Pokračování rozhovoru prof. Glenna Diesena s prof. Jennifer Kavanaghovou, vedoucí výzkumnou pracovnicí a ředitelkou vojenských analýz v americkém think-tanku Defense Priorities, kde se zabývá zejména americkou vojenskou strategií, strukturou ozbrojených sil, obranným rozpočtem a průmyslem, zahraničními vojenskými intervencemi a rozmístěním amerických jednotek (viz medajlónek v oddílu Autoři). Na rozdíl od převážné většiny autorů představovaných na této stránce má tedy blízko k oficiálním americkým politickým a bezpečnostním strukturám.
.
Jennifer Kavanaghová: Je zde několik otázek týkajících se protivzdušné obrany. První je otázka licencí na systém Patriot. To mi vždy připadalo jako velmi nerealistická možnost, protože rakety Patriot patří k nejcitlivějším technologiím, které Spojené státy mají. Nedovedu si představit, že by ukrajinské bezpečnostní systémy splňovaly požadavky umožňující jim tyto informace bezpečně převzít, že by ukrajinští výrobci dokázali tyto systémy vyrábět nebo že by americké společnosti uprostřed války investovaly do továren na Ukrajině.
Už jsme viděli, že tato myšlenka narazila na několik překážek. Prezident právě dnes uvedl, že se jí stále zabývají a že dosud neučinil žádné rozhodnutí. Už tedy dochází k určitému ústupu od původních plánů, což se dalo očekávat. Licence na systém Patriot by Ukrajině každopádně krátkodobě nepomohly. Rozběhnout výrobu by trvalo pět let, možná i déle.
Ukrajinci hovoří o vlastním systému protivzdušné obrany. Podle zpráv doufají, že bude do jisté míry připraven do konce letošního roku nebo začátkem roku 2027. Když se však podívám na podrobnosti tohoto systému, připadá mi to velmi nerealistické. Je poměrně složitý. Samotné odpalovací zařízení a rakety tak složité nejsou, ale aby systém fungoval, musí být propojen s mnoha zahraničními technologiemi. Zajistit, aby všechny tyto součásti fungovaly společně a vzájemně komunikovaly, bude velmi obtížné. Myslím tedy, že nás od jeho zavedení dělí nejméně rok, možná i více.
A tím se dostáváme k otázce Elona Muska a k tomu, zda má smysl začít lovit ruská odpalovací zařízení balistických raket. Elon Musk se do toho podle mě nebude chtít zapojit. Už v minulosti se zdráhal angažovat ve válce. Říkal, že jde o komerční technologii a že nechce rozhodovat o válce. Pravděpodobně by také musel svůj postup koordinovat s prezidentem Trumpem. A Trump se k raketám PAC-3 vyjádřil v tom smyslu, že chce mír, nikoli další rakety. Pokud nyní uvažuje takto, těžko si představit, že by eskaloval zapojení Spojených států. Velmi se zdráhal udělat cokoli, co by výrazně zvýšilo riziko konfliktu mezi Spojenými státy a Ruskem. A umožnit Starlinku působit nad Ruskem a jeho prostřednictvím útočit na cíle uvnitř Ruska mi připadá jako velmi významná eskalace. Byla jsem sice obviňována, že za eskalační považuji všechno, ale toto mi opravdu eskalační připadá. Jsem proto poněkud skeptická, že by něco takového bylo schváleno.
Obecněji řečeno, americký plán v Íránu spočíval v lovu odpalovacích zařízení raket, ale příliš účinný nebyl. Spojené státy zasáhly přibližně 13 000 cílů, a přesto Íránu zůstalo více než padesát procent odpalovacích zařízení a balistických raket. Americké systémy jsou přitom lepší než ukrajinské, i kdyby měla Ukrajina přístup k lepším technologiím. Myšlenka, že právě toto je řešení, mi proto z operačního hlediska připadá chybná. I kdybychom odhlédli od otázky, zda je to správné rozhodnutí pro Spojené státy, pravděpodobně by to nefungovalo.
Dnes vyšel ve Washington Post komentář, který navrhuje jinou strategii ničení odpalovacích zařízení: poskytnout ukrajinským letounům F-16 pokročilejší rakety a jiný typ odpalovací technologie, aby mohly útočit z větší vzdálenosti a přesněji zaměřovat cíle. Podle mě to však naráží na stejné problémy. Možná by to bylo o něco méně eskalační v tom smyslu, že by přímé zapojení Spojených států bylo poněkud menší, ale z hlediska účinnosti to má stále tentýž nedostatek: státy se neustále domnívají, že dokážou lovit mobilní raketová odpalovací zařízení, ale nikdy to nefunguje.
Glenn Diesen: Sledujete nedostatek zbraní v amerických zásobách. Jak vážná je situace? Jaké změny můžeme očekávat v amerických dodávkách zbraní Ukrajině? Vím, že Trump prohlásil, že Spojené státy zbraně nedodávají, nýbrž je prodávají Evropanům a nevědí, co s nimi pak Evropané dělají. Chápu, že tento slovník má zabránit další eskalaci, ale jak nedostatek hodnotíte? Trump prohlásil, že máme všechny zbraně světa, většina zpráv však naznačuje skutečné problémy. Nejde jen o všechny zbraně odeslané na Ukrajinu, ale nyní také o válku v Íránu, jejíž konec je, alespoň prozatím, v nedohlednu.
Jennifer Kavanaghová: Je to poměrně složitá otázka a výklad administrativy je velmi matoucí. Na jedné straně nám říká, že žádný problém neexistuje a máme všechny rakety, které potřebujeme, současně však vidíme obrovské rozpočtové požadavky a slyšíme o doplňování zásob raket. Jestliže tedy máme všechny potřebné rakety, proč potřebujeme rozpočet na obranu ve výši 1,5 bilionu dolarů? Právě na to se vždy ptám.
Nemyslím si, že by Spojeným státům docházela munice. Někteří lidé situaci líčí tímto způsobem, ale podle mě je to nesprávné. Spojené státy mají také dostatek munice na to, aby mohly na Blízkém východě bojovat ještě několik měsíců, možná dokonce rok, pokud budou chtít. Otázkou pouze je, zda mohou dál bojovat na Blízkém východě a zároveň dostát všem ostatním závazkům po celém světě. U některých konkrétních zbraňových systémů jsou zásoby podle mě znepokojivě nízké.
Pokud jde o útočné zbraně, považuji obavy za poměrně malé. Spojené státy použily asi třetinu svých střel Tomahawk. Na krátkou válku je to hodně, stále jim však zbývají dvě třetiny. Použily asi 25 procent svých střel JASSM. Spotřebovaly všechny střely PrSM, ale to je nový typ rakety a neměly jich mnoho. Další součástí problému je, že mají velmi hluboké zásoby čítající desítky tisíc méně přesných zbraní. Nyní, když byla íránská protivzdušná obrana oslabena, je mohou používat při útocích z bezprostřední blízkosti a jednoduše shazovat pumy nad cílem. Omezení v oblasti útočných zbraní tedy podle mě nejsou příliš závažná. Spojené státy však tyto zbraně Ukrajině neposkytují, takže pro otázku Ukrajiny je to vlastně nepodstatné.
U obranných zbraní jsou otázky a obavy mnohem reálnější. Všichni hovoří o dvou systémech, které jsou nejdůležitější, protože nejlépe zachycují balistické rakety: Patriot a THAAD. Podle nejnovějších údajů či odhadů Spojené státy spotřebovaly přibližně 60 procent zásob raket do obou systémů. Spotřebovat za pouhých šest týdnů války 60 procent zásob je velmi znepokojivé.
Znamená to, že Spojeným státům ve skladech zbývá asi 800 raket Patriot. Zelenskyj přitom říká, že jich na zimu potřebuje asi 300. To je skoro polovina toho, co Spojeným státům zbývá. Něco takového prostě není možné. Roční výroba činí jen 600 kusů. Podle odhadů nám zbývá asi 250 raket THAAD. Jsou to samozřejmě pouze hrubá čísla, která vznikají odhadem počtu použitých raket a celkových amerických zásob. Skutečné údaje jsou utajované.
Podle mě z toho vyplývá, že z toho, co Ukrajina právě nyní od Spojených států skutečně potřebuje, jsou naprosto nejdůležitější rakety určené k zachycování balistických střel. Mnoho jiných věcí od Spojených států nepotřebuje; může je získat od Evropanů nebo si sama vyrobit něco podobného. V protivzdušné obraně je však na Spojených státech stále velmi závislá. Evropské systémy jednoduše nejsou při zachycování balistických raket tak dobré. Skutečnost je taková, že zásob, které by bylo možné Ukrajině poskytnout, mnoho není.
Znamená to, že nedostane nic? Pravděpodobně ne. Dostane jich ale hodně? Ne. Za celou zimu půjde patrně o desítky kusů, určitě méně než sto. Jestliže Rusko při jednom útoku odpálí padesát balistických raket a podnikne dva takové útoky týdně, vystačí vám tato zásoba na jediný týden. Právě zde je tedy nedostatek podle mě nejvážnější a Ukrajina ho pocítí nejvíce. Jiné země pocítí nedostatek jiných zbraní. Japonsko například čeká na americké střely Tomahawk a Spojené státy mu je neprodají, dokud vlastní zásoby nedoplní. Různé země tak mohou pocítit důsledky odlišným způsobem, pro Ukrajinu je však toto největší problém.
Glenn Diesen: Co by bylo zapotřebí ke skutečnému zvratu? Mám na mysli celý příběh o tom, že Ukrajina mění průběh války ve svůj prospěch. Mluvil jsem s Georgem Beebem, bývalým ředitelem analytického oddělení CIA pro Rusko, a ten to v podstatě odmítl jako válečnou propagandu NATO s tím, že k žádnému obratu vůbec nedochází. Nakolik tedy Rusko na bojišti skutečně vede či dominuje a co by bylo zapotřebí, kdyby někdo opravdu chtěl průběh války zvrátit?
Jennifer Kavanaghová: Co by potřebovala Ukrajina, aby průběh války zvrátila? Ano, v zásadě souhlasím s Georgem, že k žádnému obratu nedošlo. Válka působí jinak, protože ukrajinské útoky na velkou vzdálenost poměrně účinně zasahují významné cíle a způsobují narušení uvnitř Ruska. Lidé to vidí. Zároveň však platí, že jakýkoli ukrajinský úspěch je zveličován, zatímco příznivé zprávy pro Rusko jsou odmítány nebo se o nich vůbec neinformuje. Západní zpravodajství je tedy velmi jednostranné.
Skutečný příběh současného dění má podle mě dvě části. Zaprvé má Rusko nadále výraznou převahu ve vzduchu, protože Ukrajina nemá protivzdušnou obranu – nebo jí alespoň nemá mnoho. Rusko je navíc schopno vyrábět stovky balistických raket. To je pro Ukrajinu skutečný deficit. Vyrovnat by ho mohla jedině stovkami raket protivzdušné obrany, nějakou nadlidsky účinnou strategií ničení odpalovacích zařízení, anebo obojím. Ve střednědobém horizontu jsou tyto možnosti snad myslitelné, krátkodobě však patrně nikoli – a právě nyní je Ukrajina potřebuje.
Pak je tu situace na bojišti. Ruský postup se zpomalil. Letos Rusko získalo možná jen čtvrtinu území, které získalo loni, stále však postupuje a upevňuje své postavení na klíčových místech. V určitém okamžiku nastane bod zlomu. Nemusí to znamenat zhroucení ukrajinských linií – to nyní považuji za méně pravděpodobné, protože Ukrajinci dokážou využívat obranné prostředky, jako jsou miny, rozšiřovat pásmo ničení a používat drony. Zhroucení linií se tedy příliš neobávám.
Pokud však Rusko dokáže v určité míře upevnit své územní zisky a přiblížit se, získá výhodu a bude pro ně poměrně snadné – nebo alespoň snazší – dobýt Kramatorsk a Slovjansk. Poté bude ovládat většinu měst takzvaného pásu pevností. Dobytí zbytku Donbasu se tak stane dosažitelným cílem. Letos ho dosáhnout nelze, možná ani v roce 2027, ale v horizontu zhruba osmnácti měsíců by dosažitelný být mohl.
Chce-li tomu Ukrajina zabránit, musí v podstatě zmrazit frontovou linii. Drony samy to nedokážou. Potřebujete více vojáků, ale Ukrajina je nemá. To je podle mě jedna z mezer ve Fedorovově strategii. Drony sice dokážou mnoho, ale nejsou odpovědí na všechno. Tento druh války nemůžete vést a území nemůžete držet armádou robotů. Potřebujete skutečné lidi. A právě v tom spočívá problém.
Proto říkám, že problémy Ukrajiny považuji za strukturální. Potřebuje více lidí a potřebuje, aby se na ruské straně něco zhroutilo. To se zdá poněkud nepravděpodobné, protože Rusko by stále mohlo provést další mobilizaci, což by pro Ukrajinu znamenalo opravdu značné problémy.
A konečně myslím, že ve schopnosti Ruska nyní stabilizovat prostor ve střední vzdálenosti, upevnit svou logistiku a stabilizovat situaci na Krymu vidíme důkaz, že se už přizpůsobuje některým postupům, díky nimž byla Ukrajina úspěšná. Tvrzení, že Ukrajina zvrátila průběh války, tedy neodpovídá skutečnosti. Možná získala iniciativu, už nyní však vidíme, že se tomu Rusko přizpůsobuje. V této válce jsme několikrát viděli, jak se iniciativa přelévala z jedné strany na druhou. Očekávala bych proto, že nebude trvat dlouho a iniciativa se znovu přesune na ruskou stranu. Právě proto považuji tento triumfalistický výklad za značně škodlivý.
Glenn Diesen: Ano, ve válce je zcela běžné přehánět úspěchy vlastní strany – v tomto případě strany ukrajinské – a přehlížet úspěchy Ruska. Viděli jsme však také, jak v evropských metropolích létaly zátky od šampaňského, když Ukrajina zasahovala ruské lodě v Azovském moři a podél pobřeží Černého moře. Pak ovšem přišla ruská odveta: Rusové v podstatě bombardovali všechny lodě a přístavy podél černomořského pobřeží. V takovém rozsahu to dosud nedělali a pokud budou v tomto postupu pokračovat, fakticky tím z Ukrajiny udělají vnitrozemský stát.
Jak vážně to podle vás ovlivní logistiku? Jde o hospodářství, armádu i zásobovací trasy. Nakolik by to mohlo Ukrajinu zasáhnout?
Jennifer Kavanaghová: Myslím, že by to mohlo mít značný hospodářský dopad. Pokud se jim podaří tyto přístavy v podstatě zcela zablokovat, ovlivní to logistiku. Ukrajinu to odřízne od veškerého námořního obchodu a mohlo by to zasáhnout její vývoz obilí. Domnívám se tedy, že dopad by mohl být velký.
Zatím jsme ovšem neviděli mnoho zpráv o konkrétních důsledcích, kromě toho, že se do značné míry zastavil obchod dovnitř i ven. Mně to připadá jako významná věc, ale stále čekám, co se bude dít. Výhodou Ukrajiny je, že přístavy nejsou její jedinou možností. Má alternativní trasy a může využívat pozemní dopravu. Přežila i období války, kdy nemohla využívat moře, takže má patrně určitou rezervu. Čím více se však přiblížíme k podzimu a zimě, tím větší význam to podle mě bude mít. Považuji to tedy za závažné, zatím však nedokážu určit, nakolik závažné, protože stále nemáme dost informací a snažím se zjistit, jaké jsou skutečné dopady.
Glenn Diesen: Moje poslední otázka se týká diplomatického řešení války na Ukrajině. Spojené státy se z pochopitelných důvodů soustředily na válku s Íránem, nyní se však zřejmě snaží znovu zapojit do diplomacie. Přinejmenším proběhla ona velmi krátká, pětatřicetiminutová schůzka Rubia s Lavrovem. Současně však Marco Rubio zdůraznil, že Spojené státy vlastně nejsou prostředníkem, protože stojí na straně Ukrajiny.
Rétorika se tedy výrazně změnila, přinejmenším ve srovnání se začátkem loňského roku. Tehdy Marco Rubio podle mě říkal, že by vyvinuli tlak na Muska, aby přerušil veškeré vazby, odpojil ukrajinské armádě Starlink, a tím zatlačil na Zelenského. A Trump samozřejmě Zelenského v Oválné pracovně pokáral slovy: „Zahráváte si s třetí světovou válkou.“ To byla velmi odlišná rétorika.
Nevím, zda Trump uvěřil tvrzení, že Ukrajina zvrátila průběh války, nebo na něj prostě skutečně zapůsobily výkony ukrajinské armády. Spojené státy se však každopádně nyní zdají být více nakloněny Kyjevu a současně patrně prohlubují či obnovují určité diplomatické úsilí. Jak tuto situaci čtete? Je toto úsilí opravdové? Existuje nějaká možná cesta vpřed? Navíc se zdá, že Rusové se podívali na íránskou zkušenost a nyní důvěřují diplomacii ještě méně.
Jennifer Kavanaghová: Neřekla bych, že se Trumpova administrativa nutně posunula k proukrajinštějšímu postoji. Souhlasím však, že se změnil veřejný výklad situace. Myslím, že to má několik příčin. Administrativa je frustrována ruskou stranou. Doufala, že od ní získá více ústupků. Zároveň čelí značnému tlaku z Evropy a Kongresu, aby postupovala vůči Rusku tvrdě. Když nevidí žádnou pružnost ruského postoje, je pro ni mnohem těžší těmto hlasům vzdorovat.
V administrativě i v jejím okolí jsou podle mě vlivní lidé, kteří dospěli k závěru, že nejlepší cestou k dohodě je zesílení tlaku. Proto vidíme intenzivnější kontakty mezi Spojenými státy a Ukrajinou, rozsáhlejší sdílení zpravodajských informací a projednávání sankčního zákona. Stojí za tím myšlenka, že zvýšíme-li tlak, dokážeme Putina přimět ke smířlivějšímu postoji. V jednom článku byl citován představitel administrativy, který řekl, že doufají v „konzistentnějšího Putina“. To mi nedávalo žádný smysl, protože Putin je podle mě ve svých postojích docela konzistentní. Každopádně se zde snaží ovlivnit jeho kalkulace a právě takový přístup nyní podle mě uplatňují.
Je poněkud problematické prohlašovat, že stojíte na straně Kyjeva, a zároveň se snažit působit jako prostředník. To je problém. Spojeným státům to však patrně nezabrání, aby roli prostředníka hrály, protože ve skutečnosti není nikdo jiný, kdo by ji mohl převzít. Ukrajina i Rusko navíc od Spojených států něco chtějí. Bez amerického zapojení proto považuji dohodu za mnohem méně pravděpodobnou.
Nejsem si jistá, jak vážně je míněno toto diplomatické úsilí. Snaha diplomacii znovu nastartovat podle mě existuje. Viděli jsme to, když Rubio v podstatě řekl, že rámec z Anchorage nebude fungovat, Kyjevu se nelíbil, a proto začínáme znovu. To znamená, že se vracíme na samý začátek. Nemáme nyní žádný rámec, podle něhož bychom mohli uvažovat o balíčku či návrhu na ukončení války. Pokud rámec z Anchorage nikam nevede, nemusí být jeho opuštění špatné. Zároveň jsme mu však věnovali celý rok a nyní jsme zase tam, kde jsme byli na začátku.
Myslím, že Witkoff a Kushner jsou stále silně zaměstnáni Íránem. Dokud bude íránská válka pokračovat, bude ve Washingtonu velmi obtížné najít diplomatický a politický prostor pro vážnou snahu ukončit válku na Ukrajině. Podle mého odhadu budeme nejméně do konce roku pokračovat v cyklu bombardování, rozhovorů, bombardování a dalších rozhovorů. Pak už bude zima a Rusko nebude mít důvod vyjednávat, dokud zima neskončí.
Přesto si myslím, že prezident Trump usiluje o mír velmi vážně. Také mnoho lidí v administrativě si přeje, aby válka na Ukrajině skončila, a to z mnoha důvodů. Nejen proto, že je to strašlivá válka, ale také proto, že vyčerpává americké vojenské zásoby. I když Spojené státy zbraně nerozdávají, stále je prodávají. Existuje rovněž mnoho dalších věcí, na něž se chtějí zaměřit, například na nové vyvážení vojenského postoje v Evropě. Myslím, že doufají v lepší vztahy s Ruskem, mají však pocit, že dokud válka neskončí, nemohou se tímto směrem posunout.
Chuť jednat diplomaticky tedy stále existuje a v zákulisí stále působí lidé, kteří se snaží připravit podmínky pro obnovenou iniciativu. Jsem však pesimistická ohledně toho, že by k ní došlo už na podzim. Osobně to považuji za nešťastné. Pro všechny by bylo lepší, kdyby válka skončila dříve, místo aby pokračovala. Přinejmenším v tuto chvíli však přístup administrativy spočívá v tlaku a v přípravě podmínek pro diplomacii, nikoli ve výraznějším pokroku ke skutečným rozhovorům.
První krok navíc budou muset učinit Spojené státy. Ruská strana nepřijde a neřekne: „Uspořádejme trojstrannou schůzku.“ Musejí to být Spojené státy, kdo zatlačí a přivede všechny k jednacímu stolu. Myslím tedy, že všichni pouze čekají na vhodný okamžik a vhodný rámec, aby mohli věci posunout kupředu.
Glenn Diesen: Dovolte mi ještě jednu poslední otázku. Nakolik se může vymstít strategie, podle níž stačí zvýšit tlak na Rusko, a ono pak učiní více ústupků? Kdybych byl Rusem nebo seděl v Kremlu a sledoval, jak země NATO prohlubují své zapojení do války – například tím, že pomáhají s údery hluboko uvnitř Ruska –, možná bych dospěl k závěru, že potřebujeme více ukrajinského území jako nárazníkové pásmo. Přinejmenším bych chtěl zajistit, aby se toto území v budoucnu nedostalo do rukou NATO, nebo alespoň způsobit na Ukrajině tak velký chaos, aby se napříště nemohla stát spolehlivým předsunutým státem namířeným proti Rusku.
Nemůže tedy eskalace zatlačit Rusy opačným směrem a přimět je k dalšímu přitvrzení postoje? Pokud jste Rus a domníváte se, že NATO bojuje proti vám prostřednictvím Ukrajinců, musíte podle mě své požadavky postupem času zvyšovat. Kdyby země NATO a Ukrajina mohly za šest měsíců získat stejnou dohodu jako dnes, co by NATO motivovalo k uzavření dohody právě nyní? Důsledný ruský postup tedy podle mě spočívá v tom, že bude podmínky dohody průběžně měnit a časem svůj postoj zpřísňovat. Kdyby Rusové své požadavky zmírňovali, pouze by tím NATO motivovali k prodlužování války, v níž samo příliš neriskuje.
Jennifer Kavanaghová: Myslím, že něco takového už vidíme. Ruská strana je podle mě stále více rozčarována ohledně možné dohody. Dochází k závěru, že Spojené státy nemohou zajistit dohodu, v niž Rusové doufali, že nepřeruší pomoc Ukrajině, ale naopak ji zvyšují. To posiluje příběh, že jde o válku proti NATO. Tím se ruský postoj zpřísňuje a válka získává větší podporu, protože samotná válka na Ukrajině nemusí být pro veřejnost tak silnou motivací, ale válka proti NATO se mění v jakýsi historický střet mezi Západem a Ruskem. Tento přístup je tedy podle mě kontraproduktivní.
Podíváte-li se navíc historicky na to, jak Rusko reagovalo v případech, kdy mělo pocit, že bylo zahnáno do kouta, obvykle odpovědělo eskalací, nikoli ústupky. Vyvolává to otázku, zda se tak nezvyšuje riziko ruských hybridních aktivit v Evropě nebo intenzivnějších útoků na Ukrajinu. Myslím, že ano. Tlak přispívá ke zpřísňování požadavků a vytváří dojem, že nemá smysl vyjednávat, protože přijatelnou dohodu stejně nezískáte.
Také rostoucí integrace Evropy s Ukrajinou, a dokonce NATO s Ukrajinou, komplikuje podobu možné dohody. Jestliže se Ukrajina příliš úzce propojí s NATO, bude ještě stačit prohlásit, že se nestane jeho členem? Pokud bude fakticky začleněna do plánování, zpravodajských struktur a dalších činností NATO, podle mě to komplikuje konečné řešení.
Strategie tlaku na Rusko se tedy může mnoha způsoby obrátit proti dosažení dohody, protože naznačuje, že Západ diplomacii nemyslí vážně, a má celou řadu dalších velmi negativních druhotných účinků. A to ani nemluvím o návrhu sankčního a celního zákona ve Spojených státech. Posledních osmnáct měsíců jsme hovořili o tom, že cla platí američtí občané a že cla jsou špatná. Nyní Kongres schvaluje zákon, který prezidentovi umožní uvalovat další cla. Zdá se tedy, že je nakonec zaplatí Američané. Netrestáte Rusko, ale americký lid. Všechny tyto výklady si vzájemně odporují.
Konflikt se podle mě poněkud rozšiřuje geograficky, ale rozhodně také přetéká do dalších oblastí, například do hospodářské války a sdílení zpravodajských informací. Děje se to způsoby, které působí proti míru i stabilitě po skončení války.
Glenn Diesen: Ano. Pokud se nemýlím, Evropané chtějí Ukrajině pomoci vyvinout systém protivzdušné obrany Freya. Tím by se ukrajinská armáda ještě těsněji propojila s Evropany. Evropská úvaha podle mě zní: „Tím vyvineme na Rusko větší tlak.“ Druhou stranou mince však je, že to Ukrajinu přiblíží zemím NATO, a míru tak bude ještě obtížnější dosáhnout, protože zastřešujícím cílem má být samozřejmě obnovení ukrajinské neutrality. Zdá se tedy, že mnohé z těchto záměrů mohou vycházet z chybných předpokladů.
Jennifer Kavanaghová: Je to ještě horší. Ukrajinský systém protivzdušné obrany je navržen tak, aby se napojil na architekturu NATO Link 16. Je konstruován pro propojení se satelity NATO a evropskými satelity. Je to tedy ještě závažnější než pouhá integrace technologií. Považuji to za značně nebezpečné. Je to zajímavý systém, ale z pohledu člověka, který sedí ve Spojených státech a chce omezit dlouhodobé vazby s Ukrajinou, je skutečně velmi nebezpečný.
Glenn Diesen: Ano, překvapuje mě, že se o tom mnohem více nediskutuje – o tom, co některé z těchto politik způsobují a jak se mohou vymstít…
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář