Aktuální glosa prof. Glenna Diesena k nedávné návštěvě šéfa CIA Johna Ratcliffa v Moskvě, kde se setkal s šéfem ruské zahraniční rozvědky SVR Sergejem Naryškinem. O přesném účelu návštěvy se široce spekuluje (mnohým analytikům se např. jeví jako vhodné vysvětlení toho, proč Ratcliffe nezvykle přiletěl v transportním letadle C-17, když má k dispozici Gulfstream V (GV), jehož uváděný maximální dolet činí zhruba 12 000 km, což je více než dost na cestu do Moskvy, to, že Ratcliffe v Moskvě mj. vyzvedával těla mrtvých důstojníků CIA, která Rusové shromáždili, a rakve se v C-17 přepravují lépe než v GV), my se tu – nemajíce vlastního zpravodaje v Moskvě, který by sledoval, co se děje na letišti Vnukovo – spokojíme s obecnějším pohledem. K ní připojujeme ještě Diesenovu glosu z minulého týdne o tom, jak se „Západ se tak chytil do pasti vlastních narativů, které znemožňují usilovat o mír ve válce, kterou nemůže vyhrát“.
.
PŘED BOUŘÍ: ŘEDITEL CIA RATCLIFFE PŘIJÍŽDÍ DO MOSKVY
Vzhledem k utajení, které obklopuje Ratcliffovu krátkou návštěvu Moskvy, se kolem ní nevyhnutelně objeví spousta spekulací a mediální zprávy se budou muset přizpůsobovat válečným narativům. Vzhledem ke zhoršující se situaci mezi NATO a Ruskem však můžeme učinit určité závěry o účelu této návštěvy.
Návštěva měla pravděpodobně Moskvě předat určité poselství a hrozbu, protože ve Washingtonu narůstá zoufalství. NATO a Rusko se nyní nacházejí v nejnebezpečnějším období v celé historii svého konfliktu. CIA řídí válku proti Rusku od roku 2014 a s tím, jak se všechno rozpadá, lze očekávat rozsáhlou eskalaci.
Zástupná válka na Ukrajině se hroutí
Ukrajinská armáda je vyčerpaná a rozpadá se na celé frontě, ekonomika se hroutí v důsledku námořní blokády a ničení kritické infrastruktury, kvůli agresivnímu „náboru“ branců narůstají sociální nepokoje, politická krize by mohla svrhnout vládu, NATO docházejí peníze a zbraně potřebné k pokračování zástupné války a v celé Evropě roste politický odpor, který nelze potlačovat donekonečna.
USA zabředly do války s Íránem a čelí hospodářské krizi, zatímco Rusko pomáhá Íránu a stalo se hlavním partnerem Číny při vytváření alternativní mezinárodní hospodářské architektury. Války USA proti Rusku a Íránu, stejně jako hospodářská válka proti Číně, měly vyřadit nebo zatlačit zpět hlavní protivníky na eurasijském kontinentu a obnovit globální prvenství USA. Namísto toho tyto války urychlily posun k multipolárnímu světovému řádu, protože USA čelí porážce na všech frontách a vojensky i hospodářsky se vyčerpaly, zatímco stabilita amerického politického systému se stále zhoršuje. USA sblížily své hlavní euroasijské protivníky způsobem, který lze označit jedině za Kissingerovu nejhorší noční můru, a politický Západ se tříští v důsledku imperiálního přepětí a absence posthegemonického ekonomického modelu.
Trump nadále trvá na tom, že USA porazily Írán a že Hormuzský průliv je otevřený a pod kontrolou USA, zatímco NATO nadále tvrdí, že „Ukrajina vítězí“. Jakmile začne zástupná válka NATO na Ukrajině selhávat, NATO bude pravděpodobně eskalovat, jak ukazují bezohledné kroky Británie. Rusko zase pravděpodobně vystupňuje své akce proti Ukrajině s cílem zasadit jí rozhodující úder a zaujme tvrdší postoj vůči NATO, aby obnovilo svou schopnost odstrašení, neboť NATO už dávno překročilo hranici mezi zástupnou a přímou válkou. Odstrašování NATO neznamená invazi, avšak způsobit mu náklady prostřednictvím tajných operací či dokonce přímých úderů patří mezi možnosti, jak prosazovat ruské červené linie. V tuto chvíli je však prioritou ukončit zástupnou válku bez zbytečné eskalace s NATO.
Oživení diplomacie?
Co tedy Ratcliffe v Moskvě dělal? Jak mohou USA využít diplomacii ke zlepšení své situace? Zdá se krajně nepravděpodobné, že by NATO bylo připraveno vzdát se své početné ukrajinské zástupné armády tím, že přistoupí na jakoukoli mírovou dohodu, která by obnovila neutralitu Ukrajiny a vyřešila územní spor. Stejně jako ve válce s Íránem mají diplomatické iniciativy zajistit přestávku, během níž se lze přeskupit a změnit situaci na bojišti ve vlastní prospěch.
Více než čtyřicetidenní kampaň Ukrajiny a NATO zaměřená na údery proti civilní infrastruktuře hluboko uvnitř Ruska Rusko nezlomila; naopak se jim výrazně vymstila. Ratcliffe pravděpodobně usiloval o ukončení námořní blokády prostřednictvím návratu k pravidlům obilné dohody, o příměří týkající se energetické infrastruktury a o zastavení ofenzivy proti městům Slovjansk, Kramatorsk a Záporoží. Ve Washingtonu pravděpodobně panují také obavy, že se Rusko připravuje otevřít další frontu v Černihivské oblasti. Takové iniciativy mají, podobně jako Evropskou unií navrhované bezpodmínečné příměří, válku spíše prodloužit než ukončit.
Proto se také zdá krajně nepravděpodobné, že by Rusko učinilo nějaké ústupky, protože žádné významné ústupky učinit nemůže. Kdyby tato válka byla válkou o územní expanzi, pak by eskalace a nátlak ze strany NATO možná přinesly určité ruské ústupky. Nepříjemnou pravdou, kterou politický a mediální establishment NATO odmítá přijmout, však je, že Rusko považuje pronikání NATO na Ukrajinu za existenční hrozbu. Zda NATO s tímto hodnocením souhlasí či nikoli, je zcela nepodstatné, protože Rusko bude jednat podle svého přesvědčení. To znamená, že Rusko má jen velmi malý prostor k ústupkům.
Konflikt mohl být kdykoli od roku 2014 vyřešen ukončením rozšiřování NATO a obnovením neutrality Ukrajiny. Nebude-li dosaženo politického urovnání, které tento cíl zajistí, Rusko připraví Ukrajinu o strategicky cenná území, která lze využít jako frontovou linii NATO proti Rusku, a zbytek Ukrajiny bude redukován na nefunkční vnitrozemský zbytkový stát. Toto řešení vytvoří pro Ukrajinu obtížnou budoucnost a pro NATO i Rusko celá desetiletí nestability, avšak pro Moskvu je to jediná možná cesta, protože NATO nehodlá ukončit svou expanzivní politiku.
Optimista ve mně by rád věřil, že cílem Ratcliffovy návštěvy bylo posílit diplomatické kanály a koordinaci, abychom dokázali projít mimořádně nebezpečným obdobím, do něhož vstupujeme. Zdá se však pravděpodobnější, že diplomacie má stále podobu dalších ultimát a hrozeb. Jak se dá očekávat, v Moskvě to nebude přijato dobře, protože tam už hněv dosahuje bodu varu.
.
JAK SE NA ZÁPADĚ STALO TABU VYSVĚTLOVAT RUSKÉ MOTIVACE
Kontrola narativu podle všeho způsobila, že naše společnosti přestaly být schopny rozlišovat mezi „vysvětlením“ a „ospravedlněním“. Existuje obrovské množství důkazů, že Rusko od konce studené války považovalo rozšiřování NATO za hlavní bezpečnostní hrozbu a že pronikání NATO na Ukrajinu považovalo za existenční hrozbu. Náš politický a mediální establishment však každé takové vysvětlení očerňuje a cenzuruje jako „ospravedlňování“. Tím zároveň znemožňuje jakoukoli cestu k politickému urovnání, které by válku ukončilo.
Německo za druhé světové války napadlo mou zemi, Norsko, do značné míry preventivně. Británie zvažovala invazi do Norska, aby získala kontrolu nad jeho atlantickým pobřežím, přerušila dodávky železné rudy, které byly pro Německo životně důležité, a vytvořila severní křídlo proti Němcům. Norsko bylo neutrální, jeho neutralitu však nebylo možné prosadit, protože britské námořnictvo bez jeho svolení operovalo v norských vodách. „Ospravedlňuji“, „legitimizuji“ nebo „omlouvám“ snad invazi nacistického Německa do Norska tím, že uvádím tato historická fakta, abych vysvětlil, jak státy soupeří o bezpečnost? Chceme-li pochopit, jak naše společnosti opouštějí strategické myšlení, svobodu projevu, diplomacii a mír, je nezbytné porozumět tomu, jak náš politický a mediální establishment potlačuje realitu, aby chránil válečné narativy.
Západní válečný narativ je vystavěn kolem absurdního tvrzení, že ruská invaze na Ukrajinu byla „nevyprovokovaná“. Tento narativ je chráněn očerňováním a zastrašováním každého, kdo hovoří o roli rozšiřování NATO. Bývalý americký velvyslanec v Rusku, který se později stal ředitelem CIA, v roce 2008 napsal, že jakýkoli pokus vtáhnout Ukrajinu do sféry NATO by mohl na Ukrajině vyvolat občanskou válku a že „Rusko by se muselo rozhodnout, zda zasáhne; před takovým rozhodnutím Rusko nechce být postaveno“. To má velmi daleko k tvrzení o „nevyprovokované“ ruské invazi s cílem obnovit Sovětský svaz. Na konci prvního dne ruské invaze Zelenskyj potvrdil, že je Moskva kontaktovala s cílem projednat ukončení války, které by bylo založeno na obnovení neutrality Ukrajiny. O tři dny později se Moskva a Kyjev dohodly na zahájení mírových rozhovorů, jež byly spojeny s obnovením neutrality Ukrajiny. V našich médiích se o tom nemluví, protože to nezapadá do narativu o „nevyprovokované“ invazi.
Po krachu istanbulských jednání nám turečtí a izraelští prostředníci sdělili, že Rusko a Ukrajina byly blízko dohodě založené na obnovení ukrajinské neutrality, než se USA a Velká Británie rozhodly tuto dohodu torpédovat, protože spatřovaly příležitost využít Ukrajince k boji proti Rusku a k jeho oslabení. Jak Zelenskyj přiznal v rozhovoru pro The Economist v březnu 2022:
„Každý má různé zájmy. Na Západě jsou lidé, kterým dlouhá válka nevadí, protože by znamenala vyčerpání Ruska, i kdyby to znamenalo zánik Ukrajiny a stálo to ukrajinské životy.“
Zdá se však, že jediný přijatelný diskurz na Západě musí vycházet z předpokladu, že NATO je jednoduše altruistický aktér, který pouze reagoval na přání Ukrajiny vstoupit do NATO, přestože každý průzkum veřejného mínění mezi lety 1991 a 2014 ukazoval, že členství v NATO si přeje jen nepatrná menšina Ukrajinců.
Diskurz byl zjednodušen do té míry, že tvrzení, že ruská invaze byla nevyprovokovaná, se stalo lakmusovým papírkem toho, zda je člověk „proukrajinský“, zatímco jakýkoli nesouhlas je označován za „proruský“. Proč? Situace Ukrajiny se od roku 2014 soustavně zhoršuje a pokračování v této cestě by mohlo Ukrajinu jako stát zničit. Pokud bychom naopak uznali, že Rusko nepřijme NATO na Ukrajině o nic víc, než by Spojené státy přijaly ruskou armádu v Mexiku, bylo by možné uzavřít dohodu, která by upravila bezpečnostní soupeření, odstranila Ukrajinu z frontové linie rozdělené Evropy a vytvořila stabilní a prosperující Ukrajinu. Přesto je i samotná diskuse o možnosti zmírnit bezpečnostní soupeření kriminalizována jako „ospravedlňování“, „legitimizování“ a „omlouvání“ ruské invaze.
Západ se tak chytil do pasti vlastních narativů, které znemožňují usilovat o mír ve válce, kterou nemůže vyhrát.
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com.
Na úvodní fotografii prof. Diesen. Zdroj: Wikipedia Commons
Napsat komentář