Pokračujeme v uveřejňování jednotlivých kapitol knihy francouzského politologa a spisovatele Oliviera Delorma 30 bonnes raisons pour sortir de ľEurope. Jedná se o politicko-historickou esej, která je rozdělena do dvou částí.
V první části – „Abychom skoncovali s propagandou – co Evropa není“ – autor rozebírá mýty o Evropské unii. Tvrdí, že EU není ani zárukou míru, ani nástrojem spolupráce národů, ale projektem, který od počátku sloužil ekonomickým a geopolitickým zájmům silnějších států a USA. Poukazuje na to, že evropská integrace vznikla v kontextu studené války a závislosti na americké moci – Marshallův plán a vytvoření OEEC podle něj nastartovaly proces podřízenosti Evropy. „Evropská mírová myšlenka“ je podle Delorma propaganda zakrývající trvalou hegemonii a soupeření. Kritizuje také euro jako nástroj ideologické kontroly a nezvládnutý experiment, který ničí ekonomiky jižní Evropy – zejména Řecka.
Druhá část – „Co ve skutečnosti je Evropa“ – popisuje podle autora skutečnou podstatu Evropské unie: elitářský, nedemokratický a technokratický projekt řízený „kněžstvem“ eurobyrokracie. Delorme používá paralelu s katolickou církví – Evropa má svá dogmata, své svaté (J. Monnet, R. Schuman, A. de Gasperi) a svoje inkvizitory, kteří vylučují každý kritický hlas. Podrobně rozebírá životopisy zakladatelů Evropského společenství a tvrdí, že jejich ideologické a konzervativní kořeny měly blíže k autoritářství než k demokracii.
Celkově jde o kritickou analýzu evropského projektu, psanou s – vpravdě francouzským – ironickým a bojovným stylem (není třeba se ho bát!), která spojuje historické příklady, ekonomickou argumentaci a politickou výzvu k „dekolonizaci Evropy Evropany samými“. Kniha vyšla již v roce 2016, ale aktuální je (pořád, ale možná) právě teď, v souvislosti s prohranou válkou na Ukrajině a s tím, jak EU stupňuje agresivitu vůči některým svým rozumnějším státům, které nesouhlasí s jejím současným směřováním.
.
III
Evropa neznamená mír…
Když dojdou argumenty, správný europeista se nakonec vždycky vytasí s argumentem, o kterém si myslí, že je nezvratný: ano, možná máte pravdu, ale každopádně Evropa znamená mír.
Bylo by to pěkné, ale není tomu tak.
Za prvé proto, že Evropa nemá žádný podíl na rovnováze sil, která jako jediná zaručovala stav bez války v Evropě v letech 1945 až 1990, a za druhé proto, že nese tíživou odpovědnost za války o rozbití Jugoslávie.
Schumanova deklarace, která zahájila takzvanou „evropskou integraci“, pochází z 9. května 1950. 22. srpna 1949 vybuchla v Kazachstánu první sovětská atomová bomba. Je třeba říkat ještě něco víc?
5. června 1947, v reakci na občanskou válku, do které britská politika v Řecku vtáhla řecké komunisty, oznámil americký ministr zahraničí Marshall plán ekonomické (a vojenské) pomoci evropským zemím, aby zabránil tomu, že – podle americké rétoriky – zoufalství povede k chaosu. Země sovětského bloku, který se právě konsolidovaly, tento plán odmítly a 25. února 1948, když československá vláda, v níž ještě zasedali „buržoazní“ ministři, byla nakloněna jej přijmout, „pražský puč“ definitivně začlenil Československo do „socialistického tábora“. Poté, 16. října 1949, skončila řecká občanská válka: Stalin měl atomovou bombu a již nepotřeboval řecké komunisty jako trn v patě Američanů.
Od té doby rozdělení Evropy na dva bloky již nelze zpochybnit a každý je „pánem ve svém domě“, jak ukážou dvě berlínské krize, sovětské intervence v Maďarsku a Československu, vyloučení komunistů z vlád západní Evropy a státní převrat v Řecku v roce 1967. V tomto procesu nehraje Schumanova deklarace vůbec žádnou roli, přichází až po tom, co je již vše rozhodnuto. A v tomto evropském geostrategickém kontextu je francouzsko-německá válka prostě nepředstavitelná: Kdo by si mohl myslet, že by ji americký poručník, který rozděluje úvěry a zbraně, mohl připustit! Nemluvě o tom, že Německo je odzbrojeno a Francie má dost starostí s Indočínou. Pokud jde o válku mezi oběma Evropami, riziko jaderné apokalypsy ji vylučuje.
To, co zajišťovalo mír v Evropě až do roku 1990, nebyla Evropa, ale rovnováha strachu. Je to možná méně romantické, ale je to realita.
Jakmile byla tato rovnováha narušena, válka se na kontinent opět vrátila a Evropa hrála roli podněcovatele. Pod tlakem, aby znovu získala své slovinské a chorvatské zadní dvorky – kde chorvatští ustašovští spojenci nacistů mezi lety 1941 a 1944 bez skrupulí vraždili Srby a Židy –, se dobré Německo Helmuta Kohla 23. prosince 1991 rychle rozhodlo porušit rozhodnutí přijaté 16. prosince Evropskou radou zmrazit uznání samozvaných nezávislých republik. Bylo totiž zcela jasné, že Srbové, kteří tvořili většinu obyvatel regionů zvaných „krajiny“, někdejší oběti chorvatské genocidy, nepřijmou přeměnu vnitřních hranic federace, tedy bez politického významu, na mezinárodní hranice, které z nich učiní menšinové občany chorvatského státu popírajícího ustašovskou genocidu. Francie a Anglie proto dosáhly toho, aby bylo toto uznání podmíněno stanovením kritérií, která by nové státy měly dodržovat, a poté ověřením, že je dodržují. Tím, že na to nebralo ohled, nedávno sjednocené Německo nyní poprvé ukázalo, jak důvěřuje evropskému rámci, když ten není zajedno s jeho ambicemi. Poté Evropa sehrála rozhodující roli při vypuknutí konfliktu v Bosně a Hercegovině. Vzhledem k tomu, že tato republika byla obývána třemi menšinami, byla dosud rozhodnutí přijímána pod podmínkou, že s nimi souhlasí většina každé z nich. Evropská komise pod předsednictvím Roberta Badintera však rozhodla, že nezávislost bude záviset na většině celého obyvatelstva. A to, co mělo přijít, také přišlo. Spojenectví nejpočetnější menšiny (muslimské) s nejméně početnou (chorvatskou a katolickou) vnutilo srbské a pravoslavné menšině osud, který tato menšina odmítala. Z toho vzešla válka v Bosně, její zvěrstva a etnické čistky.
To však v žádném případě neomlouvá politiky, kteří tyto situace zneužili, ani vojáky a milicionáře, kteří v terénu páchali zločiny – mezinárodní spravedlnost se však nijak nevyznamenala (to je eufemismus) tím, že zprostila viny řadu Chorvatů, bosenských Muslimů a Kosovarů, kteří se dopustili zločinů stejně závažných jako Srbové, které odsoudila. Původní politická odpovědnost za tyto jugoslávské války za odtržení však z velké části spočívá v rozhodnutích tehdejšího Evropské společenství. Výsledkem byla etnická čistka Srbů z krajin a v Bosně a Hercegovině vytvoření tří de facto států, absurdního institucionálnímu bludišti pod dohledem euro-mezinárodní správy, která již více než 20 let není schopna najít udržitelné a proveditelné řešení otázky, kterou bylo možné vůbec neotevírat, s tím, že bylo možné buď jednat o zachování obnovené federace, nebo o „národních“ hranicích přijatelných pro všechny. Poté, pod záminkou sjednocení Evropy, bylo podpořeno vytvoření šesti států a některým (Chorvatům, bosenským Muslimům, bosenským Chorvatům) byla přiznána nezávislost, kterou jiným (Srbům z krajin a Bosenským Srbům) upřeli. Pak se Javier Solana, vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU, v roce 2002 tak snažil přeměnit zbytky jugoslávské federace na „Srbsko a Černou Horu“, což bylo předehrou k odtržení Černé Hory, že se jí začalo říkat Solanistán.
Zbývá pseudostát Kosovo, který EU do značné míry financuje, ale nemůže oficiálně uznat – vrchol nekonzistentnosti! – poněvadž několik jejích členů, kteří se potýkají s hnutími za odtržení, by to považovalo za velmi nešťastný příklad. Kosovo, které za naprosté lhostejnosti Evropy provádělo etnické čistky Srbů, je navíc zcela mafiánské (až po obchodování s lidskými orgány). Evropská politika totiž dosáhla jako svého nejvýraznějšího výsledku vytvoření rozsáhlé oblasti s převážně kriminální ekonomikou (Kosovo, Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Bývalá jugoslávská republika Makedonie). Bují zde všechny druhy kriminality: kradená auta, cigarety, drogy, obchod s lidmi… a nezapomeňme na zbraně, které po (snadném) překročení chorvatsko-slovinské hranice mohou díky Schengenským dohodám volně obíhat v EU a zásobovat zločinecké a teroristické sítě.
Za těchto okolností je tvrzení, že „Evropa znamená mír“, před rokem 1990 mystifikací a po tomto roce tragickou hloupostí. Nakonec odpovězme, a to se stejnou mírou absurdity, těm, kteří straší francouzsko-německou válkou po nevyhnutelném zániku Evropské unie, že to je nemožné, protože Francie disponuje jadernými zbraněmi… a Německo nikoli.
Napsat komentář