Překvapivá odhalení utajovaných archivů a očitých svědků okupace, která, ač se udála před 57 lety, českou i slovenskou politiku stále silně ovlivňuje.
Od střední školy, přes vysokou školu, na níž jsem studoval obor spjatý s historií, se touto etapou našich dějin zabývám, jako novinář i soukromý badatel jsem oslovil desítky pamětníků-klíčových aktérů 60. let a Pražského jara 1968 a došel jsem k překvapivému zjištění: občanská liberalizace hlavním důvodem k okupaci Československa nebyla.
Čs. komunistická strana byla už před válkou třetí nejpočetnější na světě (po sovětské a německé). Po válce, během níž drtivou část našeho území osvobodila sovětská armáda (ano oblast Čech by stihli osvobodit Američani, ale bránila tomu známá dohoda), jejíž ztráty, ještě než se dostala na naše území, činily 11 milionů mužů (přičemž na našem území jich bylo za osm měsíců osvobozování víc, nežli domácích nežidovských obětí za celou válku – okolo 150 tisíc), byla podpora SSSR a KSČ taková, že ve zcela svobodných volbách roku 1946 zvítězili komunisté bez jakéhokoli nátlaku. Navíc někteří naši komunisté sami od sebe projevili zájem o připojení ČSR k Sovětskému svazu (což Stalin neakceptoval z prostého důvodu: po založení OSN nepotřeboval „socialismus v jedné zemi“, ale co nejvíc satelitů pro víc bodů v mezinárodních hlasováních – z toho důvodu také udělil větší formální autonomii i Ukrajině a Bělorusku a vymohl pro ně v OSN stejná nezávislá hlasovací práva, jaké měl sám Sovětský svaz a ostatní členové OSN).
Československo bylo také jedinou zemí východní Evropy, kde po válce znovu mohla zasednout do čela země předválečná hlava státu, Edvard Beneš – protože byl jediným státníkem v londýnském exilu, který se ve svém sporu s Německem obracel nejen na Západ, ale i na SSSR, a za tím účelem s ním podepsal dvě řady smluv v letech 1935 a 1943. (To, aby mohl podepsat první z nich, byl i jeden z důvodů, proč odstoupil prezident Masaryk, který s vysláním nouzových signálů na východ souhlasil, ale nechtěl to udělat sám, protože by tím popřel některá svá celoživotní maxima.)
Tato loajalita vedla k tomu, že poválečné Československo bylo zemí, k níž Sověti zaujali postoj zvláštního zacházení a nadstandardních práv: byli jsme jedinou zemí, které byl formálně ponechán její předválečný systém více politických stran (po sloučení KSČ a ČSSD byly v parlamentu i ve vládě nadále účastny i čtyři další strany, sdružené až do pádu režimu v tzv. Národní frontě) a prezidenta v čele (všude jinde byl nastolen sovětský systém předsedů státních rad, v PLR a NDR byli sice po válce Bierut a Pieck prezidenty na doživotí, ale po jejich smrti v letech 1952, respektive 1960, byla funkce zrušena) – a hlavně: byli jsme jedinou zemí, z níž se sovětské posádky po osvobození v roce 1945 stáhly. Po nástupu Chruščova pak byl tento systém ponechán proto, že Novotný (původně stalinista z garnitury, která měla nahradit odstavené v procesu se Slánským) se stal ve všem Chruščovovou přesnou československou kopií – včetně propuštění většiny politických vězňů na svobodu (kde byli hlídáni tajnou službou) a liberalizace národní kultury.
Jenomže když sovětský vojenskoprůmyslový komplex Chruščova (který stalinské výdaje na armádu, chystající se na vpád do Evropy, silně omezil, a přišel s novou koncepcí „oteplování“ a mírového sbližování mezi socialistickým východem a kapitalistickým západem – neboli „my jim budeme dávat příklad působit sociálně, oni nám v oblasti lidských práv“) v roce 1964 během palácového puče odstranil a byl nastolen neostalinista Brežněv, Novotný už se neobrátil zpět. Naopak v roce 1964 propustil i zbytek politických vězňů, kteří byli vězněni na paragraf spojený se zbraněmi, a od roku 1965 začal svým občanům masově udílet víza na návštěvu západní Evropy. Stál za tím příklad druhého východoevropského komunistického prezidenta, který ovšem nebyl pod kuratelou SSSR (jugoslávského Josefa Broze Tita, který tehdy otevřel hranice Jugoslávie pro všechny své občany, včetně povolení v zahraničí pracovat – a k masové emigraci ze SFRJ kupodivu nedošlo!) i reformátoři, kteří se dostali do Novotného nejtěsnější blízkosti (například prosaditel nejvýznamnější složky československého kulturního zázraku 60. let = čs. nové filmové vlny, spisovatel a barrandovský dramaturg Jan Procházka). Tento nesoulad mezi novou brežněvovskou politikou sovětské vrchnosti (která pomalu začínala znovu provozovat Chruščovem zrušené věznice) a československou mocí, v jejímž čele stál už od Gottwaldovy smrti Novotný, byl alarmující. Dubček namísto Novotného byl v čele státostrany schválen více méně proto, že jeho předlednové postoje se daly charakterizovat jako neradikální. Nejakutnější ale nebyl problém v oblasti vnitřní politiky – ale vojenství.
K nákupu a rozmístění jak pozemní tak letecké techniky, z níž bylo možno uvolňovat jaderné střely, došlo v Československu pod tlakem Sovětů už v roce 1961, ale šlo zatím o akci tajnou. Když v roce 1964 v SSSR nastoupila garnitura, která odstranila Chruščova a nastolila Brežněva, rozhodli se Sověti vyjít s pravdou ven i směrem na západ – přičemž coming out, že v ČSSR jsou nosiče na jaderné zbraně, šel ruku v ruce s Akcí Neptun, kdy v Černém jezeře na Šumavě byly „objeveny“ skryté nacistické archivy, které mimo jiné odhalily spojení řady tehdejších vysoce postavených politiků SRN s nacismem. Ve skutečnosti šlo o dokumenty navezené ze sovětských archivů. Nová doktrína by se tedy dala shrnout: „SRN je hrozba a je třeba se proti ní účinně bránit.“ Zároveň byl stupňován tlak na Čechoslováky, poslední východoevropskou armádou SSSR neobsazenou zemi ležící na hranici mezi bloky (železné oponě), aby na svém území akceptovali rozmístění sovětských jednotek i jako personálu pro obsluhu budované sítě jaderné obrany. Jak logické.
V rámci tohoto tlaku Sověti přepracovali i koncept hlavních tahů útoku v případě konfliktu se západem: hlavní úder už neměl jít přes Polsko a východní Německo, nýbrž přes ČSSR, a československé jednotky měly za úkol se v tomto tahu s minimální podporou probít až do francouzského Dijonu (západ samozřejmě o této strategii věděl a od té doby se v dané věkové kategorii datuje znalost francouzštiny u řady našich důstojníků a češtiny u těch francouzských). Velení Československé lidové armády sečetlo své síly a ocitlo se mezi dvěma zlými variantami: buď připustí sovětské jednotky na našem území, nebo v případě války dojde k absolutní genocidě armády i národa. Sověti navíc uplatňovali i taktiku permanentního připomínání svých uniforem: z deseti cvičení Varšavské smlouvy mezi lety 1961 – 1968 bylo na území ČSSR konáno pět, přičemž naše vláda rozhodně nebyla tou, která by rozhodovala o vybrané lokaci. Při poslední z nich, Šumava, byl dohodnutý termín opuštění území ČSSR pro zahraniční vojáky 30. červen 1968. Vojska NDR a PLR jej dodržela, sovětská ne. Odjela nakonec až 3. srpna…
Je třeba říct, že Brežněv nebyl tím, kdo by byl hlavní hybatel sovětského nátlaku. Jako důstojník útvaru, který osvobozoval Československo a konec dosud nejkrvavějšího konfliktu lidských dějin prožil na Českomoravské vrchovině, měl k Československu nadstandardní vztah. V roce 1968 poslal do Prahy na soukromou návštěvu za prezidentem-generálem Svobodou maršála Koněva, v té době už důchodce. Dozvěděl se od něj, že po stránce civilní se v Československu nic tak strašného neděje. (Z pohledu Koněva, velitele zásahu proti maďarskému povstání v roce 1956, kdy se věšelo na lucerny, se u nás skutečně nic moc nedělo.) Stejně Brežněv dopadl se šéfem své rozvědky v USA Dmitrijem Jakuškinem (který byl mimochodem z rodiny účastníků slavné šlechtické vzpoury proti carovi z roku 1825 – děkabristů), jenž naší liberalizaci fandil, a tak po vzájemné dohodě dodával do Moskvy neškodné zprávy od svého československého protějšku JUDr. Miroslava Polreicha (který se pak z protestu proti okupaci stal normalizačním disidentem). Bohužel byli i Čechoslováci, kteří posílali do Moskvy zcela jiné zprávy a vyvíjeli jinou činnost…
Napsat komentář