Pokračování rozhovoru mezi Glennem Diesenem a Jeffreym Sachsem je ostrou kritikou současné evropské a americké zahraniční politiky. Sachs tvrdí, že Evropa po desetiletí slepě následovala Spojené státy, přehlížela jejich imperiální chování a podílela se – mlčky či aktivně – na porušování mezinárodního práva. Nyní je sama šokována, když se americký tlak obrací i proti ní (např. v otázce Grónska). USA podle Sachse jednají jako brutální impérium, využívající vojenskou i ekonomickou válku, včetně otevřených operací změny režimů (Írán, Kuba). Evropa je podle něj diplomaticky paralyzovaná: přerušila vztahy s Ruskem, podřídila se USA a propadla se do sebedestruktivní rusofobie. Sachs upozorňuje, že mír byl po studené válce možný, ale byl promarněn rozšiřováním NATO a porušováním dohod. Východiskem by byla obnova diplomacie, neutralita Ukrajiny a iniciativa klíčových evropských států (Německo, Francie, Itálie), které však zatím selhávají.
.
[…] Mimochodem, Evropané ohledně Íránu, jak jste v této souvilosti citoval Macrona, neřekli ani slovo. Neřekli ani slovo, když se Spojené státy chystaly zničit režim. Lidé musejí pochopit, že se jedná o gangsterské chování ze strany USA. Trvá to už dlouho. To, že se to obrátilo proti Evropanům, to bylo najednou překvapení! Toho, že se to dlouho používalo proti Libyjcům, Súdáncům, Somálcům, Libanoncům, Iráčanům, Íráncům, Jemencům, Palestincům, si předtím nikdo nevšímal. A ještě jedna věc, kterou musím dodat, i když samozřejmě přeji Dánsku vše dobré: Když USA a Izrael bombardovaly loni v červnu Írán, konalo se samozřejmě zasedání Rady bezpečnosti OSN, a tak jsem se ho zúčastnil. Na tomto zasedání dánská velvyslankyně pokárala Íránce, kteří byli právě bombardováni, za to, že uvažují o možné odvetě. Řekla Íráncům, že musejí prokázat zdrženlivost, aniž by zmínila, že Írán byl právě bombardován. Ani se o tom nezmínila. Po zasedání jsem k ní přistoupil a řekl: „Paní velvyslankyně, možná jste měla také zmínit, že Izrael právě bombardoval Írán.“ Otočila se a odešla. Teď jsou rozčarovaní, ale to je to, co až dosud obhajovali. Obhajovali bezpráví a zakrývali ho, ale teď se to obrátilo proti nim. Ne že bych z toho měl radost, celé mi to připadá naprosto opovrženíhodné.
GD: Líbila se mi vaše analogie s tygrem, protože si myslím, že to byla myšlenka Evropanů od konce studené války: Budeme souhlasit s hegemonickým projektem, budeme mladším partnerem Spojených států a v podstatě se budeme dívat jinam. A nemyslím si, že si uvědomili, že jen krmili monstrum a že Spojené státy si v určitém okamžiku samozřejmě přijdou i pro své spojence, zejména teď, když se svět stává více multipolárním. Myslím si, že to přesahuje Trumpa, protože v multipolárním světě se zdá, že Spojené státy budou muset upřednostňovat jiné regiony. Vždy jsem zdůrazňoval, že bychom měli mít dobré vztahy s Amerikou, ale abychom je měli, musíme také rozrůzňovat své vazby, jinak bychom se stali příliš závislými na USA a USA by pak byly v postavení, kdy by toho mohly využívat a vytvořit tento vykořisťovatelský, téměř koloniální vztah. Ovšem zdá se, že Evropská unie jde přesně opačným směrem, a proto si kladu otázku, co to znamená pro politický Západ – politický Západ se sjednotil proti Sovětskému svazu či usiloval o kolektivní hegemonii v poválečném uspořádání, ale, jak naznačil Carney, už to nefunguje. Ale možná se mýlím, protože Evropané se zdají být ochotni hrát tuto roli a nemají žádnou politickou představivost, aby byli něčím jiným než podřízenými amerického impéria, i když je USA ničí. A je neuvěřitelné, že lidé jako Rutte budou i nadále říkat Trumpovi, jak je úžasný a skvělý, i když ohrožuje evropské země…
JS: Jsou tu i náznaky, pouhé náznaky, to uznávám, ale náznaky určitého vhledu do situace. Kancléř Merz, který nastoupil do úřadu jako válečný štváč a od té doby téměř každý den bije na válečné bubny, těsně před Novým rokem řekl, že Rusko je evropský stát, má evropskou kulturu a že z tohoto důvodu budou muset existovat vztahy mezi Evropou, tedy Evropskou unií, a Ruskem, až tento konflikt skončí. To bylo první prohlášení tohoto druhu, které jsem slyšel, namísto myšlenky, že mezi oběma stranami bude další kilometr vysoká zeď. Pokud se podíváme na moderní historii objektivně, ne z pohledu jedné strany, ne z pohledu USA, Evropy, Ruska nebo Číny, zjistíme, že všechny strany by spolu mohly vycházet, kdyby přestaly šířit válečné nálady proti ostatním. A velkou chybou Evropy je tato rusofobie, tato představa, že Rusko je ve své podstatě a ze své podstaty zlé, a proto je neúprosným nepřítelem Evropy. To není pravda, nikdy to nebyla pravda, a pokud bychom se ptali, kdo byl zlý, Německo nebo Rusko v polovině 20. století, došli bychom k úplně jinému závěru. Abychom pochopili, co Jelcin a Gorbačov skutečně nabízeli Západu, mělo by to pro Evropu být tím nejzřejmějším a nejdramatičtějším budíčkem, jaký si lze představit. Byl jsem tam v těch letech, vím to. Mír byl naprosto možný, Rusové ho bezpochyby chtěli. Gorbačov dokonce jednostranně rozpustil Varšavskou smlouvu a řekl, že Německo by se mělo sjednotit, samozřejmě za velmi jasné a výslovné podmínky, že NATO se ani o kousek nerozšíří na východ. Dobře. Toho všeho mohlo být dosaženo, kdyby obě strany byly upřímné, ale Spojené státy, mnohem více než Evropa, byly v tomto období zcela neupřímné. A rusofobie východní Evropy, ať už si o ní myslíte cokoli, byla alespoň pochopitelná, i když s ní nesouhlasím, ale neměla určovat celkovou evropskou politiku. Evropa se tedy sama uvěznila a zůstává uvězněna. Kdyby však mohla podstoupit a zamyslet se, což je pro současné politiky samozřejmě velmi obtížné, uviděla by, že dodnes je možné mít s Ruskem mír. Mír založený na neutralitě států mezi Evropskou unií a Ruskem, především Ukrajiny. To byla celá myšlenka, jak dosáhnout mírového urovnání. Ze stejného důvodu byla Rakousko během celého období studené války neutrální a bezpečné, protože se nacházelo mezi a neutralitou neztratilo svou bezpečnost, naopak, zvýšilo ji. Takže existovaly cesty vpřed, existují cesty vpřed i nyní, ale vyžadují jiný přístup. Britové jsou v tomto ohledu nejbeznadějnější, mají stejný přístup od roku 1840. Německo bylo zemí, která rozuměla politice vůči Východu – Ostpolitik, Willy Brandt a další po něm, kdyby tu byl Helmut Schmidt nebo Helmut Kohl, věci by byly jiné, kdyby kancléřka Merkelová vzdorovala až do druhého dne summitu NATO v Bukurešti [Merkelová (spolu s Francií) zde zpočátku blokovala okamžité přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO, protože to považovala za destabilizační krok, pak uhla americké linii – pozn. red.], protože věděla, že to, co prosazovaly Spojené státy, bylo úplně špatně, bylo by to jiné. Ale nemůžeme rezignovat s tím, že je to už beznadějné, ale je naléhavé, aby Evropa pochopila, že pokud bude pokračovat v této válce s Ruskem, ocitne se na okraji světa, rozpadne se, stane se nepřítelem Ruska, nepřítelem Číny, nepřítelem Spojených států, bude zbavená funkční ekonomiky, a to je směr, kterým se dnes ubíráme.
GD: No, i když se Evropa nyní ubírá touto cestou, jak naznačujete, a já s tím velmi souhlasím, jsem velmi skeptický ohledně možnosti s tím něco udělat, protože v současné době se v Evropě diskutuje o tom, zda můžeme s Ruskem vůbec mluvit. To je situace, ve které se nacházíme, i když prohráváme válku, a Britové a pobaltské státy samozřejmě říkají, že s Ruskem nemůžeme mluvit, že to prostě není přijatelné. A i kdybychom to dokázali vyřešit, musíme přejít k další fázi, a to kdo by nás měl zastupovat v jednáních s Ruskem. Myslím tím, že se možná nikdy nedostaneme k tomu, abychom se s Rusy posadili k jednacímu stolu, ale až se k němu třeba posadíme, budeme vycházet z toho, že Rusko se víceméně musí vzdát, že musí dojít k rozšíření NATO, že Ukrajina potřebuje 800 000 vojáků v době míru… Myslím tím, že je těžké si představit nějakou skutečnou diplomacii. Moje poslední otázka je, jak si to vysvětlujete? Je to jen proto, že je to 27 zemí, které se mohou sjednotit jen na rusofobii, nebo jak si vysvětlujete neschopnost provádět velmi základní diplomacii stavějící na základních národních zájmech?
JS: Myslím, že by bylo možné najít cestu vpřed, aniž by se všech 27 zemí muselo najednou shodnout – ale stačilo by, pokud by Německo, a ideálně Německo, Francie a Itálie, našly nějakou racionalitu, a já vám vysvětlím proč. Německo nese největší odpovědnost a má nejvíce v sázce. Tato válka na Ukrajině vznikla kvůli německé dvojí hře stejně jako kvůli dvojí hře USA. Bylo to přece Německo, které uzavřelo dohodu, že cenou za sjednocení Německa bude nerozšíření NATO. A Německo tuto dohodu porušilo, vlastně už na počátku 90. let, kdy nejen Spojené státy, ale i Německo volaly po rozšíření NATO. Německo tedy podvádělo, to je první věc. Za druhé, Německo podvádělo znovu. Vlastně několikrát, v letech 2014, 2015 a dále, protože v roce 2014 Německo pomohlo zajistit dohodu s Janukovyčem, že zůstane u moci a že do konce roku 2014 bude na Ukrajině jednotná vláda a předčasné volby. Spojené státy to porušily, postavily se na stranu násilného puče, který se odehrál den po uzavření evropské dohody s Janukovyčem, a Německo se k tomu rychle přidalo, místo aby řeklo: „Ne, my jsme měli dohodu, Janukovyč je stále prezidentem, takhle budeme postupovat.“ Německo tedy opět selhalo. Poté, v roce 2015, kdy byla podepsána dohoda Minsk 2, mělo Německo být ručitelem této dohody. A jak jsem již mnohokrát řekl, Minsk 2 byl ve skutečnosti vytvořen podle vzoru Jižního Tyrolska v Itálii, což je německá etnická oblast v severní Itálii, která má autonomii. Kancléřka Merkelová o Jižním Tyrolsku věděla všechno, protože ho navštívila a setkala se s německými politiky, etnickými německými politiky v Jižním Tyrolsku, a to mělo být vzorem pro Donbas, který by měl autonomii. Německo a Francie měly být dvěma ručiteli tohoto řešení. Německo opět selhalo, kancléřka Merkelová selhala, je mi líto, že to musím říct, protože ji mám rád, ale ona opět selhala. Prvním krokem k nápravě této situace je tedy to, aby Německo tuto situaci napravilo, protože opakovaně porušovalo své závazky. Pokud by to Německo udělalo, Francie by to měla být schopna udělat také. V roce 2023 jsem měl rozhovor s Macronem, myslím, že na konferenci, kterou pořádal, a řekl: „Ano, rozšíření NATO, souhlasím s vámi, pane Sachsi, to byla provokace“, ale nebyl důsledný v tom, aby podle toho jednal. Co se týče Itálie, je zvláštní a zajímavé, že v Itálii neexistuje rusofobie. Itálie je politicky a sociálně s Ruskem vlastně v pohodě, ale premiérka se přidává k NATO nebo ke svým evropským kolegům, a v Itálii by nebylo politicky těžké prosadit, že potřebujeme diplomacii. No, pokud byste získali tyto tři velké země, změnilo by to dynamiku v Evropě poměrně rychle. Vím, že i střední Evropa, bývalé habsburské země, pokud to tak mohu nazvat, Česká republika pod Babišem, Slovensko pod Robertem Ficem a Maďarsko pod Viktorem Orbánem, jsou všechny pro diplomacii. Takže by to ani nebylo až tak těžké prosadit. Takže byste měli střední Evropu, měli byste Německo, měli byste Francii, měli byste Itálii, měli byste Španělsko pod vedením Pedra Sancheze. Není to nemožné. Bohužel Merz byl od prvního dne hrozný. Německý kancléř by nikdy neměl nastoupit do úřadu a jen bubnovat na válečné bubny, aniž by se pokusil o diplomacii, a obávám se, že přesně to Merz dělal. A chování jeho předchůdce, Olafa Schultze, bylo zcela neuvěřitelné. Je to muž, který stál vedle Joea Bidena, když Joe Biden vysvětloval, že Spojené státy zničí plynovod Severní proud 2, a mlčel. Je nepochopitelné, jak mohl být Schultz takovou prohrou. Měli na něj Spojené státy něco? Nevíme. Ale jde o to, že německé vedení bylo v klíčových momentech mimořádně slabé a pokrytecké, řekl bych. Německo má jako největší země a samozřejmě hlavní průmyslová mocnost, i když v současné době upadající, v Evropě, odpovědnost za to, aby tuto situaci zvrátilo. To je to, v co doufám. Nevzdávám to, protože je příliš důležité, než aby se Evropa dál potápěla a rozpadala nebo aby se znovu a znovu tím nejubožejším způsobem podbízela Trumpovi. A o Rutteovi ani nemluvím, ten je naprosto mimo měřítka. A zajímavé je, že Jens Stoltenberg z vaší země, v současné době ministr financí, který byl generálním tajemníkem NATO a kterého znám desítky let, nedávno řekl, že je čas promluvit si s Rusy. Jako generální tajemník NATO by to nikdy neřekl. A když odstoupil z funkce generálního tajemníka a začal říkat věci, které se lišily od toho, co říkal jako generální tajemník, mluvil jsem s jedním politickým vůdcem a zeptal jsem se ho: „Co se to s Jensem děje? Proč to neřekl, když byl generálním tajemníkem?“ A on mi odpověděl: „No, Jeffe, když byl generálním tajemníkem, pro koho pracoval?“ A já řekl: „Myslíte Spojené státy?“ On řekl: „Ano.“ Takže by neřekl něco, co by se nelíbilo. Mark Rutte je ubohý. Nemusíte nazývat našeho šíleného krále prezidenta „papínkem“ jako Rutte. Je to trochu jako pozvánka k invazi do Grónska. Tak ubohý je Rutte. Je to tak, že mnoho vůdčích politických představitelů v Evropě si je vědomo toho, že jsou tak zbabělí nebo tak zvyklí na to, jak se věci vyvíjely po desetiletí lží, že teď prostě nemohou mluvit. Ale nevzdávám se, protože si myslím, že pro Evropu stále existuje řešení, a pokud existuje řešení, možná ho někdo najde.
.
Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)
Zdroj úvodního obrázku: The World Economic Forum in Davos. Autor: UN Trade and Development (UNCTAD)
Napsat komentář