Rozhovor prof. Glenna Diesena s bývalým náměstkem ministra obrany USA a diplomatem Chasem Freemanem analyzuje současnou krizi evropské politiky a bezpečnostní architektury. Freeman tvrdí, že Evropa postrádá jasnou vizi i vůdčí osobnosti, slepě následuje USA a místo diplomacie volí militarismus, zejména vůči Rusku. Podle něj válka na Ukrajině odhalila evropskou neschopnost hledat politická řešení a posílila rozkol mezi Západem a Ruskem. Upozorňuje, že NATO ztrácí smysl, USA se stahují a Evropa není schopna samostatné obrany ani diplomacie. Jediným východiskem vidí návrat k realistické politice a dialogu s Moskvou místo iluzí o vojenském vítězství.
GD: V devadesátých letech jste se podílel na budování bezpečnostní architektury v Evropě po skončení studené války. V té době jste nejspíš spolupracoval s Evropany, jako byli Mitterrand, Chirac, Kohl, Schröder, Prodi a další státníci, kteří vedli racionální diskuse o evropské bezpečnosti. Ti už nejsou mezi námi a zdá se, že s nimi zmizel i značný díl kvality, kterou jsme měli v evropské politice. V dnešní době se evropská bezpečnost netočí kolem myšlenky prosazování nedělitelné bezpečnosti či zmírňování bezpečnostního soupeření, ale hlavním cílem je, zdá se, snaha koalice ochotných porazit Rusko. Jaký je váš názor na směřování evropské politiky v dnešní době? Neboť naše vlády jsou značně nestabilní, a pokud se na to podíváme s odstupem, nejsou ruské bezpečnostní obavy až tak nepřiměřené a lze jim vyhovět v tom, že na jeho hranicích nebude nepřátelská vojenská infrastruktura. Co si tedy myslíte o koalici ochotných a tomto velmi omezeném a podle mě velmi militaristickém pohledu na bezpečnost?
CHF: Evropské vlády jsou skutečně nyní téměř všechny nestabilní. Právě jsme viděli pátého premiéra ve Francii za dva roky, kde dochází k rozpadu Macronova aparátu. Německo zvažuje zákaz Alternativy pro Německo, aby udrželo svou politiku v chodu, a viděli jsme volby v Česku s velmi zajímavým výsledkem. Je to zvláštní, ale většina Evropy nyní připomíná Itálii v těch starých špatných časech, kdy tam měli každý týden jiného premiéra. Ale hlavní problém, a v tom s vámi naprosto souhlasím, je, že v současné době nic nesvědčí o jakékoli evropské vizi, pokud jde o celou řadu otázek. Žádný plán pro soužití s Ruskem, žádné myšlenky ohledně toho, co bude po válce na Ukrajině, která jednou skončí, pravděpodobně vyjednáváním, které nebude pro Ukrajinu příznivé, žádná vize ohledně transatlantických vztahů, namísto realistického dialogu se v podstatě praktikuje servilita vůči prezidentu Trumpovi. Žádná koncepce, jak se postavit ke světu, ve kterém Západ již nezaujímá ústřední postavení, nebo jak se vypořádat s fenoménem vzestupu Číny, hospodářského i jiného. Mám na mysli to, že Čína je nyní z hlediska kupní síly nejméně o třetinu větší než americká ekonomika, možná dokonce dvakrát větší. A udává tempo růstu globální ekonomiky tak, jak to dříve dělaly Spojené státy – a opravdu nevidím žádné známky evropských koncepcí, jak se s touto novou skutečností vypořádat. Evropa se nevyrovnala se změnami v západní Asii, včetně genocidy v Gaze. Nezměnila svůj vztah k Izraeli, kromě velmi drobných věcí. Dovolila Izraeli, aby se choval jako jakási čestná předsunutá hlídka evropské civilizace, jíž podle mě také kdysi byl, ale podle mě už hodnoty Evropanů nesdílí. Mnoho problémů, žádná vize ohledně nového uspořádání globálních institucí, na kterých jsme byli závislí a které jsou nyní v úpadku, myslím OSN, Světovou obchodní organizaci a přidružené orgány. Mnoho setrvačnosti, mnoho zmatku, nic jasného, žádná vize, žádné vedení. Vezměte si třeba fenomén maďarského nesouhlasu s členstvím Ukrajiny v Evropské unii nebo v tomto okamžiku s přístupovým jednáním ze strany Ukrajiny, přičemž tento nesouhlas je založen na stejné otázce, která v roce 2014 vyvolala občanské nepokoje na Ukrajině, a to otázce jazykových a kulturních práv 150 000 Ukrajinců, kteří jsou rodilými mluvčími maďarštiny. A právě proto Viktor Orbán vetoval jakékoli snahy o zahájení přístupových jednání o vstupu do EU. A v EU se odehrávají podivné trendy, kdy se EU zjevně snaží vyvinout svou vlastní verzi NATO jako jakousi paralelní instituci, alespoň pokud čtu správně, co říká Ursula von der Leyenová – to se zdá být směr, kterým se dnes ubírá její myšlení. Máte tedy pravdu, máme před sebou mimořádně nepřesvědčivý výkon evropských vůdců, kteří jsou sami rovněž velmi nepřesvědčiví a nemají podporu vlastního lidu.
GD: Na určité úrovni se zdá, že Evropané vlastně jen doufají v návrat devadesátých let. Pokud jde o vztahy s USA, stačí počkat, až Trump odejde a vrátí se někdo jako Biden či podobní, Rusko bude poraženo a jeho ekonomika zničena, takže se budeme moci vrátit k řízení jeho úpadku či k zahraniční politice vycházející z toho, že Rusko bude dělat to, co budeme my chtít, uvalíme sankce na Čínu s tím, že ji budeme poučovat o lidských právech, a udržovat řízený chaos na Blízkém východě. Ale pokud jde o vztahy se Spojenými státy, vezměte si třeba situaci, kdy na Ukrajině zazněla výzva k bezpodmínečnému příměří a všichni evropští vůdci říkali a tweetovali v podstatě stejnou zprávu, totiž že „míč je na straně Ruska“. Celým smyslem mírového návrhu, který ve skutečnosti nebyl mírový, bylo nasměrovat Trumpův hněv na Rusko a doufat, že to bude něco, co nás znovu sjednotí s Američany. Jak tedy vidíte budoucnost vztahů mezi Evropou a Amerikou? Řekl jste, že Evropané vytvářejí alternativu k NATO. Myslíte si, že NATO to přežije nebo že jeho sláva už pominula?
CHF: Na to odpověď neznám. Myslím, že v devadesátých letech, na která lidé vzpomínají s nostalgií, Evropané ve skutečnosti velmi ochotně a ze své vlastní zmatenosti následovali vedení USA v otázkách NATO a já jsem se na tom podílel, jak jste zmínil. Byly tu tehdy dvě možností: buď cesta rozšíření NATO, kdy lidé v bývalých sovětských koloniích ve východní Evropě, nyní nezávislých, přizpůsobí své politické struktury a instituce v oblasti obrany těm v západní Evropě, konkrétně se to týkalo parlamentního dohledu nad rozpočty na obranu, vysoké míry transparentnosti ve vojenském plánování a civilního vedení armády prostřednictvím ministerstva obrany, což jsou tradice, které jsou sovětské tradici cizí. A také bylo třeba zvládnout 3 000 standardizačních dohod neboli „stanagů“, které umožňují mnohonárodním silám účinně fungovat jako celek. Na tento americký návrh Evropané velmi ochotně reagovali. Jinými slovy, v možné restrukturalizaci a reorganizaci NATO hrála vedoucí roli Amerika. Druhou možností – Partnerství pro mír – byla myšlenka, která se ukázala jako neuskutečnitelná, myšlenka kooperativní bezpečnosti v Evropě. NATO by spolupracovalo se všemi zeměmi, které by se mohly považovat za evropské, a mělo by konzultační vztah s Ruskem. V Bruselu jsme dokonce měli Radu NATO-Rusko. Byli tam umístěni ruští vojáci a vše se zdálo směřovat správným směrem. Pak se ale mnoho věcí pokazilo a myslím, že Evropané jsou nyní opět tam, kde byli na konci studené války, a nejsou si jisti, co dělat a jakou roli v tom všem má NATO hrát. Myslím si, že NATO je neuvěřitelně užitečná organizace a podle mě je představitelné, že nejvyšším velitelem NATO bude v budoucnu Evropan, a ne Američan, protože Spojené státy omezují své závazky. Všiml jsem si, že Pentagon zřejmě zvažuje takovou národní obrannou strategii pro Spojené státy, která se v podstatě omezí na západní polokouli, s tím, že se navíc staví proti vzestupu Číny, což je podle mě zbytečné, protože Čína bude růst bez ohledu na to, co uděláme. Po většinu zaznamenané historie byla Čína největší, nejlépe spravovanou a nejbohatší společností na planetě, a není divu, že se po 500 letech dominance Západu vrací na výsluní. Ale opět bych řekl, že Evropané, kteří kdysi vládli celému světu, nyní zřejmě nevědí, jak se vypořádat se světem, ve kterém, jak jsem řekl, Západ již není centrem. V evropské politice tedy v současné době panuje téměř Brownův pohyb [náhodný pohyb mikroskopických částic v kapalném nebo plynném prostředí].
GD: Pokud byste dostal telefonát z Washingtonu, abyste se vrátil na svou starou pozici náměstka ministra obrany, co byste doporučil, nebo co může Evropa v současné době udělat, aby reformovala evropskou bezpečnostní architekturu a vrátila se zpět na správnou cestu? Mnohé z našich problémů přece spočívaly v neschopnosti najít pro Rusko místo u stolu v Evropě, protože došlo k velkému přerozdělení sfér vlivu a jakási studená válka o vliv probíhá i ve třetím světě. V této situaci se velmi rozdělené společnosti, ať už je to Ukrajina, Gruzie nebo Moldavsko, stávají přirozenými ohnisky, kde soutěžíme o vliv. A v rámci tohoto soupeření nakonec dochází nejen k válkám, ale také k ekonomickým, politickým a samozřejmě sociálním problémům, přičemž ne všechno se dá přičíst selhání inkluzivní bezpečnostní architektury. Co dalšího, kromě toho, že se musíme naučit žít na stejném kontinentu s Ruskem, je ještě třeba řešit?
CHF: Měl jsem zmínit, a vy jste to okrajově zmínil, skutečnost, že Evropa také už neví, jak řídit energetickou bezpečnost. To je něco, o čem jako Nor pravděpodobně čas od času přemýšlíte. Ale myslím si, že kdybych byl povolán zpět, což se nestane, a v mém věku bych to ani nechtěl, pracoval bych pro prezidenta Trumpa. A myslím si, že v mnoha ohledech jde správným směrem, to znamená, že nevěřím, že Spojené státy potřebují udržovat vojáky v Evropě. Myslím si, že můžeme mít závazek podporovat Evropany prostřednictvím NATO, které je řízeno jaksi „přes horizont“, myslím cvičení, předem rozmístěné vybavení a tak dále. Nevěřím, že by Evropa měla být rozdělena na ruskou sféru a zbytek. Moc se tím netrápím ruskou agresí v Pobaltí. Nemyslím si, že se Rusko cítí Estonskem, Lotyšskem nebo Litvou nějak ohroženo. A myslím si, že tyto problémy považuje za zvládnutelné. Samozřejmě bychom je mohli učinit nezvládnutelnými, pokud bychom v nich nadměrně rozšířili naši vojenskou přítomnost. Myslím si, že Evropa potřebuje politická řešení, ne vojenská. Potřebuje mechanismus pro řešení vnitroevropských konfliktů, které se neomezují pouze na konflikty s Ruskem. Pokud se podíváte například na Balkán, je tam spousta nedořešených záležitostí. Kosovo není většinou zemí světa uznáváno jako nezávislý stát, ale Evropa a Spojené státy předstírají, že jím je. Srbové se nesmířili s ostatními evropskými zeměmi. A mezi Řeky a Turky je tu pořád problém. Jsou problémy mezi Maďary a Ukrajinci, za předpokladu, že Ukrajina nakonec najde cestu do evropského společenství. To je třeba řešit. Řešili jsme tyto problémy v devadesátých letech v rámci procesu přistoupení k Evropské unii a NATO. Vyřešili se různé spory o území obývaná menšinami, na která si činily nárok Rumunsko, Maďarsko, Jugoslávie a další země. Podmínkou pro vstup do NATO bylo a je, že země nesmí mít žádné územní spory se svými sousedy, což samozřejmě okamžitě diskvalifikuje Ukrajinu. A to nejen z důvodu ruské menšiny, ale i jiných menšin, včetně Maďarů, o kterých jsme se zmínili. Kdyby se mě někdo zeptal, řekl bych, že Spojené státy by měly s Evropany diskutovat o programu přechodu k větší roli Evropy v oblasti vlastní obrany, což by snížilo zátěž USA. Myslím, že prezident Trump to ve výsledku chce. A trval bych na návratu k aktivnímu dialogu a interakci mezi Bruselem a Moskvou. A doufal bych, že bychom mohli najít konec války na Ukrajině, který zachová Ukrajinu dostatečně velkou a neporušenou, aby byla schopna řešit své strašlivé problémy, které začínají chudobou a korupcí a sahají až k přijetí fašistické ideologie a banderismu. Takže bych o mnoha z těchto věcí přemýšlel a nesnažil bych se Evropě nic vnucovat, což podle mě prezident Trump někdy dělá. Nevím, jestli jste četl diskusi Jense Stoltenberga v Guardianu o tom, jak proběhlo jeho první setkání s Trumpem a jak Trump téměř odešel z NATO, je to velmi zajímavé. Existují lepší řešení, která zahrnují konzultace a vypracování plánu na řádný přechod k přerozdělení transatlantických odpovědností. Na závěr bych rád řekl, že v letech 1993 a 1994, kdy jsem dával dohromady různé návrhy, z nichž vzešlo partnerství pro mír, jsem měl pocit, že Spojené státy musejí mít v Evropě trvalou roli z toho prostého důvodu, že Evropa a Spojené státy, Kanada, Severní Amerika jsou součástí stejné geostrategické zóny. A Spojené státy mají legitimní zájem na tom, jak Evropané řeší své problémy, a je jejich legitimním zájmem zajistit, aby své problémy řešili, místo aby dovolili, aby jejich problémy vyústily v konflikty a války. Je to tedy dlouhá odpověď, ale podle mě v zásadě dochází k vyvážení vztahů.
GD: Ano, proto mě také zajímal postoj USA, protože bývá vykládán velmi různými způsoby. Někteří lidé vidí Spojené státy jako zemi, která prostě chce nový rozdělení práce, aby Evropané převzali zadržování Ruska, jiní naznačují, že Trump chce prostě úplně vystoupit z NATO a přestat se soustředit na Evropu… Alespoň pro Evropany však byla naděje, že válka na Ukrajině bude něčím, co nás znovu sjednotí s USA. V roce 2022 to bylo téměř slavnostní prohlášení, že pokud Rusko nechce NATO, pak to nyní posílí NATO na desítky let dopředu. Namísto toho dochází k vážnému oslabení NATO, a to až do té míry, kdy Trump podle všeho uvažoval o úplném odchodu z NATO. Jaký je však nový cíl USA? Jde jen o to, aby Evropané převzali zástupnou válku, než se tam všechno zhroutí?
CHF: Nemyslím si, že máme jasný cíl. Nemyslím si, že máme strategii. Evropa nemá strategii pro řešení různých problémů, které jsem zmínil. My nemáme strategii pro jednání s Evropou. V různých obdobích převládají různé názory. Prezident Trump je podnikatel a zdá se, že k transatlantickým vztahům přistupuje spíše z hlediska stavu pokladny než čehokoli jiného. Zřejmě věří, že existuje nějaký fond, do kterého všichni přispívají na společné bezpečnostní zájmy. Samozřejmě, že NATO tak nefunguje, ale on si v průběhu let stanovoval různé cíle. Tak občas zastává i druhý názor, neokonzervativní. Pokud se podíváte na Stoltenbergův popis Trumpova prvního setkání s NATO, zjistíte, že říká: „Proč se k nám nepřipojíte v boji proti Severní Koreji.“ Vnímá tedy NATO jako pomocnou sílu Spojených států. Používám toto slovo záměrně, protože mi připomíná římské legie a pomocné síly, které měly z různých barbarských kmenů, jež měly společný zájem nebo mohly sloužit jako žoldnéři nebo byly nějakým způsobem specializované, jako například syrští lučištníci a tak dále. Takže to je další přístup. A jsme zde zpátky u chyby, kterou Evropané a Američané udělali v devadesátých letech. Mám na mysli kombinaci triumfalismu, nostalgie po studené válce, která ve skutečnosti znovu vytvořila studenou válku v Evropě, odmítnutí jakékoli ruské nabídky s odůvodněním, že nemůže být upřímná, nedůvěry a všech faktorů, které přímo vedly k úsilí o vojenské rozšíření NATO o Ukrajinu navzdory námitkám Ruska a k rozkolu s Ruskem, a to do té míry, že nyní téměř nikdo, s výjimkou několika Východoevropanů, Roberta Fica a Viktora Orbána, s Rusy nemluví. A pohodlné vztahy, které Finsko dříve mělo s Moskvou, kdy finský prezident kladl velký důraz na dobré vztahy se svými protějšky v Rusku, jsou pryč, protože Finsko přešlo se vším všudy do světa, do kterého vždy patřilo, a to na Západ. Myslím si tedy, že v souvislosti s Ukrajinou se musíme podívat na finský příklad. Finsku se dařilo být západní zemí, ale zároveň udržovat opatrné dobré vztahy se svým ruským sousedem, a to i přesto, že v jeho prospěch přišlo na počátku 20. století o velkou část svého území. Musíme tedy znovuobjevit část naší vlastní historie. A součástí toho je, že v Evropě nelze dosáhnout stability, pokud vyloučíte Rusko z dohodnuté role. Nelze dosáhnout stability, pokud vyloučíte jakoukoli velmoc v evropské konstelaci z příslušné role. Důsledky toho jsme viděli v ostrakizaci Německa a jeho útlaku po první světové válce. A viděli jsme to znovu během studené války. Evropané a Američané se tedy musejí posadit a trochu společně přemýšlet, místo aby válku na Ukrajině používali jako mobilizační prvek, což v podstatě udělala Bidenova administrativa. Všichni byli rádi, že tato zástupná válka pokračuje, protože ji vnímali jako posílení NATO, jak jste řekl. Já jsem si ale v té době myslel, že posílení NATO je iluze, že jen zakrývá rostoucí rozdíly. Myslím, že jsem měl pravdu.
Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)
Napsat komentář