Dva shrnující krátké hutné texty prof. Glenna Diesena.
.
JAK SE ZÁPAD NIČÍ TÍM, ŽE ZAMĚŇUJE MORÁLKU ZA MORALISMUS
Mezinárodní politika by potřebovala mnohem více morálky, avšak moralismus ničí samotnou strukturu mezinárodního systému. Morálka znamená závazek k principům určujícím, co je správné a co špatné, zatímco moralismus používá morální principy k posuzování, odsuzování a kontrolování druhých, a tím vytváří hierarchii morálního statusu. Moralismus může morálku podkopávat, protože zpochybňování vlastních morálních principů nahrazuje výhradním zkoumáním morálky druhých.
Od politického a mediálního establishmentu bychom měli chtít, aby se ptal, co je správné udělat, nikoli kdo je morálně dobrý a kdo morálně špatný. Morálka znamená povýšit klíčové principy nad mocenskou politiku, zatímco moralista používá morální hesla jako nástroj mocenské politiky. Morálka může znamenat vyhýbat se argumentům ad hominem ve snaze vidět svět také z pohledu protivníka, zatímco moralista bude na argumentech ad hominem do značné míry stavět a lidi s odlišným názorem odsuzovat jako špatné.
Neschopnost uznat bezpečnostní obavy nemorálního „druhého“
Po desetiletí a staletí bylo samozřejmostí, že státy musejí zvládat bezpečnostní soupeření, protože zvýšení bezpečnosti jednoho státu může snížit bezpečnost jiného. Prvním krokem ke stabilitě a míru proto je vcítit se do pozice protivníka, pochopit jeho bezpečnostní obavy a poté hledat způsoby, jak bezpečnostní soupeření zmírnit a usilovat o formy nedělitelné bezpečnosti. Napříč Západem se však objevil nový politický jazyk, který směřuje spíše k válce: dokonce i pouhá diskuse o bezpečnostních obavách protivníků je okamžitě napadána jako jejich „legitimizace“, „ospravedlňování“ či „podpora“.
Posedlost povyšováním či snižováním morálního statusu lidí podporuje kmenové myšlení, protože na „nás“ a na „ty druhé“ jsou uplatňována zásadně odlišná morální měřítka. „My“ můžeme v nejhorším udělat špatnou věc, ale ze správného důvodu. Naproti tomu „ti druzí“ mohou v nejlepším případě udělat správnou věc, ovšem ze špatného důvodu. Morálka v mezinárodní politice může moc omezovat, zatímco moralismus ji může posvěcovat. Jakmile jsou konflikty chápány jako boj dobra se zlem, naše vlastní činy jsou vždy legitimní a činy protivníka vždy nelegitimní.
Moralisté redukují složité konflikty na binární střet dobra a zla, v němž se intelektuální pluralita stává nemorální. Zavedené pravdy už nesmějí být zpochybňovány a akademičtí odborníci následně nejsou žádáni, aby vysvětlili historický kontext nebo zdůvodnili svou analýzu. Místo toho jsou konfrontováni s požadavkem, aby nejprve „odsoudili“ druhou stranu jako důkaz loajality, teprve pak jim je dovoleno účastnit se diskuse. Jakmile je protivník zařazen do kategorie nemorálních, eskalace z jeho strany bude vykládána prostě jako agresivita a jeho zdrženlivost jako slabost.
Strategické myšlení pod vlivem moralismu zaniká, protože podstatou strategického myšlení je stanovování cílů při omezených zdrojích. To vyžaduje uvažovat o prioritách, kompromisech, motivacích, schopnostech a perspektivách druhé strany, abychom dokázali předvídat její reakci. Hegemon nemusí stanovovat priority a moralistický hegemon bude lidi povzbuzovat, aby přemýšleli výhradně v kategoriích správného a špatného, dobra a zla. Už se neptáme, co chtějí Číňané, Rusové či Íránci; diskutujeme pouze o tom, jací jsou to lidé coby odpůrci naší liberální demokracie, která má údajně sloužit celému lidstvu.
Proč Západ podléhá moralismu?
Po skončení studené války přestal být Západ vyvažován Sovětským svazem a ocitl se v ideologickém vakuu bez svého komunistického soupeře. Následně začal prosazovat světový řád definovaný jako liberální hegemonie, v němž měl Západ svět ovládat, namísto aby spravoval rovnováhu mezi velmocemi. Tato dominance však měla být údajně ku prospěchu všech, protože měla posilovat roli liberální demokracie a lidských práv. Hegemon potřebuje legitimitu, a proto musí přesvědčit vlastní obyvatelstvo, že jeho politika představuje univerzální morální principy a že jeho protivníci jsou nepřáteli těchto ctnostných principů.
Západ prezentoval prosazování západních zájmů jako prosazování univerzálních hodnot. Konkurenční bezpečnostní zájmy z politického jazyka do značné míry zmizely a nahradil je příběh o hrozbách vůči univerzálním hodnotám, které představují „darebácké státy“. Liberální demokracie se fakticky stala hegemonickou normou. Člověk na Západě nemusí znát žádný historický kontext, dokonce ani vědět, kde se určitá země nachází na mapě, a přesto si může být jistý, že analytickým rámcem konfliktu je střet liberální demokracie s autoritářstvím. V 90. letech bylo možné diskutovat o tom, proč by rozšiřování NATO mohlo ohrožovat ruskou bezpečnost, zatímco dnes se tvrdí, že Rusko se pouze obává šíření demokracie.
„Ctnostné války“ za obnovení liberální hegemonie
Západ nevede pouze ekonomickou válku proti Číně kvůli její údajné „nadměrné výrobní kapacitě“, zástupnou válku proti Rusku založenou na absurdním předpokladu, že ruské vojenské akce byly „nevyprovokované“, ani přímou válku proti Íránu údajně s cílem zabránit šíření jaderných zbraní nebo osvobodit ženy. Situace je mnohem vážnější. Západ rozkládá samotné základy mezinárodního systému — jeho zákony, pravidla, diplomacii, důvěru a hospodářské i politické vazby. Ve jménu obrany mezinárodního řádu postupně ničí právě ty instituce, které existenci mezinárodního řádu umožňují.
Pokud uznáváme existenci soupeřících bezpečnostních zájmů, cestou k míru jsou vzájemné porozumění a kompromis. Pokud však věříme, že svět je rozdělen mezi dobré a špatné hodnoty, musíme se vyhnout jakémukoli ospravedlňování protivníka a kompromis se stává appeasementem — politikou ústupků. Mír je potom možný pouze tehdy, když dobro porazí zlo.
EU NEMÁ ŽÁDNÝ PLÁN PRO PŘÍPAD, ŽE NA UKRAJINĚ „VYPUKNE“ MÍR
V posledních letech jsme byli svědky „mírových summitů“ NATO, na které Rusko ani nebylo pozváno a na nichž evropští představitelé, například prezident Duda, hovořili o rozdělení Ruska na menší státy. Nyní, když NATO svou zástupnou válku očividně prohrává, požaduje EU „bezpodmínečné příměří“. Nejde o mírový návrh, nýbrž o pokus prodat veřejnosti pokračování dlouhé války. „Bezpodmínečné příměří“ je ve skutečnosti podmínkou pro zahájení jednání, jejímž cílem je zmrazit konflikt, který NATO prohrává, a získat tak čas na nové vyzbrojení, přeskupení sil a dokonce i vyslání jednotek NATO v roli „mírových sil“.
Proč EU už čtyři a půl roku bojkotuje diplomacii a proč v tom pokračuje? A proč NATO odmítá byť jen stáhnout otázku rozšiřování Aliance ze stolu výměnou za příměří? Nebylo by rozumné diskutovat o neúspěchu při vytváření vzájemně přijatelné celoevropské bezpečnostní architektury po skončení studené války, který nás přivedl k této strašlivé válce? EU používá očerňování a cenzuru, aby vlastní veřejnosti zabránila vůbec o této otázce diskutovat, a rozhodně nedovolí, aby tato válka skončila. Boj prostřednictvím Ukrajinců udržuje USA v Evropě, dočasně zachovává evropskou jednotu, chrání nepopulární politickou elitu před sílící opozicí požadující změnu kurzu, nabízí vojenské keynesiánství jako hospodářský model pro deindustrializující se Evropu a oslabuje Rusko coby strategického soupeře. Vítězství by Evropanům zajistilo silné Spojené státy za jejich zády a bojem zocelenou Ukrajinu před nimi, zatímco porážka by Evropu ponechala bez jasné role či významu v multipolárním světě. Neexistuje žádný plán pro to, co dělat, až nastane mír.
Když se Trumpova administrativa rozešla s konsensem NATO spočívajícím v bojkotu diplomacie a začala vyjednávat o ukončení války na Ukrajině, hlavním cílem evropských představitelů bylo tato jednání zastavit. Evropští lídři spěchali do Washingtonu, aby trvali na tom, že mír znamená „bezpodmínečné příměří“, aniž by se vůbec diskutovalo o politickém urovnání, a zároveň zintenzivnili údery hluboko na ruském území ve snaze prosadit představu, že Rusko lze porazit. Evropští představitelé uspěli a Trumpova administrativa začala přebírat nepravdivý narativ, že Ukrajina „zvrátila průběh války“. Zatímco původním záměrem Trumpovy administrativy bylo buď válku na Ukrajině ukončit, nebo ji přenechat Evropanům, zástupná válka na Ukrajině je nyní Trumpovou válkou.
Pokud by cílem skutečně bylo „pomoci Ukrajině“, NATO by v roce 2014 nesvrhlo ukrajinskou vládu ve snaze vtáhnout Ukrajinu do své sféry, což si tehdy přála pouze malá menšina Ukrajinců; NATO by mezi lety 2015 a 2022 nesabotovalo minské dohody; NATO by netlačilo na Zelenského, aby opustil mírový program, díky němuž v roce 2019 vyhrál volby; NATO by v roce 2022 nezmařilo istanbulskou dohodu; nebo by přinejmenším ukončilo válku v listopadu 2022 na doporučení generála Marka Milleyho, kdy byla Ukrajina v nejsilnější pozici. Namísto toho dnes „stát při Ukrajině“ znamená deportovat ukrajinské uprchlíky a financovat vojenské náboráře, kteří na ulicích loví ukrajinské muže, aby je poslali zemřít do války, kterou Ukrajina nemůže vyhrát. Zástupné války jsou bezohledné, protože používají zástupnou stranu jako potravu pro děla. Veřejnosti jsou však vždy prodávány jako politika motivovaná empatií a podporou právě té zástupné strany, která je zbytečně obětována.
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář