Rozhovor prof. Glenna Diesena s prof. Jennifer Kavanaghovou, vedoucí výzkumnou pracovnicí a ředitelkou vojenských analýz v americkém think-tanku Defense Priorities, kde se zabývá zejména americkou vojenskou strategií, strukturou ozbrojených sil, obranným rozpočtem a průmyslem, zahraničními vojenskými intervencemi a rozmístěním amerických jednotek (viz medajlónek v oddílu Autoři). Na rozdíl od převážné většiny autorů představovaných na této stránce má tedy blízko k oficiálním americkým politickým a bezpečnostním strukturám.
.
Glenn Diesen: Chci se vás zeptat na stabilitu vnitropolitické situace v Kyjevě, ale nejprve bych opravdu rád začal jiným tématem. Totiž článkem, který jste nedávno zveřejnila v New York Times. Zatímco totiž svět sleduje strašlivé války v Íránu a na Ukrajině a samozřejmě také v přilehlých oblastech, vidíme zároveň, že se patrně velmi rychle mění bezpečnostní uspořádání ve východní Asii – a právě o tom jste psala. Zajímalo by mě, co přesně se nyní ve východní Asii děje, protože Spojené státy se měly soustředit především na Čínu. O tom přece byl „obrat k Asii“. Ne že by to nutně byl dobrý nápad, ale zdá se, že jsme toto zaměření poněkud ztratili. Jak tedy podle vás nynější situace ve východní Asii vypadá?
Jennifer Kavanaghová: Myslím, že Trumpova administrativa nastoupila, podobně jako mnohé jiné administrativy, s prohlášením, že se zaměří na soupeření mezi Spojenými státy a Čínou. A byl to vlastně Trump, kdo pojem strategického soupeření s Čínou uvedl do hlavního proudu washingtonské debaty. Právě zaměření na Čínu bylo politikou jeho prvního prezidentského období. Lidé proto podle mě očekávali, že v tom bude pokračovat a skutečně se pokusí odpoutat od Evropy a Blízkého východu a mnohem více se soustředit na Asii. Jenže nic takového jsme neviděli. V Evropě se změnilo jen velmi málo. Nyní jsme ve válce na Blízkém východě. A myslím, že vidíme důsledky těchto rozhodnutí i Trumpova přístupu ke spojencům v Asii.
Trumpova administrativa ustoupila od soupeření s Čínou a snaží se dosáhnout stabilnějšího vztahu. To znamená, že se zaměřuje mnohem více na ekonomiku než na bezpečnost. Vede to k úvahám o G2, rovnováze sil a snaze o přijatelný mír. Spojence v regionu to velmi znervózňuje, zvláště ve spojení s Trumpovým návratem ke skutečné strategické nejednoznačnosti ohledně Tchaj-wanu, s pozastavováním prodeje zbraní a s tlakem na spojence, aby nadále zvyšovali výdaje na obranu. Myslím proto, že spojenci v Asii, například Japonsko, Austrálie a Jižní Korea, se stále více začínají obávat, že je Spojené státy opustí. Začínají zbrojit a mnohem těsněji se vzájemně propojovat, aby vybudovali sítě obranné spolupráce, které dosud nemají a které by jim umožnily účinněji spolupracovat bez Spojených států. Nikdy z toho nebude NATO – tyto země jsou příliš rozdílné a příliš vzdálené –, snaží se však vytvořit alespoň nějakou infrastrukturu, jež by posílila jejich bezpečnost.
Podle mě tento vývoj pohánějí ještě dva další faktory. Prvním je samozřejmě rostoucí asertivita Číny v jejím regionu. Ve Washingtonu se to obvykle popisuje jako čínská agrese. Někdy to podle mě skutečně překračuje hranici a působí to jako zastrašování a vojenský nátlak. Nepřipadá mi to však nijak překvapivé. Měli bychom očekávat, že velmoc, jakou je Čína, bude ve svém domovském regionu prosazovat své zájmy stejně důrazně, jako je Spojené státy prosazují na západní polokouli. Toto chování se nám nemusí líbit, měli bychom je však očekávat. Nemyslím si, že by je politika Spojených států mohla změnit.
Druhým faktorem je válka na Blízkém východě. Ta odčerpala americkou vojenskou sílu a diplomaticky odvedla pozornost Spojených států. Hegseth neustále hovoří o tom, jak budou Spojené státy stát při Asii a udělají tam více než kterákoli předchozí administrativa. Ve skutečnosti však vidíme pravý opak. Vidíme odsun systému THAAD z Jižní Koreje. Vidíme, že Indopacifické velitelství hovoří o omezení vojenských cvičení. Ve skutečnosti se tedy děje opak. A myslím, že spojenci v regionu začínají při sledování americké armády na Blízkém východě chápat, že vojenská moc Spojených států je menší než v minulosti. Spojené státy toho dokážou méně než dříve. A oni na to reagují.
Podle mě je to velmi pozitivní trend. Spojené státy se musejí stáhnout a musejí přenést část břemene na ostatní v Asii stejně jako všude jinde. Jsem proto velmi ráda, že se spojenci ujímají většího dílu odpovědnosti. Jediné, čeho se obávám, je, že se mnohem více zaměřují na obranu než na diplomacii. Země jako Japonsko nikdy nebudou v bezpečí, pokud bude jejich modelem vojenské soupeření s Čínou.
Glenn Diesen: Ano, obavy z opuštění se staly častým tématem. Jak jste uvedla, válka proti Íránu je pravděpodobně ještě prohloubila. Mnozí se už asi dříve poněkud obávali, nakolik budou Spojené státy schopny v multipolárním světě poskytovat stejné bezpečnostní záruky jako ve světě unipolárním. Jak jste však řekla, systémy THAAD a Patriot jsou stahovány z Jižní Koreje a pozornost je omezená. Také ve státech Perského zálivu existují určité obavy ohledně schopnosti bránit se. Totéž vidíte ve východní Asii a myslím, že to lze vztáhnout i na Evropu, protože mnoho zbraní je přesměrováváno na Blízký východ. Washington navíc otevřeněji dává najevo, že nechce vynakládat příliš mnoho prostředků na Evropu. O východní Asii totéž neslýcháme, ale jak podle vás Čína a celý region této skutečnosti přizpůsobí své jednání? Jak jste řekla, neznamená to, že Číňané jednoduše převezmou roli hegemona, rozhodně však vznikne něco jiného.
Jennifer Kavanaghová: Ano. Mnoho lidí se ptá, zda rozptýlení americké pozornosti v Íránu nepřiměje Čínu, aby této příležitosti využila k obsazení Tchaj-wanu. To považuji za velmi nepravděpodobné. Rozptýlení americké pozornosti však podle mě otevírá Číně prostor k důraznějšímu postupu v šedé zóně a k prosazování nového statu quo ohledně každodenního působení její armády v regionu. To zahrnuje námořní a letecké hlídky i způsob, jakým jedná s ostatními zeměmi regionu. Spojené státy totiž realisticky nemohou proti těmto aktivitám příliš důrazně zasahovat. Právě teď si nemohou dovolit válku s Čínou. Už vedou válku na Blízkém východě. A podle mě je nyní dokonce poněkud absurdní mluvit o válce mezi Spojenými státy a Čínou, protože jsme viděli, jak vážně byly v Íránu vyčerpány americké zásoby raket a munice. Spojené státy na válku s Čínou zjevně nejsou připraveny. To znamená, že budou muset být vstřícnější, což Číně poskytuje prostor k mnohem důraznějšímu postupu.
Domnívám se, že ostatní země regionu to vede k užšímu spojování. Právě to bychom měli očekávat: budou se snažit vyvažovat rostoucí čínskou moc. Nemyslím si však, že dokážou Čínu skutečně vyvažovat samy, a proto musejí uvažovat také o diplomacii. Musejí přemýšlet o inkluzivním bezpečnostním uspořádání, které nebude budováno s cílem vyloučit Čínu. Musejí zlepšit své vztahy s Čínou. A právě zde jsme podle mě byli opakovaně svědky stejné chyby v Evropě i na Blízkém východě: představy, že země mohou být v bezpečí, vytvoří-li blok namířený proti státu, který považují za protivníka. To nevyhnutelně vede ke konfliktu.
Až tedy asijské země začnou uvažovat o podobě svého bezpečnostního uspořádání za menší americké přítomnosti, bude podle mě muset zahrnovat více přímé diplomacie s Čínou, kterou nebudou zprostředkovávat Spojené státy. To zatím nevidíme. Proto považuji tuto proměnu v dlouhodobém horizontu za pozitivní, krátkodobě však podle mě přináší rizika nestability. Země jako Japonsko, Jižní Korea a Austrálie zbrojí, Čína buduje své vojenské schopnosti a obě strany spolu nevedou dialog. To zjevně vytváří riziko chybných odhadů a nezamýšlené eskalace. Právě zde by Spojené státy mohly sehrát určitou úlohu: spolupracovat se spojenci a pomoci jim pochopit, že svět s menší americkou přítomností vyžaduje jiný druh bezpečnostního uspořádání, nikoli pouze model bezpečnostních bloků, o nějž se Spojené státy opíraly v minulosti.
Glenn Diesen: Je asi pochopitelné, že se tyto země budou snažit samy bránit nebo zvyšovat své vojenské rozpočty, jestliže se bezpečnostní uspořádání mění a Spojené státy omezují svou přítomnost. V ideálním případě by však, jak jste řekla, měly přejít k inkluzivnějšímu bezpečnostnímu uspořádání založenému na koncepcích, jako je nedělitelná bezpečnost. Vidíte ale nějaké známky, že se tímto směrem skutečně ubírají? Je Čína podle vás schopna přijít s novým uspořádáním pro celý region?
Jennifer Kavanaghová: Zatím asi ne. Je ještě trochu brzy, takže zůstávám optimistická, že bychom se k tomu mohli dopracovat. Právě teď mám největší obavy ze vztahů mezi Čínou a Japonskem. V poslední době mě dokonce znepokojují více než Tchaj-wan. Stažení Spojených států, japonské obavy z opuštění a historické křivdy mezi Čínou a Japonskem podle mě přispěly ke vzniku velmi negativní situace. Postoje na obou stranách – na politické úrovni i mezi veřejností – jsou velmi negativní. Každá strana vidí ve druhé militarizujícího se aktéra s agresivními úmysly. Obě mají své představy o záměrech té druhé v regionu. Myslím, že je to velmi nepříznivý trend.
Než se měnící bezpečnostní uspořádání stabilizuje a přetvoří v něco jiného, bude to trvat. Znepokojuje mě, že současný vývoj směřuje spíše k modelu bezpečnostních bloků. Odpovědnost za navázání kontaktů ovšem neleží jen na spojencích. Také Čína musí uvažovat o tom, jak sladit svou touhu po asertivitě a postavení nejmocnější země regionu – i když nebude hrát úlohu hegemonického garanta bezpečnosti, jakou hrály Spojené státy – s dobrými vztahy s ostatními zeměmi regionu.
Máme příklady, jak by to mohlo fungovat. Myslím, že poměrně dobrým příkladem jsou vztahy Číny s jihovýchodní Asií, o nichž také píšu ve svém článku. Tyto země – zvláště Vietnam a Čína – mají rovněž dějiny vzájemných konfliktů, dospěly však do bodu, kdy Vietnam může mít silnou armádu a obě strany přitom mohou spolu dobře vycházet. Neshodnou se na všem, ale dokážou spolu jednat produktivním způsobem. Totéž platí pro ASEAN. ASEAN má mnoho nedostatků, ale jednou z věcí, které se mu podařily, je vytvářet mír a stabilitu i přes přetrvávající neshody a pokojně žít po boku velmi mocného souseda.
Právě taková je realita zemí označovaných za střední či malé mocnosti: když ležíte na hranici nebo v blízkosti opravdu mocné země s obrovskou armádou, musíte přemýšlet, jak se bránit a zároveň vycházet vstříc tomuto velmi mocnému sousedovi. Většina zemí severovýchodní Asie se s tím dosud nemusela vyrovnávat, protože je chránily americké bezpečnostní záruky. Právě proto jsou podle mě bezpečnostní záruky Spojených států obecně značně deformující: dovolují zemím, jako jsou Japonsko a Jižní Korea, žít ve světě, v němž se nemusejí vyrovnávat se svou skutečnou geopolitickou situací. V tomto smyslu by zrušení amerických bezpečnostních záruk mohlo být sice destabilizující, z dlouhodobého hlediska však také přínosné.
Glenn Diesen: Ano, pro menší zemi je vždy obtížné, nachází-li se blízko Spojených států, Ruska, Číny nebo některé jiné velmoci. Historicky to obvykle přinášelo určité problémy se suverenitou. Zaměříte-li se však pouze na to, může to být velmi nebezpečné, protože jen přivoláte konflikt. Chápu tedy, proč by bylo ve Spojených státech obtížné zpochybňovat americké postavení v Asii, protože by to odráželo širší otázku postavení Spojených států v době, kdy svět stále více směřuje k multipolaritě.
Jak podle vás ale budou reagovat Evropané? Mají totiž sklon – řekněme – přeceňovat své možnosti a hrát, jako by měli v ruce silnější karty, než skutečně mají. Zároveň nejsou zcela připraveni vzdát se devadesátých let, tedy unipolárního okamžiku a své úlohy mladšího partnera Spojených států. Jak podle vás zareagují například na otázku Tchaj-wanu? Máme-li přijmout větší úlohu Číny ve východní Asii – a nevypadá to, že bychom měli příliš na výběr –, zdá se, že otázka Tchaj-wanu je věc, kterou nijak nelze obejít. Číňané se politiky jedné Číny v žádném případě nevzdají. Jak tedy podle vás Evropané zareagují na tento posun v rozložení moci?
Jennifer Kavanaghová: Máte pravdu, že debata o Asii je ve Washingtonu velmi specifická. O přenášení břemene na spojence v Evropě se tam už dlouho dalo mluvit. Nebylo to vždy populární, ale bylo to přijatelné. Hovořit o přenášení břemene v Asii a o omezení amerického angažmá v Asii je však nová debata, která probíhá teprve posledních několik let. Když ve Washingtonu mluvíte o Asii, je to tedy stále zcela jiný druh diskuse.
Evropané podle mě stále lpějí na starém uspořádání a doufají, že je lze zachránit. Vidíme to v jejich snaze navazovat užší vztahy s Tchaj-wanem. Někdy koncem června například skupina E3 vydala prohlášení odsuzující čínskou vojenskou aktivitu. Podle mě to byl signál, jímž se snažili Spojeným státům ukázat: „Podporujeme vás, nevzdávejte to.“ Je to totéž, co dělali Japonci a zejména další spojenci, když se snažili povzbudit Spojené státy, aby si zachovaly vedoucí úlohu, a ukázat jim, že spojenci udělají více: „Zvládnete to, můžete zůstat.“
Skutečnost je však taková, že Evropané toho k ovlivnění rovnováhy sil v Asii mnoho udělat nemohou. Asie je pro Evropu významná z hospodářského hlediska, vojensky však Evropané nedisponují schopností projekce síly, která by něco změnila. Mohli by poskytovat zpravodajskou podporu a snad i určité další druhy bojové pomoci, vojenskou pomoc a podobně, ale v žádné válce by nebyli nijak rozhodujícím faktorem. Bylo by pošetilé, kdyby na nich Spojené státy v nějakém vojenském konfliktu stavěly.
Myslím také, že u Evropanů hraje skutečnou roli ideologie – představa obrany demokracie a globálních norem. Vnímají to jako příklad zásady svrchovanosti a územní celistvosti. Tyto věci tvoří velmi pevný základ jejich pohledu na svět, zatímco ve Spojených státech je tomu stále méně. Myslím, že se na region dívají právě touto optikou. Také oni nyní mají s Čínou své vlastní problémy, hospodářské i jiné, které jim obecně komplikují přístup k regionu. Čína je pro ně ekonomicky velmi důležitá. Vidí, že se Spojené státy stahují. S Ruskem nemají vůbec žádné vztahy. Nemohou si dovolit znepřátelit si Čínu. V Asii se tedy podle mě ocitli ve velmi svízelné situaci.
Evropa také dlouho těžila z postavení jakéhosi oblíbeného dítěte Spojených států. Americká hegemonie pro ni byla velmi výhodná. Jakýkoli úpadek americké hegemonie – ať už přímo v Evropě, nebo kdekoli jinde – proto podle mě vnímá jako velmi negativní trend ohrožující její schopnost hrát významnou úlohu. Bez Spojených států je totiž Evropa mnohem méně významná, zejména v Asii.
Glenn Diesen: Ano. Často mám dojem, že postoje Evropy k Blízkému východu a válce proti Íránu nebo k východní Asii a konfliktu s Čínou jsou do značné míry vedeny snahou zvýšit svou hodnotu pro Spojené státy. Chce být vnímána jako spolehlivý spojenec a znásobitel americké síly, aby ji Spojené státy v Evropě neopustily. Myslím, že Trump dokáže touto kartou hrát poměrně často.
Celkově však posun k multipolaritě staví Evropany před dilema. Buď se pokusíte oživit unipolární okamžik, ale pak se musíte pevně připoutat ke Spojeným státům, přerušit vztahy s Číňany a zaujmout tvrdší postoj. Anebo se přizpůsobíte multipolaritě, ale pak potřebujete diverzifikovat své vztahy a spolupracovat s dalšími velmocemi, například s Čínou. Evropané se podle mě na společném postoji nedohodli – je jich příliš mnoho –, a tak se v tuto chvíli pokoušejí sedět na dvou židlích. Zaujímají tvrdý postoj vůči Číně, ale zároveň své vztahy diverzifikují z obavy, že pokud si nezískají přízeň Američanů, musejí se připravit na opuštění. Je to takové strategické vakuum. Nevím, zda to vidíte stejně.
Jennifer Kavanaghová: Ano, Evropa je podle mě ve velmi těžké situaci právě z důvodů, které jste uvedl. Jestliže přecházíme k multipolárnímu světu, jaké v něm bude místo Evropy? Bude balancovat mezi Spojenými státy a Čínou? Stane se samostatným pólem? To není nemožné, ale dnešní situace k tomu má velice daleko. A pokud chcete balancovat mezi Spojenými státy a Čínou, jak to má vypadat?
Zvlášť složité je to podle mě v oblasti technologií, protože Spojené státy i Čína chtějí, abyste si vybrali jejich technologie. Budete-li používat čínské technologie, Spojené státy omezí technologie, které vám nabízejí. Americké technologie jsou však drahé a při jejich poskytování vás budou svým způsobem vydírat. Čínské technologie zase přinášejí svá vlastní rizika a Evropa vlastní technologie nemá. Uvíznete tak v situaci, kdy je těžké rozhodnout, zda je lepší balancovat mezi oběma stranami, snažit se o nezávislost, anebo vsadit vše na Spojené státy a jen se modlit, abyste přečkali příští dva roky a aby byl Trumpův nástupce jiný. To je podle mě špatná sázka, ale někteří lidé v Evropě si stále myslí, že je to správná cesta.
Evropě její situaci nezávidím. Nejenže musí čelit výzvě v podobě amerického ústupu a Číny, ale zároveň má válku na Ukrajině, již považuje za velmi důležitou, a eskalaci vztahů s Ruskem. Nachází se tedy v postavení, kdy čelí bezpečnostním hrozbám z mnoha stran. Je to zajímavé, protože ve Spojených státech se vypráví, jak nesmírně nebezpečný je dnešní svět. Já ho tak nevnímám. Spojené státy považuji za velmi bezpečné. Kdybyste však byli v Evropě, mohli byste vlastně sestavit poměrně přesvědčivý příběh o tom, proč tam skutečně existuje mnoho výzev, i když možná nejde přímo o hrozby invaze.
Glenn Diesen: To jistě. Myslím ale, že podobné dilema existuje také v souvislosti s válkou na Ukrajině. Na jedné straně se zdá, že cílem mnoha evropských představitelů je válku na Ukrajině dále vystupňovat, a přivést tak Spojené státy zpět do ukrajinské války. To by do budoucna upevnilo americké postavení v Evropě. Na druhé straně bývalý náčelník německé armády Harald Kujat už před třemi lety naznačil, že jsme odsouzeni tuto válku prohrát. Až ji prohrajeme, Spojené státy se pravděpodobně stáhnou a my zůstaneme sami tváří v tvář velmi rozzlobenému Rusku.
Také zde si tedy musíme vybrat. Přizpůsobíme se nové realitě a dohodneme se s Rusy, anebo budeme ve válce dál přitvrzovat a doufat, že se Amerika v podstatě vrátí k jakémusi scénáři studené války a plně se zaváže k obraně Evropy?
V této souvislosti jsem se vás chtěl zeptat také na to, co se nyní děje na Ukrajině. Objevují se nejrůznější zprávy o politickém napětí uvnitř ukrajinského vedení. Viděli jsme samozřejmě napětí či rozkol mezi Syrským a Fedorovem a Zelenskyj se nakonec v podstatě zbavil obou. Co zde vlastně sledujeme?
Jennifer Kavanaghová: Vždy je těžké vědět, co přesně se odehrává ve vnitřní politice kterékoli země, ale podle mě je to součást širšího trendu. Není to poprvé, co Zelenskyj v podivnou chvíli a poněkud neobratně obměnil svou vládu. Zdá se mi, že mu jde především o upevnění vlastní moci – snaží se odstranit lidi, které považuje za hrozbu, a dosadit na jejich místa osoby, které může snáze ovládat. To je však jen část celého příběhu. Podle mě to naznačuje, že se s pokračující válkou cítí stále více ohrožen a obává se o svou politickou budoucnost.
To je zajímavé, protože neustále slýcháme, že Putin potřebuje, aby válka pokračovala, protože na tom závisí jeho politické přežití. Myslím však, že totéž platí i na Ukrajině. Válka se stala jakýmsi samoudržujícím mechanismem, který Zelenskyj potřebuje k tomu, aby si zachoval své politické postavení.
Má to však i další stránky. Jednou z nich je, že nám tato situace něco vypovídá o dění na frontě a v armádě. Už několik měsíců slyšíme, že Ukrajina zvrátila průběh války ve svůj prospěch a vítězí. Když ale vítězíte, neměníte vojenské velení. To mi napovídá, že situace je možná o něco složitější, než se zdá. Probíhá zde debata nejen o budoucnosti země, ale i o budoucnosti armády. Bude to armáda založená především na dronech a robotických systémech, anebo bude muset i nadále zůstat konvenčnější? Vyvstávají otázky, jak řešit nedostatek živé síly a jak reformovat strukturu ozbrojených sil. A pak jsou tu všechny otázky spojené s nákupy, korupcí a s tím, kdo získává zakázky. Korupce je podle mě v ukrajinské politice stálým prvkem. Nikdy ji nemůžete vyloučit, je přítomna neustále. Všechny tyto věci dohromady vykreslují obraz mnohem větší nestability a mnohem silnějšího vnitřního tlaku, než jaký naznačuje navenek prezentovaný příběh.
Glenn Diesen: Ano, podobná logika patrně vedla i k tomu, že se zbavil Zalužného – respektive ho poslal do Londýna. Nakolik je však podle vás Zelenského postavení stabilní? Na Západě je velmi populární. Zejména v evropských metropolích s ním zacházejí jako s rockovou hvězdou, ale v jeho vlastní zemi už tomu tak úplně není. Kvůli obětem války, takzvané „busifikaci“ neboli násilnému odchytávání branců a mnoha dalším problémům jeho obliba klesá. Myslíte si, že ho odstranění Fedorova oslabilo, nebo naopak posílilo? Nebylo to totiž příliš populární rozhodnutí.
Jennifer Kavanaghová: Ano, podle mě ho celá tato epizoda celkově ukazuje jako slabšího, a to z několika důvodů. Zaprvé odstranil tohoto velmi populárního představitele, aniž by bylo příliš jasné proč, a nyní ho nedokáže přesvědčit, aby se vrátil do jakékoli vládní funkce. Zadruhé podlehl veřejnému tlaku, aby odvolal také Syrského, a musel se opakovaně snažit znovu oslovit Fedorova.
Stoupenci Ukrajiny by řekli, že to ukazuje fungování ukrajinské demokracie – demonstranti něco požadovali a Zelenskyj jejich požadavky vyslyšel. Možná. Mně to však připadá spíše jako obraz nerozhodného vůdce, který neví, co chce, způsobil zmatek a pak musel řešit nejnaléhavější následky. Nové vedení ministerstva obrany možná přijde s novými nápady a nový vrchní velitel možná provede pozitivní změny. Nejsem si tím však jistá, protože Ukrajinu podle mě více omezují strukturální faktory než jednotlivá rozhodnutí.
Ať armádu vede kdokoli, nedostatek živé síly bude přetrvávat. To nelze změnit a situace se bude pouze zhoršovat. Ať jmenujete premiérem kohokoli, stále vás čeká zima, na niž nemáte v podstatě žádné rakety Patriot, zatímco Rusko zdvojnásobilo výrobu balistických raket. To jsou strukturální faktory, které změnit nemůžete. Připadá mi tedy, že se jen přesouvají židle, aby vznikl dojem, že Zelenskyj dělá něco pro zlepšení situace. Strukturální problémy však zůstávají a personální změny je nevyřeší. Nakonec tedy změníte konkrétní osoby, nikoli však směřování.
Teprve se ukáže, co se stane během příštího měsíce či dvou. Jak se nová vláda stmelí? Co změní? Zesílí tlak veřejnosti, nebo zeslábne? Myslím si však, že po zbytek letošního roku bude Zelenského politické postavení patrně přijatelné. Otázkou je, co se stane v zimě. Jak zlá bude situace a jak silný společenský tlak na změnu vlády vyvolá?
Glenn Diesen: Ano, vysílá to velmi nebezpečný signál v zemi, která prochází tak obrovským sociálním vypětím. Zelenskyj vypadá nerozhodně, obává se opozice, chová se autoritářsky a zároveň ukazuje Ukrajincům, že chtějí-li dosáhnout politických změn, musejí vyjít do ulic.
Zmínila jste však všechny strukturální faktory, které nelze změnit. Nedostatek živé síly je zjevně velkým problémem. Mohou se pokusit rozšířit odvody, ale tím by vyvolali ještě větší sociální napětí a zvýšili počet dezercí. Nejsem si jistý, zda pro to existuje nějaké řešení. Evropané by snad mohli začít deportovat miliony ukrajinských uprchlíků, ale ani ti patrně nebudou příliš spolehlivými vojáky, budou-li muset být k odchodu na frontu donuceni.
Zelenskyj se však zřejmě snaží řešit problém balistických raket. Právě se ve Washingtonu setkal s Trumpem a podle toho, co vidím v médiích, požádal také o schůzku s Elonem Muskem. Chtěl totiž využít či rozšířit využívání Starlinku také k útokům na ruské balistické rakety. Musk však údajně dokonce odmítl se Zelenským sejít. Jak hodnotíte Zelenského plány zaměřit se na ruské balistické rakety a případně posílit vlastní systém protivzdušné obrany?
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář