Rozhovor prof. Glenna Diesena se Stanislavem Krapivnikem nabízí pohled bývalého amerického důstojníka ruského původu, který se po návratu do vlasti jednoznačně staví na ruské pozice a ostře kritizuje Západ. Krapivnik popisuje dění v Gruzii, na Ukrajině i v Evropě jako důsledek politiky Spojených států a EU, které podle něj rozšiřují svůj vliv prostřednictvím nevládních organizací, médií a vojenských aliancí. Tvrdí, že Západ vnucuje světu černobílou volbu – buď být jeho spojencem, nebo nepřítelem – a že Rusko i Gruzie se proti tomu snažily postavit.
V části o Ukrajině Krapivnik prezentuje konflikt jako preventivní krok Ruska, které mělo reagovat na hrozící ukrajinský útok na Donbas. Podle něj Rusko „zničilo první ukrajinskou armádu“ a válku vede pomalu, aby minimalizovalo vlastní ztráty. Západní interpretaci označuje za propagandu a zdůrazňuje, že Rusko bojuje s „vlastním národem“, protože Ukrajinci jsou podle něj kulturně i etnicky Rusové.
V energetické části hovoří o přesunu ruského exportu do Asie, budování plynovodů Síla Sibiře a o tom, že Evropa si sankcemi způsobila hospodářský úpadek. Tvrdí, že Západ podcenil schopnost Ruska se přizpůsobit, a výsledkem je generační odklon Ruska od Evropy směrem k Asii. Rozhovor rámuje konflikt jako civilizační střet, v němž Rusko odmítá být poučeným žákem Západu.
.
.
GD: Dnes je tu s námi Stanislav Krapivnik, bývalý důstojník americké armády, který se přestěhoval do Ruska, což mu nejspíš poskytuje jedinečný pohled na oba světy, zejména z vojenského hlediska. Vítejte v pořadu.
SK: Děkuji. No, vlastně jsem se do Ruska nepřestěhoval, v podstatě jsem se vrátil domů. Moji rodiče přišli do USA v roce 1979. Můj otec byl disident. A pak jsem se vrátil s rodinou, moje žena je z Gruzie. Dříve to byla Sovětská republika Gruzie. Vrátili jsme se v roce 2010. Pracoval jsem v Jekatěrinburgu na Uralu pro společnost Cameron International [nadnárodní společnost zabývající se výrobou zařízení pro ropný a plynárenský průmysl – pozn. překl.].
GD: V Gruzii jsem byl v květnu nebo červnu s velvyslancem Jackem Matlockem, který tam nebyl mnoho let a byl hodně dojatý, protože bylo fascinující, jak moc se toho tam změnilo.
SK: V roce 2002 jsem byl vojenským poradcem v Tbilisi. Poté jsem se tam několikrát vrátil. Letos v létě jsem byl u své tchyně a pak jsem jezdil po venkově. Vrátil jsem se tam také několikrát kvůli práci. A pak jsem tam byl při posledních volbách, abych informoval o volbách a prvních protestech. Popisoval jsem první protesty, které se konaly po volbách. Měly energii lehkého jazzového koncertu, ne metalového koncertu, jen jazzového koncertu. Snažili se lidi rozpumpovat, ale nešlo to, pak bylo asi půl jedenácté večer a všichni šli domů. Takové byly první protesty.
GD: Ano, před parlamentem v Tbilisi to jaksi nevypadalo vůbec přirozeně. Byly tam vlajky EU a nápisy v angličtině, které asi většina z nich ani neumí přečíst.
SK: Dám vám další příklad. Dělal jsem tam reportáž pro několik ruských zpravodajských agentur. Ale mám přátele ve straně Gruzínský sen. Byl jsem s jedním z nich, jeho švagr je starosta Tbilisi. Policie nás znala, tak jsme zůstali stranou poblíž policie a natáčeli. Protože v tom davu bylo hodně Rusů, ruských liberálů a Ukrajinců, z nichž alespoň někteří mě poznali. Tak jsem tam nešel. Se mnou byl irský novinář Chay Bowes, který pracuje pro Russia Today. Pokud nesledujete RT English, většina lidí neví, kdo to je. Šel mezi ně. Víte, já tomu říkám liberální internacionála. Máte islámskou nebo džihádistickou internacionálu a máte i liberální internacionálu. Jedná se o neoliberální skupiny z celé Evropy a USA, které chodí na jakékoli protesty. Nevím, kdo je sponzoruje, možná Sorosovy nadace, někdo je ale sponzoruje, to je jasné. Chay k nim přistoupil, byli to tři Italové a jeden Francouz, a drželi transparent v angličtině. Ani nevěděli, že je to v angličtině. Ani se neobtěžovali přečíst si vlastní transparent. A on s nimi mluví a oni říkají: „Oh, irský novinář.“ Očekávají totiž, že se bude jednat o nějaké evropské noviny. A začne s nimi mluvit a oni mu všechno vyklopí. Chay mi popisoval, že jim říkal: „Takže vy jste gruzínští Italové?“ „Ne, ne, jsme Italové.“ „A co tady děláte?“ A tihle lidé byli ve středním věku. Nebyli to teenageři, lidé kolem dvaceti let. Byli to profesionální demonstranti, celoživotní profesionální demonstranti. „Tahle a tahle organizace nám zaplatila, abychom sem přijeli, víte, jsme pro liberální demokracii.“ Přesouvají se z jednoho protestu na druhý. Ale tito lidé nemají v té zemi právo protestovat. A já jsem řekl svému příteli ze strany Gruzínský sen: „Víš, vaší největší chybou je, že jste měli všude zřídit kontrolní stanoviště a kontrolovat lidem pasy. Pokud nejsou Gruzínci, nemají právo protestovat. Jsou hosty této země. Gruzínci jsou občané, ti mají právo protestovat. Všichni ostatní, sbohem.“ A 20, 30 % davu byli negruzínci, možná i víc.
GD: Ano, takhle se demokracie vydala podivným směrem. Všichni uznávali, že každá demokracie potřebuje silnou přítomnost občanské společnosti, ale najednou měla být občanská společnost zastupována mezinárodními nevládními organizacemi, financovanými zahraničními vládami a spolupracujícími s tajnými službami. Když se nad tím zamyslíte, je to komedie, ale novinářům se to líbí. Nicméně gruzínská vláda mě poněkud ohromila, protože v Evropě musíte zaujmout jeden ze dvou postojů. Buď podporujete NATO ve vší jeho politice, bez ohledu na to, jak je šílená, pokud jde o rozšíření, válku, bojkot, diplomacii, nebo se postavíte na stranu Ruska a ve slušné společnosti pro vás nebude místo. Gruzínci však zvolili střední cestu a říkají: „Rádi bychom vstoupili do EU, ale nestaneme se přední linií proti Rusům.“ V Evropě nevědí, co s tím dělat, protože Gruzínci prostě říkají, že tento postoj je v jejich národním zájmu. Nechceme se stavět proti Rusku. A jedinou odpovědí jim je: „Jste putinovci a my vás musíme svrhnout.“
SK: Je tu problém. Říká se tomu „sedět na dvou židlích“. Dříve nebo později spadnete. Nebo v případě Erdogana se jedná o tři, čtyři, pět, deset různých židlí. Ale on je mistr žonglování. V Gruzii se snaží hrát na obě strany. Trochu to přehnali, protože se přihlásili na cvičení NATO. I když, víte, je to dost hloupé, když se nad tím zamyslíte, protože nejprve Britové, pak EU, pak Američané přijali zákony ohledně toho, že přinesou demokracii do Gruzie a svrhnou stranu Gruzínský sen, což je tam výslovně uvedeno. A Gruzínci se jim stále snaží podlézat. Ale pánové, v tomto okamžiku už není žádné odpuštění! Zničí vás, zničí vás osobně. Je to černobílá volba, protože to je to, co Západ nabídl, černobílou volbu. Buď hrajete s námi, nebo hrajete s nimi, ale nic mezi tím nebude. Ale oni se vrhli do tohoto cvičení NATO, ve skutečnosti v podstatě přehlídky jednoho obrněného vozidla z každé země, Gruzínci byli v čele s gruzínskou vlajkou. No, a na to Vladimír Putin reagoval, protože existuje hnutí, které se snaží uklidnit situaci s Gruzií v plném rozsahu a přesvědčit Abcházce, aby se znovu připojili k Gruzii jako konfederace, jako autonomní region, stejně jako v případě Adžárie. Jižní Osetinci jsou ve slepé uličce, protože Severní Osetie je za hranicí a Jižní Osetinci se za žádných okolností k Gruzii nepřipojí. Chtějí sjednotit obě provincie a jednu provincii v Rusku. Ale Abcházci jsou úplně jiná entita. Navíc Rusko podporuje Abcházce a nemá z toho moc užitku, což je trnem v oku pro budoucí vztahy. Cílem tedy bylo přimět Abcházce, samozřejmě ne všechny, ale přimět Abcházce k jednání, a Moskva tlačí na obnovení jednání tří plus jedna, tedy Gruzie, Abcházie, Jižní Osetie a Ruska. Naposledy se tato jednání měla konat za vlády Saakašviliho. Saakašvili s nimi souhlasil, ale pak přiletěla na svém koštěti Condoleezza Riceová a došlo k válce v roce 2008. Protože to poslední, co Američané chtějí, je, aby někde vypukl mír. Bože, chraň, aby se to stalo, protože jakmile vypukne mír, ztratíte svůj vliv. Potřebujete konflikt, neustálý konflikt. Když se tedy Gruzínci zúčastnili tohoto cvičení NATO, Putin vydal pokyn k určení hranic, jihozápadních hranic Ruska, mezi Ruskem, Gruzií, Abcházií a Jižní Osetií, čímž plně uznáváme Abcházii a Jižní Osetii ve smyslu jasných hranic. Účast na cvičení NATO byl pro Gruzínce velký krok špatným směrem. Jak jsem řekl, snaží se hrát na obě strany, ale jde o to, že se odcizili Moskvě a Západ je sežere zaživa. Zašli příliš daleko a zároveň příliš urazili city Bruselu, a budou zničeni. Ivanišvili bude zničen, už mu zabavili majetek v hodnotě dvou miliard dolarů. Takže je to hon na čarodějnice. Je to totéž jako v Sýrii, kde se Assad nakonec snažil zalíbit Západu. Odcizil si Rusko, Írán, Čínu a snažil se znovu získat legitimitu. A výsledkem je, že máme zemi ovládanou popravčími z Islámského státu a Assadova země byla zničena. Tak se nedá postupovat. Západ vám nedává možnost hrát si s oběma. Buď je to naše pískoviště, nebo jejich pískoviště. A to vidíme na Ukrajině od roku 2013, tak to je. Pokud jde o Západ, je to černé nebo bílé. Buď jste náš vazal, nebo jste nepřítel.
GD: Ano, to se týkalo Janukovyče, protože on také hledal spojení s Evropou, myslel si, že může rozrůznit vztahy, protože když vsadíte všechno na ruskou kartu, můžete se stát příliš závislým. Myslel si, že když Ukrajina bude fungovat jako most, bude jednat s oběma stranami, bude to ideální nejen pro prosperitu, ale také pro politickou autonomii, a v roce 2013 navrhl alternativní řešení ohledně dohody mezi EU, Ukrajinou a Ruskem. Budeme mostem, a ne frontovou linií! Evropané ale jednoznačně řekli, že ne, to se nestane. To není vaše úloha. A když se mu nepodařilo učinit správné rozhodnutí, udělali ho za něj. Ale to je pěkný přechod k aktuálnímu tématu, jímž je současná situace na Ukrajině. Tato opotřebovávací válka trvá už tři a půl roku a nyní začínáme vidět, jak ztráty na životech a vybavení vedou ke ztrátě kontroly nad územím. Co tedy vidíte na frontových liniích v místech jako Pokrovsk, Kupjansk nebo Siversk?
SK: No, opotřebovávací válka netrvá tři a půl roku, ale ve skutečnosti začala asi před dvěma a půl lety. V první fázi, kdy Rusko zničilo první ukrajinskou armádu, Rusko rychle postoupilo a zabralo mnohem více území, než byla ruská armáda schopna udržet. A to bylo záměrné, protože ruským cílem bylo zastrašit Kyjev, aby podepsal dohodu o neutralitě. Víte, když začaly boje, pokud se podíváte na zprávy OBSE, ukrajinské ostřelování Doněcku a Luhansku se zvýšilo pětkrát, šestkrát. Na hranicích měli shromážděnou armádu o síle 250.000 mužů. Jejich cílem bylo rozdrtit a vyhladit povstalecká území. Nemohli to skrývat, nikdy to neskrývali. My nepotřebujeme lidi, chceme jen území! Všichni významní politici to říkali na rovinu. Porošenko vyhlašoval, že ukrajinské děti budou chodit do školy, a ruské děti se budou schovávat ve sklepech. To byl jeho projev k národu. Všechno je to zaznamenáno. Nejde o nějakou konspirační teorii nebo moskevskou propagandu. Až do února 2022 všichni mluvili o nacistech, kteří ovládají ukrajinskou armádu. Byly o tom napsány tuny článků. Všechno bylo samozřejmě okamžitě zameteno pod koberec, všechno zmizelo. Naštěstí z internetu nic opravdu nezmizí. Ukrajina tedy shromáždila na hranicích 250.000 vojáků. A Zelenskyj rovnou řekl, že nebudou dodržovat Minsk. Když se naposledy konala minská konference, na které byli Putin a Zelenskyj, Zelenskyj se při Putinově projevu jen smál. Takže se blížila invaze. Vzhledem k tomu, jak blízko Doněcku byla fronta, jaká část Doněcku byla frontová linie, počítalo se s tím, že pokud před invazí zahájí Ukrajinci plný dělostřelecký útok, dojde k masivním ztrátám na životech mezi civilisty. Navíc už byly dvě diverzní skupiny obklíčeny a zničeny uvnitř Ruska v Rostovské oblasti, jednalo se o téměř 200 Ukrajinců. Nemluví se o tom, ale je to tak. V Rusku tedy už byly ukrajinské zvláštní jednotky, protože cílem nebyl jen Doněck, ale i útok na Rostov a možná i Voroněž, aby byla v Rusku vyvolána krize. To bylo přání Západu, přání NATO, vyvolat krizi. Rusko tedy udeřilo jako první. Účinně zničilo první ukrajinskou armádu. Ne úplně celou, ale její velkou část. Zbytek byl zničen v Charkovské oblasti, když začali útočit na ruské síly v Charkově. Opět, o tom se na Západě nemluví. A víme, jak to všechno dopadlo. Protože síly, které směřovaly ke Kyjevu, čítaly asi 40 000 vojáků a nemohly tedy nikdy dobýt město se dvěma a půl miliony obyvatel, to je fyzicky nemožné. S takovou silou bylo jejich úkolem udržet na místě ukrajinskou armádu, která čítala asi 100 000 mužů, aby se nemohla přesunout z Kyjeva. Po gestu dobré vůle, kdy se Rusové stáhli z Kyjevské oblasti a ze Sumské oblasti, přišla falešná zpráva o Buči a začala kyjevská ofenzíva na Charkov. Poznámka na okraj: První tři měsíce neměla ruská armáda povoleno střílet na Ukrajince, dokud Ukrajinci nezačnou střílet na ruskou armádu. Mluvil jsem s několika lidmi, kteří říkali - sedíme tam a sledujeme, jak se připravují na útok, ale nemůžeme nic dělat, protože pravidla boje jsou taková, že se snažíme vést mírová jednání. Teprve poté se pravidla boje změnila a oni mohli volně střílet. Kyjev vytvořil v Charkově železnou pěst [tedy masivní údernou sílu – pozn. překl.]. Skrývali techniku na parkovištích, pod obytnými budovami, v nákupních centrech a podobných místech. Věděli, že Rusko sem nezaútočí. Navíc zóna, která byla pod ruskou kontrolou, byla velmi propustná. Měla sice opěrná stanoviště, ale některá z nich byla od sebe vzdálena tři až pět kilometrů. A ruská armáda v té době nebyla příliš efektivní v zahajování palby. Například přivolání dělostřelecké palby mohlo trvat hodinu až dvě hodiny. Každý generál, každý plukovník to chtěl podepsat, což je krajně neefektivní. Jedna věc je, když útočíte a nepřítel je na pevné pozici, zastavíte se a čekáte, je to špatné, ale čekáte a stále je to proveditelné. Jinak to je v situaci, kdy se snažíte zasáhnout nepřítele, který je mobilní a pohybuje se v lehkých kolonách. Ukrajinská armáda zde použila lehká vozidla, aby se tyto dostaly mezi tato opěrná stanoviště a začaly uvnitř působit chaos. Dnes je to už jinak. Od požadavku k palbě je to méně než 10 minut, asi pět, šest minut, někdy i méně. U Iskanderu je od požadavku po spuštění útoku deset minut. Všechno se reorganizovalo. Ruská armáda se dobře učí. Někdy se učíte na vlastní kůži a z vlastních chyb, ale poučení si vezmete. A k této reorganizaci došlo v roce 2023. Problémem těchto lehkých kolonn však bylo, že nemohly obsadit žádnou ze zastavěných oblastí. Fyzicky k tomu neměly dostatečnou palebnou sílu. Takže nakonec ta železná pěst, kterou Kyjev shromáždil v Charkově, opustila Charkov a přešla do útoku. Problém je, že se v okamžiku, kdy přešla do útoku, ocitla pod ruskou leteckou a dělostřeleckou palbou a začala mít ztráty. Došlo k poměrně tvrdým bojům o Krasnyj Lyman a nakonec byli Ukrajinci vytlačeni zpět až k Luhansku. Ztratili tu pěst. A je to jako pružina, tlačíte a tlačíte, ruské linie se zkracují, ukrajinské linie se prodlužují, a ukrajinská strana je napadena. Opět, to je něco, o čem se nemluví. Takže ukrajinská ofenzíva v Záporoží v roce 2023, to byla druhá ukrajinská armáda, která již byla vycvičena v západních zemích. A byla naplánována americkými generály, což něco vypovídá o moderních amerických generálech, kteří nejsou vybíráni podle svých schopností, ale podle své schopnosti líbat zadek tomu, kdo je povýší. Druhá ukrajinská armáda - to bylo v době, kdy Rusko přešlo k aktivní obraně. Byla vytvořena Surovikinova linie. Byl jsem na několika místech této linie. Je to opravdu velmi působivá linie. Byla vytvořena pro plný útok NATO, nejen Ukrajinců. A možná bude ještě použita, pokud se NATO opravdu rozhodne zaútočit. Ale realisticky vzato, NATO ji nemůže prolomit, ne se zbraněmi, které má v současné době k dispozici. Ukrajinci, jen pro přiblížení, obsadili 120 čtverečních kilometrů, což zní jako hodně pro lidi, kteří tomu nerozumí, ale je to 12 kilometrů na 10 kilometrů. To není moc velká plocha. Nechali tam 80 000 mrtvých, což jsou statistiky jako z první světové války. Víte, obsadili malý kus země, strategicky opravdu bezvýznamný, malý výběžek. Ztratili tisíce a tisíce vojáků nad jednou malou vesnicí, Robotyne, která se skládá v podstatě ze tří rovnoběžných ulic. Z té vesnice nic nezbylo, leží v nížině a vedle ní je vyvýšenina, ze které na Rusové na Ukrajince stříleli. Ti, jak říkám, ztratili asi 80 000 mužů, mrtvých, nemluvím o zraněných. A mnoho zraněných bylo ponecháno na bojišti, aby tam hnili a umírali. A když se tam ruští vojáci vydali, aby se pokusili odvézt zraněné, Ukrajinci je používali jako dělostřelecké cíle a návnady. Takže po několika takových útocích je prostě nechali tam umřít. Tehdy vlastně začala opotřebovávací válka. A víte, pokud si nepřítel chce vylámat zuby na vaší linii, necháte ho to udělat. Rusko převyšuje Ukrajince v dělostřelectvu asi 7 ku 1, má základní vzdušnou převahu, má raketovou převahu, jediné, co Rusko v roce 2023 nemělo, byly drony, FPV drony, Ukrajinci měli v těchto dronech výhodu od samého začátku. Teď už ji nemají, ale tehdy ji měli, používali je k průzkumu, umožňovaly jim mnohem větší mobilitu a lepší přehled o cíli, než měla ruská armáda a zejména síly Doněcké lidové republiky, DLR. Ale všechno se změnilo a to, co vidíme, je, že opotřebovávací válka je přesně to, co naznačuje její název – opotřebení, vyčerpání. Poměr zabitých není 36 ku 1, jak se říká, když se to počítá na základě výměny těl. Jedním z důvodů, proč jim dáváme tisíc těl a oni nám vracejí 30 nebo 40, je to, že postupujeme. Mimochodem, všichni na Západě říkají, že nedochází k žádnému postupu, ale dochází, proto máte tak málo těl Rusů, protože Rusové mohou své zabité vyzvednout, zatímco Ukrajinci své zabité vyzvednout nemohou. Skutečný poměr zabitých je někde kolem 7 nebo 8 ku 1, v neprospěch Ukrajinců. Stále ztrácejí mnohem více. Ve skutečnosti se to zvyšuje, protože kvalita vojáků klesá. Vysoce kvalitní jednotky, zkušené veteránské jednotky, specializované nacistické prapory jako Tornado nebo Azov, brigády, které tu byly na začátku konfliktu, byly zničeny. Mnoho z těchto jednotek má nyní bojovou účinnost pouze 20 až 30 %. Pro pochopení: brigáda s 30% účinností je prapor, prapor s 30% účinností je rota, rota s 30% účinností je četa. Na mapě to vypadá hezky, protože stále máte stejné malé symboly brigády. Ale to je to samé, čím prošel Hitler, když pohyboval divizemi po mapě. Podívejte se, kolik divizí máme! Ale generálové mu říkali: „Ano, ale v této divizi je jen jeden nebo dva prapory. To je vše, co zbylo.“ Ukrajinci teď mají kolem 1,8 milionu mrtvých, protože z hacku to bylo 1,7 milionu, a to bylo asi před čtyřmi nebo pěti měsíci. A musíte počítat s přinejmenším dvěma zraněnými na jednoho mrtvého. A mnoho zraněných je ponecháno zemřít. Takže máte další 3 miliony mužů vyřazených z boje kvůli zraněním. A dalších 400 000 pohřešovaných. Minulý týden ukrajinský generální prokurátor oznámil, že bylo zahájeno řízení v 300 000 případech dezertérství. Víte, to je v podstatě celá armáda Francie a Anglie dohromady, která dezertovala z ukrajinské armády a vypařila se. A pak jsou tu ještě váleční zajatci. Takže ukrajinská armáda má obrovské ztráty, což je důvod, proč se nyní začíná hroutit, protože nejsou muži, kteří by drželi frontovou linii, natož pak prováděli nekonečné protiútoky, které Zelensky nařizuje kvůli svému egu a PR mašinérii.
GD: Ano, je to logické, vidíte, že ke konci války se věci hroutí, když jsou nejlepší vojáci pryč, když začíná selhávat vybavení, když je špatný výcvik, když je spousta dezercí, když roste počet úmrtí. A vidíte, jak se výkonnost hroutí, protože v posledních třech a půl letech fungovali Ukrajinci nečekaně dobře. Mnozí očekávali, že se zhroutí už dávno, ale teď je to už opravdu vážné. A je to vážné i pro Evropany, protože Američané se od toho začínají trochu distancovat, snaží se předat nadcházející chaos Evropanům a Evropané, zdá se, jsou ochotni převzít odpovědnost s otevřenou náručí. Je tu ovšem i domněnka, že mohou zvrátit situaci, třeba prostřednictvím Tomahawků, nebo pokud se jim podaří získat tu správnou zázračnou zbraň. Jak vidíte tuto možnost, co se týče schopností a záměrů, zejména Evropanů, ale také Trumpa, který je trochu nevyzpytatelný v tom, že by mohl nějakým způsobem, nepřímo nebo přímo, zasáhnout, aby zachránil situaci?
SK: Víte, člověk si vždycky říká, jak to, že se německé obyvatelstvo nechalo tak snadno zmanipulovat onou zázračnou zbraní v roce 1944 a na začátku roku 1945, tím, že tato zázračná zbraň určitě vyhraje válku. Určitě vyhraje válku, když se Rudá armáda rychle blíží z jedné strany a západní spojenci postupují z druhé strany! Vidíme to teď na ukrajinské straně a ještě více na straně EU. Víte, žádná zázračná zbraň, kromě jaderných zbraní, nic na bojišti nezmění, a pokud dojde k použití jaderných zbraní, Evropa přestane existovat. Tak je to jednoduché. A jde o to, že k tomu, aby se Evropa stala neobyvatelnou, není potřeba mnoho úderů, protože Evropa je velmi kompaktní. Ruská Evropa je ale obrovská a ve srovnání se zbytkem eurasijského kontinentu není tak hustě osídlená. Takže v Evropě by následky jaderného úderu byly katastrofální. Stačí jeden úder ve středním Německu a většina Německa bude vyřízena. Totéž platí pro většinu Evropy. Doufejme tedy, že v EU zbývá dostatek rozumu – i když o tom tak nějak pochybuji -, aby se nevydala cestou absolutní sebevraždy. A teď to vezmu víc zeširoka. Dalo by se říci, že největším prokletím Ruska ve vztahu k Západu je to, že jsme bílí. Víte, když Američané nebo Evropané přijedou do Číny, Afriky, Indie nebo Jižní Ameriky, vidí lidi, kteří nevypadají jako oni. A pokud nevypadají jako já, možná nemyslí jako já, takže možná musím přijít na to, jak myslí. Přijedou do Ruska a vidí blondýny, modrooké, zrzky. Jsou jako my, ale nemyslí jako my. A to je nepříjemné. Je to tak už stovky, tisíce let. Jsme křesťané, ale jiní křesťané. Nejsme katolíci, nejsme latinská církev. Jsme pravoslavní. A máme odlišný pohled na svět. Místo toho, aby nás chápali, byl západní přístup historicky takový, že nás budou učit, jak správně žít, jak být jako oni. Ale ti zatracení tvrdohlaví Rusové nechtějí být jako oni, nechtějí se učit, odmítají to. Dalším krokem v této eskalaci je, že vezmou meč a donutí je, aby byli jako oni. Ale ti zatracení Rusové si stojí na svém a stále vyhrávají. A víte, první invazi do Ruska, organizovanou evropskou invazi do Ruska, provedl krakovský kníže Boleslav Chrabrý a jeho spojenci ze Svaté říše římské, různé německé státy. Obsadili Kyjev, vyhnali Jaroslava Moudrého, avšak nedokázali tato území udržet a nakonec museli ustoupit. To bylo v roce 1012 n. l. A od té doby to pokračuje bez přestání. Každý si pamatuje Napoleona, Hitlera, přišlo jich spousta dalších. A stále se to zhoršuje, alespoň u elit na Západě, které chovají téměř genetickou nenávist vůči Rusku. Nemá to žádný logický důvod. Ale je to tak. Podívejte se na Brity, když se nad tím zamyslíte, Rusko a Anglie by měly být naprosto přirozenými spojenci. Obě země leží na opačných koncích Evropy a nemají zájem na sjednocení Evropy, protože kdykoli dojde k sjednocení Evropy, dívá se jedním nebo druhým směrem, což není dobré pro žádnou z nich. Anglie je námořní impérium, Rusko je pozemní impérium, člověk by si myslel, že by měly být přirozenými spojenci. Ale ne, máte tu ze strany Britů 300 let psychopatické nenávisti vůči Rusku a „velkou hru“, což je legrační, protože po otevření historických carských archivů se ukázalo, že Rusko žádnou velkou hru nehrálo. Ruské vládě většinou ani nebylo známo, že se velká hra hraje, protože Rusko nikdy nemělo žádné úmysly vůči Indii, nikdy nemělo žádné úmysly vůči Afghánistánu. Když Rusko vstoupilo do Střední Asie, bylo to kvůli otroctví. Ze stejného důvodu vstoupilo do Čečenska, protože Čečenci lovili na otroky a prodávali je Turkům. Rusko tam vstoupilo, aby tomu zabránilo, a to asi na sto let, a pak generálové navrhli Mikoláši I., že je třeba tuto záležitost vyřešit a ukončit. A ukončili otroctví, které Čečenci provozovali. A nešlo jen o Rusy, přepadali Gruzínce, přepadali i další území, protože to bylo jejich hlavní podnikání. Pak přišla další skupina, další chanát, který se choval stejně. A Rusko pokračovalo dál a daleko a dál, do Chivy, aby zastavilo nájezdy na ruská území za účelem obchodu s otroky. Ale Britové to brali jako velkou hru. Takže máte tu psychopatickou nenávist, která nemá absolutně žádné racionální zdůvodnění. Ale s tím se musíme vypořádat. A problém eskalace spočívá v tom, že pro pravoslavné je válka vždy hříchem. Neexistuje spravedlivá válka. Koncept spravedlivé války svatého Augustina nebyl až do církevního rozkolu církví nikdy přijat. Poté jej přijala katolická strana, ale pravoslavná strana jej nikdy nepřijala. Pro nás je tedy válka vždy hříchem. Někdy může ovšem být ještě horší hřích, když nejdete bojovat. To je jiný koncept. Někdy musíte bojovat, abyste zastavili něco mnohem horšího. Ale válka je vždy považována za zlo, a proto Rusko vždy stálo na straně těch, kteří se snaží všechny uklidnit. Víte, když se Petr Veliký chystal nastražit léčku v Poltavě proti švédskému Karlu XII., psal mu dopisy: „Zastavme to. Vraťme se ke starým hranicím a prostě to zastavme.“ Karel ale nebyl stejného názoru a nakonec Švédsko srazil na úroveň druhořadé mocnosti. A víte, totéž se stalo v první světové válce. Mikuláš II. se snažil všechny uklidnit, přemluvit je, aby neskákali z útesu, ale všichni chtěli skočit z útesu kvůli velké dvouměsíční slavné válce. Moc dobře to neskončilo. No, a teď máte stejnou situaci s Putinem. Pořád totéž. Ale jde o to, že zatímco Západ postupuje krok za krokem, Rusko je spíš jako pružina, která je tlačená dolů, stále dolů. Ale všechna ta energie a nenávist a vztek se jen hromadí a když to vybuchne, nejde o postupný vývoj, ale o jednu velkou eskalaci. Věřte mi, že v tuto chvíli by většina ruského obyvatelstva ráda viděla Kyjev vypálený do základů a možná i válku s NATO, protože útoky vyvolávají obrovský hněv. Mají přesně opačný účinek, než si Západ myslí. Západ si myslí, že to demoralizuje ruské obyvatelstvo, ale u Rusů to tak nefunguje. Funguje to opačně, jen to zvyšuje hněv. Stále více lidí se hlásí do boje, a dokonce i lidé, kteří by se postavili na stranu Západu, liberální elity, ti, kteří neutekli, se už se na Západ nedívají jako na něco, s čím by se měli spojit. Takže ať už měl Brusel v Rusku jakékoli přirozené spojence, velmi rychle je ztrácí a ztratí je i pro příští generace. Taková je situace. A zpátky k aktuální situaci: Pokrovsk samozřejmě padne, je obklíčen. Jenže Rusko postupuje pomalu, aby uchránilo své vlastní jednotky. Není důvod spěchat. Ukrajinci nikam neutečou. Každý den jim ubývají zásoby jídla, ubývají jim zásoby munice. Proč spěchat a ztrácet vojáky, když stačí měnit granáty a drony za muže. Pokrovsk či Krasnoarmijsk je téměř z 90 % v ruských rukou, Myrnohrad asi z 20 či 30 %, jde to velmi pomalu. Je tam otevřený koridor, který je asi 1,5 až 1,8 kilometru široký. A důvod, proč vždy necháváte otevřený koridor v obklíčení, je morálka. Dokud existuje nějaká cesta ven, nepřítel bude vždy na pokraji útěku. Jakmile je úplně odříznete, mají jen jednu nebo dvě možnosti, bojovat do konce, nebo se vzdát. Problém je, že Ukrajinci jsou Rusové. A proto si nikdo v Rusku nemyslel, že to bude snadná válka. Protože bojujeme sami proti sobě. Pro Rusko je to občanská válka. Bojujeme sami proti sobě a jsme zatraceně tvrdohlaví. Neradi se vzdáváme, neradi ustupujeme. Budeme naschvál bojovat až do konce. A to je to, proti čemu bojujeme. Bojujeme sami proti sobě. Většina evropských zemí by to nezvládla. Nezvládly by to, nemají tu morálku. Nikdy ji neměly. Víte, Němci, pokud čtete německé zprávy z prvních dnů operace Barbarossa, je tam jedna dobrá zpráva, kdy kolona Němců byla ostřelována z jednoho kulometu Maxim. Němci nakonec oba kulometčíky zabili. Když zabili jednoho kulometčíka, druhý ho přikryl kabátem a vrátil se ke střelbě z kulometu. A co Němce šokovalo, bylo, že druhý neměl nohy. Přišel o ně už předtím, byl ovázán, seděl tam a kryl ostatní části Rudé armády, které se stahovaly. A tím kulometem zabil docela dost Němců. Byla to sebevražedná akce. Prostě se postaráme, abychom s sebou vzali co nejvíc nepřátel. To je mentalita v Rusku. A to je to, s čím bojujeme s Ukrajinci. Protože to jsou Rusové, jsou to středoevropští Ukrajinci, kteří jsou Rusové, etnicky Rusové, kulturně Rusové. Takže je to těžký boj. Víte, existují videa, na kterých je skupina ukrajinských vojáků, kteří byli obklíčeni v lese, a ruská strana na ně křičí, aby se vzdali, a oni křičí zpět, že jsou Rusové a nevzdají se. A tak to je. Ano, byli zničeni, protože se nevzdali. Ale v tom je podstata problému. Evropané tedy velmi špatně interpretují, co se děje.
.
Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)
Napsat komentář