Dnešní úryvek je knihy, která vyšla v desítkách vydání a okouzlila stovky tisíc duší. Autor se narodil v r. 1863 v Jimramově a zemřel vlastní rukou v r. 1912 v Divákách.
.
Byl vlažný, červnový večer. Navečer se čistě vybralo, nebe bylo jasné jako rybí zrak. Myslivna kouřila, modravý dým rozkládal se po střeše; mlhy spouštěly se na pole a stíny jako černé závoje přehozené šeravou rouškou kladly se za sebou na teplou zem. Zčernaly lesy, zčernala pole i luka a za chvíli černé vlečky noci zatáhly celou krajinu. Zase kuňky se ozývaly z luk, v poli vrzal řezač, sýček zahoukal kdesi pod lesem, do bílé zdi vrážel tmavý netopýr.
Blížila se chvíle, kdy do chladného moře oblohy vyplouti měl měsíc stříbrný. Ale ne úplný, bylo ho už jenom půl. A tu si Helenka vzpomněla na onu překrásnou noc, kterou tenkrát prožila v svatečer první své lásky… Jak jí tenkrát bylo ještě volno, ticho kolem ní a v ní — ani ve snách jí tenkrát nepřišlo na mysl, kam se to poděje, než se měsíc sejde s měsícem a bude zase bílá noc. I veselo jí bylo tenkrát v srdci, smavo na duši, škádlila se s měsícem, hrála si s bledým jeho světlem, zvala jej k sobě dále, „k nám“, a když ku spánku se ubírala, hubičky mu posílala na dobrou noc a na rozloučenou. A jak, bože, jak se jí pak krásně snilo na bílém lůžku, vystlaném nebeským světlem, v přísvitu tisíců, tisíců jiskřivých hvězd! Ani nepozorovala a usnula tenkrát oblita jeho krásou, která naplnila zatím celou její světničku.
Trpce se usmála při této vzpomínce… Dnes by sotva posílala svoje pocely nebeským výšinám! Tak zvážněla, tak zestárla za krátký ten čas. Cítila to a hrála si tou myšlenkou, jako si s neduhem svým hrají choří. — Vstala ze židle, přistoupila k brance a opřela se celým tělem o zavřené její křidélko. Tak loktem zavěšena o dřevěné hrazení dívala se na hřebeny lesů, kdy již začnou na pokraji světlat barvou sinavou, kdy se začnou jasem plnit nekonečné nebes dálavy. Ale lesy černé odřezávaly nebe od tmavého východu a kromě hvězd nerostla tam žádná zář.
„Vyjde později,“ pomyslila si Helenka a odebrala se do svého pokoje.
Ale nešla spat. Odhrnula ke zdi podušky, sedla si na odestlanou postel a rukou podepřena o pelest, s hlavou ponořenou do dlaně dívala se oknem do tmavého večera; přemítala o sobě a o něm znovu a zas.
Večer byl zase jako tenkráte teplý, tichý, země plna tajemných krás. Tentýž chorál žab, tytéž řezavé zvuky koroptví, tentýž zadumaný žbluňkot studánky na dvorku a všude smutno a teskno jako na hřbitově. Stromy v černých chundelích válely se tmou — — — z ovčína příšerně bečely ovce.
Jak jí lahodila smutná nádhera červnového večera! — Milá vůně táhnoucí z polí drala se oknem, oblévala jí čelo, líbala rty a plníc její prsa v dlouhých, nepravidelných vlnách v teskném povzdechu hojila ji uvnitř. Každou tou vlnou měkkého vzduchu, proniknutého zápachem posečených luk a jetelin, každým tím výdechem klidné, odpočívající přírody jako by se jí do duše stěhovaly jiné, daleko jiné a smírnější myšlenky a touhy a všechny jako by žíznily po tomtéž tichu a míru kolem, po téže vláze a síle červnového večera, který rosou křísil za dne zprahlou zem! Jak by byla bývala nyní ráda, kdyby tu někoho při sobě měla, kdo by jí přece upřímně řekl, jak veliký je Ríšův hřích — ublížila-li mu, a ublížila-li, jak má chybu svoji napravit. — Měla jej posud ráda a chtěla, aby jej tu někdo před ní očistil, smyl, jinak o něm promluvil, než o sobě mluvil on sám. Ty černé barvy, kterými pokryl svou vlastní podobu, jako by smývala svými slzami, ponenáhlu stékaly s něho dolů a byl by se býval objevil před ní zase takový, jaký byl, kdyby byla měla jenom trochu jistoty, že se nemýlí.
Ještě tak nejraději by se byla optala na všechno přímo jeho. Dobrý a u ní silně vyvinutý cit spravedlnosti pravil jí, že nejednala proti němu nejlíp. — Byla už tak v duchu úplně připravena na smír, jenom toho přece v sobě zapřít nemohla, že „v jejích očích ztratil moc, a navždycky!“ Nicméně v duchu již sedala ku stolku, rovnala před sebou papír a okusujíc koneček dřevěného držátka hleděla stranou; kolébajíc se na židli přemýšlela, jak mu to napíše. Jak jinak, krátce: že mu teda odpouští, všechno mu odpouští, na všechno zapomíná a zůstává jeho věrná Helenka. Ale v P. S. přece by mu to nerada darovala a napsala by — co si o něm myslí, jak mnoho u ní ztratil, a nebude-li jiný, že už ho nikdy, nikdy ráda míti nemůže a nebude. A ještě jedno P. S. To že už má teď naposled, kdyby se ještě jednou něčeho takového dopustil a zase ji pohněval, ať si nemyslí, že si kdy na něj pak vzpomene. „To se hrozně mýlí! Zůstanu, jak su, taky je mně dobře.“
A když psaníčko tak v duchu měla složené, jako by se jí rázem polevilo, rusá její hlava zaryla se do podušek a zavzdychla. Oh, jak ráda by jej byla nyní milovala, po tváři hladila a nešetřila slov, nešetřila ničeho, jen co by jej obrátila na víru svou. A z kamene by musel být, aby jí neposlechl. — — A kdyby Bůh byl nyní slunce rozsvítil a byl den, nebyla by ani čekala, až psaní napíše a je pošle, sama by se rozběhla za ním a hledala ztracený svůj ráj.
Ale za chvíli vyhasl jí v prsou náhlý ten výbuch ohně, jiné mírnější myšlenky a vzpomínky táhly její myslí. — — — Jak dávno již nebyla v lese, na těch místech, kudy chodívali a za ruku se vodívali přes zelený háj! Zatoužila zase po zeleném trávníku kolem lesních studánek, po košatých stromech, snivých hlubinách, po stezičkách v listí, skrytých houštinách. Tak ráda by si byla poseděla zas ve stínu černých svých smrčků a vysokých habrů, otevřených na západ v široký, jako zakouřený, sluncem a zelení cele proniknutý kraj. Kdykoliv sem do svého koutku byla vešla, jako by za sebou nechala všechny svoje starosti, všechen prach všednosti, čistá vešla a čistá se domů zas vracela, silná, osvěžená, prohřátá sluncem, ovlažená rosou utajených studánek. Vyběhla vždy k lesu jako pták, když vyletí z hnízda, poskočila alejí, vznesla se nad zemí a lehoučká jak pírko letěla stále dál a dále k zeleným doubravám, kde tolik vedlo cest a každá jinam, rovinou, padolem a všechny přikryty lesem do sebe spjatých alejí, jejichž větve nad hlavou se skláněly a dolů se nížily jako pozvednuté dlaně žehnajících rukou.
A Helenka ve vzpomínkách aspoň navštívila zase všechny ty známé rozlohy podkomořanského revíru, i tmavé Kasamaty i Oboru, Zmrzlou, proběhla Hvízdalku, mihla se Srnkovou, vyšla na Lipový vrch, pod borový háj k dávnému svému kamarádu, stařičkému štěpu na místě staré myslivny, a odtud běžela zas za boří, tam, kde se loučka zelená kolem studánky a na ní kvete „kdejaké si kdo pomyslí kvítí“. — — — Sedla si pod strom, na slunko, do trávy, na mech a poslouchala, jak vrány plují nebesy, mušky crčí vzduchem, jak žežulka si zpívá v letu a lesy vracejí její ozvěnu. — — — Poslouchala zas a poslouchala stále, jak vítr pluje po horách, měkkou svojí rukou hladí lesní kryt, ohýbá stromy, se hřmotem se dotýká země a zase zmírá a tichne, jen skrovné zašplounání křoví nechává za sebou, vážný hovor lesů. Jak tam asi nyní je bez nich!? Ticho jako v hrobě, mrtvo jako na podzim. Žádný šepot, žádný smích — v tichu jen motýli se přenášejí z místa na místo, honí se mušky a pavouci po vláknech se spouštějí ze stromů na zem. Už dávno asi vymizely i ty stopy v mechu vytlačených jejích kročejů! … Sem tam zablikne se list, převrátí se tráva v průvanu lesních průchodů a zas ticho je v háji, mrtvo na hřbitově jejich lásky.
„Ach ja!“ povzdychla si Helenka, a jako by všechny ty svůdné vzpomínky zaplašiti chtěla od sebe, zachvěla se po celém těle, sedla zas a stáhnuvši ramínka k sobě přejela si rukama tvář. Velikýma, tmavýma, jako ze snu vyplašenýma očima vyhlédla z okna ven.
Měsíc už vyšel.
Byla překrásná červnová noc.
Jedna z těch bílých nocí, kdy srdce slzami se obléká, nyje a bolí duše. Nebe plno záře, západ plný hvězd. Po zemi mlhy se kolébaly, utíkala tma. Nové světy se otvíraly v rozjasněných výšinách a nadešla chvíle, kdy duše zapomíná na zemi a tělu se zdá, že se vznáší, vznáší po světle vzhůru, srdce tone v slavném jakémsi vzrušení, opouští města, opouští dědiny a zhlíží se, zrcadlí, vidí se v nebi obklíčeno jasnou, všude a na všechny strany rozlitou měsíční září. Jsou-li pak tam také hory a lesy, údolí a stráně, řeky a moře, domy, lidé, my?
A Helenka v čistém tom zamyšlení nad velikými záhadami všehomíra — těla téměř ani necítila, na zemi nebyla a celou myslí svou, celou duší svou byla tam v ohnivých těch prostorách, odkud se dolů na zem lila tichá hudba sfér. Bílá noc odnášela ji ve světlém svém náručí pryč odtud tam vzhůru na měkké ty beránky mráčků, které plniti začaly hvězdnatou báň. — Tam víly se koupaly v měsíčním světle, to v jeho záři svítil duhou sněhobílý jejich šat! A právě když celá se tak koupala v mléčné čistotě bílých obláčků — nožka jí sklouzla o hladkou zeď, tělo se pohnulo a Helenka náhle, jako by spadla z nesmírných výšin nebeského vesmíru, — seděla zas u svého okna, dívala se zbožně vzhůru a rty její se zachvěly ve světle jak svatá ústa šeptajících modlitbu.
Do nočního ticha zalkal zase její pláč.
A měsíc osvítil rozohněnou její tvář, zelenavé paprsky poskakovaly jí v krůpějích slz, sinavá záře pokryla mokré její rty a celé její poprsí, jako by ze stříbra bylo slito, zaplanulo zas v bílém vznícení noci.
Vtom od ovčína z hájovny rozlétla se vzduchem přitlumená píseň měkoučkého nápěvu. To starý hajný seděl před svou hájovnou a jako každý den na kolenou choval a Dolinou uspával kudrnaté svoje děvčátko. A vyjímal se podivně měkkoučký jeho hlas v huňatém, po prsou rozloženém vouse, když černými jeho licousy do teplé noci vycházely zádumčivé sloky Doliny:
Dolina, dolina,
kamenný chodníček,
kde je naše dávná láska,
švarný šohajíček!
Šohajova láska
jak čistá vodička,
rozejde se, rozplyne se,
moja galanečka.
Jak čistá vodička,
jako ten sníh bílý,
rozpustí se, rozejdem se,
šohajíček milý.
Ještě se ten kámeň
v té vodě obrátí,
ale naše milování,
to se nenavrátí…
Stále světleji a světleji linuly se prosté ty sloky, a jako by se koupaly ve stříbrné čistotě kanoucí rosy, tím čistěji, tím dojemněji ronily se do bílé tmy noci. A bylo-li Helence smutno předtím, bylo jí nyní tak, že zkřížila obě ruce nad čelem, sevřela spánky, a slzy novými a hojnými proudy hrnuly se z jejích očí ven, rosily jí ruce, rosily tvář a těžkými krůpějemi padaly jí v trhající sebou klín.
Ještě se ten kámeň
v té vodě obrátí,
ale naše milování,
to se nenavrátí…
tály jí v duši poslední zvuky písně a dlouho pak pohlížela ku hvězdám, dlouho se ještě dívala na zelenavé, modré a bílé jejich jiskry, jak probleskují světelnými prorvami beránků, a teprve když umlkly písně hajného a hrozné ticho zavládlo celou krajinou, utřela oči, osušila tváře fěrtouškem, když okno zavřela, obrátila ještě jednou svoje oči k nebi a odebrala se na lůžko.
Byla krásná měsíční noc, jedna z těch bílých, smutných nocí, kdy srdce slzami se oblévá, nyje duše a bolí tělo, opouští tento svět, aby svěřilo své touhy snům…
Napsat komentář