Připomínka dnes v podstatě zapomenutého spisovatele, dramatika a dramaturga Lva Blatného (1894 Brno – 1930 Kvetnica),otce básníka Ivana Blatného. Uveřejněná povídka se jmenuje O babce věštkyni, její slávě a záhubě a je z knihy Povídky z hor z roku 1927.
.
Na severu vyrostl Panenský štít, od západu dotýkal se ho Beránčí vrch a z východu rozběhl se k němu věčně otrhaný, nevyspalý Lysinec. Rozběhl se, ale nedoběhl. Zarazil se a zůstal trčet téměř u cíle, jako by se byl oslepil leskem Panenského štítu. Na jihu byla říčka, za říčkou horečka, za horečkou hůrka, za hůrkou vrch. A když pasáci hnali podél řeky, hleděli k jihu do výše a myslívali: z řeky na louku, z louky na horečku, z horečky na hůrku, z hůrky na kamenný vrch – hupky, cupky, hop, kdybychom to uměli, už bychom tam byli. Ale nedalo se tak přeskakovat z vršku na vršek, jak by se zdálo.
Na té straně pod hůrkou byla dřevěná chalupa, měla zčernalý krov a šilhala dvěma očima do dálky přes louku a řeku k severu, tam, kam se stulily chalupy a domky lidí, žijících v práci a družnosti. V chalupě bydlila babka – tlustá, nosatá a břichatá, jejíž prsa přeplňovala kabátec, jako dva velké náklady, které hrozí sesutím. Ale poněvadž byla hašteřivá a hádala se co chvíle se svou dcerou, nechala dceru v chalupě, která šilhala dvěma očima k severu, a sama se odstěhovala do dřevěného přístavku za chalupou, takže se mohla obrátit zády k chalupám a domkům, v nichž žili lidé v práci a družnosti. Hlavně v družnosti. Také mohla vyhlídat na své dva pasinky mezi horečkou a hůrkou a činila tak velmi bedlivě, třeba jen jedním špinavým oknem. Za ní odstěhovala se šedivá, zlostná, prskavá kočka, kdežto její tři vousaté kozy prodlévaly vedle přístavku ve chlévě odjakživa. Babka je vodila na pastvu buď k řece, nebo do hůrky na svůj pasinek, ale ať tam či onam, neopomenula nikdy, vycházejíc z domu, třikrát plivnout na chalupu, v níž bydlila její dcera. Cestou mumlala cosi k sobě nebo ke kozám, až se jí podbradek třásl a tuhý nos krabatěl.
Tak tomu bylo už mnoho let a bylo tak dobře. Svárlivé babce nikdo přes cestu nepřešel a na její pasinek nikdo nevkročil ani jednou nohou. A bylo by tak zůstalo až do smrti její nebo koz nebo šedé kočky nebo chalupy. Ale jednoho dne poručila babka dceři, aby poklidila dobře v chalupě a čistě umetla kolem i na cestičce od řeky až k nim. Toho dne
strhla se velká hádka mezi babkou a dcerou, neboť dcera byla velmi pohoršena babčinou panovačností, odsekla jí, že si nenechá poroučet, a jak byla rozčilena, vykřikovala, že je čertovská babka, a ještě jinak se rouhala. Když babka viděla, že tentokrát opravdu ji dcera neposlechne, zrudla ve tváři, potom zbledla, plivla třikrát na chalupu a zvolala: Cti otce svého i matku svou! Běda ti! – Vzala koště a sama všude pečlivě poklízela v chalupě, čistě metla kolem i na cestičce od řeky až k nim, zatímco dcera vzdorovitě pohazovala hlavou, ušklíbala se a pronášela jedovatá slova. Když babka práci skončila, obrátila se k dceři a řekla jí: „Přijde velký pán a bude mně ke štěstí a jiným k neštěstí.“ Na ta slova se dala dcera do velikého smíchu, škaredá jízlivost ji popadla a velmi se babce vysmívala, že si něco takového může myslit. Na deset
mil prý kolem dokola vyhýbá se každý člověk jejich chalupě, svárlivé babce, smrdutým kozám vousatým a prskavé kočce. A jak byla v ráži, i to babce vyčtla, že beztoho jest ona tím vinna, že ani poslední pasák se nestavil ještě za ní – za dcerou – na seníku v červencové noci. Ale babka si jí už nevšímala, a když se začala i přistrojovat do lepších sukní a kabátců, spráskla dcera ruce a pokřižovala se, domnívajíc se, že se jí matka zbláznila. A když ji to napadlo, přehodila si šátek
kolem ramen a ubíhala z chalupy ke straně severní mezi lidi, kteří žili v práci a družnosti pod ochranou Panenského štítu, Beránčího vrchu a Lysince, aby jim tuto novinu zvěstovala. Když ženy na oné straně slyšely, co se stalo s babkou, všelijak dceři radily a mínily, že by bylo nejlépe, aby se už k babce nevracela a zůstala u nich. Když se však vrátili z práce mužové, promluvila rozvaha a rozšafnost, zvážila všechny okolnosti a usoudila, že není, proč by měla dcera ustupovat.
A tak nastoupila dcera zpáteční cestu.
Ale sotva přešla přes řeku a vkročila na cestičku, která vedla k jejich chalupě, vytřeštila oči, mráz ji polil a nohy ztuhly, že se nemohla s místa hnout: z jejich chalupy vychází pán – a jaký pán! – má přísný vzhled a ušlechtilé způsoby, babce se uklání a babka jemu a potom jde bystře dolů, jde vedle dcery, ani si jí nevšimne, ani nevidí, že jdou na ni takřka mrákoty, ale kráčí svižně k jihu, k domkům a chalupám a jen otisky měkké obuvi tu po něm zůstávají a myslím – i mírná vůně voňavky a mýdla. Třikrát musila dcera zhluboka vydechnout, aby se vzpamatovala. Ale docela se přece jen nevzpamatovala. Úzkost ji vyplnila, srdce obtížila a bázeň se valila před ní do chalupy jako balvan, který musí do vrchu tlačit. Když přišla do jizby, seděla babka u stolu, počítala hromádky peněz a bručela k sobě: „Horní pasinek jsem prodala, dolní jsem si ponechala; mnoho peněz jsem získala a dobře jsem si poradila“. Potom peníze shrnula do pytlíku, pytlík si zavěsila na hrdlo, na hrudi ukryla a odšourala se z jizby do svého přístavku, dcery si nevšímajíc. A tu dcera klesla u krbu, strachem se tetelila a hleděla s hrůzou za svou matkou, babkou nosatou, bradatou a břichatou. Tak seděla, bděla téměř celou noc, i k ránu, když zdřímla, slyšela stále ona slova: Přijde velký pán a bude mně ke štěstí a jiným k neštěstí…
xxx
Na jihu, v obci pod třemi vrchy, neměli také klidného spánku. Neboť když rokovali ještě před svými chalupami o babce a její dceři a o poslední příhodě, uzřeli přicházet pána ze strany severní, od řeky, a dech se jim na chvíli zarazil. Když se pán přiblížil, mnuli si oči, jako by nemohli uvěřit, ale vidění se nezbavili. I zacházeli do svých příbytků zmatení, zahanbení a s divným tušením.
Pán, došed do obce, dlouho se nerozmýšlel, ale zamířil k starostovi a tam pobyl celý večer i celou noc. Dlouho do noci s ním hovořil, cosi dokazoval, papíry a mapy před něho rozkládal, až k půlnoci zdálo se těm, kteří pokukovali a vyhlíželi po oknech starostových, že cosi jest dojednáno a jakási novina důkladně probrána a vyložena. Tehdy zhasli u starostů petrolejovou lampu a obec klesla do nepokojného ticha.
Sotva se rozednilo, vycházeli mužové ze svých příbytků a shromažďovali se poblíž stavení starostova čekajíce, že jim starosta oznámí důležitou novinu. Když se všichni sešli, přichvátal obecní sluha, zabubnoval a hlásil, že už není, jak bývalo, ale že nastanou velké změny, protože pán, který přišel, jest vyslán od panstva a má na to dokumenty, že mnohý nesprávně užívá pasinku a přisvojuje si jej, nemaje k tomu práva. A také že má mapy od úřadů, tam je to všechno do posledního stromku nakresleno a podle té mapy bude chodit po pasinkách a hájit bude práva vrchnosti. A jak to teď určí a všechno rozpozná a uzná, tak všechno musí zůstat až na věky a každý, kdo by pásl nebo žal neb jinak užíval majetku panského, že bude pokutován a k soudu pohnán. Že sice ten, kdo se bude cítit zkrácen a nespravedlivě poškozen, může apelovat k soudu ve městě, ale že by ho to stálo mnoho peněz a ostatně že už se všechno napřed
vidí na mapách. – Po těch slovech sluha ještě zabubnoval, setřel si pot z čela, plaše se rozhlédl po mužích, pokrčil rameny a odcházel se sklopenou hlavou.
Muži se nahrbili, jejich oči těkaly z jednoho na druhého, ale nikde nenalézaly rady a posily. Starosta vyšel s pánem, prošel středem shromáždění, nemaje slova útěchy nebo povzbuzení, a stoupal do hor za svou smutnou povinností. A tu muži pochopili, že marně se v nich chvílemi vzpínal hněv a odboj a že jim nezbývá než se podrobiti. Pasinku, pasinku, pasinku voňavý, z hrudi tvé stoupá dým modravý. Včera jsem ještě po tobě šel, dlouho se za tebou ohlížel… Jejich oči zabloudily do hor a nebyly by se ani vrátily, kdyby ženy nestály na prahu chalup a nečíhaly na jejich lítost a bezradnost
a nečekaly, co si počnou. Ucítili muži jejich zvědavost, zastyděli se mužským studem a rozcházeli se, říkajíce na oko lhostejně, že si nikdy nepomyslili, že hory a pasinky patří někomu jinému než zvěři, ovcím, kravkám, kozám a lidem horským. Tož viděly ženy, že všechna naděje zmizela, daly se do nářku, lomíce rukama a říkajíce: Neštěstí na nás přišlo.
V té chvíli žalostné přiběhla dcera babčina, udýchaná, poděšená, nočním bděním zesláblá, a vše, co jim o včerejšku vypověděla, jen hoře a úzkost rozmnožilo. Tentokráte neradili jí mužové, aby se k babce vrátila, ale schválili jí, že chce zůstati s nimi navždy. Ale nijak tím nezmírnili hořkého svého údělu; odcházejíce do hor po své práci, ještě víc se nahrbili, jako by se tíha, která na ně padla, zvětšila o babku bradatou, břichatou a nosatou. Kdo mohl, svému pasinku se vyhnul a k jihu zbytečně nehleděl. Ženy nebyly tak statečné ani moudré, aby v práci hledaly posilu a přemohly bázeň. Postávaly
ve skupinách, hlavy k sobě přikláněly, polohlasně uvažovaly a čím dál častěji obracely své postrašené tváře k jihu, k chalupě babčině. A když se v nich navršilo bázně, strachu, užaslých myšlenek a podivných vzpomínek zvolala jedna žena příliš hlasitě: Babka všechno ví! A bylo to, jako by hejkal na blízku zahejkal, takže mnohé ženy se rychle pokřižovaly, aby neštěstí odvrátily. Ale byla to myšlenka všech a ten, kdo ji vyřkl, pootevřel pouze mimoděk branku, jako by chtěl povoliti hroznému náporu neviditelných nepřátel. A zdálo se nyní, že touto brankou dere se tlustá babka‑šereda, sune se jejich středem a usazuje se uprostřed obce, otáčejíc svou zpupnou, tuhou tvář po všech ženách v chalupách a plivajíc vždy po třikrát na všechny strany.
xxx
Šeredy‑babky už nikdo nevypudil ze srdcí a myslí těch, kteří ji přitáhli svým strachem, úzkostí a beznadějí. Aniž se babka hnula ze své chalupy, od svých koz vousatých a kočky prskavé, ujímala se vlády nad pokořenými jako vladař, který žije a panuje nad poddanými svou neviditelnou přítomností. Když se začalo smrákat, v chalupách ohmatali už ze všech stran jistotu svého neštěstí. Jako lidé dobří přiblížili se zlu a náhle každý pro sebe, tajně a důvěřivě, začal přemítat o tom, co by i dobrého ve zlu nalezl. A mnohým malá úleva naděje skápěla do srdce. Když se setmělo docela, z chalupy, k jihu nejblíž postavené, vyšla žena, šátek si těsně přivinula, na všechny strany se opatrně rozhlédla a potom se rozchvátala po cestách i necestách k chalupě babčině, občas se šeptem povzbuzujíc: Babka všechno ví.
Babka opustila zase svůj přístavek za chalupou, jako by věděla, že dcera se už nevrátí. Nyní světlo lampičky rozdvojuje se do dvou okének jako do dvou špinavých oček, která upřela pohled na svou kořist pod třemi vrchy; nebylo třeba, aby se teď babka obracela zády k domkům a chalupám, v nichž žili dosud lidé v práci a družnosti. Hlavně v družnosti. Seděla u stolu a hleděla přímo do oken, připravena na vše, co má přijíti. Stín padl zvenčí do okna a vtiskl se do rámce světla jako obrázek. Babka vstala a nedbajíc rychlého úniku stínu, rozevřela okno a vychýlivši svou tvrdou tvář, zavolala: „Vstup jen, ženo milá, a ničeho se neboj.“ Když žena z chalupy, k jihu nejblíž postavené, vstoupila do jizby, zavřela babka pečlivě okna i dveře, a tváříc se, jako by nepozorovala tetelivého rozčilení své návštěvnice, usedla ke krbu a řekla: „Jen se taž a všechno ti povím.“ Složila ruce v klín, přivřela oči a tak byla připravena, jako by chtěla říci: Taková jest má moc. Ženě se rozbušilo srdce a překotnost otázek, které chtěly na čerstvý vzduch, byla taková jako překotnost lidí v divadle, v němž kdosi zakřikl: Hoří! Babka všechno ví – hučelo jí v hlavě a v tom hučení krutá netrpělivost ji soužila, že jest málo
času, aby poznala minulost, přítomnost a budoucnost, myšlenky svých sousedů, přátel i nepřátel, jejich záměry, úmysly a záludnosti. Zatajila dech a ponořovala se do nového světa, který žil v ní a kolem ní, aniž viděla, a který se pojednou objevoval jejímu zraku, z něhož se snímala páska. Mizely tváře sousedů, přátel i nepřátel a seskupovali se kolem ní lidé, nikdy nepoznaní, jiné slunce na ně svítilo a jejich práce měla jiný smysl. Jejich ruce byly ledové a všelijak ji ovíjely a ona všechno věděla, všechno, co byla a bude, nač kdo myslí, čím se zabývá a co učiní k její spáse nebo zkáze.
Tak seděla, visíc vyjeveným pohledem na rtech babky a na její tváře, po níž se řinul pot, dlouho do noci, hltajíc vševědoucnost, která se jí nabízela a proměňujíc svůj svět i sebe. Když vstala a odcházela, byla to jiná žena obtížená hrůzou poznání, pýchou vševědoucnosti i krásou velkých tajemství. A když spěchala domů, hubilo ji vědomí cizoty a podvodu, v němž žila od svého zrození, ale také nejasné tušení nezměřitelného převratu, který ji odlučuje ode všech lidí. Vsunula se tiše do své chaloupky, aby se ukryla do zbytku noci, pociťujíc náhle, že nemá ani radosti, ani žalu z tohoto převratu. Neboť obé bylo tak velké a obé pustilo se v takový zápas, že se nevědělo, kdo zvítězí. Usínala vyčerpána, nevědouc, že zatím usedá u babky její sousedka, stejně štvaná žízní po vševědoucnosti. A po ní druhá i třetí – neboť dosti času bylo k ránu, dosti, aby se přetvořil život.
Ale nebylo třeba využitkovati k tomuto dílu jediné noci nebo jediného dne. Bylo více nocí a více dní, a v těchto dnech jako by signály vroubily cestu k chalupě babčině a jako by sirény řvaly: Babka všechno ví. Ti, kteří propadli nedůvěře ve svůj lidský úděl, běželi podle těchto signálů a řevu sirén a rozmnožovali řady zrádců lidského určení a přeběhlíků. Bylo jich stále víc, nejen žen, které jak se praví, propadly prokletí zvědavosti, této touhy po vševědoucnosti, nýbrž i mužů – až nebylo nikoho téměř, kdo by byl spokojen s životem podle odvěkého řádu.
Obec pod třemi vrchy zahýbala se v základech. Sousedská sdílnost a družnost odnesena byla po kouscích k babce jako veteš k vetešníkovi. Nebylo téměř člověka, který by přímo pohleděl druhému člověku do očí. Člověk vymíral. Podivné bytosti míhaly se po záhumení a skrytých cestách, vyhýbajíce se navzájem a toužíce ukrýti svou nahotu. Milenky prchaly před svými milenci a manželé se rozdvojili, zavírajíce se před sebou, neboť každý sám nesl tíhu vševědoucnosti,
která jim odhalovala vše, co v druhém bylo i bude; nezbývalo jim nic než bolest a hněv, zoufalství a malomocnost. Pomstychtivost lomcovala těmi, kteří náhle poznali, že byli uráženi, pokořováni, že jim bylo ukřivděno, že byli klamáni, zatímco druzí, kteří hleděli do budoucnosti své i jiných, spřádali tajné plány, jak ošáliti toho, kdo jim má vstoupiti do cesty. I vypuzovali manželé své manželky a manželky strojily nástrahy svým manželům, muži se ukrývali pod Panenským
štítem nebo se plížili po Beránčím vrchu, číhajíce po sobě jako po zvěři, a pod Lysincem počalo tlíti už i několik mrtvých, kteří sem byli po vraždách zataženi. Děti se toulaly po obci a pustly a nikdo si jich nevšímal.
Bylo zle a bylo hůře; nikdo nepomyslil na nic dobrého a nikdo nevěděl, jak se to skončí. Taková byla sláva babky‑věštkyně a taková její moc. Tehdy dcera babčina chodila bezradně obcí, nechápajíc šílenství, které řádilo, a veliký smutek a žal ji přepadl. Neboť ona jediná zůstala takovou, jaká bývala, a takovýma očima a takovým srdcem, jako dříve, viděla všechny ty dobré lidi, k nimž se utekla. Jediná ze všech nešla za babkou a neokusila jejích čar a její moci; když
pochopila, odkud vše pochází, zlo, neštěstí a rozvrat lidských cností dosáhl pekelné síly.
Tenkrát marně chodila dům od domu a marně hledala člověka, který by s ní uvažoval o osudu člověka, o jeho údělu, o jeho schopnostech i slabostech a o tom, jakou radu a pomoc možno vynalézti. Zavírali před ní dveře i srdce, propadajíce bez záchrany svému prokletí a své pýše. Tož viděla dcera, která jediná zůstala prostým člověkem s ctnostmi i chybami, že jest marné vyhledávati je a bez užitku s nimi mluviti. Vyšla tedy z obce a taková lítost ji přepadla, že sotva na cestu viděla. Když došla k říčce, posadila se na břeh a chvíli uvažovala; za říčkou pod hůrkou vyčuhovala babčina chalupa, a tak pokojně a klidně si pokuřovala, že bylo trpko při tomto pohledu ubohému děvčeti. Obrátila se k obci na severu, aby se rozloučila s těmi, kteří žili odedávna v práci a družnosti, a oči se jí zalily slzami, tak neuzřela z obce nic, ale polekala se a rozlítostnila ještě víc. A v té velké lítosti a hoři utvrdila se ve svém předsevzetí. Rychle si opláchla tvář i oči, pokřižovala se a kráčela pevně k babčině chalupě.
Když vstoupila do jizby, kuchtila babka právě oběd; přikládala na ohniště velká polena, takže oheň vesele praskal a plameny vyskakovaly, a byla dosti překvapena příchodem své dcery. „Aj, aj, dcero milá –“ pravila – „věru, že tebe jsem nečekala.“ Ale jak pohlédla na ni, zarazila se a zavrtěvši hlavou zabručela: „Věru, že dobrých zpráv mně neneseš a dobrých úmyslů neskrýváš. Cti otce svého i matku svou!“
Dcera klesla na lavici a bylo jí úzko k smrti, že takový úkol na sebe vzala, který jí může tělo i duši zahubiti. Ale přece zašeptala: „Cti bližního svého a srdce člověka.“
„Jakže jsem ho nectila –“ vece babka – „když jsem je nadzemskou mocí obdařila?“
Ale dcera hleděla k zemi a pokojnost vracela se jí do duše, která byla odhodlána. A proto řekla: „Jak by člověk unesl vlastnost božskou?“ „Nevím, co pravíš,“ řekla nevrle babka, otáčejíc se k svému ohništi. A tu dcera vstala, zastrčila závoru na dveřích a naposled řekla babce: „Pokoušela jsi člověka; jedinou moc nadzemskou jsi mu dala, ale člověkem jsi ho ponechala. Ze zlého srdce a zpupného vycházel tvůj dar a pokoušení. Ty víš.“
Když babka viděla, že tak pokojně, ale přísně její dcera mluví, poděsila se a vyrazila ze sebe: „Co zamýšlíš?“ Ale dcera nedala se už ničím mýliti a nepromluvila už slova. Naposled pohlédla oknem k severu, tam, kde žili dříve lidé v práci, družnosti a požehnání, naposled přehlédla Panenský štít, Beránčí vrch i Lysinec, potom okenice pevně přirazila, přiskočila k babce, pevně ji objala, a kopnuvši do nádoby s petrolejem tak, že se po zemi rozlil až k ohništi,
zřítila se s babkou k plápolavým plamenům.
Napsat komentář