Na konec týdne Aurelienova esej: Autor líčí dnešní Západ jako společnost, která ztratila pevné ideje, smysl pro společné dobro i schopnost důsledně uvažovat. Místo nich podle něj nastoupila směs neoliberalismu, krajního individualismu, manažerské prázdnoty a identity politiky, jejíž jednotlivé proudy připomínají soupeřící kulty. Jednou je třeba usmířit „Bohy Antirasismu“, jindy „Bohyni Feminismu“, „Bohy Tolerance“ či nového boha Transsexualismu — a instituce, univerzity, veřejný sektor i celé komunity se jim podle autora obětují podobně, jako se kdysi přinášely oběti pohanským božstvům. Autor připomíná, že tato cesta nebyla nevyhnutelná. Rozpad poválečného konsensu, privatizace, ničení průmyslu, oslabování veřejných služeb ani odklon levice od pracujících a kolektivního zájmu nebyly podle něj výsledkem jakési historické nutnosti, ale konkrétních politických rozhodnutí, často nahodilých a oportunistických. Západ se mohl vydat jinudy. Dnešní politiku proto Aurelien popisuje jako svět rituálů bez obsahu, hesel bez principů a politiků, kteří už neumějí vysvětlit, co dělají a proč. Naslouchají průzkumům, „Trhům“ a požadavkům jednotlivých identitních kultů, zatímco obyčejní lidé a společnost jako celek mizí z jejich zorného pole. Největším problémem však podle autora není jen samotný úpadek, ale otázka, co přijde po něm: jestli jsme ztratili společný rámec hodnot a principů, na čem vůbec bude možné po „potopě“ znovu stavět?
.
Řekl jsem, že důslednost představuje hrozbu, a to proto, že — jak rád říkám studentům — problémem zahájení prezentování soudržného, racionálního argumentu je, že předem nemůžete vědět, kam vás zavede; a to některé lidi děsí a uvádí do rozpaků, protože by se mohli nedopatřením dobrat nepřijatelného závěru. Lepší je začít od závěru, o němž víte, že bude přijatelný, a potom vyrobit logicky znějící argumentaci, která k němu povede. Váš další argument možná bude muset směřovat k úplně opačnému, ale v jiném kontextu stejně přijatelnému závěru, a v takovém případě bude vyžadovat tutéž povrchně logickou konstrukci, i když si oba argumenty budou navzájem odporovat. Ale slyšel jsem ostatně tvrzení, že racionální myšlení je patriarchální, západní a bělošský způsob uvažování a že nakonec stejně záleží jen na tom, Čemu Věřím Já.
Zmatek, rozpory, nesoudržnost a podobné jevy byly samozřejmě dost běžné v celé historii, ale naše společnost je, pokud mě napadá, jediná, v níž jsou přijímány jako něco normálního a nepozoruhodného a kde nikdo ve skutečnosti netrpí za to, že si opakovaně protiřečí. Až donedávna byla západní společnost z velké části strukturována organizovanými soustavami idejí, některými náboženskými, jinými sekulárními, k nimž se politici a komentátoři cítili povinni ve svých výrocích alespoň nějak vztahovat. (Obecně bylo dokonce nutné nejprve alespoň shrnout názory protivníka, než jste je začali vyvracet.) Mezi tyto systémy patřila monoteistická náboženství — za chvíli vysvětlím, proč je zde monoteismus důležitý — různé formy marxistického a nemarxistického socialismu, klasický liberalismus, dokonce i různé druhy nacionalismu. Jistě, ne každý byl čestný, ideje se překrucovaly atd. atd., ale přesto zůstává pravdou, že ještě před zhruba padesáti lety by obhajoba určitého názoru nebo politiky zahrnovala alespoň letmý odkaz na nějakou organizovanou myšlenkovou soustavu. Dnes to máme málokdy: když paní von der Leyenová mluví o „evropských hodnotách“, dobře víme, že je to jen zvuk slov a že za jejími slovy nestojí žádný skutečný morální či intelektuální obsah.
A tak jsme opět u morálního a intelektuálního vakua, které vzniklo nástupem prázdné, manažeristické profesní a manažerské kasty, tedy PMK. Je běžné — a sám jsem to dělal — mluvit o „ideologii“ PMK, ale po zralé úvaze se obávám, že jí tím prokazujeme až příliš velkou čest. Ideologie je právě strukturovaný vzorec myšlení a víry, který PMK nemá, a pokud si uvědomuje, že ho nemá, je na to dokonce docela pyšná. Přesvědčení PMK — nazvěme je tak — jsou nesoudržnou směsicí napůl pochopených pověr, místy vzájemně protichůdných, které nelze vtěsnat do žádného soudržného systému. Tato přesvědčení jsou vyjadřována a z nich vyplývající příkazy jsou poslouchány především kvůli touze po konformitě a strachu z trestu. Nepřipomíná vám to náhodou něco?
Před chvílí jsem zmínil monoteismus. Křesťanství, judaismus a islám byly prvními a dosud jedinými pokusy vybudovat zcela soudržné náboženské soustavy víry, sestávající ze schválených textů a schválených doktrín, vše založené na představě jediného Boha Stvořitele, i když starší texty těchto náboženství tuto jedinečnost nutně nepodporovaly, ne bez značné dávky tvůrčí interpretace. Úpadek organizované náboženské víry na Západě a jeho důsledky byly dobře popsány jinde a já sám jsem se jim již věnoval. Zde chci spíše zdůraznit, co je nahradilo: v zásadě trhem řízenou směsici vágně pohanských představ a pověr. (Ano, existují organizované pohanské a nekřesťanské duchovní a esoterické skupiny, těmi se zde však nezabývám.)
Výsledkem je v širším smyslu návrat k dávnému způsobu myšlení, který je silně lokalizovaný a specializovaný a necítí potřebu být jako celek konzistentní. V Řecku a Římě existovalo mnoho filozofických škol, ale nic, co bychom považovali za organizovaný a soudržný soubor náboženských dogmat. Náboženství se týkalo především toho, co jste říkali a dělali, nikoli toho, čemu jste věřili, a v žádné dřívější společnosti prostě nenajdeme ekvivalent Bible či Koránu. Křesťané se dostali do potíží s Římskou říší ani ne tak kvůli vlastní víře jako kvůli své protivné neochotě uctívat vedle svého Boha také jiné bohy; říše se totiž domnívala, že tím riskují nelibost bohů, o nichž se vědělo, že trestají nedostatečné nadšení pro oběti a rituály. Odborníci se zpravidla domnívají, že spíše než „víra“, jak ji chápeme dnes, charakterizoval vztah obyčejných lidí k bohům v předmonoteistické době strach a úcta, a to ve světě, kde velká část každodenních událostí byla jinak nevysvětlitelná, kde se proto existence nadpřirozených sil považovala za samozřejmost a kde byly pravda a skutečnost nutně samy konstruovány.
Struktura přesvědčení PMK — nazvěme ji tak — se svými pyšně antiideologickými hesly o tom, „co funguje“, a o tom, že jsme „za levicí a pravicí“, je tedy paradoxně návratem do věku pověr namísto rozumu, performativního rituálu namísto účelného jednání, formy namísto obsahu. Je to struktura přesvědčení založená na strachu a společenském nátlaku, která vyžaduje rituální poslušnost, i když takové jednání nedává žádný logický smysl. Zákon, instituce ani předchozí dobré chování nás neochrání, stejně jako neexistovala ochrana před Diovými blesky. Dnes usmiřujeme Bohyni Feminismu tím, že říkáme či děláme to či ono, aby nezasáhla a nezničila naši kariéru. Včera jsme udělili doktorát panu Ardayovi, skutečnému typu klasického Hrdiny, abychom si naklonili Bohy Antirasismu a naše univerzita mohla prosperovat. (Rozpačitost značné části PMK a jejích médií ve vztahu k Ardayovi lze ostatně nejlépe vysvětlit obavou, že jeho kritikou by bylo možné popudit příliš mnoho bohů najednou: nejen bohy antirasismu a odporu k diskriminaci zdravotně postižených, ale ještě půl tuctu dalších. A samozřejmě i samotný Marathón ležel ve starověkém Řecku.) A každý Bůh Identity má své vlastní ctitele, kteří denně zveřejňují dvacet příspěvků na internetu.
Rozdíl je v tom, že před dvěma tisíci lety mezi sebou jednotliví bohové nebyli ve vážné konkurenci, a pokud jste byli Řekové, mohli jste uctívat v Římě v chrámu Marta, protože se nakonec předpokládalo, že Mars a Áres jsou v podstatě tatáž bytost. Dokonce i řecký bůh Hermés a egyptský bůh Thovt byli v helénistickém Egyptě považováni za do značné míry ekvivalentní. A mohli jste dokonce vytvářet bohy: Ptolemaios I., první skutečný řecký vládce Egypta, nařídil existenci boha Serapida jako patrona nově vybudované Alexandrie. Byl pečlivě vytvořeným spojením egyptských bohů Usira a Apida s různými členy řeckého panteonu. Podstatné však bylo, že jste mohli v rozumných mezích uctívat, koho jste chtěli a kde jste chtěli, a žádný z bohů si nečinil nárok na výlučnost či monopol.
Zatímco tehdy stát nad takovými kulty dohlížel a v některých případech je reguloval, dnešní kulty jsou součástí tržně založeného boje o politickou moc s nulovým součtem, jehož cílem je vnucovat doktríny a jednání státu i obyvatelstvu, a zejména PMK. Proto je jejich „ideologie“ — a možná bychom to slovo měli přestat používat úplně — tak nesoudržným zmatkem, protože její celek není ničím jiným než dočasnou rovnováhou sil mezi zahořklými soupeři v daném okamžiku. (V současnosti nový bůh Transsexualismus požaduje uctívání a poslušnost, doprovázené výhrůžkami.) Přesto snad existuje jeden bod společné „víry“: zběsilý individualismus jak v hospodářské, tak v sociální oblasti, kde všechny statky a výhody náležejí jednotlivci bez ohledu na blaho společnosti a kde se jednotlivci pouze dočasně sdružují, když mají společný zájem na moci či penězích. Nejde o to, že by se individuální dobro upřednostňovalo před dobrem společným: společné dobro jednoduše vůbec není relevantním faktorem. (A protože „společnost“ se svým společným dobrem samozřejmě ve skutečnosti neexistuje jako samostatná abstrakce, nýbrž pouze jako souhrn jednotlivců, znamená to v praxi permanentní sociální a ekonomickou válku všech proti všem.)
Jak jsme tedy dokázali tak rychle klesnout tak hluboko? Především musíme rozpoznat a pochopit, jak se věci v dějinách obvykle odehrávají. Nic není klamnější a nebezpečnější než představa historické nevyhnutelnosti a žádný argument není zrádnější a prolhanější, když jej používají politici. Vždy zdůrazňuji hluboce nahodilou povahu dějin, a pokud se podíváte na podrobnosti jakékoli významné historické události — natož pokud jste sami nějakou zažili — a odmyslíte si pozdější pečlivě zkonstruované interpretace, zatočí se vám hlava z množství možností, které se neuskutečnily, a cest, kterými jsme se nevydali. Tak je tomu i s nestoudnou lží, že „neexistuje alternativa“, která má údajně popisovat a ospravedlňovat proces, jenž již více než čtyřicet let znetvořuje lidské životy a společnosti.
Ano, je naprostá pravda, že neoliberální myšlenky existovaly už desítky let a ovlivnily některé významné osobnosti. Ale navzdory Hegelovi nemají ideje žádnou vlastní moc: vlivné jsou pouze tehdy, chopí-li se jich ti, kdo skutečnou moc mají, a dovolí-li okolnosti jejich uskutečnění. Často jde o náhodu a štěstí. Jednou takovou epizodou byla ropná krize roku 1973. Vyvolala kombinaci inflace a hospodářského poklesu, která do té doby nebyla známa. Cena všeho, co souviselo s ropou nebo na ní záviselo, samozřejmě vzrostla, ale zároveň zbývalo méně peněz na nákup zboží nesouvisejícího s ropou, takže celková poptávka v ekonomice klesla a nezaměstnanost vzrostla. Ve Spojeném království se slabá labouristická vláda, sužovaná finančními krizemi — které bychom dnes za krize ani nepovažovali — nechala zastrašit a opustila řízení poptávky jako cestu z krize. Když jsem v roce 1976 slyšel Jima Callaghana říkat, že „z problémů se nemůžete proutrácet“, věděl jsem, že je konec pragmatického řízení ekonomiky a začíná vláda nařízení Finančních Bohů. I tehdy, kdy se ekonomika zlepšovala, mohli labouristé klidně vyhrát volby v roce 1978 vzhledem k nepopularitě paní Thatcherové. Callaghan však vyčkával, přečkal zimu stávek, chaosu a extrémního počasí a pak prohrál volby, k nimž byl nakonec donucen. Nic ovšem nebylo předurčeno a posměšné triumfální jásání pravicových médií nebylo založeno na ničem jiném než na lžích o zásadních politických změnách a údajném „selhání“ poválečného konsensu.
Inteligentní levice by nedělala nic a nechala konzervativce, aby se zničili sami, což by vzhledem k jejich katastrofálnímu zacházení s ekonomikou za normálních okolností dokázali nejpozději do roku 1984. Jenže protože levice miluje, když se může sama rozervat na kusy, Labour Party neodolala příležitosti rozštěpit se na dvě strany, které pak celé desetiletí bojovaly jedna proti druhé, zatímco jedna z nich dovolila, aby do ní pronikli trockističtí entrysté [„Entrysté“ jsou stoupenci politické taktiky zvané entryismus (entryism): členové menší politické skupiny vstoupí do větší strany či organizace a snaží se ji zevnitř ideově a personálně ovlivnit, případně převzít její místní struktury nebo určovat její směřování. V daném článku Aurelien naráží na trockistické skupiny uvnitř britské Labour Party, především na proud Militant, který v 70. a 80. letech působil uvnitř labouristických struktur. – Pozn. red.]. V roce 1983, v údajném okamžiku volební apoteózy thatcherismu, získaly strany široce chápané levice 53 procent hlasů, zatímco podpora Konzervativní strany klesala, a to právě v době, kdy začínaly levicové myšlenky připadat rozčarovaným voličům stále přitažlivější.
Levice však svůj rozum někde zapomněla. V Británii stejně jako jinde ve světě ji postupně přebírala poválečná generace, často pocházející ze zámožných rodin a prestižních univerzit. Když byli její příslušníci v sedmdesátých letech studenty, viděli jste je zuřivě debatovat nikoli o situaci dělnické třídy — snad s výjimkou dělnické třídy ve Vietnamu — ale o tom, co Marx skutečně myslel onou pasáží v Německé ideologii. O deset či více let později pak ze svých univerzitních pozic, právnických kanceláří a mediálních poradenských firem, odkud dojížděli ze svých domů v Islingtonu a bytů v 6. pařížském obvodu, tiše opustili vnější formu svého někdejšího uctívání — podobně jako Židé či křesťané v Palestině přecházející z finančních důvodů k islámu — ale uchovali si jeho vnitřní dynamiku frakčních bojů a brutální konkurence stejně jako své pohrdání obyčejnými lidmi. Poté, co Vietnam skončil a Kuba s Kambodžou vyšly z módy, začali hledat vykořisťované a marginalizované skupiny, za které by mohli „bojovat“, a nakonec si vybrali sami sebe. Ukázalo se totiž, že každý je členem nějaké utlačované skupiny, které společnost něco dluží, a všichni se vydali tento dluh v urputném vzájemném soupeření vymáhat.
V Británii byl pocit zoufalství a kapitulace levice v osmdesátých letech naprosto mimořádný. Nejlépe, byť poněkud nepravděpodobně, jej shrnovala popularita a vliv časopisu Marxism Today a jeho šéfredaktora Martina Jacquese. Teze byla prostá: tradiční levice je mrtvá, lidé budou napříště drtivou většinou volit konzervativce, thatcherismus intelektuálně i politicky zvítězil a jediným způsobem, jak může Labour Party přežít, je obrátit se zády ke společnému zájmu a k lidem a proměnit se v butikový politický klub městských intelektuálů. A právě to se samozřejmě do značné míry stalo, nejen v Británii, ale i jinde ve světě. Kdyby Labour Party pod vedením Neila Kinnocka vyhrála volby v roce 1992, k čemuž neměla daleko, bylo by ještě možná možné zabránit tomu nejhoršímu. Ale v roce 1997, kdy byla levice konečně znovu rozumně sjednocená a získala tak drtivé vítězství, jehož měla dosáhnout už o deset let dříve, bylo příliš pozdě a tradiční komunitní, kolektivistický a populistický étos levice byl opuštěn ve prospěch něčeho, co bychom v nejmilosrdnějším případě mohli označit za thatcherismus s méně nelidskou tváří.
Zemi ve skutečnosti ovládala Magie. Samozvaní ekonomičtí odborníci zkoumali vnitřnosti zvířat a prohledávali oblohu po jemných znameních naznačujících myšlenky bohů, kteří pak byli usmiřováni rituální obětí celých průmyslových odvětví a komunit a později dokonce samotného státního aparátu, na němž obyvatelstvo záviselo. Jak stále více Bohů Identity vyžadovalo uctívání a poslušnost, byly postupně obětovány univerzity, značná část veřejného sektoru, a dokonce policie a armáda, aby na sebe nepřivolaly jejich hněv. Pro obyčejné lidi byl výsledek pochopitelně nepochopitelný. Ať byla u moci kterákoli strana, její vedoucí představitelé jako by neměli žádnou vizi kromě té, která byla prezentována v jejich Větších a Menších PowerPointových Rituálech, zatímco manažeři a vedoucí organizací jako by trávili čas požadováním poslušnosti vůči nesmyslným svátostem, formulovaným jazykem, který mohl stejně dobře být enochiánštinou Johna Deeho. Rozdíl spočíval v tom, že ve starověku, pokud nějaký bůh nereagoval na vaše rituály a modlitby, mohli jste si vybrat jiného. Dnes by chyba byla na vaší straně a vy byste přišli o práci.
Odcizení dnešních západních voličů tedy především pramení z tohoto do očí bijícího nedostatku jakýchkoli soudržných principů či idejí, na které by se politici mohli odvolávat, byť jen cynicky. Všechno, co dnes politici dokážou slíbit, jsou sociální či finanční výhody omezeným skupinám, a jejich jediným argumentem je zlo jejich protivníků, kteří uctívají jiné bohy, a proto musí být zničeni. Z větší části nejsou schopni racionálně argumentovat. (Koneckonců ani Dia jste sotva mohli zpovídat kvůli údajným rozporům v jeho chování.) Je to politika à la carte: zoufalá snaha slepit koalici, která vás za každou cenu dostane těsně před soupeře, a tím k moci, bez jakéhokoli ohledu na vnitřní soudržnost. Mezitím jsou velké části obyvatelstva jednoduše odepsány jako nezajímavé: politici už neposlouchají hlas lidu, ale hlasy ve větru a vodách a znamení, která spatřují na obloze. Erínye vystřídaly Trhy, které nikdo nikdy neviděl ani nedokáže popsat, o nichž se však věří, že trestají ty, kdo neposlouchají vůli Ekonomických Bohů. Vražedným argumentem proti jaderné energetice má tedy být to, že je „nehospodárná“: jinými slovy můžete klidně mrznout, pokud tím usmíříme Bohy Účetnictví.
Možná už chápete, proč je v našem současném prostředí jakýkoli druh racionálního myšlení a argumentace nebo jakákoli soustava konzistentních etických či politických principů nebezpečná, ba přímo „harám“. Političtí vůdci už ve skutečnosti nevědí, co dělají a proč, a protože své jednání neumějí zdůvodnit jinak než agresivními a prázdnými obecnostmi, jednoduše se obracejí proti svým odpůrcům a snaží se je zničit. Vezměme si prostý příklad. Po staletí — patrně již od reformace — byla britská zahraniční politika založena na snaze zabránit vzniku jediné dominantní evropské mocnosti, která by mohla potenciálně ohrozit Británii. To postavilo Británii nejprve proti Španělsku, poté proti Francii a nakonec proti Německu, vysvětlovalo to britský vstup do první světové války a dokonce i podporu NATO. V dobách, kdy byla politika rozumnější, představoval tento argument důležitý britský důvod pro pokračování NATO. Přesto i tento jednoduchý, přímočarý argument, který mohl sloužit k obhajobě podpory Ukrajiny jako protiváhy rostoucí ruské moci v tradičních, nedramatických kategoriích mocenské politiky, utopilo moře protiruské hysterie a obvinění, že každý, kdo považuje vyzbrojování Ukrajiny za špatný nápad, je agentem Moskvy.
Dnešní vůdce od jejich protějšků ve starověkých polyteistických společnostech odlišuje to, že ti druzí měli také určité systémy přesvědčení a dlouhodobé cíle. Mohli obětovat bohům, aby si zajistili příznivý výsledek bitvy či tažení, brali na vědomí věštby a znamení, ale nebyli jimi mechanicky ovládáni. Ptolemaiovci například měli plán rozprostřený přes několik generací, jehož cílem nebylo pouze zabezpečit Egypt a okolní oblast, ale také zvýšit řecký vliv v zemi a vytvořit z Alexandrie hlavní obchodní a intelektuální centrum východního Středomoří. Když se zrovna navzájem nevraždili, věnovali uskutečňování těchto principů spoustu času. Dnešní vůdci mají znamení — v podobě průzkumů veřejného mínění — a příkazy od Bohů Identity a mezi obojím se jaksi musejí nemotorně proplétat.
Z toho plyne, že pokud předložíte konzistentní argument — například kritiku ztráty zájmu o společnost a komunitu, podpory zběsilého individualismu a praktických důsledků obojího — budou lidé reagovat téměř náhodně, případ od případu, podle toho, kterým bohům přísahali věrnost. V tomto případě jsem cele pro individuální práva, protože mi to osobně vyhovuje, zatímco v jiném případě si myslím, že bychom měli přihlédnout k širším zájmům společnosti, protože bych mohl utrpět újmu. A když se pokouším obě pozice skloubit, bolí mě z toho hlava, protože mi ve skutečnosti není příjemné mít názory, které jsou v podstatě určovány náhodně. Pokud však někdo řekne: „Než souhlasíme s něčím důležitým, měli bychom se alespoň obecně zeptat, jaké to bude mít důsledky pro obyčejné lidi a pro společnost jako celek,“ začnu se cítit nepříjemně, protože jakmile začnete takto uvažovat, nemůžete si být jisti, kam nakonec dojdete.
Možná vám to připomene jinou práci Charlese Taylora o utváření moderní identity, v níž tvrdí, že v naší atomizované moderní společnosti jsou hodnoty pouze soukromými preferencemi, i když jsou prezentovány veřejným jazykem, a že smysl a racionální rozhodování již nejsou vlastnostmi či aktivitami objektivního světa, nýbrž izolované mysli zbavené společenského kontextu. Taylor to říkal téměř před čtyřiceti lety a těžko lze tvrdit, že se už mýlil tehdy; dnes má bezpochyby pravdu.
Vezměme si tedy dva nejodlišnější příklady, které mě napadají. Výprodej veřejného majetku soukromému sektoru nebyl politikou, kterou by Konzervativní strana oznámila před rokem 1979: byla to panická reakce na ekonomickou katastrofu. Existovala však jedna oblast, kterou měli připravenou předem: obecní bydlení. Od meziválečného období nahrazovaly vlády slumové příbytky moderními, kvalitně postavenými domy a byty s vnitřními toaletami, koupelnami a zahradami. (V jednom takovém jsem se narodil.) Thatcherovcům došlo, že pokud se podaří nájemníky přesvědčit, aby se stali vlastníky domů tím, že jim jejich bydlení bude prodáno za výrazně sníženou cenu, promění je to ve voliče konzervativců. Logika byla prostá: volte nás, my donutíme vaši místní radu, aby vám prodala váš dům, dostanete daňovou úlevu na úroky a časem zbohatnete. Existují důkazy, že volební vítězství v roce 1979 tomuto přístupu částečně vděčilo, stejně jako doprovodné rozsáhlé a nadšené propagaci vlastnického bydlení, a to i mezi lidmi, kteří si je nemohli dovolit. Další země tento příklad rychle následovaly a v některých byly místní samosprávy dokonce ze zákona nuceny zbavovat se obecního bytového fondu a nesměly výnosy použít na výstavbu nového.
Nikdo ani nepředstíral, že jde o něco jiného než o apel na osobní chamtivost a touhu po společenském statusu „majitele nemovitosti“. Krátkodobě to fungovalo, ale pokud si vzpomínám, širší sociální a ekonomické důsledky se jednoduše neřešily. Možná se předpokládalo, že žádné nebudou. Výsledkem byl samozřejmě masivní pokles velikosti nájemního trhu, prudký růst nájmů a nárůst bezdomovectví, přičemž místní úřady byly nuceny ubytovávat bezdomovce v levných hotelech. (To bylo ještě před masovou imigrací.) Maniakální podpora vlastnictví domů za každou cenu roztrhala rodiny a komunity, přinutila lidi bydlet stále dál od místa, kde pracovali, a proměnila dům z domova v aktivum určené ke spekulaci. Družstevní spořitelní instituce, které po dlouhá léta půjčovaly peníze budoucím vlastníkům domů, se přeměnily v okázalé moderní banky spekulující s deriváty. Dnes není v Británii nijak neobvyklé, že děti zdědí po rodičích dům, jehož „hodnota“ je půl milionu až milion liber, který si však nemůže dovolit nikdo, kdo by chtěl v dané oblasti skutečně bydlet, takže zůstává neprodaný. Na to nikdo nepomyslel, protože nikdo vůbec nepřemýšlel o širších důsledcích.
Ano, redukovat všechno na Taylorovy soukromé volby je tedy špatný nápad a vždy bychom měli brát v úvahu širší souvislosti. Tedy až na případy, kdy se nám to nehodí. Těžko si představit odlišnější příklad než kroky k legalizaci homosexuálních sňatků během posledních deseti až patnácti let, a přesto v podstatě platí stejné argumenty. Původ této myšlenky byl rovněž politický: v tomto případě šlo o uspokojení malé, ale vlivné lobby s výraznou podporou médií, prakticky bez finančních nákladů, a o usmíření bohů Tolerance. Ve Francii byla logika otevřeně finanční: nový zákon umožnil homosexuálním párům odkázat si navzájem majetek v závěti, zatímco podle stávajících zákonů by připadl příslušným rodinám. (Není překvapivé, že dvojice heterosexuálních vdovců si brzy uvědomily, že mohou použít stejný trik.) Ale ať už si o této myšlence myslíte cokoli — já osobně k ní nemám žádné silné pocity ani jedním směrem — nelze popřít nejen to, že širší a dlouhodobější důsledky byly ignorovány, ale také to, že existovaly vážné snahy zabránit tomu, aby byly vůbec zvažovány. Těm, kdo se nad možnými důsledky zamýšleli, bylo řečeno, že už samotným položením otázky jsou fašisté — Hitler přece nenáviděl homosexuály! Počítají se jen soukromé volby.
Ve skutečnosti zde existoval velký filozofický a etický problém, který byl tehdy jednoduše ignorován. Nové zákony zničily něco, co bylo rigidním normativním principem moderní západní společnosti zakotveným v zákoně: že právní manželství je svazkem dvou dospělých osob různého pohlaví. Tento normativní princip například znamenal, že se vůbec nediskutovalo o legalizaci dětských sňatků nebo polygamie. Dnes už argumenty proti obojímu nejsou argumenty z principu, nýbrž argumenty založenými na důsledcích: „Myslím si, že je to špatný nápad, protože…“ — „Ale na druhou stranu…“ A dějiny naznačují, že argumenty založené na důsledcích obvykle vyhrává strana s větším odhodláním a větší schopností dělat potíže. V přistěhovaleckých komunitách v některých částech Evropy je polygamie již v malém měřítku mlčky tolerována, aby se nerozhněvali Bohové Antirasismu. V některých z těchto společností jsou tradiční i sňatky dívek už od dvanácti let a, jak říkám, dnes již není možné argumentovat proti jejich legalizaci na Západě z principiálních důvodů, pouze z důvodů účelnosti. A jednou v budoucnosti někdo řekne: „Vzhledem ke všemu tomu povyku a politickým problémům, které to vyvolává, neměli bychom být realisté a prostě změnit zákon?“
Jak říkám, jsou to extrémní příklady a pokud podporujete jeden, pravděpodobně budete proti druhému. Oba však představují klasické případy úplného nahrazení veřejné volby soukromými volbami a konce dokonce i samotné předstírané snahy zvažovat širší a dlouhodobější otázky. Přitom je zřejmé, že žádná konzistentní politika posuzování širších a dlouhodobějších důsledků tohoto druhu už stejně není možná, protože důslednost vyžaduje právě onen obecný celkový referenční rámec, který jsme ztratili. Kdybyste se chtěli zabývat širšími důsledky důležitých otázek, kde byste vůbec našli dohodnutý základ, od nějž začít? Právě to činí život každého, kdo žádá důslednost, tak obtížným. Není to jen pokrytectví nebo „whataboutismus“, byť obojí samozřejmě existuje; jde také o to, že naše současná společnost ztratila zvyk uvažovat o důležitých problémech jinak než jako o souboru navzájem nesouvisejících a často protichůdných soukromých voleb, o nichž v případě neshody rozhodují soudci.
To není společnost, v níž bych rád žil, a proto často mluvím o úpadku a někdy bývám označován za nostalgika. Mám na to dvě odpovědi. První je, že kritika nostalgie předpokládá, že Pokrok je přirozenou tendencí lidského vývoje a že se věci vždy a ve všech oblastech zlepšovaly a vždy se zlepšovat budou. Věří tomu někdo vážně? Kdo by kritizoval německého socialistu, který v roce 1935 nostalgicky vzpomínal na Výmarskou republiku o deset let dříve? Nebo kdo by kritizoval Stefana Zweiga, který se v roce 1919 vracel do poraženého Rakouska, kde lidé žebrali a hladověli na ulicích, a nostalgicky vzpomínal na své bezpečné a uspořádané dětství?
Ve skutečnosti se myšlenka Pokroku začala poměrně rychle vytrácet někdy mezi přistáním Apolla na Měsíci a ropnou krizí roku 1973 a už se nikdy skutečně nevzpamatovala. Nemluvím o trivialitách, jako jsou létající auta a dovolené na Marsu, ale o skutečných aspiracích týkajících se zdraví, délky života, vzdělání, pracovních podmínek, bydlení, zaměstnanosti a životních příležitostí. Řekněme kolem roku 1970 bylo možné představovat si, že do roku 2020 se tyto každodenní aspekty života zlepší stejně výrazně jako mezi lety 1920 a 1970 a že svět proto bude šťastnějším, zdravějším a bezpečnějším místem. Jak chorobně dnes taková představa působí, když žijeme ve světě, jaký by si v roce 1970 troufl představit snad jen ten nejponurejší autor dystopické science fiction.
Druhá odpověď zní, jak jsem naznačil na začátku, že to takto být nemuselo. Na nahrazení veřejné volby soukromými volbami, na obětování celých odvětví a komunit ani na uctívání Bohů Identity namísto usilování o společné dobro nebylo nic nevyhnutelného. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by tyto kacířské ideje dosáhly nějakého zásadního skutečného pokroku mimo samotnou PMK, a voliči po celém západním světě stále tvrdošíjně hlasují pro různé inkarnace politických stran, které mluví o komunitě a kolektivním zájmu, tak jako to kdysi činila levice. Neexistoval žádný důvod kromě politického oportunismu, proč by základní obrysy poválečného uspořádání nemohly pokračovat a dále se rozvíjet a zahrnout i některé vymoženosti dnešní společnosti. Kdyby například klíčová průmyslová odvětví zůstala pod veřejnou kontrolou, pracovní místa by nebyla vyvezena do zahraničí a komunity zničeny.
Jen blbec by tvrdil, že život před padesáti lety byl dokonalý a že jsme se k němu měli vrátit a nikdy jej neopouštět. Stejně tak však už nějakou dobu probíhá orwellovský pokus přepsat dějiny poválečné generace, a zejména sedmdesátých let, jako by to mělo nějak ospravedlnit barbarství dneška. („Ach, to byly samé stávky, finanční krize a úpadek.“ „Byl jste tehdy u toho?“ „Ne, ale jednou jsem viděl dokument.“ Nebo: „Ach, byla tam samá diskriminace žen, rasismus, diskriminace postižených a tak dále.“ „Zažil jste to?“ „Ne, ale četl jsem o tom v knize.“)
Existují lidé, kteří jsou profesně nuceni tvrdit, že většina věcí alespoň Byla Tehdy Horší. Je poučné — a naposledy tím zdůrazním otázku důslednosti — požádat je, aby předem vyjmenovali objektivní kritéria, podle nichž by podle nich byla jedna epocha lepší či horší než jiná. Tak se podívejme: nezaměstnanost, dětská chudoba, bezdomovectví, potravinová bezpečnost, úroveň gramotnosti a matematických schopností… Mám podezření, že by to nebyl příliš dlouhý rozhovor a skončil by křikem, nadávkami a prásknutím dveřmi. Tito lidé jsou v zajetí Bohů Identity: zastupují skupiny, kterým se podařilo něco ukořistit z trosek, a my ostatní můžeme jít k čertu.
Cesta, kterou jsme se vydali, mohla být jiná, a čím déle bude současná odbočka pokračovat, tím prudší bude konečná reakce. Je samozřejmě pravda, že neexistuje mocnější politická taktika než vyvolání pocitu beznaděje, přesvědčení, že nic nelze změnit a zavedené mocenské síly jsou příliš silné. Vzhledem k rychlosti a úplnosti, s jakou v průběhu zaznamenaných dějin skončila celá řada zdánlivě silných režimů a říší, je však zřejmé, že tato taktika nemůže fungovat věčně. Problémem je to, co jsem nastínil už na začátku: nedostatek všeobecných principiálních rámců, byť vzájemně soupeřících, na jejichž základě by bylo možné něco znovu vybudovat.
Po PMK potopa. Dobrá — a co po potopě?
.
Zdroj: aurelien2022.substack.com
Napsat komentář