Pokračujeme v uveřejňování jednotlivých kapitol knihy francouzského politologa a spisovatele Oliviera Delorma 30 bonnes raisons pour sortir de ľEurope. Jedná se o politicko-historickou esej, která je rozdělena do dvou částí.
V první části – „Abychom skoncovali s propagandou – co Evropa není“ – autor rozebírá mýty o Evropské unii. Tvrdí, že EU není ani zárukou míru, ani nástrojem spolupráce národů, ale projektem, který od počátku sloužil ekonomickým a geopolitickým zájmům silnějších států a USA. Poukazuje na to, že evropská integrace vznikla v kontextu studené války a závislosti na americké moci – Marshallův plán a vytvoření OEEC podle něj nastartovaly proces podřízenosti Evropy. „Evropská mírová myšlenka“ je podle Delorma propaganda zakrývající trvalou hegemonii a soupeření. Kritizuje také euro jako nástroj ideologické kontroly a nezvládnutý experiment, který ničí ekonomiky jižní Evropy – zejména Řecka.
Druhá část – „Co ve skutečnosti je Evropa“ – popisuje podle autora skutečnou podstatu Evropské unie: elitářský, nedemokratický a technokratický projekt řízený „kněžstvem“ eurobyrokracie. Delorme používá paralelu s katolickou církví – Evropa má svá dogmata, své svaté (J. Monnet, R. Schuman, A. de Gasperi) a svoje inkvizitory, kteří vylučují každý kritický hlas. Podrobně rozebírá životopisy zakladatelů Evropského společenství a tvrdí, že jejich ideologické a konzervativní kořeny měly blíže k autoritářství než k demokracii.
Celkově jde o kritickou analýzu evropského projektu, psanou s – vpravdě francouzským – ironickým a bojovným stylem (není třeba se ho bát!), která spojuje historické příklady, ekonomickou argumentaci a politickou výzvu k „dekolonizaci Evropy Evropany samými“. Kniha vyšla již v roce 2016, ale aktuální je (pořád, ale možná) právě teď, v souvislosti s prohranou válkou na Ukrajině a s tím, jak EU stupňuje agresivitu vůči některým svým rozumnějším státům, které nesouhlasí s jejím současným směřováním.
.
IV
Evropa není evropská, je to výtvor studené války
Když Evropa v roce 1945 vycházela z války, Spojené státy se nacházely v dominantní pozici v ekonomické a měnové oblasti: v Bretton Woods v roce 1944 prosadily dolar jako mezinárodní měnu namísto kooperativního systému založeného na neutrálním standardu, který navrhl a obhajoval Angličan Keynes (viz kapitola XXIII). A na strategické úrovni měly monopol na atomové zbraně. Proti nim stály v Evropě pouze oslabené státy, které se musely znovu vybudovat a které, v případě Francie a Spojeného království (to druhé bylo svázáno dluhem uzavřeným s Washingtonem během války), čelily konfliktům spojeným s dekolonizací. Spojené státy se tak ocitly v situaci, kdy mohly prosadit starý projekt, který se jim nepodařilo prosadit v roce 1919: co nejširší otevření evropských trhů americkému zboží a kapitálu a jejich volný přístup k surovinám z koloniálních impérií, to vše bez nutnosti rušit ochranu amerického trhu. Tento cíl je o to důležitější, že aby se zabránilo recesi, je třeba najít odbytiště pro válečný průmysl, jehož kapacity neustále rostly a který bude částečně převeden na jinou výrobu. Včera, stejně jako dnes s Translatlantickou zónou volného obchodu (TAFTA)i – poslední etapou realizace tohoto starého projektu -, nebyl volný obchod nikdy vzájemně výhodným systémem, ale mocným prostředkem dominantní ekonomiky k potlačení těch slabších.
V tom spočívá celý význam Marshallova plánu (poskytnutí amerických úvěrů, které budou sloužit především k nákupu amerických produktů). A to je důvod, proč po odmítnutí Bretton Woods, který zaváděl dolar jako měnu mezinárodního obchodu, SSSR ukládá zemím ve své sféře vlivu, aby tento plán odmítly.
Od ledna 1947, díky vytvoření bizóny spojením americké a britské okupační zóny v Německu, ke které byla Francie nucena připojit svou v červnu 1948, Američané ovládají většinu německých výrobních kapacit – které bombardování poškodilo jen částečně, zejména německé pobočky amerických podniků zůstaly z velké části zachovány – a zároveň na Spojené státy přesměrovávají německý obchod, který byl dříve z velké části zaměřen na Evropu, zejména střední a východní.
„Evropský projekt“ nelze pochopit bez zohlednění této nové situace. Byly to ostatně Spojené státy, které jako protihodnotu za Marshallovu „pomoc“ požadovaly vytvoření první takzvané evropské organizace. Od dubna 1948 bude Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), která se v roce 1961 stala Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) pověřena rozdělováním amerických úvěrů a materiálu mezi evropské země, ale také (nebo hlavně) otvíráním jejich trhů americkým výrobkům snížením celních bariér a odstraněním ochranných opatření (kvóty, dovozní omezení), sjednocením právních předpisů a zrušením bilaterálních obchodních dohod, které nebyly denominovány v dolarech. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), založené v roce 1951 z iniciativy Jeana Monneta, osoby úzce spjaté s americkými zájmy (viz kapitola XII), nemělo jiný cíl. Záminkou je velmi stará a velmi mylná liberální myšlenka, že rozšíření kapitalistických vazeb zabrání válkám. Ve skutečnosti ESUO pouze prodlužuje – pod rouškou evropanství – vznik kartelu mezi německými, francouzskými, belgickými a lucemburskými oceláři z roku 1926 (Mezinárodní ocelářská dohoda), jakož i dohody uzavřené během okupace mezi zaměstnavateli nacistického Německa a vichystické Francie – přičemž vyměnila nadvládu Říše za nadvládu nového amerického impéria.
Tato ESUO, iniciovaná „Schumanovým prohlášením“ pět let po skončení světové války, neslouží ani tak k zabránění nové francouzsko-německé válce, která je nemožná kvůli studené válce, jako spíše k tomu, aby byla prostřednictvím evropské integrace odstraněna všechna omezení uvalená na německý ocelářský průmysl (nejvíce spjatý se Spojenými státy v poválečné Evropě), jehož vedoucí představitelé se velmi zasloužili o nástup Hitlera, podporovali ho až do konce a Američané je znovu dosadili do vedoucích míst, jakmile skončila fraška s denacifikací.
Takto bude Vysoká rada ESUO, technokratický a nadnárodní orgán vedený Monnetem, spravovat, nad státy, klíčový sektor poválečného hospodářství. Zastupovala je v rámci OEEC a při „kolech“ jednání, která následovala po podpisu Všeobecné dohody o celních sazbách (GATT) v Ženevě v roce 1947. Poté, co podpořily projekt ESUO, byly Spojené státy první, kdo ho „uznal“ a jednal s její Vysokou radou, zatímco ta otevřela své první zahraniční zastoupení ve Washingtonu.
Stejně jako dnes v případě TAFTA je totiž je mnohem snazší vyvíjet tlak na jediný technokratický orgán, který se nemusí zodpovídat lidu, než vyjednávat s několika vládami zvolenými v všeobecných volbách. Poté, co prosadily nahrazení polského uhlí (které bylo mnohem kvalitnější) americkým uhlím (jehož mělo nadprodukci) v dovozu ESUO, poskytly Spojené státy v roce 1953 půjčku, jejíž protihodnotou bylo zvýšení nákupu jejich uhlí, jehož cena byla snížena díky dotacím na dopravu. Důsledkem tohoto vývozu americké nadprodukce bylo to, že země ESUO musely uzavřít své vlastní doly: tak funguje „Evropa“ od svých počátků. A Římské smlouvy z roku 1957, i když bylo nutné ustoupit od nadnárodnosti, aby je přijala francouzská veřejnost, která zmařila Evropské obranné společenství (EDC), vycházejí ze stejné inspirace.
Pokud jde o EDC, jedná se o projekt, v němž se americká podstata „evropské integrace“ jeví v krystalicky čisté podobě. Připomeňme si chronologii, která je jako začasté poučná: 11. června 1948 republikánský senátor Vandenberg prosadil rezoluci – revoluční v historii Spojených států, jejichž zahraniční politika vždy vycházela z principu odmítání trvalých spojenectví – která vládě umožňovala vstoupit do systému spojenectví v době míru a mimo americký kontinent. Poté, 4. dubna 1949, byla podepsána Severoatlantická smlouva; v květnu západní spojenci vytvořili Spolkovou republiku Německo, což vedlo k vyhlášení Německé demokratické republiky v říjnu; 25. června 1950 zaútočila Severní Korea na jih od 38. rovnoběžky a dosáhla ohromujících úspěchů; v prosinci se Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) vybavila stálou vojenskou strukturou (jejíž velitelství se usídlilo v Rocquencourt v departementu Yvelines) a výměnou za nasazení svých vojsk v Evropě dosáhly Spojené státy toho, že evropské armády byly podřízeny jejich velení. Poté „výbor moudrých“ – jakou náhodou mu předsedá Monnet! – vymýšlí „politický orgán“, který byl vytvořen v roce 1952 na konferenci v Lisabonu (protože Portugalsko, nejstarší diktatura v Evropě, je zakládajícím členem této organizace na obranu „svobodného světa“), s evropským generálním tajemníkem, aby se vytvořila iluze sdílení odpovědnosti, s tím ovšem, že tento tajemník bude vždy jen poslušným vykonavatelem vůle Washingtonu.
Od roku 1950 však Američané také požadují znovuvyzbrojení Německa, aby mohli poslat do Koreje část svých vojsk rozmístěných v Evropě. Ale pouhých pět let po Hitlerově kapitulaci nebylo evropské veřejné mínění, v němž Wehrmacht nezanechal jenom dobré vzpomínky, příliš nadšené z obnovení německé armády, která nemusela být nutně tvořena ani řízena zapálenými antinacisty. Zejména ve Francii strany systému IV. Republiky – od přeživších z Vichy po socialisty –, které nemají žádné výčitky svědomí podřídit se Spojeným státům, jasně vidí volební nevýhodu vyplývající ze znovuzrození německé armády. Komunisté a gaullisté, kteří stojí mimo systém, se totiž ostře staví proti a úspěšně mobilizují veřejné mínění.
Monnet, nenahraditelný americký pomocník, proto vymýšlí řešení. Stejně jako sepsal prohlášení, které 9. května 1950 přečetl Robert Schuman a které odstartovalo projekt ESUO, sepisuje i prohlášení, které 24. října přečte René Pleven. To počítá se zřízením „evropské“ armády pod velením NATO, do níž by byly začleněny německé jednotky na úrovni divizí, pod vedením evropského ministra obrany, se standardizovanou výzbrojí a jednotnou uniformou – členské státy by však měly právo si ponechat koloniální síly mimo EDC / NATO. Víme, co se stalo s touto „evropskou“ armádou, která nebyla ničím jiným než armádou evropských pomocných sil pod americkým velením: vláda Antoine Pinayeho (bývalého člena Národní rady ve Vichy) podepsala smlouvu o EDC 27. května 1952, ale tváří v tvář tvrdému odporu gaullistů a komunistů, k nimž se přidali poslanci stran podporujících křehké většiny, kteří včas pochopili, že neexistuje legitimní armáda, která by nebyla závislá na nějakém státě a neposlouchala demokratickou vládu, přechodní a vyměnitelní ministři odkládají ratifikaci a pokoušejí se o nové vyjednávání… Američané jsou rozhořčeni: na západním summitu na Bermudách v prosinci 1953 se „zapomene“ zahrát Marseillaisa při příjezdu tehdejšího předsedy Rady Josepha Laniela, a jeho ministr zahraničních věcí Georges Bidault je vystaven tlaku, který hraničí s výhrůžkami – Claude Bourdet nazval svůj úvodník ve France Observateur: „Potřebujeme Cambronna!“ Nakonec EDC žalostně ztroskotalo ve francouzském parlamentu při hlasování o procedurálním návrhu (ani ne o návrhu v meritu věci), v němž Pierre Mendès-France, který neuspěl v získání nových úprav od ostatních Evropanů a který sám byl více než zdrženlivý ohledně charakteru smlouvy, dbal na to, aby svou vládu nezavazoval k odpovědnosti.
Ve skutečnosti žádný projekt takzvané „evropské integrace“ neměl nikdy jiného iniciátora než Spojené státy, skrytého sjednotitele, o kterém hovořil de Gaulle v textu uvedeném v úvodu této části. Tak již 11. června 1965 memorandum evropské sekce amerického ministerstva zahraničí nařizovalo Robertu Marjolinovi, Monnetovu stínu, viceprezidentovi (1958–1967) Evropské komise, jejímž předsedou byl Hallstein (viz kapitola XI), „pokračovat v měnové unii potají (nebo lstivě). Doporučuje zabránit jakékoli diskusi až do okamžiku, kdy „přijetí těchto návrhů bude prakticky nevyhnutelné“ii“.
Abychom pochopili, že se nic nezměnilo, stačí se podívat, jak probíhala jednání o TAFTA, nebo jak Obama zasáhl do debat o referendech v Řecku a Velké Británii v letech 2015 a 2016. A stačí si přečíst velmi znepokojivé prohlášení ze summitu NATO, který se konal ve Varšavě ve dnech 8. a 9. července 2016, aby bylo jasné, že nejen to, co se běžně nazývá Evropa, je produktem minulé studené války, ale že Evropská unie je společně s NATO napořád nástrojem studené války.
Poznámky:
i Viz zejména kapitoly VI a XXV.
ii Ambrose Evans-Pritchard, „Euro-federalists financed by US spy chiefs“, The Telegraph, 19. září 2000.
Napsat komentář