Kapitola II a III velkolepého díla Jana Amose Komenského (1592 Morava – 1670 Naarden, Holandsko), našeho nejvýznamnějšího předobrozeneckého myslitele a spisovatele, Labyrint světa a ráj srdce. Odhlédnuto od staršího výraziva vnímáme toto dílo jako aktuální i pro dnešek (pro jakoukoli dobu). Konec konců, byl to velký dezolát! A kouzlo nechtěného – „Kretenský labyrint“ jako metafora světa (s jeho sdělovacími prostředky apod.) je označení velice půvabné.
.
Poutník dostal Všudybuda za rádce
I vyšel sem od sebe sám a ohlédati se počal mysle, odkud a jak začíti. Vtom ihned nevím, kde se tu vezme člověk jakýsi křepkého chodu, obratného vzhledu a řeči hbité, takže mi se nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ten přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se. Já, že sem z domu svého vyšel a v světě se provandrovati a nětco zkusiti úmysl vmysl mám.
Schváliv mi to: „Kde pak vůdce jakého máš?“ řekl. Já odpověděl: „Žádného nemám, Bohu a svým očím se důvěřuji, že mne nezavedou.“ „Nezpravíš nic,“ řekl on. „Slýchal-lis kdy co o Kretenském labyrintu?“ „Slýchal cosi,“ dím. On zase: „Zázrak světa byl, stavení z tak mnoha pokojů, příhrad, průchodišť vzdělané, že kdo se bez průvodčího do něho pustil, vždycky sem a tam chodě a motaje se, nikdý ven netrefil. Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa tohoto labyrint, zvláště nyní, spořádán jest. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti.“
„A kde pak takového vůdce vzíti mám?“ řekl sem. Odpověděl: „Já sem na to, abych takové, kteří něco shlédnouti a zkusiti žádají, prováděl a jim, kde co jest, ukazoval, protož sem tobě také vstříc vyšel.“ Já podivě se: „I kdo jsi ty,“ řekl sem, „můj milý?“ Odpověděl: „Jméno mé jest Všezvěd, příjmím Všudybud, kterýž všecken svět procházím, do všech koutů nahlédám, na každého člověka řeči a činy se vyptávám; co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím a stíhám, sumou summau beze mne nic se díti nemá, ke všemu dohlédati má jest povinnost. A ty půjdeš-li za mnou, uvedu tě do mnohých tajných míst, kamž by ty sic nikdá netrefil.“
Já slyše řeči takové, počnu sám v sobě vesel býti, že sem takového vůdce našel, a prosím ho, aby tedy sobě práce nevážil mne skrze svět provésti. Odpověděl: „Jak jiným v tom rád sloužím, tak i tobě;“ a ujav mne za ruku: „Poďmež,“ řekl. I šli sme, a já řekl: „Nu rád se podívám, jaký jest toho světa běh a také-li v něm co jest, čehož by se člověk bezpečně držeti mohl.“ To slyše tovaryš můj, zastavil se a řekl: „Příteli, jdeš-li ty tím úmyslem, ne aby věci náše spatře obliboval, než aby o nich dle rozumu svého soud vynášel, nevím, jak by s tím královna náše, Její Milost, spokojena byla.“
„I kdo je to královna váše?“ dím já. Odpověděl: „Ta, kteráž všecken světa běh jeho řídí, od končin až do končin, slove Moudrost, ač někteří mudrlanti Marnost ji říkají. Pravímť tedy časně, když tam choditi a prohlédati budeme, nemudruj nic, sic by sobě tu i jinde ledcos utržil, a já třebas vedlé tebe.“
.
Mámení se přitovaryšilo
O to když on se mnou mluví, hle, teď po straně jakýsi, nevěděl sem, muž-li či žena (nebo divně jaks zakuklený byl a okolo něho jako mhla se dělala), k nám se přiloudě dí: „Všudybude, kam s tímto pospícháš?“ „Do světa ho vedu (dí on), prohlédnouti jej žádostiv jest.“
„A proč beze mne? (řekl onen zase). Víš, že tvá prováděti, má ukazovati, co kde jest, jest povinnost. Nebo Její G. Milosti M. královny vůle není, aby kdo do království jejího vejda, sám sobě, co vidí a slyší, dle líbosti vykládal a něco tu mudroval, než aby se jemu, co a k čemu která věc jest, povědělo, a on na tom přestal.“ Odpověděl Všudybud: „Zdaž každý tak drzím jest, aby s jinými zaroveň na řádech našich přestati neměl? Než tento tuším uzdy potřebovati bude. Dobře, podiž!“ Takž se k nám připojil a šli sme.
Já pak sobě na mysli: „Bodejž bych já jen tuto zaveden nebyl, titoť se o jakous na mne uzdu smlouvají.“ I dím k novému tomu tovaryši: „Příteli, neměj za zlé, rád bych také tvé jméno věděl!“ Kterýž řekl: „Já sem tlumočník královny světa Moudrosti, kterýž sobě to poručeno mám, abych, jak se čemu v světě rozuměti má, vyučoval. Protož já všechněm, co jich v světě uhlédáš, starým i mladým, urozeným i neurozeným, hloupým i učeným, všecko, co k pravé světské moudrosti přináleží, v mysl vkládám a je k veselosti a dobromyslnosti přivodím; ješto by beze mne i králové, knížata, páni
a všickni nejstkvostnější lidé v divných tesknostech byli a smutně na světě čas trávili.“
Na to já: „Šťastně by mi tě Bůh za průvodčího dal, milý příteli, jestliže to pravé jest. Nebo já se proto do světa pouštím, abych sobě vyhlídl, co by v něm nejbezpečnějšího a nejpotěšenějšího bylo, toho abych se chytil; tebe tedy takového rádce maje, snáze sobě vybrati moci budu.“ „O tom nepochybuj,“ řekl on.“ Neb ač v království našem všecko znamenitě ušlechtile spořádané a veselé uhlédáš, a že se všechněm královny naší poslušným dobře vésti může, porozumíš, však vždy, pravdať jest, jedno povolání a obchod nad druhý víc pohodlí a zvůle má; budeš sobě ze všeho, co budeš chtíť, vybrati moci. Jáť všecko, co jak jest, vyložím.“ I dím: „Jak pak tobě říkají?“ Odpověděl: „Jméno mé jest Mámení…“
Napsat komentář