Minulý týden ministr financí Scott Bessent slíbil něco velkolepého. „Sledujte tento prostor,“ řekl v televizním rozhovoru a avizoval „opatření, jaká v historii ekonomické izolace nějaké země dosud nebyla k vidění“. Spolu s pokračující americkou námořní blokádou íránských přístavů — podle jeho slov „úderem jedna-dvě“ — mají chystané sankce přimět Teherán ke kapitulaci po téměř šesti měsících války. Velvyslanec Mike Waltz dal tomuto úsilí jméno: „Operace Ekonomická zuřivost.“
Ambice je skutečná. Stejně skutečný je s ní i problém. Bessent sahá po nástroji, jehož síla závisí na světě, který už neexistuje. Ekonomická izolace, jež kdysi přivedla Írán k jednacímu stolu, byla možná proto, že zdi kolem Íránu byly uzavřené ze všech stran — a stejně důležité bylo, že peníze stále musely proudit potrubím, které ovládaly Spojené státy. Dnes mají tyto zdi dveře — do Ruska, do Číny a od letošního jara také do Pákistánu — a peníze si našly kanál, který washingtonské potrubí zcela obchází. Země, které tyto dveře drží otevřené, jsou právě těmi, jejichž spolupráce kdysi způsobila, že staré sankce skutečně bolely. Nejlepší způsob, jak pochopit, proč může „bezprecedentní“ tlak přesto selhat, je porovnat šachovnici, na níž hraje Bessent, s tou, na níž hráli jeho předchůdci před deseti lety.
Sankční režim, který vedl ke Společnému komplexnímu akčnímu plánu z roku 2015, fungoval proto, že byl v podstatném smyslu univerzální. Tlak, který přivedl Írán k jednacímu stolu, nebyl pouze americký; prosazovaly jej Spojené státy a Evropa a zároveň jej stvrzovaly závazné rezoluce Rady bezpečnosti OSN — což znamenalo, že se k němu připojily i Rusko a Čína jako stálí členové. Čínské banky omezily obchod s Teheránem, aby ochránily svůj přístup k dolarovému systému. Rusko se přidrželo mnohostranného rámce. Íránský vývoz ropy byl přiškrcen, jeho banky byly odstřiženy od globálních financí a neexistovala žádná velmoc ochotná systematicky sloužit jako úniková cesta.
Tato izolace fungovala díky dvěma věcem: žádná velká ekonomika nenechávala otevřené žádné potrubí a téměř veškerý mezinárodní obchod — včetně ropy — se nakonec vypořádával v amerických dolarech prostřednictvím bank, které se musely zodpovídat Washingtonu. Sankce jsou hrou s potrubím. Uzavírají fyzické trubky (zboží, ropa) a ještě účinněji ty finanční (dolarové clearingové mechanismy). Narušte jeden monopol a strategie zeslábne; narušte oba a selže. V roce 2015 měly Spojené státy oba. V roce 2026 nemají ani jeden.
Podívejme se, co se změnilo na jednotlivých stranách Íránu.
Írán je nyní uvnitř klubu, z něhož býval sankcemi vylučován. Teherán vstoupil do uskupení BRICS v lednu 2024 a v srpnu 2026 se přiblížil členství v Nové rozvojové bance tohoto bloku — instituci, která je pro Írán přitažlivá právě proto, že nabízí financování projektů mimo západní finanční systém, který sankce využívají jako zbraň. Členství v BRICS samo o sobě sankce neporazí, vytváří však alternativní ekonomické společenství, které v roce 2015 jako skutečné útočiště v podstatě neexistovalo.
Rusko a Čína už nejsou vykonavateli sankcí — jsou spolubojujícími téměř ve všem kromě názvu. To je klíčový bod celého příběhu a jde o mnohem víc než jen o odmítání vymáhat západní sankce. Po americko-izraelském útoku na Írán, který 28. února 2026 zahájil válku — „Operaci Epic Fury“ — se Moskva a Peking posunuly od pasivního přístupu k aktivní materiální podpoře. Američtí představitelé uvedli, že Rusko poskytovalo Íránu zpravodajské informace v reálném čase o poloze amerických válečných lodí a letadel a dodávalo údaje pro zaměřování, díky nimž byly íránské odvetné údery přesnější. Čína poskytovala satelitní snímky a přístup ke svému navigačnímu systému BeiDou; ministra zahraničí Marca Rubia to znepokojilo natolik, že 8. května 2026 uvalil sankce na tři čínské satelitní společnosti za poskytování snímků americké vojenské aktivity během kampaně. Obě mocnosti urychleně poskytly podporu protivzdušné obrany: Rusko dodalo náhradní díly k opravám poškozených íránských baterií S-300 a urychlilo dodávky moderních přenosných systémů Verba těsně před začátkem války, zatímco Čína doplnila komponenty pro baterie HQ-9B. Tato síť podpory stojí na formálním základě — dvacetiletém íránsko-ruském strategickém partnerství podepsaném v lednu 2025, pětadvacetileté íránsko-čínské dohodě z roku 2021 a trojstranném strategickém paktu Írán–Čína–Rusko podepsaném 29. ledna 2026, jehož ústředním bodem je jednotný odpor vůči obnoveným sankcím. Mocnosti, které kdysi pomáhaly uzavírat Írán do izolace, mu nyní pomáhají vést válku a znovu budovat jeho štít.
Existuje pozemní most, který blokádu zcela obchází. Dne 25. dubna 2026 vydalo pákistánské ministerstvo obchodu „Nařízení o tranzitu zboží přes území Pákistánu 2026“, které otevřelo šest pozemních tranzitních koridorů spojujících přístavy Karáčí, Port Qasim a Gwadar s íránskými hraničními přechody Gabd a Taftan. Trasy byly přímou reakcí na americkou blokádu Hormuzského průlivu: více než 3 000 kontejnerů uvázlo v Karáčí a pojistné za válečné riziko vzrostlo z přibližně 0,12 % na téměř 5 %, takže námořní doprava do Íránu přestala být životaschopná. Koridory — z nichž jeden zkracuje cestu k íránské hranici na dvě až tři hodiny — umožňují, aby se zboží ze třetích zemí, včetně Číny, dostávalo do Íránu po silnici, zcela mimo dosah námořní blokády. Blokáda nedokáže zastavit kamion v Balúčistánu.
A co je nejdůležitější, peníze opustily dolar. Právě tato změna nejpříměji zbavuje Bessentův soubor nástrojů účinnosti a zaslouží si vysvětlit v mechanických pojmech. Důvodem, proč jsou americké finanční sankce tak obávané, je to, že většina světového obchodu — především s ropou — se historicky vypořádávala v dolarech a dolarové platby musejí procházet bankami napojenými na USA, které může Washington kontrolovat. Írán a Čína toto „potrubí“ jednoduše přestaly používat. Írán nyní prodává svou ropu Číně — která nakupuje více než 80 % jeho námořního vývozu — a obchody jsou vypořádávány v čínských jüanech namísto dolarů prostřednictvím čínského přeshraničního mezibankovního platebního systému CIPS, sítě pro clearing renminbi, kterou Čínská lidová banka vybudovala v roce 2015 výslovně proto, aby umožnila přeshraniční pohyb peněz bez použití americky dominantního dolarového clearingu a infrastruktury SWIFT. Transakci, která se nikdy nedotkne dolaru a neprojde bankou napojenou na USA, Washington nemůže snadno vidět, zmrazit ani zablokovat. To není okrajové obcházení sankcí; je to odstranění samotného škrticího bodu.
Rozsah této změny je vidět právě v tomto finančním potrubí. Objemy transakcí přes CIPS prudce vzrostly po začátku války a v březnu 2026 dosáhly jednodenního rekordu kolem 178,5 miliardy dolarů; GeoEconomics Center při Atlantic Council zaznamenalo nárůst denních toků přes CIPS z pásma 85–105 miliard dolarů na více než 130 miliard, což časově souviselo s konfliktem. Systém nyní využívá více než 100 zemí. Čínské rafinerie nakupují íránskou ropu prostřednictvím prostředníků a nedolarových bank, přičemž výnosy zůstávají na kontrolovaných jüanových účtech a používají se k platbám za čínské zboží a čínským dodavatelům — uzavřený, bezdolarový okruh, který udržuje příjmy Íránu z ropy v pohybu a z velké části mimo dosah Spojených států.
Když tyto změny spojíte dohromady, strategický obraz se obrací naruby. V roce 2015 Spojené státy tlačily na uzavřený box, kde jediné východy vedly přes jejich vlastní banky. V roce 2026 tlačí na box bez víka a se zadními dveřmi vyříznutými přímo ve finanční zdi.
Existuje pokušení chápat spojenectví Íránu, Ruska a Číny jako produkt současné války, jako účelový svazek uzavřený pod palbou. Historický záznam však říká něco jiného, a právě to mění význam tohoto uskupení pro americkou strategii.
Tyto tři mocnosti uspořádaly své první trojstranné námořní cvičení — „Marine Security Belt“ — v Ománském zálivu a severní části Indického oceánu v prosinci 2019, z iniciativy Íránu. Od té doby se opakovalo téměř každý rok a stalo se pevnou součástí jejich vztahů. Datum samotného uskutečnění však podhodnocuje, jak brzy se toto spojenectví začalo formovat, protože mnohonárodní námořní cvičení nevzniká spontánně. Cvičení takové složitosti — sladění harmonogramů tří námořnictev, vyjednání pravidel nasazení a komunikačních protokolů, zajištění logistiky a přístupu do přístavů mezi třemi vládami — vyžaduje podle profesních standardů plánovací cyklus začínající dvanáct až osmnáct měsíců před vyplutím první lodi. To umisťuje organizační práce na cvičení z prosince 2019 jednoznačně do roku 2018, tedy do stejné doby jako americké odstoupení od JCPOA v květnu téhož roku.
Jinými slovy, vojenské partnerství, které dnes Írán podpírá, nevzniklo v reakci na válku v roce 2026. Bylo uvedeno do pohybu ve chvíli, kdy se rozpadala jaderná dohoda, a prostřednictvím společných operací dozrávalo po větší část posledního desetiletí. Sdílení zpravodajských informací, satelitní přenosy a doplňování protivzdušné obrany v roce 2026 nejsou začátkem vztahu; jsou sklizní něčeho, co bylo zaseto v roce 2018.
To celou otázku staví do jiného světla. Instinkt, z něhož vychází Bessentův plán — opustit vyjednaný rámec, sáhnout po jednostranném maximálním tlaku a očekávat, že izolace vynutí kapitulaci — je tentýž instinkt, který vedl k odstoupení v roce 2018. A právě odstoupení v roce 2018 urychlilo posun Íránu do náruče dvou mocností, jejichž spolupráci potřebuje jakýkoli sankční režim. Tato strategie tedy neselhává pouze proti ose Rusko–Čína–Írán. Její dřívější podoba tuto osu částečně pomohla vybudovat. Maximální tlak použitý proti státu, který má ochotné velmocenské partnery, je zčásti sebezničující: vytváří právě to spojenectví, které jej následně neutralizuje.
Administrativa se domnívá, že její nejsilnější kartou je blokáda, a tvrdí, že už způsobila skutečné škody: Bessentovo ministerstvo financí uvádí přibližně 4,8 miliardy dolarů ztracených příjmů Íránu z ropy. Samotná konstrukce blokády však odhaluje past. Námořní blokáda je nástroj ke kontrole moře; celá její teorie nátlaku předpokládá, že právě přes moře cílová země obchoduje. Jakmile íránští partneři otevřou pozemní trasy — pákistánské silnice na východě a dlouhodobě existující železniční a silniční spojení na sever do Ruska přes Kaspické moře a Mezinárodní severojižní dopravní koridor — z blokády moc nezůstane. Pákistánský pozemní most nevznikl navzdory blokádě; vznikl kvůli ní, a přesně takto se sankcionovaný stát s ochotnými sousedy přizpůsobuje. Stejná logika platí pro peníze: finanční blokáda obcházená mimo dolar je blokádou brány, která je už mimo provoz.
Existuje ještě další problém, který není koncepční, ale fyzický: americké námořnictvo možná nemá dostatečné logistické zázemí k tomu, aby komplexní blokádu udržovalo neomezeně dlouho, ať už jeho velitelé tvrdí cokoli. Blokáda patří mezi nejnáročnější mise, jaké může námořnictvo vykonávat — vyžaduje nepřetržité udržování válečných lodí na stanovištích, což znamená jejich nepřetržité zásobování potravinami, palivem a municí. Tento úkol připadá Combat Logistics Force a ta byla oslabena. Rychlé bojové podpůrné lodě (T-AOE) — víceúčelová plavidla, která zároveň přepravují palivo, munici a zásoby a dokážou plout uvnitř svazu letadlové lodi — byly od poloviny 10. let tohoto století zredukovány ze čtyř na dvě, přestože právě tento typ plavidla vzdálená a dlouhodobá blokáda potřebuje nejvíce. Zbytek zásobovací flotily početně stagnuje, stárne a její obnova má roky zpoždění.
Pobřežní infrastruktura, která tuto omezenou kapacitu po desetiletí kompenzovala, už dnes neexistuje. Naval Support Activity Bahrain po desetiletí soustřeďovala sklady, mola, údržbu a zásobovací funkce Páté flotily jen kousek plavby od operačních oblastí v Perském zálivu. V prvních dnech války velkou část této základny zničily íránské rakety a útočné drony — a protože Fujairah ve Spojených arabských emirátech a další regionální přístavy ležely v dosahu íránských raket a nebylo možné je bezpečně využívat k doplňování zásob, námořnictvo bylo nuceno přesunout svůj hlavní logistický uzel na Diego Garcia, ostrov spravovaný Británií vzdálený přibližně 2 200 mil od oblasti, kde operují svazy letadlových lodí. Z krátké zásobovací sítě v Perském zálivu se přes noc stala zranitelná námořní zásobovací trasa dlouhá 2 200 mil.
Důsledky jsou zdokumentované a podle přiznání samotného námořnictva závažné. Viceadmirál Douglas Verissimo připustil, že ztráta Bahrajnu vytvořila velké zásobovací problémy, které přinutily flotilu upřednostňovat dodávky potravin, a uznal, že zásobování a doručování pošty bylo „po nějakou dobu mimořádně špatné“ a „stále není dobré“. Letadlová loď USS Abraham Lincoln — blížící se devíti měsícům nasazení, s přibližně 5 000 námořníky a příslušníky námořní pěchoty a více než 200 dny bez volna na pevnině — se stala viditelným příznakem, přičemž zprávy popisovaly nedostatek potravin, hygienických potřeb, pošty a funkčních instalací a prádelen a v nejhorších svědectvích také nepokoje a pokusy o sebevraždu na palubě. Když námořnictvo nedokáže spolehlivě nakrmit posádku své vlajkové letadlové lodi přes zásobovací trasu dlouhou 2 200 mil, tvrzení, že může „neomezeně dlouho“ prosazovat hermetickou blokádu každého íránského přístavu, naráží na aritmetiku vlastní zásobovací flotily. Blokáda je jen tak trvalá jako logistika, která ji udržuje, a tato logistika je napjatá až k bodu, kdy selhává už v lodní kuchyni.
Netvrdím, že Írán kvůli sankcím nijak netrpí. Sankce s dírami jsou pořád sankce; země obchodující prostřednictvím kamionových konvojů a jüanových obchvatů platí vysokou daň v podobě neefektivity, prodává svou ropu s výraznou slevou a žije s trvalými komplikacemi, které běžná ekonomika nezná. Bessentem avizované sekundární sankce — které mají zahraniční banky a firmy přinutit vybrat si mezi Íránem a přístupem k americkému finančnímu systému — míří právě na zvýšení ceny za využívání těchto otevřených dveří a tento nástroj si zachovává jistou účinnost všude tam, kde protistrana stále považuje přístup k dolaru za důležitý.
Dvě běžné námitky jsou však slabší než ještě před rokem. První je tvrzení, že dominance dolaru činí jüanový obchvat okrajovou záležitostí. Jako globální tvrzení je to pravda, jako operační tvrzení je to nepravda: renminbi stále představuje malý podíl světového vypořádání a CIPS zůstává menší než SWIFT a při značné části provozu se dokonce opírá o jeho komunikační infrastrukturu, takže jde o dolarový obchvat pro odhodlané uživatele, nikoli o náhradu dolaru. Írán ale nepotřebuje dolar sesadit z trůnu. Potřebuje jeden spolehlivý kanál, který Washington nedokáže kontrolovat, a v prodeji ropy Číně za jüany vypořádávaném přes CIPS právě takový kanál má. Věc systému a to, co je specifické pro Írán, jsou dvě různé věci a pouze to druhé rozhoduje o tom, zda Bessentův plán bude fungovat.
Druhou námitkou je tvrzení, že Peking a Moskva pouze taktizují a nebudou Írán skutečně podporovat. Na začátku války to byla ve Washingtonu běžná představa; dnes se obhajuje mnohem hůře. Zpravodajské údaje v reálném čase pro zaměřování amerických válečných lodí, satelitní přenosy natolik závažné, že vedly k americkým sankcím proti čínským firmám, opravy a doplňování protivzdušné obrany a jüanová záchranná tepna pro obchod s ropou nejsou gesty mocností, které si od Íránu drží odstup. Jsou to kroky partnerů, kteří aktivně udržují Írán v boji. Určitá opatrnost přetrvává — Čína se nadále snaží vyhnout přímému obchodnímu střetu s Washingtonem a Rusko odmítá nasadit bojové jednotky — což omezuje, kam až toto partnerství může zajít, ale nezastavilo to tok konkrétní podpory, která otupuje americký tlak.
Po zvážení všech argumentů teze tohoto článku obstojí — a po doplnění celkového obrazu stojí dokonce ještě pevněji: Bessentův plán přinutit Írán ke kapitulaci prostřednictvím bezprecedentních sankcí je vytvořen pro svět, který někdy mezi lety 2018 a 2026 skončil. Nástroj, který fungoval v roce 2015, fungoval proto, že izolace byla úplná a zároveň peníze stále proudily americkým „potrubím“. Dnes neplatí ani jedna z těchto podmínek a ani jednu z nich nemohou Spojené státy obnovit vlastními silami, protože rozhodující proměnné — ochota Ruska, Číny a Pákistánu udržovat fyzické dveře otevřené a přesun íránských příjmů z ropy do jüanů vypořádávaných přes CIPS — leží mimo kontrolu Washingtonu. „Maximální tlak“ může způsobit maximální bolest; propad měny to dokazuje. Co však už nedokáže spolehlivě vyvolat, je kapitulace, protože stát, který dováží zboží po pákistánských silnicích, financuje se prostřednictvím banky BRICS, prodává ropu za jüany mimo dosah dolaru a bojuje pod štítem, který Moskva a Peking pomáhají opravovat, má prostor vydržet, který Írán roku 2015 neměl.
Pravděpodobným výsledkem tedy nebude kapitulace, ale Írán ještě pevněji orientovaný na Východ, který trpí, ale nezlomí se — a který z konfliktu vyjde svázaný ještě těsněji než dříve právě s těmi mocnostmi, jejichž spolupráci by Spojené státy potřebovaly, aby jej mohly skutečně sevřít. Nejhlubší ironií Operace Ekonomická zuřivost je, že čím silněji Washington tlačí na uzavřenou stranu boxu, tím rychleji Írán odchází tou otevřenou. Bessent možná ještě představí opatření, jaká svět dosud neviděl. Nemůže však představit svět, v němž Írán už nemá kam jít a nemá jinou měnu, v níž by mohl obchodovat, než dolar — protože takový svět už neexistuje.
Na závěr článku autor připojuje: Mé zdroje pro tento článek (uvádím je proto, že jsem čelil několika obviněním, že si to celé vymýšlím) zahrnují Al Jazeeru, Eurasianet, Kurdistan24, The National, CNBC, Fortune, The Hill, Rigzone, Atlantic Council, Centre for Strategic and Contemporary Research, Disruption Banking, US-China Economic and Security Review Commission, JINSA, The Insider, Jamestown Foundation, CNN a průběžné válečné zpravodajství Wikipedie (2025–2026).
.
Zdroj: sonar21.com
Napsat komentář