Následující úryvek je z románu Mariola Heleny Malířové (1877 Praha – 1940 Praha), české novinářky, spisovatelky a překladatelky.
.
„Povedené divadélko, hé?“ ozval se těsně vedle Vendelína důvěrný hlas. Otočil hlavu. Muž v jeho věku. Širák, sametový kabát… „Nemýlím-li se, jsme kolegové?“ — ruka neznámého sáhla k širaku. „Jsem Reynaud…“
Aha, malíř, s kterým se Vendelín setkává u snídaně na terase svého baru, v létě pod plátěnou střechou, v zimě u koše s řeřavým uhlím.
„Jak se máme?“ — „Tak, tak.“ — „Hm… Ale náš čas přijde…“
Malíř Reynaud přimhouřil jedno oko, druhé zazářilo významným leskem.
„Pojďme na malý aperitif…“ Šli, a Reynaud řečnil, jako by se byli dávno znali a teprve včera přerušili debatu: „Člověk? Člověk je věčné dítě. Miluje hry a hračky. Miluje přeludy a vidiny, klam a šálení. Skutečnost bývá, nechme to, protivná. Pryč od skutečnosti do říše snů… Když všechno zklame, umění, velký klam, nezklame, neboť se za skutečnost nevydává. Může se jí jako vejce vejci podobat, může si na svůj štít psát i pravdu i realitu, je-li náhodou to nebo ono heslo v módě, ale je to vždy jen laterna magika, je to odraz, zrcadlení vzduchu, kouzelné šálení smyslů a optická lež Morgánina…“
„Hm… ano…“
Ve sklenicích se zazelenal absint. Reynaud ukázal prstem:
„Tohle — je podvod. Tomu na lep nesedejme. Utahá, umoří, přehluší nemilé zvuky života a dá spásu otupení. To ano, více nic. Ale umění…“
„Tak, ano…“
„Vy, Rusové, mnoho pijete…“ — „Nejsem Rus.“ — „Jakže?“ — „Čech.“ — Když Francouzův pohled jevil naprosté nepochopení, dodal Čech: „Slovan, jako Rus.“ — „Á, takhle. To je jedno. Slované mnoho pijí a sedají alkoholu na lep. Vy, pane, zdá se, činíte výjimku. Máte pravdu. Znám vaše kresby. Vidět, že žijete delší dobu v Paříži. Sedmnáct let? Vidět. A… proč, hleďme, nenecháte fotografování a nevěnujete se pouze malířství? Nechtěl byste pracovat, například, pro můj podnik — ?“
„Jaký podnik?“
„Pst. To je mé tajemství. Bude i vaším, přistoupíte-li na můj návrh. Pojďme.“
Malíř uvedl Vendelína do své pracovny. Ohé, tu bylo obrázků a obrázečků, zdánlivě stejných, jako byly zdánlivě stejné obrázky na běžícím pásu dětské hračky. A přece byl každý obrázek, Reynaudem malovaný, jiný; z obrázků skládal pásy… pásy poběží… bílé plátno v temné místnosti… a na plátně se objeví barvy, tvary a pohyb.
Pantomimy… Světelné pantomimy. Vyvolává je zákon optického klamu na prázdné bílé ploše. Přelud pohybu, života, hry. Života bez zvuku, hry beze slov.
„Například!“ Vendelín nebyl schopen jiného citoslovce, leč pařížského „par exemple!“
A Reynaud blýská očima:
„Nuže?“
Nuže… Vendelín sbírá smysly. Opustit fotografii, věc budoucnosti — a pomáhat panu Reynaudovi v jeho piplačkách, proč ne? Ale jak to, že si pan Reynaud vybral právě jeho — cizince?
Proč: vy Rusové jste lidé houževnatí. Do čeho se zakousnete, nepustíte. A nic vám není dost fantastické… Vy Rusové… pardon, nejste Rus, nevadí…
Nic není dost fantastické…
Slova vynálezcova hučí Vendelínovi v hlavě — a on se zamyšleně usmívá, stoje před těžkopádným pomníkem hned u vchodu na hřbitov Père-Lachaise. Pomník ční přes zeď do dělnické čtvrti, a v zemi odpočívá po neklidném životě miláček oné čtvrti; jeho jméno je vyryto do kamene:
DEBUREAU. Pod tím prostě: Artiste dramatique. Na třetí řádce: † Le 17 Juin 1846. Na podstavci čte Vendelín Dvořák: Concession à perpétuité Nro 86-894-8. Zde tedy máš, „velký panáco“, klid, zaručený navždy.
Jsme jedné krve, panáco, nejsme? A jaké krve? Kdo mi to dnes už poví! A co na tom záleží. Přece však to Vendelína vábí a přitahuje k přísnému a chladnému sarkofágu a k prostému jménu artistovu. Debureau… Říkal o sobě, že je Polák. „Ješitný umělec!“ usmívá se shovívavě jeho životopisec. Přesto však: „Největší herec naší doby!“
A—: „Poslední dar Českého království, této země tuláků…,“ dovídá se Vendelín Dvořák z novin, z kritik, z životopisných článků a z knih.
„Čechy,“ praví francouzský umělecký historik — „toť zemička, oživovaná po celý středověk šašky a cikány, je to království bezstarostnosti, jež se dovede smát a smát i tehdy, když celá Evropa tone v slzách. Svět nevázaných komedií, špinavé kuchyně a rozpustilých písniček — aťsi občanské války pustoší města! Země vyobcovaná z církve; aťsi. Odchází z ní bez lítosti a bez lásky i bez hněvu se do ní vrací. Svět náhody, zapřažený do káry Thespidovy, kterou táhne blátem…“
Tak praví Francouz.
V této české zemi je vojenské ležení a v něm se narodilo vojenské dítě. Potlouká se s rodiči, rodina se dostane až do Polska a zase se vrací do země vagabundů. Ale ne aby tu zůstala. Dověděla se nějakou prapodivnou náhodou o velkém dědictví ve Francii. Zámek, dvůr, polnosti, lesy! Otec si mne ruce: konec bídy. Budeme velkými pány. Jen — jak se do těch Francouzů dostaneme, když nemáme peněz? Jak, jak, zcela jednoduše, po česku: jako komedianti. Je nás dost.
A všichni se hned pustili do práce. Nic není dosti fantastické. Rodina se vycvičila na tlupu provazolezců a kejklířů. Dcery byly krásky, synové samý sval a švih a krkolomné skoky!
Jen… jen jeden, jménem Jan Kašpar, je nemehlo, bože, to je nemehlo! Dělal jim jen ostudu. Měl obě ruce levé, nohy dřevěné, a když mu vstrčili do úst židli, aby ji balancoval, vysmekla se mu a vyrazila mu zuby! Kříž! Sklízel jen posměch a pohlavky a kopance. Leckdy omdlel po pádu nebo po výprasku, a mysleli, že je po něm. „Co s tebou, ty trdlo?“ Otec ho postavil k loutkovému divadlu: „Hraj komedii.“ Ale hoch neměl kouska hlasu… Divadlo jim vůbec jen překáželo. Prodali je. A vyšli z Čech a dostali se do Francie, kde na ně čekalo rodinné panství. „To si oddychneme od toho komediantství!“ — a malý Kašpar: „To bude krásné, až budu pást krávy a ovce a nebudu musit provozovat kejkle! Snad nebudu tolik bit…“
Však běda, jaké zklamání! Zámek, dědictví po předcích, byl jen vzdušný — ve skutečnosti roztrhaná chalupa na spadnutí… Prodali všechno za několik franků a koupili si koně, ubohou mrchu bez ocasu. Naložili na ni dva košíky a do těch složili celé své jmění. Lidé je nechtěli nikde na nocleh, byli tak utahaní a špinaví a mluvili cizí řečí… řečí cikánů. Spávali tedy v koších pod širým nebem, a otec hlídal. V Evropě bývali za takových nocí jen dva lidé: Napoleon a otec Dvořák. Kůň pošel. Dostali se však přece až do Turecka a v Cařihradě měli úspěch. Z Jana Kašpara udělal otec panácu, strakatého, pitomě se smějícího klauna. Jeho posunky a šklebění loudily pustý smích, v němž bylo mnohem více pohrdání než radosti. Poslal si pro ně sám sultán. Němý posel je uvedl do prázdného sálu, samý mramor a zlato, uprostřed byla hedvábná opona. Za oponou se skrývalo obecenstvo — harém! Exotické obecenstvo. Dívalo se asi skulinami; bylo to podivné představení. Když nesl jeden z bratří Jana Kašpara vysoko na žebříku, uviděl úžaslý hoch, vznášející se výše, než kam dosahovala opona, sultánovy odalisky!
Z Turecka putovali do Rakouska a pak Německem do Francie. V Paříži se utábořili na dvoře jednoho domu na předměstí. A zase donekonečna: hrazda a tanec na provaze, ekvilibristické kousky a pantomima a všechno, co starý Dvořák tak miloval a nač byl hrd přes všechnu nouzi, a co Kašpar nenáviděl. Nejslavnějším jejich kusem byla Egyptská pyramida. To byly dva souběžné dráty, po těch vylezli dva, nesli zase dva a vrchol tvořil Kašpar. Ale jednou se spodek opil a pyramida se zřítila. Nikomu se nic nestalo — jen vrchol, věčný smolař, by se byl málem zabil. Od té chvíle nemyslil na nic, leč jak by se dostal z dosahu otcovské lásky. Produkovali se i ve vojenském táboře před vojevůdci, a Kašpar vzbudil pozornost císařovu — bůhví proč, snad ho bylo císaři líto; dal se s ním do řeči a byl překvapen bystrými odpověďmi hladového výrostka, nešiky s tělem posetým modřinami a boulemi. Světoběžník se pranic neostýchal před světapánem pronášeti smělé úsudky o dramatických autorech, doporučuje jim — skladby pantomim. Touto rozmluvou byl Kašpar posílen ve svém odhodlání. Jednoho dne se sebral, udělal na otce dlouhý nos, dostal poslední pohlavek a šel.
Na bulváru du Temple bylo „divadlo učených psů“. Týrali tam zvířata místo lidí a zvířata sklízela potlesk. Jean Gaspard Debureau se představil řediteli. Měl doporučení císařovo! Angažovali ho pro obor pantomimický. Byl příliš zvyklý ústrkům, posměchu a ranám, že ho ani nepřekvapily první neúspěchy. Po domově se mu nestýskalo — nebyl v novém místě přece jen tolik bit. A „psí divadlo“ bylo v krátkém období obrazem celého dlouhého rozvoje dramatického umění. Psi odešli na odpočinek, k slovu přišla gymnastika lidí. Byla základem pozdějších pantomimických dialogů a her. Začínala „milostnými pletkami a skoky“. Skoky hlubokými, dalekovysokými, pozpátku, kapřími, zbabělými, o tyči, opilcovými, a ovšem, že vrcholem býval krkolomný salto mortale. Oblíbené byly i scény vojenské. Vstupné čtyř sous činilo divadlo přístupným nejširším kruhům a plnilo je.
Hrávalo se ve všední dny šestkrát, v neděli devětkrát „ze zvláštní ochoty“. Jan Kašpar dokonce jednou napočítal, že za tři dny vystoupil šestadvacetkrát! Ale hudba komediantů — aplaus — zněla jen vlažně. Úspěch to nebyl. Úspěch měl jen jednou — když hrál v kostýmu, vypůjčeném od herce oblíbenějšího… Hořkost a opovržení publikem a nenávist k osudu se vkradly do duše šaška, dosud tak trpělivého. Smrt. Udělá si smrt. Na jiného nemyslil, a zabrán do myšlenek o způsobu sebevraždy, zašel si do literární kavárny, plné debat o hercích, sedl si stranou a — poslouchal, neposlouchal — ale v sluch mu zaznělo jméno Talma. Samé superlativy. Zoufalec setřásl chmury a dostal novou chuť k životu — a k zápasu. Ne. Ještě se nevzdá. Chce být slavným jako Talma a bude jím! Vytvoří nové umění; nový typ starého umění. Zdvihne je z prachu a ponížení, kde je sám odmalíčka doma, uhněte z hanby, z pohlavků a slin rodiny, kritiky a tupého davu. Velké umění „velkých“ umělců z Théâtre Français je v úpadku. Přijde doba, páni, kdy se dopálíte na špatné tragédy i komiky a budete se hrnout na předměstí, abyste se potěšili pohledem na dokonalého panácu! Krčívali jste, hlupáci, rameny nad mou němou hrou, tisíciletí starou? Uvidíte, co z ní udělám! Vzkřísím ji z prachu antiky a dám jí nové jméno, novou masku, novou duši, nový styl!
Vykonal, co si umínil. A do neznámého brlohu, nejmenšího a nejsmrdutějšího ze všech bulvárních divadel, se začali hrnout nejen prostí diváci, nýbrž i kritikové „na slovo vzatí“, i vynikající osobnosti! Maličko zatlačila protekce Napoleonova, ale jen tolik, aby byli hlupáci trknuti. Pak se už obdivovali pro vlastní požitek. Brloh byl hrozný: čtyři lojové svíčky. Vzduch otrávený puchem z vedlejšího zvěřince. Ale z hnojiště vyrůstá lilie: Celý bílý a vápenně bledý Pierot. Slyšeli jste dříve toto jméno? Ano, jsou mezi vámi Petříčkové, ale umělec jsem jen já, král a miláček špinavého, hladového, opilého parteru! Viděli jste už někdy přede mnou na jevišti tuto zabílenou tvář bez tváře, téměř masku smrti — (díval jsem se jí už tak často, po celé dětství, do prázdných důlků) — viděli jste někdy tak geniálního nemehla, smolaře, že to dále nejde, v bílém, plandavém kostýmu s černými koulemi knoflíků a v černé čepičce místo vlasů — ? Rozviklané údy bez kostí, stylizovanou katastrofální nemotornost, vláčnou, pomalou, pitvornou i nadšenou bez vášně, beze slova, a přece všechno, všechno vyslovující — ? Tatrmana, který marně mlátí a stále nanovo mlátí do sloupů na rozcestí a do prázdna svou slavnou holí, a sám je stále bit — ach, sladké vzpomínky z dětství! — viděli jste již někde jinde, než v kolébce vaudevillů, v divadélku des Funambules, toto tragické obecné lidské gesto a speciální pařížskou bujnost? Humor pařížských bosých, kteří zbořili Bastilu, humor, vytesaný do bílé figury Pierotovy — ?
Napsat komentář