Scott Ritter, bývalý důstojník americké námořní pěchoty, někdejší zbrojní inspektor OSN a dnes vojenský a geopolitický analytik, patří k výrazným americkým kritikům konfrontační politiky Západu vůči Rusku. Od roku 2023 pravidelně cestuje po Rusku, setkává se s politiky, odborníky i obyčejnými lidmi a snaží se americkému publiku přiblížit tamní realitu, kterou podle něj západní média často zkreslují. Společně s ruskou spolupracovnicí Alexandrou Madornou založil pořad The Russia House, v němž dává prostor ruským osobnostem a jejich pohledu na mezinárodní dění. Své úsilí označuje heslem Waging Peace – „Usilovat o mír“. Je přesvědčen, že Spojené státy a Rusko se musí naučit spolu žít, vzájemně respektovat své bezpečnostní zájmy a obnovit dialog, má-li se předejít katastrofě jaderné války. Právě před takovou katastrofou varuje i ve svém nejnovějším komentáři věnovaném Kaliningradu. Plány některých evropských stratégů na jeho odtržení od Ruska považuje za nebezpečné fantazie, které by mohly Evropu dovést až k vlastnímu zničení.
.
Dnešním tématem je „Sebevražda, ať už ji nazveme jakkoli“. Poněkud temné téma, ale vzhledem k tomu, o čem budeme hovořit, je docela příhodné. Když mluvím o sebevraždě, co tím myslím? Mluvím o kolektivní sebevraždě Evropy, která právě probíhá.
Ne, nemluvím o návštěvě Marka Rubia v Řecku a jeho kritice Evropy kvůli úpadku západní civilizace. To je úplně jiná otázka. Mluvím o pokračujících snahách, zejména v Pobaltí, vyprovokovat konflikt s Ruskem kvůli Kaliningradu, ruské exklávě, kterou Rusko získalo z někdejších východopruských území v okolí bývalého východopruského města Königsberg.
V roce 1946 Rusko začlenilo tuto část bývalého Východního Pruska do Ruské federace, přejmenovalo Königsberg na Kaliningrad, vysídlilo německé obyvatelstvo a nahradilo je Rusy z rozsáhlých území Sovětského svazu. Mnozí z nich pocházeli z oblastí, které během druhé světové války zpustošili a zničili nacističtí němečtí okupanti. Tito lidé přišli o své domovy, o všechno, co měli, o prostředky k obživě, a odešli do Kaliningradu začít nový život. Dnes Kaliningrad obývají Rusové druhé a třetí generace, kteří se tam narodili a vyrostli. Je to ruská exkláva.
Ano, existuje tam i německé dědictví. Rusové si historických kořenů velmi váží. Nedávno jsem se vrátil z cesty do Kaliningradu. Navštívil jsem hrob Immanuela Kanta a jeho památník. Přímo v centru města stojí Schillerova socha. To všechno je součástí kaliningradské historie. Mnoho lidí říká, že Kaliningrad zničila sovětská armáda během urputné bitvy o dobytí tohoto pevnostního města. Ano, odehrála se tam tvrdá bitva. Ano, došlo k rozsáhlému ničení. Ale plných 65 procent města zničily britské těžké bombardéry.
A Rusko vynaložilo mimořádné úsilí na zachování dochované architektury a historických budov. Dnes jsou tyto stavby památkově chráněny, procházejí rekonstrukcí a mnohé z nich jsou přístupné veřejnosti. Sám jsem jich řadu navštívil. Kaliningrad je živé, prosperující město a stejně tak celá Kaliningradská oblast, která je součástí Ruska. Lidé tam mají dobře fungující ekonomiku, vysokou životní úroveň a jsou velmi hrdí na to, že jsou Rusové.
A když jsem se vrátil z Kaliningradu domů, dozvěděl jsem se, že se právě dnes ve litevském Vilniusu schází skupina akademiků, která s podporou litevské vlády pořádá třídenní válečnou simulační hru nazvanou Kaliningrad 2050. Výchozím předpokladem této hry je, že do roku 2050 bude Kaliningrad vrácen Německu a všichni Rusové z něj budou vyhnáni. Účastníci tedy hledají nejúčinnější mechanismy, jak tohoto cíle dosáhnout.
Celou iniciativu vede britský politolog Edward Lucas. Člověk, který nemá vůbec žádné vojenské zkušenosti. Je to rusofob nejhrubšího zrna. A právě on stojí v čele tohoto úsilí. O Kaliningradu toho napsal spoustu. Označuje jej za Achillovu patu Ruska. Tvrdí, že nemá žádnou ekonomiku, žádné vojenské schopnosti a že je mimořádně zranitelný vůči tlaku, který na něj mohou vyvíjet vnější mocnosti, jako jsou pobaltské státy, Polsko, Británie, další země, Finsko, Švédsko či NATO.
Zdá se ovšem, že přehlédl skutečnost, že ruský prezident Vladimir Putin zcela nedávno prohlásil, že jakýkoli pokus o útok na Kaliningrad nebo o jeho odtržení od Ruska povede k tomu, že Rusko použije veškeré své vojenské a obranné prostředky, včetně jaderných zbraní. A ty pobaltské státy, které dnes na Kaliningrad štěkají, by přestaly existovat. Stejně tak Polsko. Stejně tak celé NATO.
Lucas říká, že je to jen hrozba. Bluf. Že Rusko je mimořádně slabé a že při správně zvoleném tlaku se politická i ekonomická životaschopnost Kaliningradu zhroutí. Nebude prý vůbec zapotřebí vojenského nátlaku. Rusko samo tuto oblast vylidní a tím v podstatě vytvoří politický problém, který bude možné vyřešit jedině tím, že území znovu předá Německu. To je strategický cíl. To je strategický záměr Lucase a jeho stejně smýšlejících kolegů, kteří se právě v této chvíli scházejí ve Vilniusu.
To je naprosto pomýlené uvažování. Znovu opakuji: právě jsem se z Kaliningradu vrátil a mohu vám říct, že nikdo z lidí, kteří tam žijí, nemá nejmenší úmysl odejít. Kaliningrad je z ekonomického hlediska jedním z atraktivnějších míst. Počet jeho obyvatel nedávno překročil milion. Lidé se do Kaliningradu stěhují. Počet obyvatel roste. Ekonomika roste. A to všechno v prostředí sankcí, kdy je Kaliningrad do značné míry izolován od svých sousedů a jeho zásobování závisí v podstatě na jediném námořním spojení, na trajektové dopravě, která přiváží značnou část věcí nezbytných pro každodenní život.
Kaliningrad je však zemědělsky soběstačný. Má velmi rozsáhlý zemědělský sektor. Je soběstačný v produkci masa i v oblasti energetiky. A dokonce těží velké množství ropy. To mě samotného překvapilo. Kaliningrad produkuje opravdu hodně ropy. V současnosti však nemá vlastní rafinerii, takže ropné produkty se dovážejí trajekty. Možná tedy jedním z výsledků Lucasova týmu, který se snaží upozorňovat na slabiny a zranitelnost Kaliningradu, bude, že Rusko v Kaliningradu postaví rafinerii. A tím se Kaliningrad stane soběstačným i v zásobování pohonnými hmotami.
Podstatné však je, že lidé, kteří jsou natolik zaslepení, aby věřili, že Kaliningrad bude do roku 2050 německý, jsou zároveň natolik zaslepení, aby uvěřili, že na něj mohou beztrestně vyvíjet nátlak. A problém nespočívá v tom, že by jejich plány mohly uspět. Problém je v tom, že jejich plány mohou vést k nějaké chybě, k chybnému vyhodnocení situace, které nakonec vyústí ve vojenský střet. Protože zatímco oni se v této válečné hře předvádějí, dějí se skutečně hloupé věci.
Němci se snaží posílit svou vojenskou přítomnost v Litvě. Litevská armáda přehodnocuje své vojenské rozmístění a schopnosti, včetně zavádění zbraní dlouhého dosahu. Lotyšsko a Estonsko dělají totéž. Nakupují zbraně, které by jim umožnily zasáhnout Petrohrad. Jsou to lidé, kteří z nějakého důvodu věří, že Rusko je slabé, že se nedokáže bránit a že ani nebude ochotné se bránit.
Musí pochopit, že Rusko není slabé. Rusko v této chvíli nejen poráží na Ukrajině spojené vojenské schopnosti Ukrajiny a kolektivního Západu, ale zároveň posílilo svou armádu, zvýšilo její početní stavy a má obranný průmysl schopný dodávat této rozšířené armádě zbraně a munici. Na rozdíl od NATO.
Všechny fantazie NATO o Kaliningradu totiž závisí na vojenských schopnostech, které ve skutečnosti neexistují. Vezměte si například Polsko. Britové a Němci mluví o válce s Ruskem do roku 2030, případně 2029. A Polsko říká: Dobře, připravíme se. Chceme mít půlmilionovou armádu. Jenže ta nebude připravena dříve než v roce 2039. Takže jim to časově tak nějak nevychází. Britové nemají žádnou smysluplnou schopnost vojensky působit mimo své území. Německo má potíže zmobilizovat jedinou brigádu, natož množství brigád, které by byly zapotřebí pro válku s Ruskem.
To, čeho jsme svědky, je jen záplava nebezpečné rétoriky. Vidíme spoustu fantazií Edwarda Lucase a jemu podobných lidí, ale žádnou realitu. Jakýkoli pokus Evropy, pobaltských států či NATO ohrozit ruskou exklávu Kaliningrad povede k úplnému zničení Evropy. Jak jsem řekl: sebevražda, ať už ji nazveme jakkoli, je pořád sebevražda.
.
Zdroj: scottritter.substack.com
Napsat komentář