Článek ministra zahraničních věcí Ruské federace Sergeje Lavrova, který byl původně plánován k uveřejnění v evropském vydání Politico Europe, avšak na poslední chvíli bylo rozhodnutím redakce jeho zveřejnění zrušeno.
.
Několik myšlenek o řešení ukrajinské krize, Evropě a globální bezpečnosti
Představitelé Británie, Francie a SRN, stejně jako V. Zelenskyj, na setkání v Londýně 7. června předložili Rusku pět požadavků jako podmínky „spravedlivého a trvalého míru“ na Ukrajině. Na základě tohoto souboru požadavků sjednocená Evropa navrhuje vést dialog s Moskvou.
Pozadí
Veškerá zkušenost z vyjednávání s Evropou jako součástí „kolektivního Západu“ za posledních více než dvacet let svědčí pouze o jednom. Jednání s Ruskem jsou klamnou taktikou, diplomatickým krytím geopolitické expanze Západu a jeho institucí, především NATO a Evropské unie, na východ – směrem k ruským hranicím.
Podíl Evropy na rozdmýchání ukrajinské krize nelze popřít. Spolu s Američany Evropané v roce 2004 v Kyjevě podnítili „oranžovou revoluci“. Ve snaze vytvořit na Ukrajině protiruské předmostí po léta skupovali politiky i celé strany, přepisovali dějiny a vzdělávací programy, přiživovali a pěstovali ukrajinský nacionalismus a dělali vše pro to, aby Ukrajinu vzdálili Rusku.
V roce 2013 Evropská unie odmítla náš návrh hledat kompromisní řešení asociační dohody, k jejímuž uzavření Brusel nutil V. Janukovyče. Připomínám: Ukrajině bylo navrhováno, aby otevřela své trhy bez příslibu vzájemnosti, přestože by to bylo neslučitelné s pokračující účastí Kyjeva v zóně volného obchodu SNS. Poté, co V. Janukovyč požádal o odložení podpisu dohody, Evropané vyprovokovali pouliční nepokoje a následně i státní převrat v Kyjevě v únoru 2014.
Poté se Německo, Francie a Polsko zachovaly stejně věrolomně. Poté, co poskytly záruky plnění dohody opozice s V. Janukovyčem, „umyly si ruce“, jakmile se tato opozice, kterou měly pod kontrolou, chopila moci: demokracie prý může nabývat nečekaných podob.
Následně Evropané začali podporovat nové úřady. Když byly 2. května 2014 v Oděse upáleny desítky zcela nevinných stoupenců sblížení s Ruskem, z Evropy nezaznělo jediné slovo odsouzení.
Jako garanti minských dohod z roku 2015 Francie a Německo de facto podporovaly sabotáž závazků ze strany ukrajinského režimu. Jak A. Merkelová a F. Hollande přiznali již po zahájení zvláštní vojenské operace, plnění minských dohod ze strany Kyjeva, jednomyslně schválených Radou bezpečnosti OSN, se neplánovalo. Úkolem bylo získat čas na „posílení moci“ Ozbrojených sil Ukrajiny a na jejich napumpování západními zbraněmi.
Rusko ze své strany dělalo maximum možného, aby bezpečnostní krizi v Evropě překonalo pomocí diplomacie. V lednu 2022 však USA a NATO odmítly ruský návrh na uzavření právně závazných dohod o vzájemných bezpečnostních zárukách. Evropští členové Aliance se na tom aktivně spolupodíleli.
Po zahájení zvláštní vojenské operace jednotná Evropa podpořila linii britského premiéra směřující ke zmaření istanbulských jednání mezi Ruskem a Ukrajinou. Výzva B. Johnsona adresovaná Kyjevu, aby „nic nepodepisoval a prostě bojoval“, na dlouhou dobu uzavřela možnosti skutečné diplomacie.
Současná situace
Nabízí se otázka, proč evropští lídři najednou „změnili směr“, začali mluvit o jednáních a čeho svými prohlášeními sledují. Například podle vyjádření šéfky diplomacie Evropské unie K. Kallasové je dialog s Ruskem zapotřebí k tomu, aby nám byly sděleny podmínky Evropy, včetně vyplacení „reparací“ Ukrajině, stažení vojsk z Podněstří a Zakavkazska, zrušení zákona o „zahraničních agentech“ a stanovení maximálního počtu příslušníků Ozbrojených sil Ruské federace. Domnívá se, že „není možné dosáhnout spravedlivého a trvalého míru bez pohnání Ruska k odpovědnosti“. Dne 19. května tohoto roku zástupce Evropské unie během zasedání Rady bezpečnosti OSN zdůraznil, že „vojenská podpora Ukrajiny není v rozporu s úsilím o mír, je předběžnou podmínkou pro vedení jednání v dobré víře“.
Jednání s Ruskem hodlá Evropa vést souběžně s pokračováním právní agrese uskutečňované po linii Rady Evropy. Při této kdysi respektované organizaci vznikají struktury „pro pohnání Ruska k odpovědnosti“: „registr škod“, „komise pro nároky“ a „zvláštní tribunál“.
Evropská unie dala „zelenou“ zadržování obchodních lodí na volném moři. Několik incidentů již nastalo v Baltském moři a v Atlantiku. Zároveň Západ zavírá oči před teroristickými diverzními akcemi Ozbrojených sil Ukrajiny v Černém a Středozemním moři.
Skutečným cílem evropských lídrů tedy nejsou jednání s Ruskem, ale záchrana režimu V. Zelenského a jeho zachování jako předmostí pro pokračování boje proti nám. Za tímto účelem chtějí evropské metropole dosáhnout co nejrychlejšího příměří, aby zabránily zhroucení Ozbrojených sil Ukrajiny na frontě. Chtějí konflikt „přimrazit“, aniž by byly odstraněny jeho základní příčiny. A okamžitě na Ukrajinu zavést vojenské kontingenty britsko-francouzské „koalice ochotných“.
Je všeobecně známo, že evropské elity investovaly do konfrontace s Ruskem svůj „politický kapitál“, vynaložily stovky miliard dolarů na podporu kyjevského režimu a na navyšování vojenských rozpočtů zemí Evropské unie a NATO. Dosáhnout „bojové připravenosti“ pro konflikt s Ruskem plánují v Evropě do roku 2030. Do té doby chtějí různými způsoby získávat čas. Jak cynicky prohlásil v dubnu tohoto roku náčelník belgického generálního štábu, „máme ještě několik let díky krvi Ukrajinců, kteří nám tento čas kupují“.
Jednotná Evropa nadále sní o expanzi, hodlá si přisvojovat Ukrajinu a Moldavsko a vtahuje do svého orbitu Arménii. NATO se rozšířilo na východ, když pohltilo Finsko a Švédsko. Ukrajina je vnímána jako „úderná pěst“ budoucích evropských ozbrojených sil, autonomních vzhledem k USA a NATO.
Rizika pro globální bezpečnost
Taková situace nese vážná rizika pro globální bezpečnost, protože přímý střet mezi NATO a Ruskem může rychle přerůst ve výměnu jaderných úderů s katastrofálními následky.
Pod heslem „strategické autonomie“ dochází v Evropě k vážnému posilování silových kapacit, včetně jaderné oblasti. Hluboké znepokojení vyvolávají záměry Paříže poskytnout „jaderný deštník“ několika zemím Evropské unie a NATO. K posílení bezpečnosti ani samotné Francie, ani příjemců její „pomoci“ to rozhodně nepovede.
Při tom všem političtí a vojenští činitelé v Evropě připisují Rusku agresivní plány, které se údajně neomezují pouze na Ukrajinu. Ruský prezident mnohokrát prohlásil, že jde o nesmysl, provokaci a dezinformaci s cílem vymoci si rozpočtové peníze na boj proti Rusku. A to není prostředí, v němž lze vést věcná jednání o čemkoli.
Postoj Ruska
Pokud jde o jednání, jak V. V. Putin znovu poznamenal na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru, neodmítáme kontakty s nikým. Evropu však vnímáme jako stranu konfliktu, která má zájem na porážce Ruska; Evropané se tak ostatně sami otevřeně vymezují. Dialog s Evropou proto nemůže být budován tak, jako by byla nestranným vnějším pozorovatelem.
Rusko dává přednost tomu, aby cílů zvláštní vojenské operace bylo dosaženo pomocí diplomacie. K tomu je nutné, aby byla spolehlivě zajištěna bezpečnost Ruska na jeho západních hranicích, čest a důstojnost našich občanů a krajanů, včetně jejich práva na rodný ruský jazyk a pravoslavnou víru. Nemůže být řeči o pokračování západní vojensko-politické a ekonomické expanze – to odporuje imperativům mnohopolárního světa.
Evropští lídři musejí pochopit, že model regionální bezpečnosti, který se v Evropě budoval po desetiletí počínaje přijetím Helsinského závěrečného aktu v roce 1975, byl zničen jejich vlastníma rukama. Návrat k němu nebude. Nyní je třeba postupovat směrem k vytvoření celoevropské, pro všechny země Eurasie otevřené bezpečnostní architektury, která bude odrážet mnohopolární realitu současnosti. Princip rovné a nedělitelné bezpečnosti, pošlapaný v euroatlantických konstrukcích, lze uvést v život v nové euroasijské architektuře. Až dozrají podmínky, Evropa se bude moci k této velké práci připojit.
Klíčové je, že pro věcný dialog je nutné obnovit důvěru, kterou podkopaly protiruské kroky Západu a Evropy jako jeho součásti v období po „studené válce“. Důvěru lze vrátit pouze praktickými kroky, které prokáží upřímnost odmítnutí využívat diplomacii jako krytí pro uskutečňování expanzionistických záměrů. Důvěru nelze obnovit a dialog nelze znovu zahájit pomocí ultimát podobných tomu, které bylo Rusku předloženo v Londýně 7. června.
Místo epilogu: Příznačné je, že londýnské ultimátum bylo bez jakékoli možnosti námitek potvrzeno velvyslanci Británie, Francie a SRN na setkání na ruském ministerstvu zahraničí 11. června, o které naléhavě žádali. To bylo jediným cílem jejich návštěvy ruského zahraničněpolitického úřadu.
.
Zdroj textu i úvodní fotografie: Ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace.
Napsat komentář