V Ústřední zpravodajské službě (CIA) jsem strávil dost let na to, abych se naučil číst novinové články, které pro ni do médií umisťují její přátelé. Nový portrét ředitele CIA Johna Ratcliffa z pera Shanea Harrise, zveřejněný 23. října v časopise The Atlantic, je jedním z takových článků. Je napsán tak, aby Ratcliffe vypadal jako rozvážný profesionál v chaotické administrativě. Když si ho však přečtete pozorně, potvrzuje něco, co Washington poslední čtyři roky popírá: Spojené státy Ukrajině pouze nedodávají zbraně a materiál. Prostřednictvím CIA vedou válku proti Rusku.
„CIA HRAJE HLAVNÍ ROLI“
Harris nijak neskrývá to nejpodstatnější. Ukrajinská armáda s využitím informací poskytovaných CIA podniká útoky hluboko na ruském území. Americké špionážní družice poskytují Ukrajině včasné varování před přilétajícími ruskými raketami a drony. Pokud jde o americký personál působící přímo na Ukrajině, jeden bývalý vysoce postavený důstojník, který tam často cestuje, Harrisovi řekl, že „hlavní roli hraje CIA“.
A to není všechno. Jeden zpravodajský důstojník z pobaltské země, který úzce spolupracuje s Američany, Harrisovi sdělil, že bez ohledu na to, co Donald Trump říká na veřejnosti, jsou nynější operace CIA proti Rusku „mnohem agresivnější“ než za Joea Bidena. Důstojníci ze Střediska zvláštních činností CIA (Special Activities Center), tedy lidé, kteří řídí tajné a polovojenské operace, údajně patří mezi nejspokojenější zaměstnance v Langley, protože mají tolik práce. A není to nic nového. Jak Harris připomíná, CIA pomáhala budovat moderní ukrajinský zpravodajský aparát poté, co Rusko v roce 2014 převzalo kontrolu nad Krymem. Už více než deset let je to válka této agentury.
Dovolte mi přeložit to ze zdvořilého jazyka časopiseckého portrétu do srozumitelnější řeči. Americké zpravodajské služby určují cíle na ruském území, americké družice zajišťují ukrajinskou síť včasného varování před vzdušnými útoky a američtí důstojníci přímo na místě „hrají hlavní roli“. Kdyby Rusko dělalo totéž pro Mexiko proti Texasu, Washington by to označil za válečný akt. Moskva už léta tvrdí, že nebojuje pouze proti Ukrajině, ale proti NATO. A zde máme důkazy, které nám díky časopisu The Atlantic a jeho anonymním zdrojům leží přímo před očima.
STŘÍLÍME SI DO VLASTNÍ PALIVOVÉ NÁDRŽE
A teď přichází absurdita. Podle Harrise se úspěchy CIA staly problémem pro samotného prezidenta. Útoky na rafinerie, jejichž provádění agentura pomáhá umožňovat, ochromily ruskou ekonomiku. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že během prvních osmi měsíců letošního roku Ukrajina zasáhla některou ruskou rafinerii v průměru jednou za tři dny.
Tyto rafinerie vyrábějí motorovou naftu. Na světovém trhu je nafty nedostatek. Mezinárodní energetická agentura uvádí, že tento nedostatek potrvá hluboko do roku 2027. A Trump podle Harrise přičítá prudký růst cen útokům na ruské rafinerie a chce, aby přestaly. Pohrozil, že pokud Kyjev útoky na rafinerie nezastaví, přeruší zpravodajskou podporu Ukrajině.
Zamyslete se nad tím. CIA pomáhá Ukrajině vyřazovat z provozu ruské rafinérské kapacity. Ceny nafty prudce rostou. A pak 9. října, uprostřed mírových jednání v Miami, prezident oznámí dohodu, podle níž bude Rusko prodávat svou naftu na světovém trhu, a na Truth Social se chlubí, že ceny „PŮJDOU DOLŮ… A RYCHLE!“ Harris uvádí, že toto oznámení vyjednavače zaskočilo a Putin na oplátku nepřijal žádný závazek. Spojené státy tedy současně platí za ničení ruské výroby nafty a prosí Rusko, aby jí prodávalo více. Nesoudržnější politiku byste nevymysleli, ani kdybyste se o to snažili.
ZPRAVODAJSKÝ KANÁL
Nejvýmluvnější pasáž článku se týká Ratcliffovy srpnové cesty do Moskvy. Trump ho vyslal, aby se prostřednictvím toho, čemu se neformálně říká „zpravodajský kanál“, setkal se svými protějšky v ruských bezpečnostních službách. Podle Harrise měl předat poselství, že nikdo nevítězí: Rusku se nepodařilo dosáhnout žádného významného postupu a Ukrajina není schopna ruské síly vyhnat. Naděje spočívala v tom, že Ratcliffe dokáže Putina přesvědčit, že usiluje o něco, co je předem ztraceno.
S tím mám dva problémy. Prvním je samotné tvrzení. Ruský generální štáb 16. října Putinovi oznámil, že jeho síly od ledna obsadily přibližně 6 500 kilometrů čtverečních území a 310 obcí. Můžete namítat, že ruské údaje jsou nadsazené, a já sám jsem to také dělal. Ale i DeepState, ukrajinský projekt mapující situaci na bojišti, uvádí přibližně 1 300 kilometrů čtverečních. Rusko postupuje. Ne tak rychle, jak tvrdí Moskva, ale tvrzení, že se mu „nepodařilo dosáhnout žádného významného postupu“, je zbožné přání vydávané za zpravodajskou analýzu.
Druhým problémem je člověk, který toto poselství přináší. Představte si, že jste šéfem SVR nebo FSB. Ředitel CIA přiletí do Moskvy, aby vám mezi čtyřma očima, jako zpravodajský důstojník zpravodajskému důstojníkovi, sdělil, že vaše válka uvízla na mrtvém bodě a měli byste ji vzdát. Vy přitom velmi dobře víte, že právě jeho agentura poskytuje Ukrajině údaje pro zaměřování cílů, které využívají drony útočící na vaše rafinerie. To není mírová nabídka. To je hrozba s diplomatickým pasem. Pokud Ratcliffe očekával, že Rusové přijmou jeho hodnocení jako nestrannou radu, pak vůbec nerozumí lidem, s nimiž jednal.
TOHLE NENÍ CIA, KTEROU TRUMAN ZALOŽIL
Ratcliffe rád mluví o návratu CIA k jejím „kořenům“. Jenže má o těchto kořenech mylnou představu. Harry Truman v roce 1947 nezřídil Ústřední zpravodajskou službu proto, aby vedla polovojenské operace. Zřídil ji proto, aby shromažďovala a analyzovala zpravodajské informace ze zahraničních zdrojů a sdělovala prezidentovi pravdu, aby už nikdy nebyl zaskočen tak jako Franklin Roosevelt při útoku na Pearl Harbor. Tajné operace se do její činnosti dostaly zadními vrátky. Během jediného roku směrnice Rady národní bezpečnosti NSC 10/2 povolila provádění tajných operací a od té doby už ocas tajných operací vrtí psem zpravodajské analýzy.
Truman si všiml, co se děje, a veřejně na to upozornil. V komentáři zveřejněném 22. prosince 1963 ve Washington Post, měsíc po zavraždění Johna Kennedyho, napsal, že ho začalo znepokojovat, jak daleko se CIA odchýlila od „svého původního poslání“. Jeho slova stojí za připomenutí: „Když jsem CIA zřizoval, nikdy mě ani nenapadlo, že by se měla zapojovat do tajných špionážních operací v době míru.“ Varoval, že agentura „se stala operativní a někdy dokonce politiku utvářející složkou vlády“. Uvedl, že při jejím vytváření „bylo nejdůležitější zabránit možnosti, aby zpravodajské informace byly využívány k ovlivňování prezidenta nebo k tomu, aby byl naváděn k nerozumným rozhodnutím“, a vyzval k tomu, aby byla CIA „navrácena ke svému původnímu poslání zpravodajské složky sloužící prezidentovi“.
O třiašedesát let později Ratcliffe proměnil Trumanovo varování v programové prohlášení.
JAK TAJNÉ OPERACE POKŘIVUJÍ PRAVDU
Chci vysvětlit, proč na tom záleží, protože nejde o nějaký abstraktní spor o organizační schémata. Sám jsem to pozoroval zevnitř.
Když zpravodajská služba pouze shromažďuje a analyzuje informace, má jediný zájem na výsledku: dospět ke správnému závěru. Ve chvíli, kdy tatáž služba začne řídit tajnou operaci, má už ve hře vlastní zájmy. Operace má svůj rozpočet, svého zastánce v sedmém patře, jsou na ní závislé kariéry lidí a – což je nejdůležitější – prezidentovi už někdo slíbil, že bude úspěšná. A nyní mají analytici pracující o několik kanceláří dál posuzovat, zda je operace jejich vlastních kolegů úspěšná. Špatná zpráva už není jen špatnou zprávou. Je útokem na ředitelův program a znamená ostudu pro muže v Oválné pracovně.
Tlak má jen zřídkakdy podobu výslovného příkazu změnit závěr. Je mnohem nenápadnější a zhoubnější. Pesimistické hodnocení se vrátí k doplnění dalších zdrojů. Analytik, který opakovaně píše, že operace selhává, získá pověst člověka, který neumí táhnout s týmem za jeden provaz, a při příštím povyšování přijde zkrátka. Při informování prezidenta se nejprve vyzdvihnou úspěchy, zatímco náklady a ztráty se ukryjí do přílohy. Po několika takových kolech, jak Harrisovi řekla Julia Curleeová, začnou důstojníci jednoduše přestávat sdělovat nepříjemné pravdy a „naučí se vyhýbat“ tomu, co Bílý dům nechce slyšet.
Už jsme viděli, kam to vede. Invazi v Zátoce sviní naplánovala tajná operativní složka CIA a před vlastními analytiky agentury ji držela v naprosté izolaci. Ti by přitom mohli upozornit, že neexistují žádné důkazy o tom, že by se kubánský lid chystal povstat proti Castrovi. Operativci vůči prezidentovi prosadili operaci, kterou chtěli provést, a analýza, jež ji mohla zastavit, se nikdy nedostala na jeho stůl. Tento vzorec se opakuje pokaždé, když se agentura stane současně hráčem i rozhodčím.
A teď se podívejme na Ukrajinu. Podle informací časopisu The Atlantic CIA přímo na místě „hraje hlavní roli“ a pomáhá řídit kampaň útoků hluboko na ruském území. Tatáž CIA má zároveň prezidentovi sdělovat, zda je tato kampaň úspěšná a zda Ukrajina může zvítězit. Je snad nějakým překvapením, že poselství agentury, které Ratcliffe přivezl do Moskvy, zní, že se Rusku „nepodařilo dosáhnout žádného významného postupu“? Agentura, která dvanáct let budovala ukrajinskou zpravodajskou službu a nyní řídí její výběr a zaměřování cílů, má všechny institucionální důvody k tomu, aby hlásila, že její válka probíhá dobře, nebo přinejmenším ne špatně. Negativní důsledky – ruský postup, ukrajinské ztráty na životech, nedostatek nafty, který tvrdě dopadá na Evropu i americké spotřebitele – jsou přesně tím, co agentura v takovém postavení bude mít nejmenší sklon stavět do popředí.
To je ona korupce, které se Truman obával. Nejde o to, že by CIA musela přímo lhát, ale o to, že postupně začne sloužit vlastní operaci místo prezidentovi. A prezident pak přijímá rozhodnutí na základě zpravodajských informací, které formují lidé, jejichž zájmem je, aby ve válce pokračoval.
AGENTURA, KTERÁ ŠÉFOVI ŘÍKÁ TO, CO CHCE SLYŠET
Harris také popisuje poměry uvnitř samotné CIA a není to pěkný obrázek. Ratcliffe při svém schvalovacím slyšení slíbil, že bude „provádět tajné operace podle pokynů prezidenta, pronikat tam, kam nikdo jiný nemůže proniknout, a dělat věci, které nikdo jiný dělat nemůže“. Složka odpovědná za tajné operace vzkvétá, ať už jde o Ukrajinu, Venezuelu nebo o letecké útoky CIA na plavidla podezřelá z přepravy drog, které podle právních expertů mohou porušovat právo ozbrojených konfliktů. Jeden bývalý důstojník Harrisovi řekl: „Agentura se teď pouští do něčeho, co přesahuje její možnosti.“
Analytici jsou mezitím zoufalí. Stále více z nich uvádí, že je narušována objektivita jejich práce. Julia Curleeová, vysoce postavená analytička, která v květnu rezignovala, to řekla bez obalu: „Ratcliffe CIA před politizací nechrání; on ji sám vede.“ Současní i bývalí důstojníci říkají, že nikdy nezažili tolik odchodů do důchodu a rezignací. Agentura, v níž jsou důstojníci polovojenských jednotek nadšení a analytici se bojí říkat nepříjemné pravdy, je agenturou uzpůsobenou k vedení válek, nikoli k jejich pochopení. A sám Harris připomíná, že Trump nedbal varování zpravodajské komunity ohledně toho, jak Írán zareaguje na americké útoky. A teď za to všichni platíme.
VYBERTE SI JEDNU POLITIKU
Takže taková je současná situace Spojených států. Prezident označuje Zelenského za člověka, s nímž je „obtížnější jednat“ než s Putinem, a vyzývá Ukrajince, aby si zvolili někoho jiného. Jeho ředitel CIA vede proti Rusku operace, které jsou agresivnější než za Bidena. Jeho CIA pomáhá Ukrajině ničit ruské rafinerie, zatímco on sám sjednává dohody o prodeji ruské nafty. Jeho šéf rozvědky letí do Moskvy, aby Rusům oznámil, že nemohou vyhrát, zatímco analytici jeho vlastní agentury se bojí říct mu, co si skutečně myslí.
To není žádná strategie. Je to rozpor, za který Američané platí u čerpacích stanic a Ukrajinci svými životy. Pokud Washington chce mír, měl by přestat být účastníkem války. Pokud chce bojovat proti Rusku, měl by mít alespoň tolik poctivosti, aby to otevřeně řekl Kongresu i voličům, a to před volbami v polovině prezidentského funkčního období, nikoli až po nich. Nemůže však nadále dělat obojí a přitom předstírat, že nedělá ani jedno.
.
Zdroj: www.sonar21.com
Napsat komentář