Tak se nám vyjádřil pan Posselt „z té německé říše“, kde se narodil, a to v městě Pforzheim, takže není ani rodilý Sudetoněmec, je potomek, jako jsme my potomkové obětí sudetského řádění, že prý podle něho „všechny katastrofy spustil nacismus“. Domnívám se, že myslí i ony údajné katastrofy, které postihly alias Sudetoněmce…
Položme si otázku: odpovídají naše dějiny tomuto tvrzení?Jak vzniklo Československo ? Otázku by měl správně zodpovědět každý náš středoškolák (jinde se to učí asi jinak, a u nás posledních 35 let se to někde učí a jinde neučí). Víme, že Republika Československá, zvaná později Československá republika, tedy nejdříve podle smlouvy Saint-Germainské RČS, později ČSR, byla ustavena se souhlasem Dohody roku 1918 vyhlášením tzv. Washingtonské deklarace, což byla deklarace státoprávní, nikoli jen politická jako např. pozdější česko-německá deklarace. Tato deklarace navázala na státní tradice Českého království a na přirozenoprávní tradici Slovenska, po tisíc let pod vládou Uher.
Ustavení RČS odmítli pohraniční Němci usazení v hranicích bývalého království Českého a odtrhli „čtyři provincie“ které chtěli připojit k Bavorsku. Jejich mluvčími byli i dva šlechtici, v jižních Čechách Logdman von Aue, na jižní Moravě Khuen-Belasi-Lützow. Tyto čtyři provincie se na Moravě a ve Slezsku nazývaly „Deutsche Südmähren“ (Břeclavsko, Mikulovsko, Znojemsko) a „Sudetenland“ (pouze Jesenicko!), v Čechách to byly „Böhmerwaldgau“ (Novohradsko, Český les, Šumava) a na severu „Deutsche Nordböhmen“ (Krušnohoří, Liberecko, a blízké oblasti). Byl tu plán na vytvoření Bavorsko-rakouskouherského království v souvislosti s povstáním Uhrů pro Karla I. letícího s manželkou Zitou do Uher v Junkersu 13, které ztroskotalo pro odpor regenta Horthyho – von Nagybanyiho a zradu Uhrů na Karlovi I. Nu, a naši nově českoslovenští Němci se chtěli přidat, i když mezi nimi byly spory o připojení – jedni chtěli k tomuto nástupníku Rakousko-Uherska, druzí přímo k Říši… Toto vše zatrhla Dohoda, spojenci nemohli trpět ustavení nového válečného protivníka po vyhrané „Velké válce“, anobrž I. světové válce. Proto nalodili Karla I. s manželkou na křižník a dovezli je na Kanárské ostrovy do nuceného exilu, kde Karel I. posléze zesnul…
Zatím českoslovenští Němci bránili připojení k novému Československu, a proto bylo rozkazem dr. Beneše do pohraničí vysláno vojsko, aby učinilo pořádek mocí. Došlo k přestřelkám a padlým. I proto byl do RČS vyslán generál Pellé, který koordinoval vojenské akce jako vyslanec Dohody. Takže Herr Posselt nemůže tvrdit, že českoslovenští Němci alias Sudetoněmci (čtenář sám vidí, jak byl název Sudetoněmec nesprávně použit) dobrovolně uznali ustavený stát Republiku Československou. Teprve později část československých Němců uznala své postavení menšiny a začala s vládou republiky spolupracovat. A na tomto místě musíme říci, že Československo se k německé menšině chovalo velmi konstruktivně a nijak je neutlačovalo. Čs. Němci měli vše, co menšina (3 miliony 200 tisíc Němců) mohla žádat od svrchovaného státu. Měli veškeré školství – základní, střední až vysokoškolské, měli univerzitu a techniky. Měli svůj německý tisk, noviny, nakladatelství. Měli ve vládách 4 ministry – Czecha, Mayr-Hartinga (významný činitel uznávající československý lid), Spinu a Zajiczeka. Na výstavě soudobé kultury ČSR v Brně 1928 Němci vystavovali všechny úspěchy dosažené v republice od novin až po strojírenství firmy Storek, prvního výrobce Kaplanových turbin na světě.
Kdo tedy po léta rozbíjel toto soužití? Byla to nejen hospodářská krize, ale byla to podkopná práce nepřátel republiky – všech těch Lodgmanů von Aue, Georgů Buquoyů, Khuenů, Belasi-Lützowů, Mayerů, Mayů Jungů, Schwabů, K. H. Franků, Judexů, Czernych, Fries-Friesenbergů, Rohanů, Hohenlohe, Kinskych v Čechách, Walderodů, Colloredů, Schönbornů, a stovek dalších šlechticů, továrníků a velkostatkářů – pangermánů, kteří se nikdy nesmířili s postavením menšiny a s vládou kdysi opovrhovaných Čechů, Moravanů a Slováků. Tam ať pan Posselt hledá příčinu „rozvratu a zničení státu ČSR německým agresorem“, jak to definují právníci. Ano, nacismus se již tehdy začal vyrábět a před Hitlerem jej vyráběl například alias Sudetoněmec Jung svou DNSAP na Liberecku. Čili nacismus nevyráběli národnostně nehmotní mimozemšťanští „nacisté“, ale pangermánští Němci říšští, dále Němci Ostmarky včetně Němců československých alias Sudetoněmců. Ti byli první!
O tom všem vyšla skvělá kniha významného českého badatele Emila Hrušky „Sudetoněmecké kapitoly“ (Start, Liberec 2008) nebo ze starší literatury práce Čestmíra Amorta „Drang nach Osten. Pangermánské plány na vyhubení slovanských národů“ (NV SPB, Praha 1971). Z poslední doby je to významná zásadní práce profesora Mojmíra Grygara „Proměny české otázky“ (STOA 2024) kde autor podal úžasný přehled, kde napsal i věty, které musím ocitovat a které vyjadřují v kostce celý problém:
Ve chvíli, kdy jsem končil první verzi cyklů esejů o české otázce, jsem se dozvěděl, že muzeální výstava Naši Němci v Ústí nad Labem bude obohacena digitální mapou, která ukáže místa násilností na německém obyvatelstvu „v krvavém létě 1945″. Pokud výstava zřetelně nezaznamenává podíl našich Němců na rozbití Republiky (připomenu,že naši Němci netvořili jednu skupinu, tu mírumilovnou drtivě potírali Hitlerovi stoupenci), pokud neodhalí jejich roli jako páté kolony Třetí říše, pokud se nepřipomínají všechna místa, kde byli v letech 1939-1945 a zejména na konci války zatýkání, mučení a zabíjeni čeští lidé (bylo jich 360 000), jaký potom má smysl tato popularizace knihy Krvavé léto? Místo toho jsme svědky toho, jak tvůrci výstavy pod hlavičkou Collegium Bohemicum přebírají nejen sudetoněmecký název organizace, ale také jejich verzi dějin Československa, a nevědomým divákům, zejména mladších generací, se snaží vštípit názor na odsun Němců jako nesprávný, živený pocitem msty a odplaty. Je to zásadní útok na jeden z podstatných výsledků války, jimž byl vítěznými státy potvrzený odsun všech Němců z osvobozených státu, kteří jako pátá kolona Hitlerovy říše podporovali válku a její cíle.“ (str. 361).
Z německé literatury jsou to práce profesora Detlefa Brandese nebo historiků manželů Hahnových.
Když se pan Posselt chce smiřovat, musí se nejdříve důkladně poučit z pramenů i od svědků sudetských zločinů na Čechoslovácích, jaké byly historické reálie soužití a potýkání Němců s Čechoslováky, a nikoli naslouchat lžím a pomluvám československých zrádců a kolaborantů, očerňujících jak národy Československa, tak i jeho prezidenta dr. Beneše. V tomto ohledu by pan Posselt měl učinit kříž nad svou dosavadní politickou kariérou založenou na po desetiletí trvajících útocích na prezidenta Beneše a dekretální normotvorbu, založenou na protokolech Postupimi a Paříže. Měl by přestat naslouchat různým rádcům typu profesorů Ermacorů, kteří stále opakuji nepravdy o „dekretálním bezpráví a o vyhnání německé menšiny z ČSR“, když tyto mantry neodpovídají ani mezinárodnímu právu, ani poválečnému uspořádání Evropy. My tu naštěstí máme stále státoprávní kapacity typu profesorů JUDr. Václava Pavlíčka nebo profesorů Musila či Gerlocha, kteří přesně a pravdivě analyzují státoprávní stav Československa jak za ohrožení republiky, tak i za okupace a po osvobození od nacismu, a na německé straně skvělé historiky jako manžele Hahnovy, kteří by mohli panu Posseltovi svými díly vnést světlo do jeho ustarané popletené hlavy.
Pan Posselt místo stálého lání na prezidenta Beneše a na dekrety, které nebyly Benešovy: kdyby je pan Posselt četl, věděl by, kdo všechno je podepisoval – od Jana Masaryka až po Msgre Šrámka, představitele lidové strany, jejímž nominálním členem je i potomní notorický hanobitel Beneše pan Pithart. Panu Posseltovi, stejně jako jeho českým diadochům, by slušelo to, co páter Halík, vyvolávající dojem inkarnáta kněze Pekla z husitské trilogie, doporučuje nám vlasteneckým českým voličům. A my mu jako praví kacíři nevyhovíme…Totiž usebrání, upřímné pokání a trhaní žíněného roucha na památku obětí odporného sudetoněmeckého řádění na našich Židech, Češích, Moravanech, Slovácích, Romech, Rusínech. Což se nikdy v historii landsmannů nestalo a pochybuji, že se to stane v dostatečné míře. Herr Posselt by měl ovšem začít důkladným studiem dějepisu. On totiž začal láním, ne smiřováním. My pozůstalí po obětech sudetoněmeckého řádění souhlas okolí nepotřebujeme. Máme své poznatky, zkušenosti a svou čest. Čest poškozených Čechoslováků.
.
Na úvodním obrázku Bernd Posselt (v r. 2013). Zdroj: Mef.ellingen, prostřednictvím Wikipedie Commons
Napsat komentář