Dnes ukázka ze slavného románu Eduarda Basse (1888 Praha – 1946 Praha) Cirkus Humberto.
.
Karas vyklouzl z postele ještě za šera, tiše se umyl a oblékl, v kuchyni si vzal z
trouby hrnec skoro už yvstydlé bryndy, nalil si pořádný kafáč, ukrojil krajíc chleba a
posnídal. Pak si ještě vzal kus chleba do kapsy a po špičkách vyšel z bytu. Nebylo
ještě šest, když vcházel do boudy cirkusu. Kerholec už tam byl a hned mu vykládal,
jaké bylo v noci rozčilení. Lvice Nataša se večer okotila, má tři malé, na štěstí byla už
připravena nová klec, jak ji včera Karas pomáhal vytáhnout. Tam dali lva Mahuma,
který byl dotud s Natašou pohromadě, kdežto v třetí kleci byl starý lev Sultán s lvicemi
Bessií a Korinou. Radostná událost přišla dřív, než počítali, proto zůstala Nataša do
poslední chvíle s Mahumem. Ale direktorka byla neklidná, ještě před večeří si zaběhla
do zvěřince a poznala, co se děje. Okamžitě poslali pro Gambiera, který měl na
starosti šelmy, taky Berwitz nechal večeři večeří a s Kerholcem a s pár lidmi zařizoval
“přeložení” Mahuma. Direktorka zůstala s Natašou celou noc, aby se koťatům nic
nestalo. Ale Nataša byla zesláblá a sotva sebou pohnula. Ráno říkala direktorka, že jí
budou asi muset lvíčata odebrat a živit je uměle, že je to nějaká špatná máma. Karas
se šel na ni podívat. Nataša ležela ve staré kleci apaticky natažena na boku a cosi
maličkého se vrtělo ve slámě pod jejím břichem.
Na koukání však nebylo kdy. Zvířectvo kolem dokola se dovolávalo snídaně.
Karas se vrátil do stájí, koně mu byli přece jen ze všeho nejbližší a nejmilejší. Pomáhal
je krmit a vynášet od nich hnůj, pak se učil u nějakého Hanse správně koně
vykartáčovat a čistit jim kopyta. Pak teprve měl po prvé volnou chvíli, kdy si mohl projít
celý podnik a trochu se s ním seznámit. Cirkus měl ústřední okružní chodbu, kolem níž
byly všecky jeho místnosti. Skladiště a zásobárny všeho druhu i šatny personálu byly
na vnitřní straně, jako zasunuty pod stupňovitá sedadla hlediště. Ředitelské místnosti,
pracovny a šatny lepších umělců byly na vnější straně a měly okna nebo aspoň
okénka. Mezi hlavním vchodem pro obecenstvo a bočním vchodem pro účinkující byl
pokojík s kuchyní, kde bydlil kulhavý John Harwey, vdovec a cirkusový invalida, s
dcerou Alicí, nehezkým děvčetem krásných narudlých vlasů. Proti hlavnímu vchodu
byla brána cirku, nyní zatažena tmavočerveným závěsem, nad ní škeble pro hudbu, za
ní vchody do koníren a do zvěřince. To byly dvě další rozměrné dřevěné boudy, které
dal přistavět Berwitz, když podepsal dlouholetou smlouvu o nájmu hlavní budovy. V
pravé boudě stáli v dlouhých řadách koně, kterých se užívalo při představení. Tažné
koně cirkusu měl Berwitz v konírnách porůznu najatých. V levé boudě byly klece se
zvířaty. Na druhém konci se z obou síní mohlo vstoupit do novějšího vysokého
přístavku, kde na nízkém podiu přešlapoval slon Bingo. Tou částí vybíhal už Cirkus
Humberto do opuštěného volného prostranství za Reeperbahn, kde stály kolem dokola
Berwitzovy maringotky, obývací vozy komediantské, některé provedené se značným
přepychem, některé chudé, téměř každá jiná, jak je Cirkus Humberto nebo jeho artisté
v nejrůznějších koutech Evropy získali. V některých bydleli Berwitzovi lidé i teď přes
zimu, kdy se nejezdilo, zůstávajíce raději věrni maličkému domovu na kolech, než aby
se stěhovali do městských zdí. Volné prostranství mezi maringotkami bývalo za teplého
počasí oblíbené cvičiště některých umělců, byla v něm i vyznačena a urovnána jakási
manéž, aby cvičící měli představu o správných rozměrech. Celé to prostranství bylo
nejmilejší místo oddechu pro všecky zaměstnance, kteří tu sedávali na kládách nebo
na schůdkách vozů. Jinak tu visívalo mezi vozy prádlo, na jaře mezi sporou travičkou
hrabalo pár slepic a volně tu skotačilo pět nebo šest cirkusáckých dětí.
“To bude dobré místo pro Vašíčka, než odjedeme,” řekl si Karas, vraceje se z
této obhlídky. Nemohl se už hocha dočkat. Smluvil s bytnou, že mu ho přivede, až
půjde do trhu nakupovat. Bylo už půl desáté, když se Alice Harweyová objevila u
vchodu do manéže a volala: “Pan Karas má tady návštěvu!”
První, komu Karas hocha představil, byl ovšem Kerholec.
“Tak ty jsi ten slavný Vašek Karasů z Horní Sněžné?” oslovil ho protřelý
Kerholec, mrknuv znalecky po osmahlé tváři venkovského chlapce, z níž zářily velké,
bystré oči.
“Ano.”
“A už jsi byl v cirkuse?”
“Byl. Včera.”
“Jak se ti to líbilo?”
“Bylo to překrásné?”
“A co se ti líbilo nejvíc?”
“Koníčky.”
“No, to máš dobré oko. A pojedeš s námi?”
“Pojedu.”
“A nebojíš se, že tě koníčky pokopají nebo kousnou?”
“Ne. Já na ně křiknu a prásknu bičem a oni si stoupnou do řady.”
“Tak ty tedy budeš cvičitelem?”
“Ano, a jezdit budu tadyhle dokola a skákat na koni, táta mi to slíbil, viď, táto?”
“Když ti to táta slíbil, to je ovšem jiná. Ale víš, že se budeš muset moc učit a že je
to velká dřina?”
“Ať.”
“A to nesmíš brečet!”
“Já nikdy nebrečím. Když jsme se doma prali s kluky, všichni brečeli, když dostali
kamenem, jenom já nebrečel, já jsem se za klukem rozběh a zbil jsem ho.”
“A co když ti utek?”
“Ále neutek. Já jsem je všecky dohonil. A když utek, tak jsem ho chytil zejtra.”
“Tos byl tedy největší práč ve vsi?”
“To já nevím. Ale všecky jsem přepral.”
“No, to máš tedy dobrý základ k cirkusu. Když to vydržíš, budeš jednou
direktorem.”
“No třebas, ale hlavně budu jezdit a skákat.”
Kerholec ho pohladil po hlavě a obrátil se na Karase:
“Kluk je pořízek. Ten by to mohl k něčemu dotáhnout, ale musíš ho hned dát
cvičit. Sedm let, to je nejvyšší čas pro dítě v cirkuse. Ale teď ho zaveď ke kasírce, ať se
jí poděkuje za lístek. To jí bude dělat moc dobře, to si ji koupíš a kluk pojede.”
Karas tedy vzal hocha, vedl ho k pokladně a cestou mu nacvičil potřebné
“rukulíbám, milostpaní”. Frau von Hammerschmidt uvítala chlapce sirotka s náramným
rozechvěním. O klucích a rvačkách se s ním ovšem nebavila, ale mluvila dojatě o
mamince na nebíčku, které hodný hošíček musí dělat zde na zemi radost, aby nebyla
před Pánem Bohem smutná. A když slyšela, že Vašek chce jezdit na koni, schválila
mu to, že je to správné odhodlání, že nebožtík pan major Hammerschmidt taky začal
jezdit jako hošíček a jaký pak to byl slavný překážkář, na knížecích parforsních honech
vždycky na něho čekali jako na kápo. A ona že promluví s panem ředitelem Berwitzem
i s panem Perreirou, aby si hocha všimli. Nakonec vytáhla z háčkované sdrhovací
pompadurky půl rohlíku, dala jej chlapci s tučným polibkem, podala ruku Karasovi a
obrátila se k okénku a k lístkům.
Když se vrátili do manéže, zůstal hoch jako učarován: kruhem tam běželo šest
pofrkávajících běloušů, za nimiž bylo vidět paní s bičem v ruce. Na její zavolání se
šimlíci na zadních nohou otočili a běželi obráceně, a na další zavolání se pak obrátili a
jeden druhého předběhl, až byli zase v řádce, a pak se najednou obrátili čelem k ní,
zvedli se na zadní nohy a přišli k ní ze všech stran do středu a stáli tam, dokud
nespustila ruku s bičem. Vašek křečovitě tiskl tátovi ruku a díval se na bílé koně jako
na zjevení. Cirkus byl prázdný, jen dole pod lóží stál pan Selnicki s očima trochu
zaslzenýma a opíral se o bariéru, odkud občas vylovil láhev s rumem.
Karas si v té prázdnotě nebyl jist, zda nepřekáží, snad není dovoleno dívat se na
zkoušky. Odtáhl tedy chlapce zpět do chodby, obešel cirkus a zavedl ho do koníren.
Cestou potkali dobře deset lidí, které už Karas od vidění znal a kteří se pozastavili teď,
když nebyl kalup, a zajímali se o chlapce, zda s nimi pojede. Karas měl radost, že ho
všichni tak srdečně vítají. Ve stáji zavedl Vaška k tomu Hansovi, který ho ráno učil
čistit koně, a ohlásil mu, že mu vede pomocníka. Hans si utřel širokou dlaň o modrou
zástěru a potřásl Vaškovi rukou, jako by to byl starý chlap. Tomuhle Hansovi Vašek
mnoho nerozuměl, mluvil jinou němčinou, než se mluvilo na Šumavě, ale dětským
pudem pochopil, že je to hodný člověk. A pak byl od těch koníčků, znal každého
jménem; kterého zavolal, ten otočil hlavu a velkýma očima se po Hansovi podíval. Ale
co bylo to všecko proti tomu, když Hans najednou vzal Vaška za rukáv a dovedl ho až
na konec stájí, kde ve zvláštní ohradě stáli čtyři malí strakatí koníčkové, jako stvořeni
pro takového kluka, jako byl Vašek. Vašek uchvácen zvedl obě ruce a bezděky vykřikl
česky:
“Ježíšmankote – bandurkové!”
Chovali takové roztomilé zakrslíky na Hluboké a dost daleko s nimi zajížděli. A
lidé v kraji si našli pro ně výraznou přezdívku: bandurek, bandurkové. Zde tedy měl
Vašek před sebou čtyři bandurky, a když je Hans zavolal jménem, seběhli se a jeden
přes druhého natahovali krky. A Hans najednou popadl Vaška za ramena, a než se
nadál, posadil ho na krajního z nich. Vašek se trochu zalkl překvapením, ale hned
stiskl nohy a rukou se chytil hřívy, aby nespadl. Hans ho zprvu přidržoval, ale teď ho
pustil, otevřel vrátka a zavelel:
“Mary, pojď!”
Kobylka pohodila hlavou, vyšla s Vaškem do chodby a nesla se drobným krokem
Hansovi po boku chodbou dolů. Hans něco křikl, Mary se obrátila a rozběhla se klusem
k své ohradě, že měl Vašek co dělat, aby nespadl. Ale udržel se a několik koňáků s
kartáči v ruce volalo na něho “Bravo!” V ohrádce sklouzl Vašek sám s bandurka a
poplácal si ho. Nechtělo se mu od něho, ale táta zavolal, aby šel, že sám se tu musí
dát do práce. A vyvedl hocha na zadní prostranství, kde se také zrovna cvičilo.
“Vašku, tady musíš na mne počkat, až bude čas jít na oběd. Nikam mi nelez a
hrej si tady. Koukej, tamhle vzadu sedí na schůdkách dvě hezké dětičky, s nimi si
můžeš třebas hrát. Jdi k nim a seznam se s nimi. Ale tuhle do toho kruhu, kde ti páni
cvičí, nechoď, tam se nesmí, tam bys jim překážel.”
Táta se vrátil ke koním a Vašek osaměl. V tu chvíli se mu z mysli vytratili táta i
koníčkové, neboť před sebou měl náramnou podívanou na dva pány, kteří chodili
dokola po rukou. To se mu tak líbilo, že si poskočil a rozběhl se blíž k nim a tam si
podřepl do trávy, aby se na tu legraci dokonale koukl. Páni při tom všelijak kejklali
nohama, někdy zůstali stát, rozepjali nohy a spouštěli je pomalu až k zemi a zase je
zvedali vzhůru. A pak se najednou skočky postavili na nohy, otřepali si ruce, vyhrnuli
spadlé rukávy košile, jeden na druhého něco křikl, ten se rozběhl, ten první přičapl k
zemi a dal ruce do klína, ten běžící mu do nich skočil, ten přikrčený se najednou
vzepjal a vyhodil toho druhého daleko od sebe, takže ve vzduchu udělal kotrmelec.
Bylo to tak překvapující, že Vašek vykřikl “Hóóó!”, vyskočil a radostí se otočil na patě
dokolečka. Ale hned si zas sedl, protože ti dva to opakovali. A udělali to za sebou snad
desetkrát. Vašek uvažoval, že tohle je vlastně ještě hezčí než jezdit na koni. Ve vsi
bylo několik kluků, kteří už jeli na koni; Franta Šemberů, co měli velké hospodářství,
jezdil dokonce s bratrem plavit koně do rybníka a tam seděl na lesknoucí se kobyle v
promáčených kalhotách a náramně na ni křičel “Hýjo, stará” a “Prr, stará” a “Uhneš, ty
mrcho zatracená”; ale takhle skákat neuměl nikdo, to by teprve čubrněli, Franta a
Pepík a Honza Bláhů a Jirka Cikhartovo a Tonda Cerhů. Nebo takhle přijít po rukou k
babičce a nohou jí zaťukat na dveře, ta by se vyjevila, panečku!”
Napsat komentář