V rozhovoru s Glennem Diesenem varuje Ivana Nikolić Hughesová, prezidentka Nadace pro mír v jaderném věku, před rostoucím nebezpečím jaderné války, které ještě umocňuje rozvoj umělé inteligence. Experimenty podle ní ukazují, že umělá inteligence v krizových situacích upřednostňuje eskalaci před diplomatickým řešením a její zapojení do systémů řízení jaderných zbraní by mohlo mít katastrofální následky. Hughesová připomíná, že i omezený jaderný konflikt by mohl vyvolat jadernou zimu a celosvětový hladomor s miliardami obětí. Diesen upozorňuje na nebezpečné zlehčování jaderné hrozby západními politiky, kteří někdejší princip vzájemného odstrašování stále častěji označují za nepřijatelné vydírání. Oba se shodují, že svět vstupuje do nových závodů v jaderném zbrojení, zatímco se rozpadá systém mezinárodních odzbrojovacích dohod. Za rozhodující považuje Hughesová především vývoj ve Spojených státech, které jako první vyvinuly jadernou bombu a jako jediné ji také použily proti městům plným civilistů, žen a dětí. Zpochybňuje přitom dodnes rozšířený výklad, který se podle ní stále vyučuje i v amerických školách, že svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki bylo vojenskou nutností, jež zachránila lidské životy a přiměla Japonsko ke kapitulaci. Takové tvrzení podle Hughesové nemá oporu v historických důkazech. Americké vedení navíc mohlo civilní obyvatelstvo před útokem alespoň varovat a umožnit jeho evakuaci, což ani nezvážilo. Právě ve Spojených státech proto podle ní musí znovu vzniknout silné veřejné hnutí proti jadernému zbrojení, podobné tomu, které v osmdesátých letech přispělo k ukončení studené války. Naději oba účastníci rozhovoru spatřují v obnovení jednání mezi jadernými mocnostmi, respektování Charty OSN a postupném odzbrojení. Lidstvo podle Hughesové nepotřebuje dokonalejší prostředky vzájemného zničení, ale nové bezpečnostní uspořádání založené na spolupráci místo hrozeb.
.
Glenn Diesen: Vítám vás všechny u dalšího pořadu. Dnes je naším hostem Ivana Hughesová, prezidentka Nuclear Age Peace Foundation (Nadace pro mír v jaderném věku) a také přednášející na Kolumbijské univerzitě. Děkuji, že jste přijala naše pozvání.
Ivana Hughesová: Moc vám děkuji za pozvání, Glenne. Jsem ráda, že tu s vámi mohu být.
Glenn Diesen: Jak jsme si říkali už před začátkem rozhovoru, vaše práce se zabývá jadernými zbraněmi. Bohužel se zdá, že toto téma rozhodně neztrácí na významu, přestože mu lidé věnují méně pozornosti než za studené války. Mám spoustu otázek ohledně současného vývoje, protože jsme svědky mnoha změn a problémů, které během studené války ani neexistovaly. Jaderné zbraně rozhodně neztrácejí na významu, naopak jejich role je stále nepředvídatelnější a jejich význam roste. Bohužel se také zdá, že pravděpodobnost jejich použití se zvyšuje. Moje první otázka se však týká článku, který jste nedávno napsala. Zabývala jste se v něm v podstatě tím, co se stane, když se jaderné zbraně setkají s umělou inteligencí – tedy když se spojí dvě věci, které bývají často označovány za možné příčiny zániku lidstva. Mohla byste tuto argumentaci trochu rozvést a vysvětlit, proč tuto kombinaci považujete za tak nebezpečnou?
Ivana Hughesová: Samozřejmě. Moc vám děkuji za úvod. Ráda bych na začátek řekla, že jsem se o jaderné zbraně začala osobně zajímat asi před patnácti lety. V té době jsem už působila jako pedagožka na Kolumbijské univerzitě, ale moje vzdělání i výzkum se týkaly jiných oblastí. Tehdy se jaderné zbraně zdály být téměř nepodstatným tématem, jakýmsi pozůstatkem studené války. Jistě, tyto zbraně stále existovaly, ale více než šedesát let se vlastně nic nestalo. Dnes však vidíme, že jejich význam roste, a to nikoli rok od roku, ale doslova den za dnem. V poslední době došlo k řadě událostí, které jsou nesmírně znepokojivé. Myslím, že se k některým z nich dostaneme.
Pokud jde o umělou inteligenci, velké jazykové modely se v posledních několika letech dostaly do rukou běžných lidí a staly se součástí našeho života. Myslím, že od samého počátku se lidé z komunity usilující o jaderné odzbrojení obávají možnosti, že by se umělá inteligence mohla nějakým způsobem zapojit do systémů velení a řízení jaderných zbraní, ať už do některých jejich částí, nebo dokonce do celého systému. Od začátku jsme si uvědomovali, že umělá inteligence může například halucinovat, tedy vytvářet chybné závěry nebo přijímat nesprávná rozhodnutí. Proto panují obavy, že pokud se vlády rozhodnou umělou inteligenci tímto způsobem využívat, mohlo by to neúmyslně vést k použití jaderných zbraní. A jen velmi obecně připomenu, že výsledky válečných her, které se pravidelně pořádají ve Washingtonu, naznačují, že jakékoli použití jaderné zbraně by se rozvinulo v plnohodnotnou jadernou válku. To teď nechám stranou. Máme tu tedy představu, že se vědomě rozhodneme zapojit umělou inteligenci do rozhodování o jaderných zbraních a ona pak může neúmyslně způsobit katastrofu.
V posledním roce byla zveřejněna studie King’s College, při níž výzkumníci připravili 21 scénářů a nechali v nich rozhodovat tři různé modely umělé inteligence. Nepamatuji si přesně, které to byly. Jeden pocházel od OpenAI a další dva od jiných předních společností. Modely měly v těchto scénářích přijímat sérii rozhodnutí. A v 95 procentech simulací se rozhodly použít taktickou jadernou zbraň. V 76 procentech případů se rozhodly přistoupit ke strategickému jadernému signalizování, tedy k hrozbám souvisejícím se strategickými jadernými zbraněmi. A zdá se, že tato signalizace situaci nijak neuklidňovala, ale naopak vedla k další eskalaci. Samotná myšlenka, že bychom umělou inteligenci zapojili do takového rozhodování, je tedy nesmírně nebezpečná a riskantní. V mnoha ohledech by mohla mít katastrofální důsledky. A měli bychom si také trochu promluvit o tom, co vlastně jaderná válka znamená.
Vrátím se ale k posledním několika měsícům. Nejprve se objevily zprávy, že model společnosti OpenAI pronikl do systému Hugging Face. To byl, řekněme, první takový incident. Od té doby však následovala řada dalších. Je už skoro těžké je sledovat, protože se o nich nepíše jako o hlavních zprávách na titulních stranách novin, ale spíš někde vzadu v méně nápadných článcích. Nedávno jsem například četla, myslím, že to bylo minulý týden, o případu v Austrálii, kde modely umělé inteligence pronikly do vládních systémů, konkrétně do systému zdravotního pojištění Medicare, a získaly tak přístup k soukromým zdravotním údajům a dalším datům. To ale především ukazuje, že tyto modely už dělají něco jiného, než že jim pouze zadáme nějaký úkol – udělejte A, B a C – a ony potom udělají chybu nebo v důsledku halucinace provedou něco špatně. Nyní už obcházejí omezení, která jim stanovili lidé, vzájemně spolupracují a pronikají do různých systémů. A tím vzniká velmi závažná otázka: Mohly by proniknout také do systému velení a řízení jaderných zbraní? Ať už by to bylo úmyslné, nebo neúmyslné, co vlastně děláme pro to, abychom tomu zabránili?
Když to spojíme s některými zranitelnostmi, které jsou jaderným zbraním a způsobu uspořádání jaderných arzenálů vlastní, dostáváme se k mimořádně nebezpečné situaci. Jde například o způsob, jakým mají být tyto zbraně dopraveny k cíli. Vezměme si americké mezikontinentální balistické rakety. Je všeobecně známo, kde jsou tyto rakety a jejich jaderné hlavice rozmístěny. Annie Jacobsenová to velmi dobře popisuje ve své knize Nuclear War: A Scenario (Jaderná válka: Jeden scénář). Pokud zjistíte, že proti vám směřuje útok, máte doslova jen několik minut na rozhodnutí, co s těmito mezikontinentálními raketami uděláte. Protože pokud je nepoužijete, přijdete o ně. Budou zničeny při nepřátelském útoku. K tomu se přidává doktrína odpálení na základě varování (launch on warning). To znamená, že bychom vlastně nečekali, až nepřátelský útok skutečně dopadne, ale zaútočili bychom na toho, koho považujeme za odpovědného, pouze na základě varování. Průnik do takového systému by tedy byl mimořádně nebezpečný. Během několika minut by mohl způsobit katastrofu. A v určitém okamžiku by už šlo o vědomé rozhodnutí lidí. Umělá inteligence by mohla něco rozpoutat a potom, jak píšu ve svém článku, bychom to my lidé dokázali dokončit úplně sami.
K vedení plnohodnotné jaderné války umělou inteligenci nepotřebujeme. Na takovou válku se připravujeme už desítky let. Nechci říkat 81 let, protože v roce 1945 existovala pouze jedna země se třemi jadernými zbraněmi. Dnes máme devět zemí a přibližně 12 500 jaderných hlavic. A pak je tu třetí rovina spojení umělé inteligence a jaderných zbraní, která je zatím hypotetická. Musím říct, že nejsem odbornicí na umělou inteligenci a nevím přesně, v jakém stadiu je výzkum superinteligence. Možná to dopadne podobně jako s jadernou fúzí coby zdrojem energie, o níž se už desítky let říká, že bude k dispozici za deset let. Pokud by tomu tak bylo, možná se tím nemusíme tolik znepokojovat. Ale jestli je skutečně možné vytvořit superinteligentní umělou inteligenci a jestli k tomu dojde brzy, pak bychom to měli brát velmi vážně.
V mnoha článcích a analýzách se píše o tom, že umělá inteligence může představovat existenční hrozbu pro lidstvo. A já si myslím, že pokud bychom skutečně dospěli k superinteligentní umělé inteligenci, která by z nějakého důvodu chtěla ovládnout planetu a zbavit se nás, nejjednodušším způsobem, jak toho dosáhnout, by pravděpodobně bylo rozpoutat jadernou válku. Mohla by nás přimět, abychom v ní pokračovali, nebo by prostě využila těch 12 500 jaderných hlavic. Stovky milionů lidí by zahynuly přímo a miliardy dalších by zemřely hladem. A znovu říkám, že bychom si měli promluvit o tom, jakou katastrofu jaderná válka skutečně představuje. Ale v souvislosti se spojením jaderných zbraní a umělé inteligence mám přece jen i jistou naději. Jaderné zbraně se totiž do značné míry vytratily z povědomí veřejnosti. Možná právě umělá inteligence lidi probudí a přiměje je uvědomit si, jakým existenčním hrozbám jako lidstvo čelíme. Patří mezi ně i environmentální hrozby. A všechny by nám měly ukazovat, že musíme spolupracovat, abychom je dokázali řešit, a nikoli na sebe navzájem mířit zbraněmi schopnými ukončit lidskou civilizaci, když máme na rozhodnutí o jejich použití pouhých několik minut. Tím bych to zatím uzavřela.
Glenn Diesen: Pokud jde o umělou inteligenci, četl jsem něco podobného tomu, co jste právě popsala. Když se umělá inteligence zapojí do simulací řešení jaderné konfrontace, volí eskalaci mnohem častěji než lidé a méně často hledá řešení, z nichž by mohly mít prospěch obě strany. Pokud tedy existuje určitá rovnováha mezi eskalací a ujišťováním protivníka, že mu nehrozí nebezpečí, umělá inteligence má sklon přiklánět se k eskalaci, což může být velmi problematické. U umělé inteligence také často vidíme, že sice může pracovat s různými strategiemi, ale nedokáže zahrnout všechny proměnné, především lidský faktor. Mnohé věci považujeme za samozřejmé. Umělá inteligence si například může položit otázku: Proč by se vlastně jaderné zbraně neměly používat? My automaticky předpokládáme, že tyto zbraně jsou strašlivé. Ale podívejme se třeba na chemické zbraně. Dnes považujeme za samozřejmé, že jsou hrozné a nikdy by neměly být použity. Winston Churchill však chemické zbraně považoval za mnohem méně problematické. Dokonce je pokládal za čistší prostředek vedení války než například dělostřelectvo. Dělostřelecké granáty totiž trhají lidská těla na kusy a ničí infrastrukturu, zatímco plyn pouze projde daným prostorem, vyřadí nepřátelské vojáky a všechno ostatní zůstane neporušené. Z tohoto hlediska mu tedy připadal vhodnější. Chci tím říct, že naše samozřejmé předpoklady se často nepřenášejí do způsobu, jakým uvažuje umělá inteligence. Ale opět musím říct, že umělá inteligence není mým oborem.
Ivana Hughesová: Ano, samozřejmě. A chtěla bych ještě zdůraznit, o jakých zbraních se tu vlastně bavíme. Když mluvíme o jaderné válce, mám na mysli následující. Už jsem uvedla několik čísel, ale jedním z hlavních důsledků rozsáhlé jaderné války, při níž by explodovaly stovky nebo tisíce jaderných hlavic, je jev nazývaný jaderná zima. Během několika desetiletí bylo vyzkoušeno více než 2 000 jaderných zbraní. Jinými slovy, uskutečnilo se přes 2 000 jaderných výbuchů. Tyto zkoušky probíhaly například na nevadské jaderné střelnici ve Spojených státech, na Marshallových ostrovech, v Republice Kiribati, v Austrálii, Alžírsku, Francouzské Polynésii a v Kazachstánu, který byl významným místem sovětského programu jaderných zkoušek. Všechny tyto výbuchy se odehrávaly na místech, jako jsou ostrovy nebo pouště, tedy v oblastech, kde nemělo co hořet. Tato místa byla samozřejmě zvolena právě proto, že bomby nevybuchovaly nad městy, vojenskými zařízeními, lesy a podobně.
Z Hirošimy a Nagasaki přitom víme, co jaderný výbuch způsobí. A připomínám, že bomby použité proti těmto městům byly ve srovnání s dnešními jadernými zbraněmi nepatrné. Při jaderném výbuchu se uvolní obrovské množství energie. Část této energie se projeví jako tlaková vlna, která obě města srovnala se zemí. Další část, přibližně 35 procent, se uvolní ve formě tepla. A právě toto teplo zapaluje všechno v zasažené oblasti. Jaderný výbuch v podstatě vytvoří ohnivou kouli, jejíž velikost závisí na množství uvolněné energie. Když pak hoří města, je v nich obrovské množství hořlavých materiálů. Vznikají rozsáhlé požáry, které produkují saze. Ty vystupují vysoko do atmosféry a brání slunečnímu záření pronikat k zemskému povrchu.
Podle konkrétního scénáře by dokonce i něco takříkajíc malého, jako je omezená regionální jaderná válka mezi Indií a Pákistánem, vyvolalo tak rozsáhlé požáry a takové množství sazí, že by se snížilo množství slunečního záření dopadajícího na Zemi, poklesly by teploty na celém světě a během dvou let by v důsledku toho zemřely hladem více než tři miliardy lidí. Existuje studie, která uváděla dvě miliardy obětí. Jenže tato studie vycházela z tehdejší světové populace sedmi miliard lidí. Dnes nás je více než osm miliard a to, že máme více obyvatel, neznamená, že budeme mít také více potravin. Proto by hladem zemřely více než tři miliardy lidí.
A to mluvíme jen o válce mezi Indií a Pákistánem. Myslím, že to připomíná, že se bavíme o globálních důsledcích. Není možné říct: Necháme ty dvě země, ať si to mezi sebou vyřídí, a nás to nebude zajímat. Ať už by šlo o Indii a Pákistán, Spojené státy a Severní Koreu, Spojené státy a Rusko nebo kohokoli jiného. Žijeme samozřejmě v globalizovaném světě, ale environmentální důsledky takového konfliktu by byly natolik rozsáhlé a závažné, že bychom skutečně čelili konci lidské civilizace. Potenciálně dokonce konci života, možná i vyhynutí lidstva.
A nejde jen o jadernou zimu. Je tu také ničení ozonové vrstvy. V případě jaderné války mezi Spojenými státy a Ruskem, při níž by bylo použito přibližně 4 400 jaderných hlavic, se odhaduje, že by došlo ke zničení 70 procent ozonové vrstvy. To znamená, že všude na Zemi bychom byli vystaveni nebezpečnému ultrafialovému záření. Všechno, co dnes řešíme v souvislosti se slunečními paprsky a ochranou pokožky, by dostalo úplně jiný rozměr. Ultrafialové záření by navíc ničilo zemědělskou produkci. To by byla další cesta k masovému hladomoru. A pak je tu samozřejmě šíření radioaktivity, které odlišuje jaderné zbraně od všech ostatních konvenčních zbraní. Z období jaderných zkoušek víme, že se radioaktivní látky šíří po celé planetě. Například plutonium 239, izotop používaný při výrobě jaderných zbraní, se dnes nachází po celém světě. Dostalo se tam právě v důsledku jaderných zkoušek. Mnoho lidí ho považuje za jakýsi geologický znak antropocénu, tedy věku člověka. A dnes stojíme před otázkou, jak dlouho tento věk vlastně potrvá. Právě tomu skutečně čelíme.
Glenn Diesen: Problém je v tom, že o obrovském nebezpečí jaderných zbraní jsme už dávno věděli. Řekl bych, že během studené války jsme z nich měli zdravý strach. Dnes se však varování před jadernými zbraněmi často lehkovážně odmítají. Mluvíme o možnosti jaderné eskalace, ale zároveň se tvrdí, že nás takové nebezpečí nesmí odradit. Dokonce i v Evropě pozorujeme sklon přestat mluvit o jaderném odstrašování a místo toho používat pojem jaderné vydírání. Když náš protivník – a v Evropě samozřejmě vždycky mluvíme o Rusku – pohrozí použitím jaderných zbraní, například v případě, že přímo zaútočíme na Rusko, pak se říká, že je naší morální povinností tuto hrozbu ignorovat, protože jinak bychom ustoupili jadernému vydírání. Celá koncepce jaderného odstrašování, která pomáhala udržovat mír během studené války, je tak dnes odmítána jako vydírání, které je morálně nepřijatelné.
Omlouvám se, že se k otázce dostávám tak dlouho. Jak ale vnímáte tyto dvě věci? Za prvé nedostatek strachu z jaderných zbraní a za druhé rozpad systému smluv, které jsme uzavírali. Dříve jsme si uvědomovali, že jde o oblast, v níž mohou obě strany získat. Usilovali jsme o transparentnost, o omezení počtu jaderných zbraní, jejich technické vyspělosti a ničivé síly. Snažili jsme se nevytvářet takové druhy zbraní, které by jejich použití usnadňovaly. Zdá se, že to všechno dnes vzalo za své.
Ivana Hughesová: Ano, ano. Je to skutečně nesmírně nebezpečné. Uvedu dva velmi nedávné příklady. Jedním je Ukrajina. Myslím, že o tom víte ještě více než já, ale prezident Putin v reakci na vojenská cvičení NATO poblíž Kaliningradu a na pokusy zadržovat ruské lodě varoval, že Rusko je připraveno použít všechny zbraně. A to samozřejmě zahrnuje i zbraně jaderné. A potom tu máme prezidenta Trumpa, který už několik měsíců pronáší jaderné hrozby. Nemusí přitom přímo používat slovo „jaderný“, ale prostřednictvím svých příspěvků na sociální síti Truth Social – chtěla jsem říct Trump Social, ale samozřejmě jde o Truth Social – takové hrozby vysílá už celé měsíce.
A minulý týden to dokonce udělal v Organizaci spojených národů, v sále Valného shromáždění OSN. Já jsem tehdy byla ve Vídni, takže jsem se toho nezúčastnila, ale v tom sále jsem byla mnohokrát. Je to nejvýznamnější diplomatický prostor na světě. A vy do něj vstoupíte a řeknete – budu ho teď citovat –, že hodláte „uvrhnout Írán do pekla bez šance na přežití a bez naděje na budoucí velikost“. Už samotný fakt, že mohl taková slova vyslovit v OSN před ostatními světovými vůdci, je neuvěřitelný. Není to jen nemorální, ale také nezákonné. Jedna věc je říct, že použijeme jadernou zbraň, pokud budeme ohroženi. Něco úplně jiného je prohlásit, že zničíme zemi s více než 93 miliony obyvatel. Tím vlastně říkáte, že hodláte úmyslně zabíjet civilisty. Protože zničit celou zemi nelze jinak než zabíjením civilního obyvatelstva. A úmyslné zabíjení civilistů je nezákonné. Je to nebezpečné, odporné, šokující, nechutné. Mohla bych pokračovat ve výčtu přídavných jmen donekonečna. Je to prostě absurdní.
A vidím tu velký rozpor. Když něco takového děláme my, nazýváme to jaderným odstrašováním. Když to dělá někdo jiný, označujeme to za jaderné vydírání. Velmi se mi líbí analýza zesnulého Daniela Ellsberga, kterého vaši diváci jistě znají jako člověka, který zveřejnil Pentagon Papers a přispěl tak k ukončení války ve Vietnamu. Ellsberg potom věnoval posledních několik desetiletí svého života problematice jaderných zbraní. Zemřel teprve před několika lety. Říkával, že všech devět zemí vlastnících jaderné zbraně je neustále používá. Přirovnával to k tomu, jak lupič používá pistoli. Když vám ji namíří na hlavu, nemusí z ní vystřelit. Už samotným tímto gestem ji vlastně používá. A totéž platí o jaderných zbraních. Nemusíte odpálit jadernou hlavici, abyste ji v určitém smyslu použili.
Vrátím se tedy k rozdílu mezi jaderným odstrašováním a jaderným vydíráním. Během studené války samozřejmě existovaly určité mechanismy a komunikační kanály. Některé z nich byly vytvořeny po kubánské raketové krizi, která Kennedym i Chruščovem hluboce otřásla. Oba si uvědomili, jak blízko se dostali ke katastrofě. A dnes také víme, že skutečnost, že tehdy nedošlo k jaderné válce, nebyla jen výsledkem jejich rozumného rozhodování. Byla v tom i dávka štěstí a také rozumné a lidské uvažování jednoho sovětského důstojníka, který se jmenoval Vasilij Archipov. Když se zdálo, že na sovětskou ponorku někdo útočí, Archipov se rozhodl neodpálit jadernou zbraň. Od jaderné války nás tehdy dělil doslova vlásek. Kdyby k ní došlo, vy ani já bychom tu dnes nebyli. Nikdo by tu nebyl.
Po této krizi byly tedy zavedeny určité systémy, které měly podobným situacím zabránit. V šedesátých letech navíc panovalo značné veřejné povědomí o nebezpečí jaderných zbraní. Z velké části to souviselo s jadernými zkouškami a výbuchy, které probíhaly po celém světě. V osmdesátých letech už šlo především o bezprostřední strach z jaderné války a ze závodů ve zbrojení. Jaderné arzenály tehdy dosahovaly obrovských rozměrů. Dnes máme zhruba 12 500 jaderných hlavic, zatímco v roce 1986 jich bylo přibližně 70 000.
Ale o studené válce také víme, že existovalo několik okamžiků, kdy jsme se jaderné válce vyhnuli jen o vlásek. Vedle kubánské raketové krize bych zmínila dvě zvlášť významné události z roku 1983. V prvním případě šlo o počítačovou chybu. Další sovětský důstojník, Stanislav Petrov, tehdy viděl na obrazovce varování, že na Moskvu míří pět amerických jaderných raket. Rozhodl se však, že to musí být omyl. Usoudil, že kdyby Spojené státy chtěly napadnout Sovětský svaz, určitě by na něj nezaútočily pouhými pěti raketami. Proto toto varování nepředal dál. Podle analytiků by jeho předání mohlo vyvolat sovětský odvetný jaderný útok a následně americkou odpověď. Jinými slovy, mohlo dojít k jaderné válce.
Dalším případem bylo vojenské cvičení Able Archer, rovněž v roce 1983. A tady se dostáváme k tomu, o čem jsme hovořili v souvislosti s dnešními vojenskými cvičeními NATO a Putinovým prohlášením, že Rusko je připraveno použít všechny zbraně. Cvičení Able Archer bylo připraveno tak, aby působilo mimořádně realisticky. Zapojili se do něj i skuteční političtí představitelé a další činitelé. Sověti proto nabyli dojmu, že útok skutečně začíná. Mysleli si, že se NATO chystá na ně zaútočit, že už je všechno připraveno. Začali tedy připravovat jaderné hlavice pro bombardéry. A opět jsme se ocitli velice blízko katastrofě. Pokud si správně vzpomínám, podle některých vyprávění pomohl tehdy zachránit svět dvojitý agent, který měl přístup k oběma stranám a dokázal je přimět, aby pochopily, co se děje, a zastavily se.
Moje hlavní myšlenka je tedy tato: Můžeme se utěšovat tvrzením, že jaderné odstrašování během studené války fungovalo. Že fungovalo dobře. Ale to, co ve skutečnosti víme, je, že jsme měli štěstí. A to jsem uvedla jen některé z těchto incidentů. Domnívám se, že dnešní situace je mimořádně nebezpečná především kvůli dvěma probíhajícím válkám, i když samozřejmě ozbrojené konflikty probíhají po celém světě. Když jste ve válce a dostanete nějakou informaci nebo varování, situace je úplně jiná než v době míru. Představme si například kybernetický útok. Nebo umělou inteligenci, která ve skutečnosti žádnou jadernou zbraň neodpálila, ale způsobila, že se domníváte, že k odpálení došlo. Pokud žijete v míru, možná budete mít možnost si informaci ověřit. Možná také ne. Ale jestliže se nacházíte uprostřed války, která trvá měsíce nebo roky, můžete skutečně uvěřit, že jste byli napadeni. A můžete se rozhodnout k odvetnému odpálení jaderných zbraní. A právě to podle mě činí současnou situaci tak nebezpečnou. Zmínil jste organizaci, kterou vedu – Nuclear Age Peace Foundation. Její název měl vždy vyjadřovat myšlenku, že v jaderném věku potřebujeme mír. Protože jinak se prostě navzájem vyhodíme do povětří. A to samozřejmě není nic, co bychom si měli přát.
Glenn Diesen: Zmínila jste, že už v době míru jsou tyto věci dost komplikované, ale během války jsou ještě mnohem složitější. A to už dnes není jen hypotetická otázka. My už jsme do značné míry ve válce. Navíc vidíme rétoriku, jakou jsem během studené války nezažil. Neustále se mluví o tom, že do dvou let vypukne válka, že jsme připraveni, že budeme za tři roky bojovat s Rusy, že už teď vyrábíme zbraně. Generální tajemník NATO například prohlásil, že se nemáme bát, protože jsme silnější než Rusko a Rusko nás nemůže porazit. Pamatuji si přitom dobu, a není to tak dávno, kdy jsme se všichni shodovali na tom, že jadernou válku nelze vyhrát. A také na tom, že případná válka by pravděpodobně přerostla v jadernou válku.
Dnes se ale používá rétorika, podle níž jsme silnější. Nejsem si ostatně ani jistý, zda je to pravda, když se podíváme na průmyslové kapacity. Ale i kdyby tomu tak bylo, připomeňme si, že během studené války se NATO nezavázalo, že nepoužije jaderné zbraně jako první. Důvodem bylo vědomí, že Sovětský svaz má převahu v konvenčních zbraních. V podstatě jsme tedy dali jasně najevo, že pokud Sověti zaútočí konvenčními zbraněmi, vyhrazujeme si právo odpovědět jadernými zbraněmi. Tak jsme vyvažovali nedostatek parity v konvenčních silách. Potom se ale Sovětský svaz rozpadl a vzniklo z něj velmi oslabené Rusko. A Rusové převzali stejnou logiku. Začali říkat: Jestliže na nás NATO zaútočí, nebudeme schopni se ubránit konvenčními zbraněmi, a proto si také vyhrazujeme právo použít jaderné zbraně jako první. Z této logiky vyplývá, že jakákoli válka by velmi pravděpodobně skončila jadernou výměnou. Proto mě šokuje, že političtí představitelé stále mluví o vedení války proti největší jaderné mocnosti světa.
A mimochodem, lidé by skutečně měli znát jméno Vasilije Archipova. To byl člověk, který během kubánské raketové krize zachránil svět. Přitom se o něm téměř neučíme. Je to ostuda. Měl by mít svůj vlastní památný den. Ale vraťme se k současnosti. Co vás nejvíce znepokojuje, pokud jde o šíření jaderných zbraní? Můžeme rozlišovat horizontální proliferaci, kdy jaderné zbraně získávají další země. V souvislosti se změnami světového řádu například vidíme, že na Blízkém východě by si řada zemí mohla chtít pořídit vlastní jaderné zbraně. Po nedávných útocích o tom mohou vážně uvažovat především Íránci. Ale také Turecko nebo Saúdská Arábie. Ve východní Asii by k podobnému rozhodnutí mohlo dospět Japonsko, pokud přestane důvěřovat americkým bezpečnostním zárukám. A dokonce i v Evropě se mluví o nutnosti posílit vlastní jaderný potenciál. To je horizontální proliferace.
Vedle toho však existuje také proliferace vertikální, kdy současné jaderné mocnosti modernizují své arzenály, vyvíjejí silnější hlavice, snaží se učinit jaderné zbraně použitelnějšími, zapojují umělou inteligenci, aby získaly konkurenční výhodu, a zvyšují jak počet, tak kvalitu svých zbraní. Co vás tedy v současnosti znepokojuje nejvíce? Protože ať už jde o horizontální, nebo vertikální proliferaci, zdá se, že vstupujeme do éry nekontrolovaného vývoje. Možná je to trochu protimluv.
Ivana Hughesová: Ano, lidé to označují za nové závody v jaderném zbrojení. Modernizace, zvyšování počtu zbraní, vývoj modernějších nosičů a tak dále. Nejdříve bych ale chtěla reagovat na vaše poznámky o Evropě. Podle mě je to naprosté šílenství. Už samotný fakt, že v Evropě vůbec existují jaderné zbraně, je šílený. A evropské politické vedení k tomu přistupuje naprosto nepochopitelně. Spojené království a Francie samozřejmě mají vlastní jaderné arzenály, ačkoli se zdá, že Spojené království nyní také získalo některé americké jaderné zbraně nebo je alespoň na svém území rozmísťuje. Ale kromě nich existuje dalších pět evropských zemí, na jejichž území jsou americké jaderné zbraně: Belgie, Nizozemsko, Itálie, Německo a Turecko.
Především Belgie a Nizozemsko mi připadají naprosto nepochopitelné. Jsou to tak malé země, že by stačilo několik jaderných hlavic k jejich úplnému zničení. Skutečně by mohly být vyhlazeny, podobně jako Trump hrozí vyhlazením Íránu. Jenže vyhladit Írán by bylo mnohem obtížnější než vyhladit Belgii nebo Nizozemsko. Řekněme si to takhle. A za druhé, samotná Evropa, celý evropský kontinent včetně jeho ruské části, je vlastně velmi malý. Někdy mám pocit, že když se díváme na plochou mapu světa, připadá nám Evropa poměrně velká. Ale když se podíváte na zeměkouli, uvědomíte si, jak nepatrnou část planety tvoří. V případě jaderné války by byla jednoduše srovnána se zemí a přestala by existovat. A to dokonce i v případě, že by se jaderná válka odehrávala mezi Spojenými státy a Ruskem a evropské země by se do ní samy přímo nezapojily. Jenže ony se do ní právě zaplétají.
Pokud jde o horizontální a vertikální proliferaci, samozřejmě je obojí špatné. Nejde o to, že by jedna z těchto možností byla dobrá. Jak jsem říkala, máme devět zemí s přibližně 12 500 jadernými hlavicemi. Skutečnost, že jaderné zbraně nevlastní dvacet nebo třicet zemí, je pravděpodobně jedním z úspěchů Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a dalších dohod. To je dobře. Rozhodně nechci, aby jaderné zbraně získávaly další státy. Ale přiznám se, že mě mnohem méně znepokojuje představa, že by Írán získal jednu nebo několik jaderných hlavic, než skutečnost, že už dnes existuje 12 500 hlavic připravených na nosičích k odpálení během několika minut. Je to natolik zřejmé, že si myslím, že jsme nešíření jaderných zbraní v jistém smyslu využívali jako kouřovou clonu, za kterou jsme skrývali to, co sami děláme.
A v zásadě je samotná koncepce jaderného odstrašování neslučitelná s nešířením jaderných zbraní. Pokud budete neustále opakovat, že potřebujete jaderné zbraně, abyste zajistili bezpečnost své země, dalším logickým závěrem bude, že kdyby je měly všechny státy, byly by všechny bezpečné. Což je samozřejmě naprosto absurdní. Kdyby všechny země získaly jaderné zbraně, představovalo by to obrovské nebezpečí. A právě tato úvaha stála za vznikem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Vycházela mimo jiné z myšlenek prezidenta Johna F. Kennedyho. Kennedy se jejího uzavření nedožil, ale zastával názor, že pokud bude šíření jaderných zbraní pokračovat tehdejším tempem, nakonec bude tolik jaderných států, že dříve či později dojde k jaderné válce. Ať už úmyslně, nebo neúmyslně. A výsledkem bude zničení civilizace.
Proto si myslím, že bychom měli celou tuto debatu změnit v debatu o odzbrojení. Musíme nejen zastavit modernizaci, rozšiřování arzenálů a nové závody v jaderném zbrojení, ale jít ještě dál. Musíme si říct, že tyto zbraně nelze ve skutečnosti použít a jejich samotná existence nás neustále ohrožuje. Zejména v době konfliktů, kdy se situace může velmi rychle zhoršit. Vím, že to, co právě říkám, může někdo považovat za naivní. Ale podle mě se musíme zamyslet nad tím, proč každá z devíti jaderných mocností své jaderné zbraně vlastní a čeho by bylo možné dosáhnout ve světě, v němž by se jich všechny vzdaly. Musíme uvažovat o tom, co by bylo zapotřebí, aby se každá z těchto zemí rozhodla své jaderné zbraně odstranit, a co by takový krok mohl přinést jí samotné.
Vezměme si například Spojené státy. Ty jsou ve světě, kde existují jaderné zbraně, nesmírně zranitelné. Ve světě bez jaderných zbraní by však měly úplně jinou bezpečnostní architekturu. Co by bylo zapotřebí, aby se svých jaderných zbraní vzdala Severní Korea? Rozhodně toho nedosáhnete hrozbami. A nedosáhnete toho ani tak, že Spojené státy budou mít nadále tisíce jaderných hlavic, zatímco Severní Korea se vzdá svých několika desítek. To prostě neudělá. Dovedu si ale představit scénář, v němž bychom současně s jaderným odzbrojováním usilovali o obnovení závazku dodržovat Chartu OSN. Co vlastně znamená státní suverenita? Co znamená, že státy nemají být vystaveny útokům, jaké jsme nyní viděli za Trumpovy administrativy, od Venezuely přes Írán až po další země? Jaké mechanismy bychom museli vytvořit, aby vznikl svět, v němž by se Charta OSN respektovala a v němž by státy nepotřebovaly jaderné zbraně, aby se cítily bezpečně? Protože konečný závěr je jasný: Samotná pokračující existence jaderných zbraní ohrožuje nás všechny.
Glenn Diesen: Ano, ale připadá mi, že tohle je do určité míry součástí lidské povahy. Podobně jako za studené války se dostaneme až na samotný pokraj katastrofy a teprve když čelíme možnosti vyhlazení lidstva, ustoupíme o krok zpět, uvědomíme si závažnost situace a začneme spolu mluvit. A když dochází k velkým změnám světového řádu, obvykle je k tomu zapotřebí nějaká obrovská válka, v níž se všechny strany navzájem vyčerpají a vykrvácejí. Teprve když válka skončí, mohou se političtí vůdci konečně posadit ke stolu a jednat o novém uspořádání. Jenže vzhledem k množství jaderných zbraní, které dnes existují, se zdá, že takovou možnost už mít nebudeme.
Šokuje mě, že prakticky nevidíme žádné snahy tento vývoj zastavit, nebo se o to alespoň pokusit. Vždyť nás čeká velmi bouřlivé období a musíme se jím nějak proplout. A přesto se světoví vůdci pravidelně nescházejí, aby o těchto otázkách jednali. Naopak jsme zrušili tolik dohod o kontrole zbrojení a jaderných zbraních, které jsme dříve uzavřeli. A pokud jde o Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, její první dvě ustanovení podle mého názoru říkají, že jaderné mocnosti nemají rozmísťovat své jaderné zbraně na území nejaderných států a že nejaderné státy nemají tyto zbraně na svém území přijímat. NATO přitom porušuje obě tato ustanovení. Zdá se mi tedy, že právě teď bychom o těchto věcech měli jednat. Jenže místo toho naši političtí představitelé celé nebezpečí zlehčují, jako by nebylo čeho se obávat.
Mám pocit, že i pětiletému dítěti bych dokázal vysvětlit, proč vyhrožování zemím nebo jejich bombardování s cílem zabránit jim v získání jaderného odstrašujícího prostředku vlastně působí přesně opačně. Je to podobné, jako když uvalujete sankce na země za to, že nechtějí používat dolar. Vždyť právě tím jim dáváte další důvod, aby se ho chtěly zbavit. A stejně tak útoky na státy jen posilují jejich přesvědčení, že jaderné zbraně potřebují. Ale nevím. Máte nějakou představu, jak bychom mohli tuto posedlost odstrašováním alespoň do určité míry vyvážit ujišťováním o bezpečnosti, aniž bychom propadali naivitě? Rozumím tomu, že jednotlivé státy mají své bezpečnostní obavy. Ale pokud budeme pokračovat po současné cestě, musíme přece najít nějaký nový směr.
Ivana Hughesová: Ano, rozhodně. Ráda bych citovala Einsteina. Existuje jeho slavný výrok z roku 1946. Řekl tehdy, že uvolněná síla atomu změnila všechno kromě našeho způsobu myšlení, a proto směřujeme ke katastrofě nebývalých rozměrů. Einstein to dokázal pochopit už v roce 1946, kdy měla jediná země na světě pouhých několik jaderných zbraní.
Už jsem mluvila o mnoha incidentech během studené války, při nichž mohlo jaderné odstrašování selhat. Ale i kdybychom přijali argument, že odstrašování funguje, existují analytici, kteří upozorňují, že k němu nikdy nebyly zapotřebí tisíce jaderných hlavic. Někteří se zabývají otázkou, jaký je vlastně minimální počet potřebný pro jaderné odstrašování. Někdo řekne deset, jiný sto. Chci však naprosto jasně říct, že já osobně jsem přesvědčena, že potřebujeme svět bez jaderných zbraní. Ale samozřejmě bych se cítila mnohem bezpečněji, kdyby na celém světě existovaly jen desítky nebo celkově několik stovek jaderných hlavic, a nikoli tolik, kolik jich máme dnes. O tom není pochyb.
Existují také určité mezikroky. Jedním z nich je politika nepoužití jaderných zbraní jako první, o níž jste se zmínil. Dalším by bylo odstranění některých mezikontinentálních balistických raket, které jsou v podstatě nehybnými a snadno zasažitelnými cíli. Mohli bychom také zrušit doktrínu odpálení jaderných zbraní na základě pouhého varování a další podobné postupy. Existují tedy způsoby, jak nebezpečí snížit. Ale vyžaduje to, aby se tyto státy sešly a začaly spolu jednat.
A pokud jde o Trumpa, navzdory jeho naprosto odporné rétorice, zejména vůči Íránu, a navzdory tomu, že od svého druhého návratu do Bílého domu udělal spoustu opravdu špatných věcí, musím říct jednu věc. Trump je možná jediným americkým prezidentem od Johna F. Kennedyho, který o jaderných zbraních mluvil v tom smyslu, že mohou zničit svět. Říká, že mohou svět zničit padesátkrát nebo stokrát. Nemusíme být tak přesní. Ale zdá se, že skutečně chápe závažnost tohoto nebezpečí. A vyzval k denuklearizaci. Mluvil o summitu mezi Spojenými státy, Ruskem a Čínou. Čína má v současnosti pravděpodobně asi 600 jaderných hlavic, zatímco Spojené státy a Rusko mají každé více než 5 000. Čína proto říká, že první jednání by měla proběhnout mezi Spojenými státy a Ruskem. To samozřejmě souvisí také s vypršením platnosti smlouvy New START, tedy dvoustranné dohody o omezení strategických jaderných zbraní mezi těmito dvěma zeměmi.
Existují tedy určité rozpory. Ale doufejme, že se nakonec podaří dospět do bodu, kdy si tyto státy sednou k jednacímu stolu, ať už v jakémkoli složení, a začnou diskutovat o tom, jak snížit počty jaderných hlavic a odstranit některé zbraně a doktríny, které činí toto nebezpečí tak bezprostředním. Protože vedle katastrofických důsledků jaderné války, o nichž jsem mluvila, vedle možnosti konce lidské civilizace, stojí ještě jedna skutečnost: To všechno se může odehrát během několika minut. A když pro tuto chvíli odhlédneme od umělé inteligence v její současné podobě, neexistuje vlastně nic jiného, co by lidstvo ohrožovalo tak dramatickými následky a zároveň v tak neuvěřitelně krátkém časovém horizontu. Je to opravdu těžko představitelné.
Jak by tedy podle mě mohla vypadat cesta ke světu bez jaderných zbraní? Chtěla bych upozornit na jednu důležitou iniciativu. Především státy globálního Jihu, ale také některé další země, například Rakousko, Irsko nebo Malta, podporují Smlouvu o zákazu jaderných zbraní (Treaty on the Prohibition of Nuclear Weapons), známou pod zkratkou TPNW. V současnosti existuje sto států, které tuto smlouvu podepsaly nebo ratifikovaly. Tyto státy říkají, že právě kvůli globálním důsledkům případné jaderné války se jaderné arzenály týkají i jich. Tyto zbraně ohrožují jejich bezpečnost, jejich obyvatelstvo i schopnost jejich vlád zajišťovat potřeby občanů. Úsilí o jaderné odzbrojení a nešíření jaderných zbraní samozřejmě existuje v určité podobě už od samého počátku jaderného věku. Vždyť úplně první rezoluce Valného shromáždění OSN se týkala kontroly atomové energie a jaderných zbraní. Ale iniciativa TPNW je stará přibližně deset let. Smlouva byla sjednána v roce 2017 a vstoupila v platnost v roce 2021. A počet zemí, které ji podporují, stále roste.
Vidím v ní snahu vyvíjet tlak na devět jaderných mocností zvenčí. Ale co nám skutečně, opravdu naléhavě chybí, je tlak zevnitř těchto zemí. A tím se vracím k vaší dřívější otázce o nedostatku strachu z jaderných zbraní. Podle mého názoru potřebujeme především tlak veřejnosti ve Spojených státech. Spojené státy totiž byly první zemí, která jaderné zbraně vyvinula, a jedinou zemí, která je skutečně použila proti městům plným žen a dětí. To je ostatně další téma, kterému bychom se mohli věnovat někdy jindy. I dnes se totiž lidé ve školách učí, že bombardování Hirošimy a Nagasaki zachránilo lidské životy a bylo nezbytné k tomu, aby se Japonsko vzdalo. Jenže historické důkazy takové tvrzení nepodporují. A ani nemluvím o tom, že Spojené státy mohly například říct: Za 24 hodin toto město vybombardujeme. Evakuujte civilisty. Už samotná taková možnost měla být alespoň zvážena. Ale samozřejmě nebyla.
Potřebujeme se tedy vrátit do doby, kdy si široká veřejnost velmi dobře uvědomovala, o co jde. A především americká veřejnost. V osmdesátých letech se Američané proti jadernému zbrojení mobilizovali skutečně úžasným způsobem. V newyorském Central Parku například demonstroval milion lidí proti závodům v jaderném zbrojení. To mělo celosvětový dopad. Dokonce se často říká, že tato demonstrace hluboce ovlivnila Michaila Gorbačova. Americká veřejnost, která tak otevřeně vystupovala proti jadernému zbrojení, ho v určitém smyslu inspirovala. A také ho přiměla uvědomit si, že by možná mohl s americkým vedením spolupracovat, protože široká veřejnost se o tuto problematiku skutečně zajímá. Právě k tomu se potřebujeme vrátit.
Když o těchto věcech mluvím, používám samozřejmě katastrofické scénáře a mluvím o jaderné zimě a podobně. Ale mým cílem není lidi jen vyděsit. Jsem hluboce přesvědčena, že znalosti jsou naprosto nezbytné. Musíme pochopit, čemu čelíme. Protože nemůžeme řešit problémy, kterým nerozumíme. Nechci tedy nikoho strašit. Chci, aby lidé pochopili, co je v sázce, a potom začali přemýšlet o tom, co mohou sami udělat. Co může udělat každý z nás?
Nedávno jsem společně s Peterem Kuznickem napsala další komentář. Doufáme, že bude během několika příštích dnů zveřejněn. V podstatě v něm vyzýváme lidi, aby si něco představili. V reakci na Trumpovy opakované hrozby, že zničí Írán, si představte, že dostanete zprávu, že na Teherán byla svržena jaderná bomba o síle jedné megatuny. Dva a půl milionu lidí okamžitě zemřelo. Dalších 3,7 milionu lidí utrpělo strašlivá zranění. Mají utržené končetiny, z těl jim visí cáry kůže, všude jsou popáleniny třetího stupně. A to mluvíme o jediné jaderné hlavici takové velikosti, jakou mají Spojené státy ve svém arzenálu. Představte si, že se to skutečně stalo. A potom si představte, jak byste se cítili. Co byste si říkali, že jste měli udělat, abyste tomu zabránili? Trumpovy hrozby jsme přijali jako něco normálního. Jako by na nich bylo cokoli normálního. Myslím, že lidé musejí pochopit, co je v sázce. A doufám, že je toto poznání nepovede jen ke strachu, ale naopak je inspiruje, aby s tím něco udělali.
Glenn Diesen: Obávám se, že kdyby Spojené státy použily proti Íránu jadernou zbraň, mohla by reakce vypadat podobně jako dnes, když Trump těmito zbraněmi vyhrožuje. Mohlo by se říkat, že to bylo oprávněné. Trump by to pravděpodobně prezentoval tak, že Spojené státy musely použít jadernou zbraň, aby zabránily Íránu získat jaderné zbraně. Takže je to sice politováníhodné, ale vlastně je to vina Íránců. A mám vážné obavy, že Evropané by se k takové interpretaci mohli připojit, jen aby upevnili své partnerství se Spojenými státy a aby se celá záležitost nějak uzavřela. Doufám, že se mýlím. Ale jak jste sama řekla, právě takové příběhy jsou dnes lidem předkládány. Zmínila jste také tvrzení, že použití jaderných zbraní proti Japonsku bylo nezbytné k záchraně lidských životů. I já jsem měl v tomto pořadu Petera Kuznicka a také jsme o tom mluvili. Vysvětloval, proč takový výklad neodpovídá historickým skutečnostem.
Ale pokusme se rozhovor zakončit alespoň trochu optimisticky. Myslím, že pokud jde o Trumpovy výroky o jaderném odzbrojení, existují určité možné formáty jednání. Spojené státy například říkají, že chtějí denuklearizaci, ale že nestačí dohoda mezi Spojenými státy a Ruskem. Chtějí do ní zapojit také Čínu, protože její jaderný arzenál roste. Čína naopak říká, že jednání mají nejdříve vést Spojené státy a Rusko, protože právě tyto dvě země vlastní drtivou většinu jaderných zbraní. A Rusko v zásadě říká: Dobře, ale jestliže chcete zapojit Čínu, proč by se do jednání neměly zapojit také Francie a Spojené království?
Každý tedy přichází s trochu jinými požadavky. Ale na tom není nic špatného. Je normální, že jednotlivé strany mají rozdílné názory. Můj optimismus vychází z toho, že tyto požadavky se vzájemně nevylučují. Není to situace, kdy musí jedna strana vyhrát a druhá prohrát. Naopak v nich vidím prostor pro kompromis a vyjednávání. A popravdě řečeno, žádný z argumentů, které jednotlivé strany předkládají, není nesmyslný nebo absurdní. Všechny jsou do určité míry rozumné. Takže určitá naděje tu existuje. Ale zároveň si myslím, že jistá míra strachu z jaderných zbraní je nezbytná, abychom toto nebezpečí začali brát vážně.
Ivana Hughesová: Rozhodně. Souhlasím s vámi. Myslím, že nikdo z nás přesně neví, jak by svět vypadal, kdybychom dosáhli úplného odstranění jaderných zbraní nebo alespoň jejich drastického omezení. Nevíme přesně, jak by takový svět fungoval. Ale určitě by vyžadoval nějakou mezinárodní bezpečnostní architekturu, o jaké například mluví profesor Jeffrey Sachs, který je častým hostem vašeho pořadu. Co by znamenalo, kdyby se sešli dospělí a odpovědní lidé a začali spolu skutečně jednat? Jak by měla vypadat funkční Rada bezpečnosti OSN? A podobné otázky. Podle mě v určitém smyslu nemusíme vymýšlet vůbec nic nového. Potřebujeme pouze začít skutečně využívat instituce a mechanismy, které byly vytvořeny po druhé světové válce právě proto, aby zabránily opakování podobných hrůz.
Ale vyžaduje to určitý způsob uvažování. Zmínil jste pět jaderných mocností: Spojené státy, Rusko, Čínu, Spojené království a Francii. To jsou státy, které Smlouva o nešíření jaderných zbraní a Organizace spojených národů oficiálně uznávají jako jaderné mocnosti. Pak máme další čtyři země, které jaderné zbraně vlastní. Je to Izrael, který udržuje svou známou politiku nejednoznačnosti ohledně jaderného arzenálu, a potom Indie, Pákistán a Severní Korea. V případě těchto čtyř států je podle mě otázkou, jak vytvořit svět, v němž by jaderné zbraně nepovažovaly za nezbytnost.
A když se vrátím k pěti oficiálně uznaným jaderným mocnostem, všechny jsou smluvními stranami Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Tato smlouva je uznává jako jaderné mocnosti, ale zároveň jim ukládá určité povinnosti. A nejde pouze o to, že se mají zbavit svých jaderných arzenálů. Tento závazek existuje už více než 56 let. Mají také povinnost vést v dobré víře jednání směřující k všeobecnému odzbrojení. Smlouva o nešíření jaderných zbraní je tedy vlastně mírovou smlouvou. Je to smlouva, jejímž smyslem je zabránit válce. A v konečném důsledku je to také smlouva směřující k úplnému odzbrojení. Dnes však vidíme, že je vystavena obrovskému tlaku, mimo jiné i v důsledku horizontální proliferace, o níž jste mluvil. A jedním z hlavních důvodů je právě skutečnost, že jaderné mocnosti své závazky v oblasti odzbrojení nejen nesplnily, ale v mnoha ohledech dělaly přesný opak toho, k čemu se zavázaly.
Takže znovu říkám: Potřebné struktury už existují. Musíme jen najít způsob, jak je uplatnit na současné podmínky. A pokud se nám podaří dohodnout se na úplném odstranění jaderných zbraní nebo alespoň na jejich dramatickém omezení, možná potom dokážeme spolupracovat také v dalších oblastech. Například při řešení problémů spojených s umělou inteligencí nebo při řešení environmentálních hrozeb, včetně globálního oteplování.
Na Valném shromáždění OSN se stala ještě jedna věc. Vystoupil tam nepálský premiér. Nepál nedávno postihly ničivé záplavy, související mimo jiné s táním ledovců. Premiér mluvil o světě, který má bezchybnou logistiku pro vedení války, ale nefunkční logistiku pro dodávky potravin. A právě takový svět vytváříme prostřednictvím těchto konfliktů. Nejenže způsobujeme nové ničení a utrpení, ale zároveň se připravujeme o schopnost navzájem si pomáhat. Představte si, že by americká armáda místo útoků na Írán využila alespoň část svých prostředků k pomoci lidem v oblastech postižených přírodními katastrofami. Myslím, že bychom žili ve velmi, velmi odlišném světě.
Glenn Diesen: Souhlasím. Málokdy se mi podaří zakončit tyto rozhovory v pozitivním duchu, takže dnes toho využiji a skončíme právě tady. Moc vám děkuji, že jste přijala pozvání a podělila se s námi o své názory a poznatky.
Ivana Hughesová: Já vám moc děkuji za pozvání, Glenne. Bylo mi potěšením s vámi hovořit. Děkuji.
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář