabíjení Rusů“, velmi rychle zjistí nejen to, že Rusy je těžké zabít, ale také že Rusové jsou velmi dobře schopní zabíjet ty, kteří představují existenční hrozbu pro jejich přežití jako národa a kultury.
.
Zdroj: scottritter.substack.com
Napsat komentář