Úryvek ze spisu Lid a národ – sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše (1837 Zlín-Mladcová – 1906 Zlín-Mladcová).
.
O pohřbech na Podluží zachovalo se podnes starodávní „naříkání“. Naříkají toliko ženy a děti, a to hned v domě nad mrtvým, pak když mrtvolu z domu vynášejí a po třetí na hrobě. Též na vše svaté a na dušičky chodívají naříkat na hrob svých milých a naříkají na něm pokaždé, když jdou na pohřeb jinému. Již matka učí děti, kterak budou o ni naříkati, přes to však mimo některé úvody a ustálené tvary naříkání bývá příležitostnou improvisací. Opravdový, hluboko cítěný žal pod vládou ustálené melodie mimovolně béře na sebe rytmický tvar veršů rýmovaných. Netuší-li si která žena, že by dovedla sama „pěkně“ naříkati, požádá některé známé, aby za ni naříkala. Naříkačka ráda pak slyší, když si účastníci pohřbu pochvalují: „Bože, ti vám naříkali pěkně, to vám bylo lútostivé, jak naříkali!“
Byl jsem na pohřbě v Lanžhotě, pochovávali „mužáka“. Po skončených obřadech jeho žena a jiné příbuzné pokleknuvše na hrobě, tváří rukama zastřenou na zem se vrhly. Žena nebožtíkova a ostatní příbuzné jenom štkaly a vzdychaly, nářek za ni vedla švakrová. Žalostivý její zpěv až srdce rozrýval. Melodie toho zpěvu byla sice jednotvárná, prostičká, ale nad míru tklivá a dojemná. Po každém verši vypouštěla řadu vzdechů tolikéž určitým tempem a rytmicky, při tom v slzách rozplývajíc. Podávám tu některé úryvky takových nénií, pokud jsem jich na hrobě zaslechl a od jiných se doptal, což nebylo tak snadno, povídalať mi žena: „Jakž Vám budu včil naříkat, počkajte, až mi někdo umře!“
Zahrado, zahrado, zahrado hraděná,
co do tebia sejú ty drahé semena.
Ach Bože můj milý, co to za domeček,
nemá dveří, nemá ani okéneček.
Můj manžele milý, bár sme nic neměli,
šak sme my sa spolu přeca rádi měli.
Můj manžele milý, ty tak tvrdo spíš,
a mia zarmúcenú tady’s opustil.
Moje drobné děti, děti nerozumné,
co my dělat budem, keđ otca nebude.
Už némám žádného přítele věrného
krom Boha samého.
Prostičký jest nářek osiřelých dětí nad hrobem matčiným na dušičky:
Moja mamičko, co jste pomysleli,
komu ste nás tady zanechali,
dybyste nám, mamičko, aspoň chleba donesli.
V setí naříkaly děti v Hruškách nad hrobem otcovým:
Ach tatíčku milý, co ste nám udělali,
druzí hospodáři sejú, a Vám zvony vyzváňajú.
I z nářku dospělých druhdy vyznívá prostičká, dobrosrdečná naivnost:
Má dceruško milá, jak’s to udělala,
keď’s mia tak opustila!
Má dceruško milá, je ti tady zima,
dala bych ti kožuch, mně by bylo zima.
Lid nespravuje se vždy zásadou „de mortuis nil nisi bene;“ někdy sypou se i trpké výčitky na hlavu nebožtíkovu. Kterási žena v Lanžhotě takto „naříkala“ nad hrobem svého marnotratného manžela, jehož nedaleko plotu pochovávali:
Od plotu, od plotu
s tú mrchú nedobrú,
abyste nezavadili,
abyste ho neobudili.
Šelmo, šelmo, šak už si tam,
až’s mi všecko žito rozdal.
V Nové Vsi konají po pohřbě zvláštní jakousi ofěru „pro forma“. S jedné strany oltáře stojí kostelník se svícemi a vedle něho ten, kdo pohřeb spravuje, drží talíř se starými, nebernými penízi. Kdo jde na ofěru, vezme svíci do levé a peníz do pravé ruky. Za oltářem položí peníz na druhý talíř. Peníze potom kostelník zase uschová pro budoucí potřeby.
.
Na úvodní obrázek použit obraz Jožy Úprky (1861 Kněždub – 1940 Hroznová Lhota)
Napsat komentář