Dnes článek prof. Yakova Rabkina, emeritního profesora historie na Montrealské univerzitě, ohledně izraelské výjimečnosti. Naše nakladatelství připravuje k vydání jeho knihu Sionismus ve 101 citátech – bližší informace na našem webu zde.
.
Izraelský excepcionalismus je geopolitický, historický a právní koncept označující představu, že Izrael podléhá jedinečným zákonitostem nebo požívá zvláštního postavení na mezinárodní scéně. Podle toho, zda zaujmeme vnitřní perspektivu – tedy způsob, jakým Izrael vnímá sám sebe – nebo perspektivu vnější – tedy jak jej vnímá Západ a mezinárodní kritici –, spočívá tento excepcionalismus na několika základních argumentech.
Teologické argumenty
Sionistický projekt, který vyústil ve vyhlášení Státu Izrael v roce 1948, se prezentoval jako přerušení kontinuity židovských dějin. Selektivní a významově pozměňující používání biblických pojmů za účelem podložení excepcionalismu však bylo běžné již od počátků sionistického projektu. Sionismus důrazně odmítá rabínský judaismus, označovaný za „exilový“, protože ten vyzdvihuje mír a soužití jako nejvyšší hodnotu.
Sionistický stát bývá často představován jako pokračování biblických dějin, přičemž se přeskakují dvě tisíciletí židovského života po celém světě, která formovala rabínský judaismus. V tomto pojetí je Izrael výjimečný, protože má údajně uskutečňovat mesiášský projekt a sloužit jako odrazový můstek k světu přesahujícímu politickou realitu. Sionismus spojuje stát s výjimečným historickým a náboženským nárokem na Palestinu. Toto kritérium směšuje politickou modernitu s mesianismem a podle této logiky ospravedlňuje územní rozhodnutí stojící mimo zavedený právní rámec.
Jazyk vykoupení je v sionistickém hnutí všudypřítomný. Ben Gurionovi labouristé, kteří byli dlouhou dobu dominantním proudem, používali vykupitelskou imaginaci obzvláště důsledně. Využívá se například pojem „vyvoleného národa“, přesněji am segula („vzácný národ“). Přestože v židovské tradici tento pojem znamená povinnost dodržovat přikázání Tóry a podle klasického rabínského výkladu v sobě nenese žádnou představu vrozené nadřazenosti, lze jej snadno překroutit tak, aby ospravedlňoval povýšené či dokonce rasistické postoje. To mohlo zejména v posledních desetiletích posilovat pocit příslušnosti k výjimečnému národu.
Stejné překroucení biblického verše, podle něhož se Izrael „nepočítá mezi národy“, vede k pohrdání mezinárodním právem. V jiném případě je výrok krále Davida – „A kdo je jako tvůj lid, jako Izrael, jediný národ na zemi?“ – někdy využíván k podpoře projektu etnických čistek. Ještě častější je používání biblického příkazu „vymazat památku Amáleka“ jako inspirace pro tvrdý přístup k Palestincům, ba dokonce k jejich genocidě.
Praxe citování hebrejské Bible k ospravedlňování nejbrutálnějších opatření státu se stala běžnou mezi stoupenci národního judaismu. Tato nová forma judaismu, hebrejsky dati-leumi, zapustila v Izraeli kořeny tím, že spojila dodržování rituálních přikázání s pevným sionistickým přesvědčením. Některým jejím stoupencům, zejména osadníkům na okupovaném Západním břehu Jordánu, poskytuje toto nové náboženství carte blanche k páchání zvěrstev biblických rozměrů.
Historické argumenty
Dalším zdrojem excepcionalismu je status věčné oběti, který izraelský vzdělávací systém předává z generace na generaci, mimo jiné prostřednictvím organizovaných cest do nacistických vyhlazovacích táborů v Polsku. Jde o využití dějin tragédie evropských Židů ve 20. století k předávání vlasteneckého a bojovného poselství.
Stát byl založen bezprostředně po této tragédii. Ačkoli sionistická kolonizace Palestiny začala již na přelomu 19. a 20. století, rozdělení země na arabský a židovský útvar, které v roce 1947 doporučila Organizace spojených národů, bylo zasazeno také do kontextu odčinění křivd vůči obětem nacistické genocidy. Z pohledu západních mocností to Izraeli dlouho propůjčovalo určitou formu imunity či morální převahy a ospravedlňovalo bezpodmínečnou podporu ve jménu historické nápravy a přežití. Zdá se však, že účinnost tohoto argumentu slábne: generace, která válku zažila, již v Evropě není u moci a někteří tvrdí, že Stát Izrael tuto mocnou kartu zneužil.
Politické a identitární argumenty
Na rozdíl od mnoha současných západních států, které hlásají multikulturalismus či univerzalismus, se Izrael výslovně prohlašuje za národní stát židovského lidu, což bylo zakotveno v základním zákoně z roku 2018. Dalo by se říci, že Izrael představuje určitý vzor pro pravicová hnutí po celém světě, která se rovněž bouří proti multikulturalismu a směřují k etnickému nacionalismu.
Jakkoli to může po izraelských akcích v Gaze, které mnozí odborníci označují za genocidu, působit nereálně, stát sám sebe vnímá jako ze své podstaty morální a pokrokovou demokracii obklopenou autoritářskými režimy. Izraelský politický život dlouho pronásledoval trvalý rozpor mezi demokratickými a etnonacionalistickými imperativy. Od počátku 21. století je však stále větší část židovského obyvatelstva Izraele připravena obětovat demokratické formy, aby zajistila svou nadvládu. Tento trend podkopává tvrzení, že Izrael je „jedinou demokracií na Blízkém východě“, což je tvrzení, které sionistickému státu dlouho propůjčovalo výjimečné postavení.
Oficiální diskurz již od mateřské školy neustále zdůrazňuje dějiny pronásledování a pocit, že Židé byli mezinárodním společenstvím opuštěni, zejména během nacistické genocidy. Právě v tomto kontextu Izrael uplatňuje doktrínu národní bezpečnosti založenou na absolutní soběstačnosti a přesvědčení, že se nemůže na nikoho spoléhat. Několik izraelských představitelů vyjádřilo odhodlání učinit z Izraele „Super-Spartu“, tedy soběstačný válečnický stát, což by sionistickému státu rovněž propůjčovalo výjimečný status.
Excepcionalismus je dále živen ambicí být předsunutou baštou západní civilizace na Blízkém východě. Tato aspirace často nachází odezvu v izraelském politickém diskurzu. Bývalý premiér Ehud Barak popsal svou zemi jako „a villa in the jungle“ – „vilu v džungli“. Země je ve skutečnosti vnímána jako rozšíření či předsunutá základna západních hodnot a strategických zájmů v regionu, což v očích jejích spojenců ospravedlňuje odlišné geopolitické zacházení.
Tato výjimečnost se zvlášť zřetelně projevuje v pokračující podpoře Izraele ze strany Západu navzdory tomu, co bývá často označováno za genocidu, zatímco politický Západ uvalil tvrdé sankce na Rusko, jehož akce na Ukrajině podle údajů Organizace spojených národů způsobily výrazně nižší počet civilních obětí. Podle OSN bylo v Gaze zabito více než 20 000 dětí, což představuje přibližně 30 procent civilních obětí. Odpovídající údaj pro Ukrajinu činí přibližně 800 zabitých dětí, tedy asi 5 procent civilních obětí. Právě zde se projevuje Herzlova logika, která „židovský stát“ chápala jako „val Evropy proti Asii, předsunutou baštu civilizace proti barbarství“…
Právní argumenty
Zatímco většina zemí vyhlašuje „výjimečný stav“ v době krize pouze dočasně, někteří právníci analyzují Izrael jako stát, který od roku 1948 žije v permanentním a institucionalizovaném výjimečném stavu. To umožňuje pozastavit některé běžné právní normy ve jménu přežití státu. Podle zvláštního zpravodaje OSN a několika organizací na ochranu lidských práv Izrael od roku 1948 zadržel přibližně dva miliony Palestinců, přičemž značná část z nich byla vězněna bez soudu.
Izrael se od mezinárodních norem odchyluje již od svých počátků. Odmítá například rezoluci OSN požadující návrat Palestinců do jejich domovů. Desítky dalších rezolucí OSN usilujících o izraelsko-palestinský mír zůstaly nenaplněny. Tento výjimečný status je dnes předmětem hlubokého geopolitického rozkolu: jeho zastánci jej představují jako legitimní ochranný štít ohroženého národa, zatímco kritici, zejména od války proti Gaze, jej označují za faktor nestability, který oslabuje systém celosvětových právních norem vytvořený po roce 1945.
Pro jeho kritiky se izraelský excepcionalismus projevuje schopností země vyvázat se z mezinárodního práva, aniž by čelila skutečným multilaterálním sankcím, především díky americkému vetu a podpoře Spojených států. Trumpova administrativa navíc podle všeho následuje izraelského příkladu, když prezident otevřeně prohlašuje, že zahraniční politiku řídí podle své vlastní morálky, nikoli podle mezinárodního práva. Útoky na mezinárodní soudní instituce a jejich pracovníky Washington normalizuje to, co bylo dříve izraelskou výjimkou. I zde se tedy Izrael jeví jako průkopník současných politických tendencí uvnitř politického Západu.
Strategické a technologické argumenty
V hospodářské oblasti se excepcionalismus projevuje jedinečným modelem rozvoje. Navzdory permanentnímu latentnímu válečnému stavu, obrovskému vojenskému rozpočtu a skutečnosti, že při svém vzniku země neměla žádné významnější přírodní zdroje, se Izrael vypracoval mezi světové lídry v oblasti špičkových technologií, zbrojního průmyslu a nejmodernějších inovací. Někdy se mu proto přezdívá „Start-up Nation“.
Vedle geopolitiky nabízí Izrael západním zemím – a dokonce i několika zemím globálního Jihu – technologie sledování a kontroly obyvatelstva, které byly testovány na Palestincích. Poptávka po nich neustále roste, protože zvětšující se sociálně-ekonomické rozdíly podněcují nespokojenost, jež může vyústit v lidová povstání. V tomto kontextu se Izrael jeví jako výjimečný, ne-li přímo nepostradatelný.
.
Zdroj: yakovrabkin.substack.com
Napsat komentář