Zdá se, že naši politici a naše média mají potíže zabývat se více než jedním konfliktem současně. A tak zatímco šílené vojenské dobrodružství Donalda Trumpa v Íránu a jeho okolí pokračuje s jedním nezdarem za druhým, na boje na Ukrajině se do značné míry zapomnělo, až na občasné úzkostné či agresivní výkřiky západních vůdců a komentátorů. Nyní, když se zdá, že konflikt s Íránem přechází v dlouhodobý ekonomický zápas, který Spojené státy prohrají, se pozornost opět obrací na sever a my si náhle uvědomujeme, že se tam od začátku roku odehrálo opravdu mnoho věcí.
Jako obvykle nerozumíme tomu, co vidíme, ani tomu, proč se věci vyvíjejí právě tak, jak se vyvíjejí. Je to v podstatě proto, že západní bezpečnostní establishment nechápe strategii a způsob jejího uplatňování a ani nemá zájem porozumět Rusku a jeho cílům. Usoudil jsem proto, že nastal čas napsat tuto esej, která vysvětluje, co strategie vlastně je, jakou strategii Rusové s různými obměnami sledují již více než třicet let, a především jakou bolest a jaké škody tato strategie způsobí kolektivnímu Západu, až v příštích několika letech vstoupí do své závěrečné fáze. Západní strategické (sic) myšlení je natolik špatně vybaveno k pochopení těchto otázek a natolik vzdáleno porozumění skutečné situaci, že hodlám své argumenty a závěry předložit možná s poněkud větší tvrdostí, než je u mě obvyklé, protože je nutné přimět lidi, aby se konečně soustředili na podstatu věci. (Různé části téhož říkám při různých příležitostech už několik let, a to s právě tak malým účinkem, jaký jsem očekával.)
Nejprve tedy k tomu, co strategie není. Není to vládní nebo mezinárodní dokument, zpravidla tlustý a hutný, doplněný fotografiemi, ani projev politika, a už vůbec ne článek v nějakém prestižním časopise, který navrhuje, aby určitá země či aliance udělala to či ono. Strategie je to, co vlády dělají, nikoli to, co říkají, přičemž jejich jednání se řídí široce vymezenými cíli. Strategie především umožňuje odpovědět na otázku „postupujeme správným směrem?“ a podle potřeby provádět změny. Strategie představují plány na nejvyšší, velmi obecné úrovni, které se rozprostírají přinejmenším na několik let a často na celá desetiletí a směřují k cílům, jež jsou samy o sobě rovněž značně obecné. Protože Západ je ve strategii velmi špatný a vlastně nedokáže přemýšlet dál než pět minut dopředu, tímto pojmem se neustále ohání, zatímco samotnou strategickou činnost téměř vůbec neprovozuje. V kontextu této eseje například žádná skutečná „strategie NATO“ vůči Rusku neexistuje a nikdy neexistovala. Existoval pouze proměnlivý soubor postojů a aspirací, z nichž čas od času vzešly krátkodobé cíle a iniciativy, které spolu většinou nijak nesouvisely. Žádný politik samozřejmě nepřizná, že „nemáme žádnou strategii“, stejně jako to nepřiznají zastánci NATO (a ostatně ani jeho kritici), ale pro každého, komu záleží na významu slov, je to nepopiratelná pravda. A protože sami strategicky nejednáme, nedokážeme rozpoznat a správně vyložit ani strategie ostatních.
Strategie, jak jsem již řekl, je záležitostí obecných cílů na nejvyšší úrovni. Aby ji bylo možné uskutečnit, musí být doprovázena cíli a plány nižší úrovně, které se tradičně označují jako „operační úroveň“. A není náhodou, že Rusko bylo v teorii i praxi operační úrovně vždy na špici. Podívejme se na několik skutečných příkladů strategie a jejího uskutečňování ze dvou opačných konců světa.
V Jižní Koreji se nová civilní vláda v 90. letech rozhodla pro strategii omezení americké dominance a postupného vybudování postavení regionální vojenské mocnosti. Byla to součást širšího souboru strategií, mezi něž patřila i snaha co nejvíce napodobit a následně předstihnout Japonsko v průmyslové a obchodní oblasti. Korejci nejprve začali dovážet vojenskou techniku neamerického původu, rozšiřovat obranné a bezpečnostní vztahy a nakupovat práva duševního vlastnictví. Díky tomu dokázali vybudovat domácí zbrojní průmysl, který byl schopen pokrýt značnou část jejich potřeb, omezit závislost na americké výzbroji a nakonec se sami stát vývozci zbraní. Současně vybudovali oceánské válečné námořnictvo schopné nasazovat lodě ve vzdálených oblastech a pomalu a nenápadně rozvíjeli národní systémy velení, aby dosáhli co největší nezávislosti na Spojených státech. To je strategie, a trvalo celou generaci, než se dostali tam, kde jsou dnes.
Mnohem blíže našemu domovu Francie již celé století prosazuje politiku maximální strategické nezávislosti, ale po roce 1945 se tato otázka stala zásadní. Na jejím území byly rozmístěny americké jednotky, z jejích základen byly provozovány americké jaderné zbraně a země byla beznadějně zapletena do koloniálních válek, které nemohla vyhrát. Poválečná francouzská elita si uvědomila, že je nutné něco podniknout. Ústředním prvkem se stal nezávislý program vývoje jaderných zbraní, zahájený počátkem 50. let v hlubokém utajení, spolu s pokusy posílit politické postavení Francie. Věci se však začaly skutečně dávat do pohybu teprve poté, co se k moci dostal de Gaulle, dokázal stáhnout armádu z Alžírska a zahájit její modernizaci a v roce 1960 se uskutečnil první úspěšný francouzský jaderný test. To umožnilo postupné odpoutání od vojenských struktur NATO, vybudování národního systému velení nezávislého na NATO a především vytvoření nezávislých jaderných sil a národního obranného průmyslu. Spolu s pozdějším vývojem vlastních průzkumných družic a dalších technických zpravodajských systémů to Francouzům poskytlo autonomii při strategickém rozhodování, o kterou usilovali, přestože dosažení tohoto cíle trvalo více než jednu generaci. To je strategie.
Kolektivní Západ nic podobného nemá. Má neurčité cíle a strategické dokumenty, ale nikdy se nic systematicky neorganizuje a nedotahuje do konce. Britové například nikdy neměli žádnou strategii vůči Evropě, pouze mrzutou tendenci nakonec se připojit k návrhům, kterým stejně nedokázali zabránit. Spojené státy měly například vůči Číně tolik strategií, kolik existuje zájmových skupin, a jen málokdy se podle nich důsledně postupovalo. A strategii nelze budovat zdola nahoru: ať už si komentátoři myslí cokoli, řada improvizovaných a vzájemně nesouvisejících cílů sledovaných v různých obdobích strategii netvoří a ani tvořit nemůže.
Zdůrazňuji to proto, že nám to pomáhá vysvětlit, proč nerozumíme strategiím jiných zemí, i když je máme přímo před očima. V případě Ruska, které vnímá hrozby především jako přicházející ze Západu, je jeho dlouhodobou strategií využívat různé prostředky k tomu, aby tyto hrozby udrželo v co největší vzdálenosti, a pokud možno zabránit vzniku uskupení států, která by se pro ně mohla stát hrozbou, nebo je alespoň oslabit. Jakmile pochopíme tuto jednoduchou skutečnost, mnohé se vyjasní. Tato strategie však nebyla zvolena náhodně a nelze ji odbýt poukazem na posedlost vlastními dějinami a kulturně podmíněnou paranoiu, přestože obojí k ní přispívá. Její kořeny – a právě zde začíná nebezpečí – spočívají v geografii a ve způsobu, jakým byl geografický prostor politicky rozdělen.
Základní otázkou mezinárodní politiky je, jak byl prostor v průběhu dějin rozdělován mocí a jak a proč se toto rozdělení mění. Po naprostou většinu lidských dějin se jednalo o posloupnost říší a dodnes existují části světa – dobrým příkladem je Libanon –, kde můžete vidět pozůstatky tisíciletí nejrůznějších říší doslova navršené na sobě. Obvyklým způsobem, jakým říše rostly, byla expanze a dobývání vycházející z jejich původního území. Stabilnější a dlouhověké říše, jako byla římská, perská či osmanská, zaváděly na dobytých územích správní členění a systémy vlády. Čas od času se říše dostávaly do vzájemných střetů nebo narážely na zájmy jiných států. V polovině 19. století se Rusko pokoušelo rozšířit své panství na jih, do oblasti osmanské nadvlády, kde měli důležité strategické zájmy také Britové a Francouzi. Odtud krymská válka, typická mezimperiální válka své doby.
Takový byl v podstatě stav světa v roce 1914. Moderní „národní stát“ se prosazoval jen omezeně, většinou na územích, která kdysi patřila Osmanské říši, a Itálie teprve nedávno přestala být, podle slavného výroku, pouhým „zeměpisným pojmem“ namísto skutečného státu. Ale v Berlíně, Praze, Varšavě, Vídni, Budapešti, Petrohradě, Skopji, Damašku, Bagdádu i Bejrútu žili lidé v říších a byli povinni věrností vzdáleným panovníkům, jejichž državami jejich území byla. „Národ“, pokud toto slovo vůbec něco znamenalo, označoval kulturní a historické dědictví určité skupiny, často včetně jazyka a náboženství.
A pak se všechno změnilo, když tyto mohutné struktury prakticky přes noc jednoduše zmizely. Na jejich místo nastoupil nejzmatenější a patrně také nejnebezpečnější pojem politických dějin: národní stát. O století dříve zavedla republikánská Francie nový politický útvar: nikoli vlastnictví krále, nýbrž stát tvořený všemi, kdo v něm chtějí žít; „každodenní plebiscit“, jak to slavně vyjádřil historik Ernest Renan. Právě proto dokázala Francie až donedávna snadno vstřebávat velké množství přistěhovalců z celého světa: přicházeli tam proto, aby se stali Francouzi. V tomto pojetí byli „francouzským lidem“ lidé, kteří dobrovolně žili ve Francii. „Francouzský národ“ představoval souhrn všech těchto lidí. Tento republikánský princip, proti němuž pravice urputně bojovala, se definitivně prosadil až po druhé světové válce a dnes je bohužel opět podkopáván, tentokrát však zleva.
Bez ideologické opory republikánství však byly pojmy „lid“ a „národ“ jinde nevyhnutelně vykládány v etnickém a náboženském smyslu. Dnešní diskurz je proto beznadějně zmatený, a to i v angličtině, pokud jde o rozlišování mezi „národem“, „lidem“ a „státem“ [nation, people, state], přičemž poslední z těchto pojmů má dva zcela odlišné významy. Stejně velký zmatek panuje uvnitř jiných jazyků i mezi nimi. Charta OSN uvádí (v článku 1), že jedním z cílů Organizace spojených národů je „rozvíjet mezi národy [ nations] přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů [peoples], a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru“. Těžko si lze představit něco bezobsažnějšího, a navíc nebezpečnějšího, vzhledem k mnohonásobnému směšování pojmů. Celý tento nepěkný příběh historie vyjednávání je užitečně popsán v jedné studii OSN.
Navzdory tomu byly po roce 1918, stejně jako po roce 1945, vítány na světě nové státy, a to v samolibém přesvědčení, že je možné vytvořit takové země z „národů“ a „lidů“, které spolu budou šťastně žít. Tyto nadšence možná mohlo napadnout, že již před první světovou válkou, v roce 1912, sotva Řecko, Bulharsko, Černá Hora a Srbsko vyhnaly Osmany z území, po nichž toužily, začaly mezi sebou o tato území bojovat. A rozpad říší v roce 1918 provázely rozsáhlé války, revoluce a násilí, protože se ukázalo, že sebeurčení národů je poněkud obtížnější záležitost, než se předpokládalo.
Nikde nebyl tento problém vážnější a nebezpečnější než v souboru států, které nahradily habsburskou, romanovskou a hohenzollernskou říši. Tyto státy byly od samého počátku v průměru menší, chudší a méně stabilní než Francie a Německo na západě a nový Sovětský svaz na východě. Přestože máme sklon považovat diplomacii 20. a 30. let za poněkud únavnou předehru k vzestupu nacismu a druhé světové válce, ve skutečnosti to byla doba strachu, násilí, revolucí a diktatur, kdy nové státy neustále obcházely jeden druhého i silnější mocnosti na východě a západě a hledaly obranná spojenectví a záruky všeho druhu.
To je příklad jednoho z těch politických problémů, které jsou v konečném důsledku neřešitelné. Nemyslím tím, že se nedá dělat vůbec nic, ale že nemůže existovat žádné konečné a spravedlivé řešení v idealistickém duchu výše citovaného úryvku z Charty OSN a že nejlepší, co lze udělat, je pokusit se tento problém zvládat a zabránit tomu, aby způsoboval příliš mnoho potíží. Druhá světová válka ukázala, že problém je ještě větší, než se předpokládalo, protože se v některých případech rozpadly i samotné nové státy a na krátkou dobu se objevily pomíjivé ministáty, jako byly nezávislé Chorvatsko a Ukrajina, jejichž existence měla velmi odpudivou podobu. Tak vypadá sebeurčení národů v praxi.
Sovětský svaz, který viděl, jak se mnohé z těchto států a nestátních aktérů připojily k německému protibolševickému tažení, se rozhodl nic neriskovat. Tam, kde se zastavila jeho vojska, byly nastoleny komunistické vlády řízené z Moskvy, v jejichž čele stáli poslušní představitelé, kteří většinou strávili válku v Moskvě. Jejich moc byla navíc zajišťována rozsáhlými okupačními silami a vytvořením účinných organizací tajné policie.
To byl jeden ze způsobů, jak ovládat prostor, a tento pohled na věc chci zdůraznit, protože zákonitosti mocenského ovládání prostoru jsou zde jako analytický rámec důležitější než tradiční rozdělení podle zemí, hranic, vlád nebo politických stran. Prostor lze ovládat, nebo alespoň zabránit ostatním, aby jej využívali, celou řadou různých způsobů, od přímé vojenské okupace na jedné straně až po přátelství, spolupráci, a dokonce vojenské spojenectví na straně druhé. Přestože Rudá armáda byla ve značné síle přítomna ve všech zemích s výjimkou Rumunska (což je výjimka, kterou zde nemáme čas rozebírat), Sovětský svaz měl značný vliv také ve Finsku, a to do té míry, že se tamní vlády jedna po druhé pečlivě snažily nedotknout Moskvy, a zároveň pěstovaly vztahy se Západem. Moskvě to vyhovovalo, stejně jako rakouská neutralita, která zřejmě nebyla považována za hrozbu. Naproti tomu Švédsko se svými hlubokými, byť přísně tajnými vazbami na NATO bylo podle všeho vnímáno jako skutečný nepřítel.
Během studené války tedy Moskva přímo ovládala velmi rozsáhlou část prostoru na svém západě, který vznikl po roce 1918, nebo se jím alespoň necítila ohrožena. To jednak znamenalo, že mohla snáze zahájit preventivní válku (kterou sovětská doktrína považovala za možná nezbytnou), a jednak, že by se značná část bojů a ničení v každém případě odehrávala mimo její vlastní státní území, které se pochopitelně snažila uchránit. Znamenalo to také, že z těchto území bylo možné odpalovat jaderné zbraně středního doletu schopné zasáhnout západní Evropu.
Konec studené války přinesl jak prudkou změnu, tak surrealistické překrývání politických a vojenských systémů. (Vzpomínám si, jak jsem v roce 1991 projížděl kolem posádky Rudé armády nedaleko Drážďan, v tehdy právě sjednoceném Německu.) Prostor, s nímž Moskva dlouho počítala jako se strategickým nárazníkovým pásmem, se náhle vymkl její přímé, a dokonce i nepřímé kontrole a nikdo neměl příliš jasnou představu o tom, co se bude dít dál. Ruský politický systém byl zaměstnán domácími záležitostmi a na Západě se značná část strategické komunity nacházela, jak to po návštěvě Washingtonu vyjádřil jeden můj diplomatický kolega, „ve stavu šoku“.
Otázka, jak naložit se zeměmi „bývalé Varšavské smlouvy“, stejně jako s neruskými sovětskými republikami, nebyla po určitou dobu na předních místech programu západních metropolí. Ty se samy snažily vstřebat otřes způsobený koncem všeho, co po čtyřicet let považovaly za ústřední pilíře své bezpečnostní politiky. Současně se však musely vypořádat s rozpadem samotného Sovětského svazu, dokončením a prováděním Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) z roku 1990, která představovala důstojný pohřeb studené války, s otázkou, co dělat se sovětskými jadernými zbraněmi na Ukrajině a v Bělorusku, s válkou v Iráku a jejími následky a se smlouvami o evropské politické a měnové unii, abych jmenoval jen to nejdůležitější. Nad budoucností NATO, pokud vůbec nějakou mělo, visel skutečný otazník a vedly se dlouhé a vášnivé spory o tom, co by mohl znamenat skutečně evropský obranný systém a jak by případně spolupracoval s NATO. A do toho všeho vjela, jako nákladní automobil couvající do protisměru, jugoslávská krize, která jako by pohltila všechno, co jí stálo v cestě, a mnohé ostatní problémy ještě zhoršila a zkomplikovala.
Otázka budoucích vztahů s novým Ruskem patřila k těm problémům, které se čas od času objeví a které jsou příliš důležité na to, aby je bylo možné ignorovat, ale zároveň příliš složité na to, aby je bylo možné uspokojivě vyřešit, zvláště když žádné dvě západní země neměly ve skutečnosti stejné priority. Řešením bylo o problému hovořit, učinit několik neurčitě přátelských gest a vyčkávat, co se v Moskvě skutečně stane. Nebylo vůbec zřejmé, zda Jelcinův režim vydrží nebo zda se k moci nedostane nějaká neokomunistická vláda (což byla možnost, kterou v některých kruzích brali vážně). NATO ve skutečnosti nikdy nemělo vůči Rusku žádnou společnou „politiku“, pokud za ni nepovažujeme zvyk o Rusku diskutovat, a myšlenka rozšiřování NATO se v té době ještě ani formálně neprojednávala jako obecný princip. Pokud vůbec existoval nějaký ucelený názor, pak spočíval v tom, že NATO bude mít samo potíže udržet se pohromadě a že přijímání nových členů představuje komplikaci, kterou západní země jednoduše nepotřebují v době, kdy je tíží půl tuctu naléhavějších problémů.
Diskuse, jichž jsem se účastnil, kterým jsem byl přítomen nebo o nichž jsem četl, se všechny točily kolem stejného omezeného okruhu otázek. Pokud přijmete jednoho nového člena, budete muset přijmout i všechny ostatní. Mezi nimi by teoreticky mohlo být také Rusko, a v takovém případě by NATO mělo společnou hranici s Čínou. Aha. Nebo Rusko nepřijmete, a tím si vytvoříte potenciálního nepřítele. Na druhé straně, pokud NATO nerozšíříte, fakticky tím slibujete, že se v případě krize například mezi Německem a Polskem postavíte na něčí stranu, a to třeba i vojensky. Je to opravdu to, co chcete? Jenže na druhé straně zase vyvstává otázka, jak vysvětlíte zainteresovaným státům (a celému světu), že nemohou vstoupit do organizace, která je teoreticky otevřená všem a která se již několikrát rozšířila. Realisticky vzato nebylo možné veřejně říci: „Rusům se to nebude líbit.“ Dobrá tedy, zkuste NATO něčím nahradit, ale ne úplně, protože jeho existence byla klíčová pro smlouvu CFE. Jenže nová organizace by buď nezahrnovala Spojené státy, a v takovém případě by v ní dominovalo Rusko, nebo by zahrnovala obě země, a pak by byla trvale ochromena vzájemným blokováním. Jediným východiskem tedy bylo vytvořit organizaci natolik slabou, že by ve skutečnosti nedokázala nic udělat. Samozřejmě vznikala záplava komentátorské literatury, která prosazovala všechno možné, od rozšíření NATO a války s Ruskem až po zrušení NATO a všeobecnou lásku a mír. Jen málo z toho však mělo nějaký vliv na problém, o němž se vědělo, že nemá řešení.
Jak už to u neřešitelných problémů bývá, a při neexistenci čehokoli, co by alespoň vzdáleně připomínalo „strategii“, kterou NATO stejně nebylo schopno vytvořit, výsledkem byla celá řada improvizovaných dílčích rozhodnutí přijímaných podle toho, jak se vyvíjely okolnosti a jak se objevovaly a zase mizely nejrůznější přechodné faktory. To či ono rozhodnutí mohlo mít v budoucnu nějaké důsledky, ale těmi se přece bude zabývat někdo jiný, ne? A počáteční nervozita z možných ruských reakcí postupně vyprchala, protože Rusové sice protestovali, ale nic víc nedělali. Je zvláštní, že boje v Jugoslávii, přestože nesmírně zkomplikovaly řešení ostatních problémů, posloužily jako užitečný a vystřízlivující šok pro ty, kteří lehkomyslně předpokládali, že jediným problémem byl komunismus a že po jeho zmizení se jako mávnutím kouzelného proutku dostaví mír, láska a tržní hospodářství. Západní činitelé si náhle začali uvědomovat, že dějiny jsou současnou skutečností a že mohou být rozdělujícím faktorem dokonce i uvnitř samotného Západu: Rakousko a Německo podporovaly chorvatskou nezávislost z volebních a kulturních důvodů, zatímco několik dalších západních vlád, včetně Washingtonu, se nechalo manipulovat muslimskou vládou v Sarajevu. Západním mocnostem i vládám nových států začalo být nepříjemně jasné, že konec Varšavské smlouvy nic nevyřešil, ale naopak uvolnil významná napětí z hlubokého zmrazení, v němž byla dosud udržována.
Byla to doba arogance po skončení studené války, kdy západní vlády bez potřeby nějaké větší diskuse předpokládaly, že nejlepším způsobem, jak zajistit mír a stabilitu na východ od svých hranic, je co nejrychleji přeměnit tyto nové státy v obdoby liberální společnosti založené na normách, o níž se snilo ve smlouvách o unii z roku 1991, a nakonec je ekonomicky integrovat. S postupem času se dokonce stále častěji ozývaly hlasy, že je důležité dostat zemi X nebo Y do EU nikoli proto, že by tím byla tato organizace posílena, ale proto, že by to zemi X nebo Y pomohlo vyhnout se pádu do politického chaosu, jehož se západní metropole stále více obávaly. Jaro národů vystřídal podzim mnohem rychleji, než si kdokoli dokázal představit. (Myšlenky na přijetí Ukrajiny do EU jsou, řekl bych, finální parodií tohoto argumentu.)
Praktickým důsledkem toho všeho byla stále rozsáhlejší kolonizace politického prostoru, který historicky ovládalo Rusko, ovšem bez jakéhokoli skutečného celkového plánu, převážně prostřednictvím iniciativ na úrovni jednotlivých států a bez organizovaného zvažování možných ruských reakcí („Ale prosím vás, vždyť oni si pořád na něco stěžují!“). Západ tak dosáhl toho nejhoršího z obou možných světů. Při maximálním vypětí představivosti bylo možné celou věc vykreslit jako spiknutí s cílem svrhnout Rusko. Jenže kdyby tomu tak bylo, Západ by radikálně nezmenšil své ozbrojené síly, nezrušil povinnou vojenskou službu, nepřizpůsobil své armády malým expedičním operacím, nenechal upadnout svůj obranný průmysl a nepřipravil se o schopnost vést vážnou válku déle než několik dní. Problém dále komplikovala skutečnost, že nová generace rozhodujících činitelů, vychovaná v duchu politiky založené na normách, přijala představu, že si stejně může dělat, co chce, protože Rusko je ekonomicky a společensky zaostalé, jeho armáda je slabá a jeho stát i ozbrojené síly se při první vážnější zkoušce zhroutí.
Po událostech v Gruzii v roce 2008 a zejména na Ukrajině v roce 2014 začala jedna část rozsáhlé a roztříštěné západní strategické komunity pociťovat znepokojení nad ruskými záměry, přestože stále podceňovala ruské schopnosti. Příznačné však bylo, že tito lidé předpokládali, že to, co považovali za rostoucí ruskou agresivitu, nemá nic společného s kroky Západu, nýbrž představuje návrat k sovětskému modelu a počátek snahy obnovit něco podobného Varšavské smlouvě. Ukrajina byla stále častěji vnímána jako první obranná linie proti takové agresi, byť různými způsoby a v různé míře. Zdá se, že některé známé osobnosti ve Spojených státech a Kanadě skutečně chovaly naději, že Ukrajinu využijí k vyvolání politické změny v Rusku. Umírněnější proud, zejména v Evropě, však byl boji na východě země v roce 2014 upřímně znepokojen. Jak ukazovala tehdejší prohlášení západních vůdců, předpokládali, že separatistické hnutí organizuje a řídí Rusko jako první fázi dobývání Ukrajiny, po níž bude následovat kdovíco dalšího. Dohody o příměří a oddělení bojujících stran, shrnuté v minských dokumentech, byly vnímány jako triumf, protože zabránily rozšíření války a poskytly Ukrajině možnost vybudovat si s pomocí Západu obranu proti invazi, kterou evropské státy považovaly za vysoce pravděpodobnou. Věřily (a dodnes věří), že současná válka potvrzuje správnost jejich analýzy z roku 2014.
Rusové však samozřejmě období od poloviny 90. let vůbec nevnímali tímto způsobem. Viděli především ztrátu kontroly nad dříve nesmírně cenným strategickým prostorem, aniž by existoval nějaký zřejmý způsob, jak tuto kontrolu obnovit. (Také pro Rusko však Minsk představoval vítanou úlevu, protože nemělo k dispozici dostatek sil, aby mohlo rozhodujícím způsobem zasáhnout na straně povstalců, a potřebovalo čas na přípravu. Období do roku 2022 ostatně využilo lépe než Ukrajina a Západ.) Jen málo zemí, které byly členy Varšavské smlouvy, ovšem mělo zájem obnovit úzké vztahy s Ruskem, takže to nejlepší, v co bylo možné doufat, bylo pokusit se je odradit od toho, aby se dostaly pod to, co Rusové považovali za kontrolu Západu. To mohlo být doprovázeno snahami oslabovat soudržnost samotného NATO a EU a vyvíjet vojenský tlak, čímž by se nepřímo podařilo zachovat alespoň určitý vliv nad sporným prostorem. Až donedávna však Rusové neměli prostředky, aby to mohli dělat příliš účinně.
Skutečnost, že západní uvažování o Rusku bylo neuspořádané, arogantní, špatně informované a epizodické, přičemž každá další etapa politiky a diplomacie zanechávala nové problémy, které musela řešit ta následující, je jednou z příčin katastrofální situace, v níž se Západ nachází. Druhou je nepochopení toho, co strategie vůbec je, a zejména toho, co představuje ruská strategie a jaké budou pravděpodobně její důsledky. To vede k podivné situaci, kdy si Západ ve skutečnosti neuvědomuje, že právě probíhá hra s nulovým součtem, jejímž předmětem je kontrola a vliv nad strategickým prostorem západně od ruských hranic. Pro Západ jde zčásti o mechanický proces poháněný institucionálními a normativními imperativy, který zároveň ospravedlňuje existenci NATO. Pro Rusy je to existenční otázka. Ani jedna strana nerozumí té druhé. Až donedávna měl Západ prostředky, ale neměl strategii, zatímco Rusové měli strategii, ale neměli prostředky. Nyní mají Rusové strategii i prostředky a Západ nemá ani jedno.
Existuje mnoho důvodů, proč Rusko historicky kladlo důraz na strategii, zatímco Západ nikoli. Je samozřejmé, že vytvořit celkovou strategii je snazší pro jednu zemi než pro rozsáhlou a velmi různorodou skupinu států. Hlavním určujícím faktorem je však geografie: ovládnout strategický prostor na západě, zabránit ostatním, aby jej ovládli, a uplatňovat tímto směrem co největší kontrolu a vliv bylo vždy hlavní strategickou prioritou. Právě geografie, nikoli politika, je příčinou kontinuity mezi sovětskou a ruskou strategií. Udržovat potenciální hrozby v co největší geografické vzdálenosti bylo trvalou ruskou prioritou, zatímco Západ se zmítal všemi možnými směry a v tom, co vydával za strategické myšlení, docházelo pravidelně ke konfliktům a obratům o sto osmdesát stupňů. (Všechny ty články, které čtete a které tvrdí, že v západních strategiích nacházejí soudržnost a kontinuitu, je ostatně nejspíš nejlepší považovat za fantazie vycházející ze zbožných přání: kéž by to tak bylo…)
Co tedy Rusové udělají nyní? To samozřejmě nevím, ale můžeme učinit několik rozumných odhadů, pokud jednoduše vezmeme jejich zjevnou strategii a položíme si otázku, co by za současných okolností udělala rozumná vláda, aby ji uskutečnila. Strategickým cílem, jak naznačuje návrh smlouvy s NATO z prosince 2021, je politické ovládnutí prostoru bývalé Varšavské smlouvy takovým způsobem, aby z něj nebylo možné podnikat žádné nepřátelské akce, a zajištění ruské strategické dominance v Evropě. V praxi to neznamená vojenskou okupaci (která při posledním pokusu zničila ruskou ekonomiku), nýbrž využití vojenské převahy k dosažení faktické politické nadvlády nad těmito zeměmi. Ty by mohly formálně zůstat členy NATO (z ruského pohledu to má dokonce určité výhody), ale nedovolily by rozmístění cizích vojsk, očekávalo by se od nich, že jejich vlastní ozbrojené síly budou mít jen omezenou velikost, a velmi pečlivě by naslouchaly tomu, co se říká v Moskvě.
Právě proto myšlenky na „příměří“ a nějaké geografické rozdělení Ukrajiny nikam nevedly a ani nepovedou. Hra se posunula dál a v sázce je mnohem víc než dříve. V roce 2022 by Rusové pravděpodobně přijali skutečně neutrální Ukrajinu, bez rozmístěných cizích vojsk a s nacionalistickými extremisty vyloučenými z vlády. (Samozřejmě by možná požadovali více, ale právě s tímto by se pravděpodobně spokojili.) Dnes už na to není žádná naděje a současné bombardování Kyjeva chápu jako součást strategie na operační úrovni, jejímž cílem je zničit Ukrajinu jako životaschopný státní útvar tak, aby ji v budoucnu nebylo možné využívat jako základnu pro vojenské operace. Budou zničeny mosty, komunikační systémy, přístavy, zařízení na výrobu a rozvod elektřiny, dopravní sítě, průmyslové objekty a letiště, mimo jiné. Obnova země by trvala desítky let a vyžadovala nepředstavitelné množství peněz, nemluvě o tom, co by bylo potřeba k tomu, aby se z ní znovu stala základna pro případné vojenské operace. Obdobou by bylo potopit letadlovou loď, místo abyste ji pouze zahnali od svého pobřeží. V takové situaci už nebude příliš záležet na západním siláctví, na činnosti nacionalistických fanatiků, a dokonce ani na přesném složení vlády v Kyjevě. Představa, že bude možné Ukrajinu znovu vybudovat pro nějaký budoucí konflikt, bude působit ještě zjevněji jako fantazie, než je tomu dnes. To nejlepší, v co lze doufat, je, že Moskva v určitém okamžiku ničení zastaví výměnou za faktickou politickou kontrolu nad zemí.
Nic nenasvědčuje tomu, že by to Západ chápal, protože nerozumí strategii. Rusko nemá žádný zájem o válku s Evropou, přestože je schopno ji během několika dní vyhrát. Ale stejně žádnou válku vést nemusí. Může Evropě jednoduše pohrozit použitím vysoce přesných konvenčních raket, jimiž Západ nedisponuje a proti nimž existují jen velmi omezené možnosti obrany. Nebo může některé z těchto zbraní prostě předvést, aby ukázalo jejich účinnost, a pak čekat, až z toho Západ vyvodí zjevné závěry, což ovšem neudělá. Neudělá to proto, že si neuvědomuje, že ruská strategie již dávno překročila hranice Ukrajiny a že jejím cílem je na nejméně jednu generaci, možná i déle, zahnat přízrak možného útoku ze Západu. To předpokládá vojenskou, a tedy i politickou dominanci nejprve v prostoru bývalé Varšavské smlouvy západně od Ukrajiny a poté, v menší míře, až k Lamanšskému průlivu. (Spojené státy zde nepředstavují žádný významný faktor: jejich síly v Evropě jsou přibližně srovnatelné se silami Belgie a neexistuje žádný zřejmý způsob, jak je účelně posílit.) Možná je pravda, jak jsem nedávno slyšel říkat nějakého idiota v rádiu, že dohromady jsou evropské ozbrojené síly svou velikostí srovnatelné s ruskými. Ale podívejte se na mapu. I kdyby se nějakým zázrakem logistického plánování, za použití prostředků, které neexistují, podařilo jednotky NATO přepravit za fantastických nákladů na vzdálenosti, na jaké se nikdy předtím nepřepravovaly, nějak je uspořádat do soudržných celků a řádně vycvičit a zajistit jim velení, stále by šlo převážně o lehké mechanizované brigády, u nichž by se dalo očekávat, že budou během několika hodin zničeny ruskými zbraněmi a taktikou, proti nimž Západ nemá žádnou odpověď. A jejich cílem ve válce proti Rusku by byla… Moskva? To si ze mě snad děláte legraci! Rusko by mezitím mohlo pomocí dronů a raket zničit síly NATO rozmístěné na jejich vlastním území.
A konečně si Západ neuvědomuje, že ruská strategie, jak je popsána ve všech těch nudných knihách, které zůstávají ležet na policích, je strategií komplexní, zahrnující vedle vojenských prostředků také prostředky politické, psychologické a ekonomické. Rusové se nebudou rozpakovat použít ekonomické prostředky, včetně sankcí a blokád, pokud je budou považovat za užitečné. Zcela jistě budou využívat psychologickou válku, protože ta patří do jejich arzenálu. Zda stojí za zbloudilými drony, požáry továren, útoky na informační technologie, dezinformacemi a podobnými věcmi, v tuto chvíli vůbec nevím. I kdyby za nimi stáli, jsou nepochybně dostatečně profesionální na to, aby po sobě zahladili stopy. Není však pochyb o tom, že Rusové považují takové útoky za součást své potenciální strategie a uchýlí se k nim, pokud v nich uvidí potřebu a užitek. Na rozdíl od Západu by takové útoky nebyly nahodilé ani by se neuskutečňovaly pro propagandistické účely, nýbrž jako součást promyšlené strategie.
Naše nevzdělaná a arogantní vládnoucí třída nás dostala do pěkné šlamastyky: ocitli jsme se v konfliktu se zemí, která je mnohem mocnější než my a kterou jsme rozhněvali a poškodili. Nejpozoruhodnější na tom všem je, že jakákoli negativní ruská reakce na naši podporu Ukrajiny je považována za cosi nepatřičného. Je naprosto v pořádku, když pomáháme Kyjevu bombardovat Moskvu, ale jakýkoli náznak, že by to mohlo mít na oplátku nepříznivé důsledky, je přijímán s hrůzou a zděšením jako porušení přirozeného řádu věcí. Jenže skutečný řád věcí je takový, že Rusové jsou rozzlobení a plní zášti a že si to na nás do určité míry vybijí. Nevíme, nakolik zkušenost téměř pěti let válčení ovlivní ruské myšlení a jednání, ale války mají samozřejmě tendenci radikalizovat postoje států. Jako národ, který přikládá velký význam právu, se Rusové nepochybně pokusí vyjednat smlouvy, a možná v tom dokonce uspějí. Jako prakticky uvažující lidé se však budou snažit vytvářet hotové skutečnosti přímo v terénu, a některé z těchto skutečností se nám možná vůbec nebudou líbit.
.
Zdroj: aurelien2022.substack.com
Napsat komentář