Zřejmá věc je, že v Evropě – po konci církevního křesťanství jako relevantní společenské síly – už neumíme umírat. Přitom, chtělo by se sarkasticky doplnit, třeba v souvislosti s polskými řečmi o tom, že by rádi jadernou bombu, by se to možná mohlo i hodit… Pracuje-li ale kdo třeba po buddhovsku šťastně na svém já, může tu pro něj být průvodce žitím a umíráním v podobě Tibetské knihy mrtvých pro začátečníky.
Začíná tímto věnováním:
Kéž jsou všechny bytosti šťastné
a mají příčiny štěstí.
Kéž jsou všechny bytosti prosty utrpení
a jeho příčin.
Kéž se všechny bytosti radují z blaha druhých.
Kéž všechny bytosti žijí v míru,
prosty připoutanosti a nenávisti.
(Čtyři nezměrnosti)
Připojujeme ukázku z Úvodu, bližší informace o knize viz link na konci tohoto příspěvku:
Nikdo neví, kdy přijde náš konec. Ať už umřeme sami, nebo v přítomnosti blízkých, nečekaně, nebo po dlouhé nemoci,
po dlouhém, nebo kratším životě, zdá se, že mnoho lidí není na okamžik smrti dobře připraveno.
V době, kdy jsme psali tuto knihu, zuřila po celém světě pandemie nemoci covid-19. Na celém světě zemřely miliony lidí – více než milion ve Spojených státech, kde žijeme, přičemž mnoho lidí umíralo osamoceno v nemocnicích bez útěchy rodiny, přátel a blízkých po svém boku.
Tato pandemie nám důrazně připomíná, že nezáleží na našem náboženství, společenském postavení ani na našich názorech na cokoli. Nakonec jsme všichni stejní. Nikdo si nepřeje utrpení. Všichni jsme se narodili. Všichni zemřeme.
Pokud se ve velké části naší současné západní kultury o smrti vůbec mluví, pak jen potichu. Chráníme sebe i své děti
před jakoukoli smysluplnou diskusí o konci života nebo o tom, co se stane po něm. Smrti se bojíme a mluvení o ní vyvolává
nepříjemné pocity. Málokdy se o ní hovoří otevřeně.
Západní medicína a technologie zlepšují naše zdraví a mohou nám v kritických chvílích zachránit život. Bohužel někdy vedou k odsouvání smrti za cenu zbytečného citového utrpení pacienta a jeho rodiny.
Ve většině současných východních kultur žijí starší občané ve společenství a v domácnosti své rodiny. Jak stárnou, jsou
respektováni, podporováni a stále jsou součástí společenství a rodinné struktury. Žijí doma a umírají doma, v lůně své rodiny
a lidí kolem sebe.
Dnešní západní kultura má sklon ukrývat naše staré spoluobčany v domovech důchodců či podobných zařízeních, kde je můžeme pravidelně navštěvovat. Jsou ponecháni, aby prožili konec svého života s profesionálními pečovateli. Rodiny přispěchají na závěrečnou fázi pobytu v těchto domovech, přičemž často pociťují strach, stres, velké emoce a sotva vědí, jak se k této situaci postavit nebo jak svého blízkého podpořit.
Bez ohledu na to, jak a kde prožijeme poslední roky života, a bez ohledu na to, jestli uvidíme přicházet smrt, nebo ne,
dotkne se nás všech. Ale nemusíme se bát.
Jak umíráme?
Průběh umírání je u každého z nás jiný. Neexistuje žádný vzorec, jak by měl člověk „zemřít“ nebo co vůbec znamená „dobrá“
smrt. Každá smrt je jedinečná a to, co je vhodné pro jednoho člověka nebo rodinu, nemusí být vhodné pro jiného. Způsob,
jakým umíráme, a to, jak se s tím vyrovnává naše okolí, je skutečně jedinečný. Následující příběhy ukazují, jak odlišně může
každý z nás prožívat umírání nebo smrt svých blízkých.
~ INTENZIVNÍ PÉČE
Maminku přivezli na jednotku intenzivní péče před třemi týdny
uprostřed noci. Kdo to mohl předvídat nebo se na to připravit?
Je malá a slabá, vnímá své okolí, ale není schopna mluvit.
Každým dnem je slabší a slabší. Z našich rozhovorů v průběhu let
víme, že si přála strávit své poslední dny doma. Nyní je maminka
obklopena pípajícími přístroji, hadičkami a zdravotnickým personálem.
Je napojena na přístroje, bez kterých by určitě nežila.
Všichni víme, že její dny jsou sečteny. Chceme se ujistit, že zemře
pokojně a bez tělesné i citové bolesti. Jak to máme teď udělat?
~ DOMA
Můj manžel se navzdory své prognóze léta udržoval při životě –
pomocí léků, meditace a mírného cvičení. Smrt, která byla kdysi
vzdálená několik let, se k nám přiblížila na několik týdnů.
Zpomalili jsme každodenní rutinu a přeřadili na nižší rychlost,
abychom se ujistili, že můj manžel zemře v klidu a pokoji, obklopen
svými blízkými a hudbou a uměním, které tolik miloval.
Jednoho dne, když jsme dokončili recitaci jeho oblíbené poezie,
se jeho oči zavřely. Věděli jsme, že ať už jeho duch nebo vědomí
odešlo kamkoli, byl šťastný, spokojený a necítil žádnou lítost.
~ NÁHLÁ ZTRÁTA
Ve všem, co naše sestra dělala, se vždycky pohybovala „rychlostí
světla“. Od nejútlejšího věku až do svých dvaatřicátých narozenin
byla odhodlaná dosáhnout a udělat vše, co bylo v jejích
silách, a to závratnou rychlostí – bez ohledu na to, co bylo před
ní nebo co zůstávalo za ní. Její autonehoda byla jen pokračováním
toho, jak vedla svůj život. V jednu chvíli byla naší sestrou,
„drátem pod napětím“ – a pak už nebyla. Z policejní zprávy
jsme se dozvěděli, že byla několik hodin při vědomí, než nakonec
zemřela na těžký otřes mozku. Nikdy jsme neměli příležitost se
s ní rozloučit nebo jí říct, jak moc jsme ji milovali.
Tyto zkušenosti nás přivádějí k vážným věcem života. A pokud jste nebyli s někým, kdo umírá, můžeme vás ujistit, že prožívání těchto okamžiků je silnější a hlubší, než si dokážete představit. Taková je skutečnost.
Máme velké štěstí, že díky rozšíření hospicové péče mohou naši blízcí umírat s láskou a soucitem. Od andělů hospicové
péče, kteří se starají o naše blízké na konci života, se můžeme mnohému naučit.
Je možné, aby smrt byla oslavnou a posilující událostí? Je možné se těšit ze života a díky tomu být lépe připraveni na blížící
se smrt? Co když se smrt skutečně může stát nedílnou součástí koloběhu života?
Tibetská kniha mrtvých pro začátečníky sdílí starobylou moudrost o smrti z pohledu tibetského buddhismu, a to způsobem
přístupným dnešním čtenářům – ať už jsou buddhisty, nebo ne. Naučíme-li se uznat skutečnost smrti, můžeme žít plnější život, umírat ve větším pokoji a podporovat své blízké v tomtéž…
Více o knize viz zde.
Napsat komentář