Zajímavý příspěvek, který jsme našli v názorové rubrice v časopise Vzgljad. Autor Boris Džerelijevskij se vrací k událostem září 1939 a tvrdí, že vstup Rudé armády do východního Polska zabránil plánovanému rozsáhlému násilí proti polskému a židovskému obyvatelstvu ze strany ukrajinských nacionalistů podporovaných německým Abwehrem. Autor popisuje spolupráci OUN s německou rozvědkou, přípravy protipolského povstání i plán vytvořit na západní Ukrajině loutkový stát. Sovětský zásah podle něj tyto plány překazil a zabránil masakrům, které mohly svým rozsahem překonat pozdější volyňskou tragédii.
.
U příležitosti dalšího výročí začátku druhé světové války západní a prozápadní propagandisté jako obvykle otevírají téma sovětsko-německého paktu o neútočení, který raději nazývají „paktem Molotov–Ribbentrop“. [Sovětsko-německý pakt o neútočení byl podepsán 23. srpna 1939 ministry zahraničí Vjačeslavem Molotovem a Joachimem von Ribbentropem. Jeho součástí byl tajný dodatkový protokol, který vymezoval německou a sovětskou sféru zájmů ve východní Evropě, včetně Polska. – Pozn. red.] Tvrdí, že tato dohoda nejen vedla k největší polské tragédii 20. století, ale také vyprovokovala začátek světové války. Mohlo by se zdát, že toto téma už bylo probráno ze všech stran, avšak i v něm stále zůstávají stránky, které jsou širšímu publiku málo známé.
Zejména zdaleka ne každý ví, že na podzim roku 1939 mělo dojít k událostem, které by svým rozsahem a mírou brutality výrazně překonaly volyňský masakr z roku 1943, a že pouze tažení Rudé armády zachránilo polské obyvatelstvo „Východních Kresů“ (tak Poláci nazývali a dodnes nazývají západní oblasti Běloruska a Ukrajiny) před nevyhnutelnou genocidou. [Pojmem Kresy Wschodnie označují Poláci někdejší východní území meziválečné Polské republiky, která dnes leží především na území Ukrajiny a Běloruska a zčásti Litvy. Volyňské masakry, na něž autor odkazuje, představovaly rozsáhlé vraždění polského civilního obyvatelstva zejména OUN-B a Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA) v letech 1943–1944; polský Institut národní paměti je označuje za genocidu. – Pozn. red.]
Podle německého plánu útoku na Polsko, známého pod krycím názvem „Weiss“, měla při zničení polského státu sehrát důležitou roli OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů). [Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) vznikla roku 1929 jako radikálně nacionalistická organizace usilující o samostatný ukrajinský stát. V meziválečném Polsku používala rovněž teroristické metody. Roku 1940 se rozštěpila na dvě soupeřící frakce vedené Andrijem Melnykem (OUN-M) a Stepanem Banderou (OUN-B). OUN udržovala kontakty s nacistickým Německem a německou vojenskou rozvědkou Abwehr; charakter a intenzita této spolupráce se ovšem v jednotlivých obdobích měnily. – Pozn. red.]
Spolupráce německé rozvědky a ukrajinských nacionalistů začala již v době Výmarské republiky. Deset let před Hitlerovým nástupem k moci vzaly německé tajné služby pod svá křídla Ukrajinskou vojenskou organizaci (která se později stala základem OUN) – strukturu s výrazně protipolským zaměřením. Po nástupu nacistů k moci tato spolupráce pokračovala – dokonce i během „románku“ Berlína a Varšavy v letech 1934–1938.
Jeden z hlavních ideologů nacismu Alfred Rosenberg a šéf Abwehru Wilhelm Canaris přitom patřili mezi zastánce vytvoření „nezávislého ukrajinského státu“ na východních územích Polska, který by si činil nárok na celou Ukrajinskou SSR a na řadu oblastí RSFSR a který by byl využit jako nástupiště a záminka k útoku na Sovětský svaz.
V červnu 1939, kdy již bylo o útoku na Polsko rozhodnuto, uložil Abwehr OUN, aby zahájila přípravy na zorganizování protipolského povstání. Jeho rozbuškou se mělo stát 1300 polních velitelů a 12 tisíc řadových ukrajinských bojovníků vycvičených v táborech Abwehru, kteří měli být přepraveni na území Polska. Formace dostala krycí název Bergbauernhilfe („Pomoc horským rolníkům“). Současně byli bojovníci OUN shromážděni v tajných táborech v Polesí a Karpatech, kde začal jejich intenzivní výcvik. Místní ozbrojenci, posílení diverzanty z Bergbauernhilfe, měli na místní úrovni uchopit moc, vyhlásit ukrajinskou státnost a vytvořit vlastní správu.
Náčelník druhého oddělení Abwehru plukovník Erwin von Lahousen, který přímo spolupracoval s OUN, ve své výpovědi během norimberského procesu přiznal: „Povstalecké hnutí v Polsku by mělo za následek vyhlazování Poláků a Židů. O tom hovořil Ribbentrop osobně s Canarisem.“ Jinými slovy, vyhlášení „ukrajinského státu“ mělo být signálem ke genocidě na západní Ukrajině. A vše bylo k uskutečnění tohoto plánu připraveno – bojovníci byli vycvičeni, zbraně dopraveny a nenávist ukrajinského obyvatelstva k polským utlačovatelům byla natolik silná, že nebylo zapotřebí žádné další motivace. [Radikálně protipolské postoje jsou v dobových materiálech ukrajinského nacionalistického hnutí skutečně doloženy. Například vojenská doktrína OUN z roku 1938 otevřeně uvažovala o odstranění polského obyvatelstva ze západoukrajinských území. Historicky doložena je také pozdější podpora OUN ze strany německých orgánů a Abwehru. – Pozn. red.]
Po podpisu paktu o neútočení se SSSR, který byl zřejmě překvapením dokonce i pro německou rozvědku, byl však projekt pozastaven, protože předpokládané území masakrů a „ukrajinského státu“ bylo podle tajného protokolu k paktu zařazeno do sovětské sféry vlivu. Rozhodnutí o úplném opuštění tohoto plánu však přijato nebylo.
Pro Berlín zůstávaly záměry Moskvy ve vztahu k západním oblastem Ukrajiny a Běloruska až do poslední chvíle záhadou. Diplomatický aparát Třetí říše doslova bombardoval Kreml depešemi s žádostí o informaci, zda Rudá armáda hodlá tato území obsadit. Šéf sovětské diplomacie Vjačeslav Molotov „odpovídal vyhýbavě“: vojska prý nasadíme, ale o něco později.
Mezitím deset dní po vpádu do Polska nacisté usoudili, že válka je již vyhrána, a Hitler se nakonec rozhodl porušit sovětsko-německé dohody, vpadnout do jimi vymezené sovětské sféry vlivu a vytvořit tam loutkový „ukrajinský stát“. Abwehr dostal zelenou k zahájení povstání.
Dne 14. září již Němci vstoupili do sovětské zóny na území západního Běloruska a Ukrajiny, obsadili Brest, obklíčili Lvov a pokračovali v postupu. Odpor polské armády byl zlomen a Wehrmacht hodlal 21. září dosáhnout státní hranice SSSR.
Dne 15. září se Canaris setkal s vůdcem OUN Andrijem Melnykem a oznámil mu, že přechází pod velení náčelníka oddělení Abwehr-II a má začít vytvářet „koaliční vládu“ pro západní („haličskou“) Ukrajinu. Tehdy také Melnyk dostal pokyn k provedení etnických čistek, o nichž později Lahousen vypovídal před Norimberským tribunálem. Plán však uskutečněn nebyl – 17. září 1939 vstoupila Rudá armáda na území západní Ukrajiny a západního Běloruska. Poté by realizace Hitlerem schváleného plánu na vytvoření ukrajinského limitrofního státu znamenala válku se SSSR. Německo na ni v té chvíli nebylo připraveno a Berlín musel okamžitě couvnout. Wehrmacht byl stažen na předem dohodnutou linii.
Nedošlo ani k masakru polského a židovského obyvatelstva – sovětská vojska okamžitě potlačovala jakékoli excesy a zaváděla pořádek. Některé incidenty se pravděpodobně přece jen odehrály, protože, jak Stalinovi hlásil náčelník Hlavní politické správy Rudé armády Lev Mechlis, polští důstojníci se Rudé armádě ochotně vzdávali z obavy před odvetou ukrajinského obyvatelstva. Celkově polské jednotky prakticky nekladly odpor a obyvatelstvo vítalo rudoarmějce jako osvoboditele. Ke genocidě Poláků tehdy nedošlo. Přitom by se jednalo o genocidu, jejíž rozsah měl být výrazně větší než o čtyři roky později na Volyni. Masakry měly kromě Volyně zachvátit také Halič a části Bělostockého a Lublinského vojvodství.
Proč Moskva otálela? Navzdory pokusům Berlína vyvinout nátlak, aby Rudá armáda postupovala společně s Wehrmachtem, bylo rozhodnuto zahájit ofenzivu teprve v okamžiku, kdy bude zřejmé, že polský odpor byl zlomen a Británie s Francií nezasáhly. Stalin kategoricky nechtěl Hitlerovi pomáhat vypořádat se s Polskem. A teprve poté, co byl jeho osud definitivně rozhodnut, překročila sovětská vojska tehdejší státní hranici, aby, jak stálo v nótě sovětské vlády, „vzala pod svou ochranu život a majetek obyvatelstva západní Ukrajiny a západního Běloruska“. Povšimněme si, bez rozlišování podle národnostního či náboženského hlediska.
V témže dokumentu se uvádělo, že „sovětská vláda hodlá přijmout veškerá opatření, aby vysvobodila polský lid z neblahé války, do níž jej uvrhli jeho nerozumní vůdci, a umožnila mu žít pokojným životem“. A tento záměr byl plně uskutečněn. [Rudá armáda měla rozhodující podíl na porážce nacistického Německa a vytlačení německých vojsk z Polska. Současně však poválečné Polsko připadlo do sovětské sféry vlivu a vznikl zde komunistický režim závislý na Moskvě, takže z našeho pohledu neřešitelný rozpor. – Pozn. red.]
O pět let později bylo Polsko osvobozeno sovětskými vojsky, jeho státnost byla obnovena a územní ztráty na východě byly velkoryse nahrazeny na úkor bývalých německých území. Polsku se dostalo obrovské pomoci při poválečné obnově. Dnes pak Osvobozovací tažení, které zachránilo tisíce a tisíce životů, nazývají „vděční“ potomci zachráněných „agresí“, „vpádem“ a „okupací“. Všechno jako obvykle.
.
Zdroj: https://vz.ru/opinions/2026/9/2/1446416.html
Úvodní fotografie zachycuje slavnost divize SS „Galizien“ ve Stanislavově (dnešní Ivano-Frankivsk) dne 11. července 1943. Na tribuně haličský gubernátor Otto Wächter spolu s německými a ukrajinskými představiteli, defilují ukrajinští mladíci z okolních vesnic na koních, kteří se účastnili slavnostního průvodu při oslavě vzniku a náboru do divize SS „Galizien“. Zdroj: Centrální státní audiovizuální a elektronický archiv Ukrajiny (dříve ЦДКФФА України ім. Г. С. Пшеничного).
Napsat komentář