Aurelien ve svém eseji vychází ze své základní teze, že tradiční západní politické strany postupně splynuly do jedné mocenské vrstvy, kterou označuje jako „Stranu“ a spojuje ji s profesionálně-manažerskou třídou (PMC). Podle něj už nejde o střet skutečných politických vizí, ale především o boj uvnitř elit o postavení, vliv a zdroje. Politika se podle autora vyprázdnila od témat, jako jsou moc, majetek, sociální otázky, veřejné služby či životní podmínky běžných lidí, a nahradily ji procedury, identitární spory a symbolická gesta. Za klíčový problém považuje Aurelien odtržení této vrstvy od každodenní reality. Jako příklady uvádí kriminalitu, integraci přistěhovalců, problémy ve školách či rozpad veřejných služeb. Tvrdí, že některá nepříjemná témata jsou vytlačována z veřejné debaty tím, že se jejich otevření označí za „krajně pravicové“. Tím establishment paradoxně posiluje právě ty strany, které slibují řešit problémy, o nichž ostatní odmítají mluvit. Aurelien vidí určité známky obratu na evropské levici: návrat ke třídnímu jazyku, opatrnou rehabilitaci sociálních a ekonomických témat a také větší ochotu zabývat se praktickými důsledky migrace či privatizace. Zmiňuje mimo jiné francouzské komunisty a vystoupení na Fête de l’Humanité. Zůstává však skeptický: podle něj je dnešní politická a manažerská kasta příliš hluboce zakořeněna ve vlastním způsobu myšlení, takže skutečná změna bude muset pravděpodobně přijít zvenčí.
.
Nevím, jaké představy vyvolává v mysli průměrného Anglosasa výraz Festival lidstva. Možná veselé kytary, mír a láska? Desmond Tutu a Ursula von der Leyenová? Ve skutečnosti to všechno souvisí s jedněmi novinami.
L’Humanité založil velký francouzský socialista Jean Jaurès a až do roku 1920 to byl oficiální list strany. Po kongresu v Tours si jej však odnesla odcházející komunistická frakce. Od té doby až do roku 1994, kdy realita rozhodla jinak, byl oficiálním deníkem Francouzské komunistické strany, PCF, a od té doby přežívá jako všeobecně levicová publikace. Tradicí starou téměř sto let je každoroční festival, založený z velké části na hudbě a využívající skutečnosti, že populární francouzští hudebníci často sympatizovali s levicí. Nebyl jsem tam dvacet let, naposledy v době, kdy vše řídili staří aktivisté PCF. Tehdy to bylo velmi francouzské — dav zpíval Marseillaisu i Internacionálu. Dnes festival převzal fanouškovský klub Jeana-Luca Mélenchona — LFI není politická strana: její registrovaní příznivci nemají hlasovací právo a organizace se podobá spíše soukromé společnosti — stále je to však povinná zastávka každého levicového politika a projevy se vždy pečlivě analyzují jako ukazatele toho, kam se může levice ubírat. Letos se objevilo několik zajímavých nuancí a já se jich krátce dotknu spolu s několika dalšími nedávnými událostmi jako příkladů toho, co považuji za křehká stébla ve větru, slabé náznaky toho, že některé části západní levice začaly o něco jasněji chápat, co je třeba udělat. Budu se zabývat tím, zda tomu tak skutečně je a co by to mohlo znamenat ve světě, do něhož směřujeme.
Dnes však začněme samotnou povahou problému, která rozhodně není žádným tajemstvím. Velké historické politické strany Západu byly postupně pohlceny tím, čemu říkám jednoduše Strana, podle slavného Orwellova výtvoru. Stejně jako v 1984 nemá Strana žádnou ideologii, přestože předstírá opak, a zajímá ji prostě moc. Prosazuje určitý styl technokratického neoliberálního manažerismu, který je ve skutečnosti vysoce politický, ale skrývá se pod přikrývkou bezobsažných slov a prázdných rituálů. Tradiční témata politiky — moc, bohatství, politická reprezentace, daně a priority ve výdajích, zásadní společenské otázky — se veřejně neprojednávají a ti, kdo se odváží taková témata otevřít, jsou označováni za „extremisty“. Dnešní volby je proto nejlepší chápat jako mocenské boje uvnitř elity: trochu jako když se posádka pirátské lodi hádá o rozdělení kořisti.
Už několikrát jsem poukazoval na to, že absence ideologie — nebo vůbec jakékoli celkové vize — umožňuje, ba dokonce podporuje rozkvět identitárních skupin organizovaných za účelem získání většího podílu kořisti pro sebe. Právě z toho se v zásadě skládá současná politika: nejen ve volbách, ale ještě více při přípravě zákonů a ovlivňování vládní politiky. Je to pochmurná, beznadějná ideologie a program s nulovým součtem: žádná lepší budoucnost pro společnost jako celek existovat nemůže, takže zbývá pouze hořký boj mezi frakcemi elity o to, co zůstalo, často prostřednictvím nových zákonů zavádějících nová „práva“ pro jejich klientské skupiny. My ostatní můžeme jít k čertu.
Vyprázdnění tradičních politických témat doprovází posedlost procesem a procedurami a následně triumf čistě formálního, a tedy naprosto povrchního pojetí politického úspěchu a neúspěchu. Být u moci, nebo alespoň ve funkci, je cílem samo o sobě. I na tu nejnižší a nejkluzčí politickou tyč má podle definice smysl šplhat, protože politika se neskládá z ničeho jiného než z honby za mocí a penězi, kterou si jinak spojujeme pouze s před-demokratickou epochou. Jakákoli oběť, jakékoli ponížení, jakákoli porážka v politické otázce jsou přijatelné, pokud si udržíte moc nebo své zaměstnání. A protože se naše politická elita a profesionálně-manažerská kasta — PMC — která jí slouží, nepodobají ničemu tolik jako nomenklatuře starého Sovětského svazu, platí tato logika stejně tak pro média, nevládní organizace, správce uměleckých nadací, rektory univerzit, a dokonce i pro vědce, komentátory a umělce. Vyhrát cenu je všechno. Něčeho dosáhnout je vedlejší.
Jednou z nejhorších chyb raných bojovníků za identitu, například feministek — a bůh ví, že jich bylo dost — bylo předefinování úspěchu na pouhé dobývání formálních a často povrchních pozic s vysokým statusem a vysokým platem jednotlivci a skupinami. Vítězství a pokrok znamenaly „důležitou“ funkci, velkou kancelář, spoustu zaměstnanců a vysoký plat, případně také vystupování v médiích a pozdější lukrativní kariéru. Kdybyste se takových lidí později zeptali, čeho během své kariéry vlastně dosáhli, pravděpodobně by na vás nechápavě zírali: pointou není něco dělat, ale něčím být. Stát se prvním X v pozici Y ve skutečnosti samo o sobě nic neznamená, stejně jako nic neznamená výhra v loterii, je to však interpretováno jako frakční vítězství v nekonečném vnitroelitním boji o moc a vliv.
Přitom všichni z vlastní zkušenosti — od osobních vztahů až po fungování institucí — víme, že to, co vidíme, velmi často není všechno, co existuje, a může to být dokonce přesný opak skutečnosti. Skutečný vliv se může uplatňovat na všech úrovních a nejrůznějšími způsoby. Prosazováním triviálně reduktivní definice úspěchu omezené na přístup k formálním druhům statusu, peněz a moci vyprázdnila identitární politika moderní politický život a vlastně i profesní život obecně z obsahu a významu. Nahradila jej definicí politiky založenou výhradně na dobývání statusových pozic, takže příslušník určité identitární skupiny, který se dostane na vysoké místo v hedgeovém fondu nebo získá lukrativní kariéru v médiích, je považován za úspěšného, zatímco člověk ze stejné skupiny, který pracuje jako lékař nebo učitel v sociálně problémové oblasti, je implicitně považován za životního ztroskotance. Úspěch se redukuje na ekvivalent otázky, kdo má největší diamantový prsten nebo nejdražší služební vůz. Ironií je, že ty nejhorší a nejmachističtější rysy, které byly tradiční v soukromém sektoru, byly nyní zobecněny na celou společnost.
V mé analogii PMC jako pirátské lodi nestačí pouze uloupit, co se dá; musíte také zabránit ostatním, aby vám konkurovali. PMC zobecňuje své vlastní bezhodnotové a bezetické pojetí politiky na politiku jako celek a politická uskupení mimo Stranu považuje jednoduše za nepřátele, které je třeba zničit. Nepřátelství není politické ani morální, ale čistě obchodní. Uskupení mimo Stranu, ať je jejich zdánlivé politické zabarvení jakékoli, musí být poražena, protože ohrožují získávání moci a drancování bohatství, které jsou jediným důvodem existence Strany. Strana by se nepouštěla do diskuse s jinými skupinami o politických a etických otázkách o nic víc, než by se pirátská loď zastavila, aby se svou obětí diskutovala o námořním právu.
Analogie však selhává v tom, že nakonec žijeme v politických systémech, kde strany musí získat hlasy, aby se mohly dostat k moci. Jakkoli PMC a Strana mohou vámi i mnou pohrdat, musí nějak najít způsob, jak nás přesvědčit, abychom hlasovali pro ty správné lidi — tedy pro ně. Jenže obyčejným lidem nemají co nabídnout a nemají žádný základ, z něhož by mohly odvozovat legitimitu. Nemají dokonce ani onu pochybnou tradiční legitimitu konzervativních pravicových stran napojených na církev a monarchii. Naopak se cíleně snaží obyčejnými lidmi pohrdat a provokovat je, vysmívat se tradicím a pěstovat si specializované klientské skupiny. Jean-Luc Mélenchon se tak například označil za „Maghrebana“ — narodil se v Oranu — a tedy za někoho, kdo vlastně není úplně bílý a francouzský. Bílí Francouzi, kromě městských intelektuálů, jsou v jeho Nové Francii tím Druhým. Novou Francii tvoří přistěhovalci, sexuální menšiny a ti bílí měšťané, kteří jsou připraveni vzdát se domů, bratrů, sester, otce, matky, manželky, dětí či pozemků v jeho jménu. Takové postoje jsou ve Straně překvapivě běžné, alespoň teoreticky, protože oslabují obávané síly nacionalismu a podporují bruselskou představu zemí jako vzájemně zaměnitelných mezinárodních hotelů.
Jenže na tomhle volby vyhrát nelze. Strana tedy musí najít způsob, jak přesvědčit lidi, aby hlasovali proti vlastním zájmům a proti politickým stranám, které tyto zájmy v mnoha případech zastupují lépe. Dosavadní taktika využívající sílu PMC ve sdělovacích prostředcích spočívala v zastrašování voličů; ne ani tolik ve snaze přimět je hlasovat pro Stranu — to dělá s nadšením jen malá část lidí — ale hlasovat proti opozici. Mélenchonova LFI obsahuje velké množství kariéristů toužících stát se členy PMC — říkám jim Vnější Strana — a do značné míry se překrývají se samotnou PMC. Kdyby to však skutečně vypadalo, že může vyhrát, nepochybně by se ze skladiště po skončení studené války vytáhli staří kostlivci „krajní levice“.
Nicméně ve Francii, stejně jako ve většině evropských zemí, dnes údajná „hrozba“ přichází od „krajní pravice“, která je v jednom z oněch morbidních žertů, které má karma tak ráda, v zásadě výtvorem samotné PMC. Připomeňme si nejprve, že skutečná krajní pravice opravdu existuje a v Evropě existovala od vzestupu masové politiky ve dvacátých letech 20. století. Existují malé skupiny ultratradicionalistů, často napojených na katolickou církev, které mají vliv v některých elitních kruzích, a také malé populistické skupiny, jež jsou poměrně přímými potomky fašistických uskupení dvacátých a třicátých let. Ty vyzdvihují násilí a nacionalismus a bylo přijatelné mít z nich obavy — alespoň dokud někteří z nich po roce 2022 neodešli bojovat na Ukrajinu.
Strana se však stále více obává jiných, významnějších politických sil mimo svou kontrolu, které získávají podporu, a dokonce vyhrávají volby. Mnohé z těchto stran prosazují vlastenectví namísto bezkrevného internacionalismu Strany, ekonomický populismus namísto neoliberálního dogmatu a odkazují k dějinám, tradici a kultuře namísto neměnné, beztvaré přítomnosti Strany. Jinými slovy, většina těchto stran „krajní pravice“ by před padesáti lety pohodlně zapadala do hlavního proudu politického systému. Zanedbávání obyčejných lidí a jejich zájmů, urážky a slovní útoky Strany vedly lidi k podpoře těchto nových stran, které alespoň mohou tvrdit, že si uchovaly nějakou představu o tom, jak vypadá život obyčejných lidí. Právě proto mohou být stejně úspěšná i populistická uskupení levice, protože lidé často hlasují pro tu stranu, o níž si myslí, že dokáže dát PMC nejúčinněji přes nos. PMC však pohlíží na politiku způsobem převzatým ze sportovních soutěží, takže přemýšlí pouze o volebních vítězstvích a porážkách jednotlivých týmů, nikdy o tom, co tato vítězství mohou znamenat. Úspěch levice v nedávných volbách v Berlíně nebyl „porážkou krajní pravice“, ale jen dalším způsobem odporu proti Straně.
Druhým důvodem je stále silnější tendence vyhánět všechny obtížné nebo kontroverzní názory do stejného zakázaného prostoru „krajní pravice“. Nejde jen o to, že tam patří názory, které byly před padesáti lety součástí hlavního proudu. Dokonce i diskuse o takových názorech je zakázaná, protože by mohla „posílit krajní pravici“. Například od diskuse o policii a bezpečnosti se odrazuje, protože — hluboký nádech — by se při ní možná nedalo vyhnout tomu, že někdo upozorní na skutečnost, že prakticky v každé zemi páchají přistěhovalci nepoměrně velký podíl trestné činnosti, takže by „krajní pravice“ mohla diskusi možná unést a změnit ji v debatu o migraci, což by bylo špatné, protože by to mohlo vést ke „stigmatizaci“ komunit, z nichž pachatelé pocházejí. Proto je lepší, když my všichni — včetně samotných nedávných přistěhovalců žijících v oblastech sužovaných kriminalitou — toto téma nezmiňujeme, abychom nezpůsobili „újmu“. Proč by se „újma“ způsobená „stigmatizací“ měla považovat za horší než újma způsobená zločineckými gangy terorizujícími jejich komunity, je zvláštnost, kterou se pokusím za chvíli vysvětlit.
Právě těmito dvěma způsoby je „krajní pravice“ z velké části výtvorem Strany a PMC. Slouží částečně jako Druhý a Strašlivá Hrozba, kterou je třeba vyvolávat, aby bylo možné požadovat disciplínu a poslušnost, a částečně jako způsob, jak předem vyloučit diskusi o jakýchkoli otázkách, které by Straně mohly být vnitřně nepříjemné. Volební strategie Strany, pokud vůbec nějakou má, tedy spočívá v přemlouvání a zastrašování voličů, aby nehlasovali ani tak pro ni — proč by to někdo dělal? — jako proti strašlivým silám, které údajně každým okamžikem hrozí uvrhnout zemi do nacistické diktatury. Nebo něco v tom smyslu.
Je však zřejmé, že tato strategie funguje stále hůř. Lidé obecně nemají rádi, když jsou nuceni a zastrašováni, a v demokracii mají právo požadovat vysvětlení, pro co vlastně mají hlasovat, tedy co jim Strana skutečně hodlá dát, namísto toho, aby jim dál něco brala. Existuje několik důvodů, proč Strana tohle udělat nemůže. Jedním je dědictví intelektuálních a pracovních metod marxistických skupinek sedmdesátých a osmdesátých let, které samy sebe chápaly jako avantgardní strany, věčně čistily své řady od disidentů a odmítaly, jak se tehdy říkalo, „ustupovat voličům“. Obsah politiky se změnil, ale její forma a arogance přežívají.
Dalším důvodem je absence jakékoli souvislé politické nebo morální vize, kterou by bylo možné nabídnout voličům, případně použít jako základ vnitřní diskuse a debaty. Strana ovšem žádnou diskusi a debatu nevede: jsou tu jen hádky a křik, kdy vítězí ten, kdo křičí nejhlasitěji. Výsledkem nejsou jen — jak už jsem dříve upozorňoval — politické programy naprosto postrádající soudržnost a připomínající hadrové panenky sešité z různých kusů, ale také hluboce neatraktivní série nesouvisejících morálních přikázání, která se opírají pouze o moc je vydávat. Teoreticky by samozřejmě souvislý politický nebo morální program měl vycházet ze základních idejí a postupovat k podrobnějším příkladům. Ano, bavíme se o praktické politice s jejím nevyhnutelným lobbováním za vlastní zájmy, nepoctivostí a zradami, nicméně ještě donedávna mohly strany a politická hnutí alespoň ukazovat na nějaké obecné principy, jimiž své argumenty a navrhované politiky ospravedlňovaly. Dnes už se ani taková předstírání nekonají. Místo aby Strana usilovala o dosažení nějakého cíle — nebo v některých případech o zvrácení něčeho — prezentuje samu sebe jako někoho, kdo „bojuje“ nebo „zápasí“. Posledním zoufalým sloganem francouzské socialistické vlády před její porážkou a téměř úplným zánikem v roce 2017 byl „boj proti všem formám diskriminace“ – jako by vlády skutečně trávily čas organizováním protestních pochodů a internetových štvanic.
V eseji před několika týdny jsem citoval úvahy Charlese Taylora o moderním smyslu identity a o redukci veřejných hodnot na soukromé preference. Jinde ve své knize však Taylor upozorňuje na zužování samotného pojmu morálky směrem k něčemu, co bych označil za v zásadě transakční pojetí. Moderní myšlení se soustředí „na to, co je správné dělat, spíše než na to, jak je dobré být, na vymezování obsahu povinnosti spíše než na povahu dobrého života“. Mám podezření, že kdybyste se člena PMC zeptali, z čeho se skládá dobrý život, dostalo by se vám jen přiškrceného zvuku a mávání rukama. A kdybyste se staršího příslušníka PMC zeptali, zda podle svého zpětného hodnocení prožil dobrý život a zda by mohl žít lépe, měli byste štěstí, kdybyste vyvázli jen s agresivním mlčením. Takové otázky lidi zneklidňují, a proto by se neměly klást. Jak byste vůbec začali vyučovat například Platóna a Aristotela, nebo třeba Buddhovy výroky? Jak byste vůbec mohli doufat, že lidi argumenty přesvědčíte, že by měli žít lepší život a že by to bylo k jejich štěstí a prospěchu?
Moderní myšlení tedy uznává pouze dva způsoby, jak ovlivňovat lidské jednání údajně k lepšímu. Jedním je Lockeova smlouva založená na zákonech, kdy souhlasím, že se podřídím zákonům a předpisům výměnou za obživu a ochranu státu. Druhým jsou Kantovy morální imperativy, jejichž drtivá síla mi nedává jinou možnost než se chovat určitým způsobem. Je okamžitě zřejmé, že ani jeden z těchto modelů nelze redukovat na nějaký dříve existující souvislý morální systém, natož aby bylo možné ukázat, že z něj vychází. Blíží se spíše pravidlům silničního provozu nebo firemnímu kodexu proti sexismu než etickému systému.
Taylor vidí tuto situaci jako modernistický jev s kořeny v sedmnáctém století. To může být pravda, ale mám podezření, že během zhruba jedné generace od doby, kdy psal, se situace značně zhoršila. I po ústupu organizovaného náboženství jako referenčního bodu morálních debat tuto mezeru do určité míry vyplňovaly jiné společenské faktory. Tradice, rodiny, společenské tlaky, vlastenectví, místní a občanská hrdost stejně jako politická přesvědčení typu socialismu poskytovaly morální opěrné body a pomáhaly dodávat něco z toho, co chybělo.
Jenže většina těchto opěrných bodů nyní zmizela. Rodiny už nejsou povzbuzovány k předávání hodnot a zjevně tak ani nečiní. Neoliberalismus rodiny zničil spolu s komunitami a jakoukoli podobou kolektivního cítění a víry. Především však moderní teorie dekonstruovala samotné pojmy komunity, národa a veřejného dobra a překódovala je jako ideologie moci a dominance. I když podle této děsivé vize ve skutečnosti žije svůj každodenní život jen málokdo, stejně jako se v praxi málokdo chová, jako by všechny názory byly stejně platné, chatrné lešení umožňující diskusi o širších otázkách dobrých a špatných výsledků pro společnost jako celek bylo odstraněno. Zůstalo jen neomezené soupeření partikulárních zájmů.
A jedinou společnou měnou debaty zůstává ten starý, omšelý pojem lidských práv. Kromě notoricky známých praktických problémů s tímto tekutým a nejasně definovaným pojmem — moc a peníze určují výsledky, většina lidských práv je v konfliktu s jinými lidskými právy atd. — zůstává podstatný problém, že lidská práva nemají žádnou objektivní existenci: jsou lidskými konstrukty a mají jen takovou sílu, jakou se jim rozhodneme dát. Nejlépe je chápat je jako diskurz, který Strana používá při svých vnitřních bojích, podobně jako se v bývalém Sovětském svazu používala marxisticko-leninská teorie. A tak další týden, další spor: velmi PMC-ovská francouzská Ústavní rada rozhodla, že zákaz používání sociálních sítí dětmi mladšími patnácti let je protiústavní. Přiznejme, že ústava o sociálních sítích ve skutečnosti nic neříká, rada však dospěla k názoru, že implicitně ano a že to právě takhle měla říci. Velká část médií Strany/PMC rozhodnutí vřele uvítala.
Počkejte, slyším, jak namítáte: a co obecně uznávaná újma, kterou sociální sítě způsobují dětem a kterou samy společnosti provozující tyto sítě v soukromí připouštějí? No, to je přece jiná otázka. Jak už já i jiní dlouho říkáme, PMC žije ve světě idejí a symbolů, kde jsou všechny bitvy ideologické a všechna vítězství symbolická. Nezáleží na tom, kolik dalších teenagerů spáchá sebevraždu, ale na tom, zda byla dodržena lidská práva, a tedy zabráněno důležitějšímu druhu újmy. Tyto dva diskurzy totiž nejenže neexistují ve stejném vesmíru, ony v něm ani existovat nemohou.
Jedním z prozaičtějších důvodů, proč PMC uvažuje výhradně symbolicky, je to, že o skutečném životě ví jen velmi málo, zato poněkud více o intelektuálních konstruktech. Je skutečně otázkou, zda jsme kdy měli vládnoucí třídu, která by byla od reality světa odtrženější. A nemyslím tím pouze intelektuálně. Problém certifikovaných idiotů je dostatečně známý: mladí lidé se naučí, jak získat osvědčení potřebná k úspěchu v PMC, a naučí se, jaké názory smějí vyjadřovat. Skutečný život, který mám na mysli, je ovšem — víte — skutečný život, tak jak jej každý den zažíváme. Přinejmenším šlechtic osmnáctého století byl statkářem, lovcem, hospodářem, stýkal se s lidmi ze všech tříd, pravděpodobně získal slušné soukromé vzdělání a možná v mládí absolvoval velkou cestu Evropou.
Dnešní PMC je izolovaná, jak jen to jde. Alespoň primárně nejde o peníze. PMC ve výcviku — Vnější Strana — by ve skutečnosti měla prospěch z redistributivních populisticko-socialistických politik, pokud by se našla politická strana ochotná je zavést. Výzkumník v nevládní organizaci s krátkodobou smlouvou a jeho partner pracující ve startupu sociálních sítí pravděpodobně žijí nejistěji než technik, který vám přijde opravit pračku. Jenže oni sami sebe považují za příslušníky vyšší společenské kasty a mají ambice. Jeden chce vést prestižní nevládní organizaci, druhý úspěšnou firmu. Mezitím jsou ochotni snášet značné množství ideologie a stranických sraček: koneckonců, na co jiného mají kvalifikaci? Všichni, koho znají, s kým pracují, všechny kontakty, které si udrželi z univerzity, sdílejí tytéž základní názory, čtou stejné knihy a média a užívají si stejný odstup od reality života, zejména od jeho nepříjemných stránek.
Externalizace touhy konat dobro, kterou u této kasty nalézáme, není nic nového. Viktoriáni byli slavní tím, jak se znepokojovali poměry v zahraničí, které nebyly o mnoho horší — a možná vůbec ne horší — než poměry v tehdejším Londýně. Dnes se však z toho stal průmysl a někdy je to celé prezentováno tak nestydatě, že máte pocit, jako byste omylem vstoupili do mravoličné hry. Jednoho zimního večera nedávno jsem před naším místním nádražím viděl působit dvě charitativní organizace současně. Jedna, složená převážně z lidí středního a vyššího věku, rozdávala bezdomovcům teplé jídlo, pravděpodobně jediné, které ten den dostali. Druhá, v elegantních červených bundách s batohy, složená z idealistických mladých lidí, vybírala peníze zřejmě na to, aby tlačila na vládu, aby dělala více proti světovému hladu. PMC však příliš reality nesnese, pokud není filtrována přes ideologii a udržována v bezpečné vzdálenosti, nejlépe v jiné zemi. Chudoba a bída přímo pod jejich nosem, žebrání a drobná kriminalita, opakované násilí páchané na ženách a dětech, sítě dětské prostituce, vláda drogových gangů, návrat nemocí, které nebyly po generace k vidění — to vše jsou čistě virtuální jevy. Držte to ode mě dál. Nechte mě dál žít v mém světě Idejí a symbolických bojů a nesnažte se mě z něj vytáhnout, pokud nechcete být označeni za fašistu.
Jsou však chvíle, kdy skutečné zápasy obyčejných lidí souvisejí s událostmi natolik odpornými, že jejich zápach přinutí PMC alespoň na okamžik sklopit zrak. Minulý týden probíhal proces s gangem Hamidoviců, skupinou Romů bosenského původu, která provozovala síť kapsářů údajně vydělávající v průměru 25 000 eur denně. Využívali dívky ve věku od deseti do osmnácti let, které nesměly chodit do školy, každý den dostávaly pracovní normy a byly terorizovány bitím, sexuálními útoky a popáleninami, pokud je nesplnily. Děti byly kupovány a prodávány mezi rodinami klanu, zatímco dospělí žili v luxusu. Některé děti byly obchodovány z jiných zemí. Ke cti Le Monde slouží, že o procesu skutečně uveřejnil článek a ne všichni jeho komentátoři jej za to obvinili z rasismu. Samotný proces však francouzská média téměř nepokrývala — příliš citlivé téma — a ironicky nejlepší reportáž vyšla v The Guardian. PMC skutečně příliš reality nesnese.
Únavné ale je, že tohle všechno je známé už roky. Každý, kdo jezdil metrem, viděl gangy mladých dívek a příklady zatýkání a soudních procesů s členy těchto klanů sahají téměř patnáct let zpátky. Jen kolem toho nikdo nedělal povyk. Kde byli ochránci dětských práv? Hájili právo používat mobilní telefony ve škole. Kde byli bojovníci proti násilí na ženách a dívkách? Vedli kampaň proti aktivitám Talibanu v Afghánistánu. Se zlem se vždy snáze a bezpečněji bojuje, když zůstává daleko. A jiní členové klanu teď nepochybně tento obchod převezmou.
To však ilustruje širší problém. PMC umí velmi dobře ignorovat to, co se děje přímo pod jejím nosem; vlastně je to dovednost nutná k přežití. To znamená, že názory obyčejných lidí jsou pro ni záhadou, protože se většinou zakládají na zkušenostech, kterým se PMC pečlivě vyhýbá. Je něco ponuře komického například na naučené neschopnosti PMC pochopit obavy veřejnosti z migrace. Nedávno jsem v rádiu slyšel druhořadého funkcionáře Strany argumentovat, že pokud Francie dokáže ročně přijmout padesát milionů turistů, určitě zvládne bez problémů přijmout ještě několik milionů imigrantů. Někteří z těchto lidí jako by měli smysl pro realitu chirurgicky odstraněný. Přitom v mnoha případech není „migrace“ jako taková ani problémem. Problémem je náhlý požadavek, aby se západní společnosti vypořádaly s obrovským množstvím lidí z velmi odlišných kultur, nyní již i ve druhé generaci, z nichž mnozí nemají žádnou touhu integrovat se, a přitom k tomu nebyla provedena vůbec žádná příprava. Je uklidňující vidět v tom „rasismus“, jenže lidé, kterých se to týká, to tak nevnímají. Ano, existuje spousta odpudivých fanatiků a bílých supremacistů. Existují však také lidé, které šokuje, že kousek od nich žijí ženy, které smějí opustit dům pouze v doprovodu muže, a rodiny, které běžně posílají své dcery zpět například do Mali, aby jim tam provedli mrzačení pohlavních orgánů. Ale pak se přece musíme naučit tolerovat zvyky jiných společností. Alespoň se to tu píše.
PMC se s takovými problémy nikdy nesetká, nebo pokud ano, je vycvičena je ignorovat, aby nezpůsobila „újmu“ komunitám, s nimiž se sama vlastně nikdy pořádně nesetkala, ale vůči nimž cítí zástupnou potřebu ochrany. Jsou to přece hodní lidé. Všichni jsou koneckonců všude víceméně stejní a kdyby neexistovali extremisté šířící nenávist, mohli bychom všichni žít šťastně spolu. A tak i poměrně realistický komentátor z PMC neochotně odříká některé z důvodů nespokojenosti obyčejných lidí — nezaměstnanost, nejistotu, chudobu, finanční obavy, úpadek veřejných služeb a bezpečnosti — a potom s výrazem unavené kastovní nadřazenosti dodá, že extremisté to všechno samozřejmě falešně svádějí na migraci. Je to dvojí lež, protože nikdo vážně netvrdí, že deindustrializace je produktem migrace, a tento diskurz má za úkol zneplatnit kritiku deindustrializace tím, že ji spojí s „extremismem“. Je to však lež také proto, že mnohé společenské problémy skutečně s migrací přímo souvisejí. Rodiče vyjadřující obavy z podílu přistěhovalců ve třídě svého dítěte jsou běžně označeni za „rasisty“, ne-li přímo fašisty. Člověk si klade otázku, zda tito kritici vůbec mají vlastní děti nebo zda jsou schopni pochopit důsledky situace, kdy čtvrtina až třetina třídy neovládá domácí jazyk natolik, aby mohla sledovat výuku; někteří navíc mohou být sirotci z válečných oblastí. Opět nejde o to, že by problémem byla migrace sama o sobě, ale o neschopnost nebo neochotu západních vlád problém přiznat a věnovat prostředky na jeho řešení.
Každodenní realita vypadá asi následovně. Vaše dcera přijde jednoho dne ze školy v slzách a ptá se, co je to prostitutka. Obtěžovali ji chlapci a tvrdili jí, že je neslušné, aby žena ukazovala nohy, a proto by neměla nosit sukni. Vy tedy zajdete za ředitelem školy, který má pochopení, ale řekne vám, že se nedá nic dělat. Instrukce znějí „nedělat vlny“. Téma je příliš citlivé. A proč vlastně vaše dcera prostě nenosí kalhoty? Pak jsou tu hodiny plavání pro dívky, které se zruší, protože příliš mnoho muslimských rodičů protestuje, a tak dále a tak dále. Stačilo by přitom jen malé uznání, že existuje problém, malé připuštění potřeby nalézt řešení, a podpora „krajní pravice“ by v této otázce stejně jako v jiných prudce klesla. Proč bych měl hlasovat pro politickou stranu, která mě uráží, místo pro stranu, která tvrdí, že mým problémům rozumí?
Když na chvíli rozšíříme záběr, velká část této slepoty PMC vychází z toho, že ve skutečnosti stejně zná svět jen velmi málo. Ano, cestovali: podívejte se na můj pas, byli jsme na tomhle jednání v Tokiu, dvakrát jsem byl minulý rok v New Yorku, pak ta konference v Kapském Městě, pracovní skupina na Jamajce… To je Svět byznysové třídy, se svými luxusními hotely a anglicky mluvícími restauracemi. Setkávají se s lidmi, kteří myslí jako oni a často získali stejné vzdělání jako oni. V roce 2021 by jediní Afghánci, s nimiž se průměrný vysoko postavený příslušník PMC setkal, byli na Západě vzdělaní ministři a úředníci. Jsou vlastně docela jako my, ti Afghánci, takže desítky tisíc lidí, které jsme sem jen tak přivezli, by přece neměly mít žádný problém žít v naší společnosti.
To se podle mě pojí s nesoudržností víry a ideologie, která PMC charakterizuje a která je Straně úplně lhostejná. PMC není schopna zpracovávat morální a etické problémy jakékoli složitosti a uchyluje se k v podstatě náhodným podmíněným reflexům. Bez morální hloubky a síly potřebné k tomu, aby se postavila odpornějším stránkám reality, ať už pod vlastním nosem nebo za mořem, se PMC uchyluje k symbolickým ideologickým bojům, kde jsou slova důležitější než činy a kde „újma“ znamená, že někdo slyšel nesprávné slovo. Kdyby někdy zahlédli realitu, pravděpodobně by je vyděsila k smrti. Nedávno mě napadlo, že právě proto se osnovy literatury na univerzitách tolik ochudily. Ani učitelé, ani studenti by si dnes nedokázali poradit s morálními a etickými otázkami, které velká literatura tradičně otevírá. Dokážete si představit, že by se dnes vysokoškolákům vyučoval Král Lear? Shakespearova nejtemnější hra, předjímající Becketta, kde neexistuje žádná naděje a samotná země jako by se chvěla pod nohama? Představte si, kdyby film Christophera Nolana vyprávěl příběh v duchu původního Homéra. Traumatizované publikum by prchalo z kin.
PMC a Strana tedy nemají co nabídnout kromě prázdných sloganů, symbolických válek a nepřetržité nenávisti vůči lidem se špatnými názory — což je většina z nás. Teoreticky je tu volební příležitost všech dob: prázdná branka, do níž by dokázal kopnout i ten nejméně bystrý levicový politik. Nevyžaduje to ani zásadní odklon od dějin levice. Obyčejní lidé chtějí bezpečné ulice, dobré školy a slušné veřejné služby — a kdo je PMC, aby jim tvrdila, že je mít nemohou? Už v roce 1880 obsahoval volební program první francouzské socialistické strany vedené Julesem Guesdem právní opatření bránící zaměstnavatelům využívat přistěhovaleckou práci za mzdy nižší, než pobírali francouzští dělníci. Guesdovi radil jistý Karl Marx z londýnského Hampsteadu a odpor proti obchodování s levnou přistěhovaleckou pracovní silou skutečně zůstal politikou komunistické strany až do osmdesátých let.
Na Fête de l’Humanité minulý měsíc tedy skutečně zaznělo několik burcujících projevů. Fabien Roussel, vůdce PCF, téměř vyzýval k povstání a samotný Mélenchon byl přistižen při používání tradičního jazyka třídního boje. Tu a tam byli v různých zemích skutečně zvoleni levicoví politici, jejichž programy obsahovaly mírná socialistická opatření. Objevilo se také několik nesmělých pokusů řešit praktické problémy spojené s migrací. V Británii, kde začal bezhlavý úprk směrem k privatizaci, se trend skutečně obrací, protože se ukázalo, že soukromý sektor to nezvládá. Někteří z nás to předpovídali už před čtyřiceti lety. Takzvané „socialistické“ politiky bude možná v řadě zemí nutné přijmout prostě jako opatření k přežití, protože alternativa bude ještě horší.
Neměli bychom se však příliš vzrušovat. Politické a etické horizonty Strany a PMC jsou natolik omezené, a to i u těch, kteří patří ke stranám údajné levice, že je pochybné, zda mnozí z nich vůbec dokážou svými neurony pochopit, co je špatně a co je třeba udělat. A mluvíme tu o celé kastě: o vašem manželovi či manželce, vašich příbuzných, přátelích, lidech, s nimiž pracujete, i o lidech, s nimiž doufáte, že jednou pracovat budete. Koneckonců, co prospěje politikovi, získá-li celý svět, ale ztratí své místo v PMC, jak by to formuloval svatý Marek? A právě proto, pokud nějaká odpověď existuje, bude muset přijít zvenčí.
.
Zdroj: aurelien2022.substack.com
Napsat komentář