Domnívám se, že evropské státy se staly legitimními cíli tím, že se podílejí na útocích proti Rusku. Emocionální a často hysterické reakce, které tento argument vyvolává, odhalují míru radikalizace, která zachvátila Evropu.
Většina zemí se vyhýbá dodávkám zbraní do států zapojených do války právě proto, že by se tím vystavila riziku, že se stane účastníkem konfliktu. Mnozí západní představitelé, od Borise Johnsona po Marka Rubia, si uvědomují, že se jedná o válku vedenou prostřednictvím zástupců. Evropské státy poskytují zbraně, zpravodajské informace, určují cíle, plánují a najímají dodavatele. Evropští lídři otevřeně hovoří o nutnosti přenést válku na ruské území a zničit ruské rafinerie, přičemž rychle rozšiřují výrobu zbraní dlouhého doletu na podporu tohoto cíle. Útoky jsou nyní prováděny i z území pobaltských států. Je proto těžké popřít, že evropské státy jsou přímo zapojeny do vojenských akcí proti Rusku. Vzhledem k eskalaci tohoto zapojení je Rusko pod stále větším tlakem, aby podniklo odvetné kroky a obnovilo svou odstrašující sílu. To vše by mělo být samozřejmé, avšak v Evropě je rozpoznání a uznání toho, že Evropa se posunuje k válce považováno za kontroverzní postřeh. Proč?
Odpovědi, které dostávám, se tímto argumentem málokdy zabývají přímo. Místo toho se soustředí na ruskou invazi na Ukrajinu a válečné zločiny. Ať už má člověk na tyto otázky jakýkoli názor, nemění to nic na otázce účasti Západu na útocích na Rusko. Implicitním argumentem se zdá být to, že Rusko je výjimečně zlé, a proto je útok Západu na Rusko oprávněný, zatímco Rusko nesmí reagovat. Většina lidí by uznala, že kdyby Rusko v reakci na invazi do Iráku vystřelilo rakety na Washington nebo Londýn, bylo by to chápáno jako ruský útok s nepředvídatelnými důsledky. Útokem na ruské síly na Ukrajině se evropské státy zapojily do konfliktu; útokem uvnitř samotného Ruska toto zapojení ještě prohlubují a činí ruskou odvetu nevyhnutelnou. Právo Ukrajiny na sebeobranu nemá nic společného s diskusí o evropské účasti. Byla doba, kdy prezident Biden argumentoval, že vyslání letounů F16 na Ukrajinu by znamenalo třetí světovou válku; dnes by byl tento argument v Evropě očerněn a cenzurován jako „ruská propaganda“. Instinkt sebezáchovy je pryč.
Tvrdím, že Evropané se radikalizovali, protože se nyní zdá, že panuje všeobecné přesvědčení, že uznání reality evropského zapojení je zradou. V jejich myslích je realita sociálním konstruktem. Varování, že Evropa možná směřuje k přímé válce s Ruskem, je odsuzováno jako „legitimizace“ ruské odvety a odmítáno jako „proruské“ stanovisko. Převaha konstruktivismu a zaměření na „řečové akty“ vedly k přesvědčení, že i použití realistické analýzy a diskuse o konkurenčních národních zájmech znamená legitimizaci reálpolitiky a tím i sociální konstrukci nebezpečnější reality. Řečové akty se vztahují k použití jazyka jako zdroje moci k vytváření politické reality a ovlivňování výsledků. Vše je interpretováno jako normativní výroky o tom, co člověk podporuje nebo jak by si přál, aby svět fungoval, namísto uznání objektivní reality světa. Pokud se člověk neúčastní tohoto sebevražedného sebeklamu, bude obviněn z toho, že se postavil na stranu Ruska. Kdyby tato radikalizovaná mentalita převládala během studené války, nikdy bychom nepřežili.
Evropští akademici jsou nuceni do role aktivistů. Je nemožné analyzovat konflikty, aniž by se člověk setkal s požadavkem odsoudit Hamás, Írán, Rusko a „ty druhé“, aby dokázal, že se postavil na správnou stranu. Toto je ideologický lakmusový papírek, který určuje, zda se smíte účastnit diskuse, nebo zda musíte být vyloučeni ze slušné společnosti. Úlohou akademických pracovníků je analýza, nikoli moralizování. Účelem je vysvětlit motivace, rozložení moci a strategické chování. Objektivní analýza nám umožňuje prosazovat nejlepší politiku pro maximalizaci naší bezpečnosti. Požadavek přizpůsobit se „správnému“ morálnímu postoji a ze strany EU schváleným projevům znamená povinnou účast na emocionálním a hysterickém skandování hesel. Pokud je premisou jakékoli diskuse, že se nacházíme v boji mezi dobrem a zlem, pak válka vytváří mír a diplomacie je ustupováním. Zdá se také, že Evropané oslavují nevědomost tím, že kriminalizují schopnost rozpoznat bezpečnostní obavy druhé strany.
V Evropě se také považuje za „ruskou propagandu“ tvrzení, že ukrajinskou válku vyprovokoval expanzionismus NATO. Drtivá většina důkazů, které to podporují, je irelevantní a za žádných okolností se o nich nebude diskutovat, protože se to považuje za nemorální argument, který legitimizuje ruskou invazi. Naši političtí představitelé prezentují veškerou svou politiku jako „proukrajinskou“: svržení Janukovyče, vyzbrojování krajně pravicových milicí, sabotování minské mírové dohody, ignorování ruských bezpečnostních obav, podpora „busifikace“, bojkot diplomacie atd. Co z toho je „proukrajinské“? Přineslo něco z toho Ukrajině něco dobrého? Tyto otázky nelze klást, protože jsou považovány za „proruské“. Každý má soucit s hrůznou situací na Ukrajině a rád by podpořil ty, kteří trpí, a evropští lídři si vyhradili právo monopolizovat to, co znamená „proukrajinský“ postoj – bojovat až do posledního Ukrajince.
Podobně jsou varování před tím, že Evropa se účastí na útocích řítí do války s největší jadernou velmocí světa, považována za zrádné snahy o oslabení důvěry, legitimity a podpory válečných snah NATO na příkaz Ruska. „Koho chtějí bohové zničit, toho nejprve zbaví rozumu.“
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář