Největším paradoxem je, že musíme připustit, že válka, zkušenost s násilím a utrpením a království hlouposti a omylu je také určitým testem vztahu ke skutečnosti. Válka nás přenáší na druhou stranu zrcadla, do světa, kde ideologie, statistické podvody, selhání sdělovacích prostředků a státní lži, nemluvě o bludech zastánců teorií různých spiknutí, rychle ztrácejí na síle. Vyjde najevo jednoduchá pravda: Hybnou silou dějin, které teď prožíváme, je krize Západu. Někteří lidé to vědí. Až válka skončí, nikdo to nebude moci popřít.
Dne 24. února 2022 se Vladimir Putin objevil na televizních obrazovkách po celém světě. Oznámil vstup ruských vojsk na Ukrajinu. Jeho projev se v zásadě netýkal Ukrajiny ani práva na sebeurčení obyvatel Donbasu. Byla to výzva určená Severoatlantické alianci. Putin vysvětlil, proč nechce, aby bylo Rusko zaskočeno, jako tomu bylo v roce 1941, kdy příliš dlouho čekalo na nevyhnutelný útok: „Další rozšíření infrastruktury Severoatlantické aliance, která začala s vojenským rozvojem na území Ukrajiny, je pro nás nepřijatelné.“ Byla překročena „červená čára“. Nepřichází v úvahu, aby na Ukrajině vzniklo „Antirusko“. Jedná se, jak zdůraznil, o akt sebeobrany.
Tento projev potvrzující historickou a právní platnost Putinova rozhodnutí s krutým realismem odhalil technický poměr sil, který hrál v jeho prospěch. Nastal-li čas, aby Rusko jednalo, bylo to proto, že mu vlastnictví hypersonických raket dávalo strategickou převahu. Putinův projev, který byl velmi dobře vystavěný a velmi rozvážný, byť vykazoval určité emoce, byl naprosto jasný, a i když nikdo nebyl nucen s ním souhlasit, byl by si zasloužil diskuzi. Namísto toho se okamžitě prosadil obraz nepochopitelného Putina a Rusů, kteří jsou buď nepochopitelní, nebo podmanění, nebo hloupí. Následná nepřítomnost diskuze – ve Francii a Spojeném království naprostá, v Německu a Spojených státech částečná – zostudila západní demokracii.
Jako většina válek, zejména světových, ani tato neprobíhala podle plánu a připravila nám řadu překvapení. Uvádím deset hlavních:
- Vypuknutí války v Evropě – skutečné války mezi dvěma státy, neslýchané události ve světadílu, který se domníval, že dosáhl věčného míru.
- Protivníci, kteří se střetávají v této válce: Spojené státy a Rusko. Amerika označovala více než deset let za svého hlavního nepřítele Čínu. Ve Washingtonu šlo nepřátelství vůči Číně napříč politickými stranami a bylo bezpochyby jedinou věcí, na níž se republikáni a demokraté v posledních letech dokázali shodnout. Nyní se účastníme – prostřednictvím Ukrajiny – války mezi Spojenými státy a Ruskem.
- Vojenský odpor Ukrajiny. Všichni očekávali, že odpor bude rychle rozdrcen. Mnozí na Západě si vytvořili dětinský a přehnaný obraz ďábelského Putina a odmítali vidět, že Rusko vyslalo na Ukrajinu pouze 100 000 až 120 000 vojáků, přičemž Ukrajina má rozlohu 603 700 km2. Pro srovnání, k invazi do Československa, země o rozloze 127 900 km2, Sovětský svaz a jeho satelitní státy v rámci Varšavské smlouvy použily v roce 1968 celkem 500 000 vojáků.
Nejvíce však byli překvapeni sami Rusové. V jejich představách, stejně jako v představách většiny informovaných obyvatel Západu, a popravdě i ve skutečnosti byla Ukrajina tím, čemu se odborně říká failed state, tedy zhroucený stát. Od získání nezávislosti v roce 1991 ztratila Ukrajina kvůli emigraci a klesající porodnosti snad 11 milionů obyvatel. Ovládli ji oligarchové, korupce dosáhla šílených rozměrů a zdálo se, že země i její obyvatelé jsou na prodej. V předvečer války se Ukrajina stala zaslíbenou zemí levného náhradního mateřství.
Samozřejmě byla Ukrajina ze strany NATO vybavena protitankovými střelami Javelin a od začátku války měla k dispozici americké pozorovací a naváděcí systémy, ale zuřivý odpor země v rozkladu je historicky jedinečný. Nikdo nemohl předpokládat, že Ukrajina najde ve válce důvod k životu a k ospravedlnění vlastní existence. - Ekonomická odolnost Ruska. Tvrdilo se nám, že sankce, zejména vyloučení ruských bank z mezibankovního platebního systému SWIFT, srazí zemi na kolena. Kdyby si však naši zvídaví politici a novináři našli čas a přečetli si knihu Davida Teurtrieho Rusko: návrat moci (Russie: le retour de la puissance), která vyšla několik měsíců před válkou, byli bychom této směšné víry ve svou všemocnost ve finanční oblasti ušetřeni. Teurtrie ukazuje, že Rusové se přizpůsobili sankcím z roku 2014 a připravili se na osamostatnění v oblasti informačních technologií a bankovnictví. V této knize popisuje moderní Rusko, na hony vzdálené rigidní neostalinistické autokracii, kterou den co den líčí náš tisk, Rusko schopné velké technické, ekonomické a sociální pružnosti, zkrátka protivníka, kterého je třeba brát vážně.
- Podlomení jakékoli evropské vůle. Od začátku byla Evropa francouzsko-německým svazkem, který nicméně od krize v letech 2007–2008 získal podobu patriarchálního manželství, v němž Německo vystupovalo jako dominantní manžel, který už neposlouchá, co mu jeho manželka říká. Ale i pod německou hegemonií si Evropa zachovávala určitou míru autonomie. Přes počáteční neochotu na druhé straně Rýna v podobě váhání kancléře Scholze však Evropská unie velmi rychle opustila jakoukoli snahu hájit vlastní zájmy, odřízla se od svého ruského energetického a obchodního partnera a začala se stále přísněji sankcionovat. Německo bez mrknutí oka přijalo sabotáž plynovodů Nord Stream, jež mu částečně zajišťovaly dodávky energie. To byl teroristický čin namířený proti Německu, ale i proti Rusku, který spáchal americký „ochránce“ Německa, jenž se pro tuto příležitost spojil s Norskem, tedy zemí, která nepatří do Evropské unie. Německu se dokonce podařilo zcela ignorovat výsledky vynikajícího šetření této neuvěřitelné události ze strany Seymoura Hershe, jenž obviňuje stát, který se představuje jako nepostradatelný ručitel mezinárodního řádu. Byli jsme však také svědky toho, jak se z mezinárodní scény vypařila Francie Emmanuela Macrona, zatímco Polsko se stalo hlavním agentem Washingtonu v Evropské unii a následovalo v této roli Spojené království, které se kvůli brexitu ocitlo mimo Unii. Na kontinentu tak byla osa Paříž–Berlín nahrazena osou Londýn–Varšava–Kyjev řízenou z Washingtonu. Tento ústup Evropy jako autonomního geopolitického hráče je vpravdě matoucí, uvědomíme-li si, že sotva před dvaceti lety vedl odpor Německa a Francie vůči válce v Iráku ke společným tiskovým konferencím kancléře Schrödera, prezidenta Chiraca a prezidenta Putina.
- Nástup Velké Británie jako agresivního psa štěkajícího na Rusko a horlivce snažícího se mluvit za celé NATO. Britské ministerstvo obrany se v západním tisku začalo projevovat jako jeden z nejohnivějších komentátorů konfliktu, a to do té míry, že američtí neokonzervativci vedle něj vypadali jen jako celkem vlažní militaristé. Velká Británie chtěla být první, kdo na Ukrajinu pošle rakety dlouhého doletu a těžké tanky.
Stejně bizarním způsobem se toto válečné štvaní dotklo i Skandinávie, která byla dlouho mírumilovně naladěná a spíše než boji byla nakloněná neutralitě. - Severní Evropa vyjadřující se podobně horečnatě jako Britové. Norsko a Dánsko jsou velmi důležitými vojenskými prostředníky Spojených států, přičemž Finsko a Švédsko projevují vstupem do NATO zájem o válku, který, jak uvidíme, předcházel ruské invazi na Ukrajinu.
- Znepokojení Spojených států, jež postupně narůstalo a oficiálně se objevilo v červnu 2023 v četných zprávách a článcích a jehož původním zdrojem byl Pentagon, z toho, že americký vojenský průmysl je nedostatečný a že světová supervelmoc není schopna zajistit dodávky nábojů nebo čehokoli jiného svému ukrajinskému chráněnci. To je zcela mimořádný jev, uvědomíme-li si, že v předvečer války činil společný hrubý domácí produkt (HDP) Ruska a Běloruska 3,3 % HDP Západu (Spojených států, Kanady, Evropy, Japonska a Koreje). Tato hodnota představuje dvojí problém: Jednak pro ukrajinskou armádu, která válku prohrává kvůli nedostatku materiálních zdrojů, a jednak pro královskou západní vědu – politickou ekonomii – jejíž, troufáme si říct, falešná povaha se tak ukazuje světu. Koncept hrubého domácího produktu je zastaralý a my se nyní musíme zamyslet nad vztahem neoliberální politické ekonomie ke skutečnosti.
- Ideologická osamělost Západu a jeho nevědomost ohledně vlastní izolace. Lidé na Západě si zvykli diktovat hodnoty, k nimž se musí svět hlásit, a tak poněkud hloupě očekávali, že celá planeta bude sdílet jejich rozhořčení nad Ruskem. Zjistili, že to tak není. Jakmile pominul prvotní šok z války, byla všude vidět stále méně skrývaná podpora Ruska. To, že Čína, kterou Američané měli na seznamu jako svého dalšího protivníka, nebude podporovat NATO, bylo možné očekávat. Je však třeba poznamenat, že komentátoři na obou stranách Atlantiku, zaslepení svým ideologickým narcismem, dokázali více než rok vážně uvažovat o tom, že by Čína nemusela podporovat Rusko. Ještě větším zklamáním bylo odmítnutí Indie postavit se na stranu Západu, bezpochyby proto, že Indie je největší demokracií na světě, a to je pro „liberální demokracie“ poněkud trapné. Veřejnost byla uklidňována tím, že je to z důvodu, že indická vojenská technika pochází z velké části z Ruska. V případě Íránu, který rychle dodal Rusku bezpilotní letouny, komentátoři nedocenili význam tohoto sblížení. Amatérští geopolitici ve sdělovacích prostředcích i jinde, zvyklí házet obě země do jednoho pytle jako zlé síly, zapomněli, jak daleko má jejich spojenectví k samozřejmosti. Historicky měl Írán dva nepřátele: Británii, kterou po pádu britského impéria nahradily Spojené státy, a… Rusko. Tento obrat by měl být varovným signálem rozsahu probíhajících geopolitických otřesů. Turecko, které je členem NATO, podle všeho navazuje stále těsnější vztahy s Putinovým Ruskem, u nichž se dnes v oblasti Černého moře mísí opravdové porozumění se soupeřením. Západ to vykládal pouze tak, že kolegové diktátoři zjevně sdílejí společné aspirace. Ale od doby, kdy byl Erdogan v květnu 2023 demokraticky znovuzvolen, je stále
obtížnější tuto linii udržet. Ve skutečnosti se zdá, že po roce a půl války celý muslimský svět považuje Rusko spíše za partnera než za protivníka. Je stále jasnější, že Saúdská Arábie a Rusko se v otázce řízení těžby a cen ropy navzájem považují spíše za ekonomické partnery než za ideologické protivníky. Obecněji řečeno, hospodářská dynamika války den ode dne zvyšuje nepřátelství vůči Západu v rozvojovém světě, protože ten trpí sankcemi. - Porážka Západu. Takové prohlášení může být překvapující, když válka ještě neskončila. Tato porážka je však jistá, protože Západ se spíše ničí sám, než že by byl napaden Ruskem.
Rozšiřme si obzory a na chvíli se oprostěme od emocí, které válečné násilí oprávněně vyvolává. Nacházíme se v období dovršené globalizace, a to jak ve významu dosažení maxima globalizace, tak i ve smyslu jejího dokončení. Pokusme se o geopolitický pohled: Ve skutečnosti Rusko není hlavním problémem. Sice má hodně velkou rozlohu, ale počet jeho obyvatel se zmenšuje a nebylo by tak schopno převzít kontrolu nad planetou – a ani po tom netouží. Je to normální mocnost mezi jinými, jejíž vývoj není nikterak záhadný. Žádná ruská krize nemůže narušit globální rovnováhu. To, co ohrožuje rovnováhu planety, je terminální krize Západu, přesněji řečeno krize Spojených států. Její nejzazší vlny narazily na hráz ruského odporu, na klasický konzervativní národní stát.
Ukázka je z autorova úvodu ke knize Porážka Západu.
Napsat komentář