Další pěkně dlouhý článek od Aureliena. V evangeliu se psalo, že kdo vydrží až do konce, bude spasen. Podobně i v případě Aurelienových textů – kdo vydrží až do konce, může hodně získat.
.
Pochybuji, že Ludwig Wittgenstein myslel na mezinárodní politiku, když ve slavné tezi 5.6 svého Tractatu prohlásil: „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“ Odborníci se od té doby přou o to, co tím přesně myslel, a já se rozhodně nehodlám pouštět na tak nebezpečnou půdu. Přesto se domnívám, že jeho teze nabízí užitečný výchozí bod pro úvahu o vztahu mezi jazykem, který mají dnešní političtí představitelé k dispozici — zpravidla zděděným, nebo jim dokonce vnuceným — a následnými omezeními toho, co vůbec dokážou myslet, a ostatně i toho, jak mohou jednat. Stejně jako u mnoha podobně důležitých otázek praktické mezinárodní politiky mám dojem, že samotná existence tohoto problému byla sotva vůbec vzata na vědomí, natož zkoumána. Profesionálové o tom vlastně nepřemýšlejí; jazykovědce a analytické filozofy to podle všeho nezajímá. Zkusme se do toho tedy pustit sami — s poznámkou na okraj, že se zde nebudu zabývat jazykovým relativismem ani Sapir-Whorfovou hypotézou, přestože její mírnější verze bude připadat jako zdravý rozum každému, kdo musel žít a pracovat alespoň ve dvou jazykových systémech, zejména neevropských.
Začal jsem o tomto tématu přemýšlet při zběžném pročítání — přiznávám, že je obvykle nečtu nijak podrobně — tweetů Donalda Trumpa, plných vulgarit a formulovaných napůl negramotným způsobem, a kladl jsem si otázku, kde už jsem se s podobným žvaněním setkal. Někteří poukazovali na Trumpovu minulost v newyorských realitních spekulacích a případní realitní spekulanti mezi mými čtenáři k tomu možná budou chtít něco dodat. Jiní přirovnávali jeho prezidentství k vládě rodiny organizovaného zločinu, což nám možná poskytuje určité vodítko, jenže tradičně bývaly takové rodiny vedeny nenápadnými postavami v šedých oblecích, které se v italské tradici často vyznačovaly přísným patriarchálním vystupováním a svědomitou docházkou do kostela. Ne, Trumpův jazyk se svým vychloubáním, vulgárností, obscénností a posedlostí sebou samým připomíná mnohem víc „texty“ žánru, jako je gangsta rap, který zase odráží hodnoty — lze-li jim tak říkat — společnosti, jež takové gangstery vytváří a heroizuje. Mezi tyto hodnoty patří sebeoslavování a sebepropagace, okázalé předvádění moci a peněz a banalizace i oslava násilí. Samozřejmě se neomezují jen na gangsta rappery, protože jsou patrně staré jako dějiny samy, ale tento příklad může zastoupit mnoho jiných.
Jenže nejde pouze o akademickou otázku náhodné podobnosti způsobu vyjadřování — předpokládáme totiž, že mezi nimi neexistuje příčinná souvislost. Znamená to také, že jednotlivec nebo skupina, kteří jsou zvyklí takto hovořit k okolnímu světu — bůhví, jak se vyjadřují v soukromí —, jsou omezeni v možnostech, o nichž dokážou uvažovat, nebo přinejmenším ve způsobech, jakými je mohou uvést do praxe. Zkuste si představit, že by pan Trump spontánně řekl: „Nedávná jednání s Íránci byla užitečná a produktivní, a pokud budou obě strany schopny projevit určitou flexibilitu, měl by být možný další pokrok.“ Nedokážete to. Ta slova sama o sobě nejsou nijak zvlášť obtížná ani nejsou v mandarínštině, ale prezident Trump se v takových pojmech vyjádřit neumí, což prakticky vylučuje jakýkoli další vývoj kromě eskalace, násilí a kapitulace druhé strany. Ano, částečně to samozřejmě souvisí s osobností, ano, má to něco společného s jeho původem a kariérou, ale především jde o hranice jeho světa, které jsou samy určovány hranicemi jeho jazyka. (Možná bychom zde německé Sprache mohli překládat jako „způsob vyjadřování“ nebo „diskurz“.)
Všichni vstřebáváme způsoby vyjadřování ze své společnosti, prostředí a zkušeností a tento diskurz zároveň odráží i posiluje naše chápání světa a způsob, jakým na něj reagujeme. Trumpovo vulgární chvástání je do jisté míry jen krajní karikaturou amerického politického jazyka posledních desetiletí, zejména pokud jde o jiné státy. Tento jazyk svět implicitně rozděluje na přátele a nepřátele: přátelům je třeba říkat, co mají dělat, nepřátele je třeba zničit. Ani v jednom případě z tohoto způsobu myšlení a mluvení nevyplývají žádné nepříznivé důsledky — alespoň dosud. Američtí politici ve skutečnosti zdědili celý diskurz, který vylučuje veškerou jemnost a odstíny a který je téměř výhradně domácí, v tom smyslu, že jeho hlavním účelem je zapůsobit na ostatní hráče ve Washingtonu tím, jak jste tvrdí a radikální. Praktický dopad na země, kterým vyhrožujete nebo kterým něco přikazujete, není považován za relevantní — alespoň dosud. Otázka, co je příčina a co následek, se stala převážně teoretickou: po několika generacích už je ve Washingtonu nemožné mluvit, a tedy i jednat, jinak než prostřednictvím tohoto diskurzu násilí a zastrašování. Navíc, jestliže součástí jediného diskurzu, který máte k dispozici, je představa, že americká armáda je ta „nejúžasnější ze všech v dějinách“ a dokáže snadno porazit každého protivníka, pak to pomáhá určovat hranice vašeho světa a hranice toho, co považujete za možné. Což se stává problémem ve chvíli, kdy se věci začnou velmi vážně kazit a vy narazíte na události, pro které váš diskurz nemá žádná slova.
Zde ovšem hovoříme o širší politické třídě, která zpravidla nemá mnoho přímého kontaktu s realitou, o níž mluví, a jen zřídka nese následky, když se něco pokazí. Jiné části systému, které mají k realitě často mnohem bezprostřednější vztah, zdědily jiné diskurzy, a tedy i jiné a širší možnosti jednání. Ministerstvo zahraničí USA — podle mé zkušenosti stejně profesionální jako kterákoliv zahraniční služba na světě — se převážně drží tradičního diskurzu diplomacie a při četbě jeho nedávných výstupů mohou i výbuchy pana Trumpa znít rozumně. Jenže právě k tomu tradiční diplomatický diskurz slouží: je nástrojem, který umožňuje rozumným lidem zastupujícím rozumné vlády dospět k rozumným řešením. Tam, kde taková řešení možná nejsou, umožňuje oběma stranám předložit svá stanoviska rozumným způsobem, a tím zachovat možnost pozdějšího řešení. Íránci se ve svých jednáních se Spojenými státy z větší části tohoto tradičního diplomatického diskurzu drží. Částečně je to nepochybně z širších mezinárodněpolitických důvodů, ale zároveň to přispívá k jejich preferenci určitých typů otevřeného veřejného chování před jinými a současně ji odráží. Zajímavý je zde kontrast s veřejnou rétorikou IRGC, tedy Íránských revolučních gard, které bývaly tou částí státu, jež se zapojovala do činností umožňujících věrohodné popření odpovědnosti, jako jsou atentáty či podpora zahraničních teroristických skupin. IRGC si tradičně udržovaly v zahraničí nízký profil a jejich současná pobuřující veřejná rétorika i výraznější role, kterou nyní hrají, jsou dobrými ukazateli toho, jak se skutečné íránské chování pravděpodobně vyvine v příštích několika měsících, protože diskurz zpravidla předchází činům.
Jedním z důvodů, proč Trumpův vlastní diskurz tolik lidí šokuje, je to, že je v přímém rozporu s tradičními normami diplomatického vyjadřování, a následně tak podkopává i normy diplomatického chování. Dalo by se samozřejmě namítnout, že na takových normách není nic posvátného: odrážejí světový názor a vzdělání aristokratů osmnáctého století, příslušníků mezinárodní kasty, kteří hovořili několika jazyky, znali země těch druhých a měli mezi sebou navzájem více společného než s dělníky na svých panstvích. Tyto diskurzivní normy samozřejmě státům ani nebránily jednat násilně, ať už ve formálních válkách, nebo jinak. Poskytovaly však soudržný soubor pravidel, který přesahoval povrchovou zdvořilost a vytvářel konvence zdrženlivosti v řeči i jednání, z nichž nakonec měli prospěch všichni a které mají ostatně obdobu i v jiných kulturách — od civilizací pozdní doby bronzové ve východním Středomoří až po státy předkoloniální západní Afriky. Není vůbec zřejmé, že model diskurzu, a tedy jednání, který připomíná výhrůžky a násilí mezi soupeřícími gangy spojenými s fotbalovými kluby, je nutně lepší.
Jazyk diplomacie jako samostatný diskurz nebyl nikdy pořádně prozkoumán, což je škoda. Jeho hlavní vlastností totiž je, že zdůrazňuje shodu a potlačuje konflikt. Odvolává se na precedenty, právní rámce a výroky jiných aktérů a obecně se snaží za všech okolností působit rozumně a racionálně. Má také sklon být velmi přesný tam, kde je to užitečné („navazujíce na ustanovení odstavce 5 písm. a) dohody dosažené skupinou G34 v New Yorku dne 25. února“), a velmi vágní tam, kde to užitečné není („budeme usilovat o pokračování bilaterálních výměn s cílem vyřešit zbývající sporné otázky“). Protože tak velká část skutečné práce v mezinárodní politice spočívá v přípravě společně odsouhlasených dokumentů, samotná dynamika tohoto procesu lidi prakticky nutí spolupracovat a hledat oblasti shody.
To neznamená, že diplomatický diskurz je bez problémů, a na jeho omezení jsem upozorňoval už mnohokrát. Zejména snaha o konsensus může vést k rozmazávání či zastírání neshod, případně za určitých okolností k úplnému vypuštění problematických témat. Klasickým příkladem je absence jakékoli přímé zmínky o Izraeli v Libanonu či o jaderných otázkách v nedávném americko-íránském memorandu o porozumění, protože tyto problémy byly jednoduše příliš obtížné a nebyla žádná šance najít kompromisní formulaci přijatelnou pro všechny. Může to vzbuzovat dojem, že problém byl vyřešen, přestože byl ve skutečnosti pouze odsunut stranou. A v mnoha případech, protože diplomaté jsou notoricky známí sklonem považovat jakoukoli dohodu za lepší než žádnou, mohou být zásadní rozdíly zakryty pečlivě zkonstruovaným, avšak bezobsažným jazykem — jako by byly přikryty silnou vrstvou sněhu. Není proto nijak neobvyklé, že jednotlivé státy vykládají dohodnuté texty naprosto odlišným způsobem ve chvíli, kdy je skutečně nutné přijímat rozhodnutí.
Přesto má diplomacie, jak jsem naznačil, v podstatě vlastní jazyk a souhrn tohoto jazyka je, alespoň teoreticky, souhrnem všech možných interakcí mezi státy v době míru. (Možná si vzpomínáte, že Wittgenstein hned na začátku Tractatu prohlásil, že „svět je souhrnem faktů, nikoli věcí“ a že tyto „fakty v logickém prostoru jsou svět“. Fakt je výrok v logickém prostoru, který je pravdivý, a souhrn všech takových faktů je zároveň úplným popisem světa. K tomuto bodu se ještě vrátím.)
Existují dokonce slovníky, které diplomatický jazyk převádějí do běžné řeči. Velká část tohoto jazyka má svůj původ ve francouzštině — jazyce diplomacie až do roku 1919 — a některé francouzské termíny se používají dodnes. Například démarche je formální postup, při němž zástupce jedné vlády navštíví druhou vládu s konkrétním požadavkem, aby něco učinila, nebo naopak neučinila. Často je s tím spojeno předání určitého písemného dokumentu. Naproti tomu bout de papier je zcela neformální dokument bez hlavičky a bez uvedení původu, předávaný jako nezávazný náznak toho, co si určitá vláda myslí nebo co by chtěla říci. V některých případech si státy mohou také předávat „non-papers“, tedy neoficiální dokumenty, často vzniklé z osobní iniciativy, jejichž smyslem je otestovat terén a vyvolat reakci na určité názory či možnosti. Existují dokonce — věřte nebo ne — „non-maps“, tedy neformální návrhy například územních hranic, jejichž účelem je zjistit reakce. (Někdy mám pocit, že velké části médií, a zejména alternativních médií, by prospělo jedno odpoledne strávené listováním slovníkem tohoto typu, na který jsem odkázal. Určitě by jim pomohl dělat ze sebe méně často hlupáky.)
Možná to všechno zní poněkud přecitlivěle a staromódně a zavání to venkovskými sídly a elitními univerzitami. Třeba ano, ale celkovým výsledkem je vytvoření racionálního diskurzu pro zvládání mezinárodních problémů a snahu řešit je pokud možno mírově. Určitě je to lepší než diskurz odvozený z obchodních jednání, založený na šikanózních telefonátech a pobuřujících, často lživých veřejných prohlášeních. (Slovo „deal“ se v posledních letech objevilo prakticky odnikud a stalo se výchozím označením pro dohodu jakéhokoli druhu. „Dealing“ je ovšem také to, co dělají prodejci drog. K zamyšlení.) Není náhoda, že rostoucímu násilí a aroganci západní bezpečnostní politiky od konce studené války v každé fázi předcházelo zvulgarizování jazyka a diskurzu, díky němuž se dříve pochybné chování postupně zdálo stále přijatelnější, až do bodu, kdy dnes západní představitelé mohou vyhrožovat cizím zemím jazykem mafiánských bossů.
Samostatnou, avšak úzce související otázkou je vliv dominantních akademických diskurzů, zejména realistické a neorealistické školy mezinárodních vztahů. To je zvlášť výrazné ve Spojených státech, jejichž komentátoři a vlivné osobnosti mají v drtivé většině právě toto intelektuální zázemí. Uvedu jediný příklad: vztah mezi USA a Čínou se běžně popisuje jako „soutěž“ nebo dokonce „rivalita“. Na Západě se to skutečně stalo natolik běžným, že vlády jednají, jako by tomu tak opravdu bylo. Jakmile přijmete tento způsob myšlení, automaticky se předpokládá, že soutěž a rivalita budou postupně nabývat na závažnosti a nakonec povedou k hrozbě otevřené války, přestože ve skutečnosti není žádný důvod, aby tyto dvě země proti sobě bojovaly. Je to do značné míry vlastnost používaného diskurzu, nikoli základní reality situace, a pokud vím, Číňané se vyjadřují jinak.
Tento diskurz soutěže a konfliktu zároveň odráží a posiluje způsob, jakým funguje americký politický systém, s jeho nekonečnými mocenskými boji a trváním na vítězství za každou cenu. Opět je těžké určit, co je příčina a co následek. Důležité však je, že tento světový názor je v zásadě založen na hře s nulovým součtem. Na každého vítěze nutně připadá poražený a poražený musí dělat to, co chce vítěz. Představa, že určitá situace nebo dohoda může různými způsoby vyhovovat oběma stranám, se vyskytuje pouze v reálném životě.
Podobně výlučné zaměření těchto teorií na diskurz moci a dominance znemožňuje představit si vztah rovných či téměř rovných aktérů, natož takové komplexní a mnohovrstevnaté vztahy, jaké ve skutečném světě existují. Karikaturní podoby to dosáhlo při pokusech popisovat vztah mezi Spojenými státy a Izraelem. Protože je k dispozici pouze slovník dominance a podřízenosti, musí jedna strana tvrdit, že Izrael Spojené státy zcela ovládá, zatímco druhá musí tvrdit, že Izrael není ničím víc než loutkou Washingtonu. Intelektuálně je to hrubé a pošetilé — svět takto nefunguje — a zcela to ignoruje nesmírnou složitost tohoto vztahu a jeho historický vývoj. (Zdá se, že Saúdská Arábie je podle jakési novinářské dohody přesouvána z jedné kategorie do druhé a zase zpět během jediného zpravodajského cyklu.) Podobně mezi sebou tradiční i alternativní média soutěží o to, kdo najde co nejpohrdavější a nejvýsměšnější výrazy pro země, které v jakékoli míře spolupracují s USA. Zjevně je ani nenapadne, že například Saúdská Arábie nebo většina evropských států mohou své objektivní bezpečnostní zájmy považovat alespoň částečně za totožné se zájmy USA, a dokonce mohou být samy původci politik, které Spojené státy následně prosazují. Výsledkem jsou zmatek a nevědomost a svět, který tvrdošíjně odmítá fungovat podle hranic, jež mu jazyk vnutil, a tedy poslouchat vyprahlé předpoklady čistě materialistických a realistických koncepcí mezinárodní politiky.
Samozřejmě že soutěž je sama o sobě součástí mezinárodního systému. Země soupeří o vliv na mezinárodní scéně i v rámci organizací, snaží se dosadit své občany do významných funkcí, usilují o zvolení do různých orgánů OSN, zejména do Rady bezpečnosti, snaží se hostit důležitá jednání a hrát významné role. To je však hra, nikoli příprava na válku. Existují i skutečné pokusy převrátit stávající vztahy, například nedávné ruské úsilí vytlačit Francii z její tradiční vlivné pozice v Africe nebo samozřejmě íránská snaha etablovat se jako dominantní mocnost v Perském zálivu. To jsou však poměrně zvláštní případy a máloco je zavádějící více než široce sdílený předpoklad, že mezinárodní politika se skládá z nekonečných konfliktů, pokusů o převraty, „barevných revolucí“, zástupných válek a kdovíčeho dalšího. Jak jsem už mnohokrát upozorňoval, v mezinárodních vztazích existuje značná míra pragmatické spolupráce, bez níž by se celý systém rozpadl. Státy samozřejmě budou potichu podporovat opoziční strany nebo diskrétně financovat disidentská hnutí, pokud se domnívají, že tím zvýší svůj vliv v určitém regionu. (Příkladem je poněkud nejasný vztah mezi Alžírskem a tuarežskými separatisty v severním Mali. V tomto případě možná Alžířanům jde jednoduše o to zabránit tomu, aby si tam vliv vybudovaly jiné státy.)
Skutečnost je taková, že snaha zvyšovat svůj regionální i globální vliv je něco, co vzestupné mocnosti dělají a vždy dělaly, a rostoucí vliv Číny v Latinské Americe, Perském zálivu a Africe je ve skutečnosti přesně tím, co bychom očekávali od chování možná vůbec největší hospodářské mocnosti světa, která prochází obdobím růstu a expanze. Tento rostoucí vliv není vždy uplatňován taktně a citlivě a čínský systém je každopádně příliš velký a složitý na to, aby jej bylo možné řídit podle nějakého jednotného velkého plánu. Z překladů čínských prohlášení a projevů je však přinejmenším zřejmé, že diskurz určující jejich pohled na svět a z něj vyplývající chování je v zásadě multilaterální. Je zřejmé, že Číňané pociťují křivdu kvůli své historické slabosti, ale stejně zřejmé je i to, že jejich jazyk, a tedy jejich svět, neobsahuje druh dominantně-submisivních požadavků, které jsou dnes běžné na Západě. Jak to v Asii a asijských jazycích často bývá, mnoho věcí se nevyslovuje, mnoho lze vykládat různými způsoby a mnohé je ponecháno na slabší či znevýhodněné mocnosti, aby si sama domyslela důsledky. Historicky to samozřejmě způsobovalo problémy ve vztazích asijských zemí se Spojenými státy, kde je rána pěstí do obličeje považována za příklad jemnosti. Přesto platí, že pro konflikt mezi Čínou a USA není žádný důvod, pokud se jej druhá jmenovaná země sama nerozhodne vyprovokovat.
Doposud jsem, chcete-li, hovořil o formě mezinárodních vztahů — o způsobu, jakým se věci dělají a který je určován jazykem, v němž jsou vztahy mezi státy pojímány, a o světě, který z toho vzniká. Takové vztahy však samozřejmě nejsou bez obsahu: týkají se konkrétních otázek a ty jsou zase obvykle řešeny podle předpokladů odvozených z vlastních jazyků či diskurzů. Někdy je to silně formalizované a historikové mohou výsledky studovat v publikovaných dokumentech: katastrofální chyby, kterých se Stalin dopustil při chápání Hitlerova Německa, byly výsledkem ritualizovaného systému myšlení a vyjadřování, v němž bylo možné připustit a vyslovit pouze určité myšlenky, a právě ty tvořily celý uznávaný svět Moskvy. Stejné problémy můžeme v novější době vidět například v publikovaných dokumentech o sovětské intervenci v Afghánistánu.
Na Západě byl tento problém historicky méně závažný, protože ačkoli některé diskurzy — například antikomunismus či antiamerikanismus — byly v určitých kontextech silné a do jisté míry určovaly chování lidí, žádný jediný diskurz nebyl hegemonní. To se změnilo s nástupem zahraničněpolitického křídla profesionálně-manažerské kasty (PMK), kterou musíme pečlivě odlišit od lidí, kteří se skutečně profesionálně zabývají různými otázkami zahraniční politiky. Sem řadím spíše politiky, novináře, komentátory, pracovníky nevládních organizací, „komunitní lídry“ a podobně. Uvedu tři příklady, ve kterých se PMK s velkými obtížemi pohybuje ve velmi omezené realitě, již jí umožňuje obývat její slovník a diskurz. Mám přitom na mysli především PMK v její mezinárodní, a zejména evropské podobě. Vytvoření této mezinárodní, intelektuálně monolitické třídy — silné v ideologii, ale slabé v praktické zkušenosti — je jevem poslední generace či dvou a tato třída postupně získala kontrolu nad elitním diskurzem o všech mezinárodních otázkách, čímž pomohla uvěznit samotné elity v malém světě jejich vlastní výroby.
Například mezinárodní elity PMK mají velmi jednoduchý pohled na imigraci, omezený na tři teze, které tvoří celý jejich svět: (1) imigrace je dobrá věc; (2) pokud tomu nevěříte, musíte nenávidět přistěhovalce; (3) pokud nenávidíte přistěhovalce, jste fašista. To je všechno. Pokud si vzpomínáte, Wittgenstein říkal, že svět skládající se pouze z faktů je tvořen výroky, které byly ověřeny proti realitě, a předpokládal, že realitou se myslí prostě realita. Proto „déšť padá z nebe na zem“ je platný výrok a pravdivá myšlenka, protože jej lze ověřit proti realitě. Ale „déšť padá ze země do nebe“ platným výrokem není, byť má vnější formu výroku. To je v pořádku, pokud se vaše definice reality omezuje na věci, které lze empiricky dokázat.
Jenže to už dnes neplatí. Pro většinu PMK a z důvodů, jimž jsem se už několikrát věnoval, je realita nyní v podstatě normativní, nikoli pragmatická. Fakta, jak říkal Althusser, jsou pojmy ideologické povahy, a přestože se jen málokterý příslušník PMK probojoval jeho hutnou prózou, představa, že normativní teorie má přednost před banální realitou, je dnes široce, byť většinou nevědomě, přijímána. Mezinárodní uvažování PMK o tématu, jako je imigrace, se tak skládá ze souboru normativních etických tezí, v jejichž rámci je nutné zůstat při hledání odpovědi na jakoukoli otázku, protože výše uvedené tři teze představují hranice jejich světa. („Jste fašista“ je často považováno za uspokojivou odpověď — alespoň při této definici slova „odpověď“.) Jejich situaci lze přirovnat ke skladateli, který musí každý týden napsat novou skladbu a přitom smí používat pouze tři stále stejné, náhodně vybrané tóny chromatické stupnice. I Bach by s tím možná měl potíže. Z toho vyplývá, že žádné reálné problémy spojené s imigrací — bydlení, kriminalita, školství — nelze vzít v úvahu, protože překračují hranice jazyka PMK, a tedy hranice jejich světa. Ve velmi skutečném smyslu pro ně neexistují. Právě proto konvenční politici zůstávají jako srny oslněné reflektory blížícího se auta, když se objeví praktické problémy spojené s imigrací. Je sice snadné používat jejich ochuzený jazyk k odsuzování druhých, ale mnohem obtížnější je to ve chvíli, kdy se objeví problém, který nelze jednoduše odmyslet a který vyžaduje skutečnou odpověď, jako tomu v posledních několika dnech bylo v případě Španělska a Maroka.
Podobná situace existuje u diskurzu „impéria“ a „hegemonie“, který v posledních letech nabývá stále větší síly právě v době, kdy se ironicky ukazuje, že skutečná moc Spojených států je stále méně impozantní. Zdá se, že pojem „Impérium“ se v populární kultuře objevil roku 1970 u skupiny Jefferson Airplane/Starship a v poněkud odlišné podobě jej později použil Philip K. Dick v románu VALIS, vydaném roku 1981. Jakmile si jej přivlastnila tehdy vznikající PMK, bylo i tento pohled možné zredukovat na tři teze: (1) USA jsou všemocným hegemonem; (2) USA mají vždy pravdu; (3) každý stát, který některou z těchto tezí zpochybní, může a má být zničen. Tyto výroky představují hranice světa PMK a každá mezinárodní otázka, ať je sebevíc složitá, do nich musí být nějakým způsobem vtěsnána na toto Prokrustovo lože. Stojí za zmínku, že alternativní média fungují v podobně omezeném světě, tvořeném třemi mírně odlišnými tezemi: (1) USA jsou všemocnou hegemonní mocností; (2) USA se vždy mýlí; (3) každý stát, který se USA postaví, bude zničen. V obou případech znamená odmítnutí těchto tezí konec vaší kariéry, i když jsou v rozporu s pozorovatelnou realitou.
Při vší kontrole myšlení, která zde probíhá, samozřejmě ani jeden ze souborů těchto tezí nedokáže svět popsat přesně a v posledních letech — řekněme od Afghánistánu v roce 2021 — se tento rozdíl stal příliš do očí bijícím na to, aby jej bylo možné ignorovat. Trumpovi příznivci i odpůrci jsou však hranicemi svého jazyka nuceni vytvářet stále křečovitější a pokřivenější verze těchto tezí, jednoduše proto, že právě ony představují hranice jejich světa. Trumpovi kritici například tvrdili, že americko-íránské memorandum o porozumění sloužilo Íránu pouze k získání času na přípravu drtivého útoku, který měl Írán zničit, zatímco sám Trump podle všeho předpokládal, že drtivý útok schopný Írán zničit je skutečně možný. Jenže k žádnému takovému drtivému útoku nikdy dojít nemohlo, protože prostředky k jeho provedení nebyly k dispozici. A děsivá myšlenka: mimo hollywoodské filmy nikdy neexistovaly. Vy i já to víme, ale ti, jejichž svět je ohraničen výše uvedeným typem tezí, to nikdy nemohou pochopit. A možná je tedy největší překážkou vyřešení íránské krize skutečnost, že jak PMK, tak její kritici musejí nejprve uniknout ze svých mentálních vězení, aniž by při tom utrpěli nesnesitelné psychické škody.
Posledním příkladem, kterému se chci věnovat, je Ukrajina, o níž jsem už rozsáhle psal. Od samého začátku krize zdůrazňuji, že západní, a zejména evropské chování nelze vysvětlit pomocí konvenčních materialistických a realistických interpretací. A postupem času mám dojem, že i ti, kteří nemají žádnou intelektuální alternativu, k níž by se mohli uchýlit, se o to z větší části přestali pokoušet. Co se tedy děje? Někteří se z nostalgie a zoufalství stále drží výkladu světa, o němž jsem právě hovořil: americká hegemonie znamená, že Spojené státy musí automaticky řídit vývoj ukrajinské krize, i když se tato krize se stále zhoršuje a takové vysvětlení v reálném světě nedává smysl.
Od začátku však upozorňuji na ideologickou povahu tohoto konfliktu, na představu Ruska jako Anti-Evropy nebo alespoň Anti-Bruselu, který okázale obrací záda ideologii PMK a tvrdošíjně se drží kultury, dějin, společnosti, vlastenectví a dokonce i náboženství. Postupem času je to stále zřejmější: Evropa — a do jisté míry i USA — sama sebe chápe jako účastníka svaté války, která musí skončit zničením jedné či druhé strany bez ohledu na náklady. A protože je to svatá válka, pak, jak jsem naznačil minulý týden, nemůže trvat věčně: Rusko prohraje a tím bude obnoven základní morální řád světa. Tento způsob myšlení je samozřejmě nevyhnutelný, pokud je váš svět v podstatě omezen na tři normativní ideologické teze: (1) bruselská ideologie je Správná; (2) všechny státy by měly být přivedeny k jejímu přijetí; (3) stát, který ji odmítá přijmout, je nepřítelem, kterého můžeme a máme zničit. Jako vždy u podobných argumentů se realita v podobě hospodářské a vojenské síly vůbec nebere v úvahu. A dokud bude Evropa — a do jisté míry i USA — odsouzena pohybovat se uvnitř těchto tří ideologických tezí, které tvoří její svět, je vyřešení konfliktu z definice nemožné. Z toho pak vyplývá, že každý, kdo navrhne, že řešení by se mohlo nacházet mimo tento rigidní logický prostor, musí být ruským agentem.
Wittgenstein si samozřejmě myslel, že očišťuje filozofii a velkou část z ní ubírá nikoli proto, že by byla nepravdivá, ale proto, že je „nesmyslná“. Jenže byl také mystikem, který se domníval, že poznání skutečně důležitých věcí nelze předávat slovy. Je zajímavým, byť skličujícím cvičením podrobit politické projevy a politické psaní podobnému analytickému procesu: velká část z nich při bližším zkoumání jednoduše zmizí jako pěna na chai tea ginseng soy skinny latté. Bohužel však naši politickou kulturu nadále ovládají prázdné fráze, zmatené myšlení, logické skoky, prosté omyly a vyložené lži. Vybíráme si z nich různé myšlenky a teze, které nás emocionálně uspokojují, a potom se je pokoušíme násilím vměstnat jednu do druhé. Výsledkem je, že na všech úrovních — od státu až po jednotlivce — riskujeme, že se ocitneme v ideologických vězeních, která jsme si sami postavili.
.
Zdroj: aurelien2022.substack.com
Napsat komentář