Plukovník Douglas Macgregor říká, že Spojené státy se vlastní arogancí a hloupostí zapletly do válek, které nemohou vyhrát, a nyní jim hrozí vojenská, politická i finanční katastrofa. Washington ve jménu své globální hegemonie obětoval Ukrajinu v pokusu zlomit Rusko a teď nechává Izrael, který fakticky ovládá americkou vládu i ozbrojené síly, zatáhnout Ameriku do další sebevražedné války s Íránem. Projekt Velkého Izraele má zajistit kontrolu nad ropným bohatstvím Blízkého východu, ale místo toho může přivést celý region k výbuchu. A ve Washingtonu už se skutečně najdou šílenci, kteří otevřeně prosazují použití jaderných zbraní. Na Ukrajině podle něj Rusům definitivně došla trpělivost. Pochopili, že válku nelze ukončit, dokud zůstane u moci kyjevský režim, a že trvalý mír bude vyžadovat také ovládnutí Oděsy a celého jihu Ukrajiny. Západní dodávky zbraní a dronů jen prodlužují krveprolití, zatímco evropští politici dál provokují Rusko a ženou své země do hospodářského rozvratu. Macgregor obviňuje evropské globalistické elity, že se války drží proto, aby zakryly vlastní katastrofální selhání. Zejména se jedná o německého kancléře Merze, britské vedení a polskou vládu. Macgregorův závěr je neúprosný: americké impérium se přepjalo a začíná se hroutit pod tíhou vlastních válek a dluhů. Biliony dolarů, které mohly sloužit americkým občanům, zmizely ve vojenské mašinérii. Až se hospodářský kolaps naplno projeví v peněženkách Američanů, skončí i válečné dobrodružství Washingtonu. Spojené státy nemají sílu zachránit své evropské spojence a Rusko už nemá důvod věřit západním slibům. Otázkou není, zda dosavadní mocenský systém vydrží, ale jakou cenu za jeho rozpad ještě svět zaplatí.
.
Glenn Diesen: Vítejte zpátky. Naším dnešním hostem je plukovník Douglas Macgregor, bývalý poradce amerického ministra obrany, válečný veterán a také spisovatel. Jeden z vašich nejnovějších článků nese název Jak skončí zástupné války Washingtonu? A pomyslel jsem si, že to je opravdu dobrá otázka. Článek se zabývá problémem, jak proměnit vítězství na bojišti ve skutečný mír. To bylo historicky vždy velmi obtížné. Zajímalo by mě, jestli byste mohl vysvětlit, proč jde o dvě různé věci a proč je tak těžké proměnit tato dílčí vítězství v trvalý mír.
Douglas Macgregor: To je vždycky obtížný úkol. Můžete zahájit válku, můžete ji vést, můžete ji dokonce vyhrát na bojišti, a přesto nedosáhnete míru. To platí zejména tehdy, když máte co do činění s velkými kontinentálními mocnostmi. Bonaparte vpochodoval do Ruska, aniž by skutečně chápal, s čím má tu čest. Přes své mimořádně vysoké IQ a pozoruhodnou inteligenci nerozuměl tomu, proti čemu stojí. Jeho cíl přitom dával smysl: zničit ruskou armádu, a tím donutit cara ke kapitulaci. A nebyl úplně vedle. Kdyby se mu podařilo zničit armádu a zajmout cara, samozřejmě by to fungovalo.
Problém spočíval v tom, že ho předem varoval jeho pobočník, generálmajor Caulaincourt. Ten odjel do Vilniusu, osobně hovořil s carem a řekl mu: „Uvědomujete si, Vaše Veličenstvo, že pokud nebudete ochoten ukončit obchodování s Anglií, císař proti vám vytáhne do války?“ Car se zeptal: „A co hodlá udělat?“ Caulaincourt odpověděl: „Shromažďuje největší armádu, jakou kdy svět viděl, aby s ní vpadl do Ruska.“ Car na to řekl: „Něco podobného už jsme zažili. Uděláme to, co jsme dělali vždycky.“ Caulaincourt se zeptal: „A co to je?“ Car odpověděl: „Stáhneme se do vnitrozemí a vy nás budete muset následovat. To znamená stovky a stovky kilometrů velmi obtížným terénem, kde je jen málo cest. A až se k nám konečně dostanete, možná už nebudete schopni nás porazit.“
S těmito slovy se car rozloučil, nastoupil do kočáru a odjel. Caulaincourt se vrátil a všechno Napoleonovi vyprávěl. Napoleon se mu vysmál. Co to ten car povídá? Nerozuměl tomu, protože o Rusku věděl jen velmi málo. Napoleon měl ještě jeden problém. Velké množství Poláků ho povzbuzovalo k invazi. Připomíná vám to něco? Poláci představovali největší nefrancouzskou složku jeho armády. A Poláci jsou velmi dobří vojáci. Zůstali s ním po celou dobu. Zůstali s ním až do hořkého konce. Jenže podstatné je, že Napoleon udělal chybu, když jim naslouchal.
Podobnou situaci máme dnes s Trumpem, který naslouchá Izraelcům, stejně jako Napoleon naslouchal Polákům. Izraelci chtěli válku s Íránem a chtěli, abychom ji za ně vedli my. Trump nepochopil, že má co do činění s velkou kontinentální mocností. Můžete na ni shodit tolik bomb, kolik se vám zachce, ale pravděpodobnost úspěchu je velmi malá, pokud tam nevstoupíte s pozemními silami. My však nemáme žádný strategický zájem, který by ospravedlňoval rozsáhlou invazi. A nemáme ani armádu, která by ji mohla provést. Naše armáda je o něco lepší než většina toho, co máte v Evropě, ale je pouhým stínem své někdejší podoby. Rozhodně není schopna vést rozsáhlé bojové operace. Když k armádě připočtete námořní pěchotu, máte v pěších plucích asi 23 až 24 tisíc mariňáků. Ani jejich nasazení by situaci nijak zásadně nezměnilo.
Myslím si tedy, že nyní zjišťujeme následující: dobře, můžete potopit všechny íránské lodě, můžete Írán zablokovat, bombardovat a vyhlásit vítězství, což Donald Trump podle mého názoru už několikrát udělal. Jenže to vůbec nic neznamená. To, čeho chcete skutečně dosáhnout, je konec války. Přesně to chtěl Napoleon ve chvíli, kdy dorazil do Moskvy. Chtěl válku ukončit, ale nemohl. Nevěděl, jak to udělat. Stejné to bylo s wehrmachtem, s Němci za druhé světové války. Když čtete jejich vzpomínky, podobnost s Bonapartovou zkušeností je až zarážející.
A to, čím nyní procházíme, je další projev téhož problému. Je ohromující, že jsme mohli být tak hloupí a pustit se do války s Íránem. Ale udělali jsme to. Nejvíce mě v tuto chvíli znepokojuje, že se o to pokusíme znovu. A až to selže, ve Washingtonu jsou lidé, kteří aktivně prosazují použití jaderných zbraní. To by všechno změnilo. Byla by to katastrofa pro celý svět, protože by se tím otevřely dveře k použití jaderných zbraní proti nám a našim přátelům. Měli bychom mít dost rozumu, abychom se tomu vyhnuli. Jenže jsme neměli dost rozumu ani na to, abychom se této válce vůbec vyhnuli. Proto se trochu obávám, že nebudeme mít dost rozumu ani tentokrát.
Podstatné je, že pokud chce Írán tuto válku vyhrát, musí nás vytlačit z regionu. Jak to může udělat? Musí zničit všechny naše základny. Musí dosáhnout toho, aby pro nás bylo neudržitelné tam zůstávat. Myslím, že už toho téměř dosáhl. Pokud dostane příležitost, zasadí nám rozhodující úder. A může to udělat, protože dokáže zahltit naši protiraketovou obranu. Jakmile nás Íránci vytlačí z regionu a my už tam nebudeme mít kam ustoupit, co udělá Izrael? V tom je klíč k celé věci.
Íránci sázejí na to, že pokud nás dokážou vyhnat, Izrael, který už nebude mít v regionu nikoho, kdo by ho podporoval a bránil, to jednoduše vzdá a odejde. Nejsem si jistý, že to tak dopadne, ale myslím, že právě na to Íránci velmi silně spoléhají. A nyní mají také určité přátele. Nemusí jít o formální spojence, ale Pákistán i Turecko dnes zcela zjevně stojí proti Izraeli. Myslím si, že dohoda z Mekky je ve své podstatě protiizraelskou dohodou.
Glenn Diesen: Ano. Posledních více než třicet let jsme zažívali tyto nekonečné války. Jenže ty byly svým způsobem výjimečné. Západ, a zejména Spojené státy, měl eskalaci pod kontrolou. Válka se tedy nemusela vymknout kontrole, pokud to Spojené státy samy nechtěly. Zároveň měly schopnost konflikt omezit, aby se nerozšířil. U větších států, zejména u Ruska jako velmoci, ale také u Íránu, už takové pohodlí nemáme. Chci říct, že situace není stabilní. Obě války se neustále stupňují a také rozšiřují. Není to jako v Afghánistánu. Nemáme možnost pokračovat dalších dvacet let. Do té doby by šlo o úplně jinou válku. Jak se podle vás tato skutečnost promítá do celkové dynamiky? Protože válku musíme nějak ukončit. Jinak nad ní ztratíme kontrolu.
Douglas Macgregor: Myslím, že sledujeme, jak se všude uplatňuje srbský model. Vzpomeňte si na Srbsko. Byla to, respektive stále je, země se šesti, nanejvýš sedmi miliony obyvatel. Ukázalo se, že bombardováním můžete Srby přinutit k podrobení, pokud jim Rusové neposkytnou podporu. A právě to se nakonec stalo. Rusové svou podporu Srbsku stáhli, a proto Srbové nakonec souhlasili s odchodem z Kosova. Znamenalo to, že malý národ můžete donutit k poslušnosti zastrašováním a silou. Jenže problém to nevyřešilo. Nevyřešilo to žádný ze sporů.
Situace na Balkáně se právě teď, když spolu hovoříme, podle mého názoru začíná rozpadat jak v Bosně a Hercegovině, tak v Kosovu. A bude se tam znovu bojovat, protože řešení nelze vnutit zvenčí. To je další problém. Když vstoupíme do nějaké oblasti, ať je kdekoli na světě, narušíme veškerou regionální dynamiku. A protože tam nehodláme žít, nekolonizujeme ji a nezůstáváme tam, musí se to nakonec rozpadnout.
Srbský model jsme neúspěšně uplatnili v Iráku a Afghánistánu. Mohli byste tvrdit, že v Libyi byl částečně úspěšný. Jenže Libye nadále žije na pokraji chaosu. Fungují tam trhy s otroky. Jestli tomu chcete říkat úspěch, prosím. Venezuela byla jakousi operací podobnou srbskému modelu, ale jen částečně. A teď vidíme, že tam byla zničena nějaká rafinerie nebo vyhozena do povětří ropná zařízení či něco podobného. Zdaleka nemáme Venezuelu pod kontrolou.
A nyní obraťme pozornost k Rusku a Íránu. Na Rusko jsme se pokusili použít srbský model. Tentokrát jsme si vybudovali Ukrajinu jako svou zástupnou sílu. Vyzbrojili jsme ji a vytvořili z ní vážnou existenční hrozbu pro Rusko. A tou stále je. Naším cílem bylo v podstatě za cenu ukrajinských životů a samotného přežití Ukrajiny dosáhnout čeho? Srazit Rusko na kolena, svrhnout tamní režim, abychom tam potom mohli vstoupit, zmocnit se jeho zdrojů, rozdělit ho a vykořisťovat. Nefungovalo to.
Nyní nás zajímá něco velmi podobného v Íránu. V určitém smyslu využíváme Izraelce jako svůj předvoj, protože Izraelci mají něco, čemu říkají projekt Velkého Izraele. A představte si to překvapení – tento projekt by nám poskytl kontrolu nad prakticky všemi významnými ropnými zdroji v regionu. A právě to bychom skutečně chtěli mít. Nebo si alespoň myslíme, že bychom to chtěli mít. Jenže to nefunguje a nevidím žádné důkazy, že by to fungovat mohlo.
Naopak si myslím, že jsme probudili velmoci z dlouhého spánku. Jednou z nich je Persie, druhou Turecko. Myslím, že Turci a Peršané se v příštích letech znovu stanou velmi aktivními hráči v regionu. To všechno má ovšem své kořeny u Paula Wolfowitze, který v roce 1991 napsal strategický dokument, v němž se v podstatě říkalo: Teď máme veškerou moc k dispozici, jsme neporazitelní, nezranitelní, nikdo se nás nemůže dotknout, a proto už nedovolíme nikomu jinému, aby nám konkuroval. Každý, kdo by vypadal, že nás může vyzvat, bude donucen k poslušnosti. A zároveň budeme pod záminkou demokracie rozšiřovat svůj vliv a moc, dosazovat do vlád loutky a zajistíme si tak faktickou vládu nad celým světem.
Říkáme tomu liberální mezinárodní řád založený na pravidlech. To je ovšem jen změť slov, která ve skutečnosti znamená americkou vojenskou, finanční a politickou hegemonii. Nic jiného. Takže vždycky šlo o moc. Nikdy to nemělo nic společného se spravedlností, demokracií nebo lidskými právy. To všechno jsou nesmysly. Svět už na to přišel. Bohužel lidé tady u nás ještě ne. Stále existují lidé, kteří si myslí, že je to něco dobrého. Není. Je to něco velmi špatného. A právě to vyvolalo vznik všech těchto spojenectví namířených proti nám.
Ve svém článku jsem se snažil vysvětlit, že Íránci nyní odpovídají na otázku, co je třeba udělat. Musíme všechny vyhnat. V podstatě podpoříme likvidaci všech těch malých státečků na Arabském poloostrově, které jsou dědictvím britského imperialismu a které jsme následně udržovali při životě my, protože jsme fakticky převzali roli Britů. Tyto státy nebudou moci přežít. Rozhodně ne ve své současné podobě a ne se svým současným vedením.
My se zoufale snažíme přijít na to, jak zabránit rozpadu celého tohoto uspořádání. Nemyslím si, že to dokážeme. A teď se navíc znovu naplno otevírají další problémy. Například problém Jemenu, jehož kořeny sahají do třicátých let minulého století, a dokonce ještě hlouběji do minulosti. To není problém, který bychom mohli vyřešit. A neměli bychom se podílet na financování a podpoře masového vraždění kohokoli, ať už ho provádějí Izraelci, nebo Saúdové. Doufám tedy, že se do toho nebudeme zapojovat, i když si myslím, že už jsme do jisté míry zapojeni. Britové nyní vyslali z Velké Británie tankovací letouny, aby pomáhali Saúdům. Je to předem prohraná záležitost.
Tyto státy směřují k zániku a pravděpodobně by také měly zaniknout. Nic, co si lidé nevybudují sami, nepřežije. Všechno, co je vnuceno zvenčí nebo vytvořeno s pomocí zvenčí, nakonec selže. To je poučení z dějin. Myslím tedy, že se všechno rozpadne a vznikne zcela nový Blízký východ. Otázkou je, jak dlouho ještě budeme bojovat proti nevyhnutelnému. Jak dlouho budeme podporovat projekt Velkého Izraele?
Právě teď máme administrativu, pro kterou je Izrael na prvním místě. A Izraelci vědí, že mají naši vládu a naše ozbrojené síly zcela pod kontrolou. Prezident Trump je zjevně ochoten ohrozit naši finanční solventnost a stabilitu, jen aby dosáhl izraelských cílů, ať to stojí cokoli. Dnes ráno to ostatně sám řekl v Oválné pracovně. Prohlásil, že v tom budeme pokračovat tak dlouho, jak bude potřeba.
Jenže existuje velmi vysoká pravděpodobnost, že se nám ve finanční oblasti začnou věci rozpadat pod rukama. Už jsme zaznamenali růst výnosů dluhopisů a zvýšení inflace. A to může začít hrát velmi významnou roli. Prostě nevíme, jak se to vyvine. Existuje celá řada takzvaných černých labutí, abych použil výraz Nassima Taleba, které se mohou objevit. Nikdo je nedokáže předpovědět s naprostou přesností.
A pak je tu další problém. Íránci tentokrát mají rakety, které jsou ještě přesnější, mají delší dolet, dosáhnou dál a způsobí větší škody. A tím se znovu vracíme k té odporné otázce použití jaderných zbraní. Izraelci naprosto jednoznačně chtějí zničení Íránu. Pokud se jim nepodaří Írán zničit, projekt Velkého Izraele končí.
A zároveň máte stranou Turky, kteří jsou v tuto chvíli ostře protiizraelští. A nebylo by třeba mnoho, aby se do konfliktu zapojili, zvláště v Sýrii. Sýrie byla po stovky let součástí Osmanské říše. Turkům se nelíbí, co tam Izraelci dělají. Izraelci tam pronikají a rozšiřují svůj vliv. Navíc jsme proti Turkům využívali Kurdy, stejně jako to dělali Izraelci. Pokusili jsme se Kurdy využít také proti Íráncům. Kurdy využíval kdekdo a k nejrůznějším účelům. To jen přilévá olej do ohně ve vztazích s Tureckem. Turci jsou kvůli tomu rozhořčeni, protože to pro ně představuje hrozbu a už toho mají dost.
A všechny ty hranice jsou pro všechny jen neustálým zdrojem problémů. Nikdo je nemá rád. Opět jsou výsledkem zásahů cizinců, kteří přišli a překreslili mapy. Když to všechno dáte dohromady, nevidím žádný konec. Někdo se mě ptal, jak dlouho může tato válka trvat. Myslím, že to je především finanční otázka. Jak dlouho dokážeme udržet pohromadě náš finanční systém? Pokud si myslíte, že ho dokážeme udržet dalších šest měsíců nebo rok, pak předpokládám, že můžeme válku ještě tak dlouho protahovat. Ale pokud to nedokážeme, všechno se zhroutí. A to bude znamenat konec války.
Glenn Diesen: Zdá se, že existuje snad milion způsobů, jak by tato válka mohla pokračovat a rozšiřovat se. Řekněme, že by se Saúdům podařilo přesvědčit Sýrii, aby vyslala vojáky do Jemenu. Íránci by pak mohli zaútočit na Sýrii. Zdá se, že se situace velmi rychle vymyká kontrole.
Douglas Macgregor: Ano.
Glenn Diesen: Chtěl bych se ale zeptat ještě na jednu věc. Jak už jsem říkal, jedním z problémů je ztráta kontroly nad eskalací. Vím, že Trump prohlásil, že pravděpodobně zaútočí na Írán až po volbách do Kongresu. Zřejmě doufá, že Írán bude nečinně sedět a čekat, až dostane zásah, místo aby zaútočil jako první. Když ale přejdeme k Rusku, zdá se, že po čtyřech a půl letech této války, z nichž brzy bude pět, také Rusům dochází trpělivost. Vypadá to, že už nevěří diplomatické cestě.
Douglas Macgregor: Podívejme se na současnou situaci Ruska. Myslím, že Rusové dospěli k závěru, že tuto válku nemohou vyhrát, pokud neodstraní režim v Kyjevě. Jiná možnost neexistuje. Zároveň nemohou tuto válku vyhrát a následně zajistit mír, pokud se v Kyjevě nejen nedostane k moci nová vláda, ale pokud také nezískají kontrolu nad Oděsou a celým jihem až k hranicím s Rumunskem a Moldavskem. Kde přesně povede hranice severně od Oděsy? To nevím. Ale nakonec budou muset ovládnout tuto jižní část země. To znamená, že se Ukrajina vrátí do podoby, kterou historicky vždy měla – vnitrozemské oblasti bez přístupu k moři. Jak bude tento zbytek Ukrajiny vypadat? To nevím.
Kdybyste se teď ale díval na bojiště z ruského pohledu, viděl byste dva problémy. Co zpomaluje ruský postup? Především Rusové nechtějí mít ztráty. A ani je mít nemusí. Putinovi jsem vždy přiznával zásluhu za to, že je pravděpodobně prvním vůdcem v ruských dějinách, kterému záleží na životech jeho vojáků více než kterémukoli z jeho předchůdců. A myslím, že je to dobře.
Problém ovšem spočívá v tom, že máte co do činění s velkým množstvím dronů řízených z „pohledu první osoby“ (first person view), takzvaných FPV dronů, které přilétají ze všech možných směrů a proti nimž se musíte bránit. Rusové se v tom už docela zdokonalili. Velmi dobře se naučili také vyhledávat řídicí stanoviště, odkud jsou drony ovládány. Problém je, že není obtížné zřídit nové stanoviště a vyrobit další drony, zejména když vám součástky přicházejí z Velké Británie, Francie, především myslím z Velké Británie, z Polska a Německa, a možná také nějaké díly z České republiky.
To je velmi nepříjemné. Co s tím tedy uděláte? Zaútočíte na tato místa na území NATO? To nechcete, protože nechcete válku rozšiřovat. A právě Britové jsou zjevně v čele těch, kteří to celé tlačí dál. Stejně tak Merz v Německu. Dobrou zprávou je, že hodnocení Merze německou veřejností už snad ani nemůže být horší. Myslím, že stále více lidí si uvědomuje, že potřebují novou vládu. Němci k tomu nakonec dospějí. Nevím kdy, ale myslím, že to přijde. AfD bude muset být součástí této koalice. Bylo mi řečeno, že člověk, který se stane příštím předsedou parlamentu, bude pocházet z AfD. Uvidíme.
Nová vláda je nezbytná, protože německé obyvatelstvo nemá absolutně žádný zájem jít do války. Mimochodem, Poláci také ne. Jenže jejich vláda, ten Tusk a jeho přátelé, jsou šílení. Neustále se snaží provokovat a všechno, co se stane, vykládají tak, že za tím stojí Rusové. Pravdou je, že když se podíváte na důkazy, nedává to smysl. Mám v Polsku přítele, který se svými známými vyráží prohlížet všechny ty sestřelené drony, které se tam nacházejí. A říkají, že všechny jejich součástky jsou neruského původu. Pocházejí ze Západu, z Polska nebo z Ukrajiny, ale nikoli z Ruska.
Možná tedy část odpovědi spočívá v tom, že Putin by měl, jakkoli je tato myšlenka nepopulární, ještě chvíli počkat, až se situace v západní Evropě začne rozpadat. Vidíme to ve Francii. Stane se to ve Velké Británii a myslím, že nakonec také v Německu. Až k tomu dojde ve Velké Británii a Francii a tyto země podniknou rozhodné kroky proti velkému množství neevropských obyvatel žijících na jejich území, Němci se budou cítit jistěji, pokud jde o přijetí opatření na ochranu vlastního obyvatelstva. Ale Němci v tom nebudou první. První budou Francouzi a Britové.
A jakmile k těmto změnám dojde, nové vlády možná umožní dosažení nějaké dohody podobné té istanbulské. Istanbulská dohoda byla podle mého názoru docela rozumným řešením. Lidé si stěžovali, protože Rusové chtěli mít svého zástupce v ukrajinské Radě národní bezpečnosti a obrany. Jenže Rusové něco podobného udělali už ve Vídni, když poskytli Rakousku neutralitu. Řekli: „Necháme tohoto ruského generála až do odvolání.“ Během prvního desetiletí se ukázalo, že tam pro něj vlastně není co dělat. A mám podezření, že něco podobného by se stalo i na Ukrajině, pokud by se podařilo vydat touto cestou. Myslím si, že ukrajinský lid by neutralitu uvítal a celou tuto záležitost by nechal za sebou.
Problém je, že uděláme jeden krok dopředu a dva nebo tři kroky zpátky. A Trump se proměnil v jakéhosi patologického lháře. Jeden den říká jednu věc a druhý den něco, co zcela odporuje všemu, co řekl den předtím. Myslím, že Rusové už nad ním i nad jeho administrativou zlomili hůl.
Glenn Diesen: To je právě jeden z těch rozporuplných signálů, které dostáváme. Viděl jsem například Marka Rubia, jak prohlásil, že rozšíření NATO o Ukrajinu nyní není na pořadu dne. Říkal jsem si: dobře, to by přece musel být základ jakékoli mírové dohody podle istanbulského vzorce. Jenže potom vidíte, že se nyní poprvé za osm let sešli v Kyjevě zástupci všech 32 členských zemí NATO, aby vyjádřili solidaritu se Zelenským a svou podporu. Tak jak to tedy je? Hodlá NATO ustoupit, nebo naopak ještě více postoupit vpřed?
A podobné je to s Merzem. Ten prohlásil, že po čtyřech a půl letech jsme opět připraveni jednat s Ruskem. Jenže zároveň pronáší projevy, v nichž tvrdí, že Rusko s námi vede válku. Je proto velmi obtížné určit, jaké vlastně zastávají stanovisko.
Douglas Macgregor: Jenže pak tu máte také Putina, který hovořil o Egonu Bahrovi, o člověku, jehož jméno jsme už několik desetiletí neslyšeli. Vzdal hold tomu, co Egon Bahr vykonal v období Sovětského svazu a co vedlo k politice sbližování, k Entspannungspolitik, a nakonec ke sjednocení Německa.
Podívejte, myslím, že to všechno je možné. Ale tato německá vláda v Berlíně musí být odstraněna. Musí nastoupit nové vedení. Pak si Němci mohou sednout s Rusy a jednat s nimi rozumně a poctivě. Poláci jsou jiný případ. Přestože obyvatelstvo nechce mít s válkou nic společného, myslím, že Poláci budou vzdorovat všemu, co by připomínalo normalizaci vztahů. Což je nešťastné. Na Nawrockého se pohlíželo jako na člověka, který by se mohl o něco takového pokusit. Myslím, že mnoho lidí zklamal.
A pak tu máte Litevce, Lotyše a Estonce, další malé mocnosti, které se snaží zatáhnout Spojené státy a všechny ostatní do války ve svůj prospěch, stejně jako nás Izrael zatáhl do války kvůli Izraeli. Na Západě zkrátka nyní nemáme ve vedení nijak zvlášť schopné a přemýšlivé lidi. Prostě nemáme.
Glenn Diesen: Když jste zmínil Putinovy výroky o Evropské unii, minulý týden jsem byl v Moskvě na Valdajském fóru a Putin tam skutečně dostal otázku, zda by se Rusko mělo snažit Evropskou unii rozbít. Odpověděl: „A k čemu? Vždyť se svou vlastní politikou ničí sami.“ To mi připadalo velmi výmluvné.
Ale Rusové už nyní ztratili trpělivost s Ukrajinou a s celou ukrajinskou válkou. Výrazně zvyšují své úsilí. A právě dnes se ve zprávách objevilo, že generál Surovikin, známý také jako generál Armagedon, protože dává přednost velmi tvrdému postupu, byl znovu povolán do hry. A také dostal rozkaz zničit všechny mosty přes Dněpr. S tím už ostatně začali. Jak velký význam tomu přikládáte? Už jste o tom mluvil dříve. Velmi se zabýváte logistikou, což by ostatně měli dělat všichni.
Douglas Macgregor: Myslím, že musíme vzít v úvahu dvě věci. Když dnes v Rusku mluvíte se stíhacím pilotem, velitelem praporu nebo jeho vojáky, dostanete víceméně stejnou odpověď: Už to trvá příliš dlouho. Musíme jednat rozhodně, ty lidi rozdrtit a skoncovat s tím, i kdyby nás to mělo stát nějaké ztráty. Vzpomínáte si na Putinův projev v Kremlu před sálem plným lidí? Řekl tehdy: „Myslím, že nastal čas být odvážní. Musíme postupovat odvážněji.“ A dostalo se mu ovací vestoje. Všichni říkali: Ano, rozhodně!
Jenže znovu se vracíme k otázce ztrát. Ty drony představují obrovský problém. Pokud se v zimě pokusíte o rozsáhlý útok, je velmi obtížné skrýt tepelnou stopu. Na stromech ani na keřích není téměř žádné listí, takže se nemáte kde ukrýt. Rusové proto velmi účinně postupují po malých krocích, pomalu a metodicky. Ve většině případů přitom utrpí jen velmi malé, téměř žádné ztráty. Zároveň v maximální možné míře vybudovali svou protivzdušnou a protiraketovou obranu. A nakonec postupem času nepřítele obklíčí, odříznou a zničí.
Všichni by chtěli tento postup urychlit. Jenže pokud ho urychlíte, budete mít větší ztráty, protože protivník nasadí do vzduchu stále více dronů. A tyhle věci nejsou jen nějací komáři. Nesou bojové hlavice o hmotnosti dvacet až pětadvacet kilogramů. Dokážou zabít spoustu lidí. Otázkou tedy je, jak postupovat vpřed a přitom ztratit co nejméně mužů.
Za normálních okolností by zima byla vhodným obdobím k útoku, pokud půda dostatečně promrzne. Všichni říkají: Výborně, to je ideální pro tanky a mechanizované jednotky. Jenže už to není tak výhodné, pokud vás nepřítel může snadněji odhalit a přesně zasáhnout. Nevím, jak se s tím Rusové vypořádají.
A teď k Surovikinovi. Surovikin se dostal do problémů, protože to vypadalo, že podporuje Prigožina. Možná si na něj někteří vaši diváci vzpomenou. Prigožin chtěl jednat. Chtěl rozhodnější postup. Říkal: Podívejte, my tu válku nevedeme správným způsobem. A já si myslím, že tehdy měl skutečně pravdu. Kdyby Rusové postupovali dříve rychleji a rozhodněji, měli by dnes mnohem méně problémů, než jakým nyní čelí.
Ukrajinci totiž těží ze všech západních technologií, které jim byly dodány. A sami byli velmi vynalézaví, zdokonalovali drony a podobné prostředky. Dnes je proto situace mnohem komplikovanější než před dvěma nebo třemi lety. Surovikin je pro tento úkol tím pravým člověkem. Když budoval hloubkovou obranu, odvedl skvělou práci. Rozuměl schopnostem průzkumu, sledování, zpravodajského vyhodnocování a následných úderů. Je to správný člověk. O tom není pochyb.
Jenže je tu další problém. Rusové mají vážný problém s korupcí, který nyní vychází najevo. Bylo mi řečeno, že v ruské armádě zatkli osm generálů, většinou z oblasti logistiky. Byli zatčeni proto, že údajně přijímali peníze, pravděpodobně z ukrajinských zdrojů, výměnou za informace o soustředění vojsk, logistických uzlech a rozmístění jednotek na východní Ukrajině. To je vlastizrada. Ministr obrany už oznámil, že pro ně žádá trest smrti. A jsem si jist, že s těmito lidmi bude odpovídajícím způsobem naloženo.
Zároveň zjišťujeme, že většina těchto lidí má příbuzné na Západě. Jinými slovy děti, které studují nebo žijí v západní Evropě. To může být součást problému. Tyto děti, dcery a synové, jsou sice dospělí, ale stále jsou to jejich potomci. A z pohledu Západu mohou představovat jakási rukojmí. Je možné, že se tito generálové chovají tak, jak se chovají, právě kvůli tomu. Nevíme. To se teprve ukáže.
Jednou ze zatčených osob byla také žena, která pracovala jako náměstkyně a úzce spolupracovala s bývalým ministrem obrany Šojguem. Nevíme tedy, jak vysoko tato záležitost sahá. Prvním problémem je tedy korupce. A většina Rusů v uniformě vám řekne: Trvá to už příliš dlouho. Situace je příliš statická. A takový stav postupem času podporuje korupci. Možná mají pravdu. Nevím.
Myslím si ale, že je tu ještě něco jiného. Podle mého názoru nyní existuje odhodlání definitivně udeřit a ukončit válku co nejrychleji. Nemyslím si však, že k tomu dojde v zimě. Pravděpodobně se to stane na jaře. A uvidíme, v jaké situaci se v té době bude nacházet svět. Vývoj v západní Evropě by tomu mohl napomoci. V tuto chvíli ale nemůžete uzavřít žádnou dohodu, protože byste tím ponechali u moci tu infekci v Kyjevě. To nelze připustit. Takže jsou v patové situaci. Musí jednat.
Glenn Diesen: Pokud tedy zničí mosty, považujete to za známku toho, že se chystají postupovat na Kyjev?
Douglas Macgregor: To s tím nesouvisí. Především měli ty mosty a železniční spojení zničit už dávno. Nevím, proč to neudělali. A znovu se tím dostáváme k obrovské frustraci z Gerasimova, náčelníka ruského generálního štábu. Ten je asi tak oblíbený jako bláto. Nikdo ho nemá rád, nikdo ho tam nechce. Panuje přesvědčení, že ve vedení zůstává příliš mnoho lidí ze sovětské éry, kteří všechno brzdí, zpomalují a přispívají ke korupci. Spousta lidí by proto ráda viděla Gerasimovův odchod. Myslím, že mnozí by si pravděpodobně přáli, aby jeho místo zaujal Surovikin.
To je ovšem jiná otázka. Kdokoli bude v Moskvě zasedat v nejvyšším vojenském velení, ve Stavce, musí být člověk, kterého Putin osobně zná a kterému důvěřuje. To je tedy další rozhodnutí, které bude třeba učinit. Panuje však přesvědčení, že válka trvá příliš dlouho a nebyla vedena správným způsobem. Je tu příliš mnoho korupce a nyní nastal čas udělat pořádek, dosadit do vedení správné lidi a celou věc ukončit.
Pokud Rusové zničí mosty a železniční spojení, bude pro Ukrajince nesmírně obtížné přežít. Budou izolováni. Právě teď se ještě drží ve dvou z těch takzvaných pevnostních měst. Možná už je neovládají celá, ale stále tam jsou. Jakmile odříznete jejich logistické zásobování přicházející z jihu nebo ze západu, tato města určitě padnou. O tom není pochyb. Dojde jim munice, potraviny, voda a všechno ostatní.
Jestli však Rusové v něčem vždycky vynikali, pak v překonávání řek. Mají prakticky nevyčerpatelné zásoby pontonových mostů. Pokud se rozhodnou postupovat na západ, dokážou velmi rychle postavit přes řeku most, který nahradí ty zničené. Můj dojem je, že pokud budou postupovat na západ, půjde jim o zajištění Oděsy a celého jižního území až k Moldavsku a rumunským hranicím, tedy onoho pásu země, o němž jsem už hovořil.
A nakonec nevyhnutelně vstoupí také do Kyjeva. Nebudou mít jinou možnost, protože to je jediný způsob, jak se mohou zbavit tamního režimu. Takový je nynější pohled na věc. Samozřejmě se situace může změnit a možná to nebude nutné. Doufejme, že nebude. Ale v tuto chvíli takto uvažují.
Glenn Diesen: Jak si myslíte, že se nyní bude měnit dynamika války? Jak jste říkal, Rusové odříznou logistické trasy přes Dněpr. Zároveň se prohlubuje problém nedostatku ukrajinských vojáků, Ukrajincům všude chybí protivzdušná obrana a všechny tyto problémy se nyní hromadí současně. Možná právě proto Rusové útočí na mosty.
Co to ale znamená pro možnost diplomatického řešení? Člověk by předpokládal, že západní země budou mít větší zájem o politickou dohodu, pokud uvidí, že se klíčová strategická území rychle dostávají do ruských rukou. Jenže já stále nevidím ochotu Evropanů stáhnout se z Ukrajiny. A také mám dojem, že Rusko už příliš nevěří diplomacii ani vyjednávání, přinejmenším ne se Západem.
Douglas Macgregor: Ano, přesně tak. V tuto chvíli Rusové nemají žádný důvod Západu věřit. Ve většině západní Evropy, ale nejen tam, vládne globalistická třída. Dokud budou tito lidé u moci, nic se nezmění. A nejdůležitějšími hlavními městy, kde je zapotřebí zásadní změny, jsou Berlín, Paříž a Londýn.
Teď tu například máte Švédy, což mě naprosto ohromuje, kteří podnikají průzkumné lety nad Černým mořem a podél hranic. Proč se Švédové chtějí sami zatáhnout do této katastrofy, to skutečně nechápu. Jenže u moci je globalistická třída. A proto je nutné tyto lidi od moci odstranit.
Oni se války nevzdají, protože ji považují za prostředek, kterým ospravedlňují své mocenské postavení a vliv. Přece nevystoupí a neřeknou: „Víte, udělali jsme strašlivou chybu. Zničili jsme základy našeho hospodářství, zničili jsme prosperitu, otevřeli jsme hranice a nyní se přes nás valí vlny kriminality. Je mi opravdu líto, že jsem udělal všechny ty chyby.“ To se nestane. Takže budou pokračovat.
Vždyť Merz řekl, že další a další přistěhovalectví je životně důležité pro zdravý vývoj Německa. Opravdu? V Německu není nikdo, kdo by si to myslel. Alespoň jsem nikoho takového neviděl. A když se podíváte na Velkou Británii, tam zase tajně uprostřed noci přivezli Somálce. Tohle všechno je šílenství.
A nakonec to vybuchne. Otázkou je kdy a jak. Globalisté se však nevzdají snadno. Budou se držet až do hořkého konce. To je součást problému. Musíte se jich zbavit. Jakmile budou pryč, všechno se může změnit. A myslím si, že Rusové to vědí.
Glenn Diesen: Ano, právě v tom je problém. Když válka trvá tak dlouho, postupně se zakopete v pozici, ze které už se vlastně nedokážete dostat. A Evropané se skutečně dostali do války tak hluboko, že přece musí vědět, že Rusové už z ní nemohou jednoduše vycouvat.
Zdá se mi, že kdyby Němci jako klíčová gravitační síla Evropy začali obnovovat vztahy s Ruskem, zahájili s ním rozhovory a pokusili se dohodnout na určitých ústupcích, které budou nevyhnutelné, rozbilo by to dosavadní jednotný postoj. Mnoho dalších evropských zemí by Německo následovalo. Je jen nesmírně nešťastné, že právě německá vláda je nyní nejradikálnější, protože se zdá, že právě Němci drží klíč k ukončení celé této záležitosti. Jenže zatím to nevypadá, že by k něčemu takovému směřovali.
Douglas Macgregor: Německo nejspíš bylo od pádu Římské říše vždy jakýmsi minulým i budoucím králem Evropy. Řekněme si to otevřeně. Vždycky to tak bylo. A Evropané věnovali spoustu času tomu, aby Německo udržovali rozdělené nebo slabé. Tak vznikla Svatá říše římská, která nebyla ani svatá, ani římská a kterou v určité době tvořilo sedmdesát pět nebo osmdesát, jindy dokonce sto deset různých států.
Němci se nakonec sjednotili a bohužel za druhé světové války zašli příliš daleko. Do první světové války jsme vstoupili my a připravili jsme je o vítězství. Zpětně si myslím, že to z naší strany byla obrovská chyba.
Ale Německo je i dnes klíčovou evropskou zemí a myslím, že nakonec začne jednat. Otázkou je kdy a jak. To nevím. Když se však podívám na Francii a Británii a vím, že podobný problém doutná také v Německu, připadá mi nevyhnutelné, že se tamní vlády změní. Nemohou zůstat takové, jaké jsou dnes. Nevím, kdy se to stane, ale myslím, že se to stát musí.
Pro Evropany je problém v tom, že my se nyní téměř posedle soustředíme na Blízký východ. Myslím, že jsem vám už říkal – nebo možná ne –, že jsem poslouchal profesora Mearsheimera, jak si stěžuje, že nemáme připravenou bojovou skupinu letadlové lodi na obranu Tchaj-wanu nebo něco podobného. Já ovšem nevidím žádný důkaz, že by bylo cokoli z takových nesmyslů potřeba.
Podstatné je ale něco jiného. Naše síly jsou rozptýlené na příliš mnoha místech a my nemůžeme nasadit žádné velké síly do nějaké operace v Evropě. A pokud jde o naše pozemní jednotky, které tam máme rozmístěné, nevím, co tam vlastně dělají. Ale nemyslím si, že se někam vydají a něco podniknou. Nevidím žádné důkazy, že by byl kdokoli ochoten něco takového udělat. A to navzdory všem těm hloupým řečem, že dokážeme dobýt Kaliningrad za osmačtyřicet hodin a podobným nesmyslům. Pro něco takového nevidím žádné důkazy.
Vždyť i polští generálové z generálního štábu opakovaně říkali, že ruská armáda je velmi silná, velmi schopná a má velmi dobré velení. Přestaňte s těmi nesmysly, že Rusko je slabé a že bychom se měli připojit k té katastrofě. Takže existují i rozumně uvažující lidé. Čím dál jste však od Ukrajiny, tím šílenější lidéjsou, protože nevědí, o čem mluví. Nemají vůbec ponětí, o čem mluví. Špatnou zprávou pro Evropany tedy je, že my už jim na pomoc nepřijdeme. Prostě nepřijdeme.
Glenn Diesen: Ano. Kdyby to bylo zřejmé, myslím, že například Švédové by se chovali trochu jinak. Všichni neustále předpokládají, že za nimi stojí Spojené státy, a proto si mohou dovolit cokoli. Celá tradiční rovnováha mezi odstrašováním a ujišťováním o bezpečnostních zárukách byla odhozena stranou, protože se vychází z předpokladu, že tam stojí všemocné Spojené státy.
Mám ale ještě poslední otázku. Jedním z klíčových problémů těchto válek je, že když se příliš roztáhnete, nakonec vás obvykle dostihne ekonomika. Vidíte v této oblasti nějaký vývoj, který by měl vzbuzovat obavy?
Douglas Macgregor: Myslím si, že obranný rozpočet ve výši 1,5 bilionu dolarů, který chce Donald Trump prosadit, je naprosto nerealistický. Nedávno jsme se podívali na některé výdaje a zjistili jsme, že mezi 11. zářím 2001 a rokem 2023 jsme na obranu vynaložili osm bilionů dolarů. A to zahrnuje úplně všechno.
Pamatujte, že když vydáváte peníze na obranu, nejde jen o udržování ozbrojených sil a pořizování vybavení. Musíte se starat o veterány a jejich rodiny. Platíte zdravotní péči, životní náklady, výzkum a vývoj a celou řadu dalších věcí. Takže jsme jen v tomto období utratili osm bilionů dolarů.
A někdo mi řekl: „A co kdybychom vzali jedno procento z toho?“ Počítali jsme s částkou přibližně 180 miliard dolarů. A začali jsme se ptát, kolik nemocnic, traumatologických center a dalších zdravotnických zařízení by bylo možné za tyto peníze postavit po celých Spojených státech. Dospěli jsme k závěru, že podle toho, zda by šlo o mimořádně špičkově vybavené nemocnice, nebo jen o místní traumatologická centra, zejména na Středozápadě, kde žije méně lidí, ale kde je také méně zdravotnických zařízení, byste za tyto peníze mohli postavit devět set až čtrnáct set nemocnic a zdravotnických center. A to všechno během tohoto období.
Je to absurdní. Je to šílené. Nemyslím si, že rozpočet ve výši 1,5 bilionu dolarů nakonec projde. Musíme naše výdaje dramaticky omezit. Situace si to vyžaduje.
A znovu se vrátím k Britskému impériu. My se totiž nejvíce podobáme Britům. Jsme námořní mocností. A dnes také mocností námořní a leteckou. Nejsme pozemní mocností. Ani Britové jí nebyli. A kdy Britové opustili Indii? Když jejich poměr veřejného dluhu k HDP náhle vystřelil na 240 procent.
Takže se znovu podívejte na finanční trhy. Podívejte se na výnosy dluhopisů, na inflaci a na náklady, které s tím vším souvisejí. Nikdo například nikdy nemluví o síře a mědi. Víte, pokud nemáte kyselinu sírovou, jejíž značná část – čtyřicet procent – pochází z oblasti Perského zálivu, jak potom budete tavit a rafinovat vzácné zeminy a všechny ty další suroviny? Nemůžete.
A ceny všech těchto věcí začínají stále rychleji růst. Velmi rychle rostou také ceny potravin. Každý ví, že nafta je základem dopravy, že na ní závisejí nákladní automobily. To všechno jednou vyvrcholí, Glenne. A každý by chtěl, abychom se podívali do křišťálové koule a řekli: „Už to mám. Stane se to 10. listopadu.“ To ale nedokážu. Nevím. Vím jen, že takto už dlouho pokračovat nemůžeme. Rychle ztrácíme rychlost i výšku.
Glenn Diesen: Zdá se mi, že pokud víme, že se blíží hospodářská krize, právě teď by byl nejlepší čas pokusit se vyřešit válku s Íránem i válku proti Rusku za alespoň trochu přijatelných podmínek. Myslím, že jakmile se hospodářství začne rozpadat, už si takový luxus nebudeme moci dovolit. Ale taková je naše situace.
Douglas Macgregor: A co se stalo, když jsme odešli z Vietnamu? Nic. Prostě jsme odešli. A když se vrátíte zpátky a podíváte se na to, co lidé říkali v letech 1968, 1969 a 1970, uslyšíte: „Pokud s nimi nebudeme bojovat tady, budeme s nimi bojovat v Los Angeles.“ No, dnes je v Los Angeles několik velmi dobrých vietnamských restaurací, ale žádný problém tam v souvislosti s Vietnamci nevidím.
Chci tím říct, že to všechno bylo šílenství. A právě takové věci od lidí stále slyšíte. Je to naprostá, do nebe volající nevědomost. Ale taková je naše situace. Jenže jakmile se to začne dotýkat peněženek lidí, všechno se zastaví. A znovu připomínám, že většina Američanů dopady těchto válek vůbec nepociťuje. To je další problém. Oni je nenesou na svých bedrech. A vlastně ani nechápou, že těch osm bilionů dolarů, o nichž jsem mluvil, byly vypůjčené peníze.
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář