Josef Kožíšek (1861 Lužany – 1933 Úvaly) – povídka U dvou studánek. Pravděpodobně poprvé otištěno v čítance Ráno pro šestý, sedmý a osmý školní rok obecných škol, Praha: Státní nakladatelství, 1925.
.
Jeli jsme po Slovensku za tmavé noci. Vlak se plazil do hor a starý Slovák vypravoval, co se přihodilo kdysi u dvou studánek.
Obě byly nedaleko osamělého dvorce pod horami. Jedna byla v lese při údolí, druhá — prý bezedná — výše mezi skalami. Kromě ptactva a nějakého zajíčka nezabloudila sem jiná zvěř. Až jednou se rozneslo, že k první studánce dochází medvěd. Když o tom uslyšel hospodář ve dvorci, nabil pušku a šel do lesa. Ukryl se v bukovém podrostu a čekal.
Čekal celé hodiny, ale konečně se dočkal. Hle! Krásný silný medvěd sestupuje k studánce! A s medvědem batolí se zavalité mládě. Patrně medvědí matka vede sem svého synáčka a ten směšnými kroky a veselými skoky ukazuje mamince, jak je na světě rád. Gazda pozorně sledoval obě postavy. A když se stará naklonila k vodě, vybral si na mušku její hlavu a střelil. Místo matky náboj zasáhl mládě. To trhlo sebou jednou, dvakrát a potom kleslo na zem.
Medvědice se dívala na svého medvídka jako bez myšlenky. Potom tělíčko očichala a tlapou obracela, jako by je stavěla na nohy. Posléze mládě ponořila do vody, smývala s něho červenou smrt a zase je stavěla na mech. Když i potom klesalo bez vlády, odběhla několik kroků a čekala, že synáček se zvedne a poběží za ní. Ale ani tento pokus se nepodařil. Medvídek byl mrtev. Medvědice odplížila se do hor, gazda domů.
*
Několik neděl nebylo po medvědici slechu. Teprve na sklonku léta proskočily pověsti, že se ukazuje opět. Tentokrát dochází prý k bezedné studánce ve skalách. Snad chodí jenom k nápoji, snad hledá příležitost, aby se pomstila vrahovi svého mláděte.
Takové obavy měla i gazdova žena. Prosila tedy muže, aby ke studánce nechodil. Ale malá, ještě nerozumná Maryška horlivě žvatlala, jen aby tatíček šel a přinesl jí medvídka malého, kudrnatého, ale živého. Gazda nedbal ženy, vzal tesák i pušku a vydal se do skal.
Do skal se vinul chodníček tak pohodlný, že by i dítě dovedl ke druhé studánce. Teprve tam svíraly skály pěšinku tak, že mohl po ní kráčeti jen jeden člověk. A tudy byl přístup ke studánce i pro medvědici. Proto se gazda ukryl za balvany na stráni, aby shora viděl do celého úžlabí.
Asi za půl hodiny se ukázala dole medvědice. Gazda namířil, ale vtom jako by zkameněl hrůzou. Na pěšině objevila se mu před muškou nejen medvědice, ale i Maryška! Bezpochyby se vykradla z domova a jde si za tatíčkem pro medvídka.
Gazda úžasem oněměl. Výkřik by medvědici jen podráždil, výstřel by mohl zasáhnouti děvčátko. Mučen strachem i svědomím očekával tupě, jakou pomstu vykoná zvíře na jeho dítěti. Došly proti sobě po úzké pěšince a tam se vyhnouti nemohly. Zastavily se proti sobě a mlčky si pohléděly do očí. Potom se medvědice vztyčila na zadní nohy a přední tlapy vztáhla po dítěti.
V tu chvíli gazda zavřel oči. A když je za okamžik zase otvírá, vidí: hebounce, jak jenom matka dovede, zvedla medvědice holčičku do výše, obrátila se s ní nazad a postavila ji na pěšinu. A klidně kráčely každá po svém: medvědice ke studánce, dítě na druhou stranu kamsi za tatíčkem…
„A já,“ končil starý Slovák ve vlaku, „vrátil jsem se toho dne bez pušky. Ale bez kořisti jsem domů nepřišel. Nesl jsem v náručí dítě, v očích slzy a v těle nové srdce.“
Napsat komentář