Dnešní Aurelienův esej navazuje na text z minulého týdne: západní svět podle Aureliena dospěl do bodu, kdy už jeho politický, hospodářský a společenský úpadek nelze zastavit běžnými reformami. Vládnoucí elity, které desítky let systematicky oslabovaly stát, rozkládaly průmyslovou základnu a podřizovaly společnost neoliberální logice krátkodobého zisku, dnes nemají ani schopnosti, ani vůli napravit škody, které samy způsobily. Západ se tak ocitá v situaci, kdy se celý systém začíná rozpadat vlastní vahou. A protože je moderní společnost nesmírně složitá a vzájemně provázaná, mohou i zdánlivě dílčí otřesy vyvolat řetězovou reakci s katastrofálními následky. Aurelien tak neočekává ani pozvolný a spořádaný úpadek, ani jediný revoluční převrat, ale sérii nepředvídatelných krizí, které mohou dosavadní uspořádání zásadně proměnit. Od současné politické třídy přitom žádnou záchranu nečeká. Určitou naději naopak spatřuje v místních společenstvích a v lidech, kteří se dokážou v mimořádných situacích chopit iniciativy. Na historických příkladech francouzského odboje a britské válečné mobilizace ukazuje, že skutečné vůdčí osobnosti často přicházejí odjinud než ze zavedených mocenských struktur. Rozhodující otázkou nadcházejících let proto podle něj nebude, kdo vyhraje volby, ale kdo bude ve chvíli skutečné krize ještě schopen něco užitečného udělat.
.
Minulý týden jsme se zabývali tím, jak západní profesně-manažerská kasta (PMC) a její politické vyjádření, Strana, postupně ovládly politický život na Západě a jak k tomu došlo. Konstatovali jsme, že mnohá tradiční politická témata, a vlastně i značná část evropských voličů, byly bez okolků odsunuty na smetiště „extremismu“. Upozornil jsem, že pokud by se nějaká levicová strana (jako příklad jsem uvedl Mélenchonovu Nepoddajnou Francii – LFI) někdy přiblížila k převzetí moci, mohli bychom očekávat návrat do intelektuálních stok studené války. Prozatím se však jedovaté útoky Strany zaměřují především na ty, které označuje za „krajní pravici“, nebo prostě na lidi, kteří říkají či dělají něco, co údajně tuto amorfní entitu „posiluje“. Paradoxním, ale docela logickým výsledkem je, že v mnoha evropských zemích vznikla pomyslná „krajní pravice“ složená ze stran a voličů, jejichž názory byly historicky považovány za umírněné. Zároveň to posílilo všechny strany, které skutečně naslouchají obavám voličů, jak to kdysi dělávala levice, místo aby je arogantně odmítaly a ty, kdo je vyslovují, označovaly za „rasisty“ či ještě něčím horším.
Tvrdil jsem, a myslím, že je to nezpochybnitelné, že tento proces nemůže pokračovat donekonečna, a proto se musí v určitém okamžiku zastavit. Karta krajní pravice bude v nadcházejících letech při volbách nepochybně znovu vytažena, ale nejenže její síla v důsledku nekonečného opakování slábne, zároveň se tím až do téměř karikaturních rozměrů prohlubuje propast mezi politickými elitami a obyčejnými lidmi. Kartu krajní levice bude možná možné použít později, ale k tomu máme zatím hodně daleko. Podle mého názoru však ani jedna z těchto karet nedokáže zabránit nevyhnutelné změně.
Lidská povaha je ovšem taková, jaká je, a proto bez ohledu na to, jak upřímně si v teorii přejete změnu systému, existuje celá řada docela všedních důvodů, proč byste nechtěli, aby k ní došlo hned zítra. Pokud jste se narodili po roce 1980, jednoduše si nepamatujete dobu před neoliberalismem a bude pro vás obtížné si vůbec představit, jak by nějaká alternativa mohla vypadat. Existuje také zcela pochopitelná obava, že pokud je situace špatná už nyní, změna ji může snadno ještě zhoršit, místo aby ji zlepšila. V některých kruzích panuje masochistické (a historicky nepodložené) přesvědčení, že Oni budou vždy příliš mocní a každý pokus o změnu systému nevyhnutelně selže. Na druhé straně existuje také nihilistický přístup, který považuje Systém za beztak nenapravitelný a chce jej definitivně rozbít, a to nejlépe hned teď.
Dnes však budu vycházet ze závěru, že zásadní změna je nevyhnutelná. „Změnou“ mám na mysli významnou politickou a ekonomickou proměnu západních zemí, která může být postupná a reformní, náhlá a znamenající přerušení dosavadního vývoje, nebo může být kombinací obojího. Záměrně se vyhýbám zatíženému pojmu „revoluce“, protože ten s sebou nese nejrůznější předpoklady o tom, jak ke změně dojde a kdo ji uskuteční, což příliš zjednodušuje situace, které bývají velmi složité a mají různé příčiny. Ve skutečnosti při náhlých zlomech dochází mnohem častěji k rozpadu systému a následnému mocenskému vakuu, které může být různými způsoby vyplněno, ale také nemusí být vyplněno vůbec. První otázkou tedy je, zda tomu lze zabránit reformami.
Historie naznačuje, že výchozím bodem je síla či slabost samotného systému, včetně jeho schopnosti reformovat se. Zde si musíme přiznat, že většina historických soudů nejen příliš zjednodušuje význam pojmu „síla“, ale také zpětně hodnotí systémy jako silnější či slabší, než ve skutečnosti byly. Samozřejmě hodně záleží na kritériích. Nejjednodušším je dlouhověkost: dynastie Saúdů přežila celé generace svých kritiků a zatím se rozhodně nechystá skončit. Politický systém Libanonu, moderní obdoba šlesvicko-holštýnské otázky, stále nějakým způsobem, více či méně, funguje. Mezitím jsme na vlastní oči viděli vznik a zánik celých politických systémů (Irák, Afghánistán…). Vyvozovat obecné závěry je prakticky nemožné. Můžeme pouze říci, že systémy a režimy se drží tak dlouho, dokud představují nejméně špatnou alternativu nebo dokud je opozice ještě slabší. Mnohé africké režimy a politické systémy přežívají spíše díky absenci vážné opozice a konkurence než díky nějaké vlastní síle. Když systémy selhávají, bývá to zpravidla proto, že je vnitřní napětí oslabilo natolik, že už nedokážou čelit hrozbám pro své přežití. Některé z těchto hrozeb však mohou potřebovat velmi dlouhou dobu, než se jejich účinky projeví.
V této souvislosti je důležité nepropadnout politickému hračičkářství a nepředpokládat, že pouhé úpravy systémů dokáže špatnou situaci změnit v lepší. Například navzdory současnému chaosu ve Francii se struktura jejího politického systému od roku 1958 zásadně nezměnila. V prvních letech fungoval docela dobře. Proč tedy nefunguje dnes? Anebo Británie: mnozí by tvrdili, že tamní politický systém byl v posledních letech ve skutečnosti zdokonalen a modernizován, a přesto se dnes politický život země nachází ve stejně velkém chaosu jako ve Francii. A existují i další velmi podobné příklady. Strukturální a procedurální změny sice mohou mít příznivý nebo škodlivý vliv, ale těžko najdeme případ, kdy by sehrály rozhodující roli při řešení problémů. Zato existuje spousta případů, kdy strukturální změny problém ve skutečnosti ještě zhoršily. Dobrým příkladem je postupný převod pravomocí z Bělehradu na jednotlivé republiky a oblasti po Titově smrti. Měl uklidnit nacionalistické vášně v bývalé Jugoslávii, ale ve skutečnosti je jen posílil.
Ať už jsou tedy problémy jakékoli, odpověď nenajdeme v tom druhu administrativních úprav, které PMC tak miluje a které jsou ve skutečnosti jedinou věcí, již umí. „Reforma“, pokud je vůbec možná, může zahrnovat institucionální změny, ale nemůže se na ně omezovat. Dobrým příkladem je poměrné zastoupení, které bývá často předkládáno jako řešení politických patových situací. Zcela oprávněně se argumentuje tím, že v systémech bez poměrného zastoupení přichází většina hlasů vniveč, jen málo mandátů mění držitele, a mnoho voličů tak má pocit, že nemají skutečný podíl na politickém rozhodování. Poměrné zastoupení by alespoň teoreticky rozdělovalo mandáty podle odevzdaných hlasů. Ale i kdyby se podařilo dohodnout na nějaké obecně přijatelné variantě poměrného systému, výsledkem by byl nárůst počtu stran, zejména těch malých. Čím roztříštěnější a rozdělenější politický systém je, tím horší situace v něm při poměrném zastoupení vzniká. Problém totiž spočívá v samotném systému, nikoli ve volebním mechanismu. Ve Francii proto již několik desetiletí existuje myšlenkový proud, který volá po „šesté republice“ s poměrným zastoupením a většími pravomocemi parlamentu a argumentuje tím, že současný systém je příliš centralizovaný. To může být pravda, ale jak říkám kritikům, my už vlastně šestou republiku máme: v tom smyslu, že parlament tvoří velké množství vzájemně znepřátelených skupin, z nichž nikdy nelze sestavit stabilní většinu. Poměrné zastoupení situaci jen zhorší, protože základním problémem je roztříštěnost samotného politického systému.
Tuto malou odbočku jsem udělal proto, že je důležité zdůraznit, že má-li být reforma účinná, nemůže se omezovat na technické šťourání. Musí za ní stát silný politický impuls. Rozsáhlé administrativní reformy provedené v Británii ve druhé polovině 19. století lze studovat jako čistě technické operace, ale skutečný příběh spočívá v tom, že si politické a podnikatelské vrstvy uvědomily naléhavou potřebu modernizovat zchátralý a zkorumpovaný stát, aby se vyhnuly politickému a ekonomickému odsunutí na okraj Evropy. Na druhé straně Lamanšského průlivu byly školské reformy po roce 1870 základní součástí budování třetí republiky. Školství bylo vyňato z rukou církve a svěřeno speciálně vybraným mladým mužům a ženám, často pocházejícím z dělnické třídy, kteří představovali úderné oddíly sekularizace a modernity. Existují zajímavá technická srovnání se školskými reformami v jiných zemích, ale skutečně rozhodující bylo politické odhodlání republikánských stran ve Francii, které tuto věc odlišuje od ostatních.
Z historického hlediska předcházely zániku režimů a říší často pokusy o reformy, které však selhaly. Jedním ze známých příkladů je tanzimat, ambiciózní reformní program rozprostřený do několika generací, jehož cílem bylo modernizovat a pozápadnit Osmanskou říši. Zlepšila se náboženská rovnost a ochrana lidských práv, byly podniknuty kroky proti obchodu s otroky, armáda a byrokracie prošly zásadní reformou a tak dále. Narazilo to však na obrovský odpor těch, kteří mohli něco ztratit – zejména tradicionalistického duchovenstva – a reformy nakonec postupně vyšuměly. Někteří historici dokonce tvrdí, že urychlily následný rozpad říše. Zajímavý je kontrast s Japonskem ve stejném období, kde se podařilo prosadit rozsáhlé reformy navzdory tradičním mocenským strukturám. Jak habsburská říše (vytvořením dualistické monarchie v roce 1867), tak Romanovci (zřízením Dumy v roce 1906) uznali potřebu reforem, ale události je předběhly.
Přestože by reforma dnešních západních společností vypadala úplně jinak než v uvedených příkladech, a to i kdyby panovala shoda na tom, co vlastně „reforma“ znamená, stojí za to vyjmenovat tři naprosto nezbytné a nesmlouvavé podmínky, bez nichž žádný reformní program nemůže ani začít fungovat. První a nejzřejmější je široce sdílený a hluboce pociťovaný pocit krize. Jedním z hlavních důvodů všech školských reforem 19. století bylo, že složitost světa a nastupující technologický vývoj vyžadovaly kvalifikovanou pracovní sílu, kterou země jednoduše neměly, takže v sázce byla samotná jejich budoucnost. Existovaly také zvláštní faktory: pro Francouze to byla snaha skoncovat s intelektuální kontrolou a politickým vlivem církve, pro Japonce úsilí nestát se další kolonií a pro Osmany snaha udržet si vlastní kolonie. Pokud naše elity dnes vidí podobný problém, nedávají to nijak najevo. Vždyť umělá inteligence přece udělá všechno, že ano, včetně práce učitelů? A skutečně, kromě sporadických „krizí“, jejichž účelem se zdá být připravit chudé o to málo, co jim ještě zbývá, si PMC zjevně myslí, že všechno běží jako po másle a zbývá už jen vyhnat Putina z Kremlu a snížit cenu ropy.
Druhou podmínkou je tudíž shoda elit na tom, co je třeba udělat. To zase vyžaduje přinejmenším dostatečně silnou ústřední moc, která dokáže reformní program prosadit. Právě to vysvětluje relativní úspěch Japonska ve srovnání s relativním neúspěchem Osmanské říše. Rozšíření volebního práva na větší část obyvatel Evropy nemuselo být pro některé části elit nijak přitažlivé, ale přijaly je, protože pochopily, že je pro budoucnost nevyhnutelné. Souviselo to s potřebou široce rozšířené gramotnosti, která byla rovněž předmětem sporů, ale byla uznána za nezbytnou, pokud měly země vůbec někdy získat odpovídající pracovní sílu pro průmysl a státní správu. To zase znamenalo zakládání univerzit a dalších vysokoškolských institucí mimo stávající mocenské struktury a církev. Pro některé možná neatraktivní, ale považované za nezbytné a nevyhnutelné. Ve srovnání s tím se zdá, že dnešní elity se děsí už samotné představy, že by měly vůbec něco udělat, pokud nejde jen o předvádění činnosti naoko. Možná jste tento týden četli o problémech ve francouzském školství: nepokoje a demonstrace, napadání učitelů, zapalování škol. A pokud byste měli hádat, jak na to vláda zareagovala, a odpověděli byste, že zahájila vyšetřování, uspořádala schůzky a svolala výbory, pak jste to víceméně vystihli. Koneckonců časem problém sám zmizí. Nebo ne?
Třetí podmínkou je komplexní přístup k reformám. Nemám na mysli obrovské a složité plány, ale spíše to, aby byly důkladně promyšleny důsledky navrhovaných reforem a zároveň se uskutečnily další nezbytné a z nich vyplývající kroky. Západní společnost tuto schopnost do značné míry ztratila a v nejlepším případě se jen pošťourává v jednotlivých problémech. Je to zase proto, že západní elity už nepřemýšlejí dál než do příštího týdne a nejsou schopny udržet v hlavě dvě odlišné, ale související myšlenky současně. Velká politická a sociální reformní hnutí 19. a 20. století však tuto nezbytnou jednotu měla. Francouzská republika po roce 1870 věděla, že chce-li přežít, musí zlomit vliv církve, zejména na venkově, kde kněží svým farníkům říkali buď to, že hlasovat v republikánských volbách je smrtelný hřích, nebo přinejmenším to, že by měli volit kandidáta, který je vůči republice nejnepřátelštější. To znamenalo vytvořit od základů sbor vysoce motivovaných světských učitelů, kteří by s církví soupeřili. Aby to bylo možné, museli být vyškoleni a samozřejmě bylo nejprve nutné vybudovat instituce, které by je vzdělávaly. Studenti byli získáváni často z dělnické třídy, a protože republika nehodlala ztrácet čas, dostávali během přípravy plat. Poté odcházeli učit do škol, které byly mezitím vybudovány po celé zemi. Po definitivní odluce církve od státu v roce 1905 vláda vyslala do škol policisty a vojáky, aby odtud vyhnali jeptišky a kněze, kteří odmítali odejít.
Takové věci se už dnes nedělají, protože reforma je heslo, nikoli činnost, a často se uskuteční jen napůl. Typicky například africké státy poskytují mladým lidem vzdělání, ti pak opouštějí venkov a odcházejí do měst hledat práci, která tam není, což má často destabilizující politické důsledky. Není nutně spravedlivé vinit z této situace pouze vlády, ale dobře to ukazuje, že reformy musí jít ruku v ruce. Znepokojivé je, že určitá varianta tohoto jevu se nyní objevuje také na Západě.
Takže i kdyby se podařilo dohodnout na reformním plánu v nějaké oblasti (a abychom byli spravedliví, je těžké vůbec vědět, kde začít), chybí skutečná vize, schopnosti, strategie i skupina oddaných jednotlivců – tedy všechno, co bylo pro úspěch reformních programů vždy nezbytné. Takoví lidé se neberou odnikud (k tomuto bodu se ještě vrátím), ale potřebujete kritické množství lidí i odborných schopností a především politickou kulturu, která uvažuje přinejmenším v horizontu desetiletí. Pokud mohu soudit, například západní univerzitní systém během příštích deseti let z větší části zkrachuje a zhroutí se. Za pět let už možná překročí bod, za nímž nebude záchrana možná: schopní lidé budou odcházet, univerzity se budou stále hlouběji zadlužovat a studenti přestanou považovat vysokoškolský titul za nezbytnost. Co by bylo potřeba udělat pro reformu univerzit? V závislosti na konkrétní zemi možná snížit počet studijních míst o čtvrtinu nebo třetinu, uzavřít řadu univerzit, v některých případech zcela změnit systém financování, zbavit se dvou třetin administrativních pracovníků, zvýšit platy mladších akademických pracovníků, opustit model studentů jako spotřebitelů a rázně zrušit celé katedry, které nesplňují vážné akademické standardy. Drakonické? Samozřejmě, ale něco podobného by se muselo udělat. Jenže neudělá, a tak se západní univerzitní systém zhroutí.
Na první pohled se tento odpor vůči reformám může zdát zvláštní. Dobře, svou roli hrají zavedené zájmy, ale ty lze v mimořádných situacích překonat a v minulosti se to také podařilo. Naproti tomu mám často pocit, že dnešní vládnoucí třída vykazuje sklony hraničící se sebevražedností: vybudovala systém, který se pomalu sám ničí, pomalu požírá sám sebe a postupně spotřebovává to málo výrobních schopností, které ještě zbývají. Člověk by si přece myslel, že vládnoucí třída bude chtít mít alespoň slušně vzdělané obyvatelstvo, stejně jako její předchůdci před dvěma stoletími, ne? Ano, vzdělání představuje pro moc hrozbu, ale společnost, která nedokáže pořádně číst a psát, představuje jistě hrozbu ještě větší, jak ukazují současné události ve Francii.
Výsledkem toho všeho je, že reforma je ve skutečnosti nemožná. Vezměme si politiku. Politické systémy západních zemí byly zevnitř vyprázdněny: během deseti let od brexitu vystřídala Británie tolik premiérů jako za předchozích šedesát let. A jejich kvalita (s výhradou mírného optimismu ohledně Burnhama) stále klesala, přestože rozmanitost samotné politické třídy vzrostla k nepoznání. Seriózní hnutí usilující o reformu britské politiky by prostě mezi současnými či potenciálními politiky nedokázalo najít lidi s potřebnými schopnostmi a motivací. Ve Francii lidé sledují vyhlídky na prezidentské a parlamentní volby v příštím roce s jakousi fascinovanou hrůzou, s níž člověk pozoruje právě probíhající automobilovou havárii. Kandidaturu na prezidenta již oznámilo něco mezi dvaceti a pětadvaceti lidmi (podle toho, jak je počítáte) a výsledky prvního kola mohou být neuvěřitelně komplikované. Dva kandidáti postupující do druhého kola by se do něj mohli dostat s rozdíly pouhých zlomků procenta. Každopádně i zde, navzdory stejně obrovskému nárůstu rozmanitosti francouzské politické třídy, panuje stejně rozšířený pocit zoufalství nad kvalitou kandidátů. A je téměř jisté, že následné parlamentní volby vytvoří ještě rozdělenější a neakceschopnější Národní shromáždění, než je to současné, a sestavit vládu bude nemožné. Ani zde by žádný pokus o reformu, jakkoli vážně míněný, nikdy nenašel nezbytné předpoklady k úspěchu. Ve skutečnosti si myslím, že v politice platí obecné pravidlo: není možné skutečně reformovat systém pomocí stejných lidí, kteří jej v první řadě přivedli do dnešního stavu, i kdyby prošli nějakým nepravděpodobným obrácením na cestě do Damašku. Řešení, jak ještě uvidíme, často přichází zvenčí.
Úpadek politického systému má svou obdobu v bezohledném ničení schopností státu, včetně policie a armády, což se v případě nepopulární vládnoucí třídy zdá být upřímně řečeno hloupé. A namísto uspořádaného systému dovozu, vývozu a místní výroby máme dlouhé, složité a mimořádně křehké dodavatelské řetězce, jejichž účinnost závisí na tom, že všechno musí neustále dokonale fungovat. Pokud tomu tak není, západní státy už nemají příliš mnoho možností, jak s tím něco udělat. K určitému omezenému návratu výroby do domácích zemí dojít může, ale obnova západního průmyslu a výrobních kapacit obecně, a to ve velkém měřítku, je fakticky nemožná. (Totéž mimochodem pravděpodobně platí i pro zemědělství.) Než by se vůbec dalo začít, vyžadovalo by to mimo jiné desetiletý proces vzdělávání inženýrů všech oborů, investic do výrobních zařízení, obnovy učňovského vzdělávání a zajištění surovin. A teď na vás vyliji trochu studené vody: po násilnostech ve francouzských školách tento týden vláda oznámila, že bude financovat více učitelských míst. Jeden z největších nedostatků se týká učitelů matematiky, protože matematiku prostě nikdo nechce učit a odborná úroveň většiny čerstvě kvalifikovaných učitelů matematiky je znepokojivě nízká. Uvědomíme-li si, že budoucí inženýry a techniky, pokud vůbec nějací budou, učí matematiku dnešní učitelé, je těžké být ohledně vyhlídek na průmyslové oživení optimistický.
Mohl bych pokračovat dál, ale většinu z toho jste už pravděpodobně četli, alespoň po částech. Můj závěr je obecný: za podmínek, které se byť jen vzdáleně podobají těm současným, neexistuje žádný způsob, jak zastavit, natož zvrátit sociální, politický a ekonomický úpadek Západu, který probíhá od 80. let. V nejlepším případě můžeme doufat, že se nám podaří úpadek v některých oblastech zastavit. Problém však spočívá v tom, že jsme již z velké části překročili bod, kdy na záměrech ještě záleží, a žijeme uvnitř stroje, který se bez jakéhokoli lidského zásahu sám rozebírá. Bylo by uklidňující věřit, že to všechno má Někdo pod Kontrolou, ale jak dokazují stupidní prohlášení bohatých a mocných, jsou stejně bezradní jako všichni ostatní. Některé kroky – například opětovné zestátnění určitých služeb – si na vládách vynutí samotné okolnosti, protože alternativa bude příliš strašná, než aby se o ní dalo vůbec uvažovat. Nemůžete však znárodnit kdysi velká průmyslová odvětví, která už neexistují.
To všechno se samozřejmě dalo předvídat a také se to předpovídalo. Jakmile byly uvedeny do pohybu slepé procesy neoliberalismu, všechno se nevyhnutelně začalo ubírat směrem ke krátkodobému získávání ekonomické renty. (Velké jazykové modely lze považovat za jakousi metaverzi tohoto dobývání renty, nebo přímo za jeho ztělesnění. Brzy se budou živit jeden na druhém.) Souběžná likvidace schopností a efektivity státu znamenala, že se tato tendence mohla vymknout jakékoli kontrole a dnešní státy už nemají účinné prostředky, jak situaci zachránit, i kdyby k tomu existovala vůle. Právě proto považuji pirátství za užitečnou historickou analogii, protože bylo zcela parazitické a krátkodobě orientované. V době, kdy byly možnosti států omezené, provozovali piráti svou činnost ve velkém měřítku: Alžír byl ve skutečnosti nezávislým regentstvím pod osmanskou svrchovaností, jakýmsi žoldnéřským státem, který se živil pirátstvím a obchodem s otroky, a to až do francouzské invaze v roce 1830. Na nadnárodních společnostech, jejichž zdroje převyšují zdroje některých států, tedy není nic nového.
Vzhledem k těmto obtížím si lze představit dvojí možnou budoucnost. První je pomalý (nebo relativně pomalý) úpadek západních společností, který by v zásadě mohl trvat velmi dlouho. Druhou možností je Zlom, a hned vysvětlím, co tím myslím. Problém představy pomalého úpadku spočívá v tom, že žijeme ve fantasticky složité a vzájemně propojené společnosti, kde i poměrně malé změny v jedné oblasti mohou mít obrovské a nepředvídatelné důsledky jinde. Nemyslím si například, že lidé skutečně pochopili některé důsledky vyšších cen nafty a jejího nedostatku. Pokud zemědělci, kteří už jsou postiženi nedostatkem a vysokými cenami hnojiv, nebudou schopni dopravit svou úrodu na trh, protože si nemohou dovolit naftu nebo protože prostě žádná nafta nebude, co se stane v zemi, jako je Kanada nebo Spojené státy, s jejich obrovskými vzdálenostmi? Hromadný hladomor? Člověka to svádí říci, že něco takového přece „nikdo nedopustí“. Ale kdo tomu zabrání? Odkud se vezmou prostředky k nápravě? Kdo je schopen koordinovat zásobování rozsáhlých oblastí země potravinami pomocí koňských povozů nebo čehokoli jiného? Poprvé v historii se setkáváme s kombinací mimořádně složitého, křehkého, nestabilního a vzájemně provázaného světa a celé řady ekologických, surovinových, ekonomických a politických problémů, z nichž každý jednotlivě prokazatelně přesahuje schopnosti naší vládnoucí třídy. Riziko spočívá právě v této kombinaci faktorů, nikoli v závažnosti některého jednotlivého problému, například změny klimatu. Hladina moří stoupala i v minulosti, ale nikdy nestoupala ve světě, kde by pobřežní města jako Lagos a Bangkok s miliony obyvatel mohla být přes noc zaplavena. Nejde jen o to, že můžeme očekávat megakatastrofy, ale také o to, že neočekávaná kombinace událostí může vyvolat zcela nepředvídatelné a nebezpečné následky, které povedou k nezastavitelné kaskádě dalších důsledků.
Vezměme si jeden velmi všední, krátkodobý příklad. V poslední generaci došlo v důsledku neoliberální deregulace k obrovskému rozmachu nízkonákladové letecké dopravy a neustále vznikají a krachují nové letecké společnosti. Dokonce i lety mezi významnými evropskými metropolemi mohou být zadávány subdodavatelsky firmám, o nichž jste nikdy neslyšeli. Mnohá z těchto hlavních měst, v zemích, které se důkladně zbavily svého průmyslu, přitom už nemají téměř nic jiného než cestovní ruch, který drží jejich ekonomiky pohromadě, a značnou část jejich center tvoří byty pronajímané turistům. Šílená míra konkurence však stlačila ceny letenek dolů a dokonce i zavedené národní letecké společnosti dnes fungují na hraně přežití. Pokud chcete cestovat z nějakého velkého evropského města (třeba Berlína) do oblíbené víkendové turistické destinace (Benátky, Barcelona…), jediné přímé lety pravděpodobně nabídnou nízkonákladové společnosti, z nichž většina už bude na pokraji bankrotu. Některé už zkrachovaly a další je budou brzy následovat. Poměrně rychle se tak turistický průmysl v mnoha těchto městech prudce zmenší, restaurace a hotely se zavřou, centra měst odumřou a vzniknou početné skupiny nezaměstnaných migrantů (protože původní obyvatelé si už nemohou dovolit v těchto městech žít a pracovat).
Takové příklady by se daly násobit téměř donekonečna, ale myslím, že podstata je jasná. Tohle není pád Římské říše, která stahuje své legie z provincií. Nacházíme se v situaci nesrovnatelně větší složitosti a vzájemné závislosti, která by podle mého podezření přivedla současného Spenglera nebo Toynbeeho k nesrozumitelnému blábolení. Právě proto mluvím o „Zlomu“, protože může přijít kdykoli a v jakékoli podobě, nebo dokonce v několika podobách současně. Nejde jen o politickou krizi nebo ekonomickou krizi, konflikt či ekologickou krizi. Jde o různé a nepředvídatelné kombinace všech těchto jevů. Otázkou je, zda se s tím dá vůbec něco dělat. Přichází rozhodující chvíle, dobrá, ale není vůbec jasné, odkud se vezmou lidé schopní tyto problémy řešit. Teď už by mělo být zřejmé, že nepřijdou ze stávajících struktur politické třídy ani z nejvyšších pater byrokracie, ani z řad superhrdinů finančnictví a informačních technologií, kteří každý den dokazují, že se nic nenaučili a všechno zapomněli. Až začnou skutečně rozsáhlé bankroty společností spojených s „umělou inteligencí“ (podle většiny odhadů v roce 2027), nejenže s sebou strhnou velké části odvětví informačních technologií, ale jejich dopady na vlády, banky, akciové trhy a nesmírně složité globální dodavatelské řetězce mohou být cokoli od nepříjemných až po katastrofální. Odtud tedy žádnou pomoc nečekejte. Ostatně formální vlády už nemají zdroje ani schopnosti, aby mohly události nějak výrazněji ovlivňovat. Je to přirozený, byť ironický důsledek sebekastrace, kterou na sobě v posledních letech provedly.
Nacházíme se tedy v jedné z těch situací, kdy budeme muset sami udělat, co bude v našich silách. To znamená městské čtvrti a menší města (pravděpodobně nikoli velkoměsta), komunity a místní organizace. Místní samospráva bude pravděpodobně poslední fungující úrovní veřejné moci. A zde samozřejmě narážíme na zjevné problémy: společnosti a rodiny byly rozbity, velká část institucionálních schopností byla zničena, neexistují vůdčí osobnosti komunit v tradičním smyslu (a vlastně už téměř neexistují ani komunity samotné) a celé generace byly vychovány k tomu, aby si nade všechno cenily bezohledného individualismu.
A přece. O tom, jak společnosti a velké skupiny lidí zvládají katastrofy a mimořádné situace, už leccos víme. Zdaleka neplatí, že by katastrofy vyvolávaly anarchii a divošství. Dnes už existují celé police studií, které ukazují, že katastrofy ve skutečnosti podněcují lidi ke spolupráci a projevům altruismu. I když jsou naše společnosti hluboce zkaženy psychotickým liberálním individualismem, pravděpodobně si stále zachovávají schopnost spolupracovat. To samozřejmě předpokládá, že se poměry stanou opravdu špatnými, což podle mého názoru nastane. Zároveň to však ilustruje prostý zdravý rozum: existují věci, které prostě sami nezvládnete. Takové záležitosti, jako je distribuce potravin a vody, základní zdravotní péče nebo kolektivní bezpečnost, si jednotlivci jednoduše nemohou zajišťovat každý sám pro sebe. Sledujte jakoukoli velkou skupinu lidí, která čelí nějakému problému, nebo se do ní sami zapojte, a uvidíte, že se přirozeně vynoří vůdčí osobnosti. A nemusí to nutně být ti, kteří nejhlasitěji křičí.
Na druhé straně si musíme dávat velký pozor na příchod samozvaných spasitelů a osudových vůdců. V západní politice pravděpodobně existují lidé, kteří sami sebe v této roli vidí, ale nikdy to nefunguje, protože takové postavy jsou v podstatě jen fantazijní projekce, za nimiž nestojí nic skutečného. Například Pétain byl (právem) uctíván jako velký vojenský velitel, který zachránil francouzskou armádu, ale politicky byl naprostou nulou. Jen málo z milionů Francouzů, kteří v něm hledali vůdce, se zajímalo o reakcionářskou změť ideologií vichistického režimu. Byl vnímán především jako postava představující stabilitu a ochranu, jako záruka proti chaosu, který nastal po drtivé a nečekané porážce. Takové uctívání vůdce se však může snadno změnit v patologický jev. Studoval jsem španělštinu v dobách Franca, kdy ho tisk ještě nazýval El Caudillo, stejně jako byl Mussolini kdysi nazýván Il Duce a Hitler samozřejmě Der Führer: „vůdce“. Franco sám sebe považoval za osobnost „danou Bohem“, která vede „křížovou výpravu“ za zachování tradicionalistických, katolických a absolutistických hodnot. Další takové nepotřebujeme.
Co nám tedy z toho všeho zbývá? Nikoli pozvolný úpadek, ale ani náhlý a katastrofický rozpad. Spíše série ran do žaludku, které budou přicházet v nepředvídatelných okamžicích a z nečekaných směrů, přičemž s institucemi a politickou třídou, které máme k dispozici, nebude existovat žádný účinný způsob, jak se s nimi vypořádat. Samozřejmě můžete stále věřit, že reforma je možná, a já bych nepopíral, že s energií a nadšením by se část úpadku mohla alespoň dočasně zastavit. Z praktického hlediska však vážně pochybuji, že v jakékoli významné oblasti západní společnosti, politiky či ekonomiky budou skutečně možné reformy, které by za něco stály. I když bych byl rád, kdyby se ukázalo, že se mýlím.
Dovolte mi však zakončit na notu skromné naděje. Historicky se v obdobích Zlomu děje to, že staré síly jsou smeteny, vládu přebírají noví lidé a nové síly a často není možné předem vědět, odkud přijdou. Dovolte mi znovu vám doporučit, abyste se šli podívat na nový dvoudílný film o de Gaullovi, v němž hraje Simon Abrakian. Na filmu, zejména na jeho druhé části, je pozoruhodné, jak zásadně závisel odpor proti Němcům, a to jak přímo ve Francii, tak v Londýně, na okrajových, málo významných a neznámých osobnostech, které pochopily, co je třeba udělat, a udělaly to – zatímco významní a vážení představitelé francouzského establishmentu buď obezřetně stáli stranou, nebo aktivně kolaborovali. Odboj byl iniciativou obyčejných lidí, ale aby mohly jednotlivé skupiny účinně fungovat, bylo nutné je zorganizovat. Jediný vysoký státní úředník, prefekt Jean Moulin (ve filmu ho hraje Félix Kysyl), se připojil k de Gaullovi v Londýně a byl vyslán zpět do Francie, aby využil svých administrativních a organizačních schopností ke sjednocení odbojových hnutí do Národní rady odboje. To se mu úspěšně podařilo, než byl zatčen gestapem a umučen k smrti.
Jediný nižší důstojník, Philippe de Hauteclocque (Niels Schneider), brilantní a nekonvenční, uprchl do Londýna a pod bojovým jménem Leclerc byl vyslán organizovat odpor z francouzských území v Africe. Se svou neuvěřitelně nesourodou armádou (ve filmu dobře zachycenou), složenou z francouzských dezertérů, afrických vojáků pravidelné armády a dobrovolníků, z nichž někteří doslova jezdili na velbloudech, se probojoval z Čadu až k pobřeží Středozemního moře. Poté vedl nově vytvořenou 2. obrněnou divizi, aby se spojila s odbojovými silami v Paříži. V době míru by měl štěstí, kdyby se vůbec dostal výš než na hodnost plukovníka. Guvernérem Čadu byl Félix Éboué (Vincent Fontano), rodák z Francouzské Guyany a jeden z poměrně početných nebělošských příslušníků koloniální správy. Byl jediným guvernérem, který se v roce 1940 přihlásil k de Gaullovi, a poskytl mu tak francouzské území, z něhož mohl působit. Vděčný národ později přenesl jeho ostatky do Pantheonu.
Přestože Francie v letech 1940–1944 představuje krajní případ, obecně přece jen platí, že rozsáhlé mimořádné situace mají tendenci nahrazovat lidi, kteří vědí, co říkat, lidmi, kteří vědí, co dělat. Sám Churchill (ve filmu ho hraje Simon Russell Beale) byl v době míru neúspěšným politikem, ale v roce 1940 byl přesně tím správným mužem. Obecněji vzato však mobilizace britského státu po roce 1939, o níž by se zde daly napsat celé stránky, představovala mistrovskou ukázku toho, jak byli lidé ze všech společenských vrstev vytahováni ze svých zaměstnání nebo z důchodu a zapojováni do válečného úsilí ve všem možném, od strojírenství po zemědělství. Například tvůrci křížovek a odborníci na německou literaturu byli posíláni do Bletchley Parku, aby luštili německé šifry. A nejrůznější opomíjení a přehlížení odborníci a vojenští důstojníci náhle zjistili, že jejich schopnosti jsou potřebné. Matematici plánovali taktiku protiponorkového boje a sestavovatelé železničních jízdních řádů organizovali distribuci potravin.
Pokud k tomu dojde, bude to vypadat právě takto. Od politické třídy, kterou dnes máme, nelze očekávat vůbec nic, snad jen to, že bude mít tolik slušnosti, aby tiše zmizela. Jedinou vlastností, kterou dnes stojí za to u politiků hledat, je, zda by snad mohli být schopni se za několik let přizpůsobit zcela nové a odlišné situaci. Dokonce bych řekl, že téměř jediná otázka, kterou má dnes smysl položit kterémukoli politikovi, nezní, zda vyhraje ty či ony volby, zda přežije ten či onen skandál, ale spíše: až bude opravdu zle, dokáže vystoupit ze své stranické role a udělat vůbec něco užitečného? Nebo prostě zmizí spolu se všemi ostatními v odpadkovém koši dějin? Protože nakonec, navzdory veškeré hysterii, možná výsledky voleb v různých zemích během příštích několika let nebudou zase tolik důležité.
.
Zdroj: aurelien2022.substack.com
Napsat komentář