NATO bylo vždy předurčeno k tomu, aby bylo dočasnou vojenskou aliancí, sjednocenou společným nepřítelem a hrozbou během studené války. Jakmile tato hrozba zmizela s koncem studené války a následným rozpadem Sovětského svazu, hlavní otázka kladená v 90. letech zněla: Jaký bude nový důvod existence NATO? Odpovědí na tuto otázku se v éře po studené válce stala snaha o unipolaritu / kolektivní hegemonii prostřednictvím expanze NATO a vojenského intervencionismu.
Rusku bylo implicitně dáno ultimátum: buď bude poslušným civilizačním žákem, nebo proticivilizační silou. Rusko mohlo přijmout hegemonní roli NATO jako „síly dobra“, nebo se mohlo postavit na odpor, a NATO by se pak vrátilo ke své někdejší roli konfrontace s Ruskem. Změna režimu na Ukrajině podporovaná NATO — jejímž cílem bylo přeměnit zemi z ruského partnera na frontový stát namířený proti Rusku — spustila válku v roce 2014. NATO se tak začalo vracet ke své někdejší roli konfrontace s Ruskem, avšak stalo se to ve chvíli, kdy hegemonická éra skončila.
Nyní, když byla někdejší kolektivní hegemonie vyvážena a vznikl multipolární svět, NATO znovu ztratilo svůj účel a rozpadne se. Evropští lídři chtějí obnovit původní účel NATO: zadržování Ruska. To selže, protože je to založeno na falešném narativu, že Rusko chce obnovit Sovětský svaz, spíše než vyvažovat expanzi a vojenský intervencionismus NATO.
USA se však k původnímu účelu NATO nevrátí, protože se změnilo rozložení moci, a proto nebudou hrát podle falešných narativů evropských lídrů. USA jsou v relativním úpadku a nemohou udržet současnou strategickou dominanci v Evropě, na Blízkém východě, ve východní Asii a na západní polokouli. V multipolárním světě nemohou být USA všude a zaměří se na západní polokouli a východní Asii. Americká přítomnost v Evropě spotřebovává příliš mnoho zdrojů a tlačí Rusko směrem k Číně, jeho hlavnímu protivníkovi. USA však rády přenechají konflikt s Ruskem Evropanům. Evropa zůstává poslušná a Rusko je oslabováno.
Kdyby Evropa měla racionální lídry, přizpůsobili by se novému mezinárodnímu rozložení moci tím, že by tuto válku ukončili, uzavřeli mír s Ruskem, vytvořili společnou celoevropskou bezpečnostní architekturu — o 35 let později, než k tomu mělo dojít —, která by zároveň zachránila Ukrajinu tím, že by ji odstranila z frontové linie znovu rozdělené Evropy, a rozrůznili své hospodářské vazby, aby se vyhnuli nadměrné závislosti na jakékoli jedné cizí mocnosti. Místo toho evropská politická třída zůstává oddaná rusofobním narativům a politice, která zesilují konfrontaci a prodlužuje konflikt.
Trajektorie se nyní jeví stále jasněji: NATO se bude dál rozpadat a Evropané to budou kompenzovat další eskalací války proti Rusku. Stane se to v době, kdy se Rusko zoufale snaží obnovit svůj odstrašující potenciál odvetou proti Evropě — nejpravděpodobněji proti Německu —, zatímco závazek USA vůči Evropě a americká ochrana Evropy slábnou. Předvídatelným důsledkem je, že evropští lídři nakonec vyprovokují silnou reakci Ruska, a to, zdá se stále pravděpodobnější, i v podobě omezeného jaderného úderu.
.
Zdroj: glenndiesen@substack.com
Napsat komentář