Rozhovor prof. Diesena s lordem Skidelskym (více o něm v rubrice „Autoři“) se soustředí na úpadek druhé vlny globalizace a paralely s obdobím před první světovou válkou. Skidelsky vysvětluje, že globalizace vždy závisela na existenci hegemonické moci, která zajišťovala bezpečnost obchodních cest, stabilní finanční systém a relativně mírové prostředí. V 19. století to byla Pax Britannica; po roce 1990 se mnozí domnívali, že tuto roli globálně převezmou Spojené státy. Podle Skidelského však byla tato představa mylná – americká hegemonie v 90. letech byla vrcholem, nikoli začátkem jejich trvalé dominance, a mezitím rostly další mocnosti, zejména Čína. To nevyhnutelně vedlo k multipolaritě a oslabení podmínek, které umožňují volný obchod.
Dalším faktorem rozpadu globalizace jsou ekonomické sankce, jež urychlují vytváření alternativních obchodních a finančních bloků (např. rostoucí obchod v rámci BRICS). Skidelsky varuje, že takový vývoj připomíná 30. léta: fragmentaci, protekcionismus a militarizaci ekonomik, která u něj nese označení „vojenské keynesiánství“. Podle něj dnes Spojené státy a Evropa reagují na úpadek globalizace jednoduchým morálním rámcem „demokracie proti autokracii“, který znemožňuje hledat kompromis nebo chápat bezpečnostní obavy jiných velmocí. Výsledkem je atmosféra strachu a démonizace celých národů, což v Británii popisuje jako iracionální čistou rusofobii.
Článek, z něhož rozhovor vychází, doplňuje strukturální příčiny rozpadu globalizace: neoliberální ekonomie podcenila rizika finanční liberalizace, globální nerovnováhy (zejména přesun výroby na Východ a kapitálu na Západ) a prudký růst nerovností. Globální systém tak ztratil politické i sociální opory, které by umožnily mírovou a stabilní vzájemnou provázanost. Skidelsky proto navrhuje mj. vrátit se k myšlenkám po vzoru Keynesovy „mezinárodní clearingové unie“, tedy systému, který omezuje trvalé přebytky a deficity a posiluje vyvážený obchod. Jinak podle něj hrozí, že druhá vlna globalizace skončí podobně jako ta první – cestou k velkému konfliktu, tedy třetí světové válce.
.
Úvodní fotografie: Rakousko-uherští vojáci popravují Srby, 1917.
.
GD: Přečetl jsem si jeden z vašich článků. Je starý více než dva roky, ale podle mého názoru je stále aktuálnější. Nese název „Probíhající poslední bitva globalizace („Globalization’s Latest Last Stand”). Považuji to za zajímavý pohled, protože v 90. letech jsme byli svědky teze Francise Fukuyamy o konci dějin, která předpokládala triumf liberální demokracie, liberální ekonomiky a samozřejmě to vše pod vedením USA. Existuje samozřejmě mnoho teorií, ale tato se stala téměř truismem, to znamená, že máme celou politickou třídu, která za posledních 30 let vyrostla na tomto přesvědčení. A zdá se, že to dospělo ke konci a zdá se, že panuje nejistota, jak dál, protože nejde pouze o model, ale o celý světový názor, který se zhroutil. Dobrým výchozím bodem k diskusi by bylo, že toto není první vlna globalizace. Jak píšete ve svém článku, k první vlně došlo už v 19. století, ale nastal i její konec. Jak se tyto globalizační vlny vzájemně podobají?
LS: Jedním ze způsobů, jak najít podobnost, je podívat se, která moc je hegemonická. Je to jeden z velmi důležitých bodů, na který poukázal Friedrich List, velký zastánce protekcionismu v 19. století, totiž že volný obchod závisí na bezpečnosti, jinými slovy na podmínkách míru. A to je ve světovém systému obtížné zajistit, protože nemáme světovou vládu, která by zaručovala mír. Tuto funkci vždy plnily určité vlády, které nazýváme hegemony. A tak v 19. století, kdy došlo k velkému rozšíření globalizace, existovalo něco, co se nazývalo Pax Britannica. A Pax Britannica skutečně zaručovala mír na mnoha obchodních trasách, které se rozvíjely mezi Evropou a Asií, Evropou a Spojenými státy a Latinskou Amerikou. To se pak zhroutilo, protože přišla německá výzva a pak přišla první světová válka. A v meziválečném období nebyl žádný hegemon. Britové, jak řekl Charles Kindleberger, už to nedokázali a Američané to ještě nechtěli dělat, takže došlo k úpadku volného obchodu. Ve Fukuyamově momentu, jak jste správně uvedl, se opět snilo o tom, že americká hegemonie bude nyní vládnout celému světu, protože odpor proti ní se zhroutil. Ale i to bylo nepochopení doby, protože ve skutečnosti americká moc upadala a jiné mocnosti vzrůstaly, a proto došlo k multipolaritě. A za multipolárních podmínek, pokud neexistuje velmi silný pocit potřeby spolupráce, dojde k deglobalizaci, protože nelze věřit, že budoucnost bude mírová. Tak tomu, myslím, ve zkratce je.
LS: Je zajímavé, že rozložení moci, jak naznačujete, ovlivňuje míru globalizace. Friedrich List poukázal na to, že volný obchod je skvělý na domácí úrovni, ale jakmile ho zavedete do mezinárodního systému, musíte vzít v úvahu politickou realitu, že mezinárodní systém je rozdělen na státy, které se musí starat o svou vlastní bezpečnost. Z tohoto důvodu musí ekonomické vztahy odrážet tuto politickou realitu, ale na druhou stranu vidíte, že existuje přirozená gravitace k nějakému druhu hegemonie, protože jeden hegemonický stát je pak často schopen vést v oblasti technologií. Často je to stejný stát, který ovládá fyzické koridory, například námořní koridory, které ovládali Britové a Američané. Ale je tu i přirozená monopolní pozice mezinárodních bank a rezervních měn a tak dále. Zároveň ovšem vidíme, že státy chtějí mít větší strategickou a politickou autonomii a že chtějí mít určitou svobodu od hegemonie. Vidíte tedy globalizaci jako něco, co může fungovat pouze pod, řekněme, blahovolným hegemonem, jako byla Pax Britannica či Pax Americana, sebevědomým hegemonem, který nemusí své administrativní pravomoci používat donucovacím způsobem?
LS: Ano, myslím, že to naznačuje historie. Byla Fukuyamova teze, ale existuje také něco, co se nazývá Kindlebergrova teze, která říká, že globalizace závisí na hegemonu, hegemonické moci, ale výkon hegemonických funkcí hegemonii oslabuje, protože musí poskytovat veřejné statky pro systém, a to ji oslabuje, všichni ostatní se vezou, a tak hegemonie slábne tím, že plní své povinnosti. Ale byla to jediná náhrada za světovou vládu. A myšlenka v roce 1945 byla, že Organizace spojených národů a zejména Rada bezpečnosti budou poskytovat jakousi světovou vládu. To ovšem záviselo na dohodě pěti mocností, a ta byla narušena nástupem studené války. Rada bezpečnosti OSN tedy nikdy nefungovala jako světová vláda a od té doby ji nic nenahradilo. A pak se dostáváte k problému, o kterém píše Friedrich List, že jsou ohroženy námořní trasy. Jste pak ve vleku vzájemného působení ekonomiky a geopolitiky a vy nemůžete jednat, protože by to ohrozilo vaši bezpečnost, nebo musíte rozvíjet určité odvětví, strategická odvětví, abyste zvýšili svou bezpečnost. A další věcí, která samozřejmě pomáhá deglobalizaci, jsou ekonomické sankce. Ekonomické sankce, které mají oslabit vašeho protivníka, ve skutečnosti mají za následek přesměrování jejich ekonomik do jiných zemí, které sankce neuplatňují, tedy do Ruska, Číny, diverzifikaci vývozu ropy. Zajímavým rysem je nyní obchod mezi zeměmi BRICS, jehož podíl na světovém obchodu vzrostl z přibližně 7 % v 90. letech na téměř 20 % dnes. Dochází tedy k vytváření bloků. Nelze říci, že by se situace dostala do stejného bodu jako v 30. letech, to ještě ne. Ale ten trend tu je. A s vytvářením obchodních bloků přirozeně dochází k rozpadu světového finančního systému, rozpadá se systém SWIFT, který je, jak víte, hlavním platebním systémem všech bank. To je součástí toho trendu. A vždy je třeba mít na paměti jednu věc – že 30. léta skončila světovou válkou.
GD: Ano, to je právě to, čeho se obávám. Dnešek se často přirovnává k době před druhou světovou válkou, ale mně to spíš připomíná období před první světovou válkou, protože když byly Spojené státy všemocné a sebevědomé, mohly poskytovat veřejné statky, jak by řekl Kindleberger, to znamená, že každý měl přístup k technologiím a každý se mohl spolehnout na jejich průmyslovou sílu. USA zajišťovaly, že každý měl svobodu plavby, mohl využívat jejich banky, systém SWIFT, každý mohl používat dolar, a díky budování této důvěry se všichni pohodlně zapojili do řádu vedeného USA, z čehož měli prospěch. Ale jak říkáte, když v určitém okamžiku nevyhnutelně vzniknou nová centra moci, už to nemůže tak dobře fungovat, protože pak už nebude žádná hegemonie. Takže vidíme, že nyní omezují Číně přístup k technologiím, zabavují íránské tankery, blokují SWIFT nepřátelským zemím, blokují banky, legalizují krádeže národních rezerv a tak dále. A ve výsledku všechny tyto snahy zabránit vzestupu soupeřů nyní zajistí, že zbytek světa již nebude moci žít pod americkým hegemonem.
LS: Ano, souhlasím. Jsou tu dvě věci. Jedna se mi jeví jako nevyhnutelná, mocnosti vznikají a zanikají a s tím se nedá moc dělat, je to důsledek hospodářského růstu, důsledek idejí a tak dále. Čína je tedy jednou z vůdčích mocností a to se muselo stát. A znamená to, že kontrola Spojených států nad celým systémem musela oslabit. Myslím, že to je nevyhnutelný fakt a my bychom měli být schopni se s tím smířit mírovou cestou, a ne válkou, válečným způsobem. Zároveň říkám, že jsme si to částečně způsobili sami, protože jsme tento proces urychlili uvalením hospodářských sankcí na země, které považujeme za možné nebo skutečné nepřátele, a to urychlilo rozpad globálního systému a značně ztížilo dosažení dohody a spolupráce mezi velmocemi ohledně budoucnosti systému a toho, jak by měl fungovat. Rozpadá se Světová obchodní organizace, rozpadá se systém SWIFT, uvalují se ochranná opatření, musíte chránit své zásobovací trasy a nesmíte poskytovat technologie svým možným nepřátelům. To narušuje celý systém komparativních výhod, na kterém je založen volný obchod jako hospodářský systém. Takže směřujeme tímto směrem a pro mě je to naprosto děsivé, protože na domácím poli je důsledkem zbrojení Evropy a dalších zemí, aby se rozvinuly domácí zdroje zbraní, které budeme potřebovat v potenciální bitvě s našimi nepřáteli. Tedy opětné vyzbrojování, já tomu říkám vojenské keynesiánství, je na vzestupu. Nikdy tomu neříkají keynesiánství, protože tomu nevěří, nikdy nezmiňují Keynese, ale myslím, že prezident Eisenhower to v roce 1961 velmi přesně popsal – pojmenoval to jako vojensko-průmyslový komplex a ve svém posledním prezidentském projevu před tím varoval. A my to máme. Domácí vojensko-průmyslový komplex roste. Pokud máte vojensko-průmyslový komplex, pak je to v rozporu s volným obchodem (viz pozn. na konci článku).
GD: Ano, proto je současnost tak děsivá, poněvadž si dokážete představit, jak se to může vyvíjet, když se podíváte zpět na 19. století, na rozložení moci, které umožnilo, aby globalizace fungovala mírumilovně, a pak to skončilo první válkou. Takže vidíme oživení průmyslové konkurence v boji o světový produkt, jak je tomu v případě Číny a USA, a samozřejmě vidíme, jak se to promítá do remilitarizace a jak se mění rétorika. A to vidíme nyní v Evropě, kde směřujeme k vojenskému keynesiánství. Vůbec se neřeší, proč globalizace skončila, přichází se výhradně s jednoduchými vysvětleními – že se na východě objevil zlý člověk, takže potřebujeme hlavně dostatek zbraní, abychom ho zničili, a pak se vše vrátí do starých kolejí. Je jasné, kam to směřuje… Ale zeptám se: Máte dojem, že unipolární moment a americká hegemonie stejně jako širší liberální mezinárodní řád nebyly nikdy skutečnosti udržitelné?
LS: Ne, nikdy to nebylo udržitelné, bylo to udržitelné jen díky faktům moci. Ne díky idejím, ideje se podle mě nestaly univerzálními, ale moc byla univerzální. Jakmile moc začala slábnout, pak se podle mě projevilo, že to není udržitelné. Britové rádi věří, že Pax Britannica byla směsicí tvrdé a měkké síly. A samozřejmě tam byla i nějaká měkká síla, hodně se přijímaly britské ideje, univerzální liberalismus, ale nezapomeňte, že Pax Britannica ve velké míře závisela na Britském impériu. Nespoléhalo se jen na benevolentní britské námořnictvo, které hlídalo moře a zastavovalo piráty. Britské impérium ve skutečnosti zahrnovalo čtvrtinu světa. A to byla ta tvrdá část Pax Britannica. Amerika měla k dispozici podobnou tvrdou sílu mezi lety 1945 a 1950 a pak v roce 1990. Chci tím říct, že politikové nyní používají jazyk univerzalismu, ale nemají tvrdou sílu, aby jej prosadili. Takže dochází k hrozivému zhroucení jakékoli inteligentní rétoriky. Nechápu to. Mají naši politici vůbec mozek, nebo jsou tak uvězněni ve svých myšlenkových schématech, že nedokážou jasně vidět realitu? Skutečnost je taková, že žijeme v multipolárním světě a musíme se naučit spolupracovat, abychom v něm přežili.
GD: Ano, klíčovou roli v dnešní krizi, zdá se, hraje mimořádně nízká kvalita politického vedení, kdy politici buď neříkají, co si myslí, nebo zkrátka nevědí, což je dosti znepokojivé. Zároveň je dnešní situace pro mnoho lidí matoucí, protože se domnívají, že Čína mohla klidně růst pod hegemonií USA, jak se jí to dařilo přinejmenším od počátku 80. let až do současnosti. Mnozí tedy předpokládali, že Číňané budou velmi spokojeni s tím, že budou i nadále žít pod americkou ochranou. Vidíme ovšem, že právě to, že se jim daří, podkopává americkou hegemonii, tedy pokud bude Čína prosperovat, pak už nebude existovat hegemonie USA.
LS: Ano, podkopává to americkou hegemonii, protože Spojené státy poskytovaly velmi bezpečný trh pro čínský export a tento vztah vyhovoval oběma zemím. Číňané měli s USA přebytek vývozu a své dolary ukládali v amerických státních dluhopisech, což umožnilo domácí expanzi ve Spojených státech. Byl to tedy symbiotický vztah, ale rozpadl se, protože Američané si nakonec uvědomili, že ztrácejí veškerou svou průmyslovou kapacitu, nebo ne úplně celou, ale hodně ji vyprazdňují. Doporučil bych lidem, aby si přečetli dokument nazvaný Prezidentská agenda, který dal dohromady jeden z Trumpových poradců, myslím, že byl oficiálně zveřejněn letos, v němž se píše, že příčinou pádu Ameriky není nepřátelství ze strany Číny, nýbrž sobectví našich kosmopolitních elit. Přesně takto Trumpova administrativa popsala to, jak byla tato elita lhostejná k vyprázdnění amerického průmyslu, a tím ospravedlňuje cla a začátek celní války. Bylo zřejmé, že k tomu dojde. Amerika nemohla pokračovat v poskytování všech těchto služeb, služeb silného dolaru zbytku světa, když dolar neustále slábnul kvůli rostoucímu přebytku dovozu. To je ten rozpor.
GD: Ano, vzpomínám si, že začátkem tisíciletí bylo hlavním tématem na univerzitě to, jak jsou USA a Čína vzájemně závislé, ale samozřejmě vždy šlo o udržitelnost této závislosti, protože, jak naznačujete, každý rok se výrobní síla továren přesouvala z USA do Číny, každý rok putovalo více dolarů z USA do Číny a Číňané stoupali v globálních hodnotových řetězcích a ovládali stále pokročilejší technologie. Číňané mezitím sledovali USA, a to už od dob Teng Siao-pchinga, říkali, že jsou i nadále zadržováni, a obávali se unipolární a univerzalistické vize USA. Říkali, že je tu vzájemná závislost, ale není to udržitelné, důvěra se stále snižuje a jak se přibližovala moc obou stran, bylo tak nějak předvídatelné, že se to zlomí… Ovšem argument Trumpovy administrativy, že kosmopolitní elity v podstatě potopily USA, odpovídá myšlenkam Friedricha Lista – že totiž kosmopolitní elity nezohlednily politickou realitu a nechaly se unést svými vlastními ekonomickými liberálními ideály.
.
Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)
.
Poznámka red. k vojensko-průmyslovému komplexu a volnému obchodu, shrnutí důvodů, proč jsou v rozporu:
1. Vojensko-průmyslový komplex potřebuje státní zásahy, ne volný trh. Volný obchod předpokládá:
- minimální zásahy státu,
- mezinárodní konkurenci,
- výrobu tam, kde je nejefektivnější.
Naproti tomu zbrojní průmysl nemůže fungovat jako běžný trh, protože:
- armády nakupují hlavně z národních důvodů, ne podle ceny,
- stát musí garantovat zakázky, protože bez nich by firmy vůbec nepřežily,
- zbrojní firmy jsou často chráněné před konkurencí zahraničních výrobců.
Zbrojní průmysl tedy vyžaduje protekcionismus, státní dotace a politické rozhodování. To je přesný opak pravidel volného trhu.
2. Militarizace tlačí na autarkii a blokové hospodářství. Pokud stát očekává konflikt nebo roste napětí mezi bloky, začne:
- chránit „strategická odvětví“ (ocel, energetiku, zbrojovky, elektroniku),
- omezovat závislost na cizích dodavatelích,
- přesměrovávat výrobu zpět domů („reshoring“),
- budovat zásoby, kontrolovat dodavatelské řetězce.
To vede k rozpadu globální specializace a volného obchodu, protože strategické sektory nemohou být závislé na cizím dodavateli – natož na potenciálním soupeři.
3. Vojenské napětí narušuje důvěru – základ globalizace. Globalizace funguje, jen pokud státy počítají s mírem. Když ale roste hrozba konfliktu, vzniká:
- snaha uzavírat se do vlastních bloků,
- sankce,
- omezení technologií,
- regulace pohybu kapitálu.
Zhoršuje se tedy mezinárodní prostředí natolik, že obchod a investice už nejsou bezpečné – a opět mizí podmínky pro volný obchod.
4. Vojensko-průmyslový komplex potřebuje nepřítele, globalizace partnera. Volný obchod stojí na předpokladu, že státy jsou vzájemně prospěšní partneři. Vojensko-průmyslový komplex prosperuje jen tehdy, když existuje:
- soupeření,
- pocit ohrožení,
- zbrojení,
- konflikty či příprava na ně.
To je logicky v rozporu s logikou globalizace, která potřebuje důvěru a mírovou spolupráci.
Napsat komentář