Konstantin Biebl (1898 Slavětín – 1951 Praha). Báseň Věnování je ze sbírky Zlatými řetězy z roku 1926.
.
Úvodní obrázek je koláž z Bieblovy pražské busty s pamětní deskou a jávské řezby v pozadí.
.
Uklízet, prát a ždímat mokré prádlo,
holka, máš jen samotí dřinu.
Ty umíš všecko. Vařit i líbat.
Smaží se řízek na margarinu.
Až do duše raníš, zveš-li mě básníkem,
minul se student, minul povoláním.
Co říkáš, beruško? Tys bodla se do ruky špendlíkem?
Pofoukám a zavážu. Svěř se mým dlaním.
Tam za oknem stojí vyschlá lahvička jodu,
jenom nehty mám zažloutlé — ten nikotin proklatý!
Na zem spadla mi vata. Nic nedovedu.
Snad psáti své básně? Ba, ani ty.
Měl jsem být raději vozkou. Ale neumím šach.
Co bych si počal s párem černých koní?
Snad tesař? Zahradník? Mám z růží strach,
víc z růží nežli z trní.
Dovedu jenom hvízdat a krmit ptáky v parku.
Na ruku slétnou dolů s černého javoru
kosi a sýkory. I vrána přiletěla z dálky.
Ale to bylo v lednu neb v únoru.
Napsat komentář