A na víkend pěknou vrchovatou porci plk. v. v. Douglase Macgregora v rozhovoru s prof. Diesenem.
.
Glenn Diesen:
Vítejte zpět. Znovu se k nám připojuje plukovník Douglas Macgregor, vyznamenaný válečný veterán, autor a bývalý poradce amerického ministra obrany. Děkuji, že jste znovu přijal pozvání do našeho pořadu.
Vidíme, že se Trump a Netanjahu setkali v Bílém domě. Zdá se, že Trump vyjádřil určité obavy z dopadů války s Íránem na energetické trhy a světovou ekonomiku, zatímco Netanjahu zřejmě prosazoval názor, že dohody s Íránem pravděpodobně dosáhnout nelze. Je proto podle něj zapotřebí většího tlaku – hospodářského, ale také vojenských úderů a sabotáží. Lze z tohoto setkání něco vyvozovat? Mělo nějaký význam, nebo v podstatě jen pokračujeme po dosavadní cestě?
Douglas Macgregor:
Z toho, co slyšíme v prohlášeních, jimž se v angličtině říká boilerplate comments, tedy obvyklé, předem připravené formulace, se nedozvídáme nic konkrétního ani zvlášť poučného. Přesto bych řekl, že můžeme dospět ke dvěma nebo třem závěrům.
Prvním je bohužel to, že se Trump v případě Ukrajiny opět rozhodl nerozhodnout. Vyslechl Zelenského – jeho poradci mu zjevně řekli, že by to měl udělat, a tak to udělal. Podle všeho spolu vedli přátelský rozhovor, během něhož Zelenskyj žádal licenci na výrobu raket Patriot na Ukrajině. K tomu nikdy nedojde. Podle mého odhadu nebude Ukrajina v době, kdy by se něco takového mohlo uskutečnit, už ani existovat.
Trump všechny tyto nesmysly shovívavě vyslechl a pak se s ním rozloučil. Kongresu nebude bránit v tom, aby na Ukrajině dál plýtval penězi a časem. Prostě se k ničemu nerozhodne. Je to zklamání, ale myslím, že Rusové si už na něco takového zvykli.
Potom přišel na řadu Netanjahu. Ten dorazil a myslím, že mu v soukromí řekl totéž, co říká vždycky. Ve Wall Street Journalu dnes vyšel článek o dvoutýdenním plánu vypracovaném admirálem Cooperem, jehož výsledkem by byla další rozsáhlá raketová a bombardovací kampaň, která by tentokrát měla teoreticky přinést jiné výsledky.
Nadále také slýcháme zvěsti o nasazení pozemních sil, zejména proti ostrovu Chárg a případně proti Čáhbaháru na jižním pobřeží Íránu. Ať už mezi nimi panovaly jakékoli neshody, nemyslím si, že by došlo k nějaké změně celkového strategického směřování. Mám nepříjemný pocit, že velmi brzy zahájíme další rozsáhlý útok.
Glenn Diesen:
U některých těchto útoků se však zdá, že schopnost řídit eskalaci není právě nejlepší. Viděli jsme útoky na Irák, což může mít mnoho nepředvídaných důsledků. Velmi problematické je také zapojení Jemenu do války.
Je zde samozřejmě mnoho zúčastněných zemí, ale která z nich vás znepokojuje nejvíce? Podle mého názoru se podceňuje zejména situace v Iráku a to, jak špatně se může vyvinout. Nejsem však odborník.
Douglas Macgregor:
Myslím, že můžeme konstatovat několik věcí. Především je to nyní regionální válka. Už se neomezuje pouze na Izrael, Írán a Spojené státy. Jak jste upozornil, rozšířila se do Iráku.
Tamní Lidové mobilizační síly, PMF, jsou velmi loajální vůči Íráncům, kteří při nich stáli během občanské války a prakticky od samého počátku naší intervence a okupace. Mají také spadeno na Kuvajt. Upřímně řečeno, myslím, že Kuvajt po skončení této války přestane existovat a stane se součástí Iráku.
Myslím rovněž, že se válka rozšiřuje i do míst, jimž nevěnujeme pozornost. V Egyptě byla bezpilotním prostředkem vážně poškozena rafinerie. Nejsme si zcela jisti, odkud útok přišel. Mohl být veden z Iráku nebo z řady jiných míst, případně jej mohli provést Húsíové.
Ansar Alláh nyní kontroluje přístup do Rudého moře a Írán kontroluje přístup do Perského zálivu. Je to v podstatě jasné a jednoznačné sdělení, že americké námořnictvo již nekontroluje ani jednu z těchto oblastí a vůbec už není dominantní silou, za kterou se vydává.
Druhá věc je nejdůležitější a podle mého názoru znepokojuje Trumpa více než cokoli jiného. Ztráta kontroly nad tokem ropy a zničení světového energetického systému jsou samozřejmě důležité. Pro Donalda Trumpa osobně a pro jeho nejbližší kruh je však nyní v sázce přežití americké vojenské, politické a hospodářské hegemonie. O to ve skutečnosti jde.
Jistě si vzpomínáte na všechny ty směšné výroky o liberálním mezinárodním řádu založeném na pravidlech. Tento řád byl vytvořen po Brettonwoodské konferenci spolu s Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a dalšími nástroji, které měly údajně pomáhat lidem na celém světě a přinášet jim dobro.
Lidé tomu nějakou dobu věřili. Nakonec si ale uvědomili, jak předpověděl Charles de Gaulle, že všechno, co se vytváří, je ve skutečnosti trojským koněm americké hegemonické moci. A byla to pravda.
Jak si v posledních třiceti letech povšimli Rusové i další, tato hegemonická moc se neustále rozšiřovala a dosáhla bodu, kdy se stala nesnesitelnou. Lidé už ji jednoduše nebudou tolerovat. Zkouškou této vojenské hegemonie se stal Írán a ozbrojené síly Spojených států v ní zatím prohrály.
Svět proto dospěl k závěru, že éra, v níž žil pod americkou vojenskou, politickou a hospodářskou hegemonií, skončila. Co tedy Trump ve skutečnosti dělá? V tuto chvíli vede ústupový boj. Snaží se zachránit z této hegemonie vše, co ještě lze.
Důvodem, proč se po podpisu memoranda o porozumění vrátil do války, bylo to, že si nakonec uvědomil: „Podívejte, toto memorandum je jednoznačnou kapitulací americké vojenské hegemonie. To si nemohu dovolit. Nemohu připustit, aby se to stalo.“
Nyní se ozývají nejrůznější lidé a říkají: Jestliže tento stav připustíme, jestliže nedokážeme Írán porazit, vyzvou nás další země a v příštích letech se sami staneme terčem. Írán na nás zaútočí a podobně. Jsou to samé nesmysly.
Možnost, že se většina světa, zejména na východní polokouli, prostě zařídí bez nás, zřejmě nikoho ani nenapadne. My mezitím nadále používáme svou ekonomiku a finanční systém jako zbraně. Uvalujeme další a další sankce na Čínu, Írán a Rusko. Sankcionujeme každého, koho nemáme rádi a kdo se nám postaví. To je slepá ulička, Glenne.
Myslím proto, že se rychle blížíme k bodu obratu. Zda skutečně půjde o obrat, nebo zda pouze dosahujeme stavu naprostého vyčerpání a rozkladu, nevím.
Podíváte-li se ale nyní na Rusy: navzdory tomu, co se tvrdí na Západě, postupují. Ruská armáda je dnes silnější než kdykoli od osmdesátých let. Mobilizují, cvičí a vyzbrojují stále více jednotek. Ruské síly nyní fakticky blokují přístavy v Oděse a Mykolajivu. Uzavírají je a mění zbytek Ukrajiny ve vnitrozemskou oblast bez přístupu k moři.
Kyjev se oprávněně obává, že takzvaná pevnostní města brzy padnou, čímž se Rusům otevře cesta k Dnipru, Charkovu a Kyjevu. Zelenskyj má tedy starosti. Jeho vláda se rozkládá. Lidi propouští nalevo napravo, jiní sami odstupují a odcházejí.
Současně jsme Rusům soukromě řekli, že bychom si chtěli promluvit. Ministr Lavrov však podle všeho odpověděl: „Ne, děkujeme,“ protože nevidí žádný důkaz, že máme skutečný zájem válku ukončit.
Potom se podívejme na Izrael. Izrael je velmi rád, že jsme opustili červnové memorandum o porozumění. Izraelci chtějí válku jednoduše udržovat co nejdéle, protože pro ně je to boj až do konce. Podle jejich vlastního názoru vedou existenční válku – a v tuto chvíli mají pravdu. Sami ji proměnili v existenční válku o přežití Izraele.
Buď dokážou vyhladit a zničit své nepřátele v celém regionu, nebo ne. V tuto chvíli nás zcela ovládají, a proto jsou přesvědčeni, že svého cíle ještě mohou dosáhnout. Já si tím tak jistý nejsem, ale oni tomu věří. A dokud je budeme poslušně poslouchat a dělat, co nám říkají, budou pokračovat.
Takže nás čeká další scénář rozsáhlých leteckých a raketových útoků, další ofenziva. Bílý dům přitom nadále zůstává tím, co bych označil za centrum vytváření politiky izraelské či židovské lobby. Proto říkám, že Trump Netanjahua vyslechl a podle mého názoru ho poslechne.
Současně stále soupeříme s Číňany, i když možnost války s Čínou ustoupila. Před několika měsíci všichni otevřeně prohlašovali, že nemáme dost raket ani schopností k útoku na Čínu a že bychom takovou válku prohráli. Z nějakého důvodu se ale nikdo neobtěžoval říci, že totéž platí i o Íránu.
Pro Trumpa je to katastrofální výsledek. A je zde ještě něco, čeho si podle mého názoru není vědom – možná ano, ale nejsem si jistý. Začínáme pozorovat vznik nové osy. O nejrůznějších osách mluvíme neustále. Na Západě a na Blízkém východě však existuje pouze jedna osa: izraelsko-americká.
Podíváte-li se na východ, vidíte rostoucí osu, kterou podle mého názoru tvoří Rusko, Čína a Írán. Přidal bych k nim také Turecko. Turci se sice zatím přímo nezapojili, ale stojí na samém prahu takového rozhodnutí. Obyvatelstvo Turecka v drtivé většině podporuje odvetu proti izraelsko-americké ose na Blízkém východě.
Myslím, že Erdoğan čekal tak dlouho, jak jen mohl, a ještě nějakou dobu čekat bude. Chce se však účastnit závěrečného dějství. Je to trochu jako bitva u Waterloo, která byla navzdory obecnému přesvědčení z velké části německou záležitostí s několika britskými jednotkami – bojovali tam Prusové, Hannoveřané, Němci odevšad a samozřejmě také Britové.
A nyní si představte, že by se na konci náhle objevili Rakušané, Rusové a další. Myslím, že podobnou úlohu bude na konci celé této záležitosti hrát Turecko.
Írán totiž musel splnit dva úkoly. Prvním bylo přežít. To už dokázal. Prokázal, že jej nelze zničit, a bude pokračovat v útocích.
Druhým cílem Íránu, poté co přežil – a Íránci si nebyli jistí, zda se jim to podaří; připravovali se dvacet nebo třicet let, ale nikdy si nemohli být zcela jisti –, je úplně vytlačit americkou vojenskou přítomnost z regionu. A k tomu dojde, protože nedokážeme ochránit ani vlastní základny, natož základny a území našich partnerů.
Jakmile bude tohoto cíle dosaženo, nová osa, kterou jsem právě popsal, se stane dominantní silou. Bude dominovat Blízkému východu. Bude dominovat východní Evropě a možná také západní Evropě, protože lidé v západní Evropě se na to dívají a říkají si: Proč bychom se měli spojovat se Spojenými státy?
Spojené státy už nejsou vedoucí hospodářskou mocností. Nemají stejný politický vliv a po finanční stránce nás přivedly ke zkáze. Jsme součástí tohoto západního podvodu: dolary se neustále vracejí přes New York a financují náš obrovský dluh, abychom mohli dál dobře žít. Evropané se ptají: Proč to vlastně děláme?
A nakonec je zde vojenský rozměr. Evropané začínají zpochybňovat politiku svých vlád, protože si nejsou jistí údajnou ruskou hrozbou. A právem si jí nejsou jistí, protože, jak víme, tato hrozba není skutečná.
Možnost, že byste mohli skončit v jaderném střetu s Čínou, Pákistánem a Ruskem, natož ve střetu, do něhož by se zapojily také Turecko a Írán, se v diskusích v Bílém domě zřejmě vůbec neobjevuje.
Myslím, že je tomu tak proto, že všechno, co se nyní dělá v Bílém domě a v Kongresu, je posuzováno optikou izraelské lobby a zápasu o židovskou nadvládu na Blízkém východě, ale také ve Spojených státech a na Západě.
Glenn Diesen:
Ano, přesně takový dojem člověk získal i ze setkání Trumpa s Netanjahuem. Všechno bylo do značné míry formulováno podle toho, jaký prospěch z toho bude mít Izrael.
Netanjahu například Trumpovi údajně ukázal mapu a stěžoval si, že Turecko ovládá v Sýrii padesátkrát větší území než Izrael. Podle něj to není spravedlivé, protože Turci získali větší válečnou kořist.
Pokud jde o dohodu o jaderné spolupráci mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií, Trump údajně ujistil Netanjahua, že bude podmíněna normalizací vztahů Saúdské Arábie s Izraelem. To by ale zároveň vytvářelo další tlak na Írán, aby také rozvíjel jaderné kapacity.
Zdá se tedy, že se ve prospěch Izraele přijímá mnoho špatných rozhodnutí. Jak stabilní je však nynější situace Izraelců? Mnohé z toho totiž zavání zoufalstvím.
Douglas Macgregor:
Samozřejmě že zavání. Je to však svým způsobem zajímavé, protože to velmi připomíná schůzku Molotova s Hitlerem v Berlíně v listopadu 1940.
Molotov o tuto schůzku požádal a přijel se Stalinovými požadavky. Nebyla to Stalinova doporučení ani žádosti, nýbrž požadavky. Stalin požaduje kontrolu nad Bosporem. Stalin požaduje kontrolu nad Dardanelami. Stalin požaduje kontrolu nad oblastmi v Rumunsku a Bulharsku přiléhajícími k Dardanelám. Stalin požaduje kontrolu nad Finskem.
Někteří inteligentní lidé z německého generálního štábu se později snažili vysvětlit, že by měli nechat Stalina, ať si dělá, co chce. Pokud by totiž své plány uskutečnil, dostal by se do války s Britským impériem a se všemi ostatními, protože ti by něco takového nemohli přijmout. Pro Německo by to bylo výhodné.
Pošetilý Hitler však řekl: „Ne, musíme bránit civilizaci a Západ proti Sovětům.“ Jen si to představte. Zbytek známe. Výsledkem byla válka.
Problém, který mám se schůzkou, již jste právě popsal, spočívá v tom, že Zelenskyj a Netanjahu jsou spojeni pupeční šňůrou. Oba podporují stejné skupiny lidí, řekněme si to otevřeně.
Stejné skupiny, které chtějí v podstatě zbavit Blízký východ muslimských a křesťanských Arabů a nahradit je Židy, chtějí udělat něco podobného také s Ruskem. Proto podporují ukrajinskou katastrofu.
Špatnou zprávou je, že si to zřejmě nechceme připustit a nejsme ochotni se tomu postavit, protože stejné síly doslova vlastní všechny.
Jak se můžete postavit lidem, kteří vám poskytli stovky milionů dolarů, obohatili vás, pomohli vám vyhrát volby, udrželi vás u moci a ve funkci, i když je velká část jejich politiky – domácí i zahraniční – skutečně odpudivá? Nevím.
Obávám se však, že tato schůzka povede k rozšíření války, stejně jako tehdejší jednání vedlo ke katastrofě. Myslím, že schůzky ve Washingtonu nevyřešily žádný problém. Nesešly jsme z cesty ke katastrofě. Naopak na ní pokračujeme.
Stačí se podívat na globální energetický systém a světovou ekonomiku a vidíme, že se všechno řítí do propasti. Lidé ve Spojených státech, a myslím, že ani v Evropě, si neuvědomují, že jsme ještě ani nezačali pociťovat důsledky narušení energetického systému. Situace bude mnohem horší.
Podívejte se na Německo. Volkswagen v podstatě páchá harakiri. Nachází se na sebevražedné cestě. Nevím, jak může německá vláda přežít.
Je to špatná situace. Místo aby nás z ní Washington pod Trumpovým vedením vyvedl, což měl podle očekávání udělat, pochodujeme přímo do ní.
Nejde ani tak o to, jaká rozhodnutí Trump přijímá. Jde o to, že nepřijímá správná rozhodnutí a prodlužuje politiku, která přinese katastrofu nám, Evropě i Blízkému východu.
Glenn Diesen:
Když už mluvíme o energetické krizi, Trump ji při setkání s Netanjahuem rovněž zmínil. Obavy o energetiku a světovou ekonomiku také uváděl jako důvod, proč podepsal memorandum o porozumění, od něhož ale prakticky bezprostředně po podpisu ustoupil.
Otázka Hormuzského průlivu však samozřejmě nebyla vyřešena a podle všeho ani vyřešena nebude. Nyní k tomu můžeme přidat Rudé moře, aby se všechno ještě více zkomplikovalo.
Vidíme útoky na saúdskoarabská energetická zařízení a k tomu bychom mohli připočíst řadu dalších krizí. Ceny energií ale zřejmě neodrážejí onu hrozivou skutečnost, o níž hovoříte.
Nezpochybňuji to, co říkáte. Jen se snažím pochopit ceny energií, protože nedávají příliš smysl. V televizi můžeme sledovat, jak hoří saúdskoarabská ropná pole, a současně ceny ropy klesají. Jak si to vysvětlujete?
Douglas Macgregor:
Mezi realitou a fantazií na Wall Street zeje obrovská propast. Wall Street je zvyklá na manipulaci. Pamatujte, že pro Wall Street je všechno finančním produktem.
Na Wall Street nenajdete lidi, kteří někdy navštívili vrtnou plošinu. Nenajdete tam lidi, kteří by byli v rafinerii. Kdybyste se některého z nich zeptal, kolik rafinerií máme dnes a kolik jsme jich měli před třiceti lety, nebude mít ponětí.
Žádný problém nevidí. A Bílý dům byl díky Trumpovu vedení a jeho nejbližšímu kruhu poradců velmi úspěšný v manipulování s cenami ropy.
Víme například, že skutečná cena ropy vykládané právě teď z lodí činí kolem 140 dolarů za barel. To ale není cena, kterou vidíte na papírových trzích. To všechno se změní.
Ve vojenských komunikacích mluvíme o latenci. V důsledku uspořádání komunikačního systému trvá určitou dobu, než rozkaz, informace nebo zpravodajské poznatky dorazí na určité místo. Není to okamžité.
Právě s něčím podobným se nyní setkáváme na ropném trhu. Poslechnete-li si Jeffa Currieho, Philipa Pilkingtona nebo jiné lidi s mnohaletými zkušenostmi z ropného průmyslu, všichni říkají totéž: Ano, máte pravdu. Realita zatím trh nedohnala, ale dožene ho. A až ho tentokrát dožene, bude to strašné.
Před několika týdny jsme říkali: Pokud prezident Trump z války vystoupí nebo ji ukončí, existuje šance, že se z toho dostaneme s minimálními škodami. Během dvou nebo tří let bychom se mohli vrátit k normálu.
Na cestě, po níž se nyní ubíráme, to však bude trvat deset let nebo déle a všechno se změní.
Když posloucháte Íránce a další lidi na Blízkém východě, kteří zásadně odmítají Spojené státy a Izrael, všichni říkají totéž: Sykesova–Picotova dohoda skončila.
Jinými slovy, struktury minulosti, vytvořené na konci první světové války, zaniknou. Budeme žít na novém Blízkém východě. Nebude mu dominovat projekt Velkého Izraele ani Spojené státy. Bude mít původní, domácí podobu.
Velmocemi, které jej budou utvářet a rozhodovat o něm, nebudou Spojené státy a Izrael. Budou to především Íránci a Turci, protože tam žijí, ale také Číňané a Rusové.
Zejména Čína, protože je jedinou zemí na světě, která může pomoci cokoli obnovit. My jsme na mizině. Nacházíme se na pokraji úplného finančního kolapsu.
Je to jako s mnoha jinými věcmi. Vy a já stojíme u železničního přejezdu, díváme se do dálky a říkáme: „Podívejte se, tamhle přijíždí vlak, lokomotiva se blíží.“
Všichni odpovídají: „Ano, to říkáte už posledních šest hodin a pořád ještě nepřijela.“
„Ano, ale teď ji už vidíme. Je vidět, jak se blíží.“
„Dobře, dobře. Vzbuďte mě, až dorazí.“
Ona ale dorazí, Glenne. Takže si tento rozhovor budete moci někdy v budoucnu znovu pustit. Lidé, kteří tvrdili, že jsem blázen, že Currie je blázen a že všichni ostatní odborníci a vojenští analytici jsou blázni, si ho poslechnou a budou ohromeně říkat: „Proč jsme něco neudělali?“
To bude hlavní otázka.
Mužem, který musí něco udělat, je Donald Trump. Nejde o to, co dělá. Jde o to, co nedělá. Rozhodl se jednoduše nerozhodnout. Proto každého druhého dne mění názor.
„Zničím je. Zasáhnu každý most.“
Dobře, a co se tím změní? Co uděláte potom? Zničíte všechny nemocnice? Jaký je váš plán? Jaké cíle jsou natolik důležité?
„Obsadíme ostrov Chárg.“
Dobře, to bude skvělé. Výborně. Co budou dělat naši vojáci na ostrově Chárg, až budou sedět pod neustálým íránským bombardováním? Bude to sebevražedná operace a jistá smrt.
„Tak ostrov Chárg zničíme.“
Dobře, a co potom?
Nic z toho nedává smysl. Celá tato záležitost postrádá jakoukoli logiku. Rozumné by bylo ji zastavit.
Ani my, ani Írán veřejně nekapitulujeme. Trump se bude muset jednoduše odpoutat a stáhnout. A také se stáhne. Udělá to ale až v jedenáctou hodinu, až bude příliš pozdě a až bude domácí ekonomika v hrozném stavu a začne skutečně hluboce postihovat všechny ve Washingtonu.
To se blíží. Naprosto jistě se to stane.
Nevím tedy, co jiného vám říci než to, že prezident Trump plně nechápe meze americké letecké a námořní moci.
Nikdy nepochopil, že naše vojenská síla byla vždy uspořádána pro poměrně krátká tažení proti protivníkům, jako byly Afghánistán, Irák, Sýrie nebo africké země – tedy proti lidem, kteří neměli protivzdušnou a protiraketovou obranu, natož schopnost provádět operační údery balistickými raketami.
Navíc musíme působit prostřednictvím velmi dlouhých logistických zásobovacích tras, které jsou nesmírně zranitelné. To je jeden z důvodů, proč jsme si nyní udělali přestávku.
Není to nový problém. Navzdory obecnému přesvědčení se s ním potýkáme už od Bushovy administrativy v roce 2001. Ale právě tam nyní jsme. Trump tomu nikdy nerozuměl a nyní za to podle mé předpovědi zaplatí strašlivou politickou cenu.
Glenn Diesen:
Když už jste použil přirovnání s blížícím se vlakem, existuje ještě jedna předvídatelná katastrofa, kterou si zřejmě nikdo nechce připustit: blížící se vítězství Ruska.
Navzdory všem důkazům se politický a mediální establishment stále drží příběhu, že se situace obrací ve prospěch Ukrajiny a NATO.
Nyní ale vidíme, jak se hroutí obrana na klíčových územích. Slyšeli jsme Putinův projev, v němž působil velmi sebejistě. Z Moskvy slyšíme, že jsou tam velmi rozzlobení a připraveni sundat rukavice.
Už nemají žádnou důvěru v diplomacii, což znamená, že se namísto ní rozhodnou pro velmi tvrdé vojenské vítězství.
V této souvislosti nyní vidíme také opětovné uvedení generála Surovikina, známého jako generál Armagedon, do významnější role. Co z toho vyvozujete?
Douglas Macgregor:
V posledních několika dnech Putin pronesl projev před velmi početným publikem v Kremlu a poté vystoupil na dalším setkání s veterány, především, pokud tomu podle uniforem správně rozumím, s důstojníky námořnictva.
Obě události byly důležité, protože prezident Putin naznačil, že se situace brzy změní.
Upozornil, že Rusko dosud postupovalo velmi metodicky a uvážlivě, a to z několika důvodů.
Je to pravděpodobně muž, který se v celých ruských dějinách za posledních tisíc let staral o životy Rusů více než kdokoli jiný, na koho si dokážu vzpomenout. Je mu to třeba přičíst k dobru.
Řekl přibližně toto: „Musel jsem být velmi opatrný kvůli hospodářství. Chtěl jsem zachovat strukturu ekonomiky, životní úroveň a naši prosperitu. Museli jsme přijmout skutečnost, že vybudování sil a schopností, jimiž disponujeme dnes, bude nějakou dobu trvat.“
Potom řekl: „Všechny tyto cíle jsme splnili. Upřímně řečeno, daří se nám velmi dobře.“
Všechny sankce, které lidé ve Washingtonu tolik milují, protože se při jejich přijímání cítí vznešeně a morálně, jsou bezvýznamné. Na nikoho neměly prakticky žádný dopad.
Lidé se naučili sankce obcházet a pokračovat v normálním životě. To platí zejména o Rusku.
Putin také řekl: „Mluvil jsem s veterány a ti mi říkali, že musíme jednat odvážněji.“ Jinými slovy: Pusťme se do toho. Rozdrťme tohoto nepřítele a ukončeme to.
Později téhož dne, nebo možná následujícího dne, zašel v rozhovoru s veterány ještě dál. Řekl, že možná ne tento týden ani zítra, ale někdy brzy se území na západní Ukrajině pravděpodobně znovu stanou polskými, maďarskými, rumunskými nebo slovenskými.
Mnoho lidí to velmi rozrušilo. Poláci například okamžitě prohlásili: „Ne, s tím nechceme mít nic společného.“
Putin se ale ve skutečnosti opět vrací k něčemu, co my ve Spojených státech ignorujeme k vlastnímu nebezpečí: k dějinám, kultuře, jazyku a identitě lidí.
Vzpomínám si, že během letecké kampaně v Kosovu vyvstala otázka, proč Srbové i Chorvati tak ostře odmítali obnovu mešity v Banja Luce.
Zeptal jsem se jednoho důstojníka německého generálního štábu – mimochodem se později stal generálmajorem a možná je dnes už ve výslužbě; byl to velmi schopný člověk: „Pomozte mi. Nemám čas, abych si to sám nastudoval. Zjistěte, v čem je problém.“
Udělal to a následujícího dne mi přinesl velmi krátkou zprávu, jen několik stran.
Ukázalo se, že mešita v Banja Luce byla postavena z peněz, které obyvatelé východní Slavonie vybrali, aby vykoupili hlavu rakouského šlechtice, který velel obraně východní Slavonie proti Turkům.
Stalo se to na počátku sedmnáctého století. Smutné bylo, že tento muž velel oblasti dlouhá léta a všichni obyvatelé východní Slavonie ho milovali, protože je chránil před Osmany.
Bohužel padl v bitvě. Turci mu usekli hlavu a odvezli ji s sebou, jak rádi dělávali. Poslali ji sultánovi a potom obyvatelům vzkázali: „Chcete-li tohoto muže pohřbít s celým tělem, musíte si jeho hlavu koupit.“
Lidé tedy shromáždili několik liber zlata a hlavu vykoupili. Právě toto zlato potom financovalo stavbu mešity v Banja Luce.
Odpověď, kterou jsem dostal od amerických nadřízených ve vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě, zněla: „To je směšné. Stalo se to před třemi nebo čtyřmi sty lety. Koho to zajímá? Nic to neznamená.“
Já jsem odpověděl: „Na Balkáně se to stalo včera.“
My Evropanům nerozumíme.
Když tedy prezident Putin pronesl své poznámky, říkal pravdu. Většina toho, čemu říkáme Ukrajina, byla součástí Polsko-litevského soustátí.
Před začátkem našeho rozhovoru jsme mluvili o Minsku. Nikdy jsem v Minsku nebyl, ale údajně tam kdysi stál obrovský sloup s nápisem ve třech jazycích: „Zde začíná Litva.“
Dnes už tam samozřejmě není, ale zaručuji vám, že v Litvě o tom velmi dobře vědí.
Polsko-litevské soustátí ovládalo velkou část toho, čemu dnes říkáme Ukrajina. Když Putin říká, že Ukrajina nebyla národním státem, nemýlí se.
Byla spíše regionem, obvykle rozděleným nebo roztříštěným mezi východní a západní břeh – nebo mezi pravobřežní a levobřežní kozáky, jak se jim říkalo. Je to velmi složitá část světa.
Putinova hlavní myšlenka je, že lidé, kteří dnes žijí v mnoha z těchto oblastí, nejsou Ukrajinci.
Vím například, že Maďaři, kteří tam žijí, by se velmi rádi znovu připojili k Maďarsku a unikli ukrajinské nadvládě. Jsem si jistý, že někteří Poláci smýšlejí podobně.
Neobhajuji systematické rozdělení Ukrajiny. Myslím si však, že k němu nakonec pravděpodobně dojde, protože se to už v minulosti stalo.
Ve Spojených státech nechápeme, že právě takto někdy vytváříte mír a nalézáte řešení. Musíte taková rozhodnutí učinit.
Na konci druhé světové války jsme učinili řadu špatných rozhodnutí. Ponechali jsme příliš mnoho Stalinovi a ten vytvořil monstrum.
Putin v podstatě řekl, že Stalin vytvořil útvar nazývaný Ukrajina. Proč je to problém? Protože je umělý. Není skutečný a neodpovídá historické skutečnosti.
Jeden můj přítel, který se nedávno vrátil z Evropy, mi vyprávěl o jedné ukrajinské akci. Skupina Ukrajinců vběhla do jednoho z měst – myslím, že to mohla být Kosťantynivka; nemluvím tím jazykem, takže jsem možná název vyslovil špatně – vztyčila tam ukrajinské vlajky a pořídila fotografie, které měly být rozeslány médiím jako důkaz, že město ve skutečnosti není v ruských rukou.
Pak se objevili Rusové. Všichni Ukrajinci se zastavili a vzdali.
Rusové se jich zeptali: „Co tady děláte?“
Odpověděli: „Dostali jsme rozkaz sem přijít a udělat tohle, tak jsme to udělali.“
Rusové se zeptali: „A co chcete doopravdy?“
Oni odpověděli: „Ve skutečnosti se chceme vzdát.“
A tak se Rusům vzdali. Potom upozorňovali, že s nimi Rusové zacházeli velmi dobře.
Všichni říkali: „Už máme této války dost. Musí skončit. Musíme se přestat navzájem zabíjet.“
Myslím, že tento pocit je velmi silný. Do Bílého domu se ale nedostane. Nedostane se do Paříže, Berlína ani Londýna.
Dostat by se tam měl, ale nedostane. Média spolupracují s vládami a vlády jsou v rukou globalistů. Jsou to stejní lidé, kteří ženou kupředu války na obou místech.
Mimochodem, stojí také za tím, co je ve skutečnosti hospodářskou válkou proti Číně.
Nemám jednoduchou odpověď. Myslím ale, že se to všechno zhroutí, protože jsme na mizině.
Glenn Diesen:
Vždy jsem si myslel, že mír bude muset být dohodnut mezi Moskvou a Spojenými státy, protože Evropané v podstatě bojkotují diplomacii.
Země NATO ale neutrpěly žádné ztráty, a proto nemají příliš velkou motivaci válku ukončit. Pokud Ukrajinci zabijí jednoho Rusa a Rusové zabijí pět Ukrajinců, znamená to pro NATO nulové ztráty. Neexistuje tedy velký tlak, aby byla válka ukončena.
Současně ale ani v Kyjevě pod Zelenského vedením neexistuje ochota hledat nějakou dohodu.
Když Rusové v roce 2022 vstoupili na Ukrajinu, Zelenskyj už během prvních několika dnů souhlasil, že se s nimi setká a bude diskutovat o neutralitě.
Tehdy dokonce prohlásil, že možná potřebujeme dohodu, která uzná ruské bezpečnostní zájmy – něco takového by dnes bylo nemyslitelné vůbec vyslovit.
Nemyslím si, že dnes může Zelenskyj o těchto věcech jednat. Zdá se tedy, že na stole zůstává jen vojenské vítězství, což je velmi skličující.
Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že se budou Ukrajinci a Rusové navzájem zabíjet po statisících, jen velmi těžko bych tomu uvěřil.
Udělejme ale krok zpět. Řekl jste, že Sykesova–Picotova dohoda skončila a že vznikne nový Blízký východ.
Jak se na situaci díváte z hlediska Evropy? Až války skončí – zatím samozřejmě neskončily –, budou Rusko a Čína hrát velmi odlišnou úlohu. Evropané a Američané budou pravděpodobně roztříštěnější a politický Západ už nebude vypadat tak jako v minulosti.
Jak podle vás tyto války změní podobu světa?
Douglas Macgregor:
Myslím, že se my i Evropané budeme muset obrátit dovnitř a soustředit se na všechny strašlivé problémy, které jsme si uvnitř vlastních společností sami vytvořili.
Vím, že se na věci z tohoto hlediska dívá jen velmi málo lidí. Nikdo nechce říci: „Jsme původci vlastní zkázy.“
Všichni se ale budeme muset podívat na politiku posledních třiceti nebo čtyřiceti let, která nás přivedla do dnešní situace.
Evropané budou muset vyřešit problém obrovského počtu nechtěných migrantů, kteří začali přicházet v roce 2015 a na jejichž přijetí se evropských občanů nikdo neptal.
Nikdo s nimi nic nekonzultoval. Neproběhlo žádné referendum. Nyní s tím musí žít a situace se každým dnem zhoršuje.
Ve Španělsku se nyní konají demonstrace proti nedávnému rozhodnutí přijmout další lidi, které Španělé ve své zemi nechtějí. Myslím, že tento problém bude nutné řešit.
Podobný problém máme i ve Spojených státech. Za Bidena a některých jeho předchůdců do naší země proudily miliony lidí. To, co se dělo za Bidena, však bylo zcela bezprecedentní.
Tyto věci se budou muset vyřešit a představují existenční otázky pro nás a naše společnosti. Co vlastně chceme?
Nedávno se mnou někdo mluvil a řekl: „Dougu, problém spočívá v tom, že jsme se po mnoho let snažili přimět Američany, aby podporovali všechny zbytečné války a intervence v zahraničí, a spojovali jsme je proto s lidskými právy a demokracií.“
Odpověděl jsem: „Vy i já víme, že to jsou nesmysly.“
On řekl: „Američané to začínají chápat. Už vědí, že byli v podstatě podvedeni a že se jim lhalo.“
Myslím, že Evropané dospějí ke stejnému závěru.
Myslím také, že na Západě uvidíme něco v rozsahu revolucí roku 1848. Tyto revoluce tehdy nedosáhly svých cílů, protože vlády byly silné. Nemusely přistupovat k mnoha kompromisům a mohly proti lidem použít armádu a policii.
Tentokrát to bude obtížnější. Vlády nejsou silné.
Myslím, že to je další důvod, proč se válkám v zahraničí věnuje tolik pozornosti. Pokud mohou vlády vytvářet dojem konfliktu a krize, pomáhá jim to udržet se u moci a prodlužovat jejich vládu.
Jak dlouho můžete žít v zemi, jako je Německo, které bylo světovým vůdcem ve vědě a průmyslu a které podle mého názoru po druhé světové válce vybudovalo velmi úspěšnou a vynikající společnost?
Nemůžete očekávat, že bude tato společnost zničena a nikdo proti tomu nic neudělá.
Je zde ale ještě jeden aspekt, na který jste před chvílí nepřímo poukázal. To, co dostanete zadarmo, pro vás nemá žádnou hodnotu. Když jste si něco nevydobyli, nevážíte si toho.
Lidé, kteří po druhé světové válce obnovovali Evropu, například Němci, věděli, co dělají. Chápali zásadní význam úkolu, který před nimi stál. Byli oddáni své zemi a znovu ji vybudovali.
Tito lidé už odešli. Drtivá většina z nich zemřela.
Lidé, kteří tam žijí nyní, jsou v mnoha ohledech příjemci všeho, co bylo tehdy vykonáno. Současně se ale stali oběťmi hloupé a ničivé politiky, pro kterou někdy hlasovali a jindy nikoli.
Nyní se musí vypořádat s realitou. Sami tuto společnost nevybudovali. Pouze v ní žijí.
Teď musí pochopit, jak je důležitá a jak tvrdě za ni budou muset bojovat, má-li přežít.
Myslím, že to platí v celé Skandinávii i všude jinde. Platí to také ve Spojených státech.
Moje generace nic nevybudovala. Uměla dobře spotřebovávat. Spotřeba ale brzy skončí.
Musíme proto začít stavět. Budeme muset vybudovat něco nového, protože to, co jsme vybudovali v minulosti, už neodpovídá našim dnešním potřebám. Totéž může platit i o Evropě.
Proto si myslím, že tyto války a konflikty skončí především z finančních a hospodářských důvodů.
Nechci tím nijak snižovat nebo znevažovat úspěchy Íránců, proboha. Úspěšně se postavili obrovské vojenské moci. Nezlehčuji ani vojenské úspěchy Ruska.
Říkám pouze, že uvnitř Spojených států a Západu – a do určité míry se to podle mého názoru projeví také v Japonsku a Koreji – nastanou zásadní problémy.
Korea například včera uzavřela burzu. To je teprve začátek krizových situací, jimž budeme v budoucnu čelit.
Uvidíte útoky na banky a hromadné výběry vkladů. Uvidíte všechny jevy, které jsme zažili v minulosti, a ještě horší.
Vnitřní problémy, jimiž se budeme muset zabývat, náhle způsobí, že všechno, co se děje za našimi hranicemi, přestane být důležité.
Glenn Diesen:
Ano, to je dobrý postřeh. Vnější konflikty nás nyní skutečně odvádějí od domácích problémů.
Současně to ale odpovídá vašemu přirovnání k blížícímu se vlaku. Hospodářské krizi už pravděpodobně nelze zabránit.
Každý, kdo se vážně podívá na ekonomiku, zadlužení, energetické problémy a další ukazatele, musí uznat, že současný stav není udržitelný. Musí dojít ke krachu.
Jak jste ale řekl, lidé o tom nechtějí slyšet, dokud krize skutečně nedorazí.
Vidíte nějaký časový rámec? Jaké ukazatele sledujete, když se snažíte odhadnout, kdy krize udeří?
Douglas Macgregor:
Nedávno jsem o tom mluvil s několika velmi inteligentními lidmi, kteří se zabývají umělou inteligencí. Byli to lidé přímo zapojení do technologií, nikoli lidé prodávající akcie.
Mluvili o bublině, která brzy praskne. Upozorňovali, že zřejmě nikdo nechápe, jak obrovské množství energie umělá inteligence spotřebovává.
Odkud tato energie přijde?
Chcete-li něco stavět, musíte mít úvěr. Musíte si být schopni půjčit.
Levné úvěry a levná energie jsou přitom neoddělitelné. Tyto dvě věci byly podle mého názoru po více než sto let základem hospodářské expanze severoamerického kontinentu.
Kam se dostaneme, když je nebudeme mít? Když energie nebude levná a úvěry nebudou levné, všechno se zastaví. Budeme muset začít znovu.
Myslím, že právě to se blíží.
Pokud jde o časový rámec, myslím, že do Vánoc budeme vědět, na čem jsme. Mnoho z těchto věcí se projeví už letos na podzim. Od té chvíle se situace bude nějakou dobu jen zhoršovat.
Lidé budou volit nové premiéry, prezidenty a vlády. Nikam se ale neposunou, protože tito lidé nebudou vědět, co dělají.
Potom náhle vznikne poptávka po schopnostech a odbornosti.
Nevím, jak se hlasuje v Norsku a podle čeho si tam lidé vybírají kandidáty, ale ve Spojených státech jsou volby soutěží popularity.
„Proč jste hlasoval pro Billa Clintona?“
„Myslím, že je to velmi sympatický člověk. Rozumí nám.“
„Proč jste hlasoval pro Donalda Trumpa?“
„Říká věci, s nimiž souhlasím. Prostě je vyslovuje nahlas.“
„Proč jste hlasoval pro Obamu?“
„Vypadal jako příjemný, pohodový člověk, s nímž bych si mohl popovídat.“
Mohl bych pokračovat donekonečna.
Seděl jsem s lidmi, kteří se osobně setkali s Hitlerem. Ptal jsem se jich: „Co na tom člověku bylo?“
Všichni odpovídali totéž: „To byl člověk, se kterým se dalo mluvit.“
Výborně.
V určitém okamžiku je ale rozhodující schopnost. Musíte mít lidi, kteří vědí, co sakra dělají. A musíte mít lidi, kteří budou vymáhat zákon.
Jednou z věcí, které se v celém západním světě uvolnily, je právě vláda zákona. Necháváme lidi, aby jim procházely věci, za které by je naši předkové před sto lety pověsili.
Máme tedy před sebou dlouhou cestu. Zotavení nám bude trvat celé roky.
Už na podzim ale bude poměrně zřejmé, kde se nacházíme. A nebude existovat žádné snadné řešení. Manipulací se z toho nedostanete.
Podívejte se například na strategické ropné rezervy. Vysychají. Někteří lidé jsou na Trumpa velmi rozzlobení. Obávají se, že budou zásoby vyčerpány do bodu, kdy už je nebudeme moci používat, zejména pokud jde o podzemní solné kaverny.
Nevím to jistě. Nejsem uvnitř systému a nemám přístup k těmto informacím. Neustále ale podobné věci slýchám.
Potom začneme mluvit o mikroelektronice a o potřebě mikročipů, které zoufale potřebujeme nejen pro armádu, ale pro fungování celé ekonomiky.
Následně se podíváte na energetické sítě, které jsme celé roky zanedbávali. Mohli bychom pokračovat donekonečna.
Všechny tyto věci se náhle stanou nesmírně důležitými. A jak jsem řekl, nikoho už potom nebude zajímat, co se děje v zahraničí.
Lidé, kteří o zahraničních otázkách budou mluvit, budou odmítáni.
Mnozí z těch, kteří nás přivedli do současné situace – kteří nesou odpovědnost za finanční katastrofu a za nesmyslné války, jež vyčerpaly naše státní pokladny –, budou voláni k odpovědnosti.
Glenn Diesen:
Chtěl jsem právě říci: doufejme, že tomu tak bude.
Myslím, že naším hlavním problémem v Evropě je pasivita lidí. Zejména v zemích, jako je Německo, kde už kolaps začal.
Merz jednoduše vystoupí v televizi a řekne: „Tohle je nový normál.“ A zdá se, že lidé to do určité míry přijímají.
Opozice sice očividně posiluje, ale přesto mě trochu překvapuje, že lidé ještě nevyšli do ulic.
Každopádně vám velice děkuji za váš čas a postřehy. Doufejme v lepší časy.
Douglas Macgregor:
Rozhodně. Glenne, mnohokrát děkuji.
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář