Rozhovor prof. Glenna Diesena s bývalým náměstkem ministra obrany USA a diplomatem Chasem Freemanem analyzuje současnou krizi evropské politiky a bezpečnostní architektury. Freeman tvrdí, že Evropa postrádá jasnou vizi i vůdčí osobnosti, slepě následuje USA a místo diplomacie volí militarismus, zejména vůči Rusku. Podle něj válka na Ukrajině odhalila evropskou neschopnost hledat politická řešení a posílila rozkol mezi Západem a Ruskem. Upozorňuje, že NATO ztrácí smysl, USA se stahují a Evropa není schopna samostatné obrany ani diplomacie. Jediným východiskem vidí návrat k realistické politice a dialogu s Moskvou místo iluzí o vojenském vítězství.
GD: Už v roce 2022 jste se velmi kriticky vyjadřoval k tomu, že podle všeho je novou strategií Západu pro Ukrajinu bojovat proti Rusku až do posledního Ukrajince. Zdá se, že se k tomuto bodu blížíme, problém lidských zdrojů je jedním z klíčových problémů Ukrajinců, v rozporu s jejich dřívějšími podivnými tvrzeními, že ztratili pouze 30 000 mužů. Podobně ale nyní slýcháme i z Gruzie varování jejich premiéra i prezidenta, že Západ na ně vyvíjí tlak, aby se stali další frontou proti Rusku, a že právě proto, že tak neučinili, se nyní nevládní organizace snaží svrhnout jejich vládu. Ale k otázce boje do posledního Ukrajince: Bývalý Zelenského poradce Oleksij Arestovyč v roce 2019 poskytl rozhovor, který asi všichni viděli, v němž tvrdil, že ano, měli bychom vést válku s Ruskem, je to cena, kterou musíme zaplatit za vstup do NATO, a vyhrajeme, bude to super, jak řekl. Ale teď, v roce 2025, poskytl tento týden rozhovor, ve kterém říkal, že pokud by se stal prezidentem Ukrajiny, jeho hlavním cílem by bylo jet do Moskvy a slíbit Rusům, že už nedovolí Ukrajině představovat hrozbu pro Rusko, tedy jako západní proxy. A musel by přijmout některé územní ústupky, aby Ukrajina neprohrála, a obnovit jazyková a náboženská práva. A vzhledem k tomu, že poslední Gallupův průzkum, který jsem viděl, ukázal, že 69 % Ukrajinců chce okamžité jednání a ukončení války, zdá se, že Arestovyč reprezentuje Ukrajince mnohem více než Zelenskyj. V Evropě se však stále mluví jen a jen o tom, že s Ruskem nelze vést žádnou diplomacii, že musíme dál posílat zbraně a eskalovat napětí. Máme tu všechny ty drony na letištích, křičíme: „Rusové přicházejí, Rusové přicházejí!“, ale všechna vyšetřování ukázala, že drony řídili Němci, Číňané, Norové, tedy očividně všechny národnosti kromě Rusů. Ale když si otevřete noviny, tak se v nich zcela bez ohledu na to píše, že prý musíme reagovat na tuto novou hybridní dronovou válku, ale bez jakýchkoli důkazů. Jejich uvažování je na způsob 0 plus 0 plus 0 se rovná 100. Je to naprosto absurdní. A všechna tato touha jít do války se děje v době, kdy se Američané od Evropy odvracejí. Fakticky nemáme schopnosti jít do války, ale zdá se, že to na naše záměry nemá žádný vliv. Co podle vás stojí za touhou Evropy pokračovat v této válce?
CHF: Je to vlastně celá řada otázek. Začněme programem Vladimira Zelenského, kampaní, kterou vedl, aby se stal prezidentem, kde uspěl s přesně stejnou mírovou misi, jakou nyní popisujete u Arestovyče. To znamená, že by jel do Moskvy, uzavřel mír s Rusy, oživil minské dohody a tak dále a přijal by politiku dobrého sousedství jako základ ukrajinské státnosti. Netrvalo dlouho, asi šest týdnů, než si ho podrobili různí západoukrajinští ultranacionalisté, lidé, které všichni nazývali neonacisty, dokud se nestali nástrojem boje proti Rusům, a v tu chvíli byli blahoslaveni a stali se nich světci. Ultranacionalismus na západní Ukrajině, banderismus, chcete-li, zůstává velkou překážkou. To je to fašistické pronacistické dědictví, protiruské dědictví ukrajinské minulosti, které se projevilo zejména v oblasti, která nikdy nebyla součástí Ruské říše, ale až do Stalinova připojení byla součástí Rakousko-uherské říše nebo byla nějakým způsobem spojená s Polskem. Jedná se tedy o vnitřní problém Ukrajiny. Ano, volba někoho, kdo by, jak ukazují Gallupovy průzkumy, zvítězil ve volbách a byl schopen prosazovat politiku míru s Rusy, ochotu k určitým ústupkům, jak jste řekl, je přesně to, co by nás dostalo z chaosu, který jsme způsobili. Otázka, kterou si však musíte položit, zní: Jaká je životnost někoho, kdo by prosazoval mír na Ukrajině proti velmi odhodlaným, byť menšinovým názorům, jaká je životnost někoho, kdo se postaví proti MI6 a té části amerického establishmentu, která nesouhlasí s prezidentem Trumpem, ale chce pokračovat ve válce? Nevím, jak se to vyřeší. Je však skutečně pozoruhodné, že než se Zelensky obrátil, měl program, který je velmi podobný tomu, který nyní prosazuje jeho protivník. Co se týká eskalace ze strany Evropanů, je to jakési aktivní zoufalství, lpění na iluzích, že Ukrajina může válku vyhrát, což částečně vyjadřuje generál Kellogg, Trumpův vyslanec na Ukrajině. Ale slyšíme to i v jiných evropských hlavních městech, což je v této fázi upřímně řečeno absurdní. A proto jsem to nazval koalicí zbloudilců, protože bludy jsou zjevně ústředním bodem evropského záměru. Hledají každý sebemenší důkaz, který by je podpořil. Zmínil jste drony. Dalším bodem v žebříku eskalací jsou údery na Rusko na dlouhou vzdálenost. Zde je problém v tom, jak řekl Vladimir Putin ve Valdaji, pokud jsem ho správně pochopil, že to nemá vůbec žádný dopad na bojiště. Jedná se samozřejmě o útok na logistickou podporu bojiště, ale není účinný, protože území Ruska je rozlehlé, obyvatelstvo rozptýlené a každý útok hluboko do Ruska pouze posiluje odhodlání Ruska vyhrát válku. Účinek je tedy kontraproduktivní, pokud jde o podlomení ruské morálky a vyvolání přehodnocení ruských cílů. Rusové jsou ve svých cílech velmi důslední, od jejich prvního vyhlášení je nijak nezměnili. Upřímně řečeno si tedy myslím, že řeči o eskalaci jsou prázdné. Jak jste řekl, nemají na to kapacity. Neřeší to problém. Nevyvíjí to účinný tlak na Rusy a nevyvíjí to žádný tlak na Ukrajinu, která také potřebuje trochu tvrdé lásky, pokud chceme tuto válku ukončit.
GD: Moje poslední otázka zní, zda očekáváte nějaké změny v Evropě. Podle Evropanů se jedná o boj dobra proti zlu. V podstatě se nám v hlavách přehrává druhá světová válka, kdy je Putin obsazen do role Hitlera a Zelenskyj do role Churchilla. Tady tento pěkný narativ zajišťuje, že jakákoli diplomacie se stává appeasementem a mír lze dosáhnout pouze porážkou protivníka na bojišti. Samozřejmě tak politická propaganda vždy fungovala. Ale pokud prohráváte válku a je třeba zahájit diplomacii, očekával byste nějakou změnu narativu, třeba dokonce zohlednění toho, že protivník má určité bezpečnostní obavy, které je třeba řešit. V této souvislosti vidíme, že se postupně jedna evropská země za druhou začíná trochu odklánět. Zmínil jste Maďarsko, máme tu Slovensko, Polsko také začíná být v některých agresivnějších postojích vlažné, nyní máme volby v České republice, kde převzal moc Babiš a zdá se, že také inklinuje k této skupině zemí, které nechtějí pokračovat v dalším evropském válčení. Dnes vyšel velmi zajímavý rozhovor s Angelou Merkelovou, v maďarských sdělovacích prostředcích, kde podle všeho alespoň částečně obvinila Polsko a pobaltské státy z vyvolání války, protože se v roce 2021 postavily proti diplomacii Evropské unie ve vztahu k Rusku, v době, kdy Rusko varovalo, že je třeba dosáhnout politického urovnání, jinak dojde k válce. Neříkám, že má v tomto ohledu pravdu, ale je zajímavé, že se zdá, že dochází k určitým posunům v narativu. To vše se zároveň děje ve stejnou dobu, kdy voláme víceméně po válce s Ruskem. Není to tedy tak, že by se Evropa znovu učila míru, ale co si o tom myslíte? Vidíte nějakou změnu v evropském rozpoložení?
CHF: Myslím, že zde k určité změně došlo. K počtu zemí, které jsou skeptické, byste mohl přidat Španělsko. Víte, strávil jsem 30 let jako diplomat, diplomaté jsou realisté, kteří se snaží řešit problémy opatřeními, která nevedou k válce. Někdy můžeme podpůrně použít vojenskou sílu. Ale základní prvky diplomacie, které zahrnují přesně to, co jste zmínil, tedy určitou empatii vůči druhé straně, ne sympatii, ne souhlas, ale pochopení toho, proč druhá strana ve sporu zaujímá takový postoj, aby bylo možné spor ukončit nebo vyřešit, to je něco, co vlastně vynalezli Evropané, v italských městských státech a pak Richelieu ve Francii a tak dále. Nebo možná v dřívější době už Belisarius v Byzanci. A zdá se, že jsme na to zapomněli. Zdá se, že nemáme žádnou schopnost vést dialog, není tu žádná empatie, není tu žádná snaha o vzájemné porozumění. Musíme znovuobjevit diplomacii. Není to tedy tak, že by Evropa neměla v tomto ohledu bohatou tradici, ale ta byla nějak odsunuta stranou ve prospěch jakéhosi falešného militarismu. Říkám falešného, protože jak jste správně uvedl, Evropa nemá vojenské schopnosti udělat to, čím vyhrožuje. A zároveň vidíme, že Rusové v osobě Sergeje Lavrova a velmi profesionální vedoucí pracovníci ministerstva zahraničí v Moskvě praktikují diplomacii, jsou jí schopni a využívají ji k tomu, aby přesměrovali Rusko od Evropy, protože Evropa dala Rusům košem, směrem na východ, k Číně, na jih, k Indii, na Střední východ, k západní Asii, k Africe. Evropa se diplomaticky jaksi jednostranně odzbrojila, což je velmi těžké pochopit, souhlasím. A myslím si, že to tak nemůže pokračovat, a k Maďarsku, Slovensku, Česku by se dalo přidat Irsko, Španělsko, to vše naznačuje, že zakrývání rozdílů mezi Evropany v těchto otázkách je velmi průhledné. Připomíná mi to, co řekl velký investor Warren Buffett, že když se stáhne příliv, uvidíte, kdo plaval nahý. A myslím, že až válka skončí, uvidíme, kdo je odzbrojený. A myslím, že Evropané se ukážou jako pozéři.
GD: Ano, myslím si, že vsadit vše na tuto válku byla obrovská chyba, a to nejen kvůli humanitárním ztrátám a ničení na Ukrajině a v Rusku, ale také kvůli hospodářskému úpadku Evropy a promarnění veškerého politického kapitálu…
CHF: Vracíme se tak k otázce, kterou jste položil na začátku, ohledně stability evropských vlád. A všude vidíme, jak se veřejnost odcizuje svému vedení. To znamená, že lidé v demokratických zemích nedůvěřují těm, které si zvolili, a dokonce nedůvěřují ani volebnímu procesu, jak jsme viděli v zemích jako Rumunsko a Moldavsko, kde došlo k intenzivní manipulaci volebního procesu, kdy byl od počátku prakticky vetován jakýkoli výsledek, který by neodpovídal očekáváním. A pak to samozřejmě vidíte i v Německu, což je neudržitelné. Alternativa pro Německo musí být přijata do slušné společnosti, ať se vám to líbí nebo ne. Alternativa představuje značnou část veřejnosti. Neměla by být přehlížena.
GD: A dnes jsme se dozvěděli, že ve Francii po necelém měsíci ve funkci odstoupil další premiér. Myslím si, že mezi politickými elitami v celé Evropě skutečně panuje krize legitimity a je těžké tvrdit, že to není kvůli válce či ekonomice.
CHF: Jak možná víte, máme to i ve Spojených státech, kde to vedlo k uzavření vlády. Myslím si, že je to něco, co najdete všude. Mají to v Izraeli. Veřejnost nedůvěřuje politické elitě ani vládě, a to z dobrých důvodů…
Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)
Napsat komentář